Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bohužel post vracím, pokutou to řešit nebudu.
Post je krátký, je tak těsně pod minimální délkou a nemá ani jeden odstavec, takže je docela nepříjemný ke čtení (a taky ti to natáhne délku).
Na konci chybí nedoborovolný odchod a prosím o kontrolu uvozovek a mezer po třech tečkách. Opravu buď pošli jako úpravu postů a do komentářů napiš, že je opraveno, případně post pošli celý do komentáře.

//6 drahokamů

Neměl sebemenší ponětí, jak by měla vypadat alfa. Dokonce ani to, jaká by měla být beta, ale matně si vzpomínal, že tuhle úlohu ve smečce zrovna má. O těch ostatních toho věděl ještě méně, smečky furt moc nechápal a nějak furt toužil po svobodě a tom, aby mohl vypadnout, nikdy se nezastavit, nikdy nikam nepatřit, i když se obával, že po těch letech by to už nezvládl, protože si tak nějak zvykl na to, jak se věci mají. I když si předtim zvykl i na tuhle změnu, proč si zase nenavyknout na tuláctví? „Dělej to, co si myslíš, že bys měla. Nechceš tuláky a cizince ve smečce? Vyžeň je. Chceš, aby se tamten vedl lov? Tak mu to řekni, stejně tě musí poslechnout,“ pokrčil nad tím rameny, nemohlo to zas být tak těžké, pokud byl vlk alespoň trochu průbojný... takže by se Saturnus měl snažit. „Nebo prostě zůstaň jako jejich kamarádka a taky se to nějak vyvrbí.“ Dál radit nemohl a i tyhle svoje rady považoval za takové ošemetné, protože o těch věcech nic nevěděl a prostě jenom hádal, co by Bianca mohla chtít slyšet, aby se z toho brzy nezhroutila jako její bratr ze všeho, co se okolo něho dělo. Posledně třeba z vtíravých otázek. Musim s tim pokročit, poznamenal si pro sebe. Beztak se už chtěl vracet.
Bianca ale podotkla, že někoho už z lesa vyháněla, někoho, kdo zněl, že má o kolečko víc nebo míň. „Tak se o těch věcech raď se Saturnem,“ navrhl prostě, „hodnej a zlej element v rozhodnutí, nějak to dopadne.“ I když si moc nedokázal představit, že jeden z nich bude muset hrát toho zlého poldu, furt tohle nějak mohlo jít a... dopadnout. Sice všelijak, ale zrovna jejich smečka nebyla moc obrovská a většina tam byla od samého začátku, tak nějaký přešlapy na začátku snad dokážou přejít a nevnímat.
„Nějak se mi moc nechce říkat, co chci,“ mlaskl s mávnutím tlapy, aby to nechali být. Už se i začal zvedat, chtěl se vrátit, mrznul mu zadek a o kýtu nestál, když si mohl jinde chytit rybu. Počkal tak, než Bianca dojí a pak to otočil k lesu.

//Mech přes velehory

„Špatné načasování,“ uznal s pohledem na oheň, který se stále kroutil a žil z ničeho. Kdyby tam bylo alespoň suché dřevo, neunavovalo by ho to tolik jako věčné udržování neexistujících plamenů, ale nechtěl úplně mrznout, když už už vyšplhali tak vysoko. Možná je čas jít někam níž, napadlo ho. Sněhu bylo okolo víc než dost, už toho měl i plné zuby, nebyl úplně věrným přítelem zimy, spíše ji nějak toleroval.
Nejdříve chtěl otázku ohledně násilí přejít, bylo mu jasné, že prostě občas třeba je a sám to párkrát i udělal, ale nějak se mu to v žaludku příčilo. Nelíbilo se mu, že se to násilím muselo řešit, ale vždy to udělal u těch, kde bral, že jiné východisko už není a sami to násilí prostě zvolí jako tu "správnou" cestu. Pár jich bylo, pár následků z toho měl a někdy ani ne tak na těle jako na duši. „Takový dny nepatří k mým oblíbeným,“ řek vyhýbavě na to všechno a přešel to jenom s dlouhým výdechem, po kterém to už nechtěl vůbec řešit.
Přestože se Bianca moc vlastnímu bratrovi nepodobala, byla v nich podobnost v hodně malé sebedůvěře, kterou dala nejevo tím, že nijak nevěřila ve svoje schopnosti ohledně alfování. Sice sám netušil, co to vůbec znamená, sám se nějak ještě motal v těch jednotlivých rolích a postaveních, věděl akorát tu svoji a to mu stačilo. „A zkusilas alfa reálně být? Nebo to jenom bereš podle toho, co si myslíš?“ zeptal se. „Někdo ti poprvý vletí na území a co mu řekneš?“ Pamatoval si, že on sám takhle pár jedinců posouval za hranice a najdou si pak alfu, že on tam nemá žádné slovo a nechce je tam hlídat. Tahle část existence ve smečce ho nebavila.
Pokrčil rameny, „nevim. Nic z toho, co bych chtěl. Jak má tělo říct, aby mi všichni dali pokoj a nevěnovali se mi? Jizvy možná tak... provokují? Nevim.“ Nějak se v tom celém motal a přeunul tak raději svoji pozornost na jídlo padající z nebe, které nedůvěřivě převalil, potom koukl k obloze, jestli nespadne ještě něco, ale pak jídlo přesunul o kousek vedle. „Chceš?“ Nebyla to ryba.

Samolibě nad tím, že se ke Smrti zatím nechystá, pokrčil rameny, „mám času dost, už. Ani se neplánoval vzdalovat moc od smečky, protože byl pryč docela dlouhou dobu a ocenil by trochu klidu, maximálně drama v jednom lese, hlavně aby se nemusel tahat někam moc daleko, kam se mu nebude ani trochu chtít. Ale... asi by to raději přežil nějak bez toho drama.
„Nemám důvod upalovat jiný?“ bránil se uraženě, ačkoli ty protivné veverky maličkou chvilinku upálit chtěl, než je prostě uklidnil natolik, že ho nechaly na pokoji. Vždycky volil nenásilnou cestu, pokud nějaká existovala, ačkoli ten šedý smeták mohl namítat něco jiného, protože u něj si zvolil jedinou cestu – tu násilnou. Bylo mu to ale jedno, minimálně kdyby se někdo ptal. Jakékoli násilí ho ničilo a drtilo zevnitř, ale neplánoval se omlouvat a už vůbec zpytovat svědomí, že se něco takového stalo. „Věci se dají řešit i bez násilí,“ dodal se zamumláním. Dalo by se o něm říct, že je trochu vzdávač a možná i horší slova, ale pokud se mohl sporu vyhnout tak, že doslova odejde, udělá to. Ne poraženě, spíš klidně, aby se nemusel starat o jiný a jejich problémy, které si na něm chtějí nutně vybíjet.
Bianca si poposedla blíže k ohni, který se začal protestně kroutit pod záplavou nové sněhové nadílky, která je přepadla. Krátce zvedl hlavu k obloze, jestli není už čas jít, ale zatim se mu ani moc nechtělo odcházet. „Nemám důvod odcházet ze smečky,“ řekl, ačkoli si s tou myšlenkou poslední měsíce pohrával. Taky z toho důvodu, že neměl ponětí, jak by se podělil o její smrt a tohle byl ten typ zbabělého útěku, kterým řešil možné spory.
Na jeho tlamě se obvykle nehýbalo moc emocí, blbě je popisoval, hůř vyjadřoval, ale překvapení na něm bylo vidět, když se mu Bianca pochlubila tím, že rapidně povýšila nahoru – nad něj. „Vážně?“ zeptal se překvapeně. Pamatoval si na tom postu Launee s Therionem. Pak Launee... A teď to bylo přesně jak? A mění se tim vůbec něco rapidně pro něho?
„Na nohou si ran nikdo moc nevšímá,“ pronesl zamyšleně, ale byl rád, že aspoň to místo se jizvám vyhýbalo, pokud nepočítal rameno. „Co to asi o mně vypovídá,“ řekl do větru bez otázky, pro jistotu si zkontroloval jeden prst a ujistil se, že aspoň symetrie v končetinách stále má.
Ráno to bylo docela klidné. Jenom sněžilo, vločky padaly z oblohy a do toho z oblohy spadla kýta, která se propadla sněhem. Černobílý na to zareagoval uskočením a naježením – když posledně padalo jídlo z nebe, byl v jiný dimenzi. Zvedl hlavu, rozhlédl se okolo, ale ve sněhu neslyšel nic moc – třeba Životův výsměch. „Nesnášim jídlo z nebe.“

„A bude si to pamatovat?“ nadhodil na to s pokrčením ramen. Nepovažoval Smrt za takovou, že si nutně potřebuje pamatovat, koho o život připravila a koho ne, spíš to bude mít zcela volný, protože pamatovat si věcí nebude úplně jejím šálkem čaje. Nebo teplé krve, kdo ví. „Nevidí nikoho ráda, nebo to aspoň předstírá,“ dodal, ale vlastně byl rád, že sám nemá důvod se za ní hnát. Už posledně tam byl docela společně, protože ho otočila, že má jít za Životem a ani toho nebyl zrovna fanoušek, protože nikdy nechápal, co mu ten vlk vlastně říká. „Ale můžu tam jít s tebou,“ navrhnul jí, když už nic jiného, „ale až dovnitř ne. Počkám venku.“ i to bylo dost, protože cítil, jak se mu obrací žaludek při vzpomínce na ten smrad, který od Smrti vychází.
Přestože svítilo slunce a nefoukal vítr, byla zima. Ještě k tomu navíc byli na nejvyšší hoře v okolí a to moc nepomáhalo teplu, sezení spí umocňovalo chlad, který se mu prodíral srstí, přes kůži a maso až ke kostem. Byl to nepříjemný pocit, ze kterého mu skoro upadly prsty na nohou, ale hýbat se nechtěl. „Kdyby se tu objevil...,“ zopakoval, aby získal chvíli na zamyšlení, ale spíš se soustředil na jiskry, které přerostly v červený plamen držící se nad sněhem, který dole začínal tát. „Šel bych o horu vedle,“ pokrčil nad tím nakonec rameny, jak mě ve zvyku. Moc se věcmi zabývat nechtěl.
„Poprvý jsem tohle místo viděl minulý rok a nejsem fanoušek zimy. Mám spíš rád sucho a lesy, než... tenhle ledovej hnus.“ Tlapou praštil do sněhu, který odletěl směrem k ohni. Plameny zasyčely, zkroutily se a sníh zmizel v jeho pařátech, jak to mělo správně být.
Přemítání nad tim, jestli si o něm celý život ostatní mysleli že je hluchý, mohl nakonec zahodit. Nahodil akorát lehce uražený výraz, protože nad tím fakt přemýšlel, ale očividně nebyl důvod, když ho ostatní brali za slyšícího, ale nesymetrickýho. Byla ale prohozená jiná myšlenka, kterou si až do té doby neuvědomil – to nejhorší schytala bílá polovina. Zíral přitom někam do plamenů a asi v tom něco bylo? O oko přišel to na bílé straně, o ucho zrovna tak. Ale jizvy měl naopak jenom na té černé. „Jako by bílý někdo neměl rád,“ zašklebil se. „Ještě můžu zkusit přijít o prst nebo dva,“ navrhl, zvedl bílou nohu a zahýbal promočenými prsty, aby si rozmyslel, o který se nechá někdy nedobrovolně připravit. To bude pekelně bolet, uvědomil si. Ne, že by zrovna bolest nějak vyhledával.

„Fungovalo, proč by ne.“ Nevěřil tomu, že je Smrt nějak vyhraněná vůči jednotlivcům. Spíš nesnáší celou vlčí rasu jako celej, aby nemusela dělat nějaké rozdíly mezi ksichty, které si stejně nepamatuje.
K večeru zase sníh ustal, stejně jako předchozí noc a mraky na obloze se roztrhaly natolik, že bylo vidět do širokého okolí a zrovna z nejvyšší hory to okolí bylo dost široké, plus k tomu ebenově černá obloha s drobnými bílými tečkami, jenom měsíc chyběl, protože mu fáze zrovna nedovolovala s objevit. Zvedl tlapu, kterou předtím nakopával ježka, ale necítil žádnou bolest, protože už skoro rok u něho léčení čehokoli bylo podivně rychlé, ale nestěžoval si. Tlapou ukázal po okolí, po tom tichém místě daleko od ostatních, kde byla jenom malá šance, že by ho – je – někdo rušil. „Tahle,“ dodal jednoslovně a posadil se do sněhu, který mu zakřupal pod zadkem. „Snad neexistuje šance, že by se tu teď někdo z poza rohu objevil a vyřvával tu moudra, počasí nenaznačuje problémy, země se nebortí pod nohama – prostě klid, kdy i myšlenky na chvíli vypnout.“ Zhluboka se nadechl, pak vydechl a to jediné, co cítil, byl jenom horský vzduch a sníh, nic víc a byl za to rád. Jediný cizí pach a asi by se proskočil z kůže.
Divil by se, kdyby se Bianca rozhodla někomu pochlubit o své smrti, když živá byla, ale ona to nechtěla. Jenom na to krátce přikývl, nijak to nekomentoval, protože s umíráním zkušenosti neměl, aby do toho mohl nějak přispět. Ani hypoteticky, protože těžko říct, jestli by ho víc štvalo to, že umřel, nebo to, že ožil.
Krátce zamručel, ne podrážděně, spíš vyhýbavě. Nechtělo se mu moc komentovat celý jeho patetický život, kdy si opakovaně po dlouhý zkoušce pouštěl jiné k tělu a nakonec na to doplatil nezájmem nebo odstrčením. Oko raději zvedl k hvězdám, i když daleko za obzorem se už obloha zbarvovala do světlejší barvy a značila přicházející den. „Pár vlčic,“ řekl jenom krátce a krátkým zakroucením hlavy se pokusil naznačit, že v tomhle se rýpat nechce. Ani to nebyla v jednom případě milostná záležitost, jenom platonická a štvalo ho to úplně stejně. Zamračeně držel oko stále u hvězd, které u obzoru mizely pod rozedněním, ale vysoko nad ním se stále držely.
Po nějaké době ho začalo bolet za krkem, sklopil hlavu a dlouze vydechl, i když to mohlo znít jako povzdech.
„Já na to ucho ale slyšim?“ namítl zmateně, protože si až do týhle chvíle nějak neuvědomil, že si o něm snad jiní myslí, že je nejenom z půlky slepý, ale i z půlky hluchý. „Jinak děkuju,“ mlaskl k poznámce o očích a přitom podobný rýpání na tenhle účet sám používal.

Schváleno, vyřízeno

//Dělá se to ve chvíli, kdy v postu není ukončený nějaký tag, tys tam měla <spoiler>< mysl></ mysl></ mysl> a jak spoiler nebyl ukončený, ořízlo to post. Smazáno a funguje ~

//Sněžné velehory

„Nemyslim si, že je tak proradná, jak se o ní říká. klopit uši, přikyvovat a všechno bude v pořádku.“ Neměl Smrt rád ani na pohled, už vůbec k ní nerad chodil a byl rád, že když už, tak proskočil otvorem k Životu, protože v těch jeskyních by mu asi hráblo, ale nepovažoval ji za kompletního děsa. Respektive nikdy neslyšel o tom, že by Smrt ublížila někomu mimo toho hnědýho v jeskyních, kdy se mu... rozhodila hlava.
S odpovědí o Životě si tak úplně jistý nebyl, takže k tomu lehce pokrčil rameny, ale netušil, jak to jinak popsat. „Ne, ale řekl bych, že jo, kdyby se tam neobjevil ten třetí.“ Aspoň on z toho vlka neměl úplně dobré pocity a spíš ho považoval za toho slabšího, který to všechno nějak vyvažoval... Asi ničím? Jeho magie možná fungovala na obyčejné vlky, ale Smrt rozhodně neuklidňovala, protože vypadala, že by mu i jazyk sežrala.
Nechtěl se moc věnovat tomu, proč nechce být nějak mezi jinými oblíbený. Příčilo se mu to, bylo to zcela mimo povahu, která volala po tichu a klidu. A co by s oblíbeností dělal? A se společností? „Chci spíš klid, to je tak všechno,“ zkrátil to co nejvíce mohl. Už jenom kvůli tomu, že ani o věcech tolik nemluvil, nemohl být ve společnosti zrovna ten nejoblíbenější, ale jak chtěl – bylo to dobře.
Na její otázku pokrčil rameny, sám se za sobce docela považoval. „Každej musí myslet na sebe.“ Nějak nesouhlasil s tim, že všichni musí být rozdavační a sebe posazovat na poslední místo. Sebeúcta taky měla v životech svoje místo, ačkoli on tu svoji podkopával vlastním chováním vůči sobě, „ale není to fuk? Stejně se jim nic říkat už nemusí, ne?“ Třeba jim to jednou řekne, pomyslel si, ale to už nebylo v jeho režii, pokud ho nepráskne, že on o tom věděl.
Vydali se směrem k nejvyššímu vrcholu, který v horách byl a kromě toho, že to byl pořádný výšlap, chlad tomu moc nepomohl. Šlo se mu líp než minulý rok, kdo by to byl čekal, ale přesto šel dost pomalu, když nebylo ani kam spěchat. „Matka mi ho jednou ukousla, ale za tohle odstrkování jiných nemůže jenom ona,“ zavrtěl nad tím hlavou, moc se o tom bavit nechtěl, protože toho bylo docela dost a snad každý nějak bližší vlk mu nakonec dal akorát potvrzení, že má zeď postavit vyšší a stranit se ještě víc. „Aspoň bych byl bez uší symetrický,“ nadhodil kysele, „přijde mi, že se furt naklánim kvůli tomu uchu do strany.“ Teď spíš kecal, což za lži nepovažoval. Možná to bylo taky trochu sarkasmu?

//Meinere prosí třebas… rychlost
A děkuji ~

„Smrt je větší mluvka než on, občas,“ zamumlal na to. Smrt sice mluvila až moc, ale její slova byla úplně o ničem, většinou jenom náhodné skřeky o tom, jak jí jsou ostatní poddáni, Život zase mluvil tak, že to jiní nechápali a následně i uspával. Občas řekl podstatnou informaci, ale spíš se těm věcem snažil vyhýbat. Jako by život už tak nebyl těžký bez jeho vyhýbání se naprosto všemu. „Navíc život dostal na hubu, tak mu bylo asi trapně,“ podotkl ještě se šklebem. Nevěřil tomu, že by sám Život vyhrál, kdyby se tam neobjevil ten třetí, co to všechno roztrhnul. Klasická sourozenecká rozepře, co ničí světy.
Sněžení zase ustávalo a dokonce mizely i mraky, ze kterých se sníh valil. Viděl z hor i nějaké hvězdy, ale moc je nevnímal, protože nepatřil mezi ty, co hledají v obloze krásu a mají nějaké nutkání zvedat krk, ve kterém mají nakonec jenom křeč. Civěl na hvězdy ale zamyšlený, protože přemýšlel, kdy naposledy lhal, ale nějak si nemohl vzpomenout. Byl sice v odpovědích vyhýbavý, ale neroznášel vyloženě lži, ze kterých by mohl být obviněn. „Nevzpomínám si,“ přiznal, „nikdy mě lhaní nezajímalo, protože většina lže, aby byla zajímavá nebo neublížila.“ na chvíli se odmlčel, jestli Bianca bude chápat, kam tim míří, ale stejně to řekl sám, „oblíbený a milovaný zrovna netoužím být.“ Vyhovovala mu jeho vlastní skulinka, kterou si za ta léta vykopal. Vešel se tam akorát on a nikdo ho moc neobtěžoval, ačkoli žití ve smečce ho trochu vytahovalo ven, aby zkusil, co to je koexistovat s jinými. Zatim mu to docela šlo? Nebo naopak nešlo.
Pokrčil lehce rameny, „sama si v létě říkala, že bys nesnesla další smrt,“ obrátil její slova proti ní, ačkoli nikam nemířil. Jenom k tomu, že oni zrovna tak někoho už ztratili a další smrt dát nemuseli.
Zůstal sedět jako tvrdé Y, když se k němu natiskla. Možná se mu trochu hůř dýchalo, protože nechtěl mluvit, ale nesklápěl už ani hlavu, spíš sondoval po tichém okolí. „Protože ti nejbližší mohou nejsnadněji kousat,“ přiznal, „pusť si jiné k tělu a dáš jim cestu.... No, třeba k vlastnímu uchu.“ Hodil na to jeden škleb a zamával by uchem, kdyby ho aspoň z poloviny měl, ale mamka mu ho vesele vzala. Navíc si rád držel ostatní doslova i obrazně od těla, udržovat povrchové známosti bylo jednoduší než nějaké intimní, které mu beztak nikdy v životě nevyšly.
Furt civěl k obloze a zhoupl se dopředu a dozadu při Biančině odlepení. Zamrkal nad tím jedním okem, více mu dovoleno nebylo a překvapeně se podíval k vrcholkům. „Tam?“ nechápal. Zvedl se ze země, moc se mu do kopců nechtělo, ale vlastně i chtělo. Jednou tam nahoře už byl. „Tak pojď,“ řekl krátce s pokynutím.

//Zubatka

//sorry, jsem líná se přehlásit :<
Prosím o 5x2 drahokamy, 4x1 křišťál a 2x3 oblázky

„Pro mě to taky byla novinka,“ přitakal do toho polohlasem s pohledem někam pryč. Přemítal nad tim stvořením a kometou, která se řítila k zemi, když s Cynthií hledal Sheyu, protože to byla její oblíbená kratochvíle v dlouhých dnech. Mohl to být nějak on? Ona? Ono, či co to mělo být za hvězdy a prach. „Ani nevim, co to má být,“ pokrčil nad tím rameny, ostatně mu to už mohlo být jedno, co to má znamenat. Sice ho to furt zajímalo, ale horko těžko mohl chodit po ostatních a ptát se, jestli náhodou neslyšeli o limbu. Neměl ani chuť zkoušet, jestli takový limbo existuje, takže to nechal na nějakou dobu plavat, dokud si na to náhodně nevzpomene, aby se tomu věnoval.
A začal i pochybovat o informacích, které o tom místu měl, protože očividně ani průvodce Bianca neměla. Zase nad tim pokrčil rameny, neměl tušení, jak by měl vypadat, jestli vůbec nějak. „Zas tolik informací mi to neřeklo, spíš nic než něco,“ dodal na vysvětlenou. Nebyl moc nadšený z toho, co se ve světě dělo a jak to (ne)fungovalo, ale od koho měl tyhle věci zjistit? Za tím individuem se hnát neplánoval. Ani netušil, kam by měl jít.
Přišla ale zajímavá otázka, nad kterou se pozastavil. Trochu nad tim přemítal, ale žádného výsledku se nedopracoval, proto jim nic neříkal. Proto a taky kvůli tomu, že doufal, že by se vrátit mohla, když mu bylo tvrzeno, že to možné je. Zhluboka se nadechl, i trochu zamručel, ale nějakou chvíli neodpovídal. „Já nelžu,“ přiznal nakonec takovou jeho slabinu, protože se nedokázal přemluvit, aby řekl jakoukoli nepravdu, „kdyby se zeptali, odpověděl bych.“ Ještě se na nějakou dobu odmlčel, protože to neznamenalo, že by jim to samozřejmě řekl, jakmile by je viděl, „ale neřekl bych to bez zeptání.“ Těžko říct, co chtěla slyšet, na tohle asi neexistovala správná odpověď. Timhle se vlastně přiznal, že by prostě její smrt promlčel, kdyby k tomu měl možnost. Ale těžko by se někdo nezeptal, když si byli blízcí.
Zůstal civět někam dál, když přemýšlel nad tim, jestli by někdy oznámil dobrovolně její smrt, takže se mohl zdát trochu mimo dění a vlastně i byl. Respektive vnímal, ale nereagoval do chvíle, než se ho to začalo týkat a to bylo ve chvíli, kdy se k němu Bianca nalepila. Mlčky jenom sklopil hlavu, docela zmatený a zaražený, ale mlčel.

„V limbu,“ skočil do jejího vyprávění se slovem, které se mu poslední měsíce ozývalo v nekonečné ozvěně, rezonovalo mozkem s přitom ani netušil, o co přesně mělo jít. Nějaké místo, kam padají mrtvé duše, dokud se nedostanou zpátky mezi živé? Asi, dávalo to největší logiku. Pozvedl překvapeně kůži nad očima, když zaslechl, že o svojí vlastní… neživosti přesvědčila ještě někoho. To se třeba jemu ještě nikdy nepovedlo. Proč se ale vrátila Bianca slepá a nejspíš ne z limba mu nějak nedocházelo a těžko se zeptat hvězdičkového bezpohlavního šaška, když zmizel. Nebo spíš černobílý zmizel z toho místa, kde ho viděl a vracet se tam nechtěl. Ani netušil jak.
Umírání asi nebude nic pro mě, uvědomil i ponuře po celém tom vyprávění. Kromě toho, že se nemíní vracet, nechtěl skončit slepej, už takhle měl nevýhodu oproti jiným, co s počtu očí týkalo. „Moc jsem nepochopil, co to mlelo o oživení, ale něčím si vlk má projít… S nějakym průvodcem?“ zamyslel se ještě nad tim, co mu vlastně bylo říkáno, ale možná tak polovinu už vypustil z hlavy, protože byl v té chvíli trošičku naštvaný? Možná malinku, tak decentně.
V očích se Biance opět začalo lesknout a s tim už nějak vůbec netušil, co dělat. Jenom stáhl uši vzad, přemítal, co hloupého řekl, ale nic mu nějak nedocházelo. „Byl tam Saturnus s Launee,“ vyplivnul ze sebe, „a neměl jsem ponětí, jestli něco říkat a pokud jo, tak co. Tak jsem radši šel hledat po okolí.“ Sice bez úspěchu, protože chtěl pomoct od Světlušky, ale snaha byla.