Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byl jsem hlupák. Mohl jsem se otočit a v klidu odejít s pouhou myšlenkou na to, že jsem z dálky viděl své sourozence, odbyl jsem si tím tak rodinný sraz po několika letech a mohl jsem se jít toulat po světě a nemyslet na ty dva. Jenže jsem vlk líná, vlk urážlivá a já si prostě musel jejich směrem zavrčet. Zdržel jsem se tím a dopomohl si k tomu, že mě jeden z hnědých spatřil. Laura, což bylo ještě horší, než hlupák Deliven.
Kdybych odešel, byl bych za hlupáka, což mi nevadilo, ale chtěl jsem vědět, co mi chce říct, posadil jsem se tedy na zadek, narovnal se v zádech, zvedl hlavu a čumák namířil lehce do vzduchu. Sledoval jsem Laura přimhouřenýma očima, přestal cenit tesáky a tvářil se kamenně, což mi problém nedělalo. Vždy jsem se tak tvářil, ale tentokrát jsem dával najevo, že jsem sám celý z kamene a nějaká omluva mířená mým uším by byla stejně platná, jako omluva šutru, na který jste omylem šlápli na cestě.
Pozdravila, ale já ji pozdrav neopětoval, dával jsem tím najevo, že se stále zlobím, že jsem zklamaný, že mě zradila. Jo... Zlobím se. Odpovídal jsem na její otázky pouze v hlavě, protože to jinak nešlo. Nejdříve jsem ji odpověděl s klidem, ale každou další otázkou byl můj vnitřní hlas hrubší, hlasitější, naštvanější. A ty bys odpustila někomu, kdo tě chtěl zabít? Kdo nečině přihlížel, a navíc tomu, kdo má být tvoji rodinou? Možná to, že byla Laura má rodina byl důvod k odpuštění, ale rodina by takovou věc nikdy neudělala, proto se ten důvod nuloval. Špatně jsem pochopil, že mě ta vlčice chtěla zabít?! Vyštěkl jsem a přimhouřil zrak natolik, že mé oči byly pouhými, zelenými linkami, jizva pod okem se napnula a začala pálit, ale nechal jsem to být. Mohla se otevřít, mohla začít krvácet, bylo by mi to jedno. Nikdy jsem nikomu nic neodpustil, myslíš si, že budeš vyjímka? Uvnitř jsem se pohrdavě zasmál. Neměl jsem důvod komukoli odpustit, všechny činy měli důvod a nikdy, nikdo nekonal bez rozmyslu, odpouštět nejde.
Možná si myslela, že mě obměkčí pochvalou mé srsti. Už nejsem černý, že? Položil jsem ji jednu otázku, kterou bych nejraději položil zcela jiné vlčici. Už nejsem jako otec, že? Upřímně jsem doufal, že ta vlčice už někde hnije v zemi, že ji vrány vyklovaly oči a vytrhly jazyk.
podívala se dozadu, stejně tak i já. Pochodoval k nám prostřední. Houpal se ze strany na stranu a snažil se přiblížit, choval se jako šašek, vždy se choval jako šašek, ale byl vlče, to ho omlouvalo. Už byl dospělý, měl se chovat rozumně. Ještě k tomu se rozhodl šišlat, co ho to napadlo?!
Musel jsem si jeho slova několikrát přehrát v hlavě, než jsem jim porozuměl, nechápavě jsem se na bratra zamračil, byl vážně tak hloupý? Ano, když mě viděl naposledy, byl jsem černý vlk se zelenýma očima. Pak mi však přibyla jizva, odtrhnuté ucho, má srst se změnila, na krku jsem měl dračí vajíčko, ale to neznamenalo, že se změnil i můj pach. Každý by svoji rodinu měl poznat na kilometry, ale on očividně ne. Ty hlupáku, oslovil jsem ho ve své hlavě se zakroucením hlavy. „Ne... Neznáš...“ Nemohl jsem si tenhle sarkasmus odpustit, i když jsem ho tak nerad používal.

První, co mě napadlo, když mě Vločka oslovila bylo to, že kvůli mě přišla o tu vyřezávanou bednu. Získal ji tříbarevný vlk, no... Byl jsem rád, že jsem ji nemusel tahat, byl jsem rád, že mě nikdo nepeskoval za to, že jsem ji nechal tahat Vločku a měl jsem být peskován za to, že ji nějakej ničema ukradl? Zcela lhostejně jsem pohodil mokrou hlavou k Vločce, odlítlo ze mě pár kapek, černých kapek, kterých jsem si všimnul až později. Tvářil jsem se nenuceně, bedna mě vážně nezajímala. „Ano?“ Bylo to něco mezi zabručením a povzdechem. Její další slova mě vykojelila. My skoro umřem a ona se zajímá o moji srst? proč se nezajímá o svoji? Sám dobře vim, že mokrej vypadám divně... Ona taky jako mokrá není žádná krasavice... Odfrknul jsem si a pohodil hlavou, takže odlítlo dalších pár kapek. Nechtěl jsem odpovídat, protože nebylo jak, prostě jsem chtěl odejít a neřešit. Ale moje přehnaná starost mě donutila podívat se sám na sebe. Sklonil jsem hlavu a ztratil dech a s tím i nějaká slova. Moje srst.... Má černá srst. Vystrašilo mě to, zcela jsem zapomněl na svoji prosbu k Životu, myslel jsem si, že za to mohla slaná voda. Ale byl jsem v ni už mnohokrát, nemohlo to být tim, to jsem chápal. Kapaly ze mě černé kapky, každá kapka odnesla kousek mě. S pootevřenou tlamou a zcela zděšený jsem sledoval kapku, která se vpíjela do písku. Černá kapka, kapka barvy noci.
Zvedl jsem tlapu, bylo zvláštní pohybovat bílou tlapou, na které se rýsovali zelené žilky. Tohle myslel bonusem? Nejspíše ano, protože já chtěl být černý a bílý, ne zelený. Tlapou jsem si chtěl setřít vodu z hlavy, akorát jsem si tak slanou vodu setřel do očí a to šíleně pálilo. A Vločka může odejít. Vážně to bylo první, co mě napadlo? Že už u mě Vločku nic nedrží? No, vždycky jsem byl divný.
Mezi tím se začal tříbarevný vlk vztekat, že je truhla prázdná. No, ještě bych riskoval krk pro nic... Takhle jsem riskoval krk pro jinej krk... Pohlédl jsem krátce na Darkallaina, který ležel kousek ode mně, mokrý, ale živý, dýchal. Byl jsem zcela klidný do chvíle, než tříbarevný vyjel na Vločku, že to je její vina. „Zmlkni ty imbecile!“ Krátký nával zuřivosti, potom jsem byl zase klidný a každý mi byl lhostejný.
Hašteření tříbarevného a Luciana mi bylo ukradené, nehodlal jsem se k nim připojit, ještě bych si ihned ušpinil bílou srst, to tak! Tůdle! Zaregistroval jsem však pohled Darkallaina, přejel mi mráz po zádech, pohled rudých očí mi nebyl ani trochu příjemný, nemáš zač. Snažil jsem se v hlavě napodobit jeho hlas, když už od něho nic nepřicházelo.
Přestal jsem věnovat i pohled jemu a raději se snažil najít nějakou čistou, sladkou vodu. „Potřebuju se umýt a smít zbytek černé srsti... Není tu náhodou někde poblíž jezero?“ otázku jsem položil pouze sám sobě, samomluva. Věděl jsem, že jezero poblíž je, potkal jsem u něho Vločku, když jsme šli k Životu - respektive, u toho jezera mě připravila o rybu, kterou jsem slíbil Lylwelin za cestu k Životu. A takto se spojili cesty Meinera a Vločky! Jak smutné, že kousek od toho samého jezera se jejich cesty rozpojí... Ještě tak vědět, pro koho to bude smutné...
Ozval se Darkallain, začal děkovat, konečně. Život někomu nezachraňuji jenom tak na počkání. Natočil jsem tělo k němu, snažil si držet kamennou tvář a neprojevovat city, ještě by si myslel, že mi na něm záleží. Druhá věta mě však donutila povytáhnout koutky tlamy víš. Samozřejmě... Něco za něco, heslo, kterým se řídím už dlouho. Mohl jsem si říct o cokoli, já jeho život zachránil, on ho jediným příkazem zase mohl někomu vzít. Já jeden život zachránil, ale on by ho musel vzít, aby byly váhy vyrovnané.
Neměl jsem však nikoho, koho bych nutně potřeboval připravit o život, tak můj nápad tedy padl. Smutně jsem protáhl tlamu a dlouze vydechnul. Nic mě nenapadá. Kníkl jsem smutně. Co bych potřeboval? Nic. Co mi může dát? Nic.
Asi toho budu litovat, hluboký nádech. „Už nikdy... Nikdy... Nikdy,“ i když jsem se chystal říct blbost, musel jsem ji říct důležitě a zveličit ji. Musel jsem se znova nadechnout, než jsem to mohl dopovědět. „Už se v mé blízkosti nikdy netop, jasný?“ Nedělal jsem si srandu, nedělám si ji, můj pohled byl vážný. „Nebo se nauč plavat.“ To by bylo i lepší, ulehčil by práci dalšímu, potenciálnímu záchranáři.

Jak jsem si mohl být jistý, že za těmi dveřmi je východ a žádné nebezpečí? Jednoduše, nijak! Ale mohl jsem to aspoň zkusit, kdyby za těmi dveřmi nebyl východ, ale příšera, zemřeli bychom. Ale také bychom zemřeli, kdybych nezkusil ty dveře otevřít, zcela logické.„Jednoduše,“ syknul jsem a udělal mezi slovy dlouhou, dramatickou pauzu. „Nijak!“ Pořád jsme pro to dělal více, než Vločka. Jestli tady umřu... Jestli tady umřu! Hledal jsem něco, čím bych mohl svoji výhružku dokončit, ale nic inteligentního mě nenapadalo. Chtěl jsem říct, že můj duch bude po zbytek života Vločku strašit, ale ona by tu zemřela se mnou, takže asi tak. Tak budu trofejí, no... Jako výhrůžka to absolutně neznělo, ale to mi bylo fuk.
Vločka se rozhola, že mi vyřve díru skrze hlavu, ještě trochu hlasitěji a určitě by se jí to povedlo! Křečovitě jsem při jejím křiku zavřel oči a zkřivil tlamu, uši připlácl k hlavě a snažil se neohluchnout. Úspěšně, ale hlava mi třeštila jako zvon. Na prázdno jsme klapl zubama. Nám?! To já si tam lámal kosti a způsoboval pohmožděniny, když jsem se snažil ty dveře otevřít, Vločka se zajímala o nějakou zatracenou bednu, kteráý určitě východ neukrývala.
Pro všechny svatý se loď znova pohnula, to nebylo dobré znamení. Bedna, na které jsem stál se zhoupla a já spadl do slané vody, ale tím, že se loď pohnula, se pohnuly i dveře a otevřeli se. Na nic jsem nečekal, prudkými pohyby jsem se snažil dostat na nohy a zaregistroval akorát to, že na nás vlci křičí, ať ihned vypadneme na břeh. Neřešil jsem, kdo kam běží, kdo koho přeskočí, aby byl rychlejší, ale na velice krátkou dobu mě zaujal tříbarevný vlk, který se rozhodl ukrást bednu, kterou našla Vločka. Nezájem. Staral jsem se o svou kůži! A srst.
Nohy mi kmitaly jako o závod, s jedním pádem jsem vyběhl schody, které mě dostaly opět na vrchol dřevěné konstrukce, ze které jsem seskočil za Vločkou dolu. Ale ne, ale ne, ale ne... Můj mozek opět zmatkoval, voda byla všude kolem pod dřevem a to znamenalo jediné. Skoč a plav! Proč já? Proč má srst, prosím ne, ne! Kňučel jsem na hraně dřevěné konstrukce a díval se pod sebe na vodu. Tříbarevný, Darkallain a Lucien s tím černo-bílým už skočili dolu, o Vločce jsem nic netušil, ale o sobě jsem tušil jediné. Neskočím! Raději bych tam umřel, než abych skočil do vody, ale osud si mě očividně chtěl ještě nějakou dobu nechat živého pro další problémy. Loď se lehce zhloupla, ale natolik, abych se moc předklonil přes okraj a nezvládl udržet balanc. Mával jsem tlapama jako křídlama a snažil se vzlétnout, abych do vody nespadl. Neúspěšně.
Voda chutnala odporně, slaně, skoro jsem se dávil, snažil jsem se tu vodu nepít, hlavu jsem držel co nejvýše nad hladinou a kopal nohama, abych se dostal na břeh. Šlo to vcelku lehce, dokonce jsem se stihl i rozhlížet okolo sebe, tři vlci na břehu, zbývala Vločka, Darkallain a já. Darkallaina jsem viděl akorát skákat do vody, Vločku vůbec, třeba se rozhodla zůstat... Nepravděpodobné... Ale Darkallain nikde a nakonec někde. Všiml jsem si akorát jeho tlap, jak máchají ve vodě, ale zbytek nikde. na krátko jsme spatřil i čumák, ale následně nic. Zděsil jsem se, něco ho stahuje dolu, něco ho stahuje! Přidal jsem, abych byl na břehu rychleji, ale břeh byl zcela jiným směrem.
Aniž bych to tušil, otočil jsem tělo směrem Darkallain a plaval mu očividně na pomoc. Otoč se a neřeš ho! Panikařil hlas v mé hlavě, ale tělo ho ignorovalo. Těkal jsem pohledem kolem a snažil se zahlédnout Darkallaina, ještě jeho mrtvola neplavala na hladině, což bylo jediné štěstí, chňapl jsem po jeho srsti na krku, ale nejsem si zcela jistý, jenom vím, že jsem ho držel a to také bylo nejdůležitější. Mohl jsem ho klidně i tahat za ocas a bylo by mi to fuk! Srst nasákla slanou vodou byla odporná, chtěl jsme ho vyplivnout, až budeš chutnat líp, tak ti pomůžu! Ale už jsme ho držel, snažil jsem se překousnout chuť a také se snažil o to, abych se sám neutopil.
Darkallain musel z počátku schytat několik kopanců, než jsem našel pohodlnou polohu na plavání a tahání několika kil živé nebo mrtvé váhy.
Zadní noha zavadila o dno, dobré znamení, ještě několik odrazů a už jsem normálně dosáhl. Pro jistotu jsem Darkallaina dotáhl do mělčiny a tam ho pustil, vyplivnul slanou vodu, několik hnědých chlupů a plahočil se na břeh. Už nikdy více... Na nějakou dobu jsem hlavu zaklonil a uvažoval, kde se nachází nějaké jezero, kde bych mohl smít slanou vodu, než zcela oschnu. Nehodlal jsem chodit po světě a mít srst zacuchanou a slanou.

Nesouhlasně jsem k Vločce zakroutil hlavou. „Nemám potuchy, ale jestli to není východ, vážně mě to nezajímá.“ Prioritou bylo dostat se ven, ne zkoumat pitomou, vyřezávanou bednu. Šťastně jsem vyštěkl, když se předemnou zjevilo něco, co by mohlo východem být, kdyby to však šlo otevřít. Prudce jsem do toho narážel tělem a snažil se to otevřít, ale po pár minutách mě už bolelo celé tělo a hlavně rameno, kterým jsem do dveří neustále vrážel. „Jestli tu bednu potáhnu nebo ne vážně rozhodnu až potom, co se tenhle krám otevře!“ Trochu mi ujely nervy a tak jsem na Vločku nemile vyštěknul.
Vážně jsem se nehodlal omlouvat v této chvíli, zatřásl jsem hlavou a vrazil do dveří znova, pohnulo se to! To jsem si však jenom myslel, něco se pohnulo, ale ne dveře.
Nebylo by to tak špatné, vrzalo to i předtím, tentokrát prostě hlasitěji, ale ona se voda začala dostávat do té místnosti, kde jsme byli s Vločkou uvězněni!
Nastala panika, panika z mé strany - netuším, jak to nesli ti na druhé straně - ale vím, jak jsem to nesl já: Řinoucí se voda mi naháněla největší strach, ta voda, totiž pěkně slepovala srst do nechutných cucků. Můj plán byl jednoduchý, vyskákat na největší bednu, kterou jsem našel a snažil se zůstat suchý. „Prosim ne. Prosim ne. Prosim ne. Prosim ne.“ Páska se zasekla a já tahle slova použil jako modlitbu. O můj bože, panečku, moje sladká matko! Já nechci zemřít špinavej, mokrej a navíc uzavřenej s naprostýma cizincema v dřevěné jeskyni! Kňučel jsem se staženým ocasem a ušima staženýma k hlavě. Pak jsem si uvědomil, že Vločka vlastně ovládá vodu, mohla něco udělat. Rozhodně jsem však nechtěl prosit. „Pro dobro všech na světě, udělej něco s tou vodou! Můj plán je zemřít jako starej, šedivej a zmrzačenej vlk, chci být sežrán červy a mrchožroutkami, ne rybama!“ Žádné prosím nezaznělo, ale "prosím" z mého hlasu přímo řvalo.

// Přísahám, že mám rozepsaný post v Pc, ale nyní jsem na mobilu, takže post zítra :/ :)

Vločka mi vnukla fajn nápad, až mě příště někdo naštve, prostě ho uvěznim v nějakém dřevě a zmizim. Neznělo to vůbec špatně a určitě bych našel vlky, na kterých bych to ihned vyzkoušel. „Už jsem ti myslim říkal, proč jsem na tu kůru stromu zíral a myslim si, že ti to můžu zopakovat, ale rozhodně ne nyní.“
Otřásl jsem se, jako bych ze sebe chtěl něco shodit, nejlépe všechnu tu vlhkost a nepříjemný pocit, že mě pohlcuje voda a vodní rostlinstvo. Marně, pořád jsem to všechno cítil. Najít východ... Možná díra, možná nějaký poklop... Možná... Rozhlédl jsem se kolem sebe a všimnul si, že jsme částečně potopeni, což se mi vůbec nelíbilo. Možná východ může být i pod vodou. Doufal jsem, že ne, ta voda se mi vůbec nelíbila, navíc byla studená a já nechtěl být zbytečně mokrý.
„Porozhlédni se támhle,“ hlavou jsem pokynul k levé straně. „Já půjdu kouknout na druhou stranu. Hledej všechno, všechno, co vypadá divně, třeba tu navíc bude něco,“nebo někdo,„zajímavého.“ Bylo to něco mezi rozkazem a prosbou, více s důrazem na rozkaz, ale tušil jsem, že Vločka bude určitě hledat, kdo by tam také chtěl být uvězněn? Nikdo. Vlastně, byla by to vcelku fajn schovka před světem, nebýt té vlhkosti, klidně bych to nazval vlastním domovem. Prvním, pravým domovem, který by patřil pouze mně.
Udělal jsem několik kroků ke stěně po pravé straně a prohlížel si vše, co mi stálo v cestě, ztrouchnivělé dřevo, dřevěnou krychli, dřevo, které tam muselo spadnout při Vločky pádu, zkrátka všechno. Udělal jsem i několik kroků do vody, kdybych tou vodou nebyl znechucený, vlezl bych dál, abych to důkladněji prozkoumal, ale srst mi byla cennější než život, otočil jsem se a prozkoumával další kus.
Na krátko můj pohled zaregistroval další bedny, naprosto stejné, jako ty ostatní a jedna jiná. Prostě se špatně vytvarovala, to je toho, protočil jsem nad tím očima a chtěl pár beden odsunout, abych se podíval, co je za nimi. Východ mohl být kdekoli!

//Pardon, že je to kratší a za čekání, musela jsem jít nakupovat >.<

Z mého hrdla se vydalo tiché zavrčení, abys nedorazil o pár sekund později, hrdino. To zavrčení směřoval k černo-bílému vlkovi, který se rozhodl, že mi svoje pozadí strčí před čumák a procpe se přede mně. Nechápal jsem, kam pospíchá, zatim se to všechno jevilo jako rozvrzaný, dřevěný chumel, který vytvořil něco na způsob jeskyní. Zalez do jedné a nech se sežrat! Ani nevim, jestli jsem to myslel na sebe ve třetí osobě nebo k tomu černo-bílému vlkovi, nebylo to podstatné, podstatné bylo najít příšeru, které bych obětoval všechny ostatní a následně se stal jejím přítelem.
Zaznamenal jsem, že Vločka a další vlk, který se představil jako Darkallain - zajímavé, trochu delší, ale zajímavé jméno - ostatní zůstali ticho, také bych zůstal, ale nějak jsem se musel držet pravidla, že když o mně mají kolovat pomluvy, ať neříkají "ten černý bez ucha". Přiblížil jsem se tedy k tmavě hnědému vlkovi Darkallainovi a pokývl hlavou. Nejspíše ani moje jméno nechtěl znát, ale co? Já také jeho jméno nechtěl vědět a zaslechl jsem jo. „Já jsem Meinere,“ nenucené, s lhostejným podtónem.
Trochu jsem si připadal jako při čekání na smrt. Nikdo se nikam nehrnul, jenom já pomalu a netrpělivě nakračoval za ostatními a chtěl zařvat, „hejbněte kostrou!“ Naštěstí potom, co jsme vyšlapali po schodech, které mi připomněli výšlap ke smrti a to mě donutilo oklepat se, se prostor rozšířil. Hm... A co když tu žije někdo podobný Smrti a Životu? Hm? To taky byla možnost, zvláštní místo, zvláštní způsob nalezení, není to i takhle s těma dvěma? Ale... Jak by se jmenoval? Život, Smrt a? Nikdo, kdo by tam mohl žít mě nenapadal. Ta myšlenka, že tam někdo bude, byla asi stejně šílená jako rozhodnutí tam vůbec vlézt.
Párkrát jsem přešlápl z tlapy na tlapu, zaposlouchal se do tichého vrzání dřeva a nasál do čenichu vlhkost dřeva. Chtěl jsem se někam vydat, když v tom dřevo zakřupalo. Myslel jsem, že pod mýma nohama, uskočil jsem dozadu, ale to nebylo u mě, to bylo dál. U Vločky, která... Která se propadla do země... Doslova. Řekl jsem si to poměrně v klidu, až pak mi to došlo, přiskočil jsem k díře, kde se propadla, dobře, dorazil jsem až třetí, přede mnou ještě strakatý vlk a Darkallain. Další vlk pronesl něco o tom, že každá výprava potřebuje oběti, trhnul jsem k němu hlavou a na prázdno klapnul zubama. Aby si ta oběť náhodou nebyl ty! Co si sakra myslel? Že mu všichni dají za pravdu a půjdou si po svých prozkoumávat dřevěnou tentononc, co jsme našli? Ano, našli, mohl to kdokoli z nich vidět první, ale neprozkoumal to dřív, než sem dorazili ostatní, tudíž jsme to objevili společně.
Ani nechápu, proč jsem tu blbost řekl: „Jdu za ní. Dva mají větší šanci.“ Vcelku to vyznělo, jako bych se cítil provinilý za to, že tam Vločka spadla... Možná trošičku, to já jsem chtěl jít chytat ryby a nebyl schopný vybrat místo, naklusal až sem k pláži a následně šel sem. A pokud se zabiješ... Netušil jsem, jak tu větu dokončit. Svět bude ihned o něco veselejší, protočil jsem nad vlastními slovy očima, prozkoumal díru, jak a kam přesně skočit - i když moc na výběr nebylo, dole bylo dřevo, dřevo, rozlámané dřevo a Vločka. Skočit na ni by bylo velice nevhodné... Zauvažoval jsem nad tím a připravil se ke skoky. Nejsem ladný skokan, určitě si rozbiju tlamu, ne-li se propadnu o patro níže. Ale co? Jsem zvyklý, že jsem za hlupáka. „Jestli tam skočim a oba dva vylezeme živý, budu u tebe mít dluh za to, že jsem ohrozil svůj život, jasný?“ Zamumlal jsem a co nejopatrněji se snažil seskočit o patro níže vedle Vločky.
Dopad to byl vcelku tvrdý, ale měkčí, než jsem předpokládal. Doskočil jsem na nohy, projela jimi štiplavá bolest, ale to bylo všechno, byl jsem živý, tělesné zdravý, což se nedalo říct po psychické stránce, když jsem se tak nesmyslně vrhnul do díry. „Tak fajn, ve dvou se cesta ven najde snáz...“ Odkašlal jsem si. Jeden východ pro propadlíka a magora, nějaké nabídky? Než jsem myšlenku dokončil, už jsem byl na takovém menším průzkumu dočastného, dřevěného vězení. Není dřevo v rámci magie země? Přece... Přece bych měl zemi ovládat slušně, ne? No... Ale to tvrdila Smrt, stejně jsem pochyboval, že s vlhkým dřevem něco provedu...

Ze všeho nejvíc mě zajímalo, co je ta dřevěná věc, která plula po vodě. Může to něco ukrývat... Kameny pro Smrt, něco podobného, jako jsem našel v hnízdě nebo... Nebo něco horšího, zlejšího... přimhouřil jsem nad tím zrak, v té chvíli jsem se duchem odtrhnul od všech vlků. Byl jsem pouze já, voda, písek a dřevěná věc na vodě. Přikrčil jsem se k zemi, reflex, hlavu jsem dal co nejníže k zemi a pomalu nakračoval blíže k vodě, jako by to byla kořist a já lovec.
Byl jsem poměrně blízko, hádal bych, že se ten otvor, ke kterému se vlci hrnuli, byl ode mě asi pět maximálně šest metrů. Černo-bílý vlček je odvážný, ale trochu unáhlený. To bylo první, co jsem chtěl udělat. Názor na všechny vlky, kteří jsou přítomni. O Vločce jsem si udělal obrázek už dávno, o černo-bílém vlčkovi také, zbývali tři vlci.
Nezdálo se, že by se ostatní vlci nějak báli o své kožichy (a životy). Prostě vlítli k dřevěné herce a neřešili, že by se jim také mohlo něco stát. Tříbarevný vlk je akční. O posledních dvou jsem si obrázek nijak neudělal, nijak jsem je nevnímal.
Každý kousek mého těla mi říkal, abych zůstal stát na svém místě a nechal při nejhorším neznámé vlky jako potravu pro neznámou obludu. Třeba by se nažrala a ke mně pak už byla vstřícnější. Obětoval bych klidně tisíce vlků jenom kvůli tomu, abych si spřátelil nějakou obludu, obluda, drak, zabijácký vlk, přesně takové vlky potřebuju, žádné, vstřícné, milé a ňuňaté vlky. Krvelačné zabijáky! Počkat, počkat! Jeden, druhý, třetí, čtvrtý, Vločka! To je moc! Nikdo si nesměl obludu spřátelit, vyběhl jsem k té díře, v které zmizeltmavě hnědý vlk a následoval ho. A teď buď zemře on a já přežiju nebo zemřeme oba dva... Každopádně, on z toho užitek mýt nebude! Odfrkl jsem si, když jsem spatřil dalšího vlka před hnědým. Tak vidíš, Meinere, dvě kořisti a ty budeš budoucí kamarád monstra, líbí se ti to? Ano, líbilo se mi to. „Co si myslíte, že to je?“ Zašeptal jsem to, pro všechny případy. Po celou dobu jsem se koukal do země, abych věděl, kam šlapu a zároveň jsem se držel méně jak metr od vlka před sebou, bylo mi to nepříjemné a určitě i jemu, ale zase to bylo bezpečnější.Co Vločka? Šla taky? Jednou jsem se ohlédl za sebe, ale uslyšel jsem nějaké zavrzání, proto moje hlava škubla k místu, odkud to vycházelo a ignoroval jsem, jestli tam Vločka je nebo není, nestihl jsem si všimnout.

//Nějak mi stagnuje klávesnice, hlavně Shift, proto se omlouvám, jestli tam budou někde špatná malá/velká písmena :]

// Řeka Mahtaë

Vlk se snaží hledat nějaká vhodná místa na lov ryb a místo toho dojde ke konci řeky. Jo... Takže příště mám lovit na prvním místě, které se mi zalíbí a nehledat jiné, vhodnější? Jestli se mi něco nelíbilo více, než zjištění, že se kvůli lovu musím vracet, bylo, že bych byl dobrý učitel. Vlčata jsem neviděl mnoho let, pokud nepočítám odrostlá vlčata, a vážně s nimi nechci být ve styku. Jsou moc živá, zvědavá, ukecaná, uslintaná a bůh ví, co ještě dalšího. Byl jsem někdy takový? Ano, byl jsem zvědavý, ale ne všechna vlčata žijí s tím, že neznají svého otce.
„Asi bude nejlepší se vrátit trochu proti proudu... Tady řeka končí,“ natočil jsem se směrem k Vločce, nějak jsem tušil, že to moje běhání sem a tam ji už bude dost lézt krkem, ale co? To ona si vybrala, že se mnou bude pochodovat za jídlem.
Hlavní důvod, proč jsem chtěl pryč však nebyl chlad, ale ta divná země pod mýma nohama. Ona to totiž nebyla země, ale písek, necítil jsem se na něm příjemně a už vůbec ne bezpečně. Tlapky mi propadaly a pokud se vlk omylem v písku vyválel, bylo jasné, že ten písek bude z kožichu dostávat ještě týden. Mokrý písek! Ještě horší! Ošil jsem sebou, máchnul tlapkou a nabral na ni písek. Blivajz. Co nejrychleji jsem ho setřásl a rozhlédl se.
Na můj vkus tam bylo moc vlků. Různých, převážně tedy samců... Respektive, Vločka se tam jevila jako jediná vlčice, pokud mě čich nezrazoval. Zvědavost mi nedala, chtěl jsem vědět, co to tam řeší. Nejspíše nic, nejspíše jenom klábosí, chyba. Až po chvíli můj zrak zabrousil k moři, div mi oči přitom nevypadly z důlků. Tam na moři, na tom širém, chladném moři, se něco pohupovalo. Plulo to na vodě, jak? Nevypadalo to, že by to bylo živé. mnoho věcí plave, nezapomínej! Okřikl jsem se, hnízdo, kde jsem našel vajíčko také plavalo, ale v potoce, pravda.
„Vidíš to?“ Samozřejmě, že to Vločka musela vidět. Nebyl jsem si zcela jist, jestli chci jít blíže, už jenom kvůli těm vlkům, ale no. Chtěl jsem vědět, co to je, tudíž jsem vykročil k ostatním vlkům. Zatím jsem je ignoroval, čekal jsem, že mě vyženou nebo tak.

// Východní Galtavar

Bylo mi jasné, že moje čekání a nečekání Vločka nepochopí. Jak by také ano. „Je rozdíl v tom, jestli čekáš na loudala, co bere každý kámen jako dar z nebes nebo na někoho, kdo potřebuje životu důležitý spánek,“ další odkašlání, vcelku to znělo, jako bych ze sebe dělal nějakého mudrcovatého mudrce, to vážně ne. „Sama si přeber na jakého vlka budu a nebudu čekat.“ V duchu jsem prosil, že tuto jednoduchou věc pochopí a já ji nebudu muset dávat další, zcela zbytečnou, nápovědu.
Z Vločky jsem byl dost napjatý, respektive z jejích otázek, ale řeka mě částečně uklidňovala, stará, dobrá známá, řeka. Klídek... Nadechl jsem se zhluboka a dlouze vydechnul. Zrychlil jsem krok, přítomnost vlků, chtěl jsem se jim vyhnout. znamenalo to, že musím více po proudu řeky... Žádný problém. „Ne... Ale vždycky do svých plánů dám mezery pro... No pro neplánované známosti a trable.“ Několik posledních dní jsem si však neplánoval vůbec... Jaký pak to byl asi důvod? Pokud někdo hádal "přítomnost Vločky", hádali jste správně.
„Pochybuju, že u řeky najdeme něco jiného než ryby, ale ryby jsou dobrý, ryby jsou chutný...“ Znám sice vlky, co ryby nemusí, ale Vločka je vlkem vody, ta snad ryby ráda má. Šel jsem - skoro běžel - rychlejším tempem, než jsem zvyklý, párkrát jsem se tedy ohlédnul dozadu za Vločkou, jestli tam stále je a já nemelu do prázdna.

//Přímořské pláně

// Východní hvozd

„Na hlavu mi nic nespadlo!“ Ohradil jsem se uraženě. I kdyby spadla, co ji do toho bylo? A jak usoudila, že mi spadla šiška na hlavu? Nespadlo té vlčici spíš něco na hlavu? Každý asi není obdařen vysokou inteligencí... Pokrčil jsem "rameny." Každému dáno není. Jako by tobě bylo! Zašklebil jsem se nad vlastní urážkou. Až budu na půl bílý a na půl černý, budou tyhle hádky se sebou zajímavější! Krátce jsem se i nad tím zasmál, což u mě bylo vyjímečné, protože jsem si většinu času držel kamennou tvář.
Vločka mi nasadilo brouka do hlavy, velikého brouka do hlavy! Co dělám? Co celé dny dělám... Hm... Jedno neslyšné zabručení a porozhlédnutí kolem. „Snažim se vyhýbat problémům, přemýšlim, občas si s někým krátce popovídám, lovím, žeru, piju, hledám místo, kde bych složil hlavu...“ Denní rutina, která zabere dost času. „Víš...“ odkašlal jsem si lehce a zhluboka se nadechl. „Já si dny plánuju... Vím přesně, co musím dělat, jinak budu mít problém,“sám se sebou. „Ty základní věci zaberou dost času, takže ani na nic jiného nemám čas.“ Nebo také na ně nechci mít čas, což je pravděpodobnější.
Na nějakou dobu jsem se zastavil, místo mi připadalo povědomé. Krtci! Uvědomil jsem si. Žijí tu krtci a ti jsou pěkně hnusní! Nechci žrát krtky! Kníkl jsem a svěsil uši. Hluboký nádech. Hluboký výdech. „Nepůjdeme raději jinam? Třeba... Třeba po proudu řeky!“ Můj pohled směřoval k řece, která mi byla tolik známá. Jednou jsem do ni spadl, několikrát jsem si tam chytil oběd, potkal jsem tam pár vlků a další, menší zážitky. Tu řeku mám vcelku rád...
Vážně by nebylo na škodu, kdybych se naučil na vlky čekat, ale... Nu, řeka pro mě byla stále důležitější, než nějaká loudavá vlčice, krutá pravda
.
//Řeka Mahtaë (//Vím, že tam mám Leighton, ale na obcházení by to byla vážně dlouhá cesta, prosím pro tentokrát tuto "drobnost" ignorovat :))

//Meinere! :D

Čekání na ostatní mi dělalo problémy, to nepopírám, ale spíše mi dělalo problémy čekat na někoho, kdo se toulá vzadu, zkoumá každý klacík, spadlý list a má miliony otázek ohledně toho, proč je tráva zelená a sníh bílý. Čekat na někoho, kdo spí, pro mě takový problém zase nebyl. Nikoho budit nebudu a bez rozloučení bych navíc neodešel. Takové moje pravidlo, neodcházet bez rozloučení. „I kdybych čekal... V pořádku,“ dle toho, co o mně Vločka věděla, musela tušit, že právě odporuji vlastním slovům, ale já neodporoval,pouze dvě odlišné situace, nic víc.
Neviděl jsem žádný rozdíl mezi kůrou stromu, který jsem pozoroval a mezi ostatními stromy. Ono však, prostě mě ten strom zaujal, tím jak stál a no, prostě tím, že i když se zdá, že je ta kůra na všech stromech stejná, je zcela jiná. Bože, to zní hloupě... Tentokrát jsem nebyl v takovém tranzu, jako předtím při sledování Vločky. Na její slova jsem reagoval ihned, jakmile dopověděla poslední slovo. „To, že je úplně stejná jako na ostatních stromech, ale přesto úplně jiná.“
Vážně jsem netušil, co Vločku drželo v mé společnosti. Po většiu času otrávený, znuděný, líný vlk, co by nejraději prospal celou zimu, léto a podzim. Probudil se na pár měsíců na jaře a zase spal. Bože! To by byl úžasný život! Zamlaskal jsem.
Pro moje štěstí, tedy spíše neštěstí, Vločka navrhla lov. Lov s někým mě znervózňoval. Ano, lovil jsem s matkou, nechal se přitom urážet, ale to bylo něco jiného, než lovit s někým jiným. Třeba minule s Morfeusem, klepal jsem se u toho jako ratlík. Ale to možná bylo zimou, co já vim... Ne, určitě to byla nervozita. Dost dlouho jsem uvažoval, jestli přijmout ten lov s Vločkou, přeci, Život mi slíbil, že budu silnější, rychlejší a zkrátka lepší, ale... Mohl lhát, proč furt přemýšlíš nad tím, jestli ti lhal? Vyštěkl jsem na sebe. Prostě jenom čekej, nic víc! Uklidňoval jsem sám sebe, marně, pořád jsem se bál, že mi Život lhal. „Jo... Chápu tě, pozorování kůry není největší zábava,“ povzdechl jsem si. Po pár pohybech mi zakřupalo v zádech a to jsem se pouze snažil postavit na nohy. Povedlo se. „Nu tak, zkusíme ten lov? Ale ne zde v lese... Co, co trochu na severu? Mimo les?“ Navrhl jsem.
Začal jsem se ihned řídit svými pravidly, nečekal jsem a vyšel směrem sever, jednou ten les přeci skončí a bude tam nějaká planina nebo něco podobného, kde by se dalo lovit.
// Východní Galtavar

Možná mi Život lhal... Ta myšlenka se mi hlavou honila již dlouho. Ten vlk, který se zdál milý a přátelský... Nemusel takový být, mohl to být lhář, mohl se pouze přetvářet. Kdyby tomu tak bylo, byl bych akorát hlupák. Byl bych hlupák před Vločkou. Před sebou. Před celým světem. Černý hlupák, který prvně v životě důvěřoval... Marně. Mohu důvěřovat pouze sám sobě... Nikomu jinému... Někdy však bylo těžké i to. Věřit sobě, vlastnímu stínu, tomu hlásku v mé hlavě, důvěřovat svému srdci, duši... Tahle krátká úvaha mě donutila opět se podívat na Vločku, zamračil jsem se a tvrdě ji pověděl, avšak pouze v hlavě: Nedůvěřuji ti. I kdyby mé myšlenky slyšela, bylo mi to jedno, byla to pravda, trpká pravda. Lži jsou totiž stejně zlé jako zabíjení z nudy. Rvačky a podobné věci, kdy tekla krev.
Sledoval jsem Vločku bez jediného mrknutí, držel si ten svůj kamenný výraz a přemýšlel nad důvěrou. Důvěřoval jsem Lauře... Myslel jsem si, že mě má ráda... Jak jsem se mýlil... Laura mě neměla ráda, možná z počátku ano, ale pak, když jsem odešel, mě přestala mít ráda. Později se mi to snažila vymluvit a nakonec... Nakonec mě chtěla vidět mrtvého... Zůstal si sám... Hlupáku. Bez rodiny, bez přátel, bez odhodlání žít. Zakroutil jsem nad tím hlavou, já odhodlání měl. Chtěl jsem prostě žít, vyhnout se smrti na tak dlouhou dobu, že všichni mého věku budou již dávno po smrti.
Slyšel jsem slova Vločky, všechny, ale neodpovídal jsem, protože jsem byl zaměstnán sám sebou, můj pohled však stále neuhýbal, mohlo to vypadat vcelku děsivě, hypnoticky... „Chvíli.“ Špitl jsem po pár minutách ticha, musel jsem té vlčici připadat zpomalený... Odpovídám pop dlouhé době, pomalu se hýbu a dlouho spím, pro někoho zvláštní. Má hlava se pomalu začala točit do prava, pohled jsem upřel do kmenu jednoho stromu, prohlížel jsem si jeho kůru, jako by to bylo nějaké umělecké dílo, ale byla to pouze kůra. Nic víc. „Nevím... Nejspíše dlouhá...“ Ani mě nezajímalo, jak dlouho jsem spal, mohl jsem spát celé dny, komu to vadilo? Vločka též spala, nemůže si tedy stěžovat na to, že čekala na mé probuzení. A i kdyby nespala, mohla kdykoli odejít, není ke mně připoutaná.
„Však také brzo zima bude... Nejeden by se k tomu zimnímu spánku měl připravovat...“ Přezimující vlci nejspíše neexistují, ale... Určitě by nebylo od věci si udělat nějakou tu tukovou zásobu na zimu... Já ji tedy mám po celý rok, ale co... Aspoň vypadám připravený na zimu! Popravdě nejsem, až napadne první sníh, schovám se pod strom, schoulím se do klubíčka a budu se snažit zahřát, jiný plán nemám.

Kdyby nezačalo pršet, možná bych se ani neprobudil. Spalo se mi sladce, cítil jsem, jak nasávám energii, ale to se později změnilo a já začal nasávat kapky deště. Z mého hrdla vyšlo tiché zavrčení, déšť je vážně nejhorší způsob, jak vlka probudit. Co taková konejšivá slova „Vstávej drobku, nový den tě čeká, ptáci cvrlikají, zde máš snídani a já ti zase zmizím na několik dní z očí, co ty na to?“ Sice mi nesedělo oslovení a celkově to, kdo by to říkal zrovna mě, ale probuzení by to nemuselo být špatné. Rozhodně příjemnější než nějaká mokrá, smradlavá srst.
Už jsem se odhodlával otevřít oči, ale jakmile jsem je otevřel, ihned jsem je zavřel, křečovitě je držel zavřené a odmítl je otevřít. Srst... Srst... Musí, musí být jiná! Nebyla to prosba, už ne, byl to příkaz. Dlouho jsem se odhodlával k otevření očí. Zhluboka dýchal a představoval si, jak srst bude vypadat. Bíle... Bude vypadat bíle... Představivost nejspíše není moje silná stránka, jinak bych tu srst popsal určitě jinak, ale... Však ono je to fuk. Vždy jsem se popisoval jako černý, později černo-bílý, nic složitého. Tak už otevři oči, srabe... Okřikl jsem se a otevřel oči. Díval jsem se zprvu před sebe, na Vločku, která byla furt poblíž... Nu, vážně byla odhodlaná počkat... A nyní se koukni dolu! Poručil jsem si po několika minutách civění na Vločku.
Můj pohled sjel k mým tlapám, zadržel jsem dech, ale po pár vteřinách si pouze povzdechl a svěsil uši. Nic. Nic. Pouze černá srst lemovaná černou srstí, vajíčko na zlatém řetízku a černé oči. Nic víc.
Byl jsem zklamaný, ale také se mi ulevilo, pořád to jsem já. Pořád jsem černý vlk se zelenýma očima! Pořád jsem černý vlk... Bohužel... jedna polovina se radovala, druhá byla zklamaná, doufal jsem, že už prostě budu jiný, lepší... Originální? Jo... Originální. Zvláštní slovo...
Byl jsem zklamaný, to nepopírám, ale co jsem mohl dělat? Čekat, jako vždycky, prostě ještě chvíli počkám, svět se nezboří. Rozhodl jsem se barvu své srsti ignorovat, hlasitě jsem si zívnul a zamlaskal, něco k jídlu by se mi určitě hodilo, pomyslel jsem si. Ale co a hlavně... Lovení před někým... No... To raději ne...