Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zarostlý les přes Zrcadlovky

„Dobře,“ přitakal už tak jenom polohlasem, protože neměl, co jinému k tomu říct. Většinou prostě... nehledal nic, co by ho nějak zaujalo a už vůbec to nepožadoval po ostatních, takže neměl vůbec ponětí, co by v tom všem měl hledat.
Snažil se při chůzi hledět přes sebe, sice se rozednívalo, ale s jednim okem toho moc neviděl a sníh všechno bořil do jedné barvy, ve kterém se toho mnoho ztrácelo – třeba díry v zemi a kořeny. Ale taky měl pocit, že jestli bude zírat někam jinam, bude z toho všeho akorát zmatený, furt nějak nechápal, co se vlastně stalo a jestli někoho tak trochu neodsoudil k záhubě. „Dřív jsem se bavil tim, že když se mě někdo zeptal, proč jsem takhle černobílý, tvrdil jsem jim, že jsem sourozenec Života a Smrti,“ pokrčil rameny při chůzi, letmo ignorující opěvování jeho úžasnosti, „tak se toho třeba někdo chytil a vykládal to dál,“ dokončil tu myšlenku. Už sakra dlouho to nevyužil. Asi si na to už zvykli, že ne všichni vypadají úplně všedně a normálně.
Cesta sice nebyla tak dlouhá, byla však pomalá v tom sněhu, přes kopce a pořád dál na sever. Do smečky, ze který by měl oficiálně odejít. Je to vlastně dobře? přemítal. Víceméně v tý smečce akorát lovil, což přímo nesnášel a... sice to bral jako místo, kam se vracel, nenazval by to úplně domovem. Furt si myslel, že domov neměl a náležel venku. Proto v něm i trochu otřáslo při zmínce, že by měla Bianca přinést nějaké jídlo. „Jako... zajíce?“ zeptal se opatrně. Vysoká byla vysoká a to moc nemusel. Protože to ani nežral. „Kde jinde by měl být v týhle kose? Navíc s potěrem,“ dodal s pokrčením ramen.
„Jo, prdim,“ přitakal na to.

//Mech? Nebo lov? Vyber

Proč ta nejsložitější otázka toho všeho padla zrovna o tom, co by mu mohlo udělat radost? Jeho vrchol spokojenosti byl tehdy, když okolo něho byl mrtvolný klid bez jakýchkoli problémů a rušivých elementů. Do čeho ses to dostala, posteskl si nad ní. „Uvidíme časem,“ řekl prostě, protože by ho stejně ani při sebevětším přemýšlení nic nenapadlo. V hlavě měl poměrně vzduchoprázdno, ať se jevil jakkoli.
Takhle daleko jsem se nikdy nedostal, co dál? přemítal nad vlastní situací, která mu přišla jenom krapet neuvěřitelná, spíše zcela podivná a kdo ví, kdo by se mu vysmál jako první, že se dostal do tohohle. Asi já. Nebo ta bílá půlka. Jak ta se asi má, přemítal nad všemožnýma blbostma, že se ani pořádně nesoustředil na okolí a na to, že osobní prostor měl pro sebe. „Já?“ nechápal. „Moje ego bolí svojí velikostí,“ bránil se sarkasticky. A trochu dotčeně, ale ne z toho důvodu, že by sebedůvěru měl a vypadá to, že ne. On ji neměl, bral se za patolízala, ale tlapu na srdce, moc silnějších okolo nebylo. To však utápěl fakt jeho paficismu, kdy se nechtěl do ničeho tolik zaplétat. „Ostatně to byl původní plán,“ přitakal a vstal i ze země, nechtěl se moc dlouho zdržovat na místě, už takhle stáli dlouho a zima byla nepříjemná. „Než se setmí to asi nedáme,“ zkonstatoval s rychlým pohledem mezi stromy, ale slunce bylo už prakticky ztracené, „půjdem tam, není to už daleko a je to rychlejší, než hledat skrýš,“ pokynul hlavou, aby se vydali na cestu a při chůzi otepoval vzduch okolo alespoň o pár stupňů.

//Východní hvozd přes Zrcadlovky

Jo, přitakal jí jenom v hlavě, protože to zcela určitě slyšet nechtěla, jak můžeš vědět, že to prostě nezmizí? Taková pozitivní myšlenka do té úplně skvělé situace, která mohla dostat už jenom třešničku na dortu. Pokud by ta třešnička byla prolezlá červem, aby to mělo to pravé kouzlo situace. Gesto? nechápal zrovna tak, ale dal to najevo jenom dalším povytažením obočí, než se nad tím zamyslel, aby mu došlo, co to vlastně mělo být a co po něm bylo do budoucnosti chtěno. „Dobře,“ řekl na to krátce. Už toho namluvil dost, takže to asi stačilo, aby dal najevo, že to celý chápe, i když to asi bude chtít chvilku cviku.
Horší bylo, že si měl sám určit, jak se má projevit náklonost jemu? Kromě toho, že nebyl na slova, nebyl zrovna ani na gesta a kdyby znal i ty ostatní možnosti projevu náklonosti, asi by si z toho za těžko něco vybral. „Budu ho brát jako samozřejmost,“ řekl prostě, „a pokud se to nějak změní, tak mi to řekni a vezmu to v potaz.“ Takové... romantické. Ale jemu to asi stačilo. Nebo mu to stačit nebude, ale to zjistí až později, kdy se s tim nějak sžije. Stejně jako jiné věci mu trvaly na zvyk dlouho, tohle asi taky nepřijde přes noc.
Jeho pohyby se nějak omezily ke krčení ramen. Takže ten přirozený pohyb, který dobře znal, „nikdy jsem moc nemusel vlky, co jenm přikyvují a nic neřeknou,“ osvětlil jakousi svoji preferenci, která se upřímně odrážela úplně ve všech vlčicích se kterými kdy byl delší dobu a neměl s tím velké problémy. Prořízlé tlamy, škodolibé, dupaly mu na krk... Asi to něco značilo.
Kdyby v tý chvíli věděl, že mu za rohem umřela ségra, možná by na to všechno reagoval jinak, ale pro křišťálovou stěnu věděl jenom to, že je s ní docela za dobře, ačkoli mezi sebou mají propast, kterou nikdo nepřeleze, protože ji tvořilo trauma a dětská nenávist. Nic ale Biance k tomu už neřekl, rodina byla další jemu dost neznámá věc.
Těžký kámen nervozity a úzkosti z něho začal upadat, ale začala se mu do kožichu vtírat zima a snižující se teplota společně s klesajícím sluncem. „Tak dobře,“ uznal, ačkoli... furt docela v nějakých věcech nejistý. Třeba ve vlastním selhání, které brzy očekával. Zhluboka se nadechl, chtěl jedním výdechem ze sebe vše setřást, ale zarazila ho Bianca, která si sedla k němu blíže a otřela se mu o krk. Držel v plicích od té chvíle vzduch, dokud ho to nezačalo bolet, až poté pomalu vydechoval. „Uvidíme, jak to budeš brát za půl roku,“ rýpl si s pohledem mezi stromy, než zrak sklonil níže a zbytek vzduchu vydechl Biance do čela. „Co teď?“ nadhodil.

//sorry, jsem trochu potlačila, že brečí :d

Nevěděl, jak by měl reagovat na pláč. Nějaká slova útěchy, prosté řečení "nebreč" nebo... cokoli. Reakce od něj horkotěžko přicházela, mohl tomu všemu jenom ztuhle přihlížet, dokud se to nějak nezačalo uklidňovat. Teda tahle část, to, co se dělo okolo, že furt řešili, co řešili, že se sami motali v kruhu, to furt bylo aktuální téma, přes který se nějak museli dostat. Jenže se motali v kruhu. Vždy se to uklidnilo, pak zase rozhořelo, řekli podobná slova nějak jinak, uklidnilo se to, rozhořelo a tak stále dokola už... řadu měsíců. Pokaždé, co se viděli.
„Kdybych se nezajímal, tak tu už dávno nejsem,“ namítl na to. Nemohl kompletně překopat svoji osobnost, aby se choval zcela jinak. Furt... to byl on. Furt byl stejně k ničemu pro společnost nehledě na to, že si v ní vybral svého favorita. „Tak ho nedoluj, když budeš vědět, že tam je.“ Byla to chabá výmluva, ale jemu dávala zcela smysl, když to řekl. Následně už tolik ne, ale nechtěl se nutit do toho, aby byl někým jiným, protože to nikdy nemohlo sklízet ovoce.
Kdo co musel a nemusel mohla být hádka na děsně dlouho. I potom měli možnost zmizet, neudělali to, stáli tam, lezli všude možně a jeden z nich zemřel. Pak si prošla limbem, vrátila se a od té doby to mezi nimi bylo takové, jaké to bylo. Divné, ale divné z toho důvodu, že oba bojovali s něčim... novým. Respektive oba bojovali s tim, co se divnýho rojilo v tom jednom, který to ani nechtěl nikdy cítit, protože tušil, že to bude právě takový bordel. „A mohl bych po tom všem zapomenout?“ zeptal se prostě s pokrčením ramen, jako by to bylo něco úplně vedlejšího, přitom se okolo toho všechno točilo.
Hlavu lehce naklonil do strany. Oko přimhouřené a sledoval přitom Biancu, která se tentokrát snažila táhnout věci na to, že ona je ta zlá v tomhle všem a ne on, který to furt bojkotoval. „Co když tě pro to budu mít radši?“ zeptal se mimoděk. Nikdy nebyl úplně favorit submisivních jedinců, co se nechají využít jako košťata. „Když mi něco takovýho řekneš, tak to znamená, že si to zasloužim, ne? Z jiných důvodů se to obvykle neříká.“
Sice nikdy necítil, že by někdy byl pro někoho ten první, ale zase znal to, že si sourozenci mohli udělat mnoho a stejně nakonec byli sourozenci, kteří si k sobě našli cestu. Nejlépe v případě, kdy je spojovalo podobné trauma. „Ale byla si první v jeho životě a to ti nikdo neodpáře. zná tě nejdéle ze všech a vždycky nejdéle znát bude.“
Překvapeně povytáhl obočí nad faktem, že nad takovými věcmi nerozhoduje. Teda on podle svého v ničem nikdy nerozhodoval, ale taky nehleděl na výběr jiných, takže ho tohle... docela překvapilo. Chvíli nad tím přemítal, pohled zase někam trochu dál a srovnával si myšlenky, kterých byl až nějak moc. „Chceš to celé risknout?“ zeptal se prostě s jistou kapitulací. „Při nejhoršim to bude jenom na zbytek života,“ dodal s kapkou sarkasmu.

Zářný příklad toho, proč nic necítit, nepouštět si jiné k tělu a vlastně vůbec neřešit, co se děje okolo, byla právě tahle situace. Okolo mrzlo, že by ven psa nevyhnal, situace byla kyselá, napjatá, na všechny strany nepříjemná a místo nějakého uklidnění – zbabělého odprásknutí se do neznáma – akorát víc bodal do vosího hnízda a čekal, jestli na ně nemá třeba alergii.
Ale už se do toho pustil, tak bylo načase v tom nadále pokračovat a počkat, jak daleko se v tomhle dokážou dostat. „Ne, nemám pravdu,“ vyštěkl, že mu od tlamy vylítl mohutný bílý obláček kouře. Jenže než mohl dál namítat, Bianca se pustila do vlastního kola výčtu toho, co by se stalo, kdyby se nikdy nevrátila. A hned v prvních dvou větách řekla absolutní blbost, ve třetí se ptala na zajímavou věc, ale ve čtvrté měla trochu mezeru v tom, co ti dva věděli. Ten další dodatek byl trochu složitější, protože se cítil divně provinile, že vůbec něco cítí. Stiskl zuby, až ho to docela bolelo, ale potřeboval chvíli držet tlamu, aby neřekl nic hulvátských bez rozmyslu, jak to z jeho tlamy vždycky vycházelo.
Nad tím posledním se musel jenom zhluboka nadechnout. Vždycky si přišel od svojí vlastní rodiny odstřihnutý, nepatřil k nim, byl tam cizinec, jak vzhledově, povahově, názory, úplně vším. A potkávat je ho bolelo, protože se vždy akorát potvrdilo, jak moc rozdílní jsou. Útěk je nejjednoduší, řekl si pro sebe. Bylo to ohledně strachu, ne? Utéct nebo bojovat. A on nesnášel boje, vyhýbal se jim a proto utíkal před vším, co mu jenom trochu začalo nahánět strach. Paradoxně to nikdy nebyl žádný průser, žádná sopka, žádný souboj, ale to, co se týkalo jeho samotného. „Já vim, že vždycky vyznívám jako ignorant,“ začal, protože si nějak ptřeboval definovat, jak ho ostatní vidí, ale nechtěl být nutně vulgární, „jenže problém je akorát v tom, že nemám potřebu dávat najevo, že se zajímám. Samozřejmě ne o všechny, většina vlků mi vždycky byla a vždycky bude úplně jedno a můj život bez nich i s nimi bude zcela stejný.“ Tohle celé si možná odpustit mohl, ale když už mluvil, mluvil až moc a nechtěl to nějak řešit, kolik slov je až moc do nějakýho proslovu. „Tehdy, když to celé skončilo, mi jedno stvoření řeklo, že mi odpoví na jednu otázku, kterou budu chtít a já se zeptal, jak vrátit mrtvé k životu. Musíš projít nějakým limbem, následovat strážce – to jsem ti už jednou říkal,“ zavrtěl nad tím hlavou, že tohle je to méně podstatně a netřeba znovu řešit, „ale taky mi řekl, že si to všechno zcela určitě zvládla a nemám se o tebe bát. Takže jsem hledal, protože jsem věděl, že tady někde budeš. A kdyby mi tohle neřekl? Tak bych hledal, protože už jiní z hrobu vstali. A kdybych věděl, že se nevrátíš? Sžíralo by mě to. protože já do toho portálu tehdy skočil první. Štve mě, že jsem to tehdy udělal, že se stalo to všechno, co se tam stalo, ale jo, určitě bych zapomněl, že?“
Nějak na prázdno klapl zubama, koukal posledním okem někam jinam a od tlamy mu akorát stoupala pára, dýchal nějak moc dalo by se říct. „Jsi oprsklejší a nenecháš se sebou úplně jinými zametat,“ okomentoval fakt její změny, „ale není to troska. Přijde mi, že tuhle Biancu mám radši,“ přiznal s delší odmlkou a pohledem raději někam jinam. „Protože mi najednou došlo, že už nejsi vlče, že nejsi pořád jenom s bratrem, ale svoje vlastní osobnost s názory, pocity a vším.“
„Nenašel si novou, jenom ji rozšířil,“ namítl, ale těžko říct, jestli tomu vlastně sám věřil. Ohledně rodin měl své vlastní názory, které nemělo smysl moc sdílet. „Chci, abys byla šťastná,“ řekl prostě, „ale bojím se, že pokud budeš svoje štěstí hledat ve mně, akorát tě zklamu.“

Nemesis
magie od Života bez hvězd - iluze
50 % sleva na speciální magii

děkuju

Přidáno.

//Středozemka

Všechno to bral s tím klidem, možná s apatií a arogancí, která mu byla vlastní a se kterou se musel smířit každý, kdo s ním někdy trávil čas. Neuměl na věci reagovat, vlastně ani nechtěl, všechno jím proplouvalo jako řeka, sem tam se tam zasekl nějaký bordel, který ho hlodal uvnitř, ale nikdy to nedával najevo ostatním.
I to vztekání bral s klidem. Prostě frustrace, kterou ze sebe potřebovala uvolnit a u něho to bylo fajn, ani ji neplánoval soudit. Jenom nechápal definici jako předtím. Co bylo předtím? Jaká doba byla předtím? Kde byl ten zlom? Koukal do země, sledoval bílou zem pod jeho tlapama s myšlenkou jenom na to, že i jeho konec má přijít v zimě. Měla to být ta letošní? Netušil, nevěděl, nechtěl to úplně řešit. Dál poslouchal Biancu, ač se to nemuselo zdát. Chtěl něco říct, že nemusí dělat nic, že nemusí řešit, kým vlastně je, protože na tom nezáleží. Jenže nic nakonec neřekl. Tlamu nechal pootevřenou, hleděl do země, opakoval si ta poslední slova, co řekla a až po osmém opakování k ní otočil hlavu. Ale místo té apatické prázdnoty tam byl jistý odpor. „A tvoje smrt by tohle všechno vyřešila?“ odsekl. Otočil se k ní čelem, stromy na ně házely studené stíny, vzduch byl děsně chladný. „Tobě by to vlastně bylo jedno, byla bys mrtvá, ale okolí? Jo, já nic necítim vlastně, to je pohoda. Saturnovi by se to nikdy neřeklo, by nad tím mávl tlapou, všechno by bylo v pohodě,“ pokrčil rameny. „První, co mě zajímalo, když si lehla mrtvá a zmizela, bylo to, aby ses vrátila. Protože to jde, věděl jsem to už tehdy. Ale to je vlastně fuk, ne?“

//Staré Meandry přes Červenou řeku

Po celých těch letech toho o smečkách věděl strašně málo a bral to tak, že nikdo o nich moc neví, protože jedna z něj udělala betu a jeden upřámný pohled na něj a všichni museli pochopit, že on žádná beta nebyl. „Seš alfa, on je alfa, nemůžete si udělat, co chcete?“ zeptal se s pokrčením ramen. Třeba by i jemu dovolili, ať si rok táhne po všech čertech a pak se ukáže na nový rok, ale jeho mozek by nebral, že je tulák a nemělo by to ten efekt, který u sebe potřeboval. „Na existenci jako tulák stejně není nic krásného a romantického,“ vydechl. Naštěstí o takový věci ani nestál, aby ho to nějak trápilo, ale furt se snažil nějak Biancu od toho nápadu odradit, aby... prostě nedělala blbosti.
Na chvíli ho i donutila zmlknout. Šel přes planinu, šumění říček nechával za sebou a přemítal nad odpovědí, která neexistovala a i kdyby ano, nechtěl na to odpovídat. „Nevim,“ vysoukal ze sebe něco. Ani netušil, jestli se dá vůbec cokoli nazvat vztahem. „Ale já toho nevim dost.“
Jeho vtip o umírání nesklidil žádný potlesk a ani uznání. Na bodovacím systému jedna až deset dostal maximálně dvojku, takže nemělo smysl se pokoušet ho zopakovat.

//Zarostlý les přes Esíčka

Trochu se ztrácel sám v sobě. Chtěl zpátky svojí samotu, nezávislost, chtěl už zase jenom chytat ryby a neřešit, že by něco měli žrát i ostatní. Tohle... mu trochu narušovalo plány. Nic s tim dělat nemohl, ale co. Možná s ní chtěl cestovat, možná chtě být sám, možná se ještě ani pořádně nedostal z toho, že umřela a zase ožila. Možná se tím vším cítil provinilý, možná ji vážně mě rád, možná netušil, jak se jmenují emoce, možná netušil, jak svět okolo něho chodí. Možná byl prostě jenom hloupý.
„Nevím,“ řekl prostě, „jsi jeho jediná sestra, ne?“ Ne, že by ji chtěl donutit k provinilosti, ale nelhal a pokládal věci takové, jaké ve skutečnosti jsou. A tohle nebylo nic příjemného. „Jestli chceš odejít, řekni mu to. Jestli nechceš, tak... nic neříkej? Jestli chceš v té smečce zůstat, řekni mu třeba, že chceš chvíli pro sebe. Nebo tě doprovodim do Mechu a pak odejdu sám. Někdy se třeba objevim, někdy nás třeba svede dohromady nějaká další pohroma, kde už snad nikdo neumře.“ A případně já.
„ALe už pojďme,“ kývnul hlavou. U těch šutrů byli už dlouho.

//Středozemka přes Červenou řeku

Nic dalšího na to neřekl, jenom nad tím lehce zakroutil hlavou. Bral to jako definitivum, rozmyslel si to, došel k tomu, chtěl to udělat. Obvykle své myšlenky neměnil, minimálně ne v rozmezí několika let, takže... Odejde. Buď to řekne, nebo to řekne ona, až půjde okolo lesa, ale nebude se tam už vracet se slovy, že jde domů. Prostě se půjde maximálně podívat, jak si tam žijou, ale pro něho tam už místo nebylo a v hlavě to místo snad ani nikdy neexistovalo.
Padla noc, poslední z těch letních, kromě hvězd byl na obloze i srpek měsíce, který neposkytoval mnoho světla, ale bylo určitě lepší, že byla tma. Alespoň nemusel vidět její výraz, nemusel se moc zajímat ani o ten vlastní. Zhluboka se nadechl, chtěl i dlouze vydechnout, tak nějak si povzdechnout nad životem, ve kterém se opět něco dělo a to on neměl rád. Měl rád stereotyp, obyčejnost, klasický život bez nějakých zatáček a zajímavosti. Místo výdechu mu ale z tlamy vyšel nějaký zvuk. Těžko by se to nazvalo vytím, spíše to bylo tiché houkavé volání mateřské planety, aby ho vyzvedli z tohohle bordelu, který okolo sebe vytvořil.
Pár chvil ještě hleděl na černou oblohu, zbytek vzduchu z plic jenom tak vydechl, sklopil hlavu a poslouchal Biancu, která zrovna tak zněla odhodlaně, že odejde. „Tak pojď,“ řekl prostě, „ale první to řekni Saturnovi,“ dodal a vlastně to byla i výzva. Jestli si za tím dokáže stát.

„Co?“ vyprskl zmateně. Přimhouřil i u toho oči, rázem zakroutil hlavou, vydechl a pak seděl, mlčel a tupě zíral do prázdna. „Není to kvůli tobě,“ dodal. Jenom nedokázal říct, proč vlastně teď, proč vlastně vůbec. Teda věděl to, tušil, ale blbě se mu to převádělo nahlas, protože si nemyslel, že jiní pochopí tu jeho logiku za tím. „Nikdy mi nesedla ta myšlenka, že se mám někam vrátit,“ přiznal, „a toulání mi vždycky bylo bližší srdci. Raději přenášet svoji rejpavou energii rovnoměrně mezi všechny, ne tim zahlcovat jednu skupinu.“ Tlapu na srdce, neměli ho občas plný zuby s tim, jak se choval? „Občas bych se tam ukázat mohl,“ zamumlal s pokrčením ramen, „ale chci projít zbytek světa, který jsem ještě neprošel.“ Minimálně Gallireu. Celé ty roky a stejně mu toho tolik chybělo.
Nedávalo mu však smysl, proč by měla odcházet i Bianca. Pokud se pomine to, že byla alfa, tu smečku hledala Launee pro ně, aby měli kde žít. „Nemusíš být alfa, ne?“ zeptal se, „můžeš mít jinou roli ve smečce... Beta je volná,“ pokrčil rameny. Lindasa bude mít možná výhrady proti její barvě, ale je to sestra hnědého alfy, třeba bude trochu shovívavější.
„A chceš ty trávit čas se mnou?“ obrátil tu otázku na ni, „moje rejpání, moje mlčení, moje nenadále odchody bez toho, abych věděl, kam vůbec jdu? Nezastavuju se.“

Očekával oheň na střeše, protože to velice rád dělával. Založil lesní požár, ani si to neuvědomoval a neřešil to, pak ho uhasil, jako kdyby se opět nechumelilo a následně z nudy rozfoukal poslední maličký plamínek, co mu stál v cestě, protože... byl asi idiot bez budu sebezáchovy. „Myslim, že bych se měl vrátit k tomu, co jsem dělal dřív,“ přiznal. Mech měl rád, i když na to třeba nevypadal, dokonce mu záleželo i na jeho obyvatelích a ze všech smeček v okolí k nim bude mít nejblíže a asi by všechny zařadil i na svůj list "občas se ujistit", ale nikdy mu úplně nesedělo to, že se má vracet. Že vždycky, když jde pryč, má se vrátit, musí se otočit do lesa a tam se objevit. Chtěl, aby cesta nikdy nekončila, aby každé místo byla jenom přechodná zastávka a jeho domov byl vždy jeden strom přes noc a nikdy ne na delší dobu.
Zamračil se však při otázku, jestli by taky mohla odejít. On o tom nerozhodoval, ale nerozuměl, proč by chtěla odejít z Mechu. Však tam měla bratra, Launee, jestli se předtim nespletl, tak Saturnus i zjistil, co se kam strká a vyvedl s jeho kamarádkou mladý. „Ty chceš odejít?“ zeptal se bez odpovědi na její otázku. Nemyslel si, že chce. Naopak si docela myslel, že za tuhle otázku sám mohl svým prohlášením o toulání.

V jeho... oku to, vypadalo špatně ze všech směrů. Nesedělo mu to, cítil se z toho blbě a odsuzoval sebe samého, že se vůbec o něco pokouší. Neměl to dělat, měl se prostě smířit s tím, jaký život měl být. Mohl se snažit, aby vše bylo jiné, ale přitom... byl rád, když vše bylo stále stejné. Chybělo mu, když tyhle věci neřešil.
Povzdechl si, koukal do země, jako by mu mohla přinést nějaké odpovědi, ale spíš prostě neměl důvod hledět nahoru. „Můžu tě doprovodit,“ navrhnul jí ohledně návratu domů, „ale... pak odejdu.“ Za těžko se mu to říkalo, ale donutil se zvednout i hlavu. Myslel to vážně. Chybělo mu, kdy se mohl pohybovat po svět bez toho, aby říkal měl bych se někam vrátit. Nemít střechu nad hlavou, nemít žádné místo, nepatřit nikam, nikomu... Byl to život, kterému byl předurčen. Měl tu smečku rád, ty vlky tam, ale patřil ven.
„Nějak jsem se tu vyloupl, jak normálně dělám,“ pokrčil rameny, ale moc to komentovat nechtěl. Chtěl se prostě jenom vyloupnout zase o barák dál.

trochu doufal, že ten monolog nakonec nepovede a třeba mu něco řekne, ale asi by taky neměl do tohohle co říct. Nebo by hlavně ani nechtěl nic říkat, nechal by toho druhého, aby se v tom topil a snad by si to i zlomyslně užíval. Ale jenom trošičku.
Řekl však vše, co říct chtěl a sice toho moc nebylo, byl toho dostatek na to, aby… aby vlastně nic. Jenom sumarizoval pár myšlenek, které mohl říct už předtim a ušetřit si tohle celé bláznoství, ale on si moc věci neuvědomoval až do chvíle, než se zhroutily.
Zůstal stát a dále už jenom mlčel. Neměl co jiného říct, akorát by se vrátil k tomu, co už jednou zahlásil a to se vždy ukázalo jako těžce špatný. Na nějaký slova mu Bianca přikyvovala, hlavně na tu nadávku, co si proti sobě vytvořil, pak ale odvrátila hlavu a zírala někam do prázdna, kam předtim koukal i on, aby si srovnal, co vlastně chce říct. Podíval se tam taky, jestli tam nenajde nějakou odpověď, ale bylo tam prázdno. Takže, zopakoval si.
Po takže už nic neměl. Prostě tomu tak bylo a tím to chtěl všechno ukončit. Dal tomu tečku a neočekával, že by se mělo začít na dalším odstavci. “Takže těžko říct,” řekl prostě. “Furt mi přijde, že dělám něco špatnýho a přitom nevim pořádně proč.” Možná to bylo tim, kdo byla, možná tim, že byl prostě kemrd, ale nějak v tom celém neviděl žádnou logiku, za kterou by mohl obhájit svoje konání.