Gallirea - Příspěvky uživatele

Ani jsem si nestačil všimnout toho, že je už den, ale to bude tím, že slunce nebylo na obloze, nýbrž bylo zataženo a stále bylo děsné chladno. Jediná výhoda byla, že nefoukal vítr, už mi teda nebyla taková zima, ale teplo bych více ocenil. „Ano, potuloval jsem se na severu, zamířil do jednoho lesa, protože mi bylo vedro a večer... A večer jsem si všiml nějaké jeskyně, tak jsem tam vešel a ona Smrt...“ Otřásl jsem se nad tou vzpomínkou, také jsem tam mohl ležet, jako trofej a to bych vážně nechtěl! „Hm... To by lepší bylo... Třeba bych pak narazil na tebe už rovnou jako na půl černý a na půl bílý...“ Aspoň bych se vyhnul výkladu, proč vlastně chci být půl takový a půl makový. Takhle jsem se tomu nevyhnul a akorát se ukázal jako někdo, kdo svojí srstí donutil nenávidět i vlastní matku. Proč si přeji tu vlčici najít? Chci se ji vysmát do tváře, ukázat ji svoji sílu a... Třeba splatit dluh, ukousnout ji kus ucha, pod oko ji vytvořit jizvu, psychicky ji deptat... Pak by byl dluh splacen... Zatím nesplněné přání, ale kdybych to udělal, pouze bych potvrdil to, že jsem vážně zlý a to já nechtěl!
„Tak třeba byla první Smrt... Pak teprve Život... Nebo spíše žil ukryt před světem a teprve nedávno se rozhodl, že bude pomáhat vlkům...“ Krátká úvaha, ale pro mě to bylo, že je tu Život od jakživa, protože já sám tu jsem teprve chvíli. Vlastně... Jestli je teďka pomalu konec léta... Bude to rok.
„Tak teď si mě nepotěšila,“ zahuhlal jsem, čím déle to trvat bude, tím déle bude nervóznější. Vážně, čím déle bude trvat, než se část mé srsti změní na bílo, tím více budu nervóznější, tím více budu kousat, tím více budu nadávat a tím více budu odporovat tím, co chci dosáhnout! Ironie osudu, zač mě trestáš?! zakřičel jsem, naštěstí jen ve své hlavě, aby na mě Vločka nekoukala jako na naprostého šílence.
Vločka se se mnou jaksi rozhodla zůstat, minimálně do té doby, než se moje srst zbarví, netušil jsem, jestli to je dobře nebo špatně, ohledně společnosti jsem vážně zmatený... „Myslíš? Že to se mnou vydržíš?“ Nebylo to ani moc otázka, spíše takové uchechtnutí, že to se mnou prostě nevydrží, čím více bude čas postupovat, tím více budu nervóznější, unavenější a protivný. Prostě jako malé, utahané vlče. „Mě stejně najdeš lehce... Stačí jít po pohromách... za křikem anebo hádkou s jiným vlkem, do těchto chvil se dostávám mnohem častěji, než je někomu milé.“ Naposledy s tou černo-bílou vlčicí poblíž Lievenne, pak třeba Laura, Megan La-tanté, protivná to vlčice! A mnoho, mnoho dalších vlků, které nedokážu ani cítit. Z těch všech stejně nejvíc lituju toho s Laurou... Nechápal jsem, ještě před pár hodinama bych na ni dokázal nadávat celé hodiny, ale nyní mi bylo toho všeho líto... Za to mohl určitě Život!
Nejdříve jsem pochopil otázku Vločky. Co bych chtěl mít? Dlouho jsem nad tím přemýšlel a pak to pochopil, smečku. „Hm...“ Musel jsem to udělat dramatické, ale přesto jsem otázku věděl dříve, než kolik je dva plus dva. „Nechci.“ Neuměl jsem ve smečce žít, neuměl jsem spávat na jednom místě, neuměl jsem se dělit, neuměl jsem říct "děkuju", nedokázal jsem nikomu pomoct, nedokázal jsem se snést s několika vlky pohromadě. „Narodil jsem se jako syn tuláka, zemřu jako tuák!“ A za život nevstoupim do žádné smečky, to jsem však zapomněl zmínit. No nic, snad to pochopila.
Na krátkou chvíli zafoukal vítr, přitáhl jsem tlapy k tělu a přestal se tak roztahovat. „Sdílim stejněj názor... Je mi zima...“ Ještě bych si mohl postěžovat na více věcí, ale to je jedno.
Vločka si všimla mého přívěsku, oklepal jsem se, abych na přívěsek dobře viděl, prohlédl jsem si jeho drsný povrch a zlatavý řetízek. „V jednom potoce... V ptačím hnízdě, myslel jsem, že je to jedlý, ale je... Zkamenělý, tak ho nosím na krku... Třeba se z něj jednou vylíhne dráček, nevim,“ pokrčil jsem "rameny," bylo i to jedno, už jsem si navykl, že se mi něco houpe na krku.
Zakroutil jsem hlavou, „žádné, jiné tam nebylo. A tohle ti vážně nedám,“ zavrtěl jsem hlavou, to vejce nedám nikomu... Je moje, kdo ho našel, ten ho má, kdo ho ukradne, ten ho má.

Přemýšlel jsem, jak Vločce odpovědět ohledně Života, jo, bylo to něco zcela jiného, než nějaká Smrt, ale Život byl takový... Milý, obětavý, prostě... Jednou se možná ukáže někdo, kdo ho pouze využije... Pokud to však jde, jeho společnost je taková... Příjemná, dost příjemná. „Bylo to... Zajímavé,“ řekl jsem to krátce, protože tak to bylo nejvhodnější, nemusel jsem to nijak roztahovat a ani jsem nechtěl. „Jo, ale navíc, na Života jsem byl připraven, na Smrt jsem narazil náhodou...“ To musim zase krátce uznat ke Smrti, kdybych na ni byl připraven, mohlo by to dopadnout zcela jinak.
Vločka uznala, že se se mnou ještě nic neděje, povzdechl jsem nad tím. „Jo, potřebuje čas, pak mávne kouzelným proutkem a...“ Schválně jsem to nedokončil, protože byla jenom jedna věc, kterou bych mohl říct a tu určitě Vločka znala. „Hm... Tak až se to stane, někde tě najdu,“ přikývl jsem souhlasně, protože jsme upřímně pochyboval, že tu Vločka zůstane takovou dobu, aby viděla, jak nějakému vlkovi bělají chlupy na těle. Nad další otázkou jsem se musel upřímně zasmát a až poté jsem zakroutil hlavou. Smečka... Ani nevím, jak to tam chodí... Nikdy jsem v žádné nebyl... Pouze mě párkrát vyhnali z území, ale... To je vše... Poznal jsem smečku akorát... V zubech... Dokázal bych se vůbec nějaké smečce přizpůsobit? Pochybuju, jsem tulák, nedokážu spát dvakrát na jednom místě, nedokážu šlapat pouze po jednom území...
„Ne, smečku vážně nemám. Nemám nikoho, ke komu bych se měl vracet.“ Dlouze jsem se před každý slovem odmlčel, nebylo to hanbou, prostě mi nebylo příjemné před Vločkou říkat, že jsem někdo, kdo je většinu času sám, na nikoho se nespoléhá a jsou i dny, kdy nežere, protože není co, a když je co, je to rychlé, vlké a já to nechytím.
Začala obhajovat Života, že by nikdy nelhal a také to, že viděla mnoho vlků s odznaky magie. Já nikdy žádného neviděl, vlastně, akorát jsem zahlédl partnera Laury. „Hm... A co když také tu změnu srsti bere dle toho, jak se vlk chová a co tomuhle světu udělal a čím mu pomohl?“ To bylo asi hloupé, ale třeba to tak může být... Kdyby ano, asi jsem v háji... Znova jsem si povzdechl.
Proč jsem si vlastně připadal hloupě? Samozřejmě, mám cíl a pokud nevyjde... Budu... Budu ztracený, budu si připadat hloupě a... A hlavně ztraceně. „Hm...“ Neměl jsem k tomu co říct, tak jsem jako vždycky zabručel.

// Vrchol Narrských kopců

Dolu jsem se vracel prakticky poslepu, nic jsem neviděl a ani jsem netušil, jestli vlastně chci vidět, byl jsem na sebe naštvaný nebo jsem se o to pouze snažil, málem jsem zapomněl na to nejdůležitější, co jsem po Životě, chtěl, tu srst! Jsem hlupák, hlupák! Díky vlčímu bohu, že je Život jaký je a tušil, co po něm žádám. Tupče! Vyštěkl jsem na sebe po chvíli, ale to jsem byl už od Života daleko, čekal jsem, jaký bonus myslel, něco takového mi řekl, pokud jsem neměl halucinace, ale o tom jsem pochyboval, pamatuju si každou vteřinu, kterou jsem tam nahoře prožil. Šlápnutí na keř, čenichání po pěšině, přešlapování mostu, celej rozhovor se Životem, proč byl tak krátký? Vločka by určitě ještě chvíli počkala, ale já pospíchal... A to se mi odtamtud vůbec nechtělo! No... ještě se mohu vrátit... V tomhle případě zavládla moje lenost a raději jsem sešel zbytek kopce a šel k místu, kde jsem naposledy spatřil Vločku.
Stále tam byla, překvapivě. „Tak jsem tu,“ pověděl jsem, nevypadalo to, že by spala, narozdíl od mě, takže jsem nijak nešeptal, došel jsem ke svému minulému místu, sklouznul se k zemi a natáhl se do pozice, s kterou jsem tu ležel minule. Prohlédl jsem si své tlapy, zdály se normální... Černé. Povzdechl jsem si a kouknul na Vločku. „Něco... Novýho? Jinýho?“ Tak trochu jsem začínal věřit tomu, že všechno, co se týče Života a Smrti je jeden velký podvod, ale popravdě, ještě jsem nezkoušel svoji magii, v které bych dle všeho měl být mnohem lepší. „Už můžu jenom čekat... A doufat,“ doufat jsem podal po chvíli, hlavu jsem si položil na přední tlapy a sledoval Vločku, byl to taky jediný, záchytný bod v téhle tmě.
„Napadlo tě, co když to všechno je balamut?“ Dost pesimistická otázka, ale... Já byl takový a to nezmění žádný Život. Nebo Smrt. „Byla by to pak ztracená naděje a.. A asi bych si připadal dost hloupě,“ vyžvanil jsem skoro cizímu vlkovi polovinu svých pocitů o své srsti a nakonec bych skončil stále černý... Asi... Asi by to bylo dost velké zklamání, další, snad již poslední...

OBJEDNÁVKA:

Barvírna:
ID – B01/Méně viditelná půlka těla bílá, „šlahouny“ srsti se navzájem proplétají do druhé půlky těla, na předních nohou zelené a černé nebo bílé žilky (černá nebo bílá záleží na podkladu), „obočí“ zvýraznit podobnou „žilkou“ jako na nohách – černá nebo bílá. (Pro představu „šlahounů“ a „žilek“: http://fc03.deviantart.net/fs71/f/2013/099/9/9/kian_by_sidonie-d60zwwk.png) (20 Vlčích máků + 170 oblázků –Vše schváleno Noxem)

Vlastnosti:
ID - V01/síla/23* (115 Pomněnek)
ID - V01/rychlost/22* (60 Vlčích máků a 50 Kopretin)
ID - V01/vytrvalost/7* (35 Kopretin)
ID - V01/obratnost/6* (30 Safírů)
ID - V01/taktika lovu/2*(5 Ametystů a 5 Safírů)

// Narrské kopce
Snažil jsem se držet po pachové stopě Vločky, přeci jenom to bylo mnohem snadnější, než nějaké hledání Života na vlastní pěst. Když jsem šel ke Smrti, neměl jsem nikoho a nic, co by mě k ní navádělo a také jsem vůbec netušil, že k nějaké Smrti jdu, ale tentokrát jsem tušil, že mířím k Životu, také jsem věděl, jak se takový Život chová, kde sídlí a jako bonus jsem měl pachovou stopu, které se můžu držet. Vločka byla vážně užitečná, nebyla k ničemu, to jsem musel uznat, ale abych ji pouze nevyužíval ke svému dobru, vcelku dobře se s ní klábosilo, i když se mě snaží přesvědčit, že nejsem makový, ale povidlový. Což je špatné, jedna vlčice mě skoro půlku života přesvědčovala, že vážně nejsem povidlový, ale vážně makový. Panebože! Soustřeď se na cestu a ne na vlčici, která ti zkazila život a donutila tě jít sem! Rád jsem na někoho něco sváděl, respektive, rád jsem něco sváděl na svou matku, odplata za to hnusné chování a zanedbávání!
Tušil jsem, že jsem na správné cestě, pod nohama jsem cítil příjemný, chladný písek a kdyby se mi do zad neopíral ten protivný, chladný vítr, možná bych si tohle místo zamiloval, ale písek, i přes jeho šimrání, mi vadil, ještě dlouhé dny potom, co jsem vždy opustil nějakou pláž, jsem měl písek všude možně a hlavně strašně škrábal na tlapkách mezi prstama! Takže si to ještě zopakuj, chceš po Životě, aby ti změnil barvu srsti, půl černá, půl bílá… Chceš být rychlejší, silnější vytrva - Aůůů! Nedokončil jsem své myšlenky a místo toho bolestně zavyl. Nedával jsem pozor a přední tlapou jsem šlápl na trnitý keř poblíže potůčku. Aůů… na tenhle mě upozorňovala Vločka! Našpicoval jsem uši, zvedl tlapu a zubama si z polštářku vytrhl jeden trn, který tam uvízl. Herdek filek, mě se vždy musí něco stát! Zaklel jsem ihned potom, ale napadlo mě, že bych klít neměl, co když mě Život slyšel? Mohl se také rozhodnout, že by mi mé přání nesplnil a to by bylo hrozné! Uši jsem stáhl co nejblíže k tělu a zamumlal tu nejsušší omluvu, která mě v té chvíli napadla. „Pardon.“ Špitl jsem a pomalu začal špicovat uši, prošel jsem kolem potůčku, pro všechny případy se z něho nenapil (!) a šel dál, hledal jsem další, orientační bod, který mi určila Vločka. Což byl most, oči mi těkaly do všech stran, Most, most, most… Sakra, jak takový most vlastně vypadá? Proč jsem sakra tak zabedněný vlk?! Ani nevím, co si mám řádně představit pod pojmem most. Tupče, tupče, tupče! Nadával jsem sám na sebe, kdyby to bylo možné, na místo bych sám sebe přetáhnul co největším, možným předmětem po hlavě, třeba by se mi pak v hlavě rozsvítilo! Požádej Života, aby tě udělal chytřejším, génie! Další nadávka, která směřovala od toho tichého hlásku z mé hlavy na mou maličkost. A taky bys mohl být vyšší a hubenější, přetéká ti špek, skoro táhneš břicho po zemi! Už jsem tomu hlasu musel začít odporovat! Nejsem zase tak tlustý, malý také ne, jsem menší, než obyčejní vlci, ale kdo si toho všímá?! A komu to vadí! Hm?! Mě ne! A ten tuk… Zásoba a zimu!
Hm… Už jsem naštvaně bručel, žádný most jsem neviděl, ale všiml jsem si něčeho jiného, pěšinky! Ty tupane! Říkala pěšinku a až pak most! Další nadávka na moji tlustou maličkost, šťastně jsem vykročil na pěšinku, hlavu sklonil k zemi a čumákem pomalu ryl v zemi jako krtek. Cítil jsem Vločku, byl jsem tedy na dobré cestě, abych našel Života. Čenich jsem nechával společně se zrakem u země, vajíčko na krku se jen tak, tak nedotýkalo země. Z jiného pohledu jsem musel vypadat vcelku komicky, rychlé, cukavé pohyby, čumák, který jsem si dřel o zem a navíc ocas, který sloužil spíš jako větrák. Život, Život, Život! Takhle šťastný jsem byl snad poprvé v Životě, nebyl jsem tak šťastný ani ve chvílích, kdy matka ulovila jídlo, ale také… Proč? Sežrala většinu a pak, perte se košťata! Proč já hlupák vždycky ustoupil! Mohl jsem se řádně nažrat, měl jsem právo, jako nejstarší syn, jako někdo, kdo jim lovil! Ne, já si musel hrát na dobrotu!
Absolutně jsem ignoroval, co se děje kolem mě nebo kolem čeho procházím, můj zrak byl upřený k zemi, pěšinka pomalu začínala končit a to mě teprve donutilo zvednout zrak, zvedl jsem ho a čenich také. Málem mi spadla čelist. Nakonec to dopadlo tak, že jsem pouze před tím, co se přede mnou tyčilo, pouze pootevřel překvapeně tlamu. Musel to být ten most, vypadal křehce, takže jsem pochyboval, že se přes něho mohu proběhnout nebo dupat jako slon, mohl by křupnout a já bych to tu Životu zničil… Ten by mě hnal… Ke Smrti rovnou! Na nic jsem nečekal, vyběhl jsem k mostu a těsně před ním zvolnil krok, přes most jsem nakračoval co nejopatrněji, po špičkách, dával jsem pozor na každý hrbolek, prasklinku nebo cokoli, co vypadalo podezřele.
Ve chvíli, kdy jsem se však ocitl na druhé straně, můj krok zrychlil a já zase došlapoval na všechny čtyři tlapy celou svoji vahou. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ve tmě jsem nic neviděl a bohužel, Život tu neměl žádný oheň, jako měla Smrt. Tady bych oheň ocenil, určitě Život nebude tak ošklivý! A nebyl. V dálce jsem si všiml bílého vlka, který ke mně stál zády, udělal jsem několik kroků blíže a jako první mě napadlo, že je to Vločka. Jak se sem sakra dostala?! Nechápal jsem, ale poté, co jsem se přiblížil, jsem si uvědomil, že to Vločka není. Žádná špička ocasu v černé barva, ale spodní část byla fialová! A břicho a nohy! Ty taky byly fialové! Navíc ten vlk měl fialové tlapky! Měl jsem začít mluvit? Co jsem měl říct? Dlouho jsem se odhodlával. „Ži-Živote?“ Vykoktal jsem ze sebe roztřeseným hlasem, okamžitě jsem sklopil hlavu k zemi, uši přirazil k hlavě a ocas stáhl mezi nohy, čekal jsem, až se ten vlk otočí. A to také udělal. Ihned jsem si také všiml, že má oči stejné barvy, jako má přední tlapy a spodní část těla. „Ano? Zeptal se mě podobně, jako Smrt, ale tenhle tón hlasu byl zcela jiný. Byl jsem od něho vcelku daleko, dál, než jsem byl od Smrti, podivuhodně, tohohle vlka jsem se bál mnohem více, věděl jsem totiž, co mě ceká nebo jsem si to jenom myslel. „Žádáš mě o to, abys mohl být silnější, rychlejší a mohl vyhrávat boje?“Ten vlk pro mě byl pouze další Smrtí, vlkem, který chce ze mě udělat trofej.„Ne!“ vyštěkl jsem na něho překvapeně, až lehce ucuknul, ihned jsem se však uklidnil. „Nechci vyhrávat boje, nechci bojovat.“ Ale všechny ty věci by se mi hodily, pouze ne k bojům... „Tak dobře,“ přikývnul souhlasně a opět se s tím úsměvem nadechl. „Je to vše, oč mě žádáš?“ Řekl to nejistým hlasem, ale já pouze souhlasně přikývl a začal couvat z jeho blízkosti, nedobrovolně, ale s úctou, ty kopce jsou jeho a já tam nemám, co dělat.
Po pár metrech jsem se otočil a chystal se jít na most, ale jeho hlas mě zastavil. „Meinere... Nezapomněl si na něco?“ Byl jsem nezdvořilý! Zapomněl jsem! „Ach... Omlouvám se... Děkuji ti, Živote,“ lehce jsem k němu otočil hlavu, abych ho spatřil, jak tam vzpřímeně seděl na zemi, pak jsem udělal několik dalších kroků, než mě jeho has opět zastavil. „Ne... To tvoje přání,“ zakřičel na mě, abych ho vůbec slyšel. Zavřel jsem na krátko oči, hlupáku! Zanadával jsem si a začal se otáčet k Životu a chtěl se přiblížit, ale zastavil mě. „Vím, oč mě žádáš... Je ti vyhověno a... Čekej menší... Bonus,“ usmál se tak zeširoka, že musel zavřít oči, byl to pěkný úsměv. „Děkuji ti.“ Hlesl jsem spokojeně a chtěl udělat krok, ale jakoby moje nohy srostly se zemí, nemohl jsem udělat krok. Ne. Já nechtěl udělat krok, ale musel jsem. Dole na mě čekala Vločka. Ale moje nohy neposlouchali. No tak! Zuby jsem měl zatnuté, soustředil se a nakonec jsem udělal krok k mostu, přešel jsem ho, tentokrát dost těžce, pořád jsem se chtěl vracet, vůbec jsem s Životem nemluvil, málo jsem mu děkoval! Tolik důvodů, proč se vracet a další bych určitě vymyslel! Tentokrát říkala hlava a srdce "zpět", ale nohy "k Vločce!"

//Narrské kopce

Pomalu jsem se odhodlával vstát, ale moje lenost vyhrála a já se rozhodl, že nadále budu s Vločkou diskutovat v leže. „Ale taky mám času dost, abych vyřídil to, co potřebuju,“ opáčil jsem. Nechtělo se mi na tu změnu čekat, ale co... Byl jsem prostě líný vlk, coby pro vlastní dobro nešel ani dva metry, protože to je prostě zbytečná námaha.
Docela mě zarazilo, že Život nepožaduje drahé kameny, ale žádá květiny. Uh... Takže kytky... Povzdechl jsem si a opět na krátko zavřel oči, dobře se mi tak přemýšlelo a momentálně jsem přemýšlel nad těma kytkama. Tak fajn, usoudil jsem nakonec, protáhl s znova svá záda a pomalu se začal škrábat na nohy. „Tak dobře, jdu tam,“ zamumlal jsem spíše sám pro sebe, protože pochybuju, že Vločka mému nesmyslnému mumlání aspoň trochu rozuměla, často jsem měl sám potíže rozumět sám sobě a to už bylo co říct.
Nadále se mi taky dost ulevilo, že Život není jako jeho sestra, není protivný, zlý a škodolibý, hádal, jsem, že bude jejím opakem, ale zas takovým? Tse, a že jsem podle Smrti já dobrák od kosti? No... To byl asi ten, sarkasmus, ale to je jedno, řekla to... Sarkasmus jsem sice využíval, ale moc jsem mu v podání od ostatních vlků nerozuměl, což bylo divné, ale já byl vcelku takový... Divný.
„Keř, potůček, most, Život,“ určil jsem si čtyři body, které bych měl stoprocentně tam nahoře najít a souhlasně nad tím přikývl, aby Vločka poznala, že jsem poslouchal a pouze ji nedonutil něco mlít a neposlouchal.
Udělal jsem několik kroků blíže ke kopcům, podíval se nahoru a zhluboka se nadechl, „Jo... I mě zajímá, jak budu vypadat...“ Vcelku jsem se toho i bál, je možné, že budu vypadat jako hlupák a to bych nechtěl, nechci být ještě větším hlupákem, než nyní jsem. „Tak se měj...“ Mohl jsem říct "zatím", ale třeba Vločka odejde...

//Vrchol Narrských kopců

Moc jsem toho nenaspal, měl jsem takový ten polospánek, kdy vnímáte vše okolo sebe, ale přesto odpočíváte, spíte, ale všechno vás ihned probudí. Je to únavné, chcete spát, nemůžete, někdy to vyčerpává mnohem více, než nějaký dvoudenní chození bez přestávky. Protože jsem slyšel vše, šelest větru, tlukot vlastního srdce, svůj dech a dokonce i drkotání zubů, slyšel jsem i přicházející Vločku. Přeci jenom, chodila po zemi a já na to byl, jako vlk země, citlivější.
Její kroky se stále přibližovali, přibližovali a nakonec jsem slyšel, že stojí kousek ode mě. Neotevřel jsem oči, ještě jsem byl v tom svém polospánku, ale čekal jsem, co udělá. probudí mě? nechá spát? odejde? Vcelku mě to zajímalo, jestli mě nechá spát, nechá mě spát, jestli mě probudí, tak mě probudí, jestli odejde, tak prostě odejde, nebudu ji obviňovat ani v jedné situaci. Rozhodla se pro to, že mě probudí, Hm... To je to nejhorší, co z těch tří věcí mohla udělat, zafňukal jsem si a pouze křečovitě zavřel oči. To už však mé jméno řekla mnohem hlasitěji. Zabručel jsem. Protáhl jsem si končetiny, převalil ze z břicha na bok, následně na záda, na druhý bok a opět na břicho. Takže jsem se prostě protočil na zemi a přitom dlouze zívnul. A venku stále panuje noc. oči jsem měl stále zavřené, ale pak jsem je už otevřel. Tělo jsem měl natažené, aspoň jsem si na krátkou dobu připadal větší, delší, prostě lepší. „Už jsem vzhůru,“ zívl jsem k tomu a zamlaskal, popravdě, rád bych se ještě prospal, ale co. „A nechceš si k němu udělat ještě otočku?“ Zeptal jsem se ji. „U-určitě si něco zapomněla! No! Tak utíkej, ať ti Život neuteče!“ ocasem jsem švihnul ke kopcům, kdyby si udělala ještě jednu otočku, znamenalo by to, že bych se mohl ještě prospat.
„Milý?“ Zpozorněl jsem, po zkušenosti se Smrtí bych už dalšího nevrlého vlka nesnesl. A už vůbec bych ho nesnesl, když jsem unavený!
„Fajn, zajdu tam,“ zhluboka jsem se nadechl a přemítal, co vlastně po Životě žádám. „Kde toho Života přesně najdu?“ Nehodlal jsem totiž lítat po všech čertech,když tu mám někoho, kdo mě může navést do posledního kroku, ano, jsem zmetek, zrovna jenom využívám společnosti, o kterou jsem se neprosil.

Jelikož mi Vločka řekla, že nadcházející podzim pro ni bude už pátý, pro mě teprve čtvrtý, znamenalo to, že Vločka je tedy o necelý rok starší než já. Jo... Jsem ještě poměrně mladý, ale přesto už otrávený životem, třeba se to změní. Až zajdu za Životem, mohl jsem v to akorát doufat, kdyby to tak nebylo, asi bych už nevěděl, co s vlastním životem dělat. Také je zde možnost, že na mě budou vlci divně zírat a přemýšlet, co jsem za obludu, která je spojena ze dvou vlků, z bílého a černého... Ale co, naučil jsem se mnoho věcí ignorovat, naučím se ignorovat i pitomé poznámky o tom, že jsem půl takový a půl makový.
„A Až přijdu od Života?“ Zeptal jsem se Vločky. Ale pak si to uvědomil. „Vlastně, pak to bude v pořádku, prostě sebou plácnu na sníh to stranou, aby byla vidět bílá a ne černá, do uhlí... No, do uhlí si lehat nebudu, ušpinil bych si bílou srst a jak sis stačila určitě všimnout, já nesnesu špinavou srst,“ oklepal jsem se přitom pomyšlení, že bych měl mít ihned bílou srst špinavou... Brr... To si můžu nechat tu černou, na té nejde vidět špína! Svoje ukousnuté ucho jsem pouze odkýval a poznámku o tom, že to musel být tvrdý zápas jsem nechal bez reakce, nebyl to žádný zápas a už vůbec nebyl tvrdý, ale to slyšet a vědět vůbec nemusela. Nikdo to nemusel vědět, protože by se mi akorát smáli, napaden a poražen vlastní matkou... Tvrdý to zápas...
Všiml jsem si toho, že nad mou odpovědí, že má matka mi řekla, že jsem zlý, kroutila hlavou, ale neměla u toho nijakou poznámku, chvála bohu. Pak se však zamračila a spustila to, že o sobě nikdy před ni nemám říkat, že jsem zlý. Pak ještě něco o tom, že jde na ten kopec, pouze jsem pokývl hlavou, já půjdu až ráno... A jenom tak, chtěl jsem od ni zjisti, jaký ten Život je, nechci potkat Smrt číslo 2, to bych si asi dvakrát rozmyslel, než bych tam nahoru šel. „Měj se.“ Pokynul jsem ji hlavou na pozdrav a čekal, až mi zmizí z očí. „V rámci možností jsem zlý,“ zahuhlal jsem si pro sebe s pokrčením ramenou, zívl a položil hlavu na tlapy, až dorazí, může mě probudit, pokud mě neprobere, no. Proč by mě budila? Určitě hned po odchodu od Života odejde a já tu zůstanu sám, jako vždycky.

// Ohnivé jezero

To, že jsem se namočil, byla asi nejhloupější věc, kterou jsem mohl udělat. Vítr neustával, všechny chlupy na těle jsem měl naježené, oči přivřené a stále mi drkotaly zuby. Chci spát, navíc. Zima, únava, to byla nejhorší kombinace, na cestě jsem už přes den, vlastně skoro dva. Vločka na tak dlouhou cestu nevypadala, ale mě upřímně padali oční víčka. Chvíli jsem oči měl dokonce zavřené a šel poslepu, nebylo do čeho nabourat, maximálně spadnout do nějaké díry, což se mi stalo jednou. Měl jsem stále oči zavřené a šlápl tlapou do nějaké propadliny, vyhrkl jsem, donutil se otevřít oči a už je nezavřít.
„S barvou tvé srsti bych si já zrovna hlavu nelámal,“stejně ji už nebudu mít. Šibalsky jsem se pousmál, kdybych nebyl unavený, k Životu bych doběhl. „Pochybuji, že budeš o tolik starší, než já... Narodil jsem se na jaře a...“ Chvilku jsem počítal, což nebyla moje silná stránka. „Tohle léto bylo moje čtvrté.“ Odkývl jsem a otočil se na Vločku. „Takže?“ Otázka směřovala k tomu, kolik je vlastně jí. Sice se dámy na věk ptát nemá, ale ptala se ona, což znamená, že by mi to také měla říct. Vychování.
Do očí mě doslova i v noci praštila žlutá barva písku, která se tyčila nad zemí. Zastavil jsem se, abych si ty kopce prohlédl a abych mohl opět povzdechnout. „Nevim jak ty,“ odkašlal jsem si a nadechl se. „ale já nemám zrovna chuť jít v noci do toho kopce... Klidně běž, já půjdu ráno.“ Už s těmi slovy jsem se natáhl na zem, protáhl si záda a zívl. Vločka pro mě neznamenala dlouhodobou společnost, to jsem tušil, taky, proč ji zdržovat, určitě měla napilno nebo nějakou smečku, eh... Smečka... Vlka omezující věc, jako další věci, ale další věci spíš lámou vlkova ducha.
Musel jsem se lehce uchechtnout, pravda, ona svítila ve tmě, ale co takovej sníh? „Představ si zimu. Vlk se chce někam schovat před ostatními, ale jak? Zahrabat se pod sníh?“ To by mě na jaře vytáhli už jako pouhý rampouch, mrznu teďka a co teprve zima. „Tak ty máš useknutý ocas pouze ve tmě, ale já mám useknutý ucho furt.“ Jenom jsem to prohodil a nehodlal to nějak rozpitvávat, jediná možnost by byla svést to na toho medvěda, jak říkala sama Vločka o své jizvě.
Znova jsem se podíval na ty kopce, někde tam nahoře sídlil Život a já ho měl najít, ráno, které přicházelo se pomalu vleklo, já už chtěl žádat o změnu té srsti. Nebudu pouhým, černým vlkem. Budu vyjímečný... Donutil jsem se nepatrně pousmát, ale bylo to vážně nepatrné, skoro neviditelné, poznal jsem to jenom dle toho, že se jizva pod okem lehce napnula.
Dost jsem se lekl toho, jak se Vločka rozhodla mě obhajovat, co se týče černé barvy a zla. Hlavu jsem měl nasměrovanou ke kopcům, ale postupně jsem ji otáčel k Vločce a sledoval ji neutrálním výrazem. Až přehnaně hodný... Občas mi nějaký úsek uvízl v hlavě. Černá srst je krásná... nepřipadalo mi, žil jsem s ní celý život a nikdy mi nepřinesla užitek, akorát bolest a utrpení. Jedním uchem dovnitř, druhým ven... Tak jsem to měl celý život, neposlouchal jsem je, ale mozek si přes to všechno ta slova zapamatoval. Pitomý mozek... Ale bohužel, ne každý má to štěstí, aby ho měl.
Počkal jsem, až Vločka zcela dokončí tu obhajobu nebo, co to vlastně mělo být, pak jsem teprve s ledovým klidem odpověděl, kdo si dovoluje, a kdo má tak vysoké ego, aby mě mohl nazvat zlým. Řekl jsem to s takovým klidem, až jsem se tomu sám divil, jak mi to je ukradené. „Má matka.“ Přesně ta vlčice mě nazývala zlým dlouhý rok a půl mého života a dle toho, co se tehdác událo, mě musela nzvat i zlým Laura, jinak by se mě ta vlčice nepokoušela zabít... Kdo ví, třeba mě i Deliven někdy nazval zlým... Povedená rodina... Další povzdechnutí, už jsem s tím byl trapný...
„Víš,“ odkašlal jsem si. „Přeci jenom těm vlkům musím dát za pravdu...“ Proč jsem sakra použil množné číslo? Řekl jsem pouze jednoho vlka, ale to je fuk. „Jsem zlý, vím to, ale... Naučil mě to život a naučil mě, abych se jako prostý zmetek choval na oplátku k nim...“ A tady jsem se i přes to, co mi udělala, choval zcela klidně. Možná to bylo tím, že sama Vločka vyzařovala takovou poklidnou energií a já neměl důvod ji zabít nebo minimálně ponížit. Anebo urážet a to miluju.

// Středozemní pláň

Vodu jsem každou chvíli cítil mnohem více a nakonec jsem to jezero i spatřil. Vážně bylo rudé... Proč? Nejdříve jsem ho vyjeveně sledoval s ušima přiraženýma k uším, protože jako první mě napadlo, že tu zemřelo mnoho,mnoho zvěře a jejich krev někdo vylil do jezera. Jako další se mi však prohnalo hlavou, že mi potřebujeme na druhou stranu! Jediný kopec v okolí byl totiž na druhé straně jezera. „Já už nechci plavat...“ Zasténal jsem směrem k nebi a na krátko zavřel oči, abych si to srovnal v hlavě, a už vůbec ne v tomhle... Příčilo se mi, že bych měl vlézt do rudého jezera. Nebo do té řeky, co se do něho vlévala. Brr...
„Protože. Slíbila mi, že mi za cestu řekne cestu, já jí slíbil rybu, já své sliby plním.“ Vysvětlil jsem Vločce to, proč jsem nesežral tu rybu, to, že jsem o tu rybu přišel kvůli ní jsem raději vynechal, z čiré slušnosti a toho, že s tou vlčicí musim dojít až k Životu a nechci žádnou napjatou situaci. „Ta ryba ani moje nebyla, jediné, za co se můžeš maximálně omlouvat je to, že jsem kvůli tobě špinavý - což se očividně následujícím plaváním vykompenzuje,“ povzdychl jsem si nad tím plaváním, zastavil se a protáhl si záda.
Vysvětlila mi, že za její jizvu může medvěd... Jestli mi však nelhala, protože přesně tohle bych řekl já, kdyby se někdo ptal na moji jizvu, medvěd je nejpravděpodobnější a takový... Obyčejný, takže nikdo nepozná, že je to lež. „Jo... Ve tmě mi jsou vidět akorát oči...“ Další povzdechnutí, černý, jako tma a zlý, jako to nejhorší zlo, proběhla mi hlavou slova mé matky.
Vůbec se mi nelíbilo to, co řekla Vločka. ‚Ty, Meinere,‘ zavánělo to něčím... Špatným. Vyslovení mého jméno znělo už samo o sobě divně a ten tón, který u toho použila mě mnohem více znejistil, ztuhl jsem a přestal se rozhlížet po místě, kde by bylo nejlepší přebrodit řeku na druhou stranu. Nakonec jsem se však odhodlal k tichému, „Ano?“ Spadl mi kámen ze srdce, když položila otázku, která popisovala snad nemožný děj tohoto večera. Nikoho jsem poblíž necítil a vítr foukal ze všech stran. Stejně jsem se nad odpovědí dlouho rozmýšlel, chtěl jsem hrát na pravdu, ale nevyznít jako hulvát. „Jako vlčice mi jsi s prominutím ukradená, neznám tě. Měl bych tě nenávidět za poničení mé srsti, ale...“ To ale bylo podstatné, často jsem ho používal, protože jedno "ale" dokázalo mnoho změnit a nejvíce měnil tón, kterým jsem svá slova podával. Neříkal jsem to tedy lhostejně, říkal jsem to upřímným, trochu starostlivým hlasem, který mi byl tedy zcela cizí. „Nenechal bych ho. Vlci, co se skrývají v temnotě jsou černí vlci a já až na vyjímky, potvrzující pravidlo, černé vlky k smrti nesnáším.“ Jednu vyjímku tvořil Morfeus a druhou Lievenne, ostatní, černí vlci jsou zlo, já také, říkají to o mně. To byl také důvod, proč jdu k Životu, důvod, proč jsem šel ke Smrti. Udělal jsem několik kroků k řece, která se vlévala do jezera, našel její potenciální, nejužší a nejklidnější část a vklouznul do vody, byl jsem vcelku unavený, ale přebrodil jsem se na druhou stranu. Oklepal ze sebe přebytečnou vodu a opět zadrkotal zubama, ten vítr byl úděsný!
Počkal jsem na Vločku a pak odpověděl na její otázku, která mě oproti předešlé dost zarazila. „Slyšel jsem, že dokáže změnit vlkovi barvu srsti.“ Tušil jsem, že to Vločce stačit jako odpověď nebude. „Nechci být černý, říkají tak o mně, že jsem zlý... Chci jim ukázat, že jsem i hodný, pokud jsou oni hodní ke mně. Prostě chci Života požádat, aby půlka mé srsti byla Bílá.“ Troufalá slova, vykládat neznámé vlčici svoje pocity, svoje problémy a svoje přání. „A také chci být silnější a více toho vydržet,“ bylo to už vedlejší, takže jsem to jenom zamumlal skoro nesrozumitelně. Ještě jednou jsem oklepal přebytečnou vodu, nadechl se a vyrazil dál.

//Narské kopce

Ryba za to, že zjistím cestu k Životu, což by znamenalo, že konečně budu snad šťastný se mi zdála jako laciná cena, ale co, řekla si o ni a já jsem byl ochoten podstoupit to chytání. Sledoval jsem každý pohyb v jezeře, moc se mi do něho nechtělo lézt, ale co, mokrý jsem už byl a trochu další vody neuškodí. Vlezl jsem tedy do jezera, samozřejmě jenom do mělčiny a zastavil se. Kdybych chodil, žádné ryby by ke mně nedoplavali.
Ani jsem se nepohnul, pouze mé oči těkali ze strany na stranu a vyhlíželi kořist, kterou stejně nesežeru. Nezapomeň, že ještě jednu dlužíš, napomenul jsem se, ale já nezapomínám a určitě bych nezapomněl na dluh. Až Lievenne potkám někde poblíž vodní plochy, nějakou rybu ji chytím a svůj dluh splatím, ale určitě ji teď nebudu nahánět po všech čertech, když se chystám vylovit rybu pro jinou vlčici.
Ryby se pomalu začali přibližovat, zpozorněl jsem a sledoval toho největšího lososa, který plaval blízko mě, pomalu jsem sklonil hlavu k jezeru, otevřel tlamu a... Chramst. Když ryba doplavala co nejblíže ke mně, zaryl jsem do ni zuby a vytáhl ji z vody, cukala sebou, mlátila mě ocasní ploutví do očí, ale to jsem ignoroval, prostě jsem oči zavřel a poslepu vyšel z vody.
Usadil jsem se na své minulé místo, položil rybu před sebe na zem a položil na ti tlapu. „Jaká je cesta k Životu?“ Zeptal jsem se. Až budu mít odpověď, dám ji rybu, také bych ji tu rybu mohl dát a mít kulový, to tak! „Pak se tou rybou můžeš klidně udávit, to je mi už fuk, ale nejdříve chci znát cestu!“ Kdyby měla kecy, prostě bych rybu sežral a cestu našel sám, holt by to trvalo trochu déle než s něčí pomocí, ale to je zcela fuk, času mám dost, ale trpělivosti málo.

Tak, už jsem neměl co komentovat ohledně toho, jestli je samomluva špatná nebo dobrá. Jenom jsem pokývl hlavou a zašklebil se. Stejně nechápu, proč se mi motala do toho, jestli je špatný trpět Samomluvou. Jak jsem už řekl, občas si potřebuju poklábosit s někým, kdo je mi na úrovni a no... takových vlků vážně moc není.
nastalo krátké mlčení, které jsem využil k tomu, abych mohl popřemýšlet nad tím, co vlastně od toho Života chci, jak si o to řeknu, nechci tam přijít nepřipraven, jako ke Smrti. Ta vlčice mě vyděsila k smrti, kolikrát mě vyděsila? Poprvé, když se zjevila vedle mě, podruhé... Podruhé, když na mě řvala a potřetí, když skočila proti mně a já se málem sesunul po schodech k zemi. Snad bude Život jiný... Nesnesl bych návštěvu dalšího vlka, jako byla Smrt... Brr... otřásl jsem se. Lylwelin to muselo spíš připadat jako oklepání kvůli chladu, jenže to bylo zcela kvůli něčemu jinému.
Zajiskřilo se mi v očích, když Lylwelin řekla, že u Života nedávno byla. Švihl jsem ocasem ze strany na stranu a udělal několik kroků, dopředu, dozadu od strany, tak střídavě. také jsem našpicoval uši, potřeboval jsem slyšet každou drobnost. „Rybu za to, že mi řekneš cestu?“ Nemusel jsem se dlouho rozmýšlet nad tím, abych znal odpověď. „Beru!“ Lov ryb mi nebyl cizí, stačí naplánovat, chytit, položit před Lylwelin a už zase tlapkat k Životu, navíc sebejistě, protože bych cestu už znal. „Nějaké speciální přání?“ Optal jsem se ji s krátkým pohledem při procházení kolem ni k jezeru. Pohlédl jsem do vody, vyhlížel tu největší rybu, protože... Čím větší ryba, tím více informací. A třeba bych taky mohl chytit rybu pro sebe, momentálně jsem však byl až na druhém místě, první byly informace!

Vážně jsem neměl náladu hádat se kvůli jednomu pitomému slovu. Já měl svůj názor, ona měla svůj, nikdo se ho nezdáme a to je všechno. „Fajn, tvůj názor ti nechám,“ pokrčil jsem rameny na náznak toho, že mi tohle už je vážně ukradený. „Nehodlám to řešit,“ zašeptal jsem s protažením krku.
Rozhlédl jsem se po krajině, našel místo, kde se řeka vlévá do jezera. Nahoru je sever... Což znamená... Rozhlédl jsem se kolem sebe a mrknul na místo, kudy musím jít, abych se dostal k Životu. Jenže jih je tak velký! Zasténal jsem a opět zvedl hlavu k výšinám. Pak mě však napadlo... Lylwelin by přeci něco o Životu vědět mohla, sice nemá nějaký odznaky nebo tak, ale to neznamená, že u Životu nebyla! Než jsem však stačil otevřít tlamu, abych vyslovit svoji otázku, vrhla se na komentování mého jména.
„Jo, Meinere.“ odsouhlasil jsem. „Říkej mi Meinere nebo černý, nijak jinal.“ nebyl to rozkaz, ale původně však měl být. Ihned poté jsem vypustil do světa mou otázku ohledně Života.
„Neznáš - nebo nevíš - kde sídlí Život? Jako vlk. Je mocný, podobně jak Smrt, která je na severu. Hledám k němu cestu a...“ To další, to znělo tak... Nepřirozeně ke mně. „Šikla by se mi pomoc... Nechci tam dovést, jenom chci vědět, jak poznám to místo, kde žije. Smrt žije v jeskyni z bílého kamene, nevíš, kde Život?“ Možná také v nějaké jeskyni, ale přeci neproběhnu všechny jeskyně, abych pochodil s prázdnou!

Opět jsem to nechtěl nechat ukončit tu vlčici, „pořád stejně.“ Vynechal jsem akorát to slovo blbě, dle vlčice jsem se měl blbě, dle mého jsem se měl stejně, vážně, samomluva ke mně už patřila a nebylo to nic zlého.
Možná by bylo nejlepší přebrodit řeku a jít dál na svou pouť k Životu, vážně jsem neměl náladu se tu zahazovat s vlčicí, která se při prvním setkání zdála vcelku v pohodě, fajn, prostě ne namyšleně. První zdání vážně klame, protože ta vlčice byla stejná, jako všechny ostatní. Normální vlci vymřeli... Povzdechl jsem si a zaklonil na krátko hlavu dozadu, sledoval jsem zatažené nebe a přimhouřil zrak, aby mi kapky tolik nepadali do očí. Stejně padali, narovnal jsem tedy hlavu a snažil se to mokro už nevnímat.
Lylwelin po mně chtěla, abych ji připomenul své jméno, hm... Moc se mi do toho nechtělo, ale jestli jsem nechtěl být Samomluvou, musel jsem to jméno říct, jak mě nebavilo něco opakovat dvakrát! „Jmenuju se Meinere.“ Zcela neutrální tón, pohled někam přes jezero do neznáma na jih. Doufal jsem, že si tentokrát mé jméno už zopakuje. Říct ho jednou? Prosim. Dvakrát? Tak fajn. Ale třikrát? Vyprošuju si tvoji aroganci.
Zeptala se, jestli to, co mám na krku je vejce. Je to vejce, ale asi zkamenělý. „Je to vejce,“ řekl jsem té vlčici a škubnul hlavou, aby se vejce na krku pohlo, akorát narazilo do mokré srsti a odrazilo od srsti akorát pár kapek. „Ale dle mého je zkamenělé, takže nejde sežrat,“ protože jsem ho sám chtěl původně sežrat, vím, že to napadlo více vlků, i Lievenne myslela, že bych se o svůj úlovek mohl podělit a ono nic.

Mohl jsem zapírat, že na tom nejsem špatně, že na tom jsem dobře, ale upřímně. Samomluva mě začala trápit v době, kdy jsem byl dlouho sám a už jsem se ji nezbavil, dlouho mi dělal společnost pouze vlastní hlas a no, ne jednomu je z toho pak špatně a je na tom víc než špatně. „Jsem na tom furt stejně,“ odpověděl jsem nakonec rázněji, protože jsem to nemohl nechat bez odezvy, to bych nebyl já, ignoroval jsem pouze to, co mi bylo ukradený, takže všechno kolem, ale všechno kolem sebe jsem komentovat musel vždy.
To, že si nepamatoval mé jméno mi bylo vážně jedno, většina mi beztak říká ‚černý,‘ takže co. Ať jsem klidně i černý pro Lylwelin, protože to, jak se jmenuju, a co si o mně myslí je až na posledním místě. předtím je vzhled mé srsti, žízeň, hlad, únava, pak jméno a nakonec názory ostatních. Jenom jsem nad tím protočil očima, ale když řekla, že mě překřtí na Samomluvu, naštval jsem se. Přezívky, nesnášel jsem je! „Opovaž se mě tak nazvat!“ vyštěkl jsem na ni s vyceněnýma zubama. „Říkej mi jménem nebo nijak! Opovaž se mi dávat přezdívky a jiný pitomosti!“ Horší než nějaké přezdívky, bylo zkracování mého krátkého jména na ještě kratší. Lenost, lenost, lenost! Bublal jsem naštvaně uvnitř sebe.
Pak se však přestala zajímat o mé jméno a zajímala se o modré vajíčko na mém krku. „Tohle?“ Sklonil jsem hlavu, abych se podíval na svůj krk, zlatý přívěsek a hrubé vajíčko. „Našel jsem to v lese, prostý přívěsek. Můj přívěsek,“ zdůraznil jsem slovo ‚můj,‘ neměl jsem ho dlouho, ale věděl jsem, že s tím přívěskem už zemřu, jak řekla Smrt, budu kostra s přívěskem. Nic víc, budu mrtvý... Ale ne nyní!