Gallirea - Příspěvky uživatele

Ze všeho nejvíc mě zajímalo, co je ta dřevěná věc, která plula po vodě. Může to něco ukrývat... Kameny pro Smrt, něco podobného, jako jsem našel v hnízdě nebo... Nebo něco horšího, zlejšího... přimhouřil jsem nad tím zrak, v té chvíli jsem se duchem odtrhnul od všech vlků. Byl jsem pouze já, voda, písek a dřevěná věc na vodě. Přikrčil jsem se k zemi, reflex, hlavu jsem dal co nejníže k zemi a pomalu nakračoval blíže k vodě, jako by to byla kořist a já lovec.
Byl jsem poměrně blízko, hádal bych, že se ten otvor, ke kterému se vlci hrnuli, byl ode mě asi pět maximálně šest metrů. Černo-bílý vlček je odvážný, ale trochu unáhlený. To bylo první, co jsem chtěl udělat. Názor na všechny vlky, kteří jsou přítomni. O Vločce jsem si udělal obrázek už dávno, o černo-bílém vlčkovi také, zbývali tři vlci.
Nezdálo se, že by se ostatní vlci nějak báli o své kožichy (a životy). Prostě vlítli k dřevěné herce a neřešili, že by se jim také mohlo něco stát. Tříbarevný vlk je akční. O posledních dvou jsem si obrázek nijak neudělal, nijak jsem je nevnímal.
Každý kousek mého těla mi říkal, abych zůstal stát na svém místě a nechal při nejhorším neznámé vlky jako potravu pro neznámou obludu. Třeba by se nažrala a ke mně pak už byla vstřícnější. Obětoval bych klidně tisíce vlků jenom kvůli tomu, abych si spřátelil nějakou obludu, obluda, drak, zabijácký vlk, přesně takové vlky potřebuju, žádné, vstřícné, milé a ňuňaté vlky. Krvelačné zabijáky! Počkat, počkat! Jeden, druhý, třetí, čtvrtý, Vločka! To je moc! Nikdo si nesměl obludu spřátelit, vyběhl jsem k té díře, v které zmizeltmavě hnědý vlk a následoval ho. A teď buď zemře on a já přežiju nebo zemřeme oba dva... Každopádně, on z toho užitek mýt nebude! Odfrkl jsem si, když jsem spatřil dalšího vlka před hnědým. Tak vidíš, Meinere, dvě kořisti a ty budeš budoucí kamarád monstra, líbí se ti to? Ano, líbilo se mi to. „Co si myslíte, že to je?“ Zašeptal jsem to, pro všechny případy. Po celou dobu jsem se koukal do země, abych věděl, kam šlapu a zároveň jsem se držel méně jak metr od vlka před sebou, bylo mi to nepříjemné a určitě i jemu, ale zase to bylo bezpečnější.Co Vločka? Šla taky? Jednou jsem se ohlédl za sebe, ale uslyšel jsem nějaké zavrzání, proto moje hlava škubla k místu, odkud to vycházelo a ignoroval jsem, jestli tam Vločka je nebo není, nestihl jsem si všimnout.

//Nějak mi stagnuje klávesnice, hlavně Shift, proto se omlouvám, jestli tam budou někde špatná malá/velká písmena :]

// Řeka Mahtaë

Vlk se snaží hledat nějaká vhodná místa na lov ryb a místo toho dojde ke konci řeky. Jo... Takže příště mám lovit na prvním místě, které se mi zalíbí a nehledat jiné, vhodnější? Jestli se mi něco nelíbilo více, než zjištění, že se kvůli lovu musím vracet, bylo, že bych byl dobrý učitel. Vlčata jsem neviděl mnoho let, pokud nepočítám odrostlá vlčata, a vážně s nimi nechci být ve styku. Jsou moc živá, zvědavá, ukecaná, uslintaná a bůh ví, co ještě dalšího. Byl jsem někdy takový? Ano, byl jsem zvědavý, ale ne všechna vlčata žijí s tím, že neznají svého otce.
„Asi bude nejlepší se vrátit trochu proti proudu... Tady řeka končí,“ natočil jsem se směrem k Vločce, nějak jsem tušil, že to moje běhání sem a tam ji už bude dost lézt krkem, ale co? To ona si vybrala, že se mnou bude pochodovat za jídlem.
Hlavní důvod, proč jsem chtěl pryč však nebyl chlad, ale ta divná země pod mýma nohama. Ona to totiž nebyla země, ale písek, necítil jsem se na něm příjemně a už vůbec ne bezpečně. Tlapky mi propadaly a pokud se vlk omylem v písku vyválel, bylo jasné, že ten písek bude z kožichu dostávat ještě týden. Mokrý písek! Ještě horší! Ošil jsem sebou, máchnul tlapkou a nabral na ni písek. Blivajz. Co nejrychleji jsem ho setřásl a rozhlédl se.
Na můj vkus tam bylo moc vlků. Různých, převážně tedy samců... Respektive, Vločka se tam jevila jako jediná vlčice, pokud mě čich nezrazoval. Zvědavost mi nedala, chtěl jsem vědět, co to tam řeší. Nejspíše nic, nejspíše jenom klábosí, chyba. Až po chvíli můj zrak zabrousil k moři, div mi oči přitom nevypadly z důlků. Tam na moři, na tom širém, chladném moři, se něco pohupovalo. Plulo to na vodě, jak? Nevypadalo to, že by to bylo živé. mnoho věcí plave, nezapomínej! Okřikl jsem se, hnízdo, kde jsem našel vajíčko také plavalo, ale v potoce, pravda.
„Vidíš to?“ Samozřejmě, že to Vločka musela vidět. Nebyl jsem si zcela jist, jestli chci jít blíže, už jenom kvůli těm vlkům, ale no. Chtěl jsem vědět, co to je, tudíž jsem vykročil k ostatním vlkům. Zatím jsem je ignoroval, čekal jsem, že mě vyženou nebo tak.

// Východní Galtavar

Bylo mi jasné, že moje čekání a nečekání Vločka nepochopí. Jak by také ano. „Je rozdíl v tom, jestli čekáš na loudala, co bere každý kámen jako dar z nebes nebo na někoho, kdo potřebuje životu důležitý spánek,“ další odkašlání, vcelku to znělo, jako bych ze sebe dělal nějakého mudrcovatého mudrce, to vážně ne. „Sama si přeber na jakého vlka budu a nebudu čekat.“ V duchu jsem prosil, že tuto jednoduchou věc pochopí a já ji nebudu muset dávat další, zcela zbytečnou, nápovědu.
Z Vločky jsem byl dost napjatý, respektive z jejích otázek, ale řeka mě částečně uklidňovala, stará, dobrá známá, řeka. Klídek... Nadechl jsem se zhluboka a dlouze vydechnul. Zrychlil jsem krok, přítomnost vlků, chtěl jsem se jim vyhnout. znamenalo to, že musím více po proudu řeky... Žádný problém. „Ne... Ale vždycky do svých plánů dám mezery pro... No pro neplánované známosti a trable.“ Několik posledních dní jsem si však neplánoval vůbec... Jaký pak to byl asi důvod? Pokud někdo hádal "přítomnost Vločky", hádali jste správně.
„Pochybuju, že u řeky najdeme něco jiného než ryby, ale ryby jsou dobrý, ryby jsou chutný...“ Znám sice vlky, co ryby nemusí, ale Vločka je vlkem vody, ta snad ryby ráda má. Šel jsem - skoro běžel - rychlejším tempem, než jsem zvyklý, párkrát jsem se tedy ohlédnul dozadu za Vločkou, jestli tam stále je a já nemelu do prázdna.

//Přímořské pláně

// Východní hvozd

„Na hlavu mi nic nespadlo!“ Ohradil jsem se uraženě. I kdyby spadla, co ji do toho bylo? A jak usoudila, že mi spadla šiška na hlavu? Nespadlo té vlčici spíš něco na hlavu? Každý asi není obdařen vysokou inteligencí... Pokrčil jsem "rameny." Každému dáno není. Jako by tobě bylo! Zašklebil jsem se nad vlastní urážkou. Až budu na půl bílý a na půl černý, budou tyhle hádky se sebou zajímavější! Krátce jsem se i nad tím zasmál, což u mě bylo vyjímečné, protože jsem si většinu času držel kamennou tvář.
Vločka mi nasadilo brouka do hlavy, velikého brouka do hlavy! Co dělám? Co celé dny dělám... Hm... Jedno neslyšné zabručení a porozhlédnutí kolem. „Snažim se vyhýbat problémům, přemýšlim, občas si s někým krátce popovídám, lovím, žeru, piju, hledám místo, kde bych složil hlavu...“ Denní rutina, která zabere dost času. „Víš...“ odkašlal jsem si lehce a zhluboka se nadechl. „Já si dny plánuju... Vím přesně, co musím dělat, jinak budu mít problém,“sám se sebou. „Ty základní věci zaberou dost času, takže ani na nic jiného nemám čas.“ Nebo také na ně nechci mít čas, což je pravděpodobnější.
Na nějakou dobu jsem se zastavil, místo mi připadalo povědomé. Krtci! Uvědomil jsem si. Žijí tu krtci a ti jsou pěkně hnusní! Nechci žrát krtky! Kníkl jsem a svěsil uši. Hluboký nádech. Hluboký výdech. „Nepůjdeme raději jinam? Třeba... Třeba po proudu řeky!“ Můj pohled směřoval k řece, která mi byla tolik známá. Jednou jsem do ni spadl, několikrát jsem si tam chytil oběd, potkal jsem tam pár vlků a další, menší zážitky. Tu řeku mám vcelku rád...
Vážně by nebylo na škodu, kdybych se naučil na vlky čekat, ale... Nu, řeka pro mě byla stále důležitější, než nějaká loudavá vlčice, krutá pravda
.
//Řeka Mahtaë (//Vím, že tam mám Leighton, ale na obcházení by to byla vážně dlouhá cesta, prosím pro tentokrát tuto "drobnost" ignorovat :))

//Meinere! :D

Čekání na ostatní mi dělalo problémy, to nepopírám, ale spíše mi dělalo problémy čekat na někoho, kdo se toulá vzadu, zkoumá každý klacík, spadlý list a má miliony otázek ohledně toho, proč je tráva zelená a sníh bílý. Čekat na někoho, kdo spí, pro mě takový problém zase nebyl. Nikoho budit nebudu a bez rozloučení bych navíc neodešel. Takové moje pravidlo, neodcházet bez rozloučení. „I kdybych čekal... V pořádku,“ dle toho, co o mně Vločka věděla, musela tušit, že právě odporuji vlastním slovům, ale já neodporoval,pouze dvě odlišné situace, nic víc.
Neviděl jsem žádný rozdíl mezi kůrou stromu, který jsem pozoroval a mezi ostatními stromy. Ono však, prostě mě ten strom zaujal, tím jak stál a no, prostě tím, že i když se zdá, že je ta kůra na všech stromech stejná, je zcela jiná. Bože, to zní hloupě... Tentokrát jsem nebyl v takovém tranzu, jako předtím při sledování Vločky. Na její slova jsem reagoval ihned, jakmile dopověděla poslední slovo. „To, že je úplně stejná jako na ostatních stromech, ale přesto úplně jiná.“
Vážně jsem netušil, co Vločku drželo v mé společnosti. Po většiu času otrávený, znuděný, líný vlk, co by nejraději prospal celou zimu, léto a podzim. Probudil se na pár měsíců na jaře a zase spal. Bože! To by byl úžasný život! Zamlaskal jsem.
Pro moje štěstí, tedy spíše neštěstí, Vločka navrhla lov. Lov s někým mě znervózňoval. Ano, lovil jsem s matkou, nechal se přitom urážet, ale to bylo něco jiného, než lovit s někým jiným. Třeba minule s Morfeusem, klepal jsem se u toho jako ratlík. Ale to možná bylo zimou, co já vim... Ne, určitě to byla nervozita. Dost dlouho jsem uvažoval, jestli přijmout ten lov s Vločkou, přeci, Život mi slíbil, že budu silnější, rychlejší a zkrátka lepší, ale... Mohl lhát, proč furt přemýšlíš nad tím, jestli ti lhal? Vyštěkl jsem na sebe. Prostě jenom čekej, nic víc! Uklidňoval jsem sám sebe, marně, pořád jsem se bál, že mi Život lhal. „Jo... Chápu tě, pozorování kůry není největší zábava,“ povzdechl jsem si. Po pár pohybech mi zakřupalo v zádech a to jsem se pouze snažil postavit na nohy. Povedlo se. „Nu tak, zkusíme ten lov? Ale ne zde v lese... Co, co trochu na severu? Mimo les?“ Navrhl jsem.
Začal jsem se ihned řídit svými pravidly, nečekal jsem a vyšel směrem sever, jednou ten les přeci skončí a bude tam nějaká planina nebo něco podobného, kde by se dalo lovit.
// Východní Galtavar

Možná mi Život lhal... Ta myšlenka se mi hlavou honila již dlouho. Ten vlk, který se zdál milý a přátelský... Nemusel takový být, mohl to být lhář, mohl se pouze přetvářet. Kdyby tomu tak bylo, byl bych akorát hlupák. Byl bych hlupák před Vločkou. Před sebou. Před celým světem. Černý hlupák, který prvně v životě důvěřoval... Marně. Mohu důvěřovat pouze sám sobě... Nikomu jinému... Někdy však bylo těžké i to. Věřit sobě, vlastnímu stínu, tomu hlásku v mé hlavě, důvěřovat svému srdci, duši... Tahle krátká úvaha mě donutila opět se podívat na Vločku, zamračil jsem se a tvrdě ji pověděl, avšak pouze v hlavě: Nedůvěřuji ti. I kdyby mé myšlenky slyšela, bylo mi to jedno, byla to pravda, trpká pravda. Lži jsou totiž stejně zlé jako zabíjení z nudy. Rvačky a podobné věci, kdy tekla krev.
Sledoval jsem Vločku bez jediného mrknutí, držel si ten svůj kamenný výraz a přemýšlel nad důvěrou. Důvěřoval jsem Lauře... Myslel jsem si, že mě má ráda... Jak jsem se mýlil... Laura mě neměla ráda, možná z počátku ano, ale pak, když jsem odešel, mě přestala mít ráda. Později se mi to snažila vymluvit a nakonec... Nakonec mě chtěla vidět mrtvého... Zůstal si sám... Hlupáku. Bez rodiny, bez přátel, bez odhodlání žít. Zakroutil jsem nad tím hlavou, já odhodlání měl. Chtěl jsem prostě žít, vyhnout se smrti na tak dlouhou dobu, že všichni mého věku budou již dávno po smrti.
Slyšel jsem slova Vločky, všechny, ale neodpovídal jsem, protože jsem byl zaměstnán sám sebou, můj pohled však stále neuhýbal, mohlo to vypadat vcelku děsivě, hypnoticky... „Chvíli.“ Špitl jsem po pár minutách ticha, musel jsem té vlčici připadat zpomalený... Odpovídám pop dlouhé době, pomalu se hýbu a dlouho spím, pro někoho zvláštní. Má hlava se pomalu začala točit do prava, pohled jsem upřel do kmenu jednoho stromu, prohlížel jsem si jeho kůru, jako by to bylo nějaké umělecké dílo, ale byla to pouze kůra. Nic víc. „Nevím... Nejspíše dlouhá...“ Ani mě nezajímalo, jak dlouho jsem spal, mohl jsem spát celé dny, komu to vadilo? Vločka též spala, nemůže si tedy stěžovat na to, že čekala na mé probuzení. A i kdyby nespala, mohla kdykoli odejít, není ke mně připoutaná.
„Však také brzo zima bude... Nejeden by se k tomu zimnímu spánku měl připravovat...“ Přezimující vlci nejspíše neexistují, ale... Určitě by nebylo od věci si udělat nějakou tu tukovou zásobu na zimu... Já ji tedy mám po celý rok, ale co... Aspoň vypadám připravený na zimu! Popravdě nejsem, až napadne první sníh, schovám se pod strom, schoulím se do klubíčka a budu se snažit zahřát, jiný plán nemám.

Kdyby nezačalo pršet, možná bych se ani neprobudil. Spalo se mi sladce, cítil jsem, jak nasávám energii, ale to se později změnilo a já začal nasávat kapky deště. Z mého hrdla vyšlo tiché zavrčení, déšť je vážně nejhorší způsob, jak vlka probudit. Co taková konejšivá slova „Vstávej drobku, nový den tě čeká, ptáci cvrlikají, zde máš snídani a já ti zase zmizím na několik dní z očí, co ty na to?“ Sice mi nesedělo oslovení a celkově to, kdo by to říkal zrovna mě, ale probuzení by to nemuselo být špatné. Rozhodně příjemnější než nějaká mokrá, smradlavá srst.
Už jsem se odhodlával otevřít oči, ale jakmile jsem je otevřel, ihned jsem je zavřel, křečovitě je držel zavřené a odmítl je otevřít. Srst... Srst... Musí, musí být jiná! Nebyla to prosba, už ne, byl to příkaz. Dlouho jsem se odhodlával k otevření očí. Zhluboka dýchal a představoval si, jak srst bude vypadat. Bíle... Bude vypadat bíle... Představivost nejspíše není moje silná stránka, jinak bych tu srst popsal určitě jinak, ale... Však ono je to fuk. Vždy jsem se popisoval jako černý, později černo-bílý, nic složitého. Tak už otevři oči, srabe... Okřikl jsem se a otevřel oči. Díval jsem se zprvu před sebe, na Vločku, která byla furt poblíž... Nu, vážně byla odhodlaná počkat... A nyní se koukni dolu! Poručil jsem si po několika minutách civění na Vločku.
Můj pohled sjel k mým tlapám, zadržel jsem dech, ale po pár vteřinách si pouze povzdechl a svěsil uši. Nic. Nic. Pouze černá srst lemovaná černou srstí, vajíčko na zlatém řetízku a černé oči. Nic víc.
Byl jsem zklamaný, ale také se mi ulevilo, pořád to jsem já. Pořád jsem černý vlk se zelenýma očima! Pořád jsem černý vlk... Bohužel... jedna polovina se radovala, druhá byla zklamaná, doufal jsem, že už prostě budu jiný, lepší... Originální? Jo... Originální. Zvláštní slovo...
Byl jsem zklamaný, to nepopírám, ale co jsem mohl dělat? Čekat, jako vždycky, prostě ještě chvíli počkám, svět se nezboří. Rozhodl jsem se barvu své srsti ignorovat, hlasitě jsem si zívnul a zamlaskal, něco k jídlu by se mi určitě hodilo, pomyslel jsem si. Ale co a hlavně... Lovení před někým... No... To raději ne...

//Sama se za ty dlouhý věty nesnášim. Pokud je tedy problém, přepíšu to a postnu sem :)
Ps. Do vzkazů jsem chtěla upozornit až po schválení :D

Schylovalo se k noci, byl jsem sice hluboko v lese a nic moc jsem neviděl, ale prostě jsem cítil, že za chvíli započne ta úžasná chvíle spánku. Doufám v bezesnou noc, nechci se probouzet... Někdy sny byly horší než bezesná noc, beztak jsem polovinu snů nepamatoval, bylo to tedy jedno. Stále je u mě... Divil jsem se, že Vločka stále neodešla, hodlala se mnou vážně zůstat do té doby, než se můj vzhled změní, posléze odejde a už se nikdy neuvidíme? Všechno bylo možné a tohle mi znělo dost rozumně, je zvědavá, chce se podívat a pak se vypařit zpět ke smečce. Určitě má nějaké povinnosti... Tak to přeci ve smečce chodilo, ne? Každý tam měl svou roli a svůj úkol. Jeden z mála důvodu, proč do smečky nechci, nikdo mi nebude rozkazovat, co mám, a co nemám dělat. „Nesnažim se tě setřást... Prostě jdu svým tempem.“ Mohlo ji to však tak připadat, ignoroval jsem ji, všímal si svého a bylo mi zcela jedno, jestli jde nebo nejde, kdo by taky ten pocit neměl, že? Já ne.
„Nechci tě zdržovat... Můj spánek někdy trvá pěkně dlouho,“ hlavně tentokrát jsem měl v plánu takový menší, letní spánek, kdy si řádně odpočinu uvidím, co udělám později. Taky jsem doufal, že až se probudím, má srst bude zcela jiná... Prosím... Černý jsem už dlouho, už nechci být černý.
Párkrát jsem unaveně zamrkal, uvelebil se, párkrát se přetočil, dokud jsem nenašel vhodnou polohu, zívl si, jednou něco nesmyslného a nesrozumitelného zabručel, opět jsem zívnul, krátce se podíval na Vločku a pak zcela přestal reagovat, schoulil jsem se do jednoho černého klubíčka, zavřel oči a usnul.

// Močály

Byl jsem více než rád, když jsem se dostal z těch močálů pryč a dostal se do lesa, více než dost se mi ulevilo, povolil jsem napnuté svaly hněvem a zhluboka se nadechl a nasál pach okolí. Příjemná vůně, prostě les. Vločka šla stále blízko mě, cítil jsem ji, ale zcela utichla, nelíbilo se mi to, netvářila se a ani se mi nepředstavila, jako vlčice, která raději mlčí a ticho ji nikterak nevadí. Mě však vyhovovalo, tak jsem nic neříkal a raději si srovnával myšlenky. K čemu mi vlastně bude, že budu rychlejší, silnější? Ptal jsem se sám sebe, ale odpověď přišla ještě dříve, než jsem tu myšlenku dořekl. Abych ulovil větší zvěř, abych více vydržel, abych více uběhl... Přemýšlej někdy, než něco plácneš. Pokáral jsem sám sebe, sice jsem ani ta předešlá slova neřekl nahlas, ale já je slyšel a ten hlásek v mé hlavě též, proto jsem pokáral sám sebe.
Přemýšlel jsem, jestli bude lepší stoupat výše, les se totiž nezdál jako rovný terén, nebo se držet u kraje, kde to nebylo tak špatné. Moje chuť hledat místa, kam vlčí noha nepáchne, mě nutila jít hlouběji do lesů a tak jsem šel, překračoval jsem kořeny, vyhýbal se propadlinám a snažil se neotřít o strom tak, aby se moje srst smůlou neslepila, to bylo to poslední, co jsem měl zapotřebí...
Jednou nebo dvakrát jsem se ohlédl, jestli mě Vločka stále následuje, následovala, vyvalil jsem oči, stále? Překvapilo mě to, normální vlk by již odešel, přeci jenom, kdo by chtěl tichou společnost, která každého urazí svým chováním nebo slovy. Nikdo, jenom mě ta společnost vyhovovala, ale Vločka není já. Stále tě baví za mnou chodit? Zeptal jsem se ji v hlavě a pochyboval, že mi odpoví, bylo to nemožné, ale řekl jsem to, to stačilo.
Pokračoval jsem dál, znova nasál pach stromů a našel si vhodné místečko, kde jsem si lehl a spokojeně zabručel. Dneska již dále nepůjdu... Jsem unavený... Zafňukal jsem, vážně se mi už nikam nechtělo, projít bažinami a nyní sem, bylo to tak únavné a vysilující! „Pro dnešek tu zůstanu... Na další cestu už nemám sílu ani chuť...“ Zívl jsem, ale ještě nehodlal jít spát, to jedině ve chvíli, kdy Vločka odejde.

//Kopretinová louka

Vůbec se mi nelíbila změna terénu, kam jsem to kruci šel? Řeka s bahnem, trávou a nevim, čím dalším, vytvořila močály, které mě absolutně nelákaly k tomu, abych do nich vkročil, ale chtěl jsem projít, díval jsem se bedlivě pod nohy, snažil se rozložit váhu, abych se moc nezabořil a po celou dobu se mračil, jak jinak bych se taky v tom místě mohl tvářit... „Mě ty magie vážně nelákaj... Stačí mi, že jsem se narodil se zemí, nic víc nepotřebuju,“ zakroutil jsem hlavou ze strany na stranu, domněnka, že je někde na světě vlk, který ovládá tuny magií mě vcelku děsila, spojení dvou magií může být nebezpečné, velice nebezpečné. Nemám to zapotřebí... Zavrtěl jsem hlavou a zavrčel, když se moje přední tlapa zabořila skoro do půlky do té nechutné břečky. Vytáhl jsem ji a šel dál. Nic jiného mi nezbývalo, vrátit se? To nebyl můj styl.
NIkdy mě nenapadlo, že je život tuláka těžký, přeci jenom, jiný život jsem nepoznal a... Svůj život mám rád. Mám rád, že každý den usínám na jiném místě, že každý den jiným místem procházím, že skoro nikdy nikoho nepotkám dvakrát, že nikdy nelovím na stejném místě, že mě nikdo nesvazuje, na nikoho nejsem závislí, nic takového. Měl jsem svobodu, žádný řetěz okolo krku, ale křídla, obrazně řečeno. Občas mám o jídlo nouzi, ale... Vždy jsem to zatím přečkal, naučil jsem se ignorovat hlad... Povzdechl jsem si. „Já... Já nedokážu určit nedostatek jídla... Nikdy jsem se nenajedl k prasknutí, byli jsme čtyři a lovili jsme dva a... A já se choval jako hlupák a od jídla ustoupil a čekal na zbytky...“ Proč jsem to říkal? Koho zajímá, že jsem hloupý lovec, co se nedokáže poprat o jídlo a nedokáže si dupnout a říct, „to je moje, chyť si svoje!“ Nikoho to nezajímalo. „Je mi to přirozený, nevadí mi ani jedna věc, která by normálnímu vadila...“ Možná by bylo lepší říct pouze toto, ale to je jedno. Už to je jedno.
Sám jsem nechápal, v čem je to moje momentální, slušné chování, nebylo mi přirozené, částečně, nevyjadřovat své pocity mi nebylo cizí, ale ten zbytek ano, snažil jsem se ho ignorovat, jako nezvaného hosta, parazita, který brzy zmizí, jako nemoc. „Hm.“ Co jiného, jako odpověď? Nic k tomu nešlo dát, prostě jsem lehce zabručel a čekal, že Vločka něco řekne, ale ona mlčela. Připadalo mi to divné, ale neřešil jsem to, šel jsem dál, snažil se šlapat na suchou zem, mimo všechno to bahno a chtěl se z toho místa už dostat, to, že vedle mě někdo mlčel mi vůbec nevadilo, ba naopak, mohl jsem se lépe soustředit na svoji cestu více na sever.

//Východní hvozd

// Narrské kopce
Netušil jsem, že mě může Smrt naučit novým magiím, hlavně jsem netušil jakým, ale vcelku mi to bylo jedno, narodil jsem se s magií země a s magií země také zemřu. „Vlastnit více magií mě moc neláká, raději zůstanu s jednou, s tou, s kterou jsem se narodil. Je moje, nepotřebuju jiné magie.“ Ani jsem nad tím moc nepřemýšlel a už jsem byl rozhodnutý. Moje magie je země, žádnou jinou nepotřebuji. Určitě si tím ostatní pouze kompenzují svoje mindráky…Zašklebil jsem se, určitě tomu tak bylo, proč by jinak chtěli jiné magie? Jedna je dost, vlk se ji naučí používat a on nic víc se starat nemusí. Takhle jsem to tedy viděl já. „Žádnou novou jsem si nevybral, jsem se svojí magií spokojený.“ Navíc, ani jsem netušil, že mě může nějaké magii přiučit… Beztak bych odmítnul. Na krátkou dobu jsem se zastavil, protáhl si opět záda a kouknul se na nebe, už se zase stmívalo, dny tak rychle ubíhají, touhle rychlostí budu za chvíli už vlk v posledním tažení, možná bych si už měl najít nějaké místo, kde zemřu… Aby mě pak někdo nemusel sledovat v polovičním rozkladu. „Víš… Já si s Životem nijak moc nepopovídal, věděl, co chci, tak jsem pouze poděkoval a odešel.“ Trochu jsem se za to styděl, měl jsem desítky otázek, které bych mu nejraději odpověděl, ale já místo toho jako pitomec odešel, málem jsem mu neřekl ani o té srsti! Díky vlčímu bohu, že to věděl a připomenul mi to, jinak bych si to nikdy neodpustil.
Vločka sice řekla, že by mě územím jejich smečky provedla, ale to by mi bylo k ničemu, já se tomu území stejně vyhnu, ať tam žije kdokoli. Možná by to nebylo špatné, mohla by mě provést, já bych neměl žádnou újmu a ušetřil bych si nějaký čas, ale… při mm štěstí bych narazil na někoho výše postaveného a začala by to. Otevřel bych svoji prořízlou pusu, výše postavený by ukázal zuby, já pronesl nějakou poznámku a bylo by to. Byl bych ve rvačce, což není moje oblíbená činnost, zatím se jim snažim vyhýbat, ale moje tlama se ty konflikty snaží přivolávat. „Raději se budu vašemu území vyhýbat… A ostatním taktéž.“ Ať si to nebere zle, stejně jsem na nějaké udržování vztahů nebyl, takže jsem ani neměl potřebu si do toho lesa jít s Vločkou pokecat, najdu si na menší pokec někoho jiného, pak další, dalšího a zase dalšího, takhle to bylo, je a bude, to mi bylo jasné už dlouho. Ale… Mohl bych najít Lauru a třeba no… Omluvit se… Co mě to napadlo? Nikdy jsem se neomlouval, proč bych s tim měl začít? A proč bych se měl omlouvat někomu, kdo by se měl omluvit mě? „Slušné chování není moje silná stránka, takže… Mohlo by to dopadnout dosti nepříjemně…“ Samozřejmě by to bylo nepříjemné mě, já bych měl zuby v mase, ne Vločka. Dle Vločky byli dvě možnosti, proč jít přes území smečky, první v mém případě vyloučila, chytrá holka. Poznamenal jsem, pamatuje si, nezapomíná, což je dobře, hloupí vlci jsou špatní vlci, špatní vlci jsou hloupí vlci. Chovat slušně… Jo… Takže v překladu: Meinere, nevstupuj na území smečky, mohli by tě zabít. To mohla říct rovnou a mohla si ušetřit vyprávění o tom, co by se stalo, kdyby… Držel jsem si celou dobu neutrální výraz, takže se z něho nedalo, co vyčíst, ale Vločka se usmívala na celé kolo, no, musel jsem ji to nechat, nemohu poroučet vlkům, jak se mají tvářit, beztak by mě neposlechli.
Škubl jsem celým tělem, když na mě vybalila tu otázku ohledně vlků ze smečky. Po chvíli jsem se uklidnil, přenesl váhu na všechny čtyři tlapy a zhluboka se nadechl. „Tak zaprvé: Znám tebe. Za druhé: Znám na můj vkus dost vlků. Za třetí: Nikoho se na smečku neptám, takže je možné, že někteří ve smečce jsou. Za čtvrté: Nečekám.“ Nestačil jsem to ani doříct a moje nohy už dělaly další krok někam do neznáma více na sever, vážně jsem nebyl zvyklý čekat, nikdo nečekal na mě tak já taky na nikoho nečekal, opět to patřilo k mé minulosti a vychování. Nic nepočká, na nikoho nečekej, nad ničím se nezastavuj! „Nepostrádám známosti!“ Namítl jsem více naštvaným hlasem, v životě jsem postrádal akorát jídlo, pití, nic víc, nepotřeboval jsem známosti, přátele, potřeboval jsem chodit, jíst, pít, spát, nic víc. Moje myšlenky mi vždy stačily na dokonalou společnost, můj hlas mi stačil jako společník. „Nepotřebuju se s nikým seznamovat, nemám rád velkou společnost, akorát tam jsou zmatky a… A…“ Více důvodů jsem neměl, vcelku jsem se i velké společnosti bál, abych vše dal na správnou míru. Stáhl jsem uši k tělu, tak trochu ze strachu z té společnosti, ale jak jsem si ten pohyb uvědomil, donutil jsem uši zase našpicovat, nebál jsem se přiznat, že se něčeho bojím, ale zrovna společnosti? Spustil by si tím nekonečné kolo smíchu a ten by tě akorát vyprovokoval Ozval se ten hlásek v mé hlavě. Snažil jsem se ignorovat vše, co Vločka říkala o společnosti, kam jít a tak dále, nepotřeboval jsem tu společnost, nepotřeboval jsem slyšet, kde je nejvíce vlků atd.
Mohla se prohlašovat za šťastnou vlčici, což možná i dělala, že žádného vlka, který by si liboval v zabíjení, nepotkala. Já jednoho a stačilo mi to. „Myslíš si, že není?“ Upřímně jsem se zasmál. Třeba vlčice Megan, ta se mě pokoušela zabít a bylo jí to zcela jedno, měl jsem o té vlčici říkat Vločce? Ne, nebylo by to moudré, ještě by ji chtěla vyhledat a… A neměl jsem žaludek na to, abych tu vlčici znova viděl. „Nevim, proč o nich mluvíme… Ani nevim, o čem normálně mluvim… Hm… O jídle? Spánku?“ O tom určitě Vločka normálně nemluví, jí to připadá nudné, ale mě důležité a potřebné. Zlatý spánek… Už se těším, až se znova vyspím,Zabručel jsem slastně, spánek je dobrá věc, převelice dobrá věc.
„Nemyslim si, že jsem v tom dobrý, jenom používám jeden fakt a k tomu dám druhý fakt. Je to jednoduché, prosté, obyčejné.“ Navíc jsem to používal jenom vzácně, nijak často, protože mě nebavilo pátrat ve vzpomínkách na podobné věci a pak je přiřadit, obvykle uběhl už půl den, než jsem vymyslel něco kloudného. Než jsem vůbec stačil dále odpovědět, zarazilo mě slovo kamarádka, zastavil jsem se, natočil hlavu do strany a chvíli nechápavě bručel, následně jsem nad tím zavrtěl hlavou a šel dál, rozhodl jsem se to nekomentovat. Něco bych řekl, něco by řekla Vločka, zase já, zase ona a následně by vypukla hádka, která by pouze dosvědčila to, že se často hádám.
Co se týkalo ještě toho vajíčka, nehodlal jsem vlkům, které nenávidím, udělit milost. Udělal bych to a oni by počkali na vhodnou chvíli, zaútočili a já bych byl zase v kelu. „Ne, nezamyslel jsem se nad tím, když něco chceš udělat – udělej to a nepřemýšlej nad tím. Pak si to akorát rozmyslíš a bude litovat toho, že si nad tím vůbec přemýšlela…“ Trochu zmatené, ale pravdivé, aspoň dle toho, co se týkalo mého života. „Hm… To je jedno, stejně z toho žádný drak nebude, proč tedy přemýšlet nad nějakým jménem, který stejně nikdy nevyužiju?“ Dobrá otázka, k čemu vědět nějaká jména, když není komu je dát? Což mě přivádí opět k tomu, že nechápu, jak rodiče svým vlčatům vybírají jména… Dle čeho jim je vybírají? „ Je dobře, že bys ho nevyměnila, protože já bych vajíčko nikdy nevyměnil.“ Zakroutil jsem hlavou a začal se dívat před sebe, všiml jsem si nějakého, divného kamene, stál podobně jako ty kameny u Smrti. Další Smrt?! Vyděsil jsem se, ale neviděl nic, co by tomu napovídalo, prostě jeden kámen, co stál opuštěn na louce, obešel jsem ho a šel dál.
// Močály

Jenže kdybych nikdy nešel ke Smrti, nevěděl bych, že to, co potřebuju, mi může poskytnout Život, tím pádem bych nešel na jih, nezjistil, že nějaký Život existuje, nestál bych tu, neznal bych Vločku a možná bych ležel ještě na severu a nechal se žírat vlastníma vzpomínkami, což mě zrovna neláká. Ale když jsem k Smrti zabloudil, zjistil jsem, že na jihu existuje vlk jménem Život, že mi poskytne to, co potřebuju, vydal jsem se na jih, ještě s tím, že budu lepší v ovládání své magie, ulovil jsem si rybu, díky Lylwelin jsem zjistil přesnou polohu Života, zašpinil jsem si kožich, potkal jsem Vločku, dorazil jsem za Životem, požádal ho o laskavost a nyní už jenom čekám. Menší úvaha nad tím, co kdyby. Upřímně se mi více líbilo to druhé, co kdyby, protože to mělo aspoň šťastnější konec… Jsem na konci příběhu, nejsem sice dvakrát šťastný, ale to se změní… Nemusí to být jako v pohádkách, mohu být šťastný až po konci příběhu! Hm? Není to tak? „Smrt je pro mne tabu od této chvíle…“ Souhlasně jsem přikývl hlavou, protože jsem pochyboval, že chce Vločka slyšet tu dlouhou úvahu nad tím, ‚proč je dobré potkat Smrt.‘
Další slova mě akorát navedla na to, že má Vločka někde tam na severu smečku. Samozřejmě… Zabručel jsem, protože o smečce vůbec nic neříkala, ale to je vlastně jedno. Do jaké smečky asi patří? Hmm? Cítil jsem… Tři, tři smečky. Jedna za řekou, více na sever a další spíše k jihu, hodně blízko u sebe… Když si vzpomenu, že jsem ještě nedávno po těch územích procházel… Ach… Svět se mění, tuláci jsou vytlačování a není tu pro nás místo… Kdyby se smečky rozlezli natolik, že by pro nás vážně nebylo místo, asi bych našel poslední, volné území a procházel ho dokola… Nikdy bych se ke smečce nepřidal! Nikdy! Podíval jsem se na nebe, na které se díky bohu začalo objevovat slunce, nepatrně jsem se pousmál, po dni nehorázné zimy a větru bylo slunce příjemné ohřátí stále mokrých kožichů. Jediná výhoda smečky… Úkryt… Ale to pro mě byla i poslední výhoda, všechno pak dost smrdělo nevýhodou a to se i vůbec nelíbilo… Chci mít život v rovnováze, ne v přesile problémů a nevýhod. „Neboj se…“ Uklidnil jsem ji ohledně toho, že na území smečky lézt nebudu, nemám důvod, nikoho neznám, cestu kolem si vždycky najdu, hotovo. „Územím smečky se vyhýbám jako… Jako…“ Hledal jsem nějaké, dobré přirovnání, takže jsem se rozhlížel kolem sebe a snažil se nějaké zjistit. „Jako Smrt koupeli…“ To bylo vážně jediné, co mě ve spěchu napadlo. „Ten puch u ní je nesnesitelný,“ Ohrnul jsem k tomu nos, pro efekt.
Zeptala se, jestli jsem tušil, že někteří mohou chodit jenom tak po cizím území, protože tam mají známé, lehce jsem sklonil hlavu, podíval se na ní zkoumavým pohledem a zakroutil hlavou. „Upřímně, já o smečkách vim jenom to, že je to tlupa vlků, co tě zabije, pokud jim vkročíš na trávník a pokud odmítneš hnedka vypadnout, protože potřebuješ projít… Zemřeš ošklivou smrtí…“ Ani jsem netušil, jaké je postavení ve smečce. Alfa… Ti velcí, Beta, ti, co mě většinou vyhodili… A pak další, který nedokážu nikam přiřadit… Možná tak, ti nejníže postavený, vyhublí, slabí vlci… Jo, to by bylo moje postavení ve smečce! Úplně dole! Zase bych se nenažral, to tak! Kalu vám na nějakou, pitomou smečku! „Jelikož nikoho, kdo patří do smečky, snad kromě tebe, neznám… Nemám potřebu závidět… Stejně… Známosti jsou něco, co postrádám. Většinu vlků, co jsem potkal, už nechci v životě vidět,“ Dva, maximálně čtyři vlci by mi nevadili, ale ostatní… K čertu s nimi, jsou mi ukradení asi jako sníh na jaře, když zůstane, je mi to fuk, když zmizí, je mi to fuk. „Ale…“ Zarazil jsem se, zmátla mě, myslel jsem si, že smečka má být právě o tom, že tam jsou vlci, v rámci možností, přátele, ale teď mi řekla, že neví, kde jsou… Divně… Dost divné… Rozhodl jsem se to dál nerozebírat, bůh ví, co bych ještě plácnul za blbost. „Tak fajn, já taky nikam nepospíchám, takže někam na sever můžeme jít…“ Navedl jsem na to, co říkala před nějakou dobou, skoro jsem na to zapomněl. Začal jsem se zvedat ze země, aby pochopila, že můžeme vyrazit, já na nic nečekám, půjdu, kam mě nohy ponesou… samozřejmě, směr sever, jak jinak.
Protáhl jsem si záda a doufal, že Vločka nebude mít opět poznámku ke stáří, protože v nás dvou byl rapidní rozdíl. Ona je sice o rok starší, ale já prochodil půlku světa, mám opotřebované kosti, zatímco ona si žije ve smečce a nikam moc chodit nemusí. Já chodím celé dny, noci spím a dny zase prochodím. V tomhle ohledu mám právo si protahovat záda, a kdyby ne… Stejně si je protáhnu, nemá mi to co zakazovat. „Jo, jo…“ Co jsem měl odpovědět? Jakákoli upřímnost ohledně toho, že mám někoho rád, že mi na někom záleží, že je někdo můj kamarád, že jsem rád, že jsem někoho poznal… To všechno šlo mimo mě, mohl jsem si to říct v hlavě, protože to nebylo tak časté, ale říct to nahlas? To by můj žaludek nezvládl a můj jazyk nevyslovil. Dříve bych na něm udělal uzel, než bych vyslovil, že mám někoho rád atd. To musí pochopit, na city si moc nepotrpím, jsem spíše na kamennou tvář. Duše, tělo, city z kamene… Jo, to jsem já… Občas jsem si vážně připadal kamenný, ale za to zase může moje minulost. Učil jsem se ignorovat nadávky a začal jsem tím i ignorovat city, vedlejší účinek. Ale, funguje to, to musim uznat, kamennou tvář držim bravurně a city vyjadřuju vážně jenom výjimečně.
Odsouhlasila to, co jsem řekl, to o Životě, Smrti a o tom, že se Život bál zneužití jeho sil. Že bych měl prvně v životě pravdu? Wau! To se mi líbí… Budu muset mít pravdy častěji, je to fajn pocit, žádný: Ne, ne ne! Kecy! Pitomost! Meleš nesmysly! Tohle se mi líbilo mnohem více, mít pravdu bylo fajn! „Myslíš si, že nejsou vlci, co by rádi někomu vzali život?“ Byla vážně naivní? Takoví vlci byli, jsou a budou, to je život, každý se nemůže narodit hodný, plný radosti a empatie na rozdávání, někdo se narodí, jako krvelačný zabiják, co prahne po vlčí krvi už od prvního nadechnutí.„Takoví vlci jsou… Chtějí zabít soka, protože chtějí svou družku, chtějí zabít vlka, s kterým jsou nepřátelé na život a na smrt, když mají hlad, jsou schopní zabít pro jakýkoli kousek masa, nepohodnou se a přeženou bitku. Nějaký šílený vlk se neovládne a někoho zabije, je mnoho takových možností, Vločko, svět není plný vlků, co rozdávají lásku, jako Život… Svět je taky plný vlků, kteří mohou být přímí potomci Smrti, nebojí se ji a udělají cokoli, aby ke své matce dopomohli svým nepřátelům.“ Tak a jestli si začne myslet, že jsem jeden z nich, asi jsem přišel o společnici… Nasadil jsem ten svůj kamenný výraz a už jenom čekal, co z Vločky vypadne, jak zareaguje nebo jestli vezme nohy na ramena.
Lehce jsem si odkašlal, Vločka začala mluvit o Životě tak, jak já o nikom nemluvím. Nevychvaluju vlky, je to zbytečné, zvedneš jim ego a oni jsou pak protivní a namyšlení… Dobře, po pár dnech s Lievenne se dle všeho zvedlo ego i mě, ale to spíše patřilo k sarkasmu, který jsem se ji snažil oplácet. Rozhodl jsem se to ignorovat a raději přešel k dalšímu, k těm hádkám. „Tak fajn, nahádal jsem toho asi tolik, jako ty si toho nadýchala. To už sedí, ne?“ protože dýchat musíš, bylo jasné, že to je už lepší srovnání. Někdy, když přemýšlim, nechápu, jak jsem se mohl hádat o to, jestli přespíme pod širákem nebo pod stromem… Prostě jsme mohli každej spát tam, kde jsme chtěli a nemuseli jsme se hádat půlku noci! Ale… Kdybych se nehádal, třeba ych ještě nyní putoval s matkou… Vlastně, ta vlčice bude už dávno – snad – mrtvá. Už nikomu neotravuje život. Vcelku lituju Smrt, musela snést vlčici, jako byla ona, když ji odnášela do světa mrtvých… Brr… Chudák.
Doufal jsem, že Život, Smrt, barvu srsti, smečky a tohle už necháme na pokoji, ta konverzace mě ani trochu nebavila… A to jsem ji převážně začal já, ale co, já ji také mohu ukončit, no ne? „Tak já nevim… Nikdy jsem se nepídil ve své magii, takže šutry vážně nerozeznám a…. Prostě je to zkamenělé vajíčko, co k sobě mělo přidělaný řetízek, navlékl jsem ho na krk, nosím ho a no… No, je moje.“ Musel jsem to ‚moje‘ opakovat stále dokola, to vajíčko byla první, hmotná věc, která patřila jenom mně, nikomu jinému! Mně, mně, mně! Jo, uvnitř jsem byl nehorázně šťastný, ale zase jsem i na povrchu držel tu kamennou tvář, která nic neprozrazovala. „Milost… Znám vlky, kterým bych milost neudělil a rovnou je nechal tím drakem sežrat!“ Škodolibě jsem se zasmál, potřeboval jsem to uvolnit… Já chci draka! „Co myslíš? Jaké jméno by sedělo k drakovi? Já se ve jménech nevyznám…. Ani jsem nechápal, jak rodiče svým potomkům jména vybírají. Fajn, já mám jméno po jedné hoře, ale po čem Laura, Deliven a další? Taky jsem pochyboval, že v tom vajíčku drak bude… Byl to jenom jeden vzdušný zámek, který se nikdy nevyplní… Ach jo… Kníkl jsem, drak by se hodil k vyřizování účtů. „Tak fajn, najdi svoje a pak mi ho ukaž… Třeba ti dám dračí vejce, když ty mně dáš to, co najdeš,“ pokrčil jsem rameny, co by bylo rovno jednomu dračímu vajíčku? Nic…
Udělal jsem několik kroků do strany, „Tak… Půjdeme?“ Přeci jsme se chystali odejít a já jako vždy na nikoho nečekal, rozhlédl jsem se a vyšel, ignorujíc ostatní.

//Kopretinová louka

Nebylo to zrovna hrozné, spíše strašidelné, hrozné by to bylo ve chvíli, kdybych už ležel v té jeskyni jako trofej, mrtvý, bz života. „Jenže já nevěděl, kam jdu. Kdybych to tušil, připravil bych se, co chci říct, jak se zachovám, možná bych tam ani nešel... Jenže jsem si myslel, že mi Smrt poskytne to, co potřebuju... Omyl,“ povzdechl jsem si nad tím, kdybych nebyl hlupák a zjistil si, co všechno potřebuju a kde to najdu, mohl jsem si trápení se Smrtí ušetřit.
protáhl jsem se v zádech, měl jsem nutkání někam jít, dlouho na jedno místě a já byl poslední dobou furt na nějakém místě zašitý. Posledně s Lievenne na severu a nyní tady na jihu. Navíc, vůbec se mi to tu nelíbilo, blízko nás je Život a kdokoli a kdykoli k němu může chtít jít, nebudu tu poslouchat bláboly ostatních, že už se těší, až budou silnější, rychlejší a podobný žvásty, o kterých jsem mluvil i já. Nepotřeboval jsem se slyšet od ostatních, to vážně ne.
„Tak já nevim. Někde tě někdo čeká, někam musíš jít... Co já vim, co maj dnešní vlci za známosti, problémy a slasti.“ Známostí jsem myslel nějaký přátele, problémy smečku a rodinu, slastí partnera, jedna věc, která mi byla cizí a tři, které pro mě byly tabu.
„Kdybys mě potkala dvoubarevnou, měla bys smůlu, nerad mluvím o tom, co bylo a o tom, co bude, záleží mi pouze na to, co je. A jelikož by získání mé nové srsti byla minulost, neřekl bych ti to ani za jakékoli podmínky. Stahování kůže za živa, lámání kostí v těle, odkusování masa...“ Jestli tímhle nepochopila, že nerad mluvím o své minulosti, budu upřímně pochybovat o inteligenci dnešních vlků... Minulost je taková... Nepodstatná, občas jsem si i přál, abych ztratil paměť, vše by bylo mnohem lepší, zapomněl bych na opuštění, nenávist, zradu... Tři věci, které mi zničili a stále ničí život.
„Je to Život, dá ti skoro vše a chce za to jenom kytky... Řekl bych, že se spíše bál zneužití... přeci jenom rozdává sílu, kterou lec kdo může využít proti ostatním v bitvě, může je zabít. On život dává, Smrt bere, ale díky němu jde ten Život vzít... Bojí se zneužití...“ To byl však můj názor. Možná to bylo hloupé, možná ho tohle netrápilo, ale tohle by trápilo na místě Života mě.
„No, jelikož jsem Života viděl a rozhodl se, že mi vyhoví,“ pokrčil jsem "rameny" a udělal menší odmlku. „Změnil se a pokud ne... Uvidíme to do pár dnů, jestli se něco změní, či nezmění... Víš... Ono to je vlastně fuk,“ ne, nebylo mi jedno, jestli se Život změnil nebo nezměnil, musel se změnit, jestli ne... Donutím ho!
Nad dalším jsem se zasmál, nechtěl jsem to nechat tak vážné, ale co. „Já jsem se nahádal tolik času, asi jako ty si naspala! Byly dny, kdy jsem se hádal od brzkého rána do pozdní noci, budeš se divit o kolik věcí se dá hádat!“ Jídlo, vztahy, místo na spání, počasí, bláto, přebrodění řeky, lov... Další věci, o kterých bych se hádal celé dny... Ale nechtěl jsem, v některých chvílích jsem musel.
Nad hnízdem v potoce jsem souhlasně přikývnul. „Ano... Nějaké, ptačí hnízdo spadlo do potoka, já ho vylovil, chtěl jsem sežrat ty vejce, co jsou uvnitř a ono... No ono vejce,“ protočil jsme očima, jako by to bylo něco zcela otravného, nemožného a bůh ví jak trapného. „Nevim...“ Pokrčil jsem "rameny. „Je zkamenělé, možná to je prostý kámen... Nevim, nevyznám se v kamench“ a to jsem vlk země... Blbečku... Poslední dobou jsem se dost vyžíval v úrážkách proti sobě.Jestli se z toho vajíčka vylíhne drak, můžeš být první, kdo ho spatří po vylíhnutí, ale až vyroste, první, kdo ho spatří v dospělosti, bude Megan... Ale ta ho spatří zevnitř... Netroufl jsem si to říct nahlas, nehodilo se to, pouze jsem se zamračil někam do neznáma. „Jestli se z toho vylíhne drak...“ Přemýšlel jsem, jak to dokončit. „Asi si každý dvakrát rozmyslí, jaká křivá slova proti mě využije,“ jeden ďábelský úsměv. Vcelku bych si takového draka přál, nepotřeboval bych chodit k Životu pro sílu, drak by byla moje síla!
„V každém hnízdě nenalezneš vejce... Upřímně,“ odkašlal jsem si. „Myslím.“ hluboký nádech. „A také doufám, že je tohle vajíčko ojedinělý... Je moje.“ Vážně jsem netoužil, aby vajíčko na krku nosilo více vlků.