Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokud se tak nějak nepletl, dobrovolně na jiného sáhl poprvé v životem bez toho, aby mu zasadil nějakou ránu nebo kousanec… Jeho život byl docela prázdným místem. Nebyl si z toho moc jistý z mnoha ohledů, protože neměl ponětí, co dělat, jestli to je v pohodě a raději toho nechal, ale toho, že si Bianca utírá oči si všiml a nebyl z toho dvakrát moudrý. Co udělal?
Chtěl to celý nějak zamluvit, takže začal pokládat trochu nemístné otázky, které mu dají ponětí o tom, co je to limbo, kde třeba leží (pokud vůbec) a jak se z něho vlk dostane, ale nejdříve toho z Bianci moc nedostal. Neměla ponětí, jak dlouho byla pryč. Lehce se nad tim zamračil, ale nekomentoval to. Mohlo to být cokoli mezi jedním dnem a několika měsíci. Ale podle dalších slov měl pocit, že o limbu mluví a odpovídalo by to tomu, co si o tom místě slyšel, než to ukončila tím, že vlastně byla slepá. „Oslepla?“ nechápal. Co mělo umírání společného se slepotou? Celý mu to nějak nesedělo a to toho věděl málo, takže by mohlo snad cokoli zapadnout, ale ne. „Když,“ zamumlal, než se hned zarazil, jak taktně nadhodit, že umřela, „Když to všechno skončilo, objevilo se tam nějaký stvoření z hvědz,“ pokrčil rameny, protože tu existenci furt nechápal, „který tvrdilo, že vlci můžou vstát z mrtvých, když splní nějaký podmínky? Nějak tak, netušim. Ale pak nás pustil ven s tady byla poměrně spoušť.“ Na chvíli se zarazil, co by měl říct dál, protože mu všechny dny slejzaly do jednoho dlouhého. „Prý vybouchla sopka,“ nadhodil krátce, ale i to následovalo pokrčením rameny.
Na nějakou dobu se pak zarazil, přemítal, co říct, jestli vůbec něco říct. „A pak jsem tě hledal.“ Vyhodil to ze sebe zas poměrně rychle. Aby se neřeklo.

Přes sníh neprocházel skoro žádný zvuk a v horách bylo navíc děsivé ticho. Žádný vítr, co by hýbal vločkami, žádní ptáci, co by pleskali křídly, žádná zvěř, prostě jenom děsivé ticho uprostřed šedého dne. Stopy po jejich příchodu pomalu mizely, ale bylo vidět, kudy se prodírali, protože byl z cesty sníh odhrnutý v kupách po stranách.
Zrovna takový ticho jako venku bylo najednou i v jeho myšlenkách. Vzduchoprázdno nezpůsobené nízkou inteligencí, ale prostě tím, že se veškerých myšlenek zbavil a místo prázdnoty by se to tak dalo nazvat kompletním klidem, který alespoň na pár vteřin nemohlo nic narušit.
Asi nějak do té chvíle, než se začal cítit z toho všechno nesvůj, protože ten dotek začal být oplácený a s tichým odkašláním se odtáhl, přičemž pohled posunul někam k horám, kde byla jenom nezajímavá bílá pokrývka, která nic nového do jeho mysli nepřinášela.
„Jak dlouho jsi zpátky?“ zeptal se mimoděk, protože tohle byla ta chvíle, kdy mlčení bylo nepříjemné i jemu. A taky to chtěl všechno raději zakecat.

//Mechový lesík

Byl tím méně výmluvným členem skoro každé společnosti, na to byl zvyklý. Mnoho vlků se navíc osmělilo, když společnost poznali, ale on ne, mlčel víceméně furt, pokud neměl zrovna tu svoji náladičku, která moha přijít ve vteřině a stejně tak rychle odejít. Byl v tom poměrně nečitelný, i když všechny jeho ostatní pohyby se daly docela snadno odhadnout – nic zbytečného, nic velkého, z ničeho nedělal žádnou vědu a ani cirkus. Jako kdyby ho nic v životě nedokázalo vykolejit.
Jenže to nebyla úplně pravda. Vykolejilo ho to, když příšera popadla světlušku, ale několik týdnů na to byla opět vyplivnuta ve světě. Vykolejilo ho ještě více, když k zemi padla Bianca a to mu zatemnilo smysly natolik, že kvůli tomu zabil vlka, jehož pachuť se mu stále vracela na jazyk a měl pocit, že se vždycky pozvrací. Vykolejilo ho zrovna to, že mrtví se mohou vrátit mezi živé, pokud si projdou limbem, o kterém mu to individuum řeklo. Očividně mělo pravdu, ale co to limbo bylo? Jak vypadalo? Jak jím prošla? Miliarda otázek, na které mu mohla Bianca odpovědět, ale nepoložil je, neříkal vůbec nic.
Šel z lesa tiše a ona zrovna tak. Vlastně se divil, že ho následovala, ale nechtěl o tom mluvit v lese a ani pořádně netušil, co chce? On o tom možná mluvit chtěl, ale u Bianci to tak být nemuselo. Nechtěl na druhou stranu sám říkat, co se dělo potom a jak vypadala krajina, když se vrátil. Všechno bylo takové... divně mu to stahovalo žaludek, pálilo na srdci, zatěžovalo mozek a pro něho to bylo už moc věcí a emocí ke zpracování.
Venku zase sněžilo, v horách se bořil po kolena a les jim ležel někde u nohou, když se konečně zastavil na místě, kde pod sebou cítil skalní římsu, na které se stálo lépe než na nerovném sněhu. Ohlédl se nejdříve mlčky k tomu lesu, který se nořil pod bílým sněhem společně s celým světem – když zemřela, tak bylo léto, ne? Proč ten čas tak moc letěl.
„Bianco,“ hlesl jenom pro to, aby upoutal pozornost, ale tak nějak to znělo i jako zoufalé volání někoho, kdo byl ze života už kompletně hotovej a asi rezignoval nad tím, co se okolo něho děje, protože ničemu z toho nerozuměl a nikdy se moc v životě nepokoušel vnímat, co se děje okolo něho. Možná, že kdyby to alespoň trochu dělal, třeba by nebyl tak zkoprnělej a neměl tak trhavé pohyby, když se snažil nějak k šedé přiblížit. Furt se tak nějak cukal do stran, jako kdyby klepal kosu s nějakym záchvatem, ale zima mu nebyla a záchvat zrovna tak neměl, maximálně měl mozek plný záseků, jak se snažil zkoordinovat tělo. „Já,“ huhlal tam ještě mezi tím těkáním poblíž drobnější, než rezignoval i nad tim, aby nějak zkoordinoval tělo a prostě si opřel hlavu o její rameno, že se musel trochu ohýbat do tvaru klenutého mostu, jako byl ten u Života. „Jsemrádžesizpátky,“ domrcasil tam nějaký ty slova, že rozdělené, srovnané a dané zase dohromady to mohlo dát větu.

U někoho, kdo se spíš uzavřel do sebe, jak jenom mohl, se moc nedalo čekat, že bude na věci reagovat. Dříve to bylo složité, naučit se prostě držet furt nepřítomný a nečinný výraz, který nikomu nic nenapoví, ale posléze se to přetočilo tak silně, že bylo problémem naopak cokoli ukázat. Možná už ani prostě nechtěl cokoli ukazovat, kdo nic nenaznačí, toho nemohou využít v tom, že budou číst z řeči těla, kterou zrovna tak nemá, pokud se nepočítá občasné... šklebené a kopání ježků.
Nepříjemný výraz měl ale Saturnus, který se na výzvu Bianci vzdálil, zatímco černobílý naznačil, že mu to je jedno, i když ani tolik nebylo, jenom nevěděl, jak ho slušně vykopnout, když tam byl první. A jak by obhájil, že s ní chce být sám? Těžko, ale co.
Než odešel, probleskla mu krátce jenom jedna myšlenka podle toho jména, co pronesl, ale rázem nad tim zakroutil symbolicky hlavou, protože nechtěl řešit nic a nikoho. Pohledem furt tupě visel na Biance, jako by se jí snažil vykoukat díru do hlavy, aby tam našel tajemství limba a návratu mezi živé. Fakt tedy byla živá?
Neměl se ani moc ke slovům, kde začít, jak navázat. Měl se pochlubit, že svět je v pohodě a že s kámoškou Cynthií naháněli podvraťáka přes celý ty jeskyně, aby ho zadupali? Jo a že tu je super nový fialový kámoš nebo kámoška? Ne, to bylo nemístné.
A jak nic neříkal, řekla něco první Bianca, ale i tam vyznívalo, jak sama neví, co má říct. Rozhlédl se okolo sebe, nikdo tam nebyl, ale měl nutkání odejít někam dál, kam nedosáhnou cizí uši. Lehce zhoupl ocasem, aby si oprášil čerstvý sníh a pronesl svým typickým nezaujatým hlasem: „Žiju, takže to jde.“ S těmi slovy pro tu chvíli i skončil, jenom pokynul hlavou směrem pryč a šel dál od ostatních.

//Sněžné velehory

Schváleno, vyřízeno

V hlavě se mu honilo mnoho myšlenek, ale kdyby měl nějaký dát podobu, nezvládl by to. Bylo to z zmatené klubko náhodných slov, které na sebe nenavazovaly, byl to skok sem a tam, chápal v něm jenom nějaké střípky, kdy furt viděl prosté padnutí k zemi, kdy už dál nedýchala a okolo se pokoušel končit svět, který se akorát překotil akorát v boj dvou ničemných sourozenců, kteří okolo svých neshod museli dělat těžký drama.
Situace, která pak nastala, byla ještě divnější než nakopávání ježka a skoro upalování veverek. Protože tohle bylo trapné civění a mlčení, které mu nevadilo, pokud to dělal on, vlastně to byl jeho koníček, ale tady celkem čuměli a civěli celkem tři vlci. Těžko říct, jestli se Bianca chlubila svou cestou po životě, věřil by tomu vůbec někdo? Ani černobílý tomu moc nevěřil, přišlo mu to jako hloupost, ale stvoření z nebes se ho o tom snažilo přesvědčit a tomu přikyvoval i Život a hele, ona tu Bianca fakt byla. Nebyla náhodou duch? Už jednou potkal svého mrtvého otce, kterýho ani reálně nikdy neviděl, tak proč ne ducha někoho, koho znal? Ne, vypadala reálně.
Jako první ze sebe dostala nějaké slovo, ale on ne, takže jenom lehce tupě přikývl, ale byl to těžko postřehnutelný pohyb.
Saturnus na to hodil jenom otázku, jestli má odejít, ale na to vlk jenom pokrčil rameny. Měl odejít? Těžko říct, jak se mu chtělo, povídačky o smrti sestry ho bavit musely a zrovna tak nemusely.

Jestli se k němu někde v dálce řítil zase ježek, neřešil to. Možná by bylo divný, kdyby přežil? Těžko říct, pád do sněhu asi ano, do stromu... No, blbý na to pomýšlet. Sledoval ty veverky, vyhýbal se žaludům, ale ne nějak akčně, jenom pohyboval lehce hlavou do stran a pokud ho žalud trefil, moc to nehrotil, hlavu měl z ocele a kromě toho byl i jinak dost tvrdohlavej. Vadil mu až ten žalud, co ho trefil do ucha, to bylo nepříjemný vyklepávání.
„Štvete mě už léta,“ odsekl jejich směrem s uhnutím do strany. Před lety po něm mrkly ptačí hnízdo, které ani nemělo vejce k sežrání, ale zase díky tomu měl přívěsek. Jenže za to je chválit nemohl, už ho docela obtěžovalo, že se mu v ušním mazu pokouší vyklíčit strom. „Ale dneska na vás fakt nemám náladu,“ odsekl stroze, posadil se, narovnal v zádech a hodil po veverkách jedno zamračené oko.
Větev okolo veverek se začala rychle měnit. Vyrůstaly z ní další drobné větvičky, které se spojovaly v blízkém sevření a vytvořily tak klec, ve které veverky panikařily. Nejdřív však naštvaně doházely svoje žaludy a pak se okamžitě pustily do překusování větví, které hned dorůstaly. Budou z nich flambované veverky, odsekl si, ale byl trochu moc... měkkej na to, aby je upálil. „Prostě se uklidněte, vy krysy,“ konejšil je sice ne moc milými slovy, ale soustředil se na vsugerování toho pocitu tak moc, že se to k nim prostě nějak dostalo. Ale ne nějak vědomě z jeho strany. Nějakou dobu byla větev ještě živou koulí, ze které odpadávaly rozkousané větvičky, ale život v ní se uklidňoval, až slyšel jenom tiché mručení. Poodtáhl jednu větev, hleděl na horu a nejdříve cukl, když jedna veverka vylezla, ale místo útoku se s mávajícím ocasem odebrala do koruny stromů a hned za ní další. Fajn, mlaskl si pro sebe, přestal zpevňovat i svou kůži, ohlédl se za ježkem, co se už nevracel a teprve pak vydechl.
S následným nádechem ale přišla ale výstraha do mozku a nejistota? Nebo spíš nepochopení celé situace. Protože cítil pach někoho, kdo měl být mrtvý a předtím ho necítil. Suše polkl, kdyby do něj někdo vrazil, asi by se ozvalo prázdné zadunění, jak se v té chvíli zrovna cítil prázdný, ale donutil se vstát. Ke krokům se ale moc neměl. Protože nevěděl, jestli je vůbec má dělat? V žaludku měl nepříjemný pocit, bolelo to snad víc jak kopnutí ježka, ale nemohl jenom tak stát na místě. Jenom tak pomalu s rozvahou šel po pachu blíž.
Poblíž cítil i jiné pachy, později je i viděl, ale nějaké dva hnědé kožichy měl úplně volný. Zůstal sedět dál mezi stromy, tupě civěl, jak jenom jedno oko dovolovalo a... byla skutečná?

Lesem se ozval docela hlasitý bolestný výkřik. Ježek se kutálel jako balon přes sníh a přední černá noha bolestivě visela ve vzduchu. Neměl žádný krvavý šrám, jenom pěkně pálivou bolest, která mu projížděla celým tělem, ale hlavně nechápal, jak mohl tak idiotsky zareagovat.
Držel tlapu ve vzduchu, do temene ho bombradovala halda veverek, který si timhle aktem beztak naběhla, protože po něm házeli svojí zásobu na zimu a dobře jim tak, že vyhladoví. Nejdřív si nechal rány líbit, potom zpevnil svou kůži okolo jejich nejčastějších hodů a dal si tak možnost přemýšlet nad tim, co udělat s těma rezavýma podvraťákama a ježkem, který za nim dupal a funěl. Nemáte všichni spát? Jenom na sekundu se otočil k ježkovi, položil černou tlapu na zem a sledoval, jak se k němu kulatá krysa blíží. Čekal, až se přiblíží, už se použil a neplánoval ho kopat, i když by nejraději nakopal všechny ty veverky, které jenom na chvilku přestaly, aby sehnaly další žaludy.
Tři, dva, jedna, odpočítala si naštvaně a vlastně i znuděně. Čekal, až se ježek dostane dvěma tlapama přes jeden kořen a jakmile to bylo, kořen vyletěl a přes les letěla ostnatá koule. Sbohem.
Sledoval, jak mizí mezi stromy, v té chvíli už zase dostával od veverek žaludy, takže byla řada na nich.

//Ragar (magie)

Dopadl poblíž od úkrytu. Tak blízko, aby někomu dalšímu skočil na hlavu, kdyby zrovna v té chvíli lezl do díry v zemi, ale ne dostatečně blízko, aby se pozadím v tý díře sám seknul. Prostě jenom dost blízko a přivítal ho pouze silný poryv větru, který ohnul větve v blízkém okolí a odhrnul vrstvu prvního sněhu, až se na pár místech objevil pouze mech a kořeny stromů.
Přes vítr nejdříve necítil pachy, ani mrtvého soba, ani přítomné, dokonce ani vetřelce, které poryv probudil, jenže to v té chvíli ještě nevěděl. Jako první si všiml soba, rozežraného, zmrzlého, proč byl sakra venku? To ho donutilo se zaměřit k úkrytu, kde se spíš válely jenom ořechy a obecně byl okolo bordel. Jakousi nápovědou mu byl žalud, který ho flákl do hlavy, ale jestli si pamatoval, zdejší stromy žaludy neměly.
Zvedl hlavu ke koruně stromů, kde seděla banda veverek. Asi o jednu bandu víc, než by uvítal a v jejich prackách se natahovaly žaludy. „Coe,“ odsekl k nim, než se ohnal po kousanci do zadní nohy, kterým ho pro změnu uvítal ježek, kterej měl už taky chrápat. Otočka způsobila salvu žaludů do jeho zátylku.
V té chvíli to moc neřešil, protože se zrovna bezmyšlenkovitě napřahoval ke kopnutí ježka.

//Dlouhá řeka

Dopadl někam hluboko do sněhu. Na tom místě byl sice sníh normálně, ale bylo ho moc a nepříjemně se mu vkrádal pod kůži. Ne ale svojí teplotou, vlhkostí, ale myšlenkou na Životovu poznámku o zimě. O době, která bude jeho poslední, ačkoli nedokáže říct, zda to bude tato zima, příští nebo ta za deset let. Cítil, že letošní to nebude, nepovažoval Života za tolik podlého, aby ho po celém tom proslovu ihned vyřídil, ale možná by si to přál. V existenci neviděl žádné zlepšení, spíš byl akorát víc a víc ze všeho unavený a zničený.
Zůstal po nějakou dobu stát ve sněhu. Na místě, kde dříve sídlila smečka, ale nebylo už po ní žádné památky. Žádná stopa ve sněhu, náznak pachu, cokoli, co by poukazovalo, že tam někdo žije. Zhluboka se nadehl, nahnal do plic studený horský vzduch a z vrcholku jedné hory shlížel dolů ke krajině, která se topila v bílé barvě, která tam bude ještě mnoho dalších měsíců. Nad hlavou mu svítil úplněk, který byl jediným zdrojem světa v té noci a... necítil nic ani k němu. Ani k té krajině dole. K ničemu. Asi jako tehdy, když před lety přišel.
To je jedno, řekl si předtim, než začal myslet na další specifické místo. Nechtělo se mu tam vracet, ale co měl dělat. Jedině tak odejít.

//Mech (magie)

//Papouščí ostrov

Ani mi moc nebylo blbě při procházení úzkým prostorem pod zemí a očividně i pod mořem. Vlastně mi to bylo nějak jedno. Apatie se mi loudila mozkem, vracela se na své původní vysezené místečko, kde kralovala dlouhá léta a asi jenom nucení do společnosti ji na chvíli někam zakopalo na dovolenou. No ale asi měla být právoplatně zpátky. Světluška se hnala do neznáma, sklo v hubě, že si brzo tlamu rozřízne, ale co na tom záleželo. Nebyl jsem ničí asistent, abych ho hlídal v životě.
Od řeky jsem pomalu stočil kroky směrem k známým horám. Dříve jim kralovala smečka, následně zmizela a byly už mrtvé. Jako hodně míst okolo, ale co na tom sešlo? Ani mi moc nešlo o to, kam zmizeli vlci odtamtud. A to jsem jich i pár znal, dva tedy běhali okolo, jiní se vypařili. Třeba Riveneth s příšerně dlouhym ocasem. Nebo Želvák, co mě tehdy vyhnal, ať jdu o dům dál, protože nechápal vtipy.
Ale co? Však ani na tom nesešlo. Ani nesešlo na chůzi, prostě jsem do hor skočil, na to místo, co jsem si pamatoval.

//Ragar

epickej loser děkuje a Bouře to přežije :<
Jinak si poprosím 50 drahokamů na Meinera (nemá volné hvězdy) a pro Bouři hvězdu pod 5. lvl a 20 květin do vody, děkuji ~

Schváleno, vyřízeno

Ořech se promění do tenké skořápky, přes kterou prosvítalo sklíčko, kterého se Světluška kupodivu zmocnila. Bez vymlácených zubů a bez odpovědi na mojí otázku se začala hnát pryč, jako kdyby ji na nože brali a mizela na pláži směrem k té jeskyni, kudy sem přilétla. Ale tohle si pamatuje, odsekl jsem si stroze pro sebe. Cvrček z toho všeho vypadal nějak sklíčeně, co se dělo, ale spíš mu muselo jít o ten ořech? A nějaký pitomý sklo, který tu bylo něčím absolutně vedlejším.
Otvorem se následně prohnala známá trojce vlků. Huh, celý mi to nějak nesedělo, protože jsem ze začátku nedával moc pozor a asi těžko jsem se mohl ptát, o co tady vůbec jde. Chápal jsem, že něco se skly a z nějakého důvodu mají vlci stejně barevný ocasy? Čert to vem, mávl jsem nad všim symbolicly tlapou, možná jsem se měl prostě vrátit pod sopku a tam počkat, jestli se svět nějak změní, protože jakákoli snaha byla marná a úplně o ničem.
Hodil jsem jenom krátky pohled po cvrčkovi. Trohu zničenej, však jsem před chvílí i nad všim kapituloval. Čas jít. Tou jeskyní, někam za Světluškou, umýt si ocas a skončit to všechno.

//Dlouhá řeka přes Západní úkryt

Schváleno, vyřízeno