Gallirea - Příspěvky uživatele

//Sama se za ty dlouhý věty nesnášim. Pokud je tedy problém, přepíšu to a postnu sem :)
Ps. Do vzkazů jsem chtěla upozornit až po schválení :D

Schylovalo se k noci, byl jsem sice hluboko v lese a nic moc jsem neviděl, ale prostě jsem cítil, že za chvíli započne ta úžasná chvíle spánku. Doufám v bezesnou noc, nechci se probouzet... Někdy sny byly horší než bezesná noc, beztak jsem polovinu snů nepamatoval, bylo to tedy jedno. Stále je u mě... Divil jsem se, že Vločka stále neodešla, hodlala se mnou vážně zůstat do té doby, než se můj vzhled změní, posléze odejde a už se nikdy neuvidíme? Všechno bylo možné a tohle mi znělo dost rozumně, je zvědavá, chce se podívat a pak se vypařit zpět ke smečce. Určitě má nějaké povinnosti... Tak to přeci ve smečce chodilo, ne? Každý tam měl svou roli a svůj úkol. Jeden z mála důvodu, proč do smečky nechci, nikdo mi nebude rozkazovat, co mám, a co nemám dělat. „Nesnažim se tě setřást... Prostě jdu svým tempem.“ Mohlo ji to však tak připadat, ignoroval jsem ji, všímal si svého a bylo mi zcela jedno, jestli jde nebo nejde, kdo by taky ten pocit neměl, že? Já ne.
„Nechci tě zdržovat... Můj spánek někdy trvá pěkně dlouho,“ hlavně tentokrát jsem měl v plánu takový menší, letní spánek, kdy si řádně odpočinu uvidím, co udělám později. Taky jsem doufal, že až se probudím, má srst bude zcela jiná... Prosím... Černý jsem už dlouho, už nechci být černý.
Párkrát jsem unaveně zamrkal, uvelebil se, párkrát se přetočil, dokud jsem nenašel vhodnou polohu, zívl si, jednou něco nesmyslného a nesrozumitelného zabručel, opět jsem zívnul, krátce se podíval na Vločku a pak zcela přestal reagovat, schoulil jsem se do jednoho černého klubíčka, zavřel oči a usnul.

// Močály

Byl jsem více než rád, když jsem se dostal z těch močálů pryč a dostal se do lesa, více než dost se mi ulevilo, povolil jsem napnuté svaly hněvem a zhluboka se nadechl a nasál pach okolí. Příjemná vůně, prostě les. Vločka šla stále blízko mě, cítil jsem ji, ale zcela utichla, nelíbilo se mi to, netvářila se a ani se mi nepředstavila, jako vlčice, která raději mlčí a ticho ji nikterak nevadí. Mě však vyhovovalo, tak jsem nic neříkal a raději si srovnával myšlenky. K čemu mi vlastně bude, že budu rychlejší, silnější? Ptal jsem se sám sebe, ale odpověď přišla ještě dříve, než jsem tu myšlenku dořekl. Abych ulovil větší zvěř, abych více vydržel, abych více uběhl... Přemýšlej někdy, než něco plácneš. Pokáral jsem sám sebe, sice jsem ani ta předešlá slova neřekl nahlas, ale já je slyšel a ten hlásek v mé hlavě též, proto jsem pokáral sám sebe.
Přemýšlel jsem, jestli bude lepší stoupat výše, les se totiž nezdál jako rovný terén, nebo se držet u kraje, kde to nebylo tak špatné. Moje chuť hledat místa, kam vlčí noha nepáchne, mě nutila jít hlouběji do lesů a tak jsem šel, překračoval jsem kořeny, vyhýbal se propadlinám a snažil se neotřít o strom tak, aby se moje srst smůlou neslepila, to bylo to poslední, co jsem měl zapotřebí...
Jednou nebo dvakrát jsem se ohlédl, jestli mě Vločka stále následuje, následovala, vyvalil jsem oči, stále? Překvapilo mě to, normální vlk by již odešel, přeci jenom, kdo by chtěl tichou společnost, která každého urazí svým chováním nebo slovy. Nikdo, jenom mě ta společnost vyhovovala, ale Vločka není já. Stále tě baví za mnou chodit? Zeptal jsem se ji v hlavě a pochyboval, že mi odpoví, bylo to nemožné, ale řekl jsem to, to stačilo.
Pokračoval jsem dál, znova nasál pach stromů a našel si vhodné místečko, kde jsem si lehl a spokojeně zabručel. Dneska již dále nepůjdu... Jsem unavený... Zafňukal jsem, vážně se mi už nikam nechtělo, projít bažinami a nyní sem, bylo to tak únavné a vysilující! „Pro dnešek tu zůstanu... Na další cestu už nemám sílu ani chuť...“ Zívl jsem, ale ještě nehodlal jít spát, to jedině ve chvíli, kdy Vločka odejde.

//Kopretinová louka

Vůbec se mi nelíbila změna terénu, kam jsem to kruci šel? Řeka s bahnem, trávou a nevim, čím dalším, vytvořila močály, které mě absolutně nelákaly k tomu, abych do nich vkročil, ale chtěl jsem projít, díval jsem se bedlivě pod nohy, snažil se rozložit váhu, abych se moc nezabořil a po celou dobu se mračil, jak jinak bych se taky v tom místě mohl tvářit... „Mě ty magie vážně nelákaj... Stačí mi, že jsem se narodil se zemí, nic víc nepotřebuju,“ zakroutil jsem hlavou ze strany na stranu, domněnka, že je někde na světě vlk, který ovládá tuny magií mě vcelku děsila, spojení dvou magií může být nebezpečné, velice nebezpečné. Nemám to zapotřebí... Zavrtěl jsem hlavou a zavrčel, když se moje přední tlapa zabořila skoro do půlky do té nechutné břečky. Vytáhl jsem ji a šel dál. Nic jiného mi nezbývalo, vrátit se? To nebyl můj styl.
NIkdy mě nenapadlo, že je život tuláka těžký, přeci jenom, jiný život jsem nepoznal a... Svůj život mám rád. Mám rád, že každý den usínám na jiném místě, že každý den jiným místem procházím, že skoro nikdy nikoho nepotkám dvakrát, že nikdy nelovím na stejném místě, že mě nikdo nesvazuje, na nikoho nejsem závislí, nic takového. Měl jsem svobodu, žádný řetěz okolo krku, ale křídla, obrazně řečeno. Občas mám o jídlo nouzi, ale... Vždy jsem to zatím přečkal, naučil jsem se ignorovat hlad... Povzdechl jsem si. „Já... Já nedokážu určit nedostatek jídla... Nikdy jsem se nenajedl k prasknutí, byli jsme čtyři a lovili jsme dva a... A já se choval jako hlupák a od jídla ustoupil a čekal na zbytky...“ Proč jsem to říkal? Koho zajímá, že jsem hloupý lovec, co se nedokáže poprat o jídlo a nedokáže si dupnout a říct, „to je moje, chyť si svoje!“ Nikoho to nezajímalo. „Je mi to přirozený, nevadí mi ani jedna věc, která by normálnímu vadila...“ Možná by bylo lepší říct pouze toto, ale to je jedno. Už to je jedno.
Sám jsem nechápal, v čem je to moje momentální, slušné chování, nebylo mi přirozené, částečně, nevyjadřovat své pocity mi nebylo cizí, ale ten zbytek ano, snažil jsem se ho ignorovat, jako nezvaného hosta, parazita, který brzy zmizí, jako nemoc. „Hm.“ Co jiného, jako odpověď? Nic k tomu nešlo dát, prostě jsem lehce zabručel a čekal, že Vločka něco řekne, ale ona mlčela. Připadalo mi to divné, ale neřešil jsem to, šel jsem dál, snažil se šlapat na suchou zem, mimo všechno to bahno a chtěl se z toho místa už dostat, to, že vedle mě někdo mlčel mi vůbec nevadilo, ba naopak, mohl jsem se lépe soustředit na svoji cestu více na sever.

//Východní hvozd

// Narrské kopce
Netušil jsem, že mě může Smrt naučit novým magiím, hlavně jsem netušil jakým, ale vcelku mi to bylo jedno, narodil jsem se s magií země a s magií země také zemřu. „Vlastnit více magií mě moc neláká, raději zůstanu s jednou, s tou, s kterou jsem se narodil. Je moje, nepotřebuju jiné magie.“ Ani jsem nad tím moc nepřemýšlel a už jsem byl rozhodnutý. Moje magie je země, žádnou jinou nepotřebuji. Určitě si tím ostatní pouze kompenzují svoje mindráky…Zašklebil jsem se, určitě tomu tak bylo, proč by jinak chtěli jiné magie? Jedna je dost, vlk se ji naučí používat a on nic víc se starat nemusí. Takhle jsem to tedy viděl já. „Žádnou novou jsem si nevybral, jsem se svojí magií spokojený.“ Navíc, ani jsem netušil, že mě může nějaké magii přiučit… Beztak bych odmítnul. Na krátkou dobu jsem se zastavil, protáhl si opět záda a kouknul se na nebe, už se zase stmívalo, dny tak rychle ubíhají, touhle rychlostí budu za chvíli už vlk v posledním tažení, možná bych si už měl najít nějaké místo, kde zemřu… Aby mě pak někdo nemusel sledovat v polovičním rozkladu. „Víš… Já si s Životem nijak moc nepopovídal, věděl, co chci, tak jsem pouze poděkoval a odešel.“ Trochu jsem se za to styděl, měl jsem desítky otázek, které bych mu nejraději odpověděl, ale já místo toho jako pitomec odešel, málem jsem mu neřekl ani o té srsti! Díky vlčímu bohu, že to věděl a připomenul mi to, jinak bych si to nikdy neodpustil.
Vločka sice řekla, že by mě územím jejich smečky provedla, ale to by mi bylo k ničemu, já se tomu území stejně vyhnu, ať tam žije kdokoli. Možná by to nebylo špatné, mohla by mě provést, já bych neměl žádnou újmu a ušetřil bych si nějaký čas, ale… při mm štěstí bych narazil na někoho výše postaveného a začala by to. Otevřel bych svoji prořízlou pusu, výše postavený by ukázal zuby, já pronesl nějakou poznámku a bylo by to. Byl bych ve rvačce, což není moje oblíbená činnost, zatím se jim snažim vyhýbat, ale moje tlama se ty konflikty snaží přivolávat. „Raději se budu vašemu území vyhýbat… A ostatním taktéž.“ Ať si to nebere zle, stejně jsem na nějaké udržování vztahů nebyl, takže jsem ani neměl potřebu si do toho lesa jít s Vločkou pokecat, najdu si na menší pokec někoho jiného, pak další, dalšího a zase dalšího, takhle to bylo, je a bude, to mi bylo jasné už dlouho. Ale… Mohl bych najít Lauru a třeba no… Omluvit se… Co mě to napadlo? Nikdy jsem se neomlouval, proč bych s tim měl začít? A proč bych se měl omlouvat někomu, kdo by se měl omluvit mě? „Slušné chování není moje silná stránka, takže… Mohlo by to dopadnout dosti nepříjemně…“ Samozřejmě by to bylo nepříjemné mě, já bych měl zuby v mase, ne Vločka. Dle Vločky byli dvě možnosti, proč jít přes území smečky, první v mém případě vyloučila, chytrá holka. Poznamenal jsem, pamatuje si, nezapomíná, což je dobře, hloupí vlci jsou špatní vlci, špatní vlci jsou hloupí vlci. Chovat slušně… Jo… Takže v překladu: Meinere, nevstupuj na území smečky, mohli by tě zabít. To mohla říct rovnou a mohla si ušetřit vyprávění o tom, co by se stalo, kdyby… Držel jsem si celou dobu neutrální výraz, takže se z něho nedalo, co vyčíst, ale Vločka se usmívala na celé kolo, no, musel jsem ji to nechat, nemohu poroučet vlkům, jak se mají tvářit, beztak by mě neposlechli.
Škubl jsem celým tělem, když na mě vybalila tu otázku ohledně vlků ze smečky. Po chvíli jsem se uklidnil, přenesl váhu na všechny čtyři tlapy a zhluboka se nadechl. „Tak zaprvé: Znám tebe. Za druhé: Znám na můj vkus dost vlků. Za třetí: Nikoho se na smečku neptám, takže je možné, že někteří ve smečce jsou. Za čtvrté: Nečekám.“ Nestačil jsem to ani doříct a moje nohy už dělaly další krok někam do neznáma více na sever, vážně jsem nebyl zvyklý čekat, nikdo nečekal na mě tak já taky na nikoho nečekal, opět to patřilo k mé minulosti a vychování. Nic nepočká, na nikoho nečekej, nad ničím se nezastavuj! „Nepostrádám známosti!“ Namítl jsem více naštvaným hlasem, v životě jsem postrádal akorát jídlo, pití, nic víc, nepotřeboval jsem známosti, přátele, potřeboval jsem chodit, jíst, pít, spát, nic víc. Moje myšlenky mi vždy stačily na dokonalou společnost, můj hlas mi stačil jako společník. „Nepotřebuju se s nikým seznamovat, nemám rád velkou společnost, akorát tam jsou zmatky a… A…“ Více důvodů jsem neměl, vcelku jsem se i velké společnosti bál, abych vše dal na správnou míru. Stáhl jsem uši k tělu, tak trochu ze strachu z té společnosti, ale jak jsem si ten pohyb uvědomil, donutil jsem uši zase našpicovat, nebál jsem se přiznat, že se něčeho bojím, ale zrovna společnosti? Spustil by si tím nekonečné kolo smíchu a ten by tě akorát vyprovokoval Ozval se ten hlásek v mé hlavě. Snažil jsem se ignorovat vše, co Vločka říkala o společnosti, kam jít a tak dále, nepotřeboval jsem tu společnost, nepotřeboval jsem slyšet, kde je nejvíce vlků atd.
Mohla se prohlašovat za šťastnou vlčici, což možná i dělala, že žádného vlka, který by si liboval v zabíjení, nepotkala. Já jednoho a stačilo mi to. „Myslíš si, že není?“ Upřímně jsem se zasmál. Třeba vlčice Megan, ta se mě pokoušela zabít a bylo jí to zcela jedno, měl jsem o té vlčici říkat Vločce? Ne, nebylo by to moudré, ještě by ji chtěla vyhledat a… A neměl jsem žaludek na to, abych tu vlčici znova viděl. „Nevim, proč o nich mluvíme… Ani nevim, o čem normálně mluvim… Hm… O jídle? Spánku?“ O tom určitě Vločka normálně nemluví, jí to připadá nudné, ale mě důležité a potřebné. Zlatý spánek… Už se těším, až se znova vyspím,Zabručel jsem slastně, spánek je dobrá věc, převelice dobrá věc.
„Nemyslim si, že jsem v tom dobrý, jenom používám jeden fakt a k tomu dám druhý fakt. Je to jednoduché, prosté, obyčejné.“ Navíc jsem to používal jenom vzácně, nijak často, protože mě nebavilo pátrat ve vzpomínkách na podobné věci a pak je přiřadit, obvykle uběhl už půl den, než jsem vymyslel něco kloudného. Než jsem vůbec stačil dále odpovědět, zarazilo mě slovo kamarádka, zastavil jsem se, natočil hlavu do strany a chvíli nechápavě bručel, následně jsem nad tím zavrtěl hlavou a šel dál, rozhodl jsem se to nekomentovat. Něco bych řekl, něco by řekla Vločka, zase já, zase ona a následně by vypukla hádka, která by pouze dosvědčila to, že se často hádám.
Co se týkalo ještě toho vajíčka, nehodlal jsem vlkům, které nenávidím, udělit milost. Udělal bych to a oni by počkali na vhodnou chvíli, zaútočili a já bych byl zase v kelu. „Ne, nezamyslel jsem se nad tím, když něco chceš udělat – udělej to a nepřemýšlej nad tím. Pak si to akorát rozmyslíš a bude litovat toho, že si nad tím vůbec přemýšlela…“ Trochu zmatené, ale pravdivé, aspoň dle toho, co se týkalo mého života. „Hm… To je jedno, stejně z toho žádný drak nebude, proč tedy přemýšlet nad nějakým jménem, který stejně nikdy nevyužiju?“ Dobrá otázka, k čemu vědět nějaká jména, když není komu je dát? Což mě přivádí opět k tomu, že nechápu, jak rodiče svým vlčatům vybírají jména… Dle čeho jim je vybírají? „ Je dobře, že bys ho nevyměnila, protože já bych vajíčko nikdy nevyměnil.“ Zakroutil jsem hlavou a začal se dívat před sebe, všiml jsem si nějakého, divného kamene, stál podobně jako ty kameny u Smrti. Další Smrt?! Vyděsil jsem se, ale neviděl nic, co by tomu napovídalo, prostě jeden kámen, co stál opuštěn na louce, obešel jsem ho a šel dál.
// Močály

Jenže kdybych nikdy nešel ke Smrti, nevěděl bych, že to, co potřebuju, mi může poskytnout Život, tím pádem bych nešel na jih, nezjistil, že nějaký Život existuje, nestál bych tu, neznal bych Vločku a možná bych ležel ještě na severu a nechal se žírat vlastníma vzpomínkami, což mě zrovna neláká. Ale když jsem k Smrti zabloudil, zjistil jsem, že na jihu existuje vlk jménem Život, že mi poskytne to, co potřebuju, vydal jsem se na jih, ještě s tím, že budu lepší v ovládání své magie, ulovil jsem si rybu, díky Lylwelin jsem zjistil přesnou polohu Života, zašpinil jsem si kožich, potkal jsem Vločku, dorazil jsem za Životem, požádal ho o laskavost a nyní už jenom čekám. Menší úvaha nad tím, co kdyby. Upřímně se mi více líbilo to druhé, co kdyby, protože to mělo aspoň šťastnější konec… Jsem na konci příběhu, nejsem sice dvakrát šťastný, ale to se změní… Nemusí to být jako v pohádkách, mohu být šťastný až po konci příběhu! Hm? Není to tak? „Smrt je pro mne tabu od této chvíle…“ Souhlasně jsem přikývl hlavou, protože jsem pochyboval, že chce Vločka slyšet tu dlouhou úvahu nad tím, ‚proč je dobré potkat Smrt.‘
Další slova mě akorát navedla na to, že má Vločka někde tam na severu smečku. Samozřejmě… Zabručel jsem, protože o smečce vůbec nic neříkala, ale to je vlastně jedno. Do jaké smečky asi patří? Hmm? Cítil jsem… Tři, tři smečky. Jedna za řekou, více na sever a další spíše k jihu, hodně blízko u sebe… Když si vzpomenu, že jsem ještě nedávno po těch územích procházel… Ach… Svět se mění, tuláci jsou vytlačování a není tu pro nás místo… Kdyby se smečky rozlezli natolik, že by pro nás vážně nebylo místo, asi bych našel poslední, volné území a procházel ho dokola… Nikdy bych se ke smečce nepřidal! Nikdy! Podíval jsem se na nebe, na které se díky bohu začalo objevovat slunce, nepatrně jsem se pousmál, po dni nehorázné zimy a větru bylo slunce příjemné ohřátí stále mokrých kožichů. Jediná výhoda smečky… Úkryt… Ale to pro mě byla i poslední výhoda, všechno pak dost smrdělo nevýhodou a to se i vůbec nelíbilo… Chci mít život v rovnováze, ne v přesile problémů a nevýhod. „Neboj se…“ Uklidnil jsem ji ohledně toho, že na území smečky lézt nebudu, nemám důvod, nikoho neznám, cestu kolem si vždycky najdu, hotovo. „Územím smečky se vyhýbám jako… Jako…“ Hledal jsem nějaké, dobré přirovnání, takže jsem se rozhlížel kolem sebe a snažil se nějaké zjistit. „Jako Smrt koupeli…“ To bylo vážně jediné, co mě ve spěchu napadlo. „Ten puch u ní je nesnesitelný,“ Ohrnul jsem k tomu nos, pro efekt.
Zeptala se, jestli jsem tušil, že někteří mohou chodit jenom tak po cizím území, protože tam mají známé, lehce jsem sklonil hlavu, podíval se na ní zkoumavým pohledem a zakroutil hlavou. „Upřímně, já o smečkách vim jenom to, že je to tlupa vlků, co tě zabije, pokud jim vkročíš na trávník a pokud odmítneš hnedka vypadnout, protože potřebuješ projít… Zemřeš ošklivou smrtí…“ Ani jsem netušil, jaké je postavení ve smečce. Alfa… Ti velcí, Beta, ti, co mě většinou vyhodili… A pak další, který nedokážu nikam přiřadit… Možná tak, ti nejníže postavený, vyhublí, slabí vlci… Jo, to by bylo moje postavení ve smečce! Úplně dole! Zase bych se nenažral, to tak! Kalu vám na nějakou, pitomou smečku! „Jelikož nikoho, kdo patří do smečky, snad kromě tebe, neznám… Nemám potřebu závidět… Stejně… Známosti jsou něco, co postrádám. Většinu vlků, co jsem potkal, už nechci v životě vidět,“ Dva, maximálně čtyři vlci by mi nevadili, ale ostatní… K čertu s nimi, jsou mi ukradení asi jako sníh na jaře, když zůstane, je mi to fuk, když zmizí, je mi to fuk. „Ale…“ Zarazil jsem se, zmátla mě, myslel jsem si, že smečka má být právě o tom, že tam jsou vlci, v rámci možností, přátele, ale teď mi řekla, že neví, kde jsou… Divně… Dost divné… Rozhodl jsem se to dál nerozebírat, bůh ví, co bych ještě plácnul za blbost. „Tak fajn, já taky nikam nepospíchám, takže někam na sever můžeme jít…“ Navedl jsem na to, co říkala před nějakou dobou, skoro jsem na to zapomněl. Začal jsem se zvedat ze země, aby pochopila, že můžeme vyrazit, já na nic nečekám, půjdu, kam mě nohy ponesou… samozřejmě, směr sever, jak jinak.
Protáhl jsem si záda a doufal, že Vločka nebude mít opět poznámku ke stáří, protože v nás dvou byl rapidní rozdíl. Ona je sice o rok starší, ale já prochodil půlku světa, mám opotřebované kosti, zatímco ona si žije ve smečce a nikam moc chodit nemusí. Já chodím celé dny, noci spím a dny zase prochodím. V tomhle ohledu mám právo si protahovat záda, a kdyby ne… Stejně si je protáhnu, nemá mi to co zakazovat. „Jo, jo…“ Co jsem měl odpovědět? Jakákoli upřímnost ohledně toho, že mám někoho rád, že mi na někom záleží, že je někdo můj kamarád, že jsem rád, že jsem někoho poznal… To všechno šlo mimo mě, mohl jsem si to říct v hlavě, protože to nebylo tak časté, ale říct to nahlas? To by můj žaludek nezvládl a můj jazyk nevyslovil. Dříve bych na něm udělal uzel, než bych vyslovil, že mám někoho rád atd. To musí pochopit, na city si moc nepotrpím, jsem spíše na kamennou tvář. Duše, tělo, city z kamene… Jo, to jsem já… Občas jsem si vážně připadal kamenný, ale za to zase může moje minulost. Učil jsem se ignorovat nadávky a začal jsem tím i ignorovat city, vedlejší účinek. Ale, funguje to, to musim uznat, kamennou tvář držim bravurně a city vyjadřuju vážně jenom výjimečně.
Odsouhlasila to, co jsem řekl, to o Životě, Smrti a o tom, že se Život bál zneužití jeho sil. Že bych měl prvně v životě pravdu? Wau! To se mi líbí… Budu muset mít pravdy častěji, je to fajn pocit, žádný: Ne, ne ne! Kecy! Pitomost! Meleš nesmysly! Tohle se mi líbilo mnohem více, mít pravdu bylo fajn! „Myslíš si, že nejsou vlci, co by rádi někomu vzali život?“ Byla vážně naivní? Takoví vlci byli, jsou a budou, to je život, každý se nemůže narodit hodný, plný radosti a empatie na rozdávání, někdo se narodí, jako krvelačný zabiják, co prahne po vlčí krvi už od prvního nadechnutí.„Takoví vlci jsou… Chtějí zabít soka, protože chtějí svou družku, chtějí zabít vlka, s kterým jsou nepřátelé na život a na smrt, když mají hlad, jsou schopní zabít pro jakýkoli kousek masa, nepohodnou se a přeženou bitku. Nějaký šílený vlk se neovládne a někoho zabije, je mnoho takových možností, Vločko, svět není plný vlků, co rozdávají lásku, jako Život… Svět je taky plný vlků, kteří mohou být přímí potomci Smrti, nebojí se ji a udělají cokoli, aby ke své matce dopomohli svým nepřátelům.“ Tak a jestli si začne myslet, že jsem jeden z nich, asi jsem přišel o společnici… Nasadil jsem ten svůj kamenný výraz a už jenom čekal, co z Vločky vypadne, jak zareaguje nebo jestli vezme nohy na ramena.
Lehce jsem si odkašlal, Vločka začala mluvit o Životě tak, jak já o nikom nemluvím. Nevychvaluju vlky, je to zbytečné, zvedneš jim ego a oni jsou pak protivní a namyšlení… Dobře, po pár dnech s Lievenne se dle všeho zvedlo ego i mě, ale to spíše patřilo k sarkasmu, který jsem se ji snažil oplácet. Rozhodl jsem se to ignorovat a raději přešel k dalšímu, k těm hádkám. „Tak fajn, nahádal jsem toho asi tolik, jako ty si toho nadýchala. To už sedí, ne?“ protože dýchat musíš, bylo jasné, že to je už lepší srovnání. Někdy, když přemýšlim, nechápu, jak jsem se mohl hádat o to, jestli přespíme pod širákem nebo pod stromem… Prostě jsme mohli každej spát tam, kde jsme chtěli a nemuseli jsme se hádat půlku noci! Ale… Kdybych se nehádal, třeba ych ještě nyní putoval s matkou… Vlastně, ta vlčice bude už dávno – snad – mrtvá. Už nikomu neotravuje život. Vcelku lituju Smrt, musela snést vlčici, jako byla ona, když ji odnášela do světa mrtvých… Brr… Chudák.
Doufal jsem, že Život, Smrt, barvu srsti, smečky a tohle už necháme na pokoji, ta konverzace mě ani trochu nebavila… A to jsem ji převážně začal já, ale co, já ji také mohu ukončit, no ne? „Tak já nevim… Nikdy jsem se nepídil ve své magii, takže šutry vážně nerozeznám a…. Prostě je to zkamenělé vajíčko, co k sobě mělo přidělaný řetízek, navlékl jsem ho na krk, nosím ho a no… No, je moje.“ Musel jsem to ‚moje‘ opakovat stále dokola, to vajíčko byla první, hmotná věc, která patřila jenom mně, nikomu jinému! Mně, mně, mně! Jo, uvnitř jsem byl nehorázně šťastný, ale zase jsem i na povrchu držel tu kamennou tvář, která nic neprozrazovala. „Milost… Znám vlky, kterým bych milost neudělil a rovnou je nechal tím drakem sežrat!“ Škodolibě jsem se zasmál, potřeboval jsem to uvolnit… Já chci draka! „Co myslíš? Jaké jméno by sedělo k drakovi? Já se ve jménech nevyznám…. Ani jsem nechápal, jak rodiče svým potomkům jména vybírají. Fajn, já mám jméno po jedné hoře, ale po čem Laura, Deliven a další? Taky jsem pochyboval, že v tom vajíčku drak bude… Byl to jenom jeden vzdušný zámek, který se nikdy nevyplní… Ach jo… Kníkl jsem, drak by se hodil k vyřizování účtů. „Tak fajn, najdi svoje a pak mi ho ukaž… Třeba ti dám dračí vejce, když ty mně dáš to, co najdeš,“ pokrčil jsem rameny, co by bylo rovno jednomu dračímu vajíčku? Nic…
Udělal jsem několik kroků do strany, „Tak… Půjdeme?“ Přeci jsme se chystali odejít a já jako vždy na nikoho nečekal, rozhlédl jsem se a vyšel, ignorujíc ostatní.

//Kopretinová louka

Nebylo to zrovna hrozné, spíše strašidelné, hrozné by to bylo ve chvíli, kdybych už ležel v té jeskyni jako trofej, mrtvý, bz života. „Jenže já nevěděl, kam jdu. Kdybych to tušil, připravil bych se, co chci říct, jak se zachovám, možná bych tam ani nešel... Jenže jsem si myslel, že mi Smrt poskytne to, co potřebuju... Omyl,“ povzdechl jsem si nad tím, kdybych nebyl hlupák a zjistil si, co všechno potřebuju a kde to najdu, mohl jsem si trápení se Smrtí ušetřit.
protáhl jsem se v zádech, měl jsem nutkání někam jít, dlouho na jedno místě a já byl poslední dobou furt na nějakém místě zašitý. Posledně s Lievenne na severu a nyní tady na jihu. Navíc, vůbec se mi to tu nelíbilo, blízko nás je Život a kdokoli a kdykoli k němu může chtít jít, nebudu tu poslouchat bláboly ostatních, že už se těší, až budou silnější, rychlejší a podobný žvásty, o kterých jsem mluvil i já. Nepotřeboval jsem se slyšet od ostatních, to vážně ne.
„Tak já nevim. Někde tě někdo čeká, někam musíš jít... Co já vim, co maj dnešní vlci za známosti, problémy a slasti.“ Známostí jsem myslel nějaký přátele, problémy smečku a rodinu, slastí partnera, jedna věc, která mi byla cizí a tři, které pro mě byly tabu.
„Kdybys mě potkala dvoubarevnou, měla bys smůlu, nerad mluvím o tom, co bylo a o tom, co bude, záleží mi pouze na to, co je. A jelikož by získání mé nové srsti byla minulost, neřekl bych ti to ani za jakékoli podmínky. Stahování kůže za živa, lámání kostí v těle, odkusování masa...“ Jestli tímhle nepochopila, že nerad mluvím o své minulosti, budu upřímně pochybovat o inteligenci dnešních vlků... Minulost je taková... Nepodstatná, občas jsem si i přál, abych ztratil paměť, vše by bylo mnohem lepší, zapomněl bych na opuštění, nenávist, zradu... Tři věci, které mi zničili a stále ničí život.
„Je to Život, dá ti skoro vše a chce za to jenom kytky... Řekl bych, že se spíše bál zneužití... přeci jenom rozdává sílu, kterou lec kdo může využít proti ostatním v bitvě, může je zabít. On život dává, Smrt bere, ale díky němu jde ten Život vzít... Bojí se zneužití...“ To byl však můj názor. Možná to bylo hloupé, možná ho tohle netrápilo, ale tohle by trápilo na místě Života mě.
„No, jelikož jsem Života viděl a rozhodl se, že mi vyhoví,“ pokrčil jsem "rameny" a udělal menší odmlku. „Změnil se a pokud ne... Uvidíme to do pár dnů, jestli se něco změní, či nezmění... Víš... Ono to je vlastně fuk,“ ne, nebylo mi jedno, jestli se Život změnil nebo nezměnil, musel se změnit, jestli ne... Donutím ho!
Nad dalším jsem se zasmál, nechtěl jsem to nechat tak vážné, ale co. „Já jsem se nahádal tolik času, asi jako ty si naspala! Byly dny, kdy jsem se hádal od brzkého rána do pozdní noci, budeš se divit o kolik věcí se dá hádat!“ Jídlo, vztahy, místo na spání, počasí, bláto, přebrodění řeky, lov... Další věci, o kterých bych se hádal celé dny... Ale nechtěl jsem, v některých chvílích jsem musel.
Nad hnízdem v potoce jsem souhlasně přikývnul. „Ano... Nějaké, ptačí hnízdo spadlo do potoka, já ho vylovil, chtěl jsem sežrat ty vejce, co jsou uvnitř a ono... No ono vejce,“ protočil jsme očima, jako by to bylo něco zcela otravného, nemožného a bůh ví jak trapného. „Nevim...“ Pokrčil jsem "rameny. „Je zkamenělé, možná to je prostý kámen... Nevim, nevyznám se v kamench“ a to jsem vlk země... Blbečku... Poslední dobou jsem se dost vyžíval v úrážkách proti sobě.Jestli se z toho vajíčka vylíhne drak, můžeš být první, kdo ho spatří po vylíhnutí, ale až vyroste, první, kdo ho spatří v dospělosti, bude Megan... Ale ta ho spatří zevnitř... Netroufl jsem si to říct nahlas, nehodilo se to, pouze jsem se zamračil někam do neznáma. „Jestli se z toho vylíhne drak...“ Přemýšlel jsem, jak to dokončit. „Asi si každý dvakrát rozmyslí, jaká křivá slova proti mě využije,“ jeden ďábelský úsměv. Vcelku bych si takového draka přál, nepotřeboval bych chodit k Životu pro sílu, drak by byla moje síla!
„V každém hnízdě nenalezneš vejce... Upřímně,“ odkašlal jsem si. „Myslím.“ hluboký nádech. „A také doufám, že je tohle vajíčko ojedinělý... Je moje.“ Vážně jsem netoužil, aby vajíčko na krku nosilo více vlků.

Ani jsem si nestačil všimnout toho, že je už den, ale to bude tím, že slunce nebylo na obloze, nýbrž bylo zataženo a stále bylo děsné chladno. Jediná výhoda byla, že nefoukal vítr, už mi teda nebyla taková zima, ale teplo bych více ocenil. „Ano, potuloval jsem se na severu, zamířil do jednoho lesa, protože mi bylo vedro a večer... A večer jsem si všiml nějaké jeskyně, tak jsem tam vešel a ona Smrt...“ Otřásl jsem se nad tou vzpomínkou, také jsem tam mohl ležet, jako trofej a to bych vážně nechtěl! „Hm... To by lepší bylo... Třeba bych pak narazil na tebe už rovnou jako na půl černý a na půl bílý...“ Aspoň bych se vyhnul výkladu, proč vlastně chci být půl takový a půl makový. Takhle jsem se tomu nevyhnul a akorát se ukázal jako někdo, kdo svojí srstí donutil nenávidět i vlastní matku. Proč si přeji tu vlčici najít? Chci se ji vysmát do tváře, ukázat ji svoji sílu a... Třeba splatit dluh, ukousnout ji kus ucha, pod oko ji vytvořit jizvu, psychicky ji deptat... Pak by byl dluh splacen... Zatím nesplněné přání, ale kdybych to udělal, pouze bych potvrdil to, že jsem vážně zlý a to já nechtěl!
„Tak třeba byla první Smrt... Pak teprve Život... Nebo spíše žil ukryt před světem a teprve nedávno se rozhodl, že bude pomáhat vlkům...“ Krátká úvaha, ale pro mě to bylo, že je tu Život od jakživa, protože já sám tu jsem teprve chvíli. Vlastně... Jestli je teďka pomalu konec léta... Bude to rok.
„Tak teď si mě nepotěšila,“ zahuhlal jsem, čím déle to trvat bude, tím déle bude nervóznější. Vážně, čím déle bude trvat, než se část mé srsti změní na bílo, tím více budu nervóznější, tím více budu kousat, tím více budu nadávat a tím více budu odporovat tím, co chci dosáhnout! Ironie osudu, zač mě trestáš?! zakřičel jsem, naštěstí jen ve své hlavě, aby na mě Vločka nekoukala jako na naprostého šílence.
Vločka se se mnou jaksi rozhodla zůstat, minimálně do té doby, než se moje srst zbarví, netušil jsem, jestli to je dobře nebo špatně, ohledně společnosti jsem vážně zmatený... „Myslíš? Že to se mnou vydržíš?“ Nebylo to ani moc otázka, spíše takové uchechtnutí, že to se mnou prostě nevydrží, čím více bude čas postupovat, tím více budu nervóznější, unavenější a protivný. Prostě jako malé, utahané vlče. „Mě stejně najdeš lehce... Stačí jít po pohromách... za křikem anebo hádkou s jiným vlkem, do těchto chvil se dostávám mnohem častěji, než je někomu milé.“ Naposledy s tou černo-bílou vlčicí poblíž Lievenne, pak třeba Laura, Megan La-tanté, protivná to vlčice! A mnoho, mnoho dalších vlků, které nedokážu ani cítit. Z těch všech stejně nejvíc lituju toho s Laurou... Nechápal jsem, ještě před pár hodinama bych na ni dokázal nadávat celé hodiny, ale nyní mi bylo toho všeho líto... Za to mohl určitě Život!
Nejdříve jsem pochopil otázku Vločky. Co bych chtěl mít? Dlouho jsem nad tím přemýšlel a pak to pochopil, smečku. „Hm...“ Musel jsem to udělat dramatické, ale přesto jsem otázku věděl dříve, než kolik je dva plus dva. „Nechci.“ Neuměl jsem ve smečce žít, neuměl jsem spávat na jednom místě, neuměl jsem se dělit, neuměl jsem říct "děkuju", nedokázal jsem nikomu pomoct, nedokázal jsem se snést s několika vlky pohromadě. „Narodil jsem se jako syn tuláka, zemřu jako tuák!“ A za život nevstoupim do žádné smečky, to jsem však zapomněl zmínit. No nic, snad to pochopila.
Na krátkou chvíli zafoukal vítr, přitáhl jsem tlapy k tělu a přestal se tak roztahovat. „Sdílim stejněj názor... Je mi zima...“ Ještě bych si mohl postěžovat na více věcí, ale to je jedno.
Vločka si všimla mého přívěsku, oklepal jsem se, abych na přívěsek dobře viděl, prohlédl jsem si jeho drsný povrch a zlatavý řetízek. „V jednom potoce... V ptačím hnízdě, myslel jsem, že je to jedlý, ale je... Zkamenělý, tak ho nosím na krku... Třeba se z něj jednou vylíhne dráček, nevim,“ pokrčil jsem "rameny," bylo i to jedno, už jsem si navykl, že se mi něco houpe na krku.
Zakroutil jsem hlavou, „žádné, jiné tam nebylo. A tohle ti vážně nedám,“ zavrtěl jsem hlavou, to vejce nedám nikomu... Je moje, kdo ho našel, ten ho má, kdo ho ukradne, ten ho má.

Přemýšlel jsem, jak Vločce odpovědět ohledně Života, jo, bylo to něco zcela jiného, než nějaká Smrt, ale Život byl takový... Milý, obětavý, prostě... Jednou se možná ukáže někdo, kdo ho pouze využije... Pokud to však jde, jeho společnost je taková... Příjemná, dost příjemná. „Bylo to... Zajímavé,“ řekl jsem to krátce, protože tak to bylo nejvhodnější, nemusel jsem to nijak roztahovat a ani jsem nechtěl. „Jo, ale navíc, na Života jsem byl připraven, na Smrt jsem narazil náhodou...“ To musim zase krátce uznat ke Smrti, kdybych na ni byl připraven, mohlo by to dopadnout zcela jinak.
Vločka uznala, že se se mnou ještě nic neděje, povzdechl jsem nad tím. „Jo, potřebuje čas, pak mávne kouzelným proutkem a...“ Schválně jsem to nedokončil, protože byla jenom jedna věc, kterou bych mohl říct a tu určitě Vločka znala. „Hm... Tak až se to stane, někde tě najdu,“ přikývl jsem souhlasně, protože jsme upřímně pochyboval, že tu Vločka zůstane takovou dobu, aby viděla, jak nějakému vlkovi bělají chlupy na těle. Nad další otázkou jsem se musel upřímně zasmát a až poté jsem zakroutil hlavou. Smečka... Ani nevím, jak to tam chodí... Nikdy jsem v žádné nebyl... Pouze mě párkrát vyhnali z území, ale... To je vše... Poznal jsem smečku akorát... V zubech... Dokázal bych se vůbec nějaké smečce přizpůsobit? Pochybuju, jsem tulák, nedokážu spát dvakrát na jednom místě, nedokážu šlapat pouze po jednom území...
„Ne, smečku vážně nemám. Nemám nikoho, ke komu bych se měl vracet.“ Dlouze jsem se před každý slovem odmlčel, nebylo to hanbou, prostě mi nebylo příjemné před Vločkou říkat, že jsem někdo, kdo je většinu času sám, na nikoho se nespoléhá a jsou i dny, kdy nežere, protože není co, a když je co, je to rychlé, vlké a já to nechytím.
Začala obhajovat Života, že by nikdy nelhal a také to, že viděla mnoho vlků s odznaky magie. Já nikdy žádného neviděl, vlastně, akorát jsem zahlédl partnera Laury. „Hm... A co když také tu změnu srsti bere dle toho, jak se vlk chová a co tomuhle světu udělal a čím mu pomohl?“ To bylo asi hloupé, ale třeba to tak může být... Kdyby ano, asi jsem v háji... Znova jsem si povzdechl.
Proč jsem si vlastně připadal hloupě? Samozřejmě, mám cíl a pokud nevyjde... Budu... Budu ztracený, budu si připadat hloupě a... A hlavně ztraceně. „Hm...“ Neměl jsem k tomu co říct, tak jsem jako vždycky zabručel.

// Vrchol Narrských kopců

Dolu jsem se vracel prakticky poslepu, nic jsem neviděl a ani jsem netušil, jestli vlastně chci vidět, byl jsem na sebe naštvaný nebo jsem se o to pouze snažil, málem jsem zapomněl na to nejdůležitější, co jsem po Životě, chtěl, tu srst! Jsem hlupák, hlupák! Díky vlčímu bohu, že je Život jaký je a tušil, co po něm žádám. Tupče! Vyštěkl jsem na sebe po chvíli, ale to jsem byl už od Života daleko, čekal jsem, jaký bonus myslel, něco takového mi řekl, pokud jsem neměl halucinace, ale o tom jsem pochyboval, pamatuju si každou vteřinu, kterou jsem tam nahoře prožil. Šlápnutí na keř, čenichání po pěšině, přešlapování mostu, celej rozhovor se Životem, proč byl tak krátký? Vločka by určitě ještě chvíli počkala, ale já pospíchal... A to se mi odtamtud vůbec nechtělo! No... ještě se mohu vrátit... V tomhle případě zavládla moje lenost a raději jsem sešel zbytek kopce a šel k místu, kde jsem naposledy spatřil Vločku.
Stále tam byla, překvapivě. „Tak jsem tu,“ pověděl jsem, nevypadalo to, že by spala, narozdíl od mě, takže jsem nijak nešeptal, došel jsem ke svému minulému místu, sklouznul se k zemi a natáhl se do pozice, s kterou jsem tu ležel minule. Prohlédl jsem si své tlapy, zdály se normální... Černé. Povzdechl jsem si a kouknul na Vločku. „Něco... Novýho? Jinýho?“ Tak trochu jsem začínal věřit tomu, že všechno, co se týče Života a Smrti je jeden velký podvod, ale popravdě, ještě jsem nezkoušel svoji magii, v které bych dle všeho měl být mnohem lepší. „Už můžu jenom čekat... A doufat,“ doufat jsem podal po chvíli, hlavu jsem si položil na přední tlapy a sledoval Vločku, byl to taky jediný, záchytný bod v téhle tmě.
„Napadlo tě, co když to všechno je balamut?“ Dost pesimistická otázka, ale... Já byl takový a to nezmění žádný Život. Nebo Smrt. „Byla by to pak ztracená naděje a.. A asi bych si připadal dost hloupě,“ vyžvanil jsem skoro cizímu vlkovi polovinu svých pocitů o své srsti a nakonec bych skončil stále černý... Asi... Asi by to bylo dost velké zklamání, další, snad již poslední...

OBJEDNÁVKA:

Barvírna:
ID – B01/Méně viditelná půlka těla bílá, „šlahouny“ srsti se navzájem proplétají do druhé půlky těla, na předních nohou zelené a černé nebo bílé žilky (černá nebo bílá záleží na podkladu), „obočí“ zvýraznit podobnou „žilkou“ jako na nohách – černá nebo bílá. (Pro představu „šlahounů“ a „žilek“: http://fc03.deviantart.net/fs71/f/2013/099/9/9/kian_by_sidonie-d60zwwk.png) (20 Vlčích máků + 170 oblázků –Vše schváleno Noxem)

Vlastnosti:
ID - V01/síla/23* (115 Pomněnek)
ID - V01/rychlost/22* (60 Vlčích máků a 50 Kopretin)
ID - V01/vytrvalost/7* (35 Kopretin)
ID - V01/obratnost/6* (30 Safírů)
ID - V01/taktika lovu/2*(5 Ametystů a 5 Safírů)

// Narrské kopce
Snažil jsem se držet po pachové stopě Vločky, přeci jenom to bylo mnohem snadnější, než nějaké hledání Života na vlastní pěst. Když jsem šel ke Smrti, neměl jsem nikoho a nic, co by mě k ní navádělo a také jsem vůbec netušil, že k nějaké Smrti jdu, ale tentokrát jsem tušil, že mířím k Životu, také jsem věděl, jak se takový Život chová, kde sídlí a jako bonus jsem měl pachovou stopu, které se můžu držet. Vločka byla vážně užitečná, nebyla k ničemu, to jsem musel uznat, ale abych ji pouze nevyužíval ke svému dobru, vcelku dobře se s ní klábosilo, i když se mě snaží přesvědčit, že nejsem makový, ale povidlový. Což je špatné, jedna vlčice mě skoro půlku života přesvědčovala, že vážně nejsem povidlový, ale vážně makový. Panebože! Soustřeď se na cestu a ne na vlčici, která ti zkazila život a donutila tě jít sem! Rád jsem na někoho něco sváděl, respektive, rád jsem něco sváděl na svou matku, odplata za to hnusné chování a zanedbávání!
Tušil jsem, že jsem na správné cestě, pod nohama jsem cítil příjemný, chladný písek a kdyby se mi do zad neopíral ten protivný, chladný vítr, možná bych si tohle místo zamiloval, ale písek, i přes jeho šimrání, mi vadil, ještě dlouhé dny potom, co jsem vždy opustil nějakou pláž, jsem měl písek všude možně a hlavně strašně škrábal na tlapkách mezi prstama! Takže si to ještě zopakuj, chceš po Životě, aby ti změnil barvu srsti, půl černá, půl bílá… Chceš být rychlejší, silnější vytrva - Aůůů! Nedokončil jsem své myšlenky a místo toho bolestně zavyl. Nedával jsem pozor a přední tlapou jsem šlápl na trnitý keř poblíže potůčku. Aůů… na tenhle mě upozorňovala Vločka! Našpicoval jsem uši, zvedl tlapu a zubama si z polštářku vytrhl jeden trn, který tam uvízl. Herdek filek, mě se vždy musí něco stát! Zaklel jsem ihned potom, ale napadlo mě, že bych klít neměl, co když mě Život slyšel? Mohl se také rozhodnout, že by mi mé přání nesplnil a to by bylo hrozné! Uši jsem stáhl co nejblíže k tělu a zamumlal tu nejsušší omluvu, která mě v té chvíli napadla. „Pardon.“ Špitl jsem a pomalu začal špicovat uši, prošel jsem kolem potůčku, pro všechny případy se z něho nenapil (!) a šel dál, hledal jsem další, orientační bod, který mi určila Vločka. Což byl most, oči mi těkaly do všech stran, Most, most, most… Sakra, jak takový most vlastně vypadá? Proč jsem sakra tak zabedněný vlk?! Ani nevím, co si mám řádně představit pod pojmem most. Tupče, tupče, tupče! Nadával jsem sám na sebe, kdyby to bylo možné, na místo bych sám sebe přetáhnul co největším, možným předmětem po hlavě, třeba by se mi pak v hlavě rozsvítilo! Požádej Života, aby tě udělal chytřejším, génie! Další nadávka, která směřovala od toho tichého hlásku z mé hlavy na mou maličkost. A taky bys mohl být vyšší a hubenější, přetéká ti špek, skoro táhneš břicho po zemi! Už jsem tomu hlasu musel začít odporovat! Nejsem zase tak tlustý, malý také ne, jsem menší, než obyčejní vlci, ale kdo si toho všímá?! A komu to vadí! Hm?! Mě ne! A ten tuk… Zásoba a zimu!
Hm… Už jsem naštvaně bručel, žádný most jsem neviděl, ale všiml jsem si něčeho jiného, pěšinky! Ty tupane! Říkala pěšinku a až pak most! Další nadávka na moji tlustou maličkost, šťastně jsem vykročil na pěšinku, hlavu sklonil k zemi a čumákem pomalu ryl v zemi jako krtek. Cítil jsem Vločku, byl jsem tedy na dobré cestě, abych našel Života. Čenich jsem nechával společně se zrakem u země, vajíčko na krku se jen tak, tak nedotýkalo země. Z jiného pohledu jsem musel vypadat vcelku komicky, rychlé, cukavé pohyby, čumák, který jsem si dřel o zem a navíc ocas, který sloužil spíš jako větrák. Život, Život, Život! Takhle šťastný jsem byl snad poprvé v Životě, nebyl jsem tak šťastný ani ve chvílích, kdy matka ulovila jídlo, ale také… Proč? Sežrala většinu a pak, perte se košťata! Proč já hlupák vždycky ustoupil! Mohl jsem se řádně nažrat, měl jsem právo, jako nejstarší syn, jako někdo, kdo jim lovil! Ne, já si musel hrát na dobrotu!
Absolutně jsem ignoroval, co se děje kolem mě nebo kolem čeho procházím, můj zrak byl upřený k zemi, pěšinka pomalu začínala končit a to mě teprve donutilo zvednout zrak, zvedl jsem ho a čenich také. Málem mi spadla čelist. Nakonec to dopadlo tak, že jsem pouze před tím, co se přede mnou tyčilo, pouze pootevřel překvapeně tlamu. Musel to být ten most, vypadal křehce, takže jsem pochyboval, že se přes něho mohu proběhnout nebo dupat jako slon, mohl by křupnout a já bych to tu Životu zničil… Ten by mě hnal… Ke Smrti rovnou! Na nic jsem nečekal, vyběhl jsem k mostu a těsně před ním zvolnil krok, přes most jsem nakračoval co nejopatrněji, po špičkách, dával jsem pozor na každý hrbolek, prasklinku nebo cokoli, co vypadalo podezřele.
Ve chvíli, kdy jsem se však ocitl na druhé straně, můj krok zrychlil a já zase došlapoval na všechny čtyři tlapy celou svoji vahou. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ve tmě jsem nic neviděl a bohužel, Život tu neměl žádný oheň, jako měla Smrt. Tady bych oheň ocenil, určitě Život nebude tak ošklivý! A nebyl. V dálce jsem si všiml bílého vlka, který ke mně stál zády, udělal jsem několik kroků blíže a jako první mě napadlo, že je to Vločka. Jak se sem sakra dostala?! Nechápal jsem, ale poté, co jsem se přiblížil, jsem si uvědomil, že to Vločka není. Žádná špička ocasu v černé barva, ale spodní část byla fialová! A břicho a nohy! Ty taky byly fialové! Navíc ten vlk měl fialové tlapky! Měl jsem začít mluvit? Co jsem měl říct? Dlouho jsem se odhodlával. „Ži-Živote?“ Vykoktal jsem ze sebe roztřeseným hlasem, okamžitě jsem sklopil hlavu k zemi, uši přirazil k hlavě a ocas stáhl mezi nohy, čekal jsem, až se ten vlk otočí. A to také udělal. Ihned jsem si také všiml, že má oči stejné barvy, jako má přední tlapy a spodní část těla. „Ano? Zeptal se mě podobně, jako Smrt, ale tenhle tón hlasu byl zcela jiný. Byl jsem od něho vcelku daleko, dál, než jsem byl od Smrti, podivuhodně, tohohle vlka jsem se bál mnohem více, věděl jsem totiž, co mě ceká nebo jsem si to jenom myslel. „Žádáš mě o to, abys mohl být silnější, rychlejší a mohl vyhrávat boje?“Ten vlk pro mě byl pouze další Smrtí, vlkem, který chce ze mě udělat trofej.„Ne!“ vyštěkl jsem na něho překvapeně, až lehce ucuknul, ihned jsem se však uklidnil. „Nechci vyhrávat boje, nechci bojovat.“ Ale všechny ty věci by se mi hodily, pouze ne k bojům... „Tak dobře,“ přikývnul souhlasně a opět se s tím úsměvem nadechl. „Je to vše, oč mě žádáš?“ Řekl to nejistým hlasem, ale já pouze souhlasně přikývl a začal couvat z jeho blízkosti, nedobrovolně, ale s úctou, ty kopce jsou jeho a já tam nemám, co dělat.
Po pár metrech jsem se otočil a chystal se jít na most, ale jeho hlas mě zastavil. „Meinere... Nezapomněl si na něco?“ Byl jsem nezdvořilý! Zapomněl jsem! „Ach... Omlouvám se... Děkuji ti, Živote,“ lehce jsem k němu otočil hlavu, abych ho spatřil, jak tam vzpřímeně seděl na zemi, pak jsem udělal několik dalších kroků, než mě jeho has opět zastavil. „Ne... To tvoje přání,“ zakřičel na mě, abych ho vůbec slyšel. Zavřel jsem na krátko oči, hlupáku! Zanadával jsem si a začal se otáčet k Životu a chtěl se přiblížit, ale zastavil mě. „Vím, oč mě žádáš... Je ti vyhověno a... Čekej menší... Bonus,“ usmál se tak zeširoka, že musel zavřít oči, byl to pěkný úsměv. „Děkuji ti.“ Hlesl jsem spokojeně a chtěl udělat krok, ale jakoby moje nohy srostly se zemí, nemohl jsem udělat krok. Ne. Já nechtěl udělat krok, ale musel jsem. Dole na mě čekala Vločka. Ale moje nohy neposlouchali. No tak! Zuby jsem měl zatnuté, soustředil se a nakonec jsem udělal krok k mostu, přešel jsem ho, tentokrát dost těžce, pořád jsem se chtěl vracet, vůbec jsem s Životem nemluvil, málo jsem mu děkoval! Tolik důvodů, proč se vracet a další bych určitě vymyslel! Tentokrát říkala hlava a srdce "zpět", ale nohy "k Vločce!"

//Narrské kopce

Pomalu jsem se odhodlával vstát, ale moje lenost vyhrála a já se rozhodl, že nadále budu s Vločkou diskutovat v leže. „Ale taky mám času dost, abych vyřídil to, co potřebuju,“ opáčil jsem. Nechtělo se mi na tu změnu čekat, ale co... Byl jsem prostě líný vlk, coby pro vlastní dobro nešel ani dva metry, protože to je prostě zbytečná námaha.
Docela mě zarazilo, že Život nepožaduje drahé kameny, ale žádá květiny. Uh... Takže kytky... Povzdechl jsem si a opět na krátko zavřel oči, dobře se mi tak přemýšlelo a momentálně jsem přemýšlel nad těma kytkama. Tak fajn, usoudil jsem nakonec, protáhl s znova svá záda a pomalu se začal škrábat na nohy. „Tak dobře, jdu tam,“ zamumlal jsem spíše sám pro sebe, protože pochybuju, že Vločka mému nesmyslnému mumlání aspoň trochu rozuměla, často jsem měl sám potíže rozumět sám sobě a to už bylo co říct.
Nadále se mi taky dost ulevilo, že Život není jako jeho sestra, není protivný, zlý a škodolibý, hádal, jsem, že bude jejím opakem, ale zas takovým? Tse, a že jsem podle Smrti já dobrák od kosti? No... To byl asi ten, sarkasmus, ale to je jedno, řekla to... Sarkasmus jsem sice využíval, ale moc jsem mu v podání od ostatních vlků nerozuměl, což bylo divné, ale já byl vcelku takový... Divný.
„Keř, potůček, most, Život,“ určil jsem si čtyři body, které bych měl stoprocentně tam nahoře najít a souhlasně nad tím přikývl, aby Vločka poznala, že jsem poslouchal a pouze ji nedonutil něco mlít a neposlouchal.
Udělal jsem několik kroků blíže ke kopcům, podíval se nahoru a zhluboka se nadechl, „Jo... I mě zajímá, jak budu vypadat...“ Vcelku jsem se toho i bál, je možné, že budu vypadat jako hlupák a to bych nechtěl, nechci být ještě větším hlupákem, než nyní jsem. „Tak se měj...“ Mohl jsem říct "zatím", ale třeba Vločka odejde...

//Vrchol Narrských kopců

Moc jsem toho nenaspal, měl jsem takový ten polospánek, kdy vnímáte vše okolo sebe, ale přesto odpočíváte, spíte, ale všechno vás ihned probudí. Je to únavné, chcete spát, nemůžete, někdy to vyčerpává mnohem více, než nějaký dvoudenní chození bez přestávky. Protože jsem slyšel vše, šelest větru, tlukot vlastního srdce, svůj dech a dokonce i drkotání zubů, slyšel jsem i přicházející Vločku. Přeci jenom, chodila po zemi a já na to byl, jako vlk země, citlivější.
Její kroky se stále přibližovali, přibližovali a nakonec jsem slyšel, že stojí kousek ode mě. Neotevřel jsem oči, ještě jsem byl v tom svém polospánku, ale čekal jsem, co udělá. probudí mě? nechá spát? odejde? Vcelku mě to zajímalo, jestli mě nechá spát, nechá mě spát, jestli mě probudí, tak mě probudí, jestli odejde, tak prostě odejde, nebudu ji obviňovat ani v jedné situaci. Rozhodla se pro to, že mě probudí, Hm... To je to nejhorší, co z těch tří věcí mohla udělat, zafňukal jsem si a pouze křečovitě zavřel oči. To už však mé jméno řekla mnohem hlasitěji. Zabručel jsem. Protáhl jsem si končetiny, převalil ze z břicha na bok, následně na záda, na druhý bok a opět na břicho. Takže jsem se prostě protočil na zemi a přitom dlouze zívnul. A venku stále panuje noc. oči jsem měl stále zavřené, ale pak jsem je už otevřel. Tělo jsem měl natažené, aspoň jsem si na krátkou dobu připadal větší, delší, prostě lepší. „Už jsem vzhůru,“ zívl jsem k tomu a zamlaskal, popravdě, rád bych se ještě prospal, ale co. „A nechceš si k němu udělat ještě otočku?“ Zeptal jsem se ji. „U-určitě si něco zapomněla! No! Tak utíkej, ať ti Život neuteče!“ ocasem jsem švihnul ke kopcům, kdyby si udělala ještě jednu otočku, znamenalo by to, že bych se mohl ještě prospat.
„Milý?“ Zpozorněl jsem, po zkušenosti se Smrtí bych už dalšího nevrlého vlka nesnesl. A už vůbec bych ho nesnesl, když jsem unavený!
„Fajn, zajdu tam,“ zhluboka jsem se nadechl a přemítal, co vlastně po Životě žádám. „Kde toho Života přesně najdu?“ Nehodlal jsem totiž lítat po všech čertech,když tu mám někoho, kdo mě může navést do posledního kroku, ano, jsem zmetek, zrovna jenom využívám společnosti, o kterou jsem se neprosil.

Jelikož mi Vločka řekla, že nadcházející podzim pro ni bude už pátý, pro mě teprve čtvrtý, znamenalo to, že Vločka je tedy o necelý rok starší než já. Jo... Jsem ještě poměrně mladý, ale přesto už otrávený životem, třeba se to změní. Až zajdu za Životem, mohl jsem v to akorát doufat, kdyby to tak nebylo, asi bych už nevěděl, co s vlastním životem dělat. Také je zde možnost, že na mě budou vlci divně zírat a přemýšlet, co jsem za obludu, která je spojena ze dvou vlků, z bílého a černého... Ale co, naučil jsem se mnoho věcí ignorovat, naučím se ignorovat i pitomé poznámky o tom, že jsem půl takový a půl makový.
„A Až přijdu od Života?“ Zeptal jsem se Vločky. Ale pak si to uvědomil. „Vlastně, pak to bude v pořádku, prostě sebou plácnu na sníh to stranou, aby byla vidět bílá a ne černá, do uhlí... No, do uhlí si lehat nebudu, ušpinil bych si bílou srst a jak sis stačila určitě všimnout, já nesnesu špinavou srst,“ oklepal jsem se přitom pomyšlení, že bych měl mít ihned bílou srst špinavou... Brr... To si můžu nechat tu černou, na té nejde vidět špína! Svoje ukousnuté ucho jsem pouze odkýval a poznámku o tom, že to musel být tvrdý zápas jsem nechal bez reakce, nebyl to žádný zápas a už vůbec nebyl tvrdý, ale to slyšet a vědět vůbec nemusela. Nikdo to nemusel vědět, protože by se mi akorát smáli, napaden a poražen vlastní matkou... Tvrdý to zápas...
Všiml jsem si toho, že nad mou odpovědí, že má matka mi řekla, že jsem zlý, kroutila hlavou, ale neměla u toho nijakou poznámku, chvála bohu. Pak se však zamračila a spustila to, že o sobě nikdy před ni nemám říkat, že jsem zlý. Pak ještě něco o tom, že jde na ten kopec, pouze jsem pokývl hlavou, já půjdu až ráno... A jenom tak, chtěl jsem od ni zjisti, jaký ten Život je, nechci potkat Smrt číslo 2, to bych si asi dvakrát rozmyslel, než bych tam nahoru šel. „Měj se.“ Pokynul jsem ji hlavou na pozdrav a čekal, až mi zmizí z očí. „V rámci možností jsem zlý,“ zahuhlal jsem si pro sebe s pokrčením ramenou, zívl a položil hlavu na tlapy, až dorazí, může mě probudit, pokud mě neprobere, no. Proč by mě budila? Určitě hned po odchodu od Života odejde a já tu zůstanu sám, jako vždycky.