Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chápal jsem rozdíl mezi představováním a žitím. Představování bylo mnohdy lepší, než žití. Ve svých představách jsem si mohl představovat cokoli. Problém byl v tom, že jsem si představoval pouze realitu, ale upravenou. V realitě kolem mě někdo byl, v představě bylo ticho. Neslyšel jsem nic. Ani vítr ve stromech, ani vlastní dech nebo tlukot srdce. Byl bych obyčejným, černo-bílým vlkem se zelenýma očima. Žil bych v tichu, slyšel pouze vlastní hlas a nic víc. Třeba bych to zvládl pár hodin, dní, měsíců. Třeba i rok, ale pak bych možná zešílel. Ale komu by to vadilo? Byl bych jediný, nikdo by mé šílenství neviděl, nikomu bych svým chováním neublížil a nikdo by neublížil mně.
„Ale když si sám, nikdo ti nemůže ublížit.“ Nezapůsobil jsem tak slabě? Možná, ale já nikdy nebyl silný, odvážný a nebojácný vlk. Bál jsem se. O svůj život, o svoji srst a svoje zdraví. Vše, se týká mě, samozřejmě. Nejde o to, že bych byl namyšlený, pouze mě nikdo nepřesvědčil o tom, aby mi na něm záleželo.
Možná se mu nechtělo spát, ale mě to tak rozhodně připadalo. Sám bych zavřením očí naznačil to, že chci spát a ať se všichni nevítaní klidí z cesty. No, Morfeus nebyl Meinere, takže zavření očí dle něho mohlo znamenat něco jiného.
Možná jsem samotu potřeboval, možná jsem měl odejít, srovnat si své myšlenky, poklábosit si se sobě rovným a nikoho jiného nevnímat. Zvedl jsem se ze země, jako bych chtěl odejít. Ale pouze jsem se oklepal a lehl si o kousek dál. Zívnul jsem, mlaskl a položil si hlavu na tlapy. Díval jsem se opět na jezero na severu. Potichu jsem si mumlal pro sebe, že to sotva zaznamenaly mé uši. Byl jsem sám přes dva roky. Chodil jsem s pocitem, že jsem zlý... Teď chci ukazovat, že jsem nijaký. Nebudu sám, dokud sám neuznám za vhodné.“ Chtěl jsem být sám, toužil jsem po samotě. Ale když jednou začnu být sám, už se toho nezbavím. „Nevim. Možná ano, možná ne. Jsem nerozhodný...“ Spíše ano, ale byl jsem líný odejít.
Beztak má touha po samotě přesilovala. Zvedl jsem se ze země a protáhl se v zádech, zívl jsem. „Jsem líný odejít...“ Pověděl jsem mezi jedním zívnutím. Je možný zemřít na lenost? Zajímavá otázka. Určitě ano, líný vlk nežere a nepije. Pokud budu moc líný, zemřu na vyhladovění. Určitě jsem doufal pro takovou smrt.

//Omlouvám se, jsem vyšťavená, zítra :). Maximálně pozítří.

Očividně jsem s Morfeusem nesdílel stejná názor. On si myslel, že by byla nuda, kdybychom byli všichni stejní. Možná by to byla nuda, ale všechno by bylo ihned snažnější. Nikdy bych nebyl obviněn toho, že jsem černý. Všichni by totiž byli černí. Nikdo by se nechoval zle, ani by nikdo nebyl hodný. Všichni by byli zcela lhostejní ke světu, jako jsem k němu já. Bylo by to nudné, ale mnohem lehčí. Nikdo by se netrápil.
Nejspíše jsem odpověděl špatně. Když jsem si svoji odpověď přehrál znova v hlavě, pochopil jsem, že jsem to řekl špatně. Zamračil jsem se. „Možná.“ Dny, týdny, měsíce, třeba i rok bych přežil sám se sebou. Mluvil pouze se svýma myšlenkami, odpovídal si a hádal se. Pak by mě to určitě omrzelo, přál bych si společnost a při nejhorším i zemřel zcela opuštěný a smutný. Ne, že by mi bylo dáno, abych zemřel s někým. Sám zemřu tak i tak. „Určitou dobu ano. Už jsem sám byl, dlouho. Polovinu svého života.“ Pokrčil jsem rameny, to Morfeus nemohl chápat.
Odmítl další lov, což mi bylo vcelku jedno, bylo to jeho rozhodnutí. Tak si odpočívaj, vždyť mě je to jedno. Upřímnosti není nikdy dost. A už vůbec ne u mě, kdybych si nemyslel, že Morfeus usnul, klidně bych to řekl i nahlas.
Neměl jsem co dělat, Morfeus spal nebo odpočíval. Já se koukal někam do dálky a upřímně jsem se nudil. Mohl jsem si srovnávat myšlenky nebo si povídat sám se sebou, ale to bych probral Morfeuse a ukázal bych se, jako hlupák. To jsem nechtěl, už tak jsem byl dost velkým hlupákem.
„Jestli chceš spát...“ Odkašlal jsem si, abych na sebe upozornil. „Odejdu. Nebudu tě tu rušit.“ Jen jsem netušil, kam jít. Sever? Jih? Někam jinam? Vždy jsem si tu otázku pokládal a nikdy jsem neznal odpověď. Obvykle jsem šel tam, kde jsem nemohl potkat hlupáky. Poslední dobou bylo mnohem těžší takové místo najít. Na západ byl Deliven, na sever smrt. Na jih smečka... Mohl jsem jít tedy akorát na východ, nikam jinam to nešlo. Nebo zůstat, ale co na stejném místě?

Zamyslel se... Samozřejmě. Kolikrát jsem se já sám ztrácel ve vlastních myšlenkách, neviděl konce, neviděl začátky. Bludný kruh. Klidně hodiny jsem ležel se zavřenýma očima a snažil si uspořádat myšlenky, vzpomínky, pocity a sny. Není tajemstvím, že jsem se na všechny tyhle věci soustředil dle toho pořadí. Na pocity jsem takřka neměl čas a sny? To byl temný kout mé hlavy, který jsem již dlouho nenavštívil.
Bylo by mnohem lehčí odpovědět na otázku, jestli mám občas podobný chaos v hlavě. Druhá otázka byla mnohem složitější a zcela nemožná. Co je mnoho? Položil jsem si otázku a začal počítat. Lievenne, Morfeus, Vločka, Lylwelin, Audey, Alura, dvě černé vlčice, Megan, škubl jsem celým tělem, při vyslovení toho jména. Darkallain, černá, Lucien, nějací dva vlci, Ashe a další... Zdaleka to nebyli všichni. Hodně jsem jich vynechal. „Na můj vkus a potřebu jich bylo až moc.“ Neříkal jsem to nadšeně, ani neutrálně. Spíše zklamaně.
„V mé blíkosti je prakticky furt někdo... Když opustim někoho, s kym mi bylo příjemně, přijde někdo, kdo mi ničí život... A stále dokola. Bez přestávky.“ Vše jsem říkal bez jediné přestávky. Bez mrknutí. Slepě jsem koukal k nebi a přemítal nad tím vším.
Našel jsem místo na pronesení malého snu. „Občas si přeju, abych byl poslední, žijící vlk na planetě... Abych konečně poznal spalující samotu... Která mě taky opustila.“ Dříve jsem byl sám prakticky furt, ale poslední rok skoro vůbec. Bylo mi zřejmé, že pocity jednoho černého jsou Morfeusovi ukradené, ale já je nahlas řekl. Když ne pro něho, tak pro sebe.
Jeho žaludek se ozval, jestli můj, to nevím. Ignoroval jsem kručení svého žaludku, jako prakticky všechno na tomhle světě. „Pokud chceš... Dej si...“ Já si chytim něco později. Na lov jsem už neměl náladu a síly. Den teprve začal a já už byl unavený, zvláštní.
Vítr se mi opřel do těla, přikrčil jsem se a sklopil zrak. Přicházela zima, což znamenalo, že nastanou kruté časy a až skončí, nastane čas lásky. Pak nesnesitelná vedra, mokrý podzim a zase kruté časy. Bludný kruh. Přechod mezi létem a podzimem, to období jsem miloval. Sucho, chladno, ale slunečno.

V půli cesty jsem se otočil za Morfeusem a sledoval, jak si počíná ve svém lovu. Co jsem to tak nakoukal, za těch pár vteřin, vcelku úspěšně. Pomalu jsem se sesunul k zemi a zajíce položil před sebe. Čekal jsem na Morfeuse, nechtěl jsem jíst dříve. Mezitím jsem si čistil srst na nohou, snažil se vytrhnout menší chuchvalec slepených chlup a nijak si dvakrát neublížit. A hlavně... Nevytrhnout si tolik chlupů, aby to nešlo vidět.
Morfeus se ke mně mezitím připojil. Nemluvil, což mi bylo trochu divné, ale ticho mi vyhovovalo. Rozhodně jsem ho nechtěl narušovat, naopak. Chtěl jsem si vychutnat šelestění větru, pár teplých paprsků slunce a vlastní bušení srdce. K tomu všemu se ještě připojilo Morfeusovo přežvykování a později i moje.
Občas jsem se podíval směrem svého společníka, měl své způsoby, jako já měl své. On nejedl vnitřnosti, já pouze žaludek, mozek a střeva.
Zajíc bohužel neměl moc masa, toho jsem litoval, ale stačilo mi to. Podobně, jako Morfeus, jsem ostatky zahrabal, olíznul si tlamu od krve a vyčkával. Nic, žádná slova. Až nepříjemné ticho. Stále jsem ho nehodlal narušovat, zůstal jsem s vlastníma myšlenkama, tak, jako dříve.
Kam se vydáš později? Sever? Jih? K moři? Nebo třeba někam do neznáma? Zeptal jsem se sám sebe, znaveně protáhnul tlamu a zabručel. Pohled mi směřoval ke stejnému místu, jako pohled Morfeuse. Hledal jsem, co hledá on. Nic. Pouhé jezero a okolní krajina. Žádný vlk, žádná kořist, žádné monstrum nebo podivnost. Co hledáš? Zeptal jsem se ho v hlavě, ale nečekal odpověď. Nedoufal jsem v ni, znamenalo by to, že mi zase četl myšlenky. Krátce jsem se zamračil, hypnotizoval ho pohledem a mlaskl. „Co tam vidíš?“ Nevydržel jsem a narušil ten božský klid.

// Však v pořádku

Ovládat myšlenky mohlo být jakkoli složité, unavující ba dokonce nebezpečné. Mě to bylo fuk. Mohl mi myšlenky klidně číst neustále, mohl si o mně myslet cokoli, ale nemusel mi svoje vlastní myšlenky podstrkovat. Kdyby držel zobák, nic bych nevěděl a nezačal bych být s myšlenkami opatrnější. Snažil jsem se na nic nemyslet, ale to nešlo. Snažil jsem se tedy vyhýbat vzpomínkám a všemu, co by kdokoli mohl obrátit jednoho dne proti mě. To byla moje taktika a nikdo mi ji brát nebude!
Nedokážu říct, jak jsem se přesně tvářil, ale řekl bych, že to bylo něco mezi naštváním, lhostejností, ignorací a pohrdáním. Obětoval jsem křišťály pro tvoji magii, a výsledkem toho všeho je, že mi lezeš do hlavy... Pokud Smrt nekecala, mohla mým jménem vylepšit i ostatní. Vybral jsem si dva vlky a hledám u nich výsledky. očividně marně. Aspoň u jednoho, druhého jsem dlouho neviděl.
Před posledními slovy Morfeuse jsem byl již dávno na cestě za kořistí. Čenich jsem měl kousek nad zemí, oči upřené do trávy a nasával pachy. Raději bych rybu... Ryby jsem měl rád. Ale Morfeus je nechtěl, tak jsem tedy nenaléhal a hledal králíky, či zajíce. Dám si jednoho z posledních králíků... Pak už budou vyhublý a nebudou se dát žrát, zašklebil jsem se. I já poubnu, jako správný tulák v zimě. Nebo třeba i umrznu, vyladovim, kdo ví...
Mezi staršími pachy jsem objevil jeden mladší. Zvedl jsem hlavu a našpicoval uši. Pohled mi těkal přes celou oblast. Zazubil jsem se, zajíc byl na blízku. Tělo jsem přikrčil k zemi a rozklusal se po pachu své kořisti. Pach sílil rychle a po necelé minutě jsem spatřil pár uší. Rozeběhl jsem se, skočil a předníma tlapama přimáčkl zajíce k zemi, co nejrychleji ho zakousnul. Nebudu nechávat kořist trpět...
Svoji kořist jsem zvedl v tlamě, nasál pach krve a pomalým krokem vyšel zpět na místo, kde se před chvíli vyskytoval můj línej zadek.

S radostí. Nechat věci plavat mi moc nešlo, ale zrovna tohle byla věc, která pro můj život nebyla potřebná a tudíž jsem si ji nepotřeboval pamatovat.
Musel jsem se zasmát. Sice krátce, ale zasmál jsem se. Vybavil se mi totiž můj život. Otec zdrhnul... Očividně sám Mistoke do toho stádia nedospěl, udělal si vlčata a zdrhnul. Roztomilé. Nezodpovědné. „Věř mi, vzal bys kramle a nebyl bys ani první, ani poslední...“ Mlasknul jsem. Nebyla to žádná útěcha, ani postrčení do toho kroku. Naopak, kdybych jistil, že si Morfeus někde udělal vlčata, následně zdrhnul, zabil bych ho. Přeci, udělal by si je se špatnou vlčicí, ona by byla schopna zabít vlčata a zbytek je zřejmý. Několik mrtvých.
Ten útěk a to všechno, to byl hlavní důvod, proč jsem nechtěl vlčata. Nechtěl jsem, aby kvůli mému případnému útěku někdo trpěl. Bylo by to nefér. Narodil by se jeden černý a jeho život by byl v troskách. Matka by ho nenáviděla a on byl černou ovcí... Doslova. Věřte mi... znám to.
V hlavě se mi ozvala cizí myšlenka. Morfeusova. Zamračil jsem se, neměl mi co lézt do hlavy. Na krátko jsem i ohrnul pysky na náznak toho, že tohle už dělat nemá. Moje myšlenky jsou moje, ještě jednou mi je přečti a bude to to poslední, o uděláš. Vzkaz pro něho, kdyby mi je náhodou opět přečetl.
Svoji myšlenku dokončil nahlas, já mlčel, na důkaz toho, že jsem naštvaný.
„Jak jsem říkal, plánuju tu být ještě dlouho a jsem schopen si sežrat vlastní nohu.“ Dokonce jsem slíbil, že jestli ještě jednou potkám onu vlčici, ukoušu si všechny nohy, aby mě viděla vykrvácet. Udělal bych to jenom proto, aby věděla, že je to její chyba. Že zemřu, protože to stejně chtěla udělat. Protože je černá, zlá...
„Maso, jako maso. Červy, co v tom mase lezou, jsou pouze další maso...“ Pokrčil jsem nad tím rameny. Každopádně, pokud nemusim, červa nesežeru.
Zvedl jsem svůj línej zadek ze země, oklepal sebou a rozhlédl se kolem. Jídlo... Už dlouho jsem nejedl. Plán toho dne pro mě byl tedy prostý, najíst se. A tak jsem kousek od Morfeuse vyšel hledat žrádlo.

Hůř? Ano i ne. „Ale to by znamenalo, že budeme ti chytří. Nejchytřejší a nejlepší. Sice... Budeme se muset bavit jenom s hlupáky, ale budeme nejchytřejší...“ Byl bych však raději, kdyby po zemi chodili normální vlci a já byl mezi nimi průměr. Být ve všem prostřední, to by se mi líbilo. Ale nebyl jsem skoro v ničem prostřední. Narodil se první, objevil magii jako poslední, snad ve všem byl nejhorší...
Dost mě zaujala jeho poznámka, že se s tupci nebaví, zvedl jsem hlavu a s přimhouřeným zrakem ho sledoval. Jako bych mu chtěl vypálit do kůže díru pouhým pohledem. Hm... Jestli si myslel, že mu chci položit otázku, byl na omylu. Pouze jsem se tak musel zatvářit. Nebral jsem to jako urážku nebo snad pochvalu, že nejsem hlupák. Pouze mě to zaujalo.
Třeba tupec nejsem... Narozdíl od některých. Možná... Ztratil jsem se ve svých myšlenkách, jako by duše opustila tělo a před Morfeusem zůstala prázdná schránka s prázdným pohledem. Tupec tupcem nazývá... To by však znamenalo, že idiot idiotem nazývá. Nebyl bych tupec, byl bych rovnou idiot. To bylo horší a já nechtěl být idiotem. Nejsem idiotem, on jím prostě je, všichni to vidí, ale nikdo nemá odvahu, aby mu to řekl. Nechápu, proč jsem se zase trápil myšlením ohledně bratra. Donutil jsem svoji duši vrátit se do těla zrovna ve chvíli, kdy Morfeus pronesl další poznámku k mému vzhledu.
„Děkuju.“ Aspoň jednou jsem v tom nemusel hledat podlost a slušně poděkovat - což jsem nedělal často.
Moje mimické svaly se začaly napínat a vytvářet zvláštní výraz, který nedokážu popsat. Jizva pod okem se natáhla a začala štípat, jedno oko jsem měl přimhouřené, druhé otevřené. Hlavu natočenou do strany. „Na jeden hladový krk je to moc filozofie...“ Podobní mudrorádci se mohli jít klouzat, nerozuměl jsem jim... A ani jsem nechtěl.
Dost mě zaskočilo, že Morfeuse děsí mít vlčata. Myslel jsem si, že vlčice už od malička touží po vlčatech, narozdíl od samců, kteří musí dospět. Samci po nich touží v pokročilejším věku, a když se narodí, nemohou se jich podobně, jako vlčice nabažit. Morfeusova slova mi tedy ulevila, je malá pravděpodobnost, že po nich tedy někdy budu toužit. Úlevné, vydechl jsem. „Mít vlčata odpuzuje a děsí víc vlků, takže klid.“ Problém by nastal, kdyby vlčata chtěla Morfeusova partnerka.
Odmítl žrát vzdechliny nebo se nad tím aspoň ofrňoval. Ty si nepoznal hlad, co? V hlavě mi probleskla krátká scénka o tom, jak ten černo-bílý vlk vyrůstá ve smečce, lovci mu loví a on pouze žere do sytosti. A my, tuláci za hranicemi žereme vzdechliny. Kůže nám obepíná páteř, lopatky a žebra, doufáme ve vyzáblého králíka... Toho však pro zábavu chytlo vlče ze smečky, jako důkaz své síly... Takový hlad mě potkal jenom párkrát, když jsem začal žít sám, lovit ve dvou je něco jiného, než lovit v jednom. „Jednou přijde hlad, kdy pro tebe bude zdechlina nejchutnější pochoutka.“ Pochyboval jsem, tady bylo jídla dost.
Na kamzíka jsem si vzpomínal, nelovil jsem ho právě s Morfeusem? Nejspíše nebo něco jiného. Muflona? Správně, muflona. Kamzíka jsem ještě nežral. „Já se klidně spokojím s králíkama... Pomstim se jim za jejich pokus o moje zprovození ze světa.“ Krátce jsem zavrčel a klapnul zubama. Třeba to mé lži dodá jiskru.
„Třešně?“ To neznělo, jako býložravec nebo ryba...

// Hodím post až zítra, odjíždim k babi :)

//Kdybych totiž nenapsala hned, tak napíšu od zítřka za půl roku :D

tázavý pohled bez otázky. Nasadil jsem tedy ten stejný pohled a čekal, jestli z Morfeuse vyleze otázka nebo ne. Otázka nepřicházela, takže jsem sesadil tázavý pohled a opět nasadil tu neutrální, kamennou masku, která byla stejně, jako kámen tvrdá. Tvoje pohledy už musí každého iritovat... Nemyslíš? Začal jsem na sebe zase mluvit ve třetí osobě. Nelíbilo se mi to, ale aspoň jsem s někým mohl mluvit, přesto, že kolem mě někdo nebyl. Nebo kolem mě mohl být nějaký tupec, bylo pak mnohem výhodnější mluvit se sebou, než s tupcem.
Dobrá otázka! Poznamenal jsem, zaklonil hlavu a snažil se na ni najít odpověď. Viděl jsem akorát tak zataženou oblohu a nic víc, občas nějaké ptáky, které letěli do teplých krajin a jinak listy, které vítr nesl do neznáma. „Třeba si při každém narozeném vlkovi Život hází mincí... Jedna strana je pro normální vlky a druhá pro tupce. Samozřejmě, je to nevyvážený. tupců je víc.“ Jedna filozofická úvaha z vlastní tlamy. Pravděpodobnější bylo, že za to může výchova. Ale já byl vychován v nepřátelském prostředí... Deliven a Laura také... Přesto, myšlenku jsem nedokončil. Mohl jsem nazvat tupcem akorát Delivena, ale co já? A Laura? Byli jsme také tupci? Tázavě jsem pohlédl na Morfeuse, jestli mi na nevyslovenou otázku odpoví, ale nečekal jsem jakákoli slova. Zakroutil jsem hlavou a zhluboka si povzdechl.
„Hm... Tak to ti už neodpovim.“ Zamračil jsem se. To plánování... Já měl svoje pravidla, Morfeus měl očividně zcela jiný.
Hlavu jsem skonil k zemi, podíval se na svoje přední tlapy a přešlápl z levé na pravou. Prohlížel jsem si černou a bílou barvu, černé a bílé žilky, zelené žilky. Země... Upozornil jsem sám sebe a stále se díval na tlapy. Koutek oka mi však cukal k trávě předemnou, lepší v ovládání země. Silnější, rychlejší, vytrvalejší, obratnější, chtěl jsem to všechno vyzkoušet, ale byl jsem líný. Tiše jsem zasténal, lenost byla moje slabina. „Třeba jsme všichni idioti... Jenom si to nepřiznáme. Můj idiot mi to taky nevěřil.“ Po posledním slově jsem zvedl hlavu a zkoumavě se zadíval na Morfeuse. Zajímalo mě, jak na to zreaguje. Jestli bude souhlasit, jestli moje tvrzení upraví nebo ho prostě vyvrátí.
Můj výraz zcela stuhnul pi následující otázce. Nechci partnerku, proč chtít vlčata? Přesto to byla zajímavá otázka. Kdybych měl třeba jiná vlčecí léta, chtěl bych je... Kdybych otce i matku, chtěl bych je... Nedokázal jsem povolit svůj výraz, stále jsem byl z otázky zaražený. Nemohl jsem říct prosté ne, chtělo to odůvodnění.
„Ne.“ Delší odmlka. „Minulost mi to nedovoluje.“ A bylo to, krátké a výstižné.
Otázka ohledně jídla mě však zaujala více. „Rád a cokoli... Kromě zdechlin v polovičním rozkladu,“ na důkaz znechucení jsem sebou ošil.

Tu, tu... Já bych možná tentokrát mohla, jet. Záleží na penězích a ty momentálně nemám :D. Nejbližší přijdou až o narozeninách (12 dní po srazu, pff...). Ale třeba by to šlo :D. Jenom, trhy? No... Tyhle akce moc nemusim, ale přežila bych :D. Problém nastává ve chvíli, kdy se ztratím na minutu ve vlastních myšlenkách a zmizim z dohledu, moje bídné schopnosti by mě dovedly tak akorát do Žitný nebo k nejbližšímu mekáči, ne dál :D.

Datum je mi teoreticky jedno, záleží na těch penězích a máme :)

//Post se mi už dvakrát smazal. Tohle je psaný už trochu v nervozitě a s nadávkama...


Zamračil jsem se. Smál se Morfeus mně nebo králíkům? Respektive, on se nesmál, ale chtěl se smát. Držel to uvnitř sebe, div se smíchem nezadusil. Klidně se zasměje… Pobídl jsem ho a švihnul nad tím ocasem. Kdo všechno ho mohl slyšet? Já, hraboši, krtci, ptáci a brouci, kteří to stejně nikomu neřeknou a v zimě chcípnou. Zima zase pěkně probere staré, polomrtvé a slabé. Zemřou, mrchožrouti budou hodovat na jejich mase a já budu hodovat na mase mrchožroutů. Nebo zmrzlých mrtvolek králíků a podobné havěti, co se přes zimu nikde neschová.
„Spíš mám děsnej hlad.“ To hlad mi ten přívěsek opatřil. Kdybych nebyl hladový, nedval bych se do potoka a nehledal rybu. Nikdy bych neviděl to hnízdo a nedoufal v holátka. Nevytáhl bych ho a nenašel vajíčko. A nepokoušel bych se ho sežrat… Hlad dělá s vlkem divy. „Přesněji bych řekl, že mám štěstí v neštěsí.“ Kvůli tomu vajíčku také dlužim vlčici rybu. A já svoje dluhy splácím, pokud však na vlčici už nikdy nenarazím… Nebudu muset nic vracet Ale já bych i vcelku rád znova potkal Lievenne. Ona a Morfeus tvořili pár vlků, jejichž společnost mi ani v nejmenším nevadila. Nic po mně nechtěli, do ničeho mě nenutili a nevyptávali se na hloupé otázky. „Máš štěstí, že si na nic takového nenarazil. Tyhle věci lákají vlky. Mladé, nerozvážné a naivní vlky.“ Oproti Morfeusovi jsem sám mohl být ještě mladý vlk, ale já byl už od života prozkoušený. Vyrostl jsem z doby, kdy jsem si hrál a naivně doufal v lepší místo a lásku matky. Byl jsem tak hloupý a naivní… Nejenom, že jsem doufal v lásku matky, ale také jsem doufal v hnědou srst a tak podobně.
Při záseku v jednom slově jsem našpicoval uši. Sám bych to té vlčici v klidu řekl nahlas. Bez váhání a záseku. „Svině… Správně, je to svině.“ Musel jsem to slovo říct dvakrát, aby to vyznělo, že to myslím vážně a nevadí mi o tom mluvit. Ať si mě klidně slyší! Už k ní nikdy nepáchnu! Maximálně tak k Životu, ten byl milejší, ale… Ne dokonalý.
Vcelku bych si přál mít za sourozence Života a Smrt. Klidně bych byl i prostřední, nezajímavý, nevadilo by mi to. Ona černá, on bílý. Já oboje, podobal bych se jim. Konečně bych se někomu podobal. Byla to zajímavá představa. Zlá Smrt, hodný Život a já neutrální, ledový ke všemu a každému.
Jestli chtěl plánovat něco, co by mu vždy vyšlo, musel plánovat jako já. „Když si budeš plánovat to, že vstaneš, nažereš se, projdeš se a zase půjdeš spát. Vyjde ti to. Věř mi, mám to odzkoušené.“ Zašklebil jsem se, k tomuhle totiž úsměv neseděl. „Ale co, taky se mi povedlo potkat idiota. Jeho ochránce a jeho chůvu. Nebyl to hezký pohled.“ A chápal bych ho mnohem více, nebýt bodu „partnerka.“
Já? Co já? Povzdechl jsem si, Už dlouho jsem si svůj den nenaplánoval, ale životní cíl jsem měl stále stejný. „Toulat se. Navštívit jednou nebo dvakrát Života. Toulat se a až přijde můj čas. Až budou moje neteře a synovci dost starý, aby vydechli naposled, zemřu. Svět se mě tak lehce nezbaví.“ Tentokrát jsem se i usmál. Zemřít, jako starý a seschlý byl můj sen. Ale mít neteře a synovce jsem upřímně nepotřeboval. Stačilo mi pomyšlení, že moji sourozenci už budou pouze kostrami a stejně tak i ostatní, co mi někdy ublížili.

Super akce a Meinere k tomu :3 :D

Značně se mi ulevilo, že téma vlčic se nechalo plavat. Úlevně jsem vydechl kyslík z plic a nahrbil se. Držet záda rovně mě bolelo mnohem víc, než být stále nahrbený a čumět do země. Země byla mnohokrát zajímavější než to, co po ní chodilo. Hlavně pokud byla tma jak v pytli a před váma stál vlk, co měl většinu srsti černou a pár bílých fleků. A jak asi z druhého pohledu vypadám já? Určitě dost zajímavě nebo divně. Šel jsem vůbec vidět? Dříve ne, ale nyní? Na půl? Třeba proto si Deliven myslel, že jsem duch... Ale den mu musel přeci rozsvítit v hlavě. Stále pro mě tedy byl idiotem.
Zvedl jsem se ze země, udělal pár kroků, přesněji dva dozadu, dva opět dopředu, protáhl si záda a ztuhlý krk. Mohlo to vypadat, že jsem na odchodu, ale já se ještě plánoval zdržet. V normální společnosti, aspoň na chvíli. Samota mi poslední dobou vadila. I ta krátkodobá. Naposledy jsem byl sám... Kdy? Když jsem odešel od Lievenne? Při cestě ke Smrti a do půl cesty k Životu? Samozřejmě... Pak jsem potkal Vločku a život nabral trochu aktivnější otáčky... Hlavně jsem s ní toho moc namluvil, což nebylo zrovna dobře. Ale ona mluvila taky dost.
Kdo? Hloupá otázka. „Ne, chtěli mě udupat králíci...“ Ani jsem u toho sarkasmus nepoužil. Tohle by muselo být zřejmé i největšímu tupci, co kdy chodil po světě. „To je na dlouhý, nudný a smutný vyprávění.“ A přitom stačilo říct jedno slovo. ‚Sestra.‘ Ta mě chtěla mrtvého, ale odmítla si zašpinit tlapky.
Smutně jsem protáhl tlamu. „Bohužel... Na to, aby ukrývala draka je moc malé a zkamenělé.“ Pohodil jsem lehce hlavou, vajíčko se zhoupnulo na řetízku a narazilo mi do hrudníku. Jako vždy, když jsem byl na cestě. Ale drak by vyřešil mnoho problémů... Jako nepohodlné vlky. Oběd a pomsta zároveň.
Pojem plující jeskyně asi nebylo to pravé, ořechové. „Něco takovýho... Bylo to ze dřeva a plulo to po vodě. Malém mě to s pár vlky uvěznilo na moři, ale světe div se, všichni přežili.“ Jednoho vlka bych na tom moři klidně nechal, zasloužil by si to za tu namyšlenost! Tříbarevný...
Morfeus také navštívil Života a Smrt. Našpicoval jsem uši. „Taky se tě Smrt pokoušela vyděsit k smrti?“skoro úspěšně. Ten její hlas mi v uších zněl až do dneška.
Poslouchal jsem dost krátké vyprávění a litoval, že není delší. Parnerka, piraně... To bylo asi tak vše. Pak akorát to, že bych si sám měla najít partnerku. Ne, děkuju. Stačí mi, že do sebe hučím sám. Nepotřebuju k tomu nikoho dalšího. Navíc... Aby dva byli partneři, potřebují se znát a mít dobrý vztah. První překážka, s jakýma vlčicema mám já dobrý vztah? Možná tak s dvěma, ale ani jedna z nich by mě nenazvala ani kamarádem, natož někdy v daleké budoucnosti partnerem.
„A... Co plánuješ teď?“ Jenom tak... Aby řeč nestála.