Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na bedrech jsem nesl cvrčka jménem Frynn – což bylo jméno, který mi evokovalo trochu jiný slovo – a Světlušku, která se tam nahoře mlátila, že kdyby nebylo magie, asi by už někam tim máváním odletěla. „Ne, já jsem vlk Meinere,“ odvětil jsem cvrčkovi, zatímco se Světluška snažila odletět. Ale nestalo se, kokos spadl na zem, čehož si nějakou dobu nevšimla, ale moc jí to netrápilo, protože seskákala na zem, použila mě jako odrazový můstek a dopadla do písku. Lehce jsem sebou cukl, abych naznačil cvrčkovi Frynnovi, ať sleze taky a potom odešel od palmy, než sletí nějaký další kokos, který si třeba vybere za cíl mojí hlavu.
„Fuj, vyplivni to,“ okřikl jsem jako nějaký opatrovatel divoký zvěře na hnědou vlčici a tlapou mával, aby od toho šla trochu dál a neokusovala to. „Roztrhneš si o to sklo hubu.“ Možná jsem trošku fotrovatěl? Což bylo skvělý, když jsem to ani nemusel vychovávat od usoplenců.
Tlapou jsem naznačil Světlušce, aby od toho šla trochu dál a nechala ten kokos ležet na zemi. „Nebudem ztrácet čas,“ zafuněl jsem si pod vousy. Plán bylo to prostě udělat všechno co nejrychleji a vymámit z ní nějak pravdu o tom, co se stane po smrti a jak se projde limbem, kde je limbo, jak se k němu dostat (bez umírání) a všechno ostatní, co je schopná ze sebe vytřískat. Soustředil jsem se na proměnu, na to, aby z toho kokosu bylo třeba voda nebo něco s lehkou skořápkou, co se už rozkousne, ale aby sklo zůstalo furt sklem.

Pamatuje, snad. Nebo jsem v to aspoň doufal, byl jsem zamtený a docel v háji a dostal jsem se... do hry? Mohla tohle všecho být hra? Barevný ocasy, koule, co nás hnala přes cělý svět hledat jiné koule a nosit skla z nich zpátky k ní? Fajn, budu tu hru hrát, pokud to znamená, že budu blízko Světlušce, která mi snad řekne, jak se dostala zpátky na svět a kde bych mohl hledat Biancu. To znělo jako dobrý plán. Byl tu sice ještě ten druhý vlk, který ráčkoval až to bolelo, ale měl asi zápal pro hru a čím dřív to bude hotový, tím líp pro nás všechny.
Zvedl jsem hlavu k tomu kokosu, mohlo být naprosto snadné ho sundat, vítr, země, golem, absolutně cokoli ten orb mohlo dostat dolů. Zlatý s ničim nepřišel, jenom mi přitakával, že mi Světluška řekne, co potřebuju vědět. Hodil jsem po něm krátce pohledem a snažil se zjistit, jestli to sám náhodou neví, ale možná ani netušil, co chci vědět? Jsem obklopen... hlupáky. A oni taky. Ne, že bych si moc věřil, byl jsem dutej jako tágo, ale v životě jsem si mohl pomáhat něčim, co by třeba Styx nazvala nechutným. Jenže ta tu nebyla. „Jak ti říkat, cvrčku?“ zeptal jsem se zlaťáka, protože zlaťák bylo moc složitý slovo na vyslovení.
A do toho Světluška, co chtěla udělat vlčí věž, kde si polezem na ramena. Fajn. Nechtěl jsem nic namítat, prostě držet tlamu a krok a přitom se u toho nezabít. „Ty mi vlezeš na záda a Světluška tobě,“ kývl jsem k zlatému a přešel ke stromu. Určitě vás nechám tohle dělat. Zapřel jsem se předníma tlapama o strom a jenom tak nenápadně nadzvedával zlatého, aby nebyl tak těžký, až mi na záda poleze. To stejný jsem plánoval se Světluškou, ale tam to bylo ještě o tlačení směrem ke kmenu stromu, aby neslítla dolů.

//Dlouhá řeka přes Západní úkryt

Žaludek se mi nepříjemně stahoval při každém kroku v jeskyni. Dlouhou dobu nebylo nic vidět, šel jsem jenom za zvukem a pachem, který se motsl přede mnou a doufal jsem, že nás nezavede někam do háje. I když jsme už v háji byli. „Jo, známe se,“ přitakal jsem jí, aby měla jasno, i když jsem moc nepočítal s tim, že si mě spojuje s tím, kdo skočil o portálu po ní. „Už jsme se viděli, víš?“ Snažil jsem se na to jít pomalu, klidně, ale ani jedno nebylo zrovna mojí parketou. Navíc jsem asi i trochu pospíchal? Chtěl jsem to celý mít už za sebou a nehonit se tady za pomatenými, když jsem se snažil najít mrtvé. „Byla tam i taková šedá vlčice s modrýma očima, Bianca, pamatuješ?“ Někde na konci tunelu se začalo objevovat světlo, které mohlo patřit tomu poslednímu, které v životem uvidim, ale místo smrti přišel pach soli a písek, do kterého jsem se bořil.
Okolí divně páchlo a Světluška letěla ke zlatému vlkovi, který měl zrovna tak zelený ocas jako my. Krátce jsem se na ten svůj podíval, zamručel nad tim a šel k nim blíž. Světluška poukazovala na něco na palmě, lehce to světélkovalo a prý to chtěla ta mluvící koule. „Když vám to sundám, řekneš mi, kde si byla potom, co jsme šli na tu vysokou horu?“ zeptal jsem se s nadějí, že si tohle nějak pamatuje.

//Rozkvetlé louky přes Vodopády

Začala zpomalovat a mohl jsem tak i já. Přišlo mi, že mám kosti ze skla a lehce se lámou, přitom ani nebylo z čeho být unavený... ne? Asi jsem se pletl. Nažranej, vyspalej, ale nějak jsem byl úplně mentálně hotovej a netušil, co dělat dál.
Zhluboka jsem se nadechl, chtěl jsem uklidnit tepání v mozku, ale nemohl jsem se na to soustředit, protože ze strany lehce pomatené přišla jedna pomatená otázka. „Co?“ houkl jsem na to nechápavě, protože jsem tomu moc nerozuměl, nebo to vůbec nedávalo smysl, ale na tom asi nezáleželo. Šlo mi spíš o to, že se chovala, jako kdyby mě vůbec neznala, koukala jak sůva z nudní a blbě mě zdravila? „Světluško, poslouchej mě chvilku,“ řekl jsem rázně, abych nějak upozornil na to, že má chvilku dávat pozor, ale ona místo toho řekla, že máme někam jít a úplně bez jakékoli reakce zamířila do nějaké jeskyně, nad který se mi sevřelo hrdlo. Do háje, odsekl jsem stroze a šel za ní. Někdy se musela zastavit.

//Papouščí ostrov

//Mahtaë jih

Nezastavovala, ale proč jsem se vlastně divil? Neřekl jsem ani slovo, jenom jsem se za ní hnal jako nějakej idiot a ještě k tomu docela dost pomalu, protože jsem byl docela unavený. Stůj, hulákal jsem na ni jenom v mysli, protože na víc jsem neměl. Ale kdybych to prostě řekl nahlas, třeba by zastavila, odpověděla by mi nějak na to, co chci vědět – jak dokázala vylézt z limba – a mohl bych i jít po svých. Teda vadil mi ten zelený ocas, navíc ho ona a ten zlatý vlk taky měli, což mi na celý situaci moc nepřidávalo, ale nějaká mluvící koule mi byla ukradená. Svět může chvíli zachraňovat někdo jiný. Já už plánoval jít do důchodu.
Světluška se hnala podél řeky. Docela dlouho, ale pak zamířila někam dál na sever na louku, kde se alespoň nemohla moc dobře schovat. Jednou se musí unavit. Pokud se teda neunavim dříve já. Kašlat na to, odsekl jsem si, skočil a přiblížil se tim k vlčici. Nestál jsem jí úplně za zadkem, jenom pár metrů. „Stůj,“ houkl jsem na ni... Docela i prosebně to znělo.

//Dlouhá řeka přes Vodopád

//Středozemka přes Houští

Ušetřil bych si možná dost práce a energie tím, kdybych nebyl neviditelný. Jenže při běhu jsem na to už tak nějak i zapomněl, protože jsem se jak hlupák rval za pomatenou vlčicí, která měla patřit mezi mrtvé. Barevný ocas nebo ne, potřeboval jsem ji čapnout a nějak z ní tu pravdu vydrápat.
Někde v houští mi přišlo, že se ztrácí. Hodně překážek a možností k úkrytu jí dalo náskok, i když přede mnou ani neutíkala.
Šel jsem za zvuky, ale těch okolo bylo docela dost a ještě víc jich bylo i u řeky, kde jsem vypadl z keřů. Na neviditelném těle se držel nějaký bordel, který jsem oklepáním ze sebe dostal a chvíli sondoval okolím, než se vyrojila i Světluška, která si to kráčela dál po směru zlatého vlka, co někam uháněl s předstihem.
Zhluboka jsem se nadechl, šel jsem blíž s tim, že se za chvíli ukážu i v plné kráse, ale ona hned razila dál? Nezastavila se a neřešila nějakou překážku, prostě mířila dál? Do háje, zasyčel jsem, rozhlédl se po okolí, zviditelnil se a míři za ní dál.

//Rozkvetlé louky

Pohledem jsem visel na někom, kdo měl být mrtvý, ale už mě přesvědčili o tom, že ani umírání zde není jednoduché. Možná umřít jde, ale není to vždycky a furt jsem nechápal, proč to tak je. A možná jsem na to mohl přijít, mohl jsem získat odpovědi, ale problém byl v tom, že ležel v mozku někoho, kdo by si nebyl jistý tím, jak ho vlastně má zapojit do běžného chodu. Vytřesu to z ní. Bylo mi jedno, co k tomu bude třeba.
Z tranzu mě probral nějaký hlas. Oko jsem posunul od Světlušky ke svítící kouli, která rozdávala příkazy a něco nabízela. Nejdříve jsem se zamračil, pak snad i lehce zavrčel a ohnal se, když mi tělem projelo nepříjemné šimrání a zastavilo se na ocasu, který hrál zelenou barvou. Tuhle jsem už měl, pomyslel jsem si trpce, než jsem pohled vrátil k davu. Ocas všech měl nějakou barvu a ten Světlušky byl zelený, stejně jako nějakého vlka, který pelášil pryč.
Udělal jsem pár opatrných kroků, stále neviditelný, nejradši bych ji popadl za krk a někam odtáhl, kde by řekla vše a teprve pak se mohla pohnout. Jenže ona se rozeběhla pryč za tim zlatym vlkem. „Světluš-“ vyjelo mi z tlamy, než mi došlo, že nic nemluví. Do háje, sykl jsem, než jsem se za ní rozeběhl.

//Mahtae jih

//Esíčka

Od řeky jsem už kráčel po vlastních, i když to byl způsob cestování, který mi už moc nešel. Možná to taky zapříčinilo to, že jsem se nějak ztratil a nedokázal odhadnout, jakym směrem se vydat Byl jsem si docela jistý, že to mělo být někde v okolí, ale přesná poloha se mi úplně vykouřila z hlavy, protože jsem se jenom tupě rozhlížel po prázdném okolí a neměl ponětí, kam jít.
Jako profesionální vzdávač bych se možná i otočil a šel pryč, vykašlal se na to a prostě se jenom na chvíli zahrabal pod zem a vylezl na jaře, ale oko mi sklouzlo k obloze, po které plula nějaká zlatá koule. Čtvrtý? pomyslel jsem si trpce. Jeden už nemohl věřit ničemu, co padalo z týhle oblohy. Šel jsem ale k tomu blíž, jenom nenápadně, primárně jsem se furt snažil najít to místo, odkud jsme vypadli do jiného světa.
V dálce jsem slyšel i hlasy a... cítil ostatní. Zarazil jsem se, chtěl jsem být sám, ne se plést do změti ostatních, ale potřeboval jsem jít okolo. Zhluboka jsem se nadechl, zneviditelnil se i s pachem a všechno, co tělo mohlo vydávat. Rozpoznal jsem Sheyu, však jsem ji viděl před chvíli a dokonce i Cynthiu, takže rodinka se našla. A jednu vlčici, co jsem s nimi už viděl a... Světlušku?
Zarazil jsem se opodál, jim to ostatně mohlo být fuk, ale mně pohled visel na té, kterou si příšera stáhla k sobě do útrob jeskyně. Prošla limbem?

//Mech

Po dopadu se mi udělalo mdlo. Země pod mýma nohama se zdála nestálá a hlava byla snad na vodě, která se vlnila v bouři. Musel jsem se rozkročit, zavřít oči a lehce sklonil hlavu, než se vše umoudřilo. Nejdříve dech, potom tepání v hlavě a stísnění pocit v plicích. Jenom bolestivý žaludek zůstal, ale ten jsem ani nesváděl na skok. Za to mohlo okolí, zbytek světa, rozhádaní bohové, kteří se nedokázali servat mezi sebou a museli do všeho tahat i zbytek světa.
Chtěl jsem se vrátit k místu, kde byl ten pitomý portál. Odkud jsme se dostali do toho jiného světa, i když jsem vůbec nepočítal s tim, že by tam to místo ještě bylo. Stálo to za pokus a minimálně to bylo něco, odkud jsem se mohl odpíchnout dál... Někam. Neměl jsem vůbec ponětí kam, ale vlastně to bylo jedno. Potřeboval jsem chvilku pro sebe, protože ta se mi ještě pořádně nepoštěstila. Sám celý život, připomněl jsem si ponuře s nějakými kroky dál, ale přitom furt chci, abych byl víc sám. Moc to nedávalo smysl, ale ani nemuselo. Svět sám o sobě smysl nikdy nedával.

//Středozemka

Říkej tomu, jak jenom chceš,“ pokrčil jsem nad tim rameny, bylo jedno, jak se věci nazývaly. Pokud měly jeden smysl, což tohle mělo, bylo úplně fuk, jaký zvuk se pro to užíval. A dal mi pozitivní odpověď, ale kromě slabého cuknutí koutku, kdy jsem se konečně spokojil s odpovědí, jsem na to už nereagoval. Chtěl jsem jenom informaci, ne se do toho dál motat, to už nebyla moje starost.
Myšlenkama jsem okamžitě začal plout pryč, možná jsem se v tom šťoural tak moc, že jsem se chtěl rozptýlit, abych byl někde jinde, ale teď začal šum, varovné signály, přemítání nad tim, že bych neměl jenom sedět, vůbec ne tady. Měl bych zmizet, zalézt někam do díry a nevylézt do jara... Do jara za deset let. „Fajn, nebudu v tom dál šťourat.“ Debata byla symbolicky ukončena, vstal jsem na nohy a obešel zvíře, než jsem se zarazil a poukázal k němu tlapou: „Dotáhneš to k úkrytu?“ Nechtěl jsem už jít dál, nechtěl jsem se zastavovat, potřeboval jsem zmizet. Vrátit se trochu po vlastních stopách, kde to začalo, kde to taky mělo skončit. Třeba se nevrátí, připomínal jsem si ponuře. Tak to předtim i stvoření říkalo, ne? Že ne všichni se vrátí. „Musim na chvíli odejít,“ oznámil jsem rovnou i s vysvětlenim, proč jsem se ptal, jestli to dotáhne dál. Zatl jsem hned poté zuby, lehce cukl hlavou do strany a jenom na krátkou chvíli cukl okem zpátky k Saturnovi, než jsem prostě šel. Tvoje sestra je mrtvá, dodal jsem ještě, než mi zadek zmizel mezi stromy a odpráskl se pryč.

//Esíčka

Nevěřim ti ani měsíc mezi očima. Trochu mě to štvalo. Chtěl jsem jenom vědět novinky ze světa živých, ale narazil jsem na skálu, do který jsem mohl klepat jako pominutej a ona si furt dřepěla a nepohnula se. Znudeně jsem položil tlapu na mrtvé zvíře, jestli ho tím třeba neproberu k životu, ale do týhle situace by se ani dobrovolně probudit nechtělo. „A chtěl bys?“ Poslední pokus bylo jít prostě hlavou napřed a zjistit, jestli si vytvářim v hlavě vzdušný zámky a marně páruju ostatní jako hadrové panenky, se kterýma bych si mohl hrát na pláži za krásného slunečného dne. „Jenom mě to zajímá,“ dodal jsem s pokrčením ramen už s jistým náznakem nezájmu. Sundal jsem tlapu z mrtvolky položil ji vedle bílý nohy a prostě ještě chvíli čekal.
V hlavě mi mimo představy dlou mladých (v nekomprimovaných polohách) hučela i potřeba na chvíli se vzdálit. Někam daleko, kde bych mohl strčit hlavu do písku a vrátit se k neexistenci, než padne kouzelná otázka nebo pronesení, že se Bianca už dlouho neukázala. Někde a někdy vyleze. Ale kde?
„Řekl jsem snad, že by bylo?“ odpověděl jsem na otázku otázkou. Možná, že kdybych mluvil ke světu přívětivě, všechno by nebylo bráno jako útok, ale... ne, děkuju. „Prostě rád rejpu v cizích existencí, protože ta moje nepřináší nic zajímavého,“ mumlal jsem tak nějak pro sebe pod vousy. Možná trochu žárlivě, ale neměl jsem na to, abych řešil osobní drama.

Ne, že bych si užíval, jak z něj všechno lezlo jak z chlupatý deky. Vychutnával jsem si to. Byla to pomsta za jeho idiotskou otázku, jestli jsem někdy byl zamilovanej. Plánoval jsem do toho rýpat jak do škrábance, krásně se mu drápem provrtat hluboko a podrbat ho až na kosti. Ach ta pomsta, zasténal jsem dramaticky, pootočil hlavu lehce do strany a nahodil pohled "já vim, že lžeš". Ve skutečnosti jsem neměl páru o co šlo. Věděl jsem, že se spolu tahaj, ale spolu se tahalo víc vlků. Jenže ne do všech jsem mohl rýpat, hodně z nich by to obrátilo proti mně, ale on? Hroutil se z toho, čímž prokazoval vinu. „Samozřejmě,“ přitakal jsem, jako bych mu to fakt věřil. „S ostatníma kamarádama po sobě taky lezeš?“ zeptal jsem se jenom mimoděk. „Už jste zpečetili pakt blízkýc kámošů?“ zajímalo mě, ale jestli v tom neslyšel ten náznak sarkastického podtónu, něco muselo být špatně. A vychutnával jsem si to jenom trošičku. „Takovej se dělá zezadu, je to trochu atletický vrchol, ale to bys zvládl.“ Možná byl ještě mladej, aby o tomhle věděl, ale však se to týkalo přátelství – blízkýho přátelství –, tak to nemohlo být tak nevhodný.
Na chvíli jsem zmlkl, koukal někam do prázdna a přemýšlel nad tim, jestli můžou existovat blízcí kámoši bez toho, aby to pak přešlo ve slizkou náklonost, která intoxikuje široké okolí. „Co já vim, chceš vůbec blízkej kámoš být?“ Hodil jsem po něm jednim okem, maskoval v tom svoji nevědomost a všechno to hrál... Na všechny strany.

//Kierb přes Gejzíry

Takže budeme mlčet, říkal jsem mi při jedné sérii nenápadných pohledů, budeme na sebe zírat jak ztrapněný milenci a přitom chci jenom vědět, jestli víš, kam se co dává. Jestli patřil mezi vyvolené, co mohou slyšet myšlenky jiných, aspoň se zabaví a třeba na to něco řekne. Ale mlčel, šlo se tak dlouho, vlastně až k hranici lesa, který smrděl Lindasou. Zastavil jsem se, nechal zvíře padnout s žuchnutím na zem a posadil se. Měl bych se hnát nahoru a lézt Lindase do zadku a utrhnout jí kus masa? Možná, zoufalost ze mě sálala, ale trochu to převažovalo nutkání jít hledat mrtvé a zjištění, kde je v týhle zemi zakopaný nemrtvý pes. Všechno chvíli počká, poradil jsem si, než jsem se nadechl a ještě dal chvilku možnost k tlamu, aby se pochlubil, než jsem se do toho pustil sám.
„Vztahy na dálku jsou na nic,“ pronesl jsem s pokrčením ramen, jako kdybych v téhle záležitosti byl expert. Taky jo, já žil tady a ona někde v éteru. „A hodně blízká přátelství nefungujou,“ dodal jsem spíš zamyšleně s otazníkě na konci. Aspoň mi to tak připadalo. Jenže já ani neměl kamarády, abych to mohl vědět.

//Tundra

Bylo mi jedno, kdo co dělal. Jestli se stavěl na hlavu, rozhazoval vlčata, kam šlápnul, zabíjel alfy v okolí – bylo mi to buřt. Ale měl jsem jednu podmínku, potřeboval jsem vědět, že to dělají. Sladké nutkání o všem vědět, všechno znát, roznášet drby a nepotvrzené informace… Jako slast pro duši. A protože jsem ani moc nevypadal na někoho, koho zajímají blbosti z cizích životů, bylo to naprosto dokonalý.
Kvůli drbům a informacím jsem se ale nehodlal hýbat. Otáčet, natahovat uši, nic z toho mě nebavilo, takže jsem prostě čekal na to, že ty věci dojdou ke mně. Launee zmizela, doslova a já nad tim jenom pozvedl kůži nad oční dírou, protože mizení byla moje specialita? Nechal jsem to ale být, znudeně jsem kopal do mrtvolky a jenom tak letno se snažil doslechnout šuškání za mnou. Marně. Ať jdou do háje, zaklel jsem vůči nim a šel napřed.
Brzo mě dohnal Saturnus, mlčel jsem, protože jsme byl docela uražen. Trošičku. Vybdákej to na sebe, pobízel jsem ho jenom s obastným cuknutím oka jeho směrem.

//Mech přes Gejzíry

Jako klíšťata ostatní naskákali na zvíře, které se s tim moc rvát nemohlo. Jednoho by třeba nějak dostalo dolů, dva těžko, tři už vůbec a čtvrtý vlk byl jenom posledním hřebíčkem do rakve, kdy nemělo cenu se o cokoli snažit. Zvíře leželo na zemi, nehýbalo se, nedýchalo, asi bylo prostě mrtvý.
Slezl jsem dolů, oklepal se a zůstal stát opodál. Chvíli jsem na to zvíře zíral, jestli je skutečně mrtvý, ale vypadalo tak. To by bylo, pomyslel jsem si. Nejhorší a nejotravnější část beztak musela přijít v tom odtažení pryč. Na jazyku jsem měl pachuť ze srsti chudáka mrtvoly, ale přišlo mi docela nevkusný tu vypláznout jazyk, abych si slinama chlupy vyplavil. Později.
Nechtělo se mi popravdě zůstávat moc na místě. Ne tady, popravdě jsem nechtěl být ani v blízkosti ostatních. Potřeboval jsem chvilku pro sebe, nějak... se vytratit. A podívat se po okolí, kde je to limbo, o kterém ta fialová příšera mluvila. Někde to místo musí existovat, přemítal jsem nad tim. Problém byl v tom, že jsem okolí docela slušně prošel a žádný místo, kde by se scházeli mrtví, jsem nenašel. Mohlo být někde mimo tenhle svět a... pak bych asi hledal marně.
Sheya nadhodila, že by měla jít hedat Cynthii. Ta věta se musela řadit v top deset vět, které v životě říkala, co jsem tak pochopil. Pokrčil jsem nad tim jenom rameny, mně se to beztak netýkalo. Spíš jsem bezeslov zvíře zvedl pomocí magie, abychom se taky mohli pohnout dál. „Pozdravuj Cynthii,“ houkl jsem k ní akorát, obešel zvíře a tlapou vrazil do jeho zadku směrem k Mechu. Pohlo se, ale asi to chtělo víc kopanců na cestu zpátky.

//Kierb