Gallirea - Příspěvky uživatele

1661 | Loterie

Občas cítil, že někam nepatří. Většinou to bylo do společnosti, mezi ostatní vlky, kteří se znali nebo mohli poznat. Byl to ale pocit pramenící z faktu, že on nechtěl ostatní poznávat a tak se raději klidil, ale tentokrát cítil jiný pocit. Že tam nechce být. Necítil se příjemně, neuměl to celé zpracovávat a akorát vnímal, že každý maličký krok vpřed je akorát krokem přes střepy, které sám rozsypal, ale neví, jak se smést na hromadu a uklidit.
Měl mluvit? Samozřejmě, že měl. Měl by odpovědět, když mu sama odpověděla na otázku, kterou položil, ačkoli byla na její popud. Jenže on místo toho jenom zadkem klesl na zem a zíral na zem před Biancou. Uši měl otočené vzad a nějak... si tohle bral k srdci. Upřímně řečeno, nikdy nebyl... dominantním jedincem, který by si snad stál za názorem nebo ten názor řekl, ale stejně tak nebyl úplně submisivní, aby do sebe nechal jet a nijak na to nereagoval. Ale tady? Byl spíš zaskočený, jenom seděl a nijak mu nesedělo ani trochu to, co mělo přijít. Možná i kvůli tomu, že po dlouhé době někoho naštval z toho důvodu, jak se choval dlouhodobě, ne nárazově v dané situaci. A snad to i bolelo, ale mohl jí to mít za zlé?
„Protože ten čas s tebou trávit chci,“ bránil se konečně, i když upřímně zazdil předchozí výtku. Výtky.
A pak ještě okřiknutí. Naposledy ho okřikla jeho matka. Ale ta ho k tomu urážela bezdůvodně... Nebo možná měla důvod, když se do něj pustila ještě Biance? Možná bylo načase začít přemýšlet nad vlastním chováním a přestat všechno házet na to, že to prostě nechápe. Jo, asi je načase.
Propadl v další mlčení, kdy nějak nedokázal odpovědět na otázku, která mu byla položená. Otočil hlavu do strany, aby sledoval nějaký ten světélkující mech s tím, že zírat na něco jiného mu pomůže, ale jak zjistil, zdrhat před vším je stejně k ničemu, protože ho to dožene. „Z týhle smečky asi nejvíc,“ řekl k tomu mechu. Bylo to jednoduší. „Všechno, co kdy bylo v životě pěkný, nakonec vždycky odešlo a nechalo mě tu trapně stát. Tak je lepší se před všim chránit, než se z toho léčit.“

Zamítnuto, chybí nedobrovolný odchod.
Přepsat nebo vzít pokutu 100 květin a bude vyřízeno

Edit: Vyřízeno

Schváleno, vyřízeno

//Vé?

1660 | Loterie 17

Přišlo mu trochu, že každou chvíli bude fláknutej po hlavě, protože by ta rána mohla způsobit rozsvícení potřebných mozkových buněk, které měl do té doby v režimu spánku, hibernace, možná těsně před smrtí nudou. Vlastně ho dost to prsknutí Bianci zarazilo. Byl zvyklý na to, že ostatní jsou na něj hrubější od první chvíle, co se poznají, protože je zkrátka... hrubý. Ale když už někoho více poznal, tak si už zvykli na to, že je jaký je, ale ona ne. Spíše ho víc poznávala a učila se tomu, že musí být hrubá, protože neustále dotazování a pokoušení se o milost u něho nemá cenu. „Co jsem udělal špatného?“ zeptal se v rámci její rady, jak by měl začít a doufal, že bude naveden ještě na další kroky, jak pokračovat, protože si stále nebyl jistý postupem toho všeho.
Seděli od sebe docela daleko a naštěstí nebyl úkryt žádnou otevřenou jeskyní, odkud by se zvuk rozléhal. Kdyby ano, nebylo by to moc příjemné, ostatní by to mohli slyšet a zrovna celou tuhle situaci si chtěl nechat kompletně pro sebe mimo uši kohokoli. Bych musel odejít, došlo mu. „Není ukradená a nezajímat se stejný?“ optal se s pohledem do stropu, protože si nebyl jistý, jestli to náhodou stejný význam nemá. Tak či tak to znělo jako přilévání oleje do ohně, i když to tak nemyslel. Začal se v tom všem i docela ztrácet, protože netušil, jaký je vlastně cíl. Takový obecný, nejenom v tom, kam se snaží vybruslit z téhle situace. Poposedl si, už jenom z toho důvodu, že mu bylo nepříjemno v uzavřeném prostoru a potřeboval se pohnout, aby se ujistil, že ho to nerozmačkalo. „Nevim,“ odpověděl univerzálně svojí tradiční odpověď, „asi toho, co by se mohlo stát.“

Tickets
Posty
14. 2. - Post Meinere
15. 2. - Post Nemesis
16. 2. - Post Makadi
18. 2. - Post Meinere
20. 2. - Post Vé
21. 2. - Post Lacrima
23. 2. Post Lacrima
24. 2. - Post Meinere
26. 2. Post Vé
28. 2. Post Meinere

Celkem
10 lístků (+36)

1659 | Loterie 14

To mlčení už nebavilo ani jeho. Nebo ho spíš nebavilo to, že to bude nucené mlčení z jeho vlastní hlouposti a nevědomosti, jak vést vztahy s ostatními vlky. Zíral tupět do zdi, jako by mu snad měla odpovědět a vysvětlit, co provedl a jak by to měl napravit, ale kupodivu – zeď mlčela stejně jako Bianca a černobílý.
A pak zaznělo jeho jméno. Až mu to nahnalo husí kůži, nečekal to a nevěděl, jak si přebrat tón hlasu, který Bianca nahodila. Ale zkusil to ze začátku nesoudit, jenom se lehce pootočil přes rameno a postupně následovalo celé tělo, dokud proti ní neseděl čelem, i když z poměrně větší dálky, pokud se bral v poměr velikost úkrytu. „Spíš nemám tušení, na co bych se měl zeptat,“ přiznal, „protože nerozumim tomu, co jsem řekl špatně.“ Bohužel se muselo smířit s tím, že je docela natvrdlý, nebo... se nepokoušet tu skořápku rozbít, asi to bylo marný a kdo ví, jestli uvnitř není jenom shnilý kus ořechu.
Všechno mu to nějak cvaklo dohromady až při dalších otázkách. Oh, hlesl si u toho a chvíli mlčel, ale tentokrát z trapnosti. Protože najednou dávalo smysl, kde udělal ten přešlap a co natolik stupidního řekl. „Nejseš mi ukradená,“ namítl, ale netušil, jak pokračovat dál. Nějak... prostě všechno vypouštěl z hlavy a bral to jako ochranný mechanismus vůči všemu a všem. „Jenom...,“ zamumlal, aby dal najevo, že nad tím přemýšlí, ale nedokáže se úplně dopracovat pořádně odpovědi, „se asi bojim,“ přiznal. Vlků, společnosti, ostatních, všeho, co se k němu mohlo chytit jako klíště a nepustit.

1658 | Loterie 13

Přestože byl někdo, kdo rád mlčel, začalo mu být docela nepříjemno v prostředí, ve kterém bylo mlčení něco... nezvyklého. A navíc věděl, proč se mlčí, protože udělal něco špatného, nevhodného a teď s ním nechce mluvit, ale z nějakého důvodu nechce ani odejít. Možná to bych tichý souboj, kdo promluví první, kdo první odejde, kdo to vzdá a nechá toho druhého vyhrát? Nejspíš v tomhle měla vyhrát Bianca, protože nic špatného neudělala, ale pro černobílého bylo mlčení něco normálního a nějak se do mluvení neměl. Navíc furt přemítal nad tím, co se vlastně stalo špatného. Možná bych nad tím měl naopak přestat přemýšlet, povzdechl si zoufale, což bylo i nejhlasitější, co za poslední chvíli v úkrytu zaznělo.
Neuniklo mu, že se Bianca vzdálila a více tim naznačila její naštvaní. Sledoval ji ve tmě, jak se vzdaluje, jestli odejde ven, ale byla nadále v podzemí, jenom prostě dál od černobílého. Možná bych prostě měl jít, přemítal nad tím, naklonil hlavu lehce do strany, ale pak zůstal ležet na místě s tím, že tomu chvíli ještě dá. Třeba to mlčení Biancu prostě rozmluví? Těžko říct. Nepočítal s tím, ale... Co jiného měl dělat.
Nakonec přeci jenom vstal. Protáhl se, ale nadále mlčel, posadil se na jedno místo a rozhlížel se po úkrytu. Pachy tam byly poměrně vybledlé, akorát to potvrzovalo jeho teorii, že se v lese moc vlků nezdržuje, ale ti, co tam byli... s nim očividně už moc nemluví. Co nadělám, řekl si krátce pro sebe s hlubokým nádechem.

1657 | Loterie 12

Pokoušel se přemýšlet nad tím, co udělal a možná si to nějak dával dohromady, ale vlastně si vůbec nebyl jistý tím, proč se to řešilo? Snad si myslel, že ho svět bude respektovat, že je jaký je a už to řešit nebudou, ale buď v tomhle hrál jeho egoismus nebo naivita, u něj se nedalo vlastně říct, co to způsobovalo. Na chvilku zvedl hlavu, že chtěl snad něco říct, ale pak ani netušil, co by to mělo být, hlavu zase položil a zavřel oko.
Nakonec přišel i spánek, kvůli kterému šel původně do úkrytu. Jestli to byl spánek příjemný, o tom těžko polemizovat, určitě to byl spánek z kompletního vyčerpání, ale hlava si moc odpočinout nemohla. Měl ale spánek beze snů, nebo si neuvědomoval, že by nějaké měl a probudil se úplně ve stejné pozici, ve které původně usínal. Mech stále letmo světélkoval, když otevřel oko a sledoval zeď úkrytu před sebou. Nechtěl se hýbat, nechtěl se zvedat, nechtěl dělat vůbec nic a ani nechtěl být na tom místě. Nechtělo se mu ani otáčet, aby zjistil, jestli se tam Bianca stále nachází. Teď už je to stejně jedno, pomyslel si. Proto bylo lepší se léta vlkům vyhýbat, dodal si kysele pro sebe. Nemusel pak řešit to, co vlastně podělal, protože mu na jiných nikdy nezáleželo. A když najednou jo, všechno bylo složitější a netušil, jak se má chovat a reagovat. I mlčení je tady problém, co? rýpnul si do sebe rozmrzele. Netušil, jak má Biancu obecně brát, vlastně bylo snadnější, když byla se Saturnem prostě to vlče od Launee a více je neznal. Emoce by se měly zakázat. Nebo na ně dostat nějakou lekci, jak se o ně starat.

1656 | Loterie 11

Hlava každýho na světě fungovala více či méně jinak a to následovalo tím, že každý reagoval jinak. Proto poměrně nechápal hlasité ohrazení na to, co v jeho mozku vyznělo úplně jinak a nijak vážně. Ale Bianca to vážně očividně chápala, protože nasadila tón, který slyšel pouze letmo, ale netušil, jak na něj reagovat. A jakmile netušil, co dělat, prostě mlčel a upíral na ni jednooký pohled. Čekal, jestli k tomu něco dodá, objasní nějak svoje slova, aby jeho hladkému mozku pomohla pochopit, co udělal špatně, ale místo vysvětlení mu jenom sekla, že si to má nechat pro sebe.
Pokud by mu někdo mohl vidět do hlavy, nějaký malý skřítek se tam právě pokoušel o pospojování všemožných drátků a souvislostí, aby mu dávalo smysl, co se právě stalo. Jenže on to nechápal? Nerozuměl, co udělal špatně a stále mu přišlo, že je všechno vlastně v pořádku, jenom prostě komunikační šum. Jenže nemohl najít, kde ten šum vznikl, aby to vysvětlit a proto se uchýlil k mlčení. Zatímco Bianca k protestnímu spánku, kterým dala najevo, že dala tečku na tuhle konverzaci a dál se tím zabývat nebude. Buď nechtěla, nebo nehodlala poslouchat, co dalšího by černobílý vyplivnul.
„Dobrou,“ řekl nakonec. Jedno prostý slovo, protože netušil, kam s timhle dál a ani ten skřítek se moc nepohnul vpřed a místo toho se na nepospojovaných souvislostech oběsil. Čim mín toho jeden řekne, tím méně toho podělá, řekl si pro sebe, než si položil hlavu na zem. Držel však oko dlouho otevřený, protože mu to furt šrotovalo v hlavě. Něco tam zvoral, ale možná konstantně tím, že mluvil, ne jednou větou, kterou prohlásil.

1655 | Loterie 10

„Tak snad nebudu svoji smůlu házet na sebe,“ zareagoval na poznámku, kdy je lehčí věci hodit prostě na něco jiného a vyhnout se nějaké odpovědnosti za škody. Vždycky bylo lepší, když za nesnáze vlka mohl někdo jiný, ještě lépe něco kompletně jiného, co nemohlo odporovat, jestli to tak fakt je, nebo si vymýšlí.
„Urážim jenom decentně,“ bránil se následně. To byla dokonalá ukázka toho, že když se věci hází na jiný, akorát se tomu brání a pak vzniká akorát konflikt, kde je pravda. Kdyby Bianca řekla třeba něco ve smyslu, že ostatní se nechají moc snadno urazit, narozdíl od něho, to by bylo něco jiného, nemusel by se bránit, nebyl by z toho letmý konflikt. Takhle věci prostě fungují. „Věci mnou trochu prochází jako vítr?“ řekl s lehkým otazníkem, protože si tím nebyl jistý. Ale asi si ty věci prostě nebral. Zlé věci nevnímal, dobrým naopak nevěřil, protože jich slyšel tak málo, že nemělo smysl se tomu více věnovat a brát je jako... pravdu. „Moc se do mě obouváš,“ zamračil se zlehka, protože začínal cítit, že je z ní hnán do kouta, do kterých měl hnát on, ale ne ostatní jeho. Byl z toho i docela nesvůj a to se mu ani trochu nelíbilo.
„Ale já jo, takže až ho uvidim, udělám to,“ zašklebil se. Nemyslel to proti Saturnovi špatně, ale... bylo strašně snadné ho rozhodit a využíval toho. Třeba ho to i trochu obrní, když nic jiného. A on se trochu pobaví na cizí účet. Dlouze nad tím vydechl, snad až zasněně, když si vzpomenul, jak posledně blekotal a nechápal, co se okolo něho děje.

1654 | Loterie 9

„Nemyslim si,“ odpověděl pomalu po delším rozmyslu, jak by to bylo asi s vnímáním ostatních dnů, kdyby měl stále obě oči, „ale můžu to tvrdit a házet na to ty špatný chvilky,“ dodal ještě na vysvětlenou, jak to vlastně okolo toho myslel. Nemyslel si, že množství očí má nějaký vliv na to, jak vnímá jeden dny. To by pak pavouci žili v nejrůžovějším světě, který mohl existovat a přitom mu vůbec nepřipadali šťastní, ale kdo ví, co se honí v těch jejich malých hlavičkách a ošklivých nožičkách.
Musel se ale zamyslet. Cítil se někdy uraženě? Zrazeně určitě, byl i naštvaný vůči jiným, ale nepamatoval si na situaci, kdy by ho skutečně někdo urazil a vzal si to k srdci. Všechna slova si držel daleko od sebe, nic k sobě nevztahoval a zkrátka... „Nepamatuju si, že by ano.“ Druhá otázka se mu moc nelíbila, nechtěl nad tím ani přemýšlet. Určitě by ho neurazilo nic okolo vzhledu, jeho povahy, postoji proti vlkům a světu... Co jiného mohli jiní napadnout? „Neberu si k srdci nic, co jiní říkají, takže je těžký se z toho urazit, když mi to je... jedno?“ Pokusil se trochu svoji logiku objasnit, ale sám netušil, jak to přesně dělá a tohle byla moc hluboká debata na jeho hladký mozek, kterým se mohl pyšnit. A třeba ani urážku na tohle by si k srdci nevzal, bylo mu to jedno.
Přestože se Bianca drbům nějak bránila, chytla se toho, co jí černobílý řekl a sama nad tím přemítala. Takže drby fungují prostě vždycky a všude, nikdo se jim neubrání. „Nevim, myslim si to. A Saturnus z poznámek na to není šťastný, takže to je možnost, jak ho rozhodit.“ Na tohle byl docela pyšný, protože vyvádět ostatní z rovnováhy se mu nesmírně líbilo. A pokud to byla omladina, co netušila, jak reagovat? Nádhera.

Kde v jeho životě nastal ten zlom, takový efekt motýlích křídel, který ho dostal tam, kde zrovna je? Která ta událost byla ta zlomová, že sešel z cesty, kterou mu svět původně připravil a stal se tím, kým momentálně je? Karikatura osobnosti byl stále stejnou jako před lety, o tom se pochybovat nedalo a asi by se nic nemohlo stát, co by ho dostatečně změnilo k čemu jinému, ale minimálně okolí se změnilo a i jeho vnímání společnosti. Kdykoli mohl, klidit se byť od té nejmenší společnosti, do které se dostal a necítil se nijak špatně z toho, že se prostě otočil a odešel, ale tohle už prostě nedělal. Kolikrát tu společnost i hledal, všímal si toho, kde ostatní jsou a dokonce se zajímal i o to, když dlouho nebyli na území smečky. Kdybych tohle věděl před pár lety..., zasténal si pro sebe, když si tohle všechno uvědomil – že už se neotáčí ke všem úplně zády. Kamarád se všema nebyl, o tom žádná a určitě se přítel všech ani nestane, ale už tak dosáhl velkého pokroku. Kdy se to vlastně všechno stalo? Když mu Launee nabídla, aby s nimi zůstal ve smečce, kterou vytvořili pro zatoulaná vlčata, která neměla kam jít? Kluzká, neposedná a furt ztrácející vlčata teda můžou za to, že jsem zrovna tady, co? Kvapně tehdy řekl, že nimi tedy zůstane, že to zkusí a uvidí, co bude dál, ale od tý doby zapomněl dál recenzi na celý ten smečkový život a nějak zapomněl, že by taky mohl odejít, takže prostě neodešel. Kam bych šel, kdybych řekl ne? Kolikrát bych okolo Mechového lesa procházel a přemítal nad tím, že tam jsem mohl žít?

1653 | Loterie 8

„Jo tak proto,“ vydechl úlevně, jako kdyby právě pochopil pravdu života a smrti, „je každý druhý den v životě tak moc špatný.“ Zakroutil k tomu ještě hlavou, jako kdyby nechápal, jak tohle nemohl tušit, že ztráta jednoho oka způsobuje špatný den, ale to druhé to vyrovnává, že nejhorší den života tak přichází jenom ob den a nemusí tolik trpět, že by měl nějaké velké depky nebo cokoli, jak se to nazývalo. Myslel to ale s nadsázkou, nedokázal si představit, jaký to je žít v kompletní slepotě, pamatoval si jenom tu bolest a to, že... prostě nemohl vidět. Že zavřel jenom jedno oko, ale ani to druhé nemohlo vidět, protože přestalo existovat.
„Mě nejde urazit,“ zívl, ale zarazil se, hleděl někam do temného stropu, kam nesahalo ani světlo mechu a chvíli přemítal, „nebo se to ještě nikomu nepovedlo. Nějak si neberu urážky jiných k srdci,“ pokrčil nad tím rameny. Vlastně to byla skvělá vlastnost, která mu dovolila povznést se absolutně nad všechno, co se dělo.
„Podložený drby nejsou drby, ale prostě... pravda,“ zamyslel se, „ale ty nepodložený jsou tak divně... vzrušující? Hrabání v cizích životech, zkoumání jejich vztahů, rýpání do vosího hnízda,“ zarazil se, dokonce i třihl ušima, což nedělal a hodil pohledem po Biance, „třeba si myslim, že má tvůj bratr něco se Sheyou,“ sdělil. Drb, poznatek, možná moc bujná představivost, „ale popírá to... Saturnus, co Sheya, to nevim,“ pokrčil opět rameny, tohle si neměl jak podložit a ten s měsícem na čele tomu dost odporoval a tvrdil, že to jsou jenom přátelé. A možná jo, Černobílý ostatně moc přátel neměl a už vůbec na nikoho nesahal, aby určil, co je hranice přátelství a milenectví. „Nějak by to prostě nesedělo... ke mně? Léta si to jiní nemyslí, tak si to nemusí začít nutně myslet. Ať to poznaj sami.“