Gallirea - Příspěvky uživatele

Déšť postupně ustával, až jsem si myslel, že pršet kompletně přestane, ale ne, stále lehce pršelo a k tomu foukal vítr, profukoval mi srst a kromě toho, že jsem byl mokrý, mi také začínalo být chladno. Oklepal jsem se a schoulil na břehu jezera. Život počká... Protože jsem vážně nehodlal mrznout na cestě, raději počkám na místě a vydám se a cestu... Večer, až si odpočinu nebo ráno, to by také šlo. Z jezera vylovím nějaké jídlo a všechno bude O.K.
Zavřel jsem oči, s tím, že budu spát, ale ještě jsem něco pro sebe stále mumlal. „Bude to fajn. Bude to fajn, bude to... Vyjímečný...“ Žádného vlka, který by vypadal tak, jak já budu žádat, jsem neviděl a něco mi říkalo, že takový vlk ani po světě nechodí, což je dobře.
Vítr zafoukal mým směrem a donesl ke mne dva pachy, otevřel jsem jedno oko, poté druhé a zvedl hlavu ze země, abych viděl, kdo se nachází u jezera. Těch vlků jsem si předtím nevšiml, divné, ale to mohlo být tim, že jsem byl zaměstnán sám sebou a nöstatní mi byli ukradení. Lywelin. Vybavilo se mi jméno vlčice, která se ke mně přibližovala. Světle hnědá, spíše zlatá srst a k tomu bílé části. Potkal jsem ji někde na severu v jednom lese, hledala cestu a místo toho narazila na mě a následně na Lievenne, s kterou jsem byl donedávna.
Promluvila, což znamenalo, že nechce jenom tak projít. „Co by? Povídám si.“ Pověděl jsem lhostejně, sice jsem si povídal sám se sebou, ale komu to vadilo? Nebo lépe, kdo do toho měl co kecat? Moje samomluva, mluvím se sebou už dlouho a vyhovuje mi to, konverzace na úrovni. „Ty jsi Lylwelin, že?“ potřeboval jsem se nad tím jménem ujistit, možná jsem to jméno jenom blbě vyslovil, protože, no, vlci mají divná jména a já nevím, jak je vyslovovat. V některých chvílích je lepší vlkům říkat ‚Hej a počkej.‘

// Medvědí řeka
Nehnul jsem se od břehu řeky ani na krok, sledoval jsem její proud, zem, aby nebyl nějaký kus podemletý a já neskončil ve chřtánu divoké řeky, pak bych se stal trofejí té Smrti, to jsem nechtěl, rozhodně ne nyní, jdu na jih, hledám Život a přitom rozmýšlím sám nad sebou. „O co ho vlastně požádám?“ Položil jsem si dost důležitou otázku, protože jsem nad tím ještě nerozmýšlel. Co budu žádat po Životu? Jak říkala Laura, může změnit barvu mé srsti, ale jak? Na jakou barvu? Černá je moje barva, jako černý jsem se narodil a pokud se černé zbavím, přijdu tím tak o sebe samotného. Narodil jsem se černý a měl bych jako černý zemřít, ale... Černá barva mi do života přinesla i smůlu, je to barva zla, smůly, neštěstí... Co taková bílá barva? Pravý opak černé. Ale bílá... Bílá není má barva.
Došel jsem až k jezeru, které jsem z dálky viděl, na jeho břehu jsem se sesunul k zemi, namočil tlamu do vody a sledoval sám sebe v odraze. Stále pršelo a můj odraz byl tak zvlněný, ale já viděl ty zelené oči, tmavou jizvu pod okem, ukousnuté ucho, zlatý řetízek s modrým vajíčkem. Už jsem si na něho i vcelku zvykl, ale občas mi vadilo, jak při chůzi naráží do mého hrudníku, ale stalo se mojí součástí, to musím uznat.
„Jak bych vypadal bílý?“ Nedokázal jsem si to představit, bylo to nemožné. Už jenom to, po kom bych bílý byl? Matka? Ne... Otec černý, matka hnědá... Natočil jsem se do strany a sledoval svůj odraz. „Jsi zlý,“ řekl jsem tomu vlkovi, co na mě shlížel z jezera. Otočil jsem hlavu na druhou stranu, „ale ty také...“ Došlo mi. Pak jsem se podíval zepředu, „nejsem zlý,“ zabručel jsem a zamračil se. „Jsem pouze...“ Jak jsem to měl říct? „Nikdo ještě nenašel to dobré.“ Nesedělo to k sobě, ale byla to pravda, všichni mě poznali jako černého, protivného, drzého a arogantního vlka, ale nikdo mě ještě nepoznal v nitru. A podle mé slupky ani nepozná. „Hodný... Zlý... Hodný... Zlý...“ Otáčel jsem hlavu ze strany na stranu, jedné říkal "zlá" a druhé "hodná". Ale po chvíli jsem se zarazil, zvedl se ze země a napřímil se. „Už vím, o co ho požádám!“ Radostně jsem švihl ocasem ze strany na stranu.

// Řeka Mahtaë
Šel jsem celou dobu podél řeky a snažil se nevkročit do lesa. Z jednoho lesa jsem cítil smečku, ulevilo se mi, když jejich pach slábl, ale začal jsem opět být nervózní, když jsem ucítil další smečku. Rostou jako houby po dešti! Ještě nedávno jsem cítil jenom jednu smečku na severu a nyní? Nyní jich tu je nespočet. Čím víc smeček, tím víc vlků v nich a tím méně tuláků... To je dobře... Nevím, jestli to bylo dobře, ale no. Čím méně vlků, tím více potravy... Kterou stejně neulovim, takže stejně budu žít na rybách a podobných mini potvorách.
Řeka, která mi byla vcelku známá se začala rozdělovat na dvě. Ihned mi bylo jasné, kudy mám jít.Jiný směr nebyl, mohl jsem se akorát vrátit a to ne, šel jsem tedy podél jednoho ramene na jih, opět jsem se vyhýbal lesu a dával pozor na vše, co se kolem mě mihlo. Slyším hluk... Řeka... Je divočejší, musim dávat pozor... Upozornil jsem sám sebe a dával pozor na každý kousek země, kam jsem šlápl, všude bahno, které smáčelo mé tlapy, nechutné. Proč stále prší?! Chci být čistý! prosím, chci být čistý! Zakňučel jsem, déšť mi již lezl krkem, vážně...
V dálce jsem si všiml jezera. Hm... Takže zase budu plavat! Zavrčel jsem naštvaně, opět jsem stál na špatné straně řeky... Brilantní...
// Medvědí jezero

// Západní Galtavar
Pochodoval jsem celou noc, nepřestávalo pršet, pro moji smůlu, srst jsem měl už kompletně promoklou, splihlou a navíc jsem byl unavený. Hledal jsem nějaké suché místečko, kde bych si lehl, ale žádné jsem neviděl. Déšť mi v mé únavě připadal jako nekonečné bodání jehliček, každý pohyb bolel, každá kapka bolela.
Došel jsem až k řece, kterou jsem už dobře znal, ale... Ale... Jak ji mám přebrodit? To jsem nějak netušil, povzdechl jsem si, protože jsem prostě na druhou stranu potřeboval. Nebylo možné tu řeku obejít, musel bych jít až k tomu jezeru a tam to zkoumat dál. Ještě jsem se mohl pokusit najít nějaký brod, ale byl jsem unavený. Na krátkou dobu jsem se natáhnul na břehu řeky, napil se chladné vody a zavřel oči. Déšť mi však nedovoloval spát, povzdechl jsem, protáhl si všechny svaly ještě v leže, zvedl se a vklouznul do řeky, nijak mi ta voda nevadila, byla příjemně teplá a stejně jsem byl mokrý. Přeplaval jsem na druhou stranu a dokonce se mi povedlo chytit jednu rybu, kterou jsem spořádal na břehu. Dlužim jednu rybu Lievenne... Napadlo mě, nechtěl jsem mít žádný dluhy, ale rozhodl jsem se to teď neřešit. Třeba ten dluh za mě splatí Smrt... Pokud mi nelhala, řekla, že ji magii vylepší... Mohl jsem už jenom doufat. Rybu jsem spořádal dost rychle, nehodlal jsem čekat, spánek počká, spánek počká, opakoval jsem si do nekonečna, chtěl jsem se vyhnout lesům, šel jsem tedy celou dobu podél řeky a zdržoval se od lesů, cítil jsem pachy. Mnoho pachů, pach smečky a tam by to nebylo nejvhodnější.
// Medvědí řeka

// Jedlový pás

Než jsem znova dorazil na tu planinu, kde jsem předtím byl s Lievenne, začalo pršet a setmělo se. Déšť by mi ani tolik nevadil uvítal jsem změnu po parném dni. Sice mi zplihlá a zapáchající srst nedělala vůbec dobře, ba mě dokonce štvala, protože jsem se furt cítil špinavý, sprchu jsem uvítal.Díky bohu nepřišla bouřka, to už bych vážně nevěděl, co dělat. Schovat se nebo pokračovat dál? Jediná schovka by byla mezi stromama a mezi stromy přeci lézt při bouřce nemám. Tím pádem bych musel zůstat někde na dešti a jako jeden malý terč pro blesk. Ne, děkuju.
Šel jsem celou dobu podél stromů, což bylo vcelku moudré, stromy zachytávali aspoň část kapek a já nebyl stále pod palbou kapek deště. Co bych dal za takovou jeskyni... Jo, nic. Déšť mi nevadil natolik, abych se namáhal s hledáním nějaké jeskyně, při mém štěstí by v ní byl medvěd nebo nějaký párek vlků a korát bych byl za pitomce. Ne děkuju!
Jak déšť nabíral na síle a čím hlubší byla noc, tím více jsem přidával do kroku, skoro jsem běžel, nehodlal jsem jít sát, vyspim se ve dne, ne v noci! Ne v dešti! Nikdy! Vyspim se na mokré zemi nebo někde pod stromem až pršet přestane. Ve dne, kožich se mi vysuší a já poběžím dál. Cha!

// Řeka Mahtaë

// Stará zřícenina

Než jsem se vymotal od Smrti, byla už zase noc. Řádně jsem se oklepal, jako bych ze sebe chtěl smést všechno to, co se uvnitř stalo, nešlo to, klepal jsem se jako osika a nevěděl, jak se uklidnit. Na krátkou dobu jsem si tedy lehl na zem, snažil se neklapat zubama a upřeně jsem zíral na strom před sebou. Na jih... Na jih... Jsem na severu... Což znamená? Mezi svými myšlenkami jsem udělal dlouhou odmlku, při které jsem si povzdychnul. „To znamená výlet...“ Kde přesně má takový Život sídlit? Našel jsem Smrt náhodou, mám projít celou jižní Gallireu a hledat vše podivné a ptát se každého, koho potkám? Ne, ne, ne! Zpozornil jsem a našicoval uši, zvedl jsem hlavu výš a zazubil se. „Stačí potkat vlka se zvláštní srstí - s odznakama - a ten mi třeba poradí, kde Života najdu!“ Už tedy stačilo jenom najít někoho, kdo ty odznaky má. Kdo? Kdo? Partner Laury! Ale... Ten bude někde s Laurou a no... To by nebylo nejlepší... Přemýšlel jsem nad dalším vlkem, ale žádný mě nenapadl. Povzdychl jsem se znova nad tím, sebral se ze země a vydal se z lesa pryč, směrem k jihu, samozřejmě, za Životem.

//Západní Galtavar

OBJEDNÁVKA:
ID - M02/Země/9* (110 Opálů, 70 Ametystů)
ID - M03/Lievenne1*(3 Křišťály)
ID - Mo3 /Morfeus/1* (3 Křišťály)

// Jedlový pas

Myslel jsem si, že jsem narazil na několik prapodivně umístěných kamenů v lese, ale brzy jsem pochopil, že jsem se mýlil. Ty kameny byly v řadě, takže bylo skoro nemožné, aby tam stáli sami od sebe, někdo je tam musel postavit, ale jak… No, a hlavně, proč? Kdo měl důvod stavět nějaký kameny na výšku, ještě k tomu v řadě? To jsem chtěl zjistit, protože tato otázka by mi nedala spát. Několik opatrných kroků podél kamenů, stále jsem je sledoval, kdyby se náhodou některý z nich pohnul, neplánoval jsem skončit rozmáčklý pod kameny. Co hůř, abych tam zůstal jenom nohou nebo ocasem, nikdo by mě nenašel. Nejspíše, podle opuštění toho místa tam nikdo moc nechodil, při nejhorším vůbec. Pozorně jsem sledoval všechny ty kameny a tím větší pro mě bylo překvapení, když jsem hlavu otočil dopředu. Spadla mi čelist, stál jsem s tlamou dokořán tak dlouho, že se mi po koutcích už spouštěly sliny. Nenechal jsem je dopadnout na zem a raději tlamu zavřel. To bylo tak jediné, na co jsem se zmohl. Stál jsem jak přibitý poblíž těch kamenů a už se ani nestrachoval, že by mě nějaký z nich mohl poslat pod kytičky. Jestli jsem si myslel, že vzpřímené kameny jsou něco, to, co stálo přede mnou, bylo mnohem zajímavější.
Nebylo to krásné, to vůbec, prostě bílý kámen porostlý mechem, nic zajímavého, ale spíše zaujal ten tvar. Něco jako jeskyně, ale vůbec to nevypadalo jako jeskyně. Možná trochu, ale tím, že tam stály ty kameny, mi to připadalo více než nějaká jeskyně z bílého kamene. Co mě však přivedlo ještě na větší údiv než nějaký bílý kámen nebo stojící kameny byl ten vysoký válec na jedné straně. Nedokážu říct, co to bylo, ale bylo to vysoké, dost vysoké, kamenné, mohutné, prostě… Pro mě nové. Těkal jsem očima z kamenů na bílý kámen, na ten válec a stále dokola. Co mě překvapovalo víc? Asi všechno dohromady. Chtěl jsem se podívat, co je uvnitř, ten bílý kámen obrostlý mechem měl totiž vchod, jako jeskyně. Donutil jsem se udělat krok, nepatrný, rozklepaný, ale udělal jsem ho. A další. A další krok, už jsem šel normálně, tedy, opatrně, abych věděl, kam šlápnu, ale žádné mini kroky. Prostrčil jsem čumák vstupem a div mi oči nevypadly z důlků. V té jeskyni, v té jeskyni z bílého kamene plápolal oheň, ale… Ale zelený oheň. Oheň zelený, jako moje, Lauřiny nebo Delivenovy oči. Nikdy jsem zelený oheň neviděl. Kameny, bílý kámen, ten vysoký válec, zelený oheň a… Ty zelené nitky v tom bílém, hladkém kameni… Už mi začalo docházet, že to místo nebude obyčejné. Přesvědčila mě také o tom místnost, ve které jsem stál. Obyčejná jeskyně je… Prostě jeskyně, ale tahle se protahovala dál. Dva zúžené otvory, jeden mi připadal, jako by vedl ven, tam jsem nechtěl, zamířil jsem tedy do druhého. Vždycky jsem byl rád, když jsem šlapal na nerovný terén, proto mě kámen uvnitř dost znejišťoval, byl tak hladký, pokud nepočítám to, že jsem jednou šlápl do nějaké díry.
Další místnost mě uchvátila ještě více, než samotná jeskyně. Přiblížil jsem se k jedné, kamenné zdi a všiml si, že je něco uvnitř. Něco zarostlé v tom kameni. Další kameny, lesklé… Krásné. Nakláněl jsem hlavu do všech úhlů, chtěl jsem si je prohlédnout. Všechny byly zelené, jako moje oči, musel jsem prostě ty věci k něčemu přirovnávat. Oheň, ty kameny, ty nitky v bílém kameni. Všechno to bylo zelené, v té chvíli mi to také došlo. Smrt… Je zelená, černá… Tak to říkal Coffin! A Laura! Možná jsem si to jenom nakukal, doufal jsem v to, ale jakmile jsem si hlavě řekl to jméno, rozklepaly se mi nohy. Párkrát jsem zadrkotal zuby, hodlal jsem se pomalu otočit a jít ven, nechtěl jsem zemřít, ne, to ne. Jeden krok dozadu. Druhý krok dozadu. Poté jsem se zarazil. Smrt mě přeci může něco naučit… Uvědomil jsem si a přimhouřil zrak. Jak najít Smrt? Nejdříve jsem se pozorně rozhlížel kolem sebe, prošel každý kout té místnosti a až poté si všiml něčeho, co vedlo nahoru. Schody. Najdu Smrt tam? Zeptal jsem se sám sebe a zhluboka se nadechl. Nechtěl jsem jít tam nahoru, ale co, chtěl jsem něco od Smrti a to nedostanu, pokud tam nahoru nepůjdu. Mohla mě zabít, nad tím jsem celou dobu přemýšlel, nechtěl jsem zemřít, byl jsem mladý, sice můj život nebyl plný radosti, ale byl můj a já ho chtěl žít. Opatrně jsem šlapal po schodech nahoru a snažil se nedýchat, aby Smrt nepoznala, že jsem poblíž, ale ona to už určitě věděla a čekala, kdy na mě vybafne.
Vylezl jsem poslední dva schody a byl nahoře. Udělal jsem několik kroků a sledoval přitom pozorně zem, neuniklo mi, že jsem v ní díry a já bych nerad spadl. Nemohl jsem udělat ani pět kroků a už jsem raději stál přibitý k zemi a koukal kolem sebe. Po minutě nebo dvou jsem se rozhodl tiše promluvit. „Je tu někdo?“ Žádná odpověď nepřišla, polkl jsem, sklonil hlavu k zemi a znova, „Haló?“ Opět pouze šeptem. Tentokrát mi přišla odpověď. „Ano?“ Nervózně jsem polkl, nadechl se a zeptal se: „Ty jsi Smrt?“ Jako odpověď mi přišlo: „Anó… Ale, proč šeptáš? Byl to tak tlumený hlas, ale přesto jsem ho slyšel dost zřetelně. Znova jsem polknul a otočil hlavu do strany. Vedle mě stala vlčice, co mi šeptala, ošklivá jako noc, černá, zelená, odporná, prostě, prostě Smrt! Div jsem leknutím nevyskočil do stropu, ale rozhodně jsem uskočil dozadu, zadní tlapy se mi sesunuly ze schodů, chtěl jsem udržet rovnováhu, zahrabal jsem předními tlapami a akorát se na horních schodech rozplácl. Smrt již nestála na místě jako před pár vteřinami, byla na druhé straně, přímo proti mně a smála se. Ten smích mi trhal uši, zavřel jsem křečovitě oči, stáhl uši a čekal, až se přestane smát. Přestalo to, ale bylo to nekonečné. „Co po mě chceš, kryso?!“ Její hlas byl tak nepříjemný, strašidelný, jako celé to místo a ona sama.
Sebral jsem všechnu odvahu, kterou jsem v té chvíli měl - tedy nulovou - a s ní se zvedl ze země, zhluboka se nadechl a sledoval Smrt. „Bylo mi řečeno, že - že mě dokážeš udělat... No, lepším...“ Nenechala mě dopovědět má slova, skočila mi neslušně do řeči, ale co, ona je Smrt, ona může vše. „No to jako vážně nedokážu…! Nedokážu měnit tvoje způsoby, nálady, city a další jiný pitomosti!“ Ten jedovatý hlas mě bude strašit ještě hodně dlouho. „Už jsem ti vše zodpověděla a nyní…“ Dramatická pauza. „Jdi!“ narozdíl od předešlé věty tohle tak vyštěkla, že se mi zatmělo před očima. Udělal jsem krok dozadu, chtěl jsem odejít, ale odmítal jsem se k ní postavit zády. Dva kroky a pak jsem se zarazil, já přišel kvůli něčemu jinému! „Ne!“ Vyštěkl jsem, ale udělal jsem chybu. Smrt se na mě podívala pohledem pravé Smrti, její oči planuly vztekem, vyskočila ze svého místa a skočila, přede mně. Dívala se mi do očí, ale očima šílence, šílenějšíma očima než kdokoli jiný. „Opovažuješ se říci mi ne?!“ Ten hlas snad vycházel z okolí, ne z její tlamy, ale byl její, strašidelnější, než kterýkoli jiný hlas. Hlasitě jsem polkl, už nemůžu ucouvnout. „Nepřeji si změnit se uvnitř. Přeji si, abys mě změnila jinak.“ Její pohled byl k nezaplacení, ulevilo se mi, protože se její pohled už nezdál krvelačný, spíše znuděný. „Škoda...“ Zasmutnila předstíraně a vrátila se na své místo. „Byla by sranda, nemyslíš? Tvé mrtvé tělo padající po těch schodech dolu, pak ta prázdná schránka, co by dopadla na zem a za nějakou dobu... Kosti... Pouhé kosti s nějakou cetkou na krku. Byl by si má trofej, nechceš být má trofej?“ Netušil jsem, co na to odpovědět, usoudil jsem, že nejlepší bude ignorovat to. „Dokážeš prý vlky změnit. Barvu jejich srsti a-“ Opět mi skočila do řeči. „Tak jako, zase zastav!“ Poručila mi a švihla zeleným ocasem. „Pleteš si mě s mým bratrem. To on vlky mění, já je vylepšuju,“ slovo bratr, řekla s hořkostí, slova JÁ a VYLEPŠUJU, řekla tak hrdě. Dlouho jsem mlčel, ona také, čekala na mě. „Jak je vylepšíš? A...“ bylo moudré pokládat ji dvě otázky? Asi ne. „Kde najdu tvého bratra?“ Odpověděla mi okamžitě. „Naučim tě nové magie, zdokonalím tvoji vrozenou magii a další, dám ti magii, kterou budeš ovládat jenom ty, pomocí tebe vylepším magie jiných… Prostě všední záležitosti,“ Říkala to tak ledabyle. Jako by to nic nebylo, ale pro mě ano. Naučení nové magie? Vylepšení v magii země? O ničem takovém jsem nesnil! „A co vim, Života - mého bratra - najdeš někde na jihu... Moc se nestýkáme, tak ho dyštak pozdravuj.“ Očividně ani ona neměla super vztahy se svym bratrem… „Co budeš chtít za - za to, že mi vylepšíš magii země? Jak nejvíce by to šlo!“ Druhá věta ze mě vylítla jako splašený zajíc. Ďábelsky se usmála. „Kameny. Drahé kameny, hóóóóodně drahých kamenů!“ zase ten hlas šílence, sběratele - šílence. Mám nějaké kameny? Zeptal jsem se vystrašeně sám sebe. Srdce se mi rozbušilo, co když ne? Smrt mě zabije, budu její trofej! Už jsem panikařil, klapal zubama a celý se klepal. Smrt opět přistoupila blíže ke mně, prohlédla si mě a zamumlala. „Tak… Tak… 180 pěkných a léééésklýých šutříků za to, že tě naučím ovládat tu tvoji magii na úroveň mistra - nebo lépe řečeno - průměrně hloupého vlka.“ Odfrkla si šla dál. Něco mi říkalo, že já ty šutry měl, jinak by mě už zabila, musela je cítit. „Beru!“ Všechnu odvahu, kterou jsem měl a budu mít, jsem vložil do toho jednoho slova. „A.... A... Chci vylepšit i magii dvěma vlkům!“ Vyhrkl jsem po chvíli. Smrt jenom protočila očima. „Dobrá, dobrá… Ty dobroto od kosti... Vypadni už, bolí mě z tebe hlava,“ hlavu otočila od strany a mávla tlapou. „Ale!“ namítl jsem. „Ještě si mě nic nenaučila!“ Můj hlas byl zase z té vlčice zcela vyklepaný. Dva kroky dozadu a zastavil jsem se. „Řekla jsem VYPADNI!“ Zaburácel její hlas mýma ušima, otočil jsem se, co nejrychleji mohl, nohy se mi pletly a hlavně klepaly. Seběhl jsem schody, dole se natáhl jak široký, tak dlouhý, sebral se ze země a hledal východ od Smrti, našel jsem ho, ale srdce jsem měl někde v krku a klepal jsem se víc než v té nejkrutější zimě.

// Jedlový pas

// Západní Galtavar

Jaká úleva přišlo krátce potom, co jsem se ocitl v lese. Slunce přestalo pražit do černé srsti a já se mohl s úlevou svalit k zemi. Jehličí, které se mi zabodlo do čumáku jsem neřešil, pouze jsem si užíval toho chládku. Převalil jsem se na záda, ale ihned se vyškrábal na nohy a oklepal se. Co když mě někdo viděl?! Bude mě mít za blázna! To bych vážně nechtěl. Vzpřímeně jsem se posadil a nenápadně se rozhlédl kolem sebe, nikde nikdy, pro mé štěstí - tentokrát. Úlevné povzdechnutí a následné zamlaskání. „Co teď?“ Zamumlal jsem si pro sebe, o společnost jsem přišel a další jsem hledat nechtěl. Pfůů... Tak jako vždy. Pochodovat za nosem, nažrat se, napít, spát a stále dokola... takhle jsem měl zorganizovanou část svého života a nehodlal jsem to řešit a měnit.
Vyrazil jsem tedy kupředu a rozhlížel se přitom kolem sebe, kam by se dalo zalézt, kam? Ptal jsem se sám sebe a nakonec mi odpovědí bylo jedno zvláštní místo. Tedy útvar, vzpřímené kameny, divný... Zamračil jsem se a pomalu se vydal blíže k nim.

//Stará zřícenina

Tak jsme se opět božsky prospali, jako by toho spánku nebylo až, až, nu co, spánek ještě nikdy, nikoho nezabil. Vlastně, mnoho vlků zemřelo ve spánku, takže je spánek zabil, ale nemohl za to sám, mohlo za to navíc stáří a tim pádem ten spánek neměl na smrti žádný, skoro žádný podíl.
Už mě vcelku tlačil čas, nemyslím čas do smrti, ale prostě čas, že jsem na jednom místě, s jednou vlčicí prostě moc dlouho. A mimo to jsem cítil, jako bych měl kožich v jednom ohni a to nebylo zrovna příjemné. Zamračeně jsem se podíval k Lievenne, copak ona to horko necítila? Můj pohled se musel spíše zdát jako ten spalující pohled, třeba ještě chvíli a podpálil bych její kožich... Fuj, to by byl smrad! Kdyby mě jejími slovy nevytrhla z mého soustřední, třeba by už po světě tlapkala s vypáleným symbolem na boku, ale bohužel, ona musela vyrušovat... Grrr...
„Hm?“ Zprvu jsem nepochopil, tak jsem otočil hlavu stejným směrem jako Lievenne a pochopil. „Přidáno.“ Dlouze jsem přitom vydechl, jak složité bylo pamatovat si všechna ta (ne)jména, oslovení a vůbec, jejich nevhodné chování. Musel jsem si přeci pamatovat důvody, proč se podobným vlčicím vyhýbat. Jedna chce někoho zabít, druhá sráží k zemi, třetí zase dělá povidlový knedlíky a čtvrtá zase tvarohový.
„Co mi říkáš pořád?“ Zopakoval jsem nechápavě její slova, ale pak zakroutil hlavou. „Vlastně, neřeš...“ Už jsem byl odhodlaný odejít. Na severu se rozprostíral lesík, jak osvěžující by bylo do něho vletět. Zatímco jsem já snil o stínu v podobě vzrostlých stromů, Lievenne někam odkráčela, ale zase nakráčela zpět. Byl jsem rozhodnutý, ať se tu klidně upeče, já sic nemám rád svůj kožich, ale život vcelku ano... Zvedl jsem se s těmi slovy ze země, oklepal se a protáhl v zádech. „Jak rád bych řekl, že jsem tě rád poznal... Ale upřímně... Prostě jsem tě jenom poznal...“ už musela tušit kam tím směřuju. „A jak rád bych řekl něco ve smyslu: Rád tě někdy znovu potkám, ale upřímně, jestli tě potkám, tak tě potkám,“ krátké zívnutí.
Chvíli jsem mlčel. „Prostě a jednoduše, měj se. Na můj vkus jsem byl až moc dlouho na místě.“ S poslední větou jsem se rozklusal na sever. Opět sám.

//Jedlový pás

Protočil jsem očima. „Tak tedy, ‚Noci, když už, tak noci.‘‘‘ jestli jsem to zopakoval dobře nevim, ale to je jedno, smysl to mělo stále stejný, nijak se nezměnil... Snad. Pokud ano, tak co? Věděla, co chci říct a pokud to nebude nijak dlouze rozpitvávat, nebudu pak to rozpitvaný pitvat já...
Hlavu jsem položil na přední tlapy s tím, že půjdu spát, zavřel jsem jedno oko, druhé oko a už chtěl spát, jenže pak se vzduchem prohnalo známým hlasem jedno uražené "Pfff." Klapl jsem na prázdno zubama, asi si ještě před spánkem trochu pokecáme, dobře... „Problém?“ Její pohled k nebi mě trochu zhnusil, taky tak vypadám? když jsem uraženej? Evvvv.... Měl bych se přestat urážet, bleh... ohrnul jsem nad tím nos, ten čumák nahoru vypadal tak... Slušně řečeno, nepřirozeně. Třeba to bylo vlčicí, u mě to mohlo vypadat zcela normálně! Kdo ví... Obvykle sám sebe uraženého nesleduji, takže těžko posoudit.
„Kdo?“ Zhluboka jsem se nadechl. „Tak já nevim, koho si potkala... Ale, už zdrhla ta krémovo-bílá vlčice... Lylwelin? Jo, Lylwelin, kramle vzala černo-bílá vlčice a o té poslední ani nemluvě...“ To nebyla odpověď na její otázku, ta přišla až později. „A jako, né že bych tu byl zrovna z radosti... Jenom prostě... Hm...“ Dlouhé odmlčení, věděl jsem, co chci říct, ale vůbec jsem netušil JAK. „Hm...“ Slabé, napínavé zabručení... „Prostě,“ odkašlání. Bavilo mě takové napínání. „Nemám námitky k tvojí společnosti protožé...“ Tohle byla už vážně poslední odmlka! „Protože je to v tomhle místa jediná, slušná a spořádaná společnost.“ Tak, hotovo. Můžu už jít spát?
Zavřel jsem oči s plánovaným spánkem, zívl a přitom odpověděl na poslední otázečku. „Možná trošičku...“

Asi každý z nás bere lov zcela jinak. Pro mě to je obživa, něco, co musím podstoupit při hladu, něco, u čeho se unavím. Pro vlčici to je něco, kde může osvobodit agresivitu a přebytečnou energii, tak mi to připadalo, jinak vážně nechápu, proč by někdo lovil pro zábavu, je to zbytečné.
Úleva přišla ve chvíli, kdy se vlčice rozhodla odejít, čapla svou kořist, pokusila svými slovy ještě moji trpělivost a zmizela dost divným, bokovým pochodem, asi se jí přetrhla cévka... logičtější vysvětlení pro její divný pochod jsem neměl.
Sledoval jsem jak odchází, z jistoty, aby se náhodou nezastavila, neotočila a nepřitančila se svým úlovkem zpět, asi by pak praskla cévka z její společnosti mně...
Jedna vlčice odešla a ta druhá se rozhodla probudit, samozřejmě... Společnost se u mě střídá, aby náhodou nešlo vícero hlasů jedním uchem tam a druhým ven, to by si nikdo nepřál, ale přál... Kdyby do mě hlučely obě dvě vlčice, ušetřil bych si čas, který jsem pak mohl nějak logicky strávit... Třeba spánkem, ten je vždy užitečný. „Ach... bohužel,“ zakroutil jsem hlavou ze strany na stranu ve chvíli, kdy jsem se začal otáčet k Lievenne. „Zase vzhůru? Zrovna tu začínal být klid...“ Pět minut ticha, nerušené ticho, kdybych mohl být jenom se svými myšlenkami stále npřicházelo. V podstatě od té doby, co jsem se tu na nějakou dobu rozhodl usadit, jsem nikdy nebyl sám nebo jsem nebyl sám dostatečnou dobu, vždy byl někdo kolem. Někdo, kdo se hihňal nebo příliš kecal nebo příliš funěl a vrtěl se, jakoby měl v kožichu tunu blech.
Při další otázce jsem nejdříve nechápavě natáhl hlavu blíž, posléze hlavu stáhl k tělu, naklonil ji do strany a nechápavě zamrkal. „Prosim? JÁ?!“ Tohle mi trochu nesedělo, ale jo. Pokud nepočítám Lylwelin tak to byla pomatená černo-bílá a pomatenější černo-bílá. „Tak pardon, ale jelikož jsi ty zůstala, tipuju, že ty vlčice plašíš sama...“ Logičtější vysvětlení neexistovalo.

//Černej mamlas hlásí černému spáči, že měl v úmyslu hrát s tím, že se nebude nikam hýbat, maximálně najít nějaké žrádlo a nezasahovat moc do rozehrané hry.
Černo-bílé potvoře vzkazuje, že zítra si jde hodit z rodinné návštěvy mašli... Na případný odpis čekat déle...

Zauvažoval jsem nad jejími slovy. tajně jsem doufal, že se ta vlčice spakuje a odejde, ale ona místo toho zůstala a položila mi jednu vcelku pěknou, ale záludnou otázku. „Jestli baví?“ Zopakoval jsem si pro sebe s lehkým zabručením, zrak jsem zabodnul do výšky, přimhouřil zrak a uvažoval nad tím vcelku dlouho. „Tak... Částečně mě tak vychovali, takže...“ Pokrčil jsem nad tím "rameny," hádky byly častější než nějaké povídání. Lov, hádka, nažrat se, hádka, odpočinou si, pohádat se, jít spát, pohádat se a zase lovit a zase se hádat a takhle to šlo prakticky půlku mého života stále dokolečka.
„mě je počasí ukradený... Odešel bych, ale neodcházím bez rozloučení, takže asi tak,“ odpověděl jsem tak nějak bez zájmu, ale jo, chtěl jsem, aby se Lievenne probudila a buď se se mnou rozloučila, protože už bůh ví kolikátý den putování s jednou vlčicí se mi nějak příčilo nebo se pohnout z místa dál a popřípadě se pokusit o vybudování nějakého normálního vztahu a ne toho, co to bylo, ale určitě ne přátelství nebo nepřátelství. „A není to nuda,“ namítl jsem. Nemám rád příliš moc akce, je to takový... Grr... Zmatený... Oklepal jsem se, vyhřívání na sluníčku, chrápání ve stínu, okusování kostí, cokoli klidného jsem miloval. Až na příliš dlouhé poflakování do vody, dřív nebo později bych do vody spadl a br... Do vody pouze pro ryby.
„Lov pro zábavu?“ Nechápal jsem. Vlčice, jejíž jméno jsem stále nevěděl a asi mi nebylo souzeno ho znát, právě ulovila večeři a možná i snídani a nejraději by lovila dál? Tohle nemá smysl... „Blbosti? Dospělé blbosti?“ Na tohle jsem mohl mít pouze jednu reakci, kterou by nejspíše pronesla v téhle chvíli i Lievenne. Ne, bylo by hnusné to říct nahlas nebo na to vůbec pomyslet...
nejmoudřejší řešení by bylo vlčici poslat do háje, lehnout si a spát, takhle jsem akorát promarnil jeden den svého života. „Na jihu je jezero. V háji kousek od jezera je potok... Určitě si něco najdeš,“ zahuhlal jsem. V potoce jsem našel přívěsek, v jezeře zase chytla Lievenne rybu a pokud vím, někde podél je ještě jedna řeka a do té jsem v zimě zahučel při lovu ryb. A taky jsem potkal Morfeuse... to už bylo vedlejší.

Hádky s vlčicemi mi nebyly cizí a už jsem si i zvykl na to, že hádku prostě nevyhraju, Nerad bych totiž skončil zase u debaty, že se podobám jednomu vlkovi, který by údajně měl být můj otec, ale pochybuju, protože podle povahy mé matky se mohla spustit maximálně tak s vládcem samotného pekla, nikdo jiný by na ni neměl žaludek.
Příčilo se mi to v krku, na jazyku jsem měl hořkost, kterou bych nejraději vyplivnul, ale bude nejlepší, když vlčici o sobě odsouhlasím všechny ty kecy a ona si s tím svým pitomým úlovkem půjde po svých. Všechno bude vyřešené a já bych si možná mohl zase lehnout, nic neřešit nebo si chytit něco malého k snědku. Nějakou svačinku, protože Lievenne se nějak k lovu nehrne a pochybuju, že by mi znova dala nějaké jídlo, už ta ryba byla vcelku dost.
„Jo, jo... Jsem velký vlče, nikdy jsem nevyrostl, rád si hraju a ožužlávám uši starším,“ zrak jsem stočil jinam a plival tu hořkost tím nejklidnějším hlasem, který jsem v téhle chvíli dokázal. Moje tělo se pomalu sesunulo k zemi, protáhl jsem si krk a upravil si místo na další spánek. Už jsem chtěl hlavu položit na tlapky a přestat vnímat, ale vlčice neskončila, budiž, ještě něco kecnu a půjdu spát...
„Nikdy jsem netvrdil, že jsem silný a neperu se, protože rvačky akorát potvrzují, že to agresor - tedy ty - nemá dvakrát v hlavě srovnaný,“ vážně, co vlky tak vzrušuje na rvačkách, poměřování síly a zabíjení slabších? Měl bych najít toho vlčka... Coffina, ten tyhle věci chápal až moc dobře, na rozdíl od někoho.
Už jsem hlavu na ty tlapy položil a zavřel jsem i oči, ale ona nepřestala kecat. Něco jsem zaslechl, nevim, přesně co to bylo, tiché huhlání, nic víc. „Jo-jo...“ Odsouhlasil jsem ji opět bez toho, aniž bych věděl, o co vlastně šlo, bylo mi to fuk.