Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Západní Galtavar

Jaká úleva přišlo krátce potom, co jsem se ocitl v lese. Slunce přestalo pražit do černé srsti a já se mohl s úlevou svalit k zemi. Jehličí, které se mi zabodlo do čumáku jsem neřešil, pouze jsem si užíval toho chládku. Převalil jsem se na záda, ale ihned se vyškrábal na nohy a oklepal se. Co když mě někdo viděl?! Bude mě mít za blázna! To bych vážně nechtěl. Vzpřímeně jsem se posadil a nenápadně se rozhlédl kolem sebe, nikde nikdy, pro mé štěstí - tentokrát. Úlevné povzdechnutí a následné zamlaskání. „Co teď?“ Zamumlal jsem si pro sebe, o společnost jsem přišel a další jsem hledat nechtěl. Pfůů... Tak jako vždy. Pochodovat za nosem, nažrat se, napít, spát a stále dokola... takhle jsem měl zorganizovanou část svého života a nehodlal jsem to řešit a měnit.
Vyrazil jsem tedy kupředu a rozhlížel se přitom kolem sebe, kam by se dalo zalézt, kam? Ptal jsem se sám sebe a nakonec mi odpovědí bylo jedno zvláštní místo. Tedy útvar, vzpřímené kameny, divný... Zamračil jsem se a pomalu se vydal blíže k nim.

//Stará zřícenina

Tak jsme se opět božsky prospali, jako by toho spánku nebylo až, až, nu co, spánek ještě nikdy, nikoho nezabil. Vlastně, mnoho vlků zemřelo ve spánku, takže je spánek zabil, ale nemohl za to sám, mohlo za to navíc stáří a tim pádem ten spánek neměl na smrti žádný, skoro žádný podíl.
Už mě vcelku tlačil čas, nemyslím čas do smrti, ale prostě čas, že jsem na jednom místě, s jednou vlčicí prostě moc dlouho. A mimo to jsem cítil, jako bych měl kožich v jednom ohni a to nebylo zrovna příjemné. Zamračeně jsem se podíval k Lievenne, copak ona to horko necítila? Můj pohled se musel spíše zdát jako ten spalující pohled, třeba ještě chvíli a podpálil bych její kožich... Fuj, to by byl smrad! Kdyby mě jejími slovy nevytrhla z mého soustřední, třeba by už po světě tlapkala s vypáleným symbolem na boku, ale bohužel, ona musela vyrušovat... Grrr...
„Hm?“ Zprvu jsem nepochopil, tak jsem otočil hlavu stejným směrem jako Lievenne a pochopil. „Přidáno.“ Dlouze jsem přitom vydechl, jak složité bylo pamatovat si všechna ta (ne)jména, oslovení a vůbec, jejich nevhodné chování. Musel jsem si přeci pamatovat důvody, proč se podobným vlčicím vyhýbat. Jedna chce někoho zabít, druhá sráží k zemi, třetí zase dělá povidlový knedlíky a čtvrtá zase tvarohový.
„Co mi říkáš pořád?“ Zopakoval jsem nechápavě její slova, ale pak zakroutil hlavou. „Vlastně, neřeš...“ Už jsem byl odhodlaný odejít. Na severu se rozprostíral lesík, jak osvěžující by bylo do něho vletět. Zatímco jsem já snil o stínu v podobě vzrostlých stromů, Lievenne někam odkráčela, ale zase nakráčela zpět. Byl jsem rozhodnutý, ať se tu klidně upeče, já sic nemám rád svůj kožich, ale život vcelku ano... Zvedl jsem se s těmi slovy ze země, oklepal se a protáhl v zádech. „Jak rád bych řekl, že jsem tě rád poznal... Ale upřímně... Prostě jsem tě jenom poznal...“ už musela tušit kam tím směřuju. „A jak rád bych řekl něco ve smyslu: Rád tě někdy znovu potkám, ale upřímně, jestli tě potkám, tak tě potkám,“ krátké zívnutí.
Chvíli jsem mlčel. „Prostě a jednoduše, měj se. Na můj vkus jsem byl až moc dlouho na místě.“ S poslední větou jsem se rozklusal na sever. Opět sám.

//Jedlový pás

Protočil jsem očima. „Tak tedy, ‚Noci, když už, tak noci.‘‘‘ jestli jsem to zopakoval dobře nevim, ale to je jedno, smysl to mělo stále stejný, nijak se nezměnil... Snad. Pokud ano, tak co? Věděla, co chci říct a pokud to nebude nijak dlouze rozpitvávat, nebudu pak to rozpitvaný pitvat já...
Hlavu jsem položil na přední tlapy s tím, že půjdu spát, zavřel jsem jedno oko, druhé oko a už chtěl spát, jenže pak se vzduchem prohnalo známým hlasem jedno uražené "Pfff." Klapl jsem na prázdno zubama, asi si ještě před spánkem trochu pokecáme, dobře... „Problém?“ Její pohled k nebi mě trochu zhnusil, taky tak vypadám? když jsem uraženej? Evvvv.... Měl bych se přestat urážet, bleh... ohrnul jsem nad tím nos, ten čumák nahoru vypadal tak... Slušně řečeno, nepřirozeně. Třeba to bylo vlčicí, u mě to mohlo vypadat zcela normálně! Kdo ví... Obvykle sám sebe uraženého nesleduji, takže těžko posoudit.
„Kdo?“ Zhluboka jsem se nadechl. „Tak já nevim, koho si potkala... Ale, už zdrhla ta krémovo-bílá vlčice... Lylwelin? Jo, Lylwelin, kramle vzala černo-bílá vlčice a o té poslední ani nemluvě...“ To nebyla odpověď na její otázku, ta přišla až později. „A jako, né že bych tu byl zrovna z radosti... Jenom prostě... Hm...“ Dlouhé odmlčení, věděl jsem, co chci říct, ale vůbec jsem netušil JAK. „Hm...“ Slabé, napínavé zabručení... „Prostě,“ odkašlání. Bavilo mě takové napínání. „Nemám námitky k tvojí společnosti protožé...“ Tohle byla už vážně poslední odmlka! „Protože je to v tomhle místa jediná, slušná a spořádaná společnost.“ Tak, hotovo. Můžu už jít spát?
Zavřel jsem oči s plánovaným spánkem, zívl a přitom odpověděl na poslední otázečku. „Možná trošičku...“

Asi každý z nás bere lov zcela jinak. Pro mě to je obživa, něco, co musím podstoupit při hladu, něco, u čeho se unavím. Pro vlčici to je něco, kde může osvobodit agresivitu a přebytečnou energii, tak mi to připadalo, jinak vážně nechápu, proč by někdo lovil pro zábavu, je to zbytečné.
Úleva přišla ve chvíli, kdy se vlčice rozhodla odejít, čapla svou kořist, pokusila svými slovy ještě moji trpělivost a zmizela dost divným, bokovým pochodem, asi se jí přetrhla cévka... logičtější vysvětlení pro její divný pochod jsem neměl.
Sledoval jsem jak odchází, z jistoty, aby se náhodou nezastavila, neotočila a nepřitančila se svým úlovkem zpět, asi by pak praskla cévka z její společnosti mně...
Jedna vlčice odešla a ta druhá se rozhodla probudit, samozřejmě... Společnost se u mě střídá, aby náhodou nešlo vícero hlasů jedním uchem tam a druhým ven, to by si nikdo nepřál, ale přál... Kdyby do mě hlučely obě dvě vlčice, ušetřil bych si čas, který jsem pak mohl nějak logicky strávit... Třeba spánkem, ten je vždy užitečný. „Ach... bohužel,“ zakroutil jsem hlavou ze strany na stranu ve chvíli, kdy jsem se začal otáčet k Lievenne. „Zase vzhůru? Zrovna tu začínal být klid...“ Pět minut ticha, nerušené ticho, kdybych mohl být jenom se svými myšlenkami stále npřicházelo. V podstatě od té doby, co jsem se tu na nějakou dobu rozhodl usadit, jsem nikdy nebyl sám nebo jsem nebyl sám dostatečnou dobu, vždy byl někdo kolem. Někdo, kdo se hihňal nebo příliš kecal nebo příliš funěl a vrtěl se, jakoby měl v kožichu tunu blech.
Při další otázce jsem nejdříve nechápavě natáhl hlavu blíž, posléze hlavu stáhl k tělu, naklonil ji do strany a nechápavě zamrkal. „Prosim? JÁ?!“ Tohle mi trochu nesedělo, ale jo. Pokud nepočítám Lylwelin tak to byla pomatená černo-bílá a pomatenější černo-bílá. „Tak pardon, ale jelikož jsi ty zůstala, tipuju, že ty vlčice plašíš sama...“ Logičtější vysvětlení neexistovalo.

//Černej mamlas hlásí černému spáči, že měl v úmyslu hrát s tím, že se nebude nikam hýbat, maximálně najít nějaké žrádlo a nezasahovat moc do rozehrané hry.
Černo-bílé potvoře vzkazuje, že zítra si jde hodit z rodinné návštěvy mašli... Na případný odpis čekat déle...

Zauvažoval jsem nad jejími slovy. tajně jsem doufal, že se ta vlčice spakuje a odejde, ale ona místo toho zůstala a položila mi jednu vcelku pěknou, ale záludnou otázku. „Jestli baví?“ Zopakoval jsem si pro sebe s lehkým zabručením, zrak jsem zabodnul do výšky, přimhouřil zrak a uvažoval nad tím vcelku dlouho. „Tak... Částečně mě tak vychovali, takže...“ Pokrčil jsem nad tím "rameny," hádky byly častější než nějaké povídání. Lov, hádka, nažrat se, hádka, odpočinou si, pohádat se, jít spát, pohádat se a zase lovit a zase se hádat a takhle to šlo prakticky půlku mého života stále dokolečka.
„mě je počasí ukradený... Odešel bych, ale neodcházím bez rozloučení, takže asi tak,“ odpověděl jsem tak nějak bez zájmu, ale jo, chtěl jsem, aby se Lievenne probudila a buď se se mnou rozloučila, protože už bůh ví kolikátý den putování s jednou vlčicí se mi nějak příčilo nebo se pohnout z místa dál a popřípadě se pokusit o vybudování nějakého normálního vztahu a ne toho, co to bylo, ale určitě ne přátelství nebo nepřátelství. „A není to nuda,“ namítl jsem. Nemám rád příliš moc akce, je to takový... Grr... Zmatený... Oklepal jsem se, vyhřívání na sluníčku, chrápání ve stínu, okusování kostí, cokoli klidného jsem miloval. Až na příliš dlouhé poflakování do vody, dřív nebo později bych do vody spadl a br... Do vody pouze pro ryby.
„Lov pro zábavu?“ Nechápal jsem. Vlčice, jejíž jméno jsem stále nevěděl a asi mi nebylo souzeno ho znát, právě ulovila večeři a možná i snídani a nejraději by lovila dál? Tohle nemá smysl... „Blbosti? Dospělé blbosti?“ Na tohle jsem mohl mít pouze jednu reakci, kterou by nejspíše pronesla v téhle chvíli i Lievenne. Ne, bylo by hnusné to říct nahlas nebo na to vůbec pomyslet...
nejmoudřejší řešení by bylo vlčici poslat do háje, lehnout si a spát, takhle jsem akorát promarnil jeden den svého života. „Na jihu je jezero. V háji kousek od jezera je potok... Určitě si něco najdeš,“ zahuhlal jsem. V potoce jsem našel přívěsek, v jezeře zase chytla Lievenne rybu a pokud vím, někde podél je ještě jedna řeka a do té jsem v zimě zahučel při lovu ryb. A taky jsem potkal Morfeuse... to už bylo vedlejší.

Hádky s vlčicemi mi nebyly cizí a už jsem si i zvykl na to, že hádku prostě nevyhraju, Nerad bych totiž skončil zase u debaty, že se podobám jednomu vlkovi, který by údajně měl být můj otec, ale pochybuju, protože podle povahy mé matky se mohla spustit maximálně tak s vládcem samotného pekla, nikdo jiný by na ni neměl žaludek.
Příčilo se mi to v krku, na jazyku jsem měl hořkost, kterou bych nejraději vyplivnul, ale bude nejlepší, když vlčici o sobě odsouhlasím všechny ty kecy a ona si s tím svým pitomým úlovkem půjde po svých. Všechno bude vyřešené a já bych si možná mohl zase lehnout, nic neřešit nebo si chytit něco malého k snědku. Nějakou svačinku, protože Lievenne se nějak k lovu nehrne a pochybuju, že by mi znova dala nějaké jídlo, už ta ryba byla vcelku dost.
„Jo, jo... Jsem velký vlče, nikdy jsem nevyrostl, rád si hraju a ožužlávám uši starším,“ zrak jsem stočil jinam a plival tu hořkost tím nejklidnějším hlasem, který jsem v téhle chvíli dokázal. Moje tělo se pomalu sesunulo k zemi, protáhl jsem si krk a upravil si místo na další spánek. Už jsem chtěl hlavu položit na tlapky a přestat vnímat, ale vlčice neskončila, budiž, ještě něco kecnu a půjdu spát...
„Nikdy jsem netvrdil, že jsem silný a neperu se, protože rvačky akorát potvrzují, že to agresor - tedy ty - nemá dvakrát v hlavě srovnaný,“ vážně, co vlky tak vzrušuje na rvačkách, poměřování síly a zabíjení slabších? Měl bych najít toho vlčka... Coffina, ten tyhle věci chápal až moc dobře, na rozdíl od někoho.
Už jsem hlavu na ty tlapy položil a zavřel jsem i oči, ale ona nepřestala kecat. Něco jsem zaslechl, nevim, přesně co to bylo, tiché huhlání, nic víc. „Jo-jo...“ Odsouhlasil jsem ji opět bez toho, aniž bych věděl, o co vlastně šlo, bylo mi to fuk.

Už po prvních slovech, co vlčice pronesla jsem usoudil, že tahle bude spadat mezi ty vlky, který bych nejraději nepotkal, jako většina vlků. Už jsem začal přemýšlet nad tím, že špatné vztahy s vlky zde budou moje vina, le ta myšlenka mě přešla stejně rychle jako napadla, já měl prostě svoje priority a myšlenky, to oni asi nechápali, jednoduché.
Oko mi začalo cukat ve chvíli, kdy se vlčice začala chichovat, jak mi to pitomý chichotání lezlo na mozek, vlčice tím jsou snad nemocný, chichotají se všechny stejně a zní to pomalu jako kvokání slepic, také to dělají všechny.
„Proč bych měl přiznat něco, co není moje chyba?“ o tom breku jsem ignoroval, nebrečel jsem a to bylo všechno, nemělo cenu se o tom bavit, tahle konverzace nebavila ani jednoho z nás a na mém chování to šlo vidět. Pohledem jsem cukal všude možně a přešlapoval z tlapy na tlapu, což dělám vždy, když mě konverzace nebaví, otravuje nebo mi je vlk zcela protivný. „Samozřejmě a ještě ovládám magii, že dokážu tvarovat mráčky do zvířátek, která mě zrovna napadnou, to nevíš?“ Ani nemusím zmiňovat, že sarkasmem ta věta rovnou přetékala jako řeka z koryta na jaře po vydatných deštích. „Já si nemyslim, že jsem chytrý, ale myslim si, že jsem jako jeden z mála vlků dostatečně vychovaný na to, abych se omluvil za svou chybu, třeba když do někoho vrazím, nic víc.“ Pokrčil jsem "rameny". Nikdy bych o sobě netvrdil, že jsem chytrý nebo že někoho zabiju, ani bych nikomu netvrdil, že ho snad miluju, všechno by to byli lži, které nemohu splnit nebo nějak dokázat.
Přinutil jsem se na tu vlčici podívat až ve chvíli, kdy se zeptala, jestli je Lievenne moji "milou," nejdříve jsem chvíli sledoval tu černo-bílou vlčici přimhouřeným pohledem, ale pak jsme se podíval k Lievenne a zpět na vlčici před sebou. „Ne.“ jedno prosté ne bez jakékoli emoce nebo výrazu na mé tváři.

Oklepal jsem ze sebe nečistotu, která se na můj kožich nalepila spánkem a pádem, když do mě ta vlčice vrazila. Vážně, od doby, co jsem zde jsem svůj kožich neviděl čistý a jestli to takhle půjde dál, tak ani neuvidím a to je dost zlé. Chtělo by to někoho, kdo by mi srst čistil, takhle akorát vždycky kleju nad tím, když se znova ušpiním. Kdybych měl sluhu, nemusel bych nadávat, jenom bych zavelel a on by mi moji srst vyčistil... To nebyl špatný nápad, už jenom potřebuju toho sluhu... To však už byl problém...
Ostrý jazyk té vlčice mi nevadil, mě vadilo to oslovení. „Jsem Meinere, tak pro info, když už mi budeš chtít nadávat, používej jméno - od toho také ta jména jsou.“ A také jsou k přivolávání sluhů a škemrání oběda od ostatních. Nu, dobře, možná se ještě používají k pomluvám, přeci jenom "ten černý se zelenýma očima" není zrovna specifické, černých vlků se zelenýma očima budou mraky, ale Meinere je jeden, to je jasný.
Chvíli jsem přemýšlel, kam směřuje pohled vlčice předemnou, ale po chvíli mi to došlo. „Na můj řev si už musela zvyknout, vcelku ho i ignoruje, takže pochybuju, že bych ji měl probudit JÁ.“ já jsem zdůraznil jak nejvíce to šlo a hlavně jsem u toho zvedl hlas, zatímco všechno ostatní jsem řekl tak na půl šeptem. „Můžeš mi vysvětlit, jak si na půl spící vlk má dávat pozor? Kdyby tu byl někde rozcestník "POZOR LOVIŠTĚ" Tak by se to dalo ještě pochopit, ale tohle je normální planina, kde mimo nějakých pitomých kopytníků mohou spát i vlci!“ Zasyčel jsem, normálně bych křičel, ale jo, nechtěl jsem mít na svědomí probuzení Lievenne, to ať má na triku to letící pometlo s úlovkem. „Nejsem vlče, nejsem pako, upřednostňuji k urážce používání mého vlastního jména nebo také ignorante a hulváte, ale to je zcela jiná kapitola, kterou bys se svojí mozkovou kapacitou nepochopila,“ rychlé, skoro nesrozumitelné mumlání mi šlo, a když jsem přitom měl hlavu ještě pootočenou do neznáma, dalo se z toho zachytit pouze pár slov.

Už několikrát jsem spal v dešti pod širákem, ale vždycky jsem si našel nějaký strom, pod který jsem se schoval a ten mě ochránil před většinou kapek. Tentokrát jsem však spal v bouře a za deště na nějaké planině. Jedinou úlevou mi bylo, že jsem takovej idiot nebyl sám, ale ještě Lievenne.
Po probuzení mě čekalo příjemné překvapení, teplo, které vysušovalo můj kožich, první a poslední výhoda černého kožichu, zamlaskal jsem si spokojeně a zvedl hlavu, Lievenne ještě spala nebo to aspoň předstírala. Měl jsem takové nutkání se zvednout a odejít, ale nějak mi to nedovolovala ta kapka slušného vychování, chtěl jsem se minimálně rozloučit, rozhodl jsem se tedy počkat, až se Lievenne probudí a položil zpět hlavu na zem. Zavřel jsem oči a pochrupoval dál s tím, že moje uši byly v pozoru a slyšel jsem každého cvrčka, který vydával ten otravný zvuk na desítky stovky metrů daleko, kdo by je taky neslyšel, že?
Vychutnával jsem si ty sluneční paprsky a to, že do chvíle by mohl být i můj kožich suchý, respektive, záda jsem už suchá měl, ale břicho a tlapy mokré, přemýšlel jsem o tom, že bych se převalil na záda a nechal slunce vykonat svou práci, ale předtím jsem se musel protáhnout. Vyškrábal jsem se na nohy, zaklonil hlavu a pořádně se protáhl v zádech a protáhl s tím i přední tlapy. Co čert nechtěl, někdo vymyslel, aby po světě běhali idioti a já na jednoho musel narazit. Oprava: On musel narazit do mě.
Nějaká vlčice se hnala se svým úlovkem co nejrychleji přes planinu a nevšimla si černé skvrny, co jí stojí v cestě, prostě idiot. Skončil jsem s vyštěknutím na mokré trávě. „Pitomče!“ Vyprsknul jsem ihned, jak jsem mohl a sebral se ze země. Pohlédl jsem na její úlovek a se zamračením na černo-bílou vlčici. „Si slepá nebo blbá?!“ Zavrčel jsem. „O pár metrů vedle máš tak perfektní cíl, který bys mohla srazit - a probudit, ale ty musíš srazit mě?!“ Vážně, nemohla srazit, nakopnout, přeskočit nebo klidně i podlízt Lievenne? Ne... Všichni musí srážet mě...

Zamračil jsem se a přimhouřil oči, takže vypadali akorát jako úzká, zelená štěrbina s černou panenkou. „To víš, moje vlčecí období bylo na nic, musim si ho vynahradit,“ následoval úšklebek, některé dny byly fajn, některé horší, převažovaly horší, samozřejmě. Proč jsem vůbec začal myslet na to, jaký byl můj předešlý život? Snažil jsem se vychutnat si tenhle a zapomenout na ty, kteří pocházely z minulosti, nic těžkého... V některých dnech to těžké bylo, třeba, když dotyčné potkáte, ale to se mi poštěstilo pouze třikrát a vždy jenom krátce.
Stále jsem registroval, že se snaží zachytit můj pohled, ale já jí to neulehčoval, vysmát se mi do očí, to tak! Odfrknul jsem s protočením očí, mně se nikdo smát do očí nebude, ani vlastní odraz ve vodě, natož nějaká vlčice, kterou jsem potkal někde v lese.
„Jsou vlci, kteří nechtějí smečku nebo partnera nebo třeba nechtějí žrát malé, šlachovité potvory, někteří nemají rádi vodu no a někteří třeba nechtějí mít nic společného s vlčaty a už vůbec nechtějí, aby jim ta vlčata říkala ‚tati a mami‘. A samozřejmě, jsou vlci, kteří nechtějí ani jedno z toho, co jsem vyjmenoval... Respektive, právě se snažíš chytit jeho pohled.“ Po poslední větě jsem na krátko vrátil pohled k vlčici a sám se jí zadíval do očí, ale ani ne po dvou sekundách moje hlava trhla do levé strany a pohled se přesunul k černé tmě na severu. Zase tma... Ty dny tak rychle utíkají, stále rychleji a rychleji, touhle rychlostí bude brzy zima, noci se prodlouží, dny zkrátí, zase napadne sníh a já budu mrznout na chladné, zasněžené zemi.
Na prázdno jsem klapnul zubama, představa nad matkou a Mistokem mě k tomu donutila, jako znechucený úšklebek a stažení uší dozadu. „Jestli budu mít noční můry tak je to tvoje chyba!“ otřásl jsem hlavou s dalším úšklebkem. Tak náboženství ne, ale patřim do sekty... Sekta, která jednou měsíčně obětuje jedno zrovna narozené vlče bohu a za odměnu se náš život prodlouží o jeden týden... Přidáš se? další kravina, kterou jsem nepotřeboval říct nahlas, ale musel jsem si ji říct aspoň v hlavě, aby se mi ulevilo.
V hlavě mě přepadla jedna myšlenka, pomalu jsem vrátil hlavu k vlčici a zvědavě si ji prohlédl. „Ty patříš mezi ty vlčice, které po vlčatech prahnou již od té chvíle, kdy se zakoukají do prvního vlka?“ Jednoduchá otázka. „No... Vlastně ano, všechny vlčice snad prahnou po vlčatech, tak tu otázku přehlédni,“ jsou i vyjímky a mně něco říkalo, že Lievenne mezi ně patří.
Déšť mezitím bubnoval do mé srsti, slyšel jsem i bouřku, která se přibliovala. Chtěl jsem se někam schovat, ale vůbec jsem netušil kam. Nechtělo se mi někam jít, byla už noc. Pomalu jsem se sesunul k zemi, hlavu položil na tlapy, ale držel oči co nejdéle otevřené, nechtělo se mi spát.

To její hihňání mi už lezlo na mozek. Dobře, je to nedospělá puberťačka... Proč se mi sakra v hlavě vybavil obrázek, jak se sám takhle něčemu hihňám? Br... Nechutná, strašidelná a zcela svět popírající představa. Jestli se ještě jednou zahihňá... Asi mě šibne... Sice jsem si to řekl zcela vážně, ale byl to jenom takový slovní obrat, dá-li se tomu tak říkat.
„Bu, bu, bu... Budliky, budliky... Bafiky-baf... Šmidly dum... Šmidra vydra, ale také ti mohu nabídnout tradiční a účinné BAF! Jenom si vyber!“ Široká nabídka, co víc chtěla? Z poloviny těch slov se mi zauzloval jazyk, třeba Šmidly dum? Kde jsem sakra přišel na takovou koninu? Však víš dlouhá samota dokáže pomotat hlavu a zde vidíš následky, proč jsem na sebe zase začal mluvit ve třetí osobě? Naposledy jsem na sebe takhle mluvil před zimou, dobře, bylo to blíže k podzimu.
Překvapené zamrkání, zamračení, hrdelné zavrčení. Vážně řekla ta slova? dělat vlčata?! Stiskl jsem zuby a ocasem švihnul několikrát ze strany na stranu. „Odmítám kdekoli, s kýmkoli, jakkoli, kdykoli a vůbec celkově dělat vlčata!“ vyštěknul jsem na ni, na krátkou dobu jsem ohrnul pysky a vycenil zuby, nejsem takovej idiot, abych přivedl na svět další životy, to přenechám jiným, já akorát z tohohle světa brzo jeden život sprovodím! Nahlas jsem to neřekl, protože to bylo úplně zbytečné.
Můj pohled začal těkat všude kolem, jenom aby se vyhnul pohledu Lievenne, nezírej mi do očí! jak bych si v této chvíli přál, aby ovládala myšlenky, rozuměla mi a přestala na mě takhle nebezpečně, děsivě civět. Hlavu jsem odklonil lehce do strany, upřeně se díval do země a ještě přemýšlel nad těmi vlčaty. To tak... Dopadlo by to stejně jako se mnou, narodilo by se několik malých zmetků, při troše štěstí jedno stejné jako já, já bych zdrhnul jako Mistoke a vlčice by opět s trochou štěstí chovala stejnou nenávist k mně podobnému jako moje matka ke mně... Nejsem blbej, tohle bych těm vlčatům nikdy neudělal! Za menší úplatek možná ano, ale menší znamená abnormálních rozměrů.

Stát tam na místě jako tvrdé Y mě unavovalo, pomalu (tentokrát ne jako pytel brambor) jsem se posadil na zem, obmotal ocas kolem tlap a narovnal se v zádech, od kterých se ozvalo několik křupnutí, čert to vem... A čert vem i tu bolest!
„Ano, za těch pár minut jsem ji způsobil doživotní trauma, za každým rohem spatří stín mě samotného, moje zelené oči ji budou propalovat až do morku kostí a každé slovo, které stín pronese ji bude trhat ušní bubínky a přivádět její tělo do silných křečí, až ji z toho prasknou všechny kosti v těle...“ Hlas se mi každou větou měnil na pomateného vědce, sériového vraha, pomstychtivou svini a poslední větu, kterou jsem pronesl až po krátké pauze jsem již řekl normálním hlasem. „Chceš taky jedno trauma? Dneska ještě se slevou, zítra za to budu chtít laskavost,“ vůbec netušim, pro zrovna laskavost, ale znělo to tak tajemně... Bu, bu, bu! Když už jsem zmínil ty zelené oči, stále mi vrtalo hlavou, jakou magii to vůbec ovládá, ale asi nebyla vhodná situace na to, abych se na to vyptával, řešili jsme šílenství vlků.
Tak nějak jsem si celou dobu myslel, že je Lievenne odrostlé vlče, co magii ještě neobjevilo, ale něco mi říkalo, že tohle není žádný vlče nebo odrostlý vlče, ale že to bude něco podobného mému věku. Neb taky ne, je to stará babizna...
„Hm? A co si myslíš?“ Na téhle odpovědi mi záleželo, ani nevim proč, ale chtěl jsem vědět, co si myslí uvnitř té malé, černé hlavičky, která chrání její krk před deštěm.
Malá otázka? Malá otázka?! Malá otázka je něco ve smyslu "jak se jmenuješ"! Tohle je otázka typu, "kolik je na nebi hvězd"! Vyštěkl jsem, protože přemýšlení nad tím, kolik vlků je šílených a kolik jsem jich vlastně potkal je dost zdlouhavá a nudná. „Tak fajn, nech mě přemýšlet...“ Zhluboka jsem se nadechl a začal přemýšlet. Morfeus, ti dva vlci v tom lese, Coffin, partner mé sestry, sestra, Lylwelin, Derilliana, Wolfganie... Tihle vlci šílení nejsou... Bylo snaží si říct ty, kteří šílení nejsou. Megan, ten černo-bílý vlk, ta ohnivka, tahle černo-bílá vlčice, ten hnědý vlk, co znal toho černo-bílého, tohle jsou naprostí šílenci. Dobře, bylo to vcelku snadný vyjmenovat. „Poznal jsem jich pět, když nepočítám tebe... S tebou jich je šest.“ Zazubil jsem se, na tu dobu, co jsem tady to je vcelku skvělý počet. Touhle rychlostí tu do roka budu mít jednou tolik vlků.

Vlci jsou očividně každým dnem blbější a blbější. Jeden se zeptá na jméno a druhý mu začne odpovídat na jméno zcela jiného vlka, kdyby to jméno aspoň věděla, ale ona ho nevěděla! Jako vážně? Její slova mi nějak nedocházela, ale musel jsem využít toho, že se rozhodla opět začít panikařit, že se tu ta Ohnivka zase nachází. „Samozřejmě, že tu je. Co si myslíš? Už sežrala tři vlčata a dva vlky, jenom kvůli tomu, že se na mě křivě podívali.“
Začala panika, kníkání, přešlapování, ustupování a jako poslední finálové číslo, sprint od nás co nejdále mohla. Neodpustil jsem si překvapivé zamrkání. Tak ta má vážně panickou hrůzu z černé vlčice s rudýma očima... To není normální, nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou, jak se někdo mohl takhle šíleně bát? A navíc vlka, který nic neudělal. Aspoň v té chvíli, ta vlčice ta jenom stála a ta sprintující vlčice se třásla jak... Jak nevim co a schovávala se za mě. Za mě?! Vážně?!
Nedokázal jsem od té vlčice odtrhnout pohled do té doby, než se z ni stal pouze černý flek v přicházející tmě, což nebylo moc dlouho, zmizela ihned a já svůj zrak stočil opět k Lievenne, ta se už taky sebrala ze země a položila mi otázku. „Já?“ Zeptal jsem se dost důrazně. „Viděla si snad, že bych jí něco provedl?“ Hlavou jsem na krátko cuknul k místu, kde se černo-bílá vlčice ztratila, ale pak se moje hlava vrátila na původní místo. „Nic jsem neprovel, ani minule, to ona je pouze šílená,“ slovo šílená jsem zdůraznil jak nejvíce to šlo.
Ještě jednou jsem se tím směrem podíval, přimhouřil zrak a přešlápnul z tlapy na tlapu, otázka Lievenne v mé hlavě zněla jako zvon, velice otravně. „Proč si to myslíš?“ Otráveně jsem odpověděl na otázku otázkou, neměl jsem chuť tam jít a už vůbec, nesnížil bych se k tomu, abych se za tou vlčicí plazil pro jméno, stále to tedy bude černo-bílá vlčice s odpornou ránou na rameni, co to nemá v hlavě v pořádku.