Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ohnivé jezero

To, že jsem se namočil, byla asi nejhloupější věc, kterou jsem mohl udělat. Vítr neustával, všechny chlupy na těle jsem měl naježené, oči přivřené a stále mi drkotaly zuby. Chci spát, navíc. Zima, únava, to byla nejhorší kombinace, na cestě jsem už přes den, vlastně skoro dva. Vločka na tak dlouhou cestu nevypadala, ale mě upřímně padali oční víčka. Chvíli jsem oči měl dokonce zavřené a šel poslepu, nebylo do čeho nabourat, maximálně spadnout do nějaké díry, což se mi stalo jednou. Měl jsem stále oči zavřené a šlápl tlapou do nějaké propadliny, vyhrkl jsem, donutil se otevřít oči a už je nezavřít.
„S barvou tvé srsti bych si já zrovna hlavu nelámal,“stejně ji už nebudu mít. Šibalsky jsem se pousmál, kdybych nebyl unavený, k Životu bych doběhl. „Pochybuji, že budeš o tolik starší, než já... Narodil jsem se na jaře a...“ Chvilku jsem počítal, což nebyla moje silná stránka. „Tohle léto bylo moje čtvrté.“ Odkývl jsem a otočil se na Vločku. „Takže?“ Otázka směřovala k tomu, kolik je vlastně jí. Sice se dámy na věk ptát nemá, ale ptala se ona, což znamená, že by mi to také měla říct. Vychování.
Do očí mě doslova i v noci praštila žlutá barva písku, která se tyčila nad zemí. Zastavil jsem se, abych si ty kopce prohlédl a abych mohl opět povzdechnout. „Nevim jak ty,“ odkašlal jsem si a nadechl se. „ale já nemám zrovna chuť jít v noci do toho kopce... Klidně běž, já půjdu ráno.“ Už s těmi slovy jsem se natáhl na zem, protáhl si záda a zívl. Vločka pro mě neznamenala dlouhodobou společnost, to jsem tušil, taky, proč ji zdržovat, určitě měla napilno nebo nějakou smečku, eh... Smečka... Vlka omezující věc, jako další věci, ale další věci spíš lámou vlkova ducha.
Musel jsem se lehce uchechtnout, pravda, ona svítila ve tmě, ale co takovej sníh? „Představ si zimu. Vlk se chce někam schovat před ostatními, ale jak? Zahrabat se pod sníh?“ To by mě na jaře vytáhli už jako pouhý rampouch, mrznu teďka a co teprve zima. „Tak ty máš useknutý ocas pouze ve tmě, ale já mám useknutý ucho furt.“ Jenom jsem to prohodil a nehodlal to nějak rozpitvávat, jediná možnost by byla svést to na toho medvěda, jak říkala sama Vločka o své jizvě.
Znova jsem se podíval na ty kopce, někde tam nahoře sídlil Život a já ho měl najít, ráno, které přicházelo se pomalu vleklo, já už chtěl žádat o změnu té srsti. Nebudu pouhým, černým vlkem. Budu vyjímečný... Donutil jsem se nepatrně pousmát, ale bylo to vážně nepatrné, skoro neviditelné, poznal jsem to jenom dle toho, že se jizva pod okem lehce napnula.
Dost jsem se lekl toho, jak se Vločka rozhodla mě obhajovat, co se týče černé barvy a zla. Hlavu jsem měl nasměrovanou ke kopcům, ale postupně jsem ji otáčel k Vločce a sledoval ji neutrálním výrazem. Až přehnaně hodný... Občas mi nějaký úsek uvízl v hlavě. Černá srst je krásná... nepřipadalo mi, žil jsem s ní celý život a nikdy mi nepřinesla užitek, akorát bolest a utrpení. Jedním uchem dovnitř, druhým ven... Tak jsem to měl celý život, neposlouchal jsem je, ale mozek si přes to všechno ta slova zapamatoval. Pitomý mozek... Ale bohužel, ne každý má to štěstí, aby ho měl.
Počkal jsem, až Vločka zcela dokončí tu obhajobu nebo, co to vlastně mělo být, pak jsem teprve s ledovým klidem odpověděl, kdo si dovoluje, a kdo má tak vysoké ego, aby mě mohl nazvat zlým. Řekl jsem to s takovým klidem, až jsem se tomu sám divil, jak mi to je ukradené. „Má matka.“ Přesně ta vlčice mě nazývala zlým dlouhý rok a půl mého života a dle toho, co se tehdác událo, mě musela nzvat i zlým Laura, jinak by se mě ta vlčice nepokoušela zabít... Kdo ví, třeba mě i Deliven někdy nazval zlým... Povedená rodina... Další povzdechnutí, už jsem s tím byl trapný...
„Víš,“ odkašlal jsem si. „Přeci jenom těm vlkům musím dát za pravdu...“ Proč jsem sakra použil množné číslo? Řekl jsem pouze jednoho vlka, ale to je fuk. „Jsem zlý, vím to, ale... Naučil mě to život a naučil mě, abych se jako prostý zmetek choval na oplátku k nim...“ A tady jsem se i přes to, co mi udělala, choval zcela klidně. Možná to bylo tím, že sama Vločka vyzařovala takovou poklidnou energií a já neměl důvod ji zabít nebo minimálně ponížit. Anebo urážet a to miluju.

// Středozemní pláň

Vodu jsem každou chvíli cítil mnohem více a nakonec jsem to jezero i spatřil. Vážně bylo rudé... Proč? Nejdříve jsem ho vyjeveně sledoval s ušima přiraženýma k uším, protože jako první mě napadlo, že tu zemřelo mnoho,mnoho zvěře a jejich krev někdo vylil do jezera. Jako další se mi však prohnalo hlavou, že mi potřebujeme na druhou stranu! Jediný kopec v okolí byl totiž na druhé straně jezera. „Já už nechci plavat...“ Zasténal jsem směrem k nebi a na krátko zavřel oči, abych si to srovnal v hlavě, a už vůbec ne v tomhle... Příčilo se mi, že bych měl vlézt do rudého jezera. Nebo do té řeky, co se do něho vlévala. Brr...
„Protože. Slíbila mi, že mi za cestu řekne cestu, já jí slíbil rybu, já své sliby plním.“ Vysvětlil jsem Vločce to, proč jsem nesežral tu rybu, to, že jsem o tu rybu přišel kvůli ní jsem raději vynechal, z čiré slušnosti a toho, že s tou vlčicí musim dojít až k Životu a nechci žádnou napjatou situaci. „Ta ryba ani moje nebyla, jediné, za co se můžeš maximálně omlouvat je to, že jsem kvůli tobě špinavý - což se očividně následujícím plaváním vykompenzuje,“ povzdychl jsem si nad tím plaváním, zastavil se a protáhl si záda.
Vysvětlila mi, že za její jizvu může medvěd... Jestli mi však nelhala, protože přesně tohle bych řekl já, kdyby se někdo ptal na moji jizvu, medvěd je nejpravděpodobnější a takový... Obyčejný, takže nikdo nepozná, že je to lež. „Jo... Ve tmě mi jsou vidět akorát oči...“ Další povzdechnutí, černý, jako tma a zlý, jako to nejhorší zlo, proběhla mi hlavou slova mé matky.
Vůbec se mi nelíbilo to, co řekla Vločka. ‚Ty, Meinere,‘ zavánělo to něčím... Špatným. Vyslovení mého jméno znělo už samo o sobě divně a ten tón, který u toho použila mě mnohem více znejistil, ztuhl jsem a přestal se rozhlížet po místě, kde by bylo nejlepší přebrodit řeku na druhou stranu. Nakonec jsem se však odhodlal k tichému, „Ano?“ Spadl mi kámen ze srdce, když položila otázku, která popisovala snad nemožný děj tohoto večera. Nikoho jsem poblíž necítil a vítr foukal ze všech stran. Stejně jsem se nad odpovědí dlouho rozmýšlel, chtěl jsem hrát na pravdu, ale nevyznít jako hulvát. „Jako vlčice mi jsi s prominutím ukradená, neznám tě. Měl bych tě nenávidět za poničení mé srsti, ale...“ To ale bylo podstatné, často jsem ho používal, protože jedno "ale" dokázalo mnoho změnit a nejvíce měnil tón, kterým jsem svá slova podával. Neříkal jsem to tedy lhostejně, říkal jsem to upřímným, trochu starostlivým hlasem, který mi byl tedy zcela cizí. „Nenechal bych ho. Vlci, co se skrývají v temnotě jsou černí vlci a já až na vyjímky, potvrzující pravidlo, černé vlky k smrti nesnáším.“ Jednu vyjímku tvořil Morfeus a druhou Lievenne, ostatní, černí vlci jsou zlo, já také, říkají to o mně. To byl také důvod, proč jdu k Životu, důvod, proč jsem šel ke Smrti. Udělal jsem několik kroků k řece, která se vlévala do jezera, našel její potenciální, nejužší a nejklidnější část a vklouznul do vody, byl jsem vcelku unavený, ale přebrodil jsem se na druhou stranu. Oklepal ze sebe přebytečnou vodu a opět zadrkotal zubama, ten vítr byl úděsný!
Počkal jsem na Vločku a pak odpověděl na její otázku, která mě oproti předešlé dost zarazila. „Slyšel jsem, že dokáže změnit vlkovi barvu srsti.“ Tušil jsem, že to Vločce stačit jako odpověď nebude. „Nechci být černý, říkají tak o mně, že jsem zlý... Chci jim ukázat, že jsem i hodný, pokud jsou oni hodní ke mně. Prostě chci Života požádat, aby půlka mé srsti byla Bílá.“ Troufalá slova, vykládat neznámé vlčici svoje pocity, svoje problémy a svoje přání. „A také chci být silnější a více toho vydržet,“ bylo to už vedlejší, takže jsem to jenom zamumlal skoro nesrozumitelně. Ještě jednou jsem oklepal přebytečnou vodu, nadechl se a vyrazil dál.

//Narské kopce

Ryba za to, že zjistím cestu k Životu, což by znamenalo, že konečně budu snad šťastný se mi zdála jako laciná cena, ale co, řekla si o ni a já jsem byl ochoten podstoupit to chytání. Sledoval jsem každý pohyb v jezeře, moc se mi do něho nechtělo lézt, ale co, mokrý jsem už byl a trochu další vody neuškodí. Vlezl jsem tedy do jezera, samozřejmě jenom do mělčiny a zastavil se. Kdybych chodil, žádné ryby by ke mně nedoplavali.
Ani jsem se nepohnul, pouze mé oči těkali ze strany na stranu a vyhlíželi kořist, kterou stejně nesežeru. Nezapomeň, že ještě jednu dlužíš, napomenul jsem se, ale já nezapomínám a určitě bych nezapomněl na dluh. Až Lievenne potkám někde poblíž vodní plochy, nějakou rybu ji chytím a svůj dluh splatím, ale určitě ji teď nebudu nahánět po všech čertech, když se chystám vylovit rybu pro jinou vlčici.
Ryby se pomalu začali přibližovat, zpozorněl jsem a sledoval toho největšího lososa, který plaval blízko mě, pomalu jsem sklonil hlavu k jezeru, otevřel tlamu a... Chramst. Když ryba doplavala co nejblíže ke mně, zaryl jsem do ni zuby a vytáhl ji z vody, cukala sebou, mlátila mě ocasní ploutví do očí, ale to jsem ignoroval, prostě jsem oči zavřel a poslepu vyšel z vody.
Usadil jsem se na své minulé místo, položil rybu před sebe na zem a položil na ti tlapu. „Jaká je cesta k Životu?“ Zeptal jsem se. Až budu mít odpověď, dám ji rybu, také bych ji tu rybu mohl dát a mít kulový, to tak! „Pak se tou rybou můžeš klidně udávit, to je mi už fuk, ale nejdříve chci znát cestu!“ Kdyby měla kecy, prostě bych rybu sežral a cestu našel sám, holt by to trvalo trochu déle než s něčí pomocí, ale to je zcela fuk, času mám dost, ale trpělivosti málo.

Tak, už jsem neměl co komentovat ohledně toho, jestli je samomluva špatná nebo dobrá. Jenom jsem pokývl hlavou a zašklebil se. Stejně nechápu, proč se mi motala do toho, jestli je špatný trpět Samomluvou. Jak jsem už řekl, občas si potřebuju poklábosit s někým, kdo je mi na úrovni a no... takových vlků vážně moc není.
nastalo krátké mlčení, které jsem využil k tomu, abych mohl popřemýšlet nad tím, co vlastně od toho Života chci, jak si o to řeknu, nechci tam přijít nepřipraven, jako ke Smrti. Ta vlčice mě vyděsila k smrti, kolikrát mě vyděsila? Poprvé, když se zjevila vedle mě, podruhé... Podruhé, když na mě řvala a potřetí, když skočila proti mně a já se málem sesunul po schodech k zemi. Snad bude Život jiný... Nesnesl bych návštěvu dalšího vlka, jako byla Smrt... Brr... otřásl jsem se. Lylwelin to muselo spíš připadat jako oklepání kvůli chladu, jenže to bylo zcela kvůli něčemu jinému.
Zajiskřilo se mi v očích, když Lylwelin řekla, že u Života nedávno byla. Švihl jsem ocasem ze strany na stranu a udělal několik kroků, dopředu, dozadu od strany, tak střídavě. také jsem našpicoval uši, potřeboval jsem slyšet každou drobnost. „Rybu za to, že mi řekneš cestu?“ Nemusel jsem se dlouho rozmýšlet nad tím, abych znal odpověď. „Beru!“ Lov ryb mi nebyl cizí, stačí naplánovat, chytit, položit před Lylwelin a už zase tlapkat k Životu, navíc sebejistě, protože bych cestu už znal. „Nějaké speciální přání?“ Optal jsem se ji s krátkým pohledem při procházení kolem ni k jezeru. Pohlédl jsem do vody, vyhlížel tu největší rybu, protože... Čím větší ryba, tím více informací. A třeba bych taky mohl chytit rybu pro sebe, momentálně jsem však byl až na druhém místě, první byly informace!

Vážně jsem neměl náladu hádat se kvůli jednomu pitomému slovu. Já měl svůj názor, ona měla svůj, nikdo se ho nezdáme a to je všechno. „Fajn, tvůj názor ti nechám,“ pokrčil jsem rameny na náznak toho, že mi tohle už je vážně ukradený. „Nehodlám to řešit,“ zašeptal jsem s protažením krku.
Rozhlédl jsem se po krajině, našel místo, kde se řeka vlévá do jezera. Nahoru je sever... Což znamená... Rozhlédl jsem se kolem sebe a mrknul na místo, kudy musím jít, abych se dostal k Životu. Jenže jih je tak velký! Zasténal jsem a opět zvedl hlavu k výšinám. Pak mě však napadlo... Lylwelin by přeci něco o Životu vědět mohla, sice nemá nějaký odznaky nebo tak, ale to neznamená, že u Životu nebyla! Než jsem však stačil otevřít tlamu, abych vyslovit svoji otázku, vrhla se na komentování mého jména.
„Jo, Meinere.“ odsouhlasil jsem. „Říkej mi Meinere nebo černý, nijak jinal.“ nebyl to rozkaz, ale původně však měl být. Ihned poté jsem vypustil do světa mou otázku ohledně Života.
„Neznáš - nebo nevíš - kde sídlí Život? Jako vlk. Je mocný, podobně jak Smrt, která je na severu. Hledám k němu cestu a...“ To další, to znělo tak... Nepřirozeně ke mně. „Šikla by se mi pomoc... Nechci tam dovést, jenom chci vědět, jak poznám to místo, kde žije. Smrt žije v jeskyni z bílého kamene, nevíš, kde Život?“ Možná také v nějaké jeskyni, ale přeci neproběhnu všechny jeskyně, abych pochodil s prázdnou!

Opět jsem to nechtěl nechat ukončit tu vlčici, „pořád stejně.“ Vynechal jsem akorát to slovo blbě, dle vlčice jsem se měl blbě, dle mého jsem se měl stejně, vážně, samomluva ke mně už patřila a nebylo to nic zlého.
Možná by bylo nejlepší přebrodit řeku a jít dál na svou pouť k Životu, vážně jsem neměl náladu se tu zahazovat s vlčicí, která se při prvním setkání zdála vcelku v pohodě, fajn, prostě ne namyšleně. První zdání vážně klame, protože ta vlčice byla stejná, jako všechny ostatní. Normální vlci vymřeli... Povzdechl jsem si a zaklonil na krátko hlavu dozadu, sledoval jsem zatažené nebe a přimhouřil zrak, aby mi kapky tolik nepadali do očí. Stejně padali, narovnal jsem tedy hlavu a snažil se to mokro už nevnímat.
Lylwelin po mně chtěla, abych ji připomenul své jméno, hm... Moc se mi do toho nechtělo, ale jestli jsem nechtěl být Samomluvou, musel jsem to jméno říct, jak mě nebavilo něco opakovat dvakrát! „Jmenuju se Meinere.“ Zcela neutrální tón, pohled někam přes jezero do neznáma na jih. Doufal jsem, že si tentokrát mé jméno už zopakuje. Říct ho jednou? Prosim. Dvakrát? Tak fajn. Ale třikrát? Vyprošuju si tvoji aroganci.
Zeptala se, jestli to, co mám na krku je vejce. Je to vejce, ale asi zkamenělý. „Je to vejce,“ řekl jsem té vlčici a škubnul hlavou, aby se vejce na krku pohlo, akorát narazilo do mokré srsti a odrazilo od srsti akorát pár kapek. „Ale dle mého je zkamenělé, takže nejde sežrat,“ protože jsem ho sám chtěl původně sežrat, vím, že to napadlo více vlků, i Lievenne myslela, že bych se o svůj úlovek mohl podělit a ono nic.

Mohl jsem zapírat, že na tom nejsem špatně, že na tom jsem dobře, ale upřímně. Samomluva mě začala trápit v době, kdy jsem byl dlouho sám a už jsem se ji nezbavil, dlouho mi dělal společnost pouze vlastní hlas a no, ne jednomu je z toho pak špatně a je na tom víc než špatně. „Jsem na tom furt stejně,“ odpověděl jsem nakonec rázněji, protože jsem to nemohl nechat bez odezvy, to bych nebyl já, ignoroval jsem pouze to, co mi bylo ukradený, takže všechno kolem, ale všechno kolem sebe jsem komentovat musel vždy.
To, že si nepamatoval mé jméno mi bylo vážně jedno, většina mi beztak říká ‚černý,‘ takže co. Ať jsem klidně i černý pro Lylwelin, protože to, jak se jmenuju, a co si o mně myslí je až na posledním místě. předtím je vzhled mé srsti, žízeň, hlad, únava, pak jméno a nakonec názory ostatních. Jenom jsem nad tím protočil očima, ale když řekla, že mě překřtí na Samomluvu, naštval jsem se. Přezívky, nesnášel jsem je! „Opovaž se mě tak nazvat!“ vyštěkl jsem na ni s vyceněnýma zubama. „Říkej mi jménem nebo nijak! Opovaž se mi dávat přezdívky a jiný pitomosti!“ Horší než nějaké přezdívky, bylo zkracování mého krátkého jména na ještě kratší. Lenost, lenost, lenost! Bublal jsem naštvaně uvnitř sebe.
Pak se však přestala zajímat o mé jméno a zajímala se o modré vajíčko na mém krku. „Tohle?“ Sklonil jsem hlavu, abych se podíval na svůj krk, zlatý přívěsek a hrubé vajíčko. „Našel jsem to v lese, prostý přívěsek. Můj přívěsek,“ zdůraznil jsem slovo ‚můj,‘ neměl jsem ho dlouho, ale věděl jsem, že s tím přívěskem už zemřu, jak řekla Smrt, budu kostra s přívěskem. Nic víc, budu mrtvý... Ale ne nyní!

Déšť postupně ustával, až jsem si myslel, že pršet kompletně přestane, ale ne, stále lehce pršelo a k tomu foukal vítr, profukoval mi srst a kromě toho, že jsem byl mokrý, mi také začínalo být chladno. Oklepal jsem se a schoulil na břehu jezera. Život počká... Protože jsem vážně nehodlal mrznout na cestě, raději počkám na místě a vydám se a cestu... Večer, až si odpočinu nebo ráno, to by také šlo. Z jezera vylovím nějaké jídlo a všechno bude O.K.
Zavřel jsem oči, s tím, že budu spát, ale ještě jsem něco pro sebe stále mumlal. „Bude to fajn. Bude to fajn, bude to... Vyjímečný...“ Žádného vlka, který by vypadal tak, jak já budu žádat, jsem neviděl a něco mi říkalo, že takový vlk ani po světě nechodí, což je dobře.
Vítr zafoukal mým směrem a donesl ke mne dva pachy, otevřel jsem jedno oko, poté druhé a zvedl hlavu ze země, abych viděl, kdo se nachází u jezera. Těch vlků jsem si předtím nevšiml, divné, ale to mohlo být tim, že jsem byl zaměstnán sám sebou a nöstatní mi byli ukradení. Lywelin. Vybavilo se mi jméno vlčice, která se ke mně přibližovala. Světle hnědá, spíše zlatá srst a k tomu bílé části. Potkal jsem ji někde na severu v jednom lese, hledala cestu a místo toho narazila na mě a následně na Lievenne, s kterou jsem byl donedávna.
Promluvila, což znamenalo, že nechce jenom tak projít. „Co by? Povídám si.“ Pověděl jsem lhostejně, sice jsem si povídal sám se sebou, ale komu to vadilo? Nebo lépe, kdo do toho měl co kecat? Moje samomluva, mluvím se sebou už dlouho a vyhovuje mi to, konverzace na úrovni. „Ty jsi Lylwelin, že?“ potřeboval jsem se nad tím jménem ujistit, možná jsem to jméno jenom blbě vyslovil, protože, no, vlci mají divná jména a já nevím, jak je vyslovovat. V některých chvílích je lepší vlkům říkat ‚Hej a počkej.‘

// Medvědí řeka
Nehnul jsem se od břehu řeky ani na krok, sledoval jsem její proud, zem, aby nebyl nějaký kus podemletý a já neskončil ve chřtánu divoké řeky, pak bych se stal trofejí té Smrti, to jsem nechtěl, rozhodně ne nyní, jdu na jih, hledám Život a přitom rozmýšlím sám nad sebou. „O co ho vlastně požádám?“ Položil jsem si dost důležitou otázku, protože jsem nad tím ještě nerozmýšlel. Co budu žádat po Životu? Jak říkala Laura, může změnit barvu mé srsti, ale jak? Na jakou barvu? Černá je moje barva, jako černý jsem se narodil a pokud se černé zbavím, přijdu tím tak o sebe samotného. Narodil jsem se černý a měl bych jako černý zemřít, ale... Černá barva mi do života přinesla i smůlu, je to barva zla, smůly, neštěstí... Co taková bílá barva? Pravý opak černé. Ale bílá... Bílá není má barva.
Došel jsem až k jezeru, které jsem z dálky viděl, na jeho břehu jsem se sesunul k zemi, namočil tlamu do vody a sledoval sám sebe v odraze. Stále pršelo a můj odraz byl tak zvlněný, ale já viděl ty zelené oči, tmavou jizvu pod okem, ukousnuté ucho, zlatý řetízek s modrým vajíčkem. Už jsem si na něho i vcelku zvykl, ale občas mi vadilo, jak při chůzi naráží do mého hrudníku, ale stalo se mojí součástí, to musím uznat.
„Jak bych vypadal bílý?“ Nedokázal jsem si to představit, bylo to nemožné. Už jenom to, po kom bych bílý byl? Matka? Ne... Otec černý, matka hnědá... Natočil jsem se do strany a sledoval svůj odraz. „Jsi zlý,“ řekl jsem tomu vlkovi, co na mě shlížel z jezera. Otočil jsem hlavu na druhou stranu, „ale ty také...“ Došlo mi. Pak jsem se podíval zepředu, „nejsem zlý,“ zabručel jsem a zamračil se. „Jsem pouze...“ Jak jsem to měl říct? „Nikdo ještě nenašel to dobré.“ Nesedělo to k sobě, ale byla to pravda, všichni mě poznali jako černého, protivného, drzého a arogantního vlka, ale nikdo mě ještě nepoznal v nitru. A podle mé slupky ani nepozná. „Hodný... Zlý... Hodný... Zlý...“ Otáčel jsem hlavu ze strany na stranu, jedné říkal "zlá" a druhé "hodná". Ale po chvíli jsem se zarazil, zvedl se ze země a napřímil se. „Už vím, o co ho požádám!“ Radostně jsem švihl ocasem ze strany na stranu.

// Řeka Mahtaë
Šel jsem celou dobu podél řeky a snažil se nevkročit do lesa. Z jednoho lesa jsem cítil smečku, ulevilo se mi, když jejich pach slábl, ale začal jsem opět být nervózní, když jsem ucítil další smečku. Rostou jako houby po dešti! Ještě nedávno jsem cítil jenom jednu smečku na severu a nyní? Nyní jich tu je nespočet. Čím víc smeček, tím víc vlků v nich a tím méně tuláků... To je dobře... Nevím, jestli to bylo dobře, ale no. Čím méně vlků, tím více potravy... Kterou stejně neulovim, takže stejně budu žít na rybách a podobných mini potvorách.
Řeka, která mi byla vcelku známá se začala rozdělovat na dvě. Ihned mi bylo jasné, kudy mám jít.Jiný směr nebyl, mohl jsem se akorát vrátit a to ne, šel jsem tedy podél jednoho ramene na jih, opět jsem se vyhýbal lesu a dával pozor na vše, co se kolem mě mihlo. Slyším hluk... Řeka... Je divočejší, musim dávat pozor... Upozornil jsem sám sebe a dával pozor na každý kousek země, kam jsem šlápl, všude bahno, které smáčelo mé tlapy, nechutné. Proč stále prší?! Chci být čistý! prosím, chci být čistý! Zakňučel jsem, déšť mi již lezl krkem, vážně...
V dálce jsem si všiml jezera. Hm... Takže zase budu plavat! Zavrčel jsem naštvaně, opět jsem stál na špatné straně řeky... Brilantní...
// Medvědí jezero

// Západní Galtavar
Pochodoval jsem celou noc, nepřestávalo pršet, pro moji smůlu, srst jsem měl už kompletně promoklou, splihlou a navíc jsem byl unavený. Hledal jsem nějaké suché místečko, kde bych si lehl, ale žádné jsem neviděl. Déšť mi v mé únavě připadal jako nekonečné bodání jehliček, každý pohyb bolel, každá kapka bolela.
Došel jsem až k řece, kterou jsem už dobře znal, ale... Ale... Jak ji mám přebrodit? To jsem nějak netušil, povzdechl jsem si, protože jsem prostě na druhou stranu potřeboval. Nebylo možné tu řeku obejít, musel bych jít až k tomu jezeru a tam to zkoumat dál. Ještě jsem se mohl pokusit najít nějaký brod, ale byl jsem unavený. Na krátkou dobu jsem se natáhnul na břehu řeky, napil se chladné vody a zavřel oči. Déšť mi však nedovoloval spát, povzdechl jsem, protáhl si všechny svaly ještě v leže, zvedl se a vklouznul do řeky, nijak mi ta voda nevadila, byla příjemně teplá a stejně jsem byl mokrý. Přeplaval jsem na druhou stranu a dokonce se mi povedlo chytit jednu rybu, kterou jsem spořádal na břehu. Dlužim jednu rybu Lievenne... Napadlo mě, nechtěl jsem mít žádný dluhy, ale rozhodl jsem se to teď neřešit. Třeba ten dluh za mě splatí Smrt... Pokud mi nelhala, řekla, že ji magii vylepší... Mohl jsem už jenom doufat. Rybu jsem spořádal dost rychle, nehodlal jsem čekat, spánek počká, spánek počká, opakoval jsem si do nekonečna, chtěl jsem se vyhnout lesům, šel jsem tedy celou dobu podél řeky a zdržoval se od lesů, cítil jsem pachy. Mnoho pachů, pach smečky a tam by to nebylo nejvhodnější.
// Medvědí řeka

// Jedlový pás

Než jsem znova dorazil na tu planinu, kde jsem předtím byl s Lievenne, začalo pršet a setmělo se. Déšť by mi ani tolik nevadil uvítal jsem změnu po parném dni. Sice mi zplihlá a zapáchající srst nedělala vůbec dobře, ba mě dokonce štvala, protože jsem se furt cítil špinavý, sprchu jsem uvítal.Díky bohu nepřišla bouřka, to už bych vážně nevěděl, co dělat. Schovat se nebo pokračovat dál? Jediná schovka by byla mezi stromama a mezi stromy přeci lézt při bouřce nemám. Tím pádem bych musel zůstat někde na dešti a jako jeden malý terč pro blesk. Ne, děkuju.
Šel jsem celou dobu podél stromů, což bylo vcelku moudré, stromy zachytávali aspoň část kapek a já nebyl stále pod palbou kapek deště. Co bych dal za takovou jeskyni... Jo, nic. Déšť mi nevadil natolik, abych se namáhal s hledáním nějaké jeskyně, při mém štěstí by v ní byl medvěd nebo nějaký párek vlků a korát bych byl za pitomce. Ne děkuju!
Jak déšť nabíral na síle a čím hlubší byla noc, tím více jsem přidával do kroku, skoro jsem běžel, nehodlal jsem jít sát, vyspim se ve dne, ne v noci! Ne v dešti! Nikdy! Vyspim se na mokré zemi nebo někde pod stromem až pršet přestane. Ve dne, kožich se mi vysuší a já poběžím dál. Cha!

// Řeka Mahtaë

// Stará zřícenina

Než jsem se vymotal od Smrti, byla už zase noc. Řádně jsem se oklepal, jako bych ze sebe chtěl smést všechno to, co se uvnitř stalo, nešlo to, klepal jsem se jako osika a nevěděl, jak se uklidnit. Na krátkou dobu jsem si tedy lehl na zem, snažil se neklapat zubama a upřeně jsem zíral na strom před sebou. Na jih... Na jih... Jsem na severu... Což znamená? Mezi svými myšlenkami jsem udělal dlouhou odmlku, při které jsem si povzdychnul. „To znamená výlet...“ Kde přesně má takový Život sídlit? Našel jsem Smrt náhodou, mám projít celou jižní Gallireu a hledat vše podivné a ptát se každého, koho potkám? Ne, ne, ne! Zpozornil jsem a našicoval uši, zvedl jsem hlavu výš a zazubil se. „Stačí potkat vlka se zvláštní srstí - s odznakama - a ten mi třeba poradí, kde Života najdu!“ Už tedy stačilo jenom najít někoho, kdo ty odznaky má. Kdo? Kdo? Partner Laury! Ale... Ten bude někde s Laurou a no... To by nebylo nejlepší... Přemýšlel jsem nad dalším vlkem, ale žádný mě nenapadl. Povzdychl jsem se znova nad tím, sebral se ze země a vydal se z lesa pryč, směrem k jihu, samozřejmě, za Životem.

//Západní Galtavar

OBJEDNÁVKA:
ID - M02/Země/9* (110 Opálů, 70 Ametystů)
ID - M03/Lievenne1*(3 Křišťály)
ID - Mo3 /Morfeus/1* (3 Křišťály)

CELKEM:
180 drahokamů (110 Opálů, 70 Ametystů)
6 Křišťálů

// Jedlový pas

Myslel jsem si, že jsem narazil na několik prapodivně umístěných kamenů v lese, ale brzy jsem pochopil, že jsem se mýlil. Ty kameny byly v řadě, takže bylo skoro nemožné, aby tam stáli sami od sebe, někdo je tam musel postavit, ale jak… No, a hlavně, proč? Kdo měl důvod stavět nějaký kameny na výšku, ještě k tomu v řadě? To jsem chtěl zjistit, protože tato otázka by mi nedala spát. Několik opatrných kroků podél kamenů, stále jsem je sledoval, kdyby se náhodou některý z nich pohnul, neplánoval jsem skončit rozmáčklý pod kameny. Co hůř, abych tam zůstal jenom nohou nebo ocasem, nikdo by mě nenašel. Nejspíše, podle opuštění toho místa tam nikdo moc nechodil, při nejhorším vůbec. Pozorně jsem sledoval všechny ty kameny a tím větší pro mě bylo překvapení, když jsem hlavu otočil dopředu. Spadla mi čelist, stál jsem s tlamou dokořán tak dlouho, že se mi po koutcích už spouštěly sliny. Nenechal jsem je dopadnout na zem a raději tlamu zavřel. To bylo tak jediné, na co jsem se zmohl. Stál jsem jak přibitý poblíž těch kamenů a už se ani nestrachoval, že by mě nějaký z nich mohl poslat pod kytičky. Jestli jsem si myslel, že vzpřímené kameny jsou něco, to, co stálo přede mnou, bylo mnohem zajímavější.
Nebylo to krásné, to vůbec, prostě bílý kámen porostlý mechem, nic zajímavého, ale spíše zaujal ten tvar. Něco jako jeskyně, ale vůbec to nevypadalo jako jeskyně. Možná trochu, ale tím, že tam stály ty kameny, mi to připadalo více než nějaká jeskyně z bílého kamene. Co mě však přivedlo ještě na větší údiv než nějaký bílý kámen nebo stojící kameny byl ten vysoký válec na jedné straně. Nedokážu říct, co to bylo, ale bylo to vysoké, dost vysoké, kamenné, mohutné, prostě… Pro mě nové. Těkal jsem očima z kamenů na bílý kámen, na ten válec a stále dokola. Co mě překvapovalo víc? Asi všechno dohromady. Chtěl jsem se podívat, co je uvnitř, ten bílý kámen obrostlý mechem měl totiž vchod, jako jeskyně. Donutil jsem se udělat krok, nepatrný, rozklepaný, ale udělal jsem ho. A další. A další krok, už jsem šel normálně, tedy, opatrně, abych věděl, kam šlápnu, ale žádné mini kroky. Prostrčil jsem čumák vstupem a div mi oči nevypadly z důlků. V té jeskyni, v té jeskyni z bílého kamene plápolal oheň, ale… Ale zelený oheň. Oheň zelený, jako moje, Lauřiny nebo Delivenovy oči. Nikdy jsem zelený oheň neviděl. Kameny, bílý kámen, ten vysoký válec, zelený oheň a… Ty zelené nitky v tom bílém, hladkém kameni… Už mi začalo docházet, že to místo nebude obyčejné. Přesvědčila mě také o tom místnost, ve které jsem stál. Obyčejná jeskyně je… Prostě jeskyně, ale tahle se protahovala dál. Dva zúžené otvory, jeden mi připadal, jako by vedl ven, tam jsem nechtěl, zamířil jsem tedy do druhého. Vždycky jsem byl rád, když jsem šlapal na nerovný terén, proto mě kámen uvnitř dost znejišťoval, byl tak hladký, pokud nepočítám to, že jsem jednou šlápl do nějaké díry.
Další místnost mě uchvátila ještě více, než samotná jeskyně. Přiblížil jsem se k jedné, kamenné zdi a všiml si, že je něco uvnitř. Něco zarostlé v tom kameni. Další kameny, lesklé… Krásné. Nakláněl jsem hlavu do všech úhlů, chtěl jsem si je prohlédnout. Všechny byly zelené, jako moje oči, musel jsem prostě ty věci k něčemu přirovnávat. Oheň, ty kameny, ty nitky v bílém kameni. Všechno to bylo zelené, v té chvíli mi to také došlo. Smrt… Je zelená, černá… Tak to říkal Coffin! A Laura! Možná jsem si to jenom nakukal, doufal jsem v to, ale jakmile jsem si hlavě řekl to jméno, rozklepaly se mi nohy. Párkrát jsem zadrkotal zuby, hodlal jsem se pomalu otočit a jít ven, nechtěl jsem zemřít, ne, to ne. Jeden krok dozadu. Druhý krok dozadu. Poté jsem se zarazil. Smrt mě přeci může něco naučit… Uvědomil jsem si a přimhouřil zrak. Jak najít Smrt? Nejdříve jsem se pozorně rozhlížel kolem sebe, prošel každý kout té místnosti a až poté si všiml něčeho, co vedlo nahoru. Schody. Najdu Smrt tam? Zeptal jsem se sám sebe a zhluboka se nadechl. Nechtěl jsem jít tam nahoru, ale co, chtěl jsem něco od Smrti a to nedostanu, pokud tam nahoru nepůjdu. Mohla mě zabít, nad tím jsem celou dobu přemýšlel, nechtěl jsem zemřít, byl jsem mladý, sice můj život nebyl plný radosti, ale byl můj a já ho chtěl žít. Opatrně jsem šlapal po schodech nahoru a snažil se nedýchat, aby Smrt nepoznala, že jsem poblíž, ale ona to už určitě věděla a čekala, kdy na mě vybafne.
Vylezl jsem poslední dva schody a byl nahoře. Udělal jsem několik kroků a sledoval přitom pozorně zem, neuniklo mi, že jsem v ní díry a já bych nerad spadl. Nemohl jsem udělat ani pět kroků a už jsem raději stál přibitý k zemi a koukal kolem sebe. Po minutě nebo dvou jsem se rozhodl tiše promluvit. „Je tu někdo?“ Žádná odpověď nepřišla, polkl jsem, sklonil hlavu k zemi a znova, „Haló?“ Opět pouze šeptem. Tentokrát mi přišla odpověď. „Ano?“ Nervózně jsem polkl, nadechl se a zeptal se: „Ty jsi Smrt?“ Jako odpověď mi přišlo: „Anó… Ale, proč šeptáš? Byl to tak tlumený hlas, ale přesto jsem ho slyšel dost zřetelně. Znova jsem polknul a otočil hlavu do strany. Vedle mě stala vlčice, co mi šeptala, ošklivá jako noc, černá, zelená, odporná, prostě, prostě Smrt! Div jsem leknutím nevyskočil do stropu, ale rozhodně jsem uskočil dozadu, zadní tlapy se mi sesunuly ze schodů, chtěl jsem udržet rovnováhu, zahrabal jsem předními tlapami a akorát se na horních schodech rozplácl. Smrt již nestála na místě jako před pár vteřinami, byla na druhé straně, přímo proti mně a smála se. Ten smích mi trhal uši, zavřel jsem křečovitě oči, stáhl uši a čekal, až se přestane smát. Přestalo to, ale bylo to nekonečné. „Co po mě chceš, kryso?!“ Její hlas byl tak nepříjemný, strašidelný, jako celé to místo a ona sama.
Sebral jsem všechnu odvahu, kterou jsem v té chvíli měl - tedy nulovou - a s ní se zvedl ze země, zhluboka se nadechl a sledoval Smrt. „Bylo mi řečeno, že - že mě dokážeš udělat... No, lepším...“ Nenechala mě dopovědět má slova, skočila mi neslušně do řeči, ale co, ona je Smrt, ona může vše. „No to jako vážně nedokážu…! Nedokážu měnit tvoje způsoby, nálady, city a další jiný pitomosti!“ Ten jedovatý hlas mě bude strašit ještě hodně dlouho. „Už jsem ti vše zodpověděla a nyní…“ Dramatická pauza. „Jdi!“ narozdíl od předešlé věty tohle tak vyštěkla, že se mi zatmělo před očima. Udělal jsem krok dozadu, chtěl jsem odejít, ale odmítal jsem se k ní postavit zády. Dva kroky a pak jsem se zarazil, já přišel kvůli něčemu jinému! „Ne!“ Vyštěkl jsem, ale udělal jsem chybu. Smrt se na mě podívala pohledem pravé Smrti, její oči planuly vztekem, vyskočila ze svého místa a skočila, přede mně. Dívala se mi do očí, ale očima šílence, šílenějšíma očima než kdokoli jiný. „Opovažuješ se říci mi ne?!“ Ten hlas snad vycházel z okolí, ne z její tlamy, ale byl její, strašidelnější, než kterýkoli jiný hlas. Hlasitě jsem polkl, už nemůžu ucouvnout. „Nepřeji si změnit se uvnitř. Přeji si, abys mě změnila jinak.“ Její pohled byl k nezaplacení, ulevilo se mi, protože se její pohled už nezdál krvelačný, spíše znuděný. „Škoda...“ Zasmutnila předstíraně a vrátila se na své místo. „Byla by sranda, nemyslíš? Tvé mrtvé tělo padající po těch schodech dolu, pak ta prázdná schránka, co by dopadla na zem a za nějakou dobu... Kosti... Pouhé kosti s nějakou cetkou na krku. Byl by si má trofej, nechceš být má trofej?“ Netušil jsem, co na to odpovědět, usoudil jsem, že nejlepší bude ignorovat to. „Dokážeš prý vlky změnit. Barvu jejich srsti a-“ Opět mi skočila do řeči. „Tak jako, zase zastav!“ Poručila mi a švihla zeleným ocasem. „Pleteš si mě s mým bratrem. To on vlky mění, já je vylepšuju,“ slovo bratr, řekla s hořkostí, slova JÁ a VYLEPŠUJU, řekla tak hrdě. Dlouho jsem mlčel, ona také, čekala na mě. „Jak je vylepšíš? A...“ bylo moudré pokládat ji dvě otázky? Asi ne. „Kde najdu tvého bratra?“ Odpověděla mi okamžitě. „Naučim tě nové magie, zdokonalím tvoji vrozenou magii a další, dám ti magii, kterou budeš ovládat jenom ty, pomocí tebe vylepším magie jiných… Prostě všední záležitosti,“ Říkala to tak ledabyle. Jako by to nic nebylo, ale pro mě ano. Naučení nové magie? Vylepšení v magii země? O ničem takovém jsem nesnil! „A co vim, Života - mého bratra - najdeš někde na jihu... Moc se nestýkáme, tak ho dyštak pozdravuj.“ Očividně ani ona neměla super vztahy se svym bratrem… „Co budeš chtít za - za to, že mi vylepšíš magii země? Jak nejvíce by to šlo!“ Druhá věta ze mě vylítla jako splašený zajíc. Ďábelsky se usmála. „Kameny. Drahé kameny, hóóóóodně drahých kamenů!“ zase ten hlas šílence, sběratele - šílence. Mám nějaké kameny? Zeptal jsem se vystrašeně sám sebe. Srdce se mi rozbušilo, co když ne? Smrt mě zabije, budu její trofej! Už jsem panikařil, klapal zubama a celý se klepal. Smrt opět přistoupila blíže ke mně, prohlédla si mě a zamumlala. „Tak… Tak… 180 pěkných a léééésklýých šutříků za to, že tě naučím ovládat tu tvoji magii na úroveň mistra - nebo lépe řečeno - průměrně hloupého vlka.“ Odfrkla si šla dál. Něco mi říkalo, že já ty šutry měl, jinak by mě už zabila, musela je cítit. „Beru!“ Všechnu odvahu, kterou jsem měl a budu mít, jsem vložil do toho jednoho slova. „A.... A... Chci vylepšit i magii dvěma vlkům!“ Vyhrkl jsem po chvíli. Smrt jenom protočila očima. „Dobrá, dobrá… Ty dobroto od kosti... Vypadni už, bolí mě z tebe hlava,“ hlavu otočila od strany a mávla tlapou. „Ale!“ namítl jsem. „Ještě si mě nic nenaučila!“ Můj hlas byl zase z té vlčice zcela vyklepaný. Dva kroky dozadu a zastavil jsem se. „Řekla jsem VYPADNI!“ Zaburácel její hlas mýma ušima, otočil jsem se, co nejrychleji mohl, nohy se mi pletly a hlavně klepaly. Seběhl jsem schody, dole se natáhl jak široký, tak dlouhý, sebral se ze země a hledal východ od Smrti, našel jsem ho, ale srdce jsem měl někde v krku a klepal jsem se víc než v té nejkrutější zimě.

// Jedlový pas