Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nebyl naivní, aby očekával vřelé přivítání. Nečekal ani žádné... pozitivní. Nečekal vlastně nic, protože nad věcmi nepřemýšlel. Vždycky jenom konal, bez rozmyslu, protože myšlení ho unavovalo a nebyl zrovna myslitel. Neuměl věci obracet, prohlížet si je, už vůbec neuměl dělat závěry, které by mu poradily, jestli jeho úmysly mohou vést k nějakému pozitivnímu výsledku.
Na druhou stranu ho tahle schopnost nemyslet, docela stavěla do pozice, kdy ani ti proti němu nemohli tušit, co od něho čekat a nemohli se proti němu obrnit.
Čekal, že dostane do tlamy, ale taky tušil, že by se po první ráně zhroutila a pokud ne mentálně, zcela určitě fyzicky, protože by její tělo nesneslo ten tlak a sesunula by se k zemi jako domeček z karet. Útočila na něho však jenom mračením a odtažením, které neřešil, však si sám cenil toho prostoru okolo sebe.
„Myslim, že jo,“ odpověděl po odmlce, ale stále nepřemýšlel nad tím, co říká. Trochu musel vzpomínat nad tim, kde vlastně skončili a dostal se jenom ke své ultimátní obraně, kdy tvrdil, že se chce nadýchat čerstvého vzduchu a byl v trapu. Doslova. „Ale říkám, klidně si povedu monolog, na tom mi moc nesejde, jsem docela obstojný řečník.“ Sarkasmus si od toho odpustit nemohl.
Zůstal stát na místě, možná by se dalo říct, že přemýšlel, ale v hlavě měl kompletní vzduchoprázdno a snažil se do něj vloudit nějakou myšlenku, protože ještě před pár vteřinami neplánoval o těhle věcech mluvit a teď se do nich dostal... tak co měl říct?
„Když jsem byl malý,“ začal, aby si nabral trochu času a ujasnil, o čem vlastně chce mluvit, „strašně jsem se snažil o to, aby mě ostatní měli rádi. Jenže na tom nikdy nezáleželo, nikdo mě nikdy neměl rád natolik, aby se mnou zůstal a to i přesto, že se jednalo i o moji rodinu.“ Zpětně nikdy nechápal, proč se snažil o přízeň matky, ale nikdo ho nemohl vinit z mladické hlouposti. „Život byl pak jednodušší, když jsem se o tohle už nepokoušel, i když ne vždycky to úplně vyšlo. Ale jako vždy – odešli. Asi jsem si za to pak už mohl prostě sám, protože jsem všechny odehnal, než měli čas si uvědomit, že tu se mnou ve skutečnosti nechtějí být.“ Zastavil se, protože se v tom začal zamotávat rychleji, než původně doufal. Dal si tak nějaký čas na rozmysl, hlavu odvrátil do strany a předstíral, že nad něčím úpěnlivě přemýšlí a přitom... no, jenom zahazoval konec té původní myšlenky a hledal jakým slovem začít novou větu.
„Asi jsem prostě kemrd,“ vydechl se zaseknutím, co to vlastně vyšlo za slovo. Chtěl použít dvě, obě lichotivá až za hrob, ale nějak si nevybral, který použít a spojil to dohromady. Natočil pohled zpátky k Biance, hlava nakloněná trochu do strany, protože furt přemítal, co za slovo vytvořil a neuvažoval nad dalšími slovy. „A pro tvoji smůlu tě ten kemrd rád má.“

Docela přemítal nad tim, jak ho tenhle život mohl předtím bavit. Nebo spíš uspokojovat natolik, že neměl potřebu ho měnit a žil v něm celá ta dlouhá léta. Možná to byl začarovný kruh, nemohl z něho vylézt a musel si tak nalhávat, že to je skvělý, aby mu z toho nehráblo? Dost možná. Pak se z kruhu dostal a vehementně hledal cestu zpět, aby se mohl zahrabat do své samoty, která mu konečně byla nabídnuta a jaký byl výsledek? Nebavilo ho to. Netušil, co chtěl, ale věděl, že si nic nezaslouží a tohle ležení by mělo být závěrem jeho mizerné existence na světě.
Sledoval posledním okem vodu před sebou, ignoroval vítr a svou pozornost odpoutal až ve chvíli, kdy se přihnalo něco zajímavějšího. Ačkoli v tomhle případě se zajímavost spíše odrážela v… dramatičnosti. Nehýbal se, asi považoval Biancu z dinosaura, který špatně vidí a pokud bude předstírat, že je šutr, půjde si po svých dál.
Pro jeho smůlu ho viděla a něco tam i odplivla, ale přes vodu ji neslyšel, možná to bylo i dobře.
Povzdechl si z vlastní zoufalosti a trochu nedobrovolně se začal zvedat na nohy, i když pořádně netušil, co by sám měl udělat. Předtím udělal vše pro to, aby zničil vše, co asi nechtěně budoval, ale… Vlastně to ani ničit nechtěl, jenom nikdy nevěděl, co má vlastně dělat. Postavit se všemu čelem, třeba?
Protáhl si krk, jednou v něm křuplo, než přeskočil na druhý břeh říčky, ale držel se opodál. ”Můžem si promluvit?” Nadhodil otázku, ”klidně budu mluvit sám.” Na mluvení byl expert, ne?

//Konec světa přes Eucalyptový les

Ta myšlenka ho provázela celou tou dlouhou cestou dolů. Věnoval tomu víc času, než by měl, protože na tom už stejně nezáleželo. Podělal vše svým vlastním kreativním způsobem a asi to bylo to správné, co měl udělat. I když by třeba Život nebo někdo nesouhlasil. Záleželo vlastně na tom, co si myslí zrovna tenhle, kterej nikdy nesleze z toho svýho kopečku a pokud jo, tak kvůli němu všichni umírají? Ne.
Zastavil se u řeky s dost hlasitým a přehnaně dramatickým povzdechem, který pro jeho štěstí nikdo neslyšel. Nedjříve zíral jedním okem někam nahoru, pak se podíval do vody a čekal, že na něj třeba vlastní odraz promluví, aby mu něco řekl, ale svéhlavě mlčel.
Foukal vítr a štípal ho něčím v očích, což nevnímal, spíše sledoval stín, který se mu vlnil na vodě a v dostatečné vzdálenosti od něho, protože už snad léta čekal, že od něj chytí lepru. Ani ten stín mě nechce, odsekl si pro sebe, než se konečně napil. Pak si dřepl, následně i lehl, zíral na vodu a namlouval si, že je všechno v pohodě a takový, jaký to bylo dřív.

Vlče se rozhodlo zmizet samo. Asi se mu nelíbil pohled na někoho s jednim okem a jedinou buňkou, která měla zájem starat se o ostatní. Pokrčil nad tím rameny, bylo mu to zcela jedno. Vlastně byl i rád, že zmizel, mohl tam v těch skalách být sám a v uvozovkách si užívat pohled na to nekonečné moře daleko pod ním. Třeba tam někde byl další svět, o kterém netušil, třeba tam bylo velký nic, třeba byl svět koulí a doplaval by na samém severu. Kdo ví. On určitě ne.
Trochu přemítal nad tim, že by se na vše vykašlal. Že by tam zůstal hnít, jako to dělal celé ty roky předtím. Jaké krásné časy to byly, ne? Ale pak mu došlo, že o hnití moc nestojí. Už shnil zevnitř, nemusel i na povrchu.
Ach ta nuda, zasteskl si nad vlastním osudem. Jak nudný a přitom žil takovou řadu let? A proč se vlastně vracel k těmhle myšlenkám, které nikam nevedou? Život mu tvrdil, že má druhou šanci, že má něco udělat a on ten rok využil k tomu, že...? Ah, uvědomil si. Jak se tu celou věc pokoušel dostat z hlavy, protože se cítil z toho blbě. Hej, Launee, přehrával si v myšlenkách jeden rozhovor, zatímco slejzal ze skal, co kdybych ti zprznil dceru?
Nádherná představa.

//Staré meandry přes Eucalyptový les

Z zády se mu sice stahovaly tmavé mraky, které stínily slunci a moře před ním se tak stahovalo do tmavé barvy. Ne, tohle se mu nelíbilo. Nechtěl tmavé počasí, nechtěl žádný déšť, protože na něj prostě náladu neměl. A za ta léta, co tu byl, zjistil pár věcí – že je nemusí trpět. Obloha v jeho blízkém okruhu se tak naopak roztáhla zpátky do azurově modré, bylo tam slunce a pálilo ho do zad, jak jenom jarní mohlo. Žádný možný déšť, v jeho okruhu bude prostě tak, jak chce on. Stejně mu do toho nemohl nikdo kecat.
Nebo si to myslel, snad i v to mohl doufat, ale zase tohle ovlivnit nemůže. Můžu. Rychle se opravil a přemítal nad tím, že by zmizel dřív, než by se hlásek mohl nadechnout pro další větu, ale jednooký pohled mu padl moc rychle na hlásek. Tmavé vlče několika barev, které kníkalo něco o tom, že se objevilo na tom místě a netuší, co se děje. Nějakou chvíli mlčel. Jak se tam objevil on? Prostě počítal s magií, ačkoli netušil, jak se mohl objevit někde, kde nikde nebyl. A on taky, přemítal. Do háje, zaúpěl. Špatný pocit, že se snad něco děje, když se tu objevil.
Tiše polkl, nadechl se, následně si zoufale povzdechl. Tedy mohl odejít, však prostě mohl, ale prostě... neodcházel. Sympatizoval s tímhle druhem a přitom ani nechtěl. „Nikdo neví,“ odpověděl mu. „Odkud seš? Ukážu ti směr, kam jít.“

Dává logiku, děkuji ~

Edit poddotaz: založení musí proběhnout s adolescentem, nebo už úkoly s ním? (alias jestli může vlče zakládat třeba v půl roce a do jeho desátého měsíce bude smečka)

Hello,

dotaz, který není specifikovaný u malých smeček – je možné smečku zakládat s druhým zakládajícím členem, který je vlče?

//teleport Amorek

Vadilo mu, když jiní lhali. Nebo tvrdili věci, o kterých věděli, že pravda nejsou, ale z nějakého důvodu je zapudí a radši budou říkat to, na co jiní nebudou klást otázky. A taky... byl dost naštvaný na sebe. To bylo sice normální, ale když se všechny tyhle pocity nenávisti znásobily, bylo těžší se z nich dostat a chovat se neutrálně, apaticky, lhostejně a nezaujatě, jak se choval po celičký život.
To, že zmizel, nebylo divné. Bylo to normální, však nic jiného neuměl? Ale tohle bylo jiné. Neslyšel vítr, který oznamoval jeho příchod, neměl ten pocit v žaludku a hlavně neznal místo, kam se dostal. Všude okolo sebe viděl kamenné hory, které se táhly po celém širém okolí a on stál na jedné z nich. Jenom jedním směrem na jih se táhlo nekonečné moře, vlny narážely o skály a určitě by byly konečnou zastávkou při neopatrné chůzi vpřed. Neřešil, kde je, jak se tam dostal. Jenom hleděl jedním okem vpřed, nasával slaný vzduch z okolí. Slunce se mu opíralo do černé poloviny těla, posadil se, protože ani neměl důvod odejít z toho místa, hleděl na moře a vpustil si do mozku myšlenku, která se pokoušela proniknout už delší dobu. Už bych se tam neměl vrátit.
Možná měla jeho matka pravdu a pojmenovala ho tím nejlepším jménem, které jenom mohlo přijít. Sice nebyl prokletý tak, aby zabíjel potravu a ostatní hladověli, ale skvěle vysával jejich energii a radost ze života, protože v jeho blízkosti radost existovat nemohla.

Čím déle stál na místě, tím více mu všechno připadalo… špatné. Jako kdyby okolí nebylo takové, jaké mělo být. Něco tam bylo jiné, ale nebyla to ta promáčená půda. Voda vždycky tenhle les umeje, přemítal, ale nikdy ne důkladně. Mohla se tam prohnat povodeň kolikrát chtěla, udělat z lesa další mokřady, kde nikdo nebude chtít žít, ale stejně nezbaví ten les toho, co… bylo špatně. Možná kvůli tomu, že to špatné bylo jenom v jeho hlavě a to povodeň umýt nemohla. Mohla ho pouze utopit a zbavit těch myšlenek, ale to také nešlo. Život mu tvrdil, že zemře v zimě a minimálně teď ho odsoudil k dalšímu roku utrpení. Které si dost možná způsoboval sám, ale třeba bylo na vině i okolí. Měli ho prostě nechat být, zavrhnout ho, pochopit konečně, že ne všichni jsou společnost, která bude někdy příjemná. Bianca to možná chápala, ale furt to nechtěla přijmout a jak to dopadlo? Zle. Snad i to bylo třešničkou na dortu toho, proč by měl odejít stejně jako ta voda, která ani tentokrat les nevyčistila. Možná jsem tou špínou prostě a jenom já.
Ohlédl se přes rameno. Někam na sever, který jenom viděl, ale nikdy tam nešlápl. Ale slyšel odtamtud zvuky, hlasy, moc hlasů, které překřikovaly i ten, který ho kousal na mozku.
Pomalu otočil tlapy, šel po původcem toho hluku, za pachy, které znal a neznal. Nevěděl, co čekat, snad ani nechtěl přemýšlet nad tim, co by tam mohlo být.
Zastavil se mezi stromy. Do krku se mu nahnala kyselá šťáva ze žaludku, kterou měl obtíž spolknout. Všichni jenom lžou, napadlo ho jako první při pohledu na toho, kdo mu vehementně tvrdil, že jsou kamarádi. Mohlo a mělo mu to být jedno, ale bylo toho na něj už nějak moc.

Z bláta do louže, minimálně tak by se to mohlo nazvat. Ale přitom za bláto si mohl sám a přítomnost louže hledal už dávno? Tak proč si vlastně stěžoval? Asi to měl prostě v krvi, nebylo třeba to řešit, byl zkrátka takový.
Ale stál v louži, nebo louže stála u něj a hned mluvila. Dlouze vydechl, poměrně zoufale a pak se posadil na zem, protože měl jisté tušení, že tohle nebude jenom na chvilku. Svěsil ramena dolů a hlavu trochu zvedl nahoru při první výtce, že ji nechal samotnou a ani ji nehledal. „Jsem prostě parchant,“ zahudroval si proti sobě, než k ní sklopil hlavu s tím jedním posledním okem, co mu leželo v hlavě. „Kéž bys ty hledala mě,“ dodal ještě, snad raněně, ale od Lindasy se nedalo čekat hledání něčeho jiného, než vlastního odrazu ve vodě.
„Na obranu osazenstva tohohle světa,“ zahlásil veledůležitě a dal si chvíli času, než se pustil do nějakých slov. A přitom tentokrát moc dobře věděl, co by měl říct, jenom se mu snad moc nechtělo a rád dělal tajemnýho, co moc nemluví. Nemluva byl lepší, jakmile otevřel tlamu, řekl nějakou blbost, jak se sám přesvědčil. „Kdo by měl být hezčí než ty?“ zeptal se doufajíc, že si to třeba i trochu vyžehlí, ale moc s tím nepočítal.

//Úkryt

Čas šel pozpátku, stejně tak to, kým a čím byl. Dostal se do bodu, který neznal, tam se všechno rozbilo a vpřed už nešlo jít. Začal tedy couvat zpět, rychleji, rapidněji a skončil tam, kde vlastně začal. Vylezl z úkrytu, rozhlédl se okolo sebe, několikrát se mělce nadechl a… to bylo všechno? Vzduchoprázdno okolo něj, vzduchoprázdno v něm. Všechno nijaké a obyčejné, nepotřebné. Měl jít prostě dál a moc to neřešit, na chyby byl zvyklý a o odchodu už mluvil. Když neodejde ona, odejde on a svět bude v rovnováze, jak tomu má být. Určitě nechce mít za vinu, že jsou věci pokroucené.
Krátce se jenom podíval k úkrytu, aby se ujistil, že za ním nikdo nejde a je sám. Bylo to v pohodě, nic nehrozilo. Rozešel se pomalu od díry v zemi pryč, svět pod nim byl nasáklý do mrtě a přicházelo krásné jaro, o který dvakrát nestál, ale co s tim měl dělat.

1664

Nikdy si moc nelámal hlavu s tim, co je a není správné. Všechno mělo být šedé, nemuselo to ani existovat, nemělo to žádný smysl. A co nemělo smysl, to nebylo třeba dělit na dobré a zlé. Nebo dobré a špatné. Tak proč se o to pokoušel a proč se přes to ohrazoval? Protože neměl co říct. A možná taky bylo špatně jenom to, že se to týkalo jeho a nic víc. Všechno na něm a okolo něho špatné bylo, nikdy se nemohl rozhodnout správně.
„Ale je to správný?“ stihl se ještě zeptat, než se v úkrytu objevila první a druhá hlava. Tělem mu projela krátká vlna vzteku, díval se na dva zaražený prdy a nic neříkal. Pokrčil nad tim rameny, bylo mu jedno, kdo chtěl komu co ukázat, měl na řešení vlastní důležitější věci, ale jejich přítomnost to zazdila. „Tak jí ho ukaž,“ pronesl lhostejně, „já stejně musim na vzduch,“ dodal v návaznost na to, co chtěl udělat už předtim. Prostě na chvíli zmizet, aby nic víc nepodělal.

//Mech i guess

Guten tag, nesnášim gambling, gambling bolí a ráda se příští rok zase zúčastním <3

Věci prosím takto ~

Golden Ticket
- 400 oblázků - Nemesis
- 30 křišťálů - Nemesis
- Vymaxování magie - Vé oheň

Tickets
- 15 květin - Nemesis
- 30 oblázků - Nemesis
- 10 mušlí - Vé
- 20 mušlí - Vé
- 10 perel - Nemesis
- 2* do magie - Vé myšlenky
- Magie od Života - Vé myšlenky
- Magie od Života - Vé předměty
- Teleportační lístek - Vé
- Jedovatý jazyk - Vé
- Zásah osudu - Nemesis

1663 | Loterie

Přesně nějak tak si to myslel? Že je společník, když ostatní prostě nemají nikoho lepšího, s kym by mohli trávit čas, nemají v plánu sebevývoj, libují si v nudě, případně se jenom zajímají o exotiku, která je pak těžce zklame, protože nepřináší nic nového. Lehce přikývl, že tak nějak to bral a i bere u ostatních, ale moc to rozebírat nechtěl. „O to jsem se už snažil,“ zamumlal nesrozumitelně na poznámku, že by se měli naučit komunikovat, ale prostě na tohle neměl mentální kapacitu? Nebo snahu, důvod, zájem, energii, cokoli.
Celý ten nepříjemný pocit se mu rozlil do celého těla. Možná by se to lépe popsalo tak, že byl v kazajce, která se neustále utahovala a přítomnost v uzavřeném prostoru mu moc nepomáhala. Naopak ten pocit umocňovala a měl nutkání si v hlavě představit libovolně vzdálené místo, kam by přeskočil i za předpokladu, že ho to třeba roztrhá, ale bylo by to menším utrpením. Nejhůř na tom v té chvíli byl asi žaludek, i když byl prázdný, choval se, jako kdyby měl každou chvílí vše vyzvrátit a pak se stáhnout křečí do velikosti vlašáku. Docela bych rád zmizel, řekl si pro sebe, ale dal tomu chvíli, než řekl něco nahlas. „Potřeboval bych na vzduch,“ přiznal neutrálně, ačkoli by ten vzduch klidně chytal u moře.
Nechal tlamu lehce pootevřenou, snad si myslel, že mu do ní bude lépe proudit vzduch, ale stále byl přidušený, přimrzlý a trochu víc malátný. Ve všem vždycky viděl ale, protože všechno mělo svoje ale. Ale teď se tomu všemu měl věnovat a on nechtěl. Neměl rád spory, obvykle je ignoroval, vyvaroval se jim a tohle byl taky spor, i když víceméně jenom v jeho hlavě... Vzhledem k tomu, že se uměl rozdělit na dva, dost lehce to mohl být spor mezi dvěma, ale to bylo na jindy. „Nemyslim si, že to je úplně... správné,“ odpověděl nejistě.

1662

Na to by se určitě taky našla nějaká magie. Skoro mu to vylítlo z tlamy, ale nějaké nervy se spojily a došlo jim, že pronést to nahlas, mohl by se rovnou otočit a odejít, protože by se všechno opět zbortilo a jakákoli snaha o nápravu by šla úplně vniveč. Ale určitě ta myšlenka byla pravdivá a nějaká magie by v tomhle všem pomohla, jenže i on si uvědomoval, jak moc zlenivěl s magiema a že je používá absolutně na všechno, co mu padne pod tlapu. Nutno podotknout, že zase mlčel a nevěděl, co by měl říct na to, že je nečitelný, však to byla pravda a nic s tím nemohl udělat. Přišlo mu i docela trapný, že by se v tomhle měl změnit a začít nějak emoce projevovat, však... netočila se celá jeho osobnost právě okolo toho, že to nedělal? A ostatní ho tak znali, takhle by byl někým... novým a ne moc suprovým společníkem. „Já to pořádně nepoznám ani od ostatních,“ zamumlal jenom z půlky srozumitelně.
Tesáky se začal v zavřené tlamě lehce kousat do jazyka, jestli si ho čirou náhodou třeba neuhryzne, aby nemohl mluvit. Bez mluvení by byl svět lehčí a určitě by se dostal do méně problémů. Tomuhle by se zcela určitě vyhnul. Něco ho neskutečně pálilo na hrudi, poměrně dost to bolelo a nejraději by si sedřel kůži z těla s prosbou, aby to všechno bolet přestalo, ale nedokázal se ani pohnout, natož cokoli udělat.
Decentně naklonil hlavu do strany při poučce, že i snaha se nějakým způsobem cení, když by se pokoušel někoho – přesněji ji – zastavit o odhodu. Těžce se ale zastavovali ti, kteří odešli ve chvíli, kdy jim nebyl na blízku, ale tak to zkrátka bylo. V tichosti a ve tmě to bylo snadnější, než cokoli říct a trpět to, jak se ho druhý snaží udržet na blízku. „A plánuješ odejít?“ zeptal se mimo to, aby měl případně přehled. A hlavně to řekl, aby tohle zahodil, protože o tomhle nechtěl úplně mluvit.
Neříkej to, neříkej to, neříkej to, nabádal ji, ale jeho myšlenky k ní asi nedoputovaly, protože to řekla a v reakci na to křečovitě zavřel oko a stáhl i kůži u toho chybějícího. Do háje se všim, povzdechl si. Otevřel oko, upřel pohled na černý strop, který by se při troše štěstí mohl propadnout a pohřbít ho. Čekal vteřinu, dvě, ale spása nepřišla. „Já tebe taky, ale,“ zasekl se s vydechnutím. Velký ale, které obsahovalo snad úplně... všechno? Všechna ne.