Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kdybych neměl hlavu už nakloněnou do strany, určitě bych ji při dalších Morfeusových slovech naklonil. Chtěl jsem si připravit nějakou vele dlouhou odpověď s mnoha vedlejšími poznámkami, ale zvolil jsem kratší a jednoduší řešení. „Ne. Stále mnou opovrhují.“ A já jimi také. Sice jsem se změnil povrchově, ale uvnitř jsem byl stále stejný. Z bližší známosti s vlčicemi vzniknou vlčata, z vlčat vznikne nervní rodič a druhý na útěku. Průměrně tři vlci mají pak zpackaný život a jsou krmeni tim, jak jsou nechtění a pro svět nepotřební. No, pokud zajdeme do extrému, jeden z vrhu je navíc proklet čímkoli z druhého rodiče. Nikdy nebudu mít partnerku... Ani vlčata. rozhodl jsem se tak už jako malý, ale pro jistotu si to zopakoval.
„Život,“ přitakal jsem s pokývnutím. „Jako u tebe...“ Jaký důvod však měl Morfeus, že si nechal změnit srst, to jsem netušil a vědět jsem to nepotřeboval. Jeho důvody mi byly cizí a nejspíše tomu tak mělo být.
„Jo... Taky mi to Život slíbil... Ale... Ještě jsem neměl potřebu si to odzkoušet, takže nevím,“ moje paranoia neměla mezí. Furt jsem si myslel, že mě Život i Smrt okradla. Až na tu srst.
Sám jsem sice řekl rok, ale Morfeuse jsem musel poopravit. „Plus - mínus rok.“ Absolutně na tom nezáleželo, ale já prostě musel tu tlamu otevřít.
Ohledně svého roku jsem musel dlouho přemýšlet. Řekni dostatek, ale ne přebytek... Upozornil jsem sám sebe při zamteném otáčení do strany a přemýšlení. „Chtěli mě zabít, našel jsem s jednou vlčicí zkamenělé, dračí vajíčko. Šel jsem za Smrtí, pak za Životem. S několika vlky jsem objevil dřevěnou, plující jeskyni. Má srst se změnila a potkal jsem svou rodinu.“ Nejzajímavější bod byl akorát ten první, ty další byly... Nudné. Bez akce a tak.
„Takže ano. Smrt jsem navšítil. Chtěla si ze mně udělat trofej, ale nakonec mi splnila pár přání za nějaké kameny a odešel jsem.“ Při těch slovech jsem pomalu vracel hlavu k Morfeusovi a prohlédl si ho.„A tvůj rok?“
rozhodně jsem byl lepší posluchač, než vypravěč. Doufal jsem tedy v delší vyprávění, u kterého bychom se na nějakou chvíli zasekli.

Už se mi pomalu začala zjevovat ta známá, černá postava. Světle šedé oči, rudá jizva přes pravé oko a konečně... Bílé ornamenty? Na krátkou dobu jsem se zastavil, nechápavě naklonil hlavu do strany a snažil se zjistit, co se Morfeusovi přihodilo. Určitě to stejné, co se stalo i tobě, nevidíš? Znělo to logicky, kdo jiný dokáže s vlkem udělat něco takového, jako je změna srsti? Pouze Život, Smrt mě jaksi odmítla.
Morfeus mě zaznamenal, oslovil mě, ale já nezareagoval na něho. Stál jsem, jako tvrdé Y, zíral na něho s lehce nakloněnou hlavou a čekal. Na co? Nevim. Jo. Jsem Meinere. Odpověděl jsem mu nakonec ve své hlavě. Na povrchu s pouhým přikývnutím.
Kdo jiný bych byl? Sarkasticky jsem si mlasknul, otočil pohled někam do strany a rozhodl se odpovědět. „Změnil jsem se...“ To nevyznělo dobře, stále jsem byl Meinerm. Zcela lhostejným vlkem, ktrému na ničem nezáleželo. Který nikoho nepotřeboval a kterého nikdo nepotřeboval. „Ale jenom na půl...“ Zašklebil jsem se krátce. Stále mi vyznívalo směšně, že nejsem ani jedno, ani druhý. Jsem polovičatý.
Pohled jsem vrátil k Morfeusovi, sjel ho krátkým pohledem od učí až po špičku ocasu. „Stejná otázka...“ Byl to Život, že? Jelikož ano, chtěl Morfeus i něco jiného po Životě? Sílu, vytrvalost, rychlost... Další živel nebo magii... Cokoli...
Posadil jsem se na zem, ocas obtočil kolem předních tlap, narovnal se v zádech a zhluboka se nadechl. „Viděli jsme se naposledy... Skoro před rokem? Nepletu se?“ Nebylo to přesně, pamatuju si sníh, teď je podzim. Nejhorší období roku. Prší, je zima a chladno. Ten den bylo navíc nesnesitelné dusno. I když celkově pěkně, hvězdy - které mě nezajímaly - a ani chladné, ani teplé počasí.

//"tvář bez jediné známky chtíče žít." To je hnusný! :D

// Řeka Mahtaë

Obvykle jsem chodil svižnějším tempem, aby ostatní měli problém s tím, aby se mnou drželi krok. Tentokrát se mnou však krok nikdo držet nemusel a já nikam nespěchal. Nakračoval jsem pomalu, tiše, ale ztěžka. Pokaždé, když se moje tlapa dotkla země, jsem ucítil zvláštní bodnutí, které mi projelo celým tělem. Pocit viny? tu myšlenku jsem zamítnul tak rychle, že to ani nebylo možné. Vina mě netížila, řekl jsem pravdu, ta sice bolí, ale toho druhého. Mě nikoli.
Šel jsem nahrbeně, hlavu schovanou a marně se snažil zahřát. Od odchodu od řeky se můj pohled nezměnil, stále byl ledový, bez jediné emoce nebo známky studu. Ba dokonce ani lítost by se na něm nenašla. Pouze rudá, špatně zahojená jizva, dvě zeleně planoucí oči. Zelená, černá a bílá srst. Chybějící ucho a lehce cenící tesáky. Jednou nebo dvakrát jsem si tiše zavrčel, ale něco mi říkalo, že jsem na území sám a mohu si vrčet, jak se mi zlíbí. Neudělal jsem to, už jsem neměl potřebu. Moje vrčení by nikdo neslyšel a nebylo by to tolik efektivní. Nech si to vrčení pro ostatní... Pro ty, co si zavrčení zaslouží. Tentokrát jsem sám sebe poslechl. Schoval jsem tesáky pod pysky a nakračoval dál.
Udělal jsem dobře. Vítr ke mně zavál pach vlka. Byl dost blízký a vzdáleně známý. Vlk... Černý vlk... S bílou ponožkou... Jizvou... Pomalu jsem si ten pach už přiřazoval, ale nalezení jméno mi trvalo déle. Toho vlka jsem však ve své hlavě viděl ihned. Pomohl mi s lovem, smál se, když jsem spadl do řeky a pak odešel. Jestli mě nepoznal vlastní bratr, tak ani on... Pomyslel jsem si a krátce se zamračil.
Rozhodl jsem se vyzkoušet, jestli mám pravdu a Morfeus si mě pamatovat nebude. Šel jsem po jeho pachu, dělal přiměřený hluk, aby mě zaregistroval a snažil se tvářit stále chladně. Což mi jako jediné šlo.

// A co jinýho má dělat zbabělec? :D Válet sudy?

Čekal jsem jakoukoli reakci, ale Deliven byl očividně zbabělý. Nedokázal ani promluvit, pouze se krčil za cizí vlčicí a odmítal se hnout. Na to jsem neměl čas a ani trpělivost, přestal jsem na něho upřeně zírat, narovnal se v zádech a zvedl hlavu výš. Pohled stočil do neznáma, proti proudu řeky a přemýšlel, kam jít. Zůstat na místě mi zbylá kapka hrdosti nedovolovala.
„Tady není co řešit. Ten, kterej by se měl řešit tu není... Takže se můžu akorát tak odporoučit.“ Ale vlčice už mířila opodál. Sledoval jsem ji koutkem oka tak dlouho, dokud mi nezmizela z očí, až pak jsem se vrátil ke krčícímu se Delivenovi. Zhluboka jsem se nadechl a pomalým krokem vykročil k němu.
Mohlo to vypadat, že ho chci sežrat, ale to ne. Pouze jsem mu chtěl něco říci. „Nezapomínej, že každý, kdo je zlý, má v sobě něco dobrého. A každý hodný, má v sobě něco zlého. Laura není vyjímkou.“ Vyjímku tvořili černí a bílí vlci. Ti byli takoví, jaký byl jejich kožich. Bez vyjímky.
Pár vteřin jsem si prohlížel svého bratra. Vlka s mnoha odstíny hnědé, zelené oči a schoulené tělo. Kolikrát jsem ti přál, abys byl černý místo mě. To bylo před dlouhou dobou. Hnědá se mi nelíbila, nesnesl bych, kdybych byl hnědý. Černo-bílý, takový jsem byl!
Už jsem Delivenovi řekl vše, co jsem potřeboval. Otočil jsem se tedy k vlčici Ashe a zavolal na ni. „už si můžete jít hrát! Já vás už nebudu obtěžovat...“ Druhou větu jsem si pouze zamumlal pod vousy. Posledně se podíval na Delivena pohledem, že jsem vše myslel vážně, otočil své tělo a vyšel proti proudu řeky.

//Východní Galtavar

Už jsem si myslel, že mě Deliven ani nepostřehl. Dováděl s tou šedou vlčicí a snad soutěžili o to, kdo má delší jazyk. Protivíš si rodinu, víš to? Zeptal jsem se sám sebe, ale také jsem sebe ignoroval. Bylo mi to fuk, nepotřeboval jsem rodinu. Tak špatně jsem na tom nebyl. Nepotřebuju nikoho! Natož rodinu! Stále jsem tomu věřil. Věřil jsem tomu, že do svého života nepotřebuji přátele, rodinu, partnerku ani vlčata. Potřeboval jsem pouze kořist a vodu. Nic víc. Nic míň.
Tak přeci jenom. uvnitř sebe jsem se pousmál, Deliven to pochopil. Všechno. Určitě bych uvítal, kdybych mu tohle všechno a mnohem víc mohl říci v soukromí, bez čumilů, ale takto to šlo také. Vlčice třeba nemusela vidět, že je Deliven idiot, ale brzy by to poznala. Stačilo s ním vyrůstat.
„Laura je jiná, než si myslíš.“ Upozornil jsem ho vážným hlasem. Šedou vlčici jsem zcela vypustil ze svého zorného pole. Vnímal jsem pouze sebe a svého bratra. Nikdo jiný neexistoval. „Každýmu říká, jak je hodný a překrásný, ale myslí si pravý opak...“ Měl jsem chuť vycenit tesáky, ale bylo by to nefér. Ty tesáky byly pro Lauru, ne pro prostředníka. „Jen se ji zeptej.“ Pobídnul jsem ho a hozením hlavy do strany. Podíval jsem se k místu, odkud jsme přišli. K místu, kde jsem předtím viděl Lauru, ne utekla. Zbabělec.
Zaslechl jsem své jméno z tlamy té vlčice. Samozřejmě, ona je tu taky... Uvědomil jsem si a kouknul k ní zcela lhostejným pohledem, který na mě byl snad přišitý. „Meinere myslel.“ Meinere je totiž upřímný.
Hodil jsem hlavou zpět k Delivenovi, takže ze mě odlétlo pár kapek vody, nevnímal jsme to, jak je mi srst nasáklá vodou těžká. Pouze jsem čekal na to, co z něho vyjde. Jestli se rozeběhne za Laurou, jestli mě napadne nebo zbaběle uteče. Tak... Skoč po mně... Zaryj mi zuby do hrdla. Dokonči to, co Laurencie ani Laura nezvládly... Přimhouřil jsem oči, díval se do Delivenových zelených očí, jako do odrazu těch vlastních. Dokážeš svou srst ušpinit krví rodiny? Položil jsem mu další otázku a přešlápl z tlapy na tlapu.
Poprvé v životě jsem měl chuť na rvačku. Stejně, jako já připomínal otce, tak mi ty připomínáš matku... Už jsem chápal její nenávist.

I obloha brečela nad tím, jak byl můj bratr zabědněný. Spustil se liják, který promočil moji srst. Opět, chvíli pršelo, chvíli ne. Poslední dobou jsem se nedokázal udržet suchý, ale aspoň jsem byl čistý a nebyl tím, koho Deliven pošlapal.
Byl jsem šťastný, ale zároveň zklamaný. Deiven pochopil, že duch nejsem. A protože jsem nebyl duch, byl jsem logicky jeho bratr. „Ne, nejsem.“ Přitakal jsem a doufal, že už nebude mít další hloupou otázku, ale měl. Vážně? Jsem jeho bratr, ale neznám vlastní sestru... Jo, raději bych ji neznal, ale včera jsem ji přeci viděl! Cukalo mi nad jeho pitomou otázkou oko. Snažil jsem se udrže klidný, ale už to vážně nešlo. Můj bratr byl totiž idiot.
„Když je Laura tvoje sestra a já jsem tvůj bratr tak je jasný, že ji musim znát!“ Řval jsem na něho z plných plic, div jsem neztratil dech, ale nehodlal jsem končit. „Nechala mi tak akorát ona tebe, protože už neměla síly, aby se starala o takovýho idiota, jako jsi ty!“ Ještě jsem chtěl zmínit několik věcí, ale to by zase nebylo vhodné před zcela neznámou vlčicí, nemusela vědět všechno.
Po tomhle se mi značně ulevilo, ale stále mi na krku pulzovala tepna jako o život a měl jsem chuť Delivena za sebemenší blbost zakousnout.
Přestalo pršet, plus pro počasí, vylezlo slunce a já pocítil teplo jenom na půlce těla. Bílá část byla v chladu, černá se ohřívala. A takhle to bude už navždycky... Upozornil jsem sám sebe, ale nemyslel si, že někdy budu svého rozhodnutí litovat. Všechno je lepší, než být černý. trochu mi vadilo to, že mám zelené nohy, ale to se dalo přežít. Vnímal jsem to v té době jako plíseň.

Šedá vlčice mi nejdříve byla zcela lhostejná. Řešil jsem svého bratra a řešil jsem to, jak zajistit, aby mi nedělal ostudu. Nemusel jsem se k němu hlásit, to ano, ale stále jsem za něho měl takovou zodpovědnost. Dovolil si na mě vycenit zoubky, usmál jsem se. Napřímil se v zádech a sledoval Delivena na zemi (//je na zemi, že? :D). „Nepoznáš ducha od vlastního bratra!“ Asi takhle jsem to myslel, prosté, že? Ach bože... Ale, takhle to muselo být v každé rodině. Jeden musel být nabručený, to jsem byl já. Jeden musel být nemožný - Deliven. A Starostlivý - Laura. A kdyby nás vážně zakousla, tak by byl svět ihned růžovější. A vlci spokojenější, že nemuseli potkat Delivena a nemuseli si od něho nechat ušpinit srst. Jako chudák ta vlčice, Ashe.
Na chvíli jsem vypnul Delivena a podíval se vlčici ve všemožných odstínech šedé barvy. Zhluboka se nadechl a začal k ní promlouvat ve zcela jiném tónu, než k Delivenovi. Klidně, vyrovnaně. „Příště ho prosim kousni do nohy, třeba se naučí koukat na zem.“ Krátký, ďábelský úsměv Ashe a pohled Delivenovi.
„Odpovím ti za něho. On je Deliven a já nejsem jeho kamarád. Kamarádi jsou ve své blízkosti rádi, já jsem jeho bratr a sestrami ho přenechala, abych ho hlídal. Mé jméno je Meinere a nejsem duch, jak ti bude tenhle vlk tvrdit.“ Hlavou jsem kývnul k Delivenovi, podíval se na něho zamračeným pohledem a doufal, že už bude chápat jediné. Že jsem živý, zdravý a neskutečně naštvaný.
Povídal něco o to, že by to nemusel dopadnout pro vlčici příliš dobře. Příště zakopneš o medvěda a budeš mu říkat, že vypadal jako lejno? Zeptal jsem se ho pouhým výrazem ve "tváři," ale nahlas nic neřekl.
Kdyby tu nebyla ta vlčice, třeba bych ještě ocasem Delivena proplesknul a položil mu pár základních otázek. Prověření, jestli je zdravej nebo aspoň takovej, jak si ho pamatuju.

// Západní louky

Deliven si očividně hrál na kočku a myš. Já si hrál na někoho, kdo dostal na starost obří vlče a odmítá se za nim hnát přes hory a doly. Jeden z důvodů, proč nikdy nemít vlčata... Párkrát se za mnou otočil, jestli jsem stále na blízku. Ano, stále tě pronásleduju. Uklidnil jsem ho pokaždé, když se ohlédl. No, uklidnil. Spíše rozrušil a to jsem ani nemluvil. Jenom spadni do řeky... Utop se nebo odplav do moře a budeš mít nadobro klid... Věř mi a skoč! Neskočil. Bohužel? Díkybohu?
Upřímně jsem o něho měl strach. Kdyby mi zahučel do řeky, zmizel pod hladinou a později se stal potravou pro mrchožroutky, mohl jsem si být jist jedinou věcí.
proč se za nim vůbec honim? Prsknul jsem z ničeho nic a zastavil se. Nebyl jsem pověřený tím, abych ho hlídal. Mohl jsem ho nechat být a v představě, že je jeho bratr mrtvý a snaží se ho zabít.
Už jsem se chystal otočit, když Deliven něco vykřikl. Škubl jsem hlavou zpět a hledal ho, rozvaloval se na zemi. Typické... Vykročil jsem jeho směrem, abych ho sebral, kopnul dál po pachu Laury a zmizel někde pryč, na to zakopávání jsem už neměl náladu a nervy.
Čím více jsem se přibližoval, tím více mi docházelo, že se ten pitomeček nerozplácl o kámen. „Pro dobro světa!“ Vyštěkl jsem na prostředního a doběhl k němu, chytl ho za kůži na krku, jako minule Darkallaina a trhnul s ním z vlčice, co ležela na zemi. „Jsi blbej nebo navedenej?!“ Vyštěkl jsem káravě na Delivena. „Nedokážeš ani normálně chodit, nerozeznáš kámen od vlka, nepoznáš ducha! To s tebou máma při narození hodila proti kameni?!“ Sedělo by to. Laura byla podobná, ale uměla chodit a vlka taky poznala. Poznala i vlastního bratra!
Šedou vlčici jsem ignoroval, vychutnával jsem si to, že jsem v momentálním světle já ten chytřejší a vůdčí, zatímco Deliven je ten hlupák a podřazený.

Laura se blížila, dobře, špatně? Špatně. Čekal jsem, že budu jako malé vlče seřvaný za to, že si dělám srandu z hloupějších. A podivuhodně, nebyl jsem seřvaný, já jsem tam totiž "nebyl". Proč by se mi Laura měla věnovat? Neměla k tomu sebemenší důvod. Musela se postarat o hloupějšího, nejspíše to byl její úkol na tomto světě. Hlídat hloupější a dělat jim chůvu. Je už dospělý, pro dobro světa... Nech ho žít... Mlaskl jsem s hlubokým nádechem.
Přiblížila se ke mně, oddálil jsem hlavu a zvedl ji protestně do výše, ale to i nezabránilo v tom, aby mi olízla tvář. Neoplatil jsem to, nikdy jsem to neoplatil. Láska a jakékoli její projevy, jak jenom v rodině nebo jakkoli jinak mi byli proti srsti. „Jo. Obejdu se bez vás. Vždycky jsem se obešel. Nikoho jsem nepotřeboval.“ Zamumlal jsem si pod vousy, jako odpověď, ale to už byla Laura pryč. Sice nevím, kam měla namířeno, ale bylo mi to popravdě jedno.
Musel jsem však vyřešit Delivena, který si to nejspíše uvědomil. Nikdy si víc nebyl. Upozornil jsem ho v hlavě a odmítal se za ním honit přes půlku světa. On mi zdrhnul, já opět znuděně mlaskl a vydal se jeho směrem. Třeba se ta hnědá hrouda ještě někde zraní a bude to moje vina...

//Řeka Mahtaë

Nejraději bych Delivenovi smotal jazyk a zavřel ho do tlamy, kam patří! Neměl jsem potřebu prohlížet si jeho jazyk a sledovat stékající sliny. Kdybych ho však na to upozornil, určitě by akorát mlasknul a sliny dolítli až ke mně. Snažil jsem se to ignorovat, ale bylo to dost těžký, stál totiž předemnou a ten jazyk byla jediná věc, která byla na Delivenovi zajímá. Aby se na něj dalo vůbec dívat.
Že by nepochopil můj vtip? očividně ne, skákal a šišlal mým směrem a snažil se přivolat pomoc. Ano, zavolej si sestřičku, ta přiběhne a pustí se do mě, že jsem ti ublížil a bla, bla, bla... Volej víc nahlas, tam vzadu tě špatně slyší! Už jsem jenom mohl čekat na to, kdy Laura přiběhne, aby bratra ochránila. Před bratrem, před kým jiným.
Pochopil to tak, že jsem jeho mrtvý bratr? Pokud jsem jeho šišlání dobře pochopil, tak si myslel, že jsem mrtvý Meinere. „Jo, přišel jsem si pro tebe a pro všechny. Jsem totiž prostředník. Převádím živé do světa mrtvých a právě nastal tůj čas.“ Zcela jiná lež než ta, kterou jsem řekl předtím, takže pokud není tak hloupý, dojde mu, že je to všechno lež a třeba se i uklidní. Chybí mi normální vlci... A samota... Samotu jsem měl radši, ale vlky jsem měl taky rád, když byli takoví, že s nimi šlo logicky mluvit. Jo, takže budeš navždy sám. zašklebil jsem se.
„Tak abych ti to všechno ujasnil.“ Bylo na nic mu blbnout hlavu. „Jmenuju se Meinere. Přišel jsem na tenhle svět před tebou a plánuju z něho odejít až po tobě a Lauře. Však víš, vezme se to odzadu. Asi před rokem jsem se dostal do křížku s vlkem, který ovládal oheň, jeho plameny mě ošlehli a spálil mi srst. Od té doby mám půlku těla bílou a půlku černou.“ Drobná lež.
„A pokud si to stále nepochopil... Jsem tvůj bratr. Ten černý.“ Jinýho nemáš, takže by to nemělo být těžký.

Kdybych nebyl líný a unavený, už bych byl dávno pryč. Ale já byl líný a unavený, takže jsem nikam nehodlal jít. Aspoň pro jeden den. Byl jsem sice naštvaný, protože jsem si uvědomoval svoji společnost, co se cachtala opodál, ale spánek pro mě byl mnohem důležitější.
Spaní na mokré zemi mi cizí ani trochu nebylo, ale dlouho jsem nad tím musel uvažovat, protože jsem nevěděl, jestli bylo moudré, lehnout si na mokrou, rozbahněnou zem s bílou srstí. Mohl jsem se přetočit na bok, ale zase bych byl špinavý z větší části. Více mi vyhovovalo být špinavý na břiše.
Přesto, že jsem byl unavený na mě spánek šel velice těžce. Respektive, nešel vůbec a já se tedy špinil zbytečně. Když nemůžeš spát, prostě se jdi projít. Poručil jsem sám sobě a tak se i uposlechl. Obyčejně nikoho neposlouchám a kolikrát ani vlastní myšlenky, ale tohle byl vcelku dobrý nápad.
Náhoda nebo (hloupý) osud tomu dal, že se bratříček ještě rozhodl mě navštívit. Očividně předemnou padl, až takhle jsem tě oslnil? Prosim tě... Mlasknul jsem na prázdno, protože mi bylo jasné, že Deliven zakopl, jako normálně. „Tomu se říká země, Delivene.“ Odpověděl jsem na jeho otázku, která mi nebyl mířená. Chápu, že někteří vlci neumí plavat, ale běhat? Někdo v naší výchově velice pohořel... A Mistoke to nebyl. Nebo taky jsem mu mohl říct otec, ale v životě jsem ho neviděl, takže... Nevim, bylo divný ho tak oslovovat.
Svůj zrak jsem stočil jinam, hodlal jsem odejít, ale Deliven mě musel poprskat. Dolétlo na mě několik kousků mokré zeminy. Pitomče! Okřikl jsem ho a tlapou ze sebe seškrábl mokrou hlínu. Asi nechápe, že někteří mají rádi čistou srst. Nevypadám jako hrouda hlíny, abych se v ní mohl rochnit, chápeš?!
Musel jsem se zasmát, jeho slovům, samozřejmě. On vážně neví, kdo jsem? Smutné... Vážně to bylo smutné, čekal jsem, že se vlkům aspoň vreju do paměti... Když jsme s nimi vyrůstal, ale ono očividně nic. Žalostné. Tak toho aspoň využij. Pobídl jsem se d nekalosti proti Delivenovi.
„Ty to nevíš?“ Pověděl jsem starostlivým hlasem. „Jsem duch, který bloudí těmito loukami a hledám světlo... Neviděl si ho? To světlo?“ Stáhl jsem pro lepší herecký výkon uši k hlavě, sklonil hlavu a podíval se smutně na Delivena. „Jsem zbloudilá duše, kterou Smrt nechala samotnou na tomto světě... Prý jsem se jí nelíbil, tak mě tu nechala... Ale jinak... jsem mrtvý.“ Snad nebyl tak hloupý, aby tomu uvěřil a pochopí, kdo jsem.

//Napíšu snad dneska, ale nic neslibuju :D

Laura moji totožnost prostě prozradit musela. Nemohla mě nechat, abych trochu popletl Delivenovi hlavu, což v té chvíli nebylo zrovna nejtěžší, protože vůbec nevypadal zdravě a při plném vědomí. „S tebou je tedy sranda hrát ‚Hádej, kdo.‘ To ti povim.“ první slova, která mířila s líným pohledem k sestřičce. „Účelem hry je, aby mě poznal Deliven a ne. Radit se nesmí a už vůbec se nesmí vyzrazovat odpověď. Víš, kolik úsilí mě stálo vydrhnout ze sebe černou barvu?“ Asi tolik, jako mě stálo skočit do říční vody. Jenže to Laura nemusela vědět. Pochyboval jsem však, že by byla tak hloupá, to ona mi řekla o Smrti a tom všem, pokud se nemýlim, mohl jsem akorát doufat, že tomu malému výmyslu uvěří Deliven a já budu vypadat jako masochista, co si kvůli hře zničil vlastní kožich. Pokud mě jenom trochu zná, tak mu dojde, že bych kvůli pitomé hře nevytrhnul ze svého těla ani chloupek. Natož vydrhnul barvu z půlky srsti a přilepil si trávu na nohy a hlavu.
Laura se rozhodla, že si prostředního urve pro sebe a odtáhne ho proti vlastní vůli někam k vodě. Tak s ní aspoň bojuj, je to vlčice a navíc mladší. Mlaskl jsem na Delivena s protočením očí. Jak sebou mohl nechat takhle zacházet? I s půlkou vědomí snad chápal, že nemusí skákat tak, jak Laura píská. Vlčice naší rodiny mají očividně dar, dělat si z nás ubohých samců kašpárky... Já jsem se však už odpojil a jsem kašpárek, který není veden, ale vede se sám. Byla řada na bratrovi.
Odešli, vše bylo vyrovnáno. Já také odešel, ale do pekel, z kterých jsem se musel vyhrabat, oni pouze k vodě. Třeba narazí na zbytek černé vody, co jsem po sobě zanechal, zašklebil jsem se. Bohužel, černá voda musela být už někde v moři, kde to všechno začalo, jaká smůla!
když se vzdálili, byl to dobrý způsob, jak zvednout svůj černo-bílý zadek a vydat se dál na sever nebo někam jinam, kam bych chtěl, jenže... Lenost. Myslel jsem si, že odejdou ti mladší, když se už odhodlali zvednout zadky k řece a já, starší, si budu hovět na louce plné kytek, zkoušet, co vlastně dokážu udělat se zemí a tak nějak se flákat.
Z kytek by nic nebylo, pršelo a to mi bylo dost nepříjemné, srst jsem měl nasáklou vody a těžkou, pohled rozmlžený, ale zase to byla dokonalá chvíle k srdceryvným projevům o tom, jak mě všechno mrzí. Jak mě mrzí, že jsem se narodil, že jsem přežil první týden svého života, že jsem byl černý, že jsem byl lepší, že jsem byl pitomý a snažil se, aby mě matka měla ráda, že jsem prostě existoval. Ne, nikdy bych se neomluvil za jedinou věc. Možná za jednu... Že jsem byl hlupák a lovil nevděčníkům žrádlo! „Ona chce slyšet, že jí odpouštim a já chci slyšet blbé děkuju... No, ani jeden ta slova neuslyšíme... Škoda...“ Promluvil jsem sám k sobě a povzdech si.