Gallirea - Příspěvky uživatele

1652 | Loterie 7

Podle jeho silné matematiky se teda vrátili minimálně dva, ale zemřelo jich minimálně... hodně. Protože se jim první ztratila ta hnědá, potom Světluška, Lilith, Bianca, u Smrti umřeli ti dva vořeši. Vlastně z toho celého přežil jenom on s Cynthií, ale dva vlci se vrátili. Co teda brání v tom, aby se vrátili i ti další? ptal se sám sebe, ale snad na tohle odpověď hledat nechtěl. Trochu doufal, že aspoň šedý se nevrátí, ten by měl hnít v pekle a nic víc. Už asi začínám chápat tu nevraživost k šedým, zašklebil se při krátké vzpomínce na Lindasu, která dokáže komukoli šedému pořádně zatopit pod kotlem, sotva jí padne do cesty.
Podle Biančiných slov se jí zrak kompletně vrátil a musel tomu nějak věřit, protože se nemohl přesvědčit o opaku a neměl do toho moc co kecat, když jeho zrak byl nějakým způsobem omezený tím, že třeba neměl žádné periferní vidění, ačkoli normálně vidět snad stejně jako se dvěma očima. Nebo si nikdy věci neprohlížel natolik, aby potřeboval vidět i malé detaily. „Oh, to jsem rád,“ zasténal sarkasticky, protože přeci jenom nevyvrátila to, že je to dvoubarevná ohavnost. Pouze na tom nějací chudáci byli hůř a těm už skutečně ani Život nemohl pomoci. Takovou obludu bych snad ani nechtěl vidět. Pro dobro toho vlka, protože by to nenechal bez nějakých poznámek na jeho účet.
„Já roznášim obvykle jenom drby, který nemám podložený,“ pokrčil na její ohrazení rameny. Drbání asi nebylo nejlepší vlastností, ale nějak ho to neštvalo, naopak ho bavilo sbírat pikantnosti cizích životů. „Ještě aby hrozila,“ vydechl, „tu ať si vezmou jiní.“

Tickets
Posty
6. 2. - Post Meinere
7. 2. - Post Meinere
8. 2. - Post Meinere
9. 2. - Post Meinere
10. 2. - Post Meinere
11. 2. - Post Meinere
12. 2. -Post Meinere
13. 2. - Post Meinere

Rozcestník
8. 2. Závoj Meinere

Celkem
9 lístků (+27)

1651 | Loterie 6

„Nevim, divný,“ odpověděl s pokrčením ramen. Nedokázal ho moc lépe popsat, bylo to divné, netušil, co by to vůbec mělo být, ale přišel snad z oblohy. „Fialový, divný, všemocný a tak,“ dodal ještě jeden hodně divný a neurčitý popis, který si mohl odpustit, ale snad si myslel, že tímhle nějak Biance pomůže v představě, Jako jediná podstatná informace se dala brát barva té věci, kterou si taky matně pamatoval, v těch jeskyních byla ostatně tma.
„A ještě nás vrátil zpátky,“ dodal s úšklebkem, protože jedna odpověď byla skutečně nic za to, jak dlouho se s tím vším musel prát. Až ho to bolelo u srdíčka, že za to nic neměl, ale aspoň furt žil. „Viděl jsem Světlušku. Proto jsem taky nějak věřil tomu, že tě najdu?“ řekl to nějak s otazníkem, protože si tím nebyl moc jistý a taky doufal, že na jednoho vlka z toho ancáblu nenarazí a to byl ten šedý, kterýho s Cynthií honili přes všechny čerty, aby ho zabili. Jo, příjemný zážitek, mohl zůstat mrtvej. Snad bude, pomyslel si ještě s hořkostí na jazyku. Ale o tomhle vlkovi se moc zmiňovat nechtěl.
Ani Bianca mu moc nepomohla s popisem nebo umístěním limba a zůstalo tak záhadou, kterou ani už neměl proč řešit, i když by bylo fajn přijít té věci na kloub. Ale něco má asi prostě zůstat nezodpovězeno. „Ale zrak se ti vrátil celý, ne?“ zeptal se se zamračením, „nebo je horší a můžu si doufat, že mě nevidíš s celé mé ohavnosti?“ Ten s postiženým zrakem tam měl být totiž on, nikdo jiný.
„Můžu začít,“ navrhnul samolibě, „aby se o mně náhodou nerozneslo, že jsem hodný.“ To by byla asi ta nejhorší reputace, kterou by si mohl přát. Ještě by po něm ostatní něco chtěli... to nemohl dopustit.

Máma mu nikdy neříkala moc pozitivních věcí, ale kupodivu ho naučila i pár užitečných, který mohl využít v životě později. I když veškeré tyhle rady se pak týkaly většinou toho, aby nikomu nevěřil, aby se k nikomu nepřibližoval, protože nosí smůlu, aby se nepokoušel s ostatními spřátelit, furt to sem tam dávalo smysl. Lépe se v davu orientoval z dálky, ne když byl v jeho středu, naučila ho, že si má prověřit každého a koukat, jestli nemá postranní úmysly a nechce se mu skočit třeba na krk. Kdyby to udělat chtěl, má mu po tom krku skočit první a ukázat dominanci a kdo je ten silnější pán. Nevěřil sice tomu, že chce, aby on byl ten silnější, ale rada to byla docela dobrá, až na to, že ho až moc dostala do stavu, kdy nevěřil vůbec nikomu a snadnější bylo se prostě distancovat a neprohlížet si tlamy ostatních. Chybělo mu později, že neměl blízké a už vůbec ne přátele, na který by nemusel hledět s nejistovou? Upřímně ano, nahlas by to ale nikdy neřekl, protože nechtěl vyznít jako padavka.
Akorát si tím vybudoval jakousi pověst někoho, kdo nevyjádří jakoukoli emoci, nemá vůbec žádnou zajímavou povahu a za padavku ho asi jiní nebrali, takže vesměs uspěl v tom, co chtěl? Ledaže by to ve skutečnosti nechtěl a pouze přijal to, co mu do hlavy vtloukli jiní výchovou, která byla lehce toxická? Ale ne, určitě to máma myslela dobře, mámy vždycky chtějí pro své potomky to nejlepší a nikdy nemají postranní úmysly, kterými chtějí dělat škodu. Určitě to tak je, pomyslel si sarkasticky, jeho matka spadala do jiné kategorie.

1650 | Loterie 5

„Když si umřela, bylo tam jedno stvoření,“ rozmluvil se trochu, protože tohle snad nezmiňoval a o tý věci věděla jenom Cynthie a možná někdo, komu to sama řekla, „který nám odpovědělo na jednu otázku a mně řeklo, že existuje něco mezi životem a smrtí, odkud se vlci můžou vrátit. Furt nevim, kde to místo je,“ pokrčil na závěr rameny. O všem tom okolo toho věděl pramálo a kromě názvu tohle bylo všechno, co mohl Biance říct. Ona to ostatně zažila na vlastní kůži a musela o tom věděl víc než on.
Rozhodl se nějakou dobu mlčet nad otázkou, jak dlouho by ji asi hledal, kdyby se nevrátila. Nějak nepočítal s tim, že se nevrátí, že to prostě bude jenom nějakou dobu trvat a ono to skutečně nějakou dobu trvalo, ale pak se prostě vrátila, byla tu a nemusel řešit, kde leží a neleží místo jménem limbo. „Já jsem docela věcem odhodlaný,“ zamumlal si spíš pro sebe a pokrčil nad tím rameny. Ne lhostejností, spíš odpověď nevěděl. „Asi bych po nějaký době nešel aktivně po tom místu, ale mimoděk se k tomu furt obracel?“ nadhodil na to otázku, protože si tím vším nebyl moc sám jistý. „Těžko říct.“
„A jsem dobrý, když se zároveň vysmívám těm, co tu pomoc nějak potřebují?“ zeptal se. Protože měl urážku snad ke každému a hlavně k těm, kteří byli nějak bezbranní. A rád jim to říkal, aby si to uvědomovali, ačkoli to nemyslel úplně jako urážku, spíš výtku a takové smutné poplácání po hlavě, že si uvědomuje, že jsou jiní neschopní. „Asi,“ přitakal s pokrčením ramen, co řekl vlastně špatně, že si zasloužil výsměch?

1649 | Loterie 4

„Jo, Isma,“ přitakal. Asi to jméno už slyšel, ale prostě mu to vypadlo z hlavy. Taky to nebyl úplně mladý pán, tak měl na nějaké ty výpadky už nárok, ačkoli to neznělo zrovna super, když se to týkalo smečky. Ale mluvil s ní vůbec někdy? Pochyboval o tom, sotva by ji poznal, kdyby ji viděl a i v setkání by mu napověděl zejména pach. Pokrčil nad tím rameny, když ani Bianca neměla přehled o tom, kde se mlčenlivý bratr nachází, ale neřešil to. Taky měla docela právo nemít úplně přehled, když nějakou dobu balancovala na hranici života a smrti, přičemž se v té chvíli musela více klonit ke smrti, než ji nějaký ten průvodce z limba vyplivnul zpátky na zemi. „Jenom mě to zkrátka zajímá,“ dodal ještě jako poslední poznámku k tomuhle. Obecně ho zajímalo, kam vlci mizí, proč odcházejí bez jedinýho slova, ale když na žádnýho následně nenarazil, nemohl se ani zeptat. Takže to bylo v tý chvíli jedno.
Bianca si lehla opodál, takže se mohl trochu natáhnout. A asi bylo dobře, že tam nějaký odstup byl, i když tomu všemu úplně nerozuměl a nechtěl nad tím ani moc přemýšlet. „Rád bych připomněl, že jsem od léta docela ustavičně tvojí přítomnost hledal,“ odpověděl na to neurčitě, ačkoli se to více týkalo toho, že byla v jeho očích mrtvá a potřeboval zjistit, kde je předěl mezi životem a smrtí a nemyslel zrovna ty dva rozhádaný bohy.
Chtěl už položit hlavu na zem, snad se přinutit i k tomu spánku, ale hlava se mu zase zvedla, protože přišla poměrně delší odpověď, než očekával. Ani netušil, co vlastně čekal za odpověď, možná trochu sarkasmu, ale šedobílá se o tom všem docela rozpovídala. „Hodný a obětavý?“ nechápal. To znělo jako slova, která o něm byla řečena poprvé a naposledy v tomhle životě. Až mu to bylo nepříjemné, dělalo to snad z něj slabocha, že ho tak někdo označil? „Tak... jsem asi rád, že se mnou ráda trávíš čas,“ řekl s letmým otazníkem na konci, protože netušil, co k tomuhle nějak říct. Asi k tomu měl říct i něco na oplátku, ale v tom zrovna znalý nebyl a vylévat srdíčko taky neuměl. „Taky s tebou rád trávim čas,“ vyplivnul ze sebe rychle, než mu zase hlava padla na tlapy.

1648 | Golden Ticket

//Les
Kéž by, pomyslel si trpce. Neviditelnost by se mu hodila. Ačkoli ji uměl ovládat, chtělo to zase takový ten pocit ostatních, že je vlastně někdo tak málo důležitý, že je možný ho přehlédnout bez toho, aby si to nějak uvědomil. Jenže přehlížení neměl rád. Nevadila mu ignorace, když byl nějakým způsobem upozaděn od ostatních, protože na něm nezáleželo, ale ne přehlédnutelnost. Postaral se o to, aby nezapadl do davu, aby vždy nějakým způsobem vyčníval a teď měl být přehlížen nějakým dědkem? To jeho trpké ego moc nezvládalo. cítil z toho hořkost, která mu byla dříve dost vlastní a snad se teď vracela, když ho po půl roce opustila naděje, že by třeba po omládnutí změnil svůj život a stal se lepším vlkem. Asi na to prostě neměl a už si moc zvykl na ty povislé koutky a pochmurnou náladu, která ho všude doprovázela. Pokrčil vlastně jenom rameny nad možnými vysvětleními od Bianci, svým způsobem mu to bylo jedno, chtěl jenom pronést takovou kyselou poznámku a nic víc.
Raději se začal odebírat k noře, kde už sice několikrát byl, ale nikdy se v ní necítil úplně komfortně. Snad to byl zvyk spát venku, možná to byla hrůza a děs z dřívějška, když byl ještě hloupým vlčetem, které se v noře narodilo a muselo tam trpět ty první týdny života, než mohl vylézt ven, aby zjistil, že ani tam nahoře to není o moc lepší. Pokud si ale měl vybrat, chtěl být nahoře, kde mohl vidět na oblohu, ale rozmazlil se a nechtěl spát na sněhu.
U vchodu se ještě sem tam válela ještě pozůstalost po veverkách, kterou trošku víc hrubě odkopl pryč, protože ho přítomnost tý havěti nebavila, ale z nory jejich pach necítil a mohl tak se zadrženým dechem lézt dovnitř. Proč si myslel, že se nedá dýchat cestou, ale dole ano, je taková záhada, kterou ani neměl zapotřebí řešit, prostě přikrčený šel, nedýchal a dole vypustil všechen vzduch z plic a trochu zalapal po dalším nádechu. Bianca šla za ním s tím, že si půjde taky lehnout, sám úkryt byl jinak pusto prázdný, relativně i suchý, sníh se dovnitř nedostal, ale bylo tam i chladno.
„Kde vůbec je ten bratr tý... Tamtý,“ motal se nějak v slovech a tlamou ukázal někam nahoru, což byl takový neurčitý směr, ale měl na mysli jednoho z potomků Launee. Tamto byl... Santé a ona je... Něco. Mohl nad tím jakkoli přemýšlet, její jméno mu prostě vypadlo. „Santé je ten druhej,“ vzpomněl si však aspoň na to těžce mlčenlivý vlče, který měl jednou u sebe a oproti němu byl on ten těžce ukecaný, protože ten druhý mu řekl možná tak tři slova a pak koukl, jako kdyby mu uletěly všechny včely. A on přitom jenom umřel otec, pomyslel si trpce pro sebe, než se složil v úkrytu poblíž jedné zdi. Nechtěl se ale opírat úplně o hlínu, akorát by z toho šel chlad, zemina by se mu drolila na záda, na bílou půlku těla a na čistotě mu furt nějakým způsobem záleželo. A taky tady nehrozilo, že by mu něco skočilo po zádech, jako někde v cizím lese. Maximálně tak hloupé žížaly, dodal ještě jednu vzpomínku na další nepříjemné podzemí. Les se ale zatím nepropadl, žížaly nepotkal a pokud nepočítal sníh, tak byl les i poměrně suchý a zem se jim nehoupala pod nohama jako na moři. Kde taky jednou byl a nestálo to za nic.
Už ale nějak pochopil, že do smečky vlci chodí a pak zase rázem odcházejí. Minimálně většina, co tady potkal. Třeba ten pár, který se sem cpal, pak ho viděl jednou a byli fuč? Rez byla další, pak ten jeden zrzek a třeba ta dvě vlčata, která štěkala na sebe, pak na něho a pak nezájem a prostě zmizela z existence. A proč mi na tom vlastně záleží? Možná to byla spíš zvědavost, co jím procházela, protože si nějak nemyslel, že mu na někom z nich záleží. Možná tak s Rez si měl o čem popovídat, ale ostatní sotva znal a bral je jako přechodné prvky svého života, u kterých bral jako samozřejmost, že odejdou. Ze smečky bral jenom pár vlků jako stálých, přičemž třeba Saturna by nejraději každou chvíli utloukl. Jenom z čistého důvodu, že ten vlk prostě existuje. Blbý otázky? Rána. Dělá blbýho? Rána. Kouká jako kůl v plotě? Rána. Rána z lásky a milosti, nic jiného z toho být nemohlo. Launee třeba sotva znal, těžko spolu někdy víc mluvili, ale z nějakého důvodu se ta vlčice rozhodla, že jo, tenhle poloviční mamlas bude skvělý exemplář do sbírky nechtěných vlčat, protože ho stejně jako malého nikdo neměl rád a nosí si bolístky, které mu nikdo nepofouká. Pak Lindasa, který spíš dělal poskoka, ale z nějakýho důvodu toho poskoka dělal bez větších keců a odmítání. Respektive odmítal a kecal, ale pak to udělal, protože doufal, že z toho bude mít nějaký užitek a nikdy ho neměl. Bolelo to? Trošičku, ale co jeden nadělá.
No a pak poslední tam byla Bianca, která se plácala unavená nějak za ním. Ležel sice, ale hlavu měl furt zvednutou a schopností jednoho oka ještě sondoval po okolí, které bylo – kupodivu – černé jako bota, kromě vchodu, kam prosvěcovalo trochu světla. Jo a ještě po úkrytu letmo svítil mech, který se ale nedal považovat za nějaký světlo, spíše jenom upozornění na to, kde je zeď a kam už se nedá dál jít. Zpátky k Biance, protože o architektuře úkrytu toho ve výsledku moc říct nemohl. Těžko mohl říct, jaký vztah s ní měl, protože co se přátelství týkalo, měl trochu vyhraněný osoby na to, komu byl nasadil náramek přátelství. Jedna vlčice zabila matku vlčete, který chtěl zabít její bratr, druhá hudrovala s touhle okřídlenou slepicí a tím výčet jeho přátel končil. Jenom pochybný existence, se kterýma se asi všichni přátelit nechtějí a víceméně Styx fungoval jenom jako stanice první pomoci a nic víc. Beztak mě jenom trpí, pomyslel si, ale ta slova nesměřoval ke Sty, ta by už byla stejně handicapovaná jak ten pajda, kdyby nebylo jeho a jeho kouzelných vlastností improvizace. Všichni mě jenom trpí, protože jsem jednou pokrčil rameny a zůstal tu, pomyslel si nadále trpce, protože si ani nechtěl přiznat, že by snad někomu záleželo na tom, aby zůstal na jednom místě s někým. A taky si to nechtěl sám přijmout, protože furt moc nerozuměl tomu, proč jsou smečky v životech jiných důležité. On to bral tak, že... měl tu možnost. A zkusil to. A pokud neměl důvod odejít, zůstával. Ostatně tak to bylo i s tuláctvím, neměl důvod s ním přestat, tak smečku nehledal. Ale asi by bylo kruté prohlásit, že mu na tom místě nezáleželo, nebo na těch obyvatelích, jenom si furt neuměl pořádně říct, jak se věci mají a nechtěl si to možná ani přiznávat, protože by se cítil trapně, že něco cítí? Jak hloupý život musí jeden žít, aby mu bylo trapně z emocí.
„Nevadí ti, že furt musíš trpět moji přítomnost?“ zeptal se, protože ho nic kloudného nenapadlo. Taky třeba mohl mlčet a spát, ale to byla ta ironie, že nejde spát, jakmile si lehne. Ale byla to vlastně dobrá otázka, protože od jara v poušti, před ne moc veselý dobrodružství se Životem, kdy pak pár měsíců vlastně jenom hledal, jak jiné oživit, přes zimu – furt byla s ním. To jí muselo mentálně vzít kolik? Tři čtyři roky života? Možná by se mohl zmínit o tom, že Život umí jiné vlky trochu omladit a až toho bude mít dost, může za ním jít, zmínit se, kdo za to může a třeba to udělá i zadarmo. „Protože uznávám, že nejsem zrovna zábavný společník,“ dodal trochu na osvětu. Neuměl moc vtipkovat, nebyl zrovna pozitivní, spíš energii z okolí vysával, aby dokázal nějak přejít další den. Položil si pak hlavu na přední tlapy, zíral před sebe na letmo světélkující mech, který někdo ukradl z jiného lesa více na západ a zkusil vyprázdnit hlavu. Protože melu blbosti.

„Ach, jsem holčička,“ nedokázal si odpustit jízlivou poznámku od vlka, kterýho by nenazval nikdy normálním a určitě by to myslel formou urážky, ale to ten vlk už nějak věděl. Ale co tady dělá, zoufal si ještě pro sebe. Jenže to asi neměl co řešit, měl spíš hlad, zima a únava se na něm podepisovala a chtěl si už nějak odpočinout. První byl ale na řadě hlad. Asi? Chtělo se mu, nechtělo se mu? Sám netušil, takže se nějak rozhodl to neřešit.
Jednou ale zívl a hned na to si protáhl ztuhlý krk. „Možná si prostě půjdu lehnout,“ uznal tak do větru. A klidně i někam do nějaký díry v zemi, kde se mu sice bude blbě dýchat, ale bude mimo dosah jakékoli živé existence, která by na něj mohla zírat nebo hůř – mluvit. „Pokud to tam zas neobsadily veverky,“ dodala ještě se šklebem vůči drobným tvorům, které chtěl trošičku upálit, než si uvědomil, že to není úplně nejvhodnější, co by mohl v životě udělat. A to už pár nepříjemných věcí udělal, ale upalování živých ještě ne a moc se k tomu dostávat nechtěl.
Hodil jenom krátký pohled po Biance, protože se kvůli němu taky rvala někam do hor, kde akorát klepala kosu, protože v jejím slovníku neexistovalo nic jako zásoba podkožního tuku. Lesem se do toho ozvalo ještě vytí, ale jeho mozek na to reagoval možná tak jedním procentem svojí kapacity. Nulový zájem, povědomý hlas, nic důležitýho, radši se teda zvednul, že zmizí do hlubin prokleté nory. „Kdyby zase svět zkusil skončit – nezájem,“ zahlásil ještě, ačkoli to mohlo podrobněji být známo jenom Biance, i když i s Lindasou se jednou brodil podzemím, kde pro změnu byl se Sheyou a ne s Cynthií... Proč vlastně vždycky skončil s jednou z nich? To je fuk, řekl si před odchodem.

//úkryt

Tickets
Nákup
50 drahokamů (Meinere) - 5 lístků
60 oblázků (Lacrima) - 3 lístky
40 oblázků (Nemesis) - 2 lístky

Posty
1. 2. - Post Bouře
2. 2. - Post Meinere
3. 3. - Post Jinks
4. 2. - Post Meinere
5. 2. - Post Meinere

Rozcestník
1. 2. - Závoj Meinere | 5. 2. - Hřiště Meinere
4. 2. - Závoj Jinks | 5. 2. - Hřiště Jinks
4. 2. - Závoj Makadi | 5. 2. - Hřiště Makadi
4. 2. - Závoj Nemesis | 5. 2. - Hřiště Nemesis
4. 2. - Závoj Bouře | 5. 2. - Hřiště Bouře
4. 2. - Závoj Lacrima | 5. 2. - Hřiště Lacrima

Celkem
27 lístků

Nechtělo se mu do ničeho, ale na tom vlastně nezáleželo. Nic nedělání bylo jeho přirozeností, touha po prázdném bílém světě, kde není jediný objekt, bylo jeho ne moc tajnou touhou. Nikdy se tím netajil, ale nahlas to taky neříkal, ale prostě jeho hlava byla mnohdy prázdná, jako natřená na bílo a uvolněná od myšlenek. Někteří to mohli považovat za hloupost, vlk vždycky musí na něco myslet, něco se mu v hlavě musí honit, ale kouknout se do hlavy tohohle, skutečně by tam našli velké vzduchoprázdno.
Naivně si myslel, že touhle schopností dosáhl nějakého vyššího poznání, kterému jiní nemohou porozumět, ale spíše se to dalo svádět na vedlejší produkt arogance a nutkání ignorovat cokoli, co mu je řečeno. Nitky myšlenek a slovní chrchel ostatních se mu totiž odmítal spojovat v maličkých uzlících, aby mu to dávalo smysl a co smysl nedávalo, to zametal hluboko do zákoutí mysli, kde to následně ještě zamkl a zapomněl, kam dal klíč. Ne, tak to vlastně nebylo, ty dveře jsou totiž se zámkem, ale klíč k nim prostě neexistuje. Nezajímá ho, co jiní říkají.
Náhodou. Nějaký kousek jeho nezamčené mysli je vlastně vyhrazený pro drby a klevety, které někde slyšel a potřebuje se o ně podělit dál. Nikdo by to do něj asi neřekl, ale uši mu rostou jako fenkovi, když náhodou zaslechne něco, co by slyšet neměl, případně peprné novinky ze světa. Nejdříve ale musel najít někoho, kdo by mu nějaké novinky řekl, protože mu připadalo, že o novinkách je docela nouze. Není to tim, že by se nic nedělo, přemítal nad tím kysele. Neustále se něco dělo, furt se svět pokoušel zhroutit, ale snad mu nechtěli tvrdit, že se v tom všem nestalo něco zajímavého, co by stálo za zmínku? Nepočítal smrt a zmrtvýchvstání Bianci, u toho totiž nějak byl.

//6 drahokamů

//7 květin

//6 květin

// 7 + 7 drahokamů