Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Budiž Amelis proklata!

Kdybych nebyl líný a částečně už nespal, možná se i zasmál. Moje sebedůvěra byla velká, asi jako tuková zásoba Smrti. Nulová. Já si nevěřil v ničem a Smrt nebyla nic víc, než kostra s kůží. „Neboj se, nevěřim si... Ale jsem slušnej, mohla bys tu mrchu pozdravovat.“ Zívnul jsem si přitom, takže to nemuselo vyznít zrovna srozumitelně.
„Jasně, nazdar,“ švihnul jsem ocasem. Už jsem se těšil, jak se konečně zas prospím, naberu pár kapek energie, abych pak mohl začít s chytáním nevhodných vlků - tedy všech vlků. A pak vykopnu Skylieth přes její půlku a už ji nikdy neuvidim... Už nikdy neuvidim nikoho! Přinášelo mi to radost a zároveň i trochu zklamání, že v podstatě už nikdy neuvidim tři normální vlky. Musim je vzít k sobě... Sice je prodám, ale nebudou mrtvý... Lepší by možná bylo, dát jim vybrat. Smrt nebo Smrt, jako taková. není to nic úžasného, ani extra výběr, ale aspoň něco!
Najednou jsem zaslechl výkřik, bleskově jsem otevřel oči a zvedl hlavu. Díval jsem se v tváří tvář Smrti. „Pro všechny svatý!“ Zařval jsem a vyletěl na nohy, uskočil jsem dozadu, vycenl zuby, stáhl uši, vyštěknul, ale pak toho všeho nechal. „Vem si ji! Vem si tu černo-bílou potvoru!“ Vyštěkl jsem a hlavu ukázal ke Skylieth.

// Západní Galtavar

Oplatila mi to moje podobnými slovy. Chtěla, abych pohnul zadkem. Protočil jsem očima a po dlouhé úvaze přidal, abych se dostal do toho lesa s Jedlemi, natáhnul se tam, počkal na Skylieth a mezitím se prospal.
Málem jsem z kůže vyletěl, když jsem v tom lese spatřil zvláštní kameny, které jsem viděl u Smrti minule. Vycenil jsem tesáky, položil své tělo na zem a na prázdno klapnul zubama. „Pozdravuj tu kůží přetáhnutou obludu s červi,“ pronesl jsem směrem ke Skylieth a položil hlavu na zem. „Prosím, neřvi, až tě bude stahovat z kůže,“ poprosil jsem ji, převalil se na bok, zívnul a ještě se párkrát přetočil ze strany na stanu.
Potřeboval jsem vhodnou pozici na jehličí, ale ta nešla pro všechny rány najít!
Ve stoje snad budu muset spát, kruci písek! Zaklel jsem a na povrch to dal znát akorát křečovitým zavřením očí.

// Řeka Mahtaë

Že by to Skylieth docvaklo? Černo-bílí vlci jsou nadřazenější, je logické, že bude nadřazenější i Meinere. „Za tohle si zasloužíš pamlsek, ale žádný momntálně nemám,“ i kdybych nějaký pamlsek měl, určitě bych ho nedal ledajaké vlčici. Sežral bych ho tak akorát sám, věci se nerozdávají jenom tak.
„Právě jsme se přesvědčili, že svoji magii dokážu ovládat a ubližovat vlkům mi nevadí... Tákže, teď si budu šetřit energii, abych pak mohl vytvořit ten plot, kapišto? Nyní si hraj ty, mě to nebaví.“ Kníknul jsem jako uražený vlče, co si chce hrát a nechce poslouchat nekonečné kecy o všem možném i nemožném.
„Pohni svým černo-bílým zadkem! Chci slyšet tvůj nářek u Smrti ještě dneska!“ Křikl jsem na vlčici, když jsem opět přidal do kroku a běžel více na sever k místu, kde si Smrt pamatuji z posledka.

//Jedlový pás

Vlastně se mi ulevilo, že se nepovažovala za žádného nadvlka. Namyšlence nemám v lásce... He, uchechtnul jsem se tiše ve své hlavě. Znělo mi to komicky, velice komicky. „Nemůžeš mě příště ušetřit těch fylozofických keců?“ Mlaskl jsem s nezájmem. Nepotřeboval jsem žádnou filozofii, beztak mi šla jedním uchem tam a druhým ven. „Hm... A já měl vždycky ponětí, že černo-bílí vlci jsou těm ostatním nadřazení...“ Pronesl jsem do větru. Aspoň jsem odhadoval, každý, černo-bílý vlk, kterého jsem potkal. Nevypadal zrovna děsně. Morfeus, Vločka... Jasné případy, že černá, která si hraje s bílou vládne světu!
Šibalsky jsem se pousmál, když mi povolila požít svoji magii. Začal jsem se soustředit, co všechno chci udělat.
Začal jsem ovládáním jednoho kořene nedalekého stromu. Soustředil jsem se na ten kořen a donutil ho, aby vylezl ze země u Skylieth a zatahal ji za ocas. Prudčeji, ale ne, aby ji ten ocas urval.
Pokročil jsem švihnutím kořene proti jejímu stehnu, jen tak, aby ji líznul, ne zrovna zranil. „No... Něco dokážu,“ andělsky, od ucha k uchu jsem se usmál.
já měl na mysly vlků... No, mohl jsem jich ihned pár vyjmenovat. „já jich pár na mysli mám... Třeba je cestou potkáme.“ Skylieth hodlala jít ke Smrti, takže bychom Delivena nebo toho černého pitomce potkat. To byl jediný, černo-bílý vlk, který nebyl normální... Musel spadnout na hlavu.
„Tak fajn, jdeme ke Smrti a cestou uneseme nějakého vlka? To se mi líbí, makej!“ Křiknul jsem na ni a vyběhl podél řeky. Po pár metrech však zmírnil krok a šel pouze rychlejším krokem.

//Západní Galtavar

// Přeskočit, přeskočit! :D

Hm... Ono vážně muselo být divný, že na půl bílý a na půl černý vlk obviňuje druhé z rozpolcené osobnosti. „Pro tvoje info: Já nemám rozpolcenou osobnost. Kdybych ji měl, tak tě v jedný chvíli chci zabít a v druhý bych se po tobě sápal, jako přihlouplý vlče.“ Chvála všemu, že rozpolcenou osobnost nemám... Asi bych se musel zabít, sápání po cizích vlcích? A navíc vlčicích? To by se nelíbilo nikomu...
Důvěřivost očividně netrápila jenom mě, ale i ostatní. Trápila tedy ty, co se snažili nedůvěřovat a záleželo jim na to, koho si pouští k tělu. Nikoho... Nikoho si nepouštět k tělu... Problém byl, že se občas k mému tělu někdo přiblížil a já to ani nepostřehnul. Než jsem pak vystartoval, podrazák už zmizel a já mohl zuřit akorát tak uvnitř sebe.
„Chápu tedy dobře, že ty jsi nějaký druh nadvlka?“ Tuhle poznámku jsem si nemohl odpustit. Já se považoval za vlka, ale prostě ve všech ohledech nadřazenějšího. Metaforicky, byl jsem nižší, celkově menší, slabší, ale můj duch byl dvakrát větší a lepší, než kohokoli jiného.
Energie by mi určitě nechyběla, určitě jsem ji někde měl nahromaděnou za ta nevyužitá léta. Určitě někde čekala, až ji jednoho krásného dne využiju, vyběhnu a půl roku se nezastavím... Anebo ze mě uniká společně s dalšími věcmi...
„Hele, svoji magii dokážu využívat dost dobře,“ prohlásil jsem, ale ihned se zarazil. Vlastně... Už jsem ji dlouhou dobu nevyužil. „Tedy... Slíbila mi to Smrt, takže to při nejhorším někde vyzkoušim,“ krátce a nevině jsem se zazubil.
Opět došlo na usmrcování. Nelíbilo se mi to, ale pokud to bylo nutné, musela by to udělat Skylieth. Já bych je maximálně tak svázal a ona by jenom prokousla hrdlo... A tak dále a tak dále, dokud bychom nezbyli jenom my dva... Erg... Děsivá představa! Oklepal jsem se nad myšlenkou, že svůj svět budu muset sdílet s vlčicí. Navíce černobílou vlčicí.
„Fajn... Dobře, osobně bych měl pááár favoritů na zkoušku, ale nemám ponětí, kde se nacházejí - a díky tomu za to!“ Kdybych věděl, že jsou ti zmetci poblíž, asi bych vážně pustil Skylieth ze řetězu a nechal ji zabíjet. S potěšením se díval a možná se i usmíval.
„Tak fajn, Skylieth - vrchní smrťáku. Máš nějakého favorita, kterého usmrtíme, prodáme Smrti a rozdělíme - tentokrát - rovným dílem?“ Natočil jsem hlavu lehce do strany. „Ale já chci spíše vlastnosti do Života, takže se budeme muset projít.“ Další cesta přes půlku světa? Ach... Kdyby sám, vše by bylo lepší...

Tím "ha, ha" u mě povyskočila o příčku nahoru. Ale tím uchechtnutím sebe samotnou zase shodila na tvrdou zem. Stejně se zatím vyskytovala na stejné příčce, jako většina vlků. V naprostém nezájmu, ignoraci a v nulovém přátelství, důvěře nebo snad v něčem víc.
Zamračil jsem se, když řekla nějaké druhé jméno. Ó vlčí bože... Snad není jméno Skylieth jméno její sestry. Ne, dvě vlčice bych nedal. Zaklonil jsem v prosbě hlavu, modlil se za to, aby odněkud nevyběhla ona vlčice jménem Skylieth, ale nic. Zamrkal jsem na obě dvě strany, abych se nad tím vším ujistil, vrhnul nechápavý pohled na Killie a doufal, že jsem to dobře pochopil. Tedy na podruhé, na poprvé ne. „Tak si vyber... Skylieth nebo Killie? To jsou dvě jména a já nemám chuť trávit čas s nějakou vlčicí, co trpí rozpolcenou osobností.“ říkal vlk, co je na půl bílý a na půl černý... Ha!
Nemohl jsem si nevšimnout toho, že ji cukly koutky vzhůru po mé poznámce s prasaty. Prasečí chování, prasečí zvyky, prasečí srst... Tělem mi projel chlad, jakékoli pomyšlení nad špinavou srstí. Hlavně nad bílou částí mě polila studeným potem, v krku se mi utvořil knedlík a oči se mi klížily. „Ty si děláš starosti nad nějakými šťetinkami? Viděla si v jakým prostředí žijou? Jsou špinaví, nechutní!“ Na důkaz znechucení jsem vyplázl jazyk a co nejsilněji sebou ošil. Zase ten knedlík, kterého jsem se díky bohu rychle zbavil.
Protože na chvíli konverzace utichla, využil jsem toho a sklouznul k zemi, protáhl si krk a zívnul tak hodně, že bych v té chvíli do tlamy narval půlku divočáka. Další prase... Humus! Ale to prase by se mi do tý tlamy fakt vešlo.
Navodila mi zajímavou myšlenku, jak poznáme, že je půlka tady a půlka tam? Přimhouřil jsem zrak, otočil ho někam k obloze a přemýšlel. Docvaklo i to hnedka. „Tak samozřejmě... Konečně využiju toho... Daru?“ Byla magie dar? No, zelené oči byly pěkné, to je pravda. „Nechám vyrůst třeba šípkový keř, pořádně hustý a vysoký kolem celé země. Rozdělíme tak poloviny a žádný vlk se nedostane na druhou půlku.“ Jak prosté, že? A zcela geniální! Už jen najít energii na to čarování... Ach... Povzdechl jsem si, přitiskl uši k hlavě a povzdechl si tentokrát i nahlas.
A očividně další problém, jak ty vlky dotáhnout k Smrti? Jednoduchá odpověď. Opět. „Já použiju svůj neodolatelný šarm a přesvědčim je, aby se mnou šli až na konec světa a... Zbytek si domyslíš.“ Dva problémy... Můj šarm neexistoval a vlčice si to určitě nedokázala domyslet. „vyměnil bych je se Smrtí, jak jinak.“ Pro jistotu jsem ji to dořekl.
Chrlila na mě otázku za otázkou. Hlavu jsem měl v tý době už zahlcenou otázkami, které nekončili a stále přicházeli. „Mám další nápad!“ Vyštěkl jsem šťastně a vyskočil na nohy směrem k vlčici. „Já už vyřešil rozdělení a to, jak ty vlky dovedeme. Kde si je budeš skladovat si musíš vymyslet sama!“ Říkal jsem to jako naprostý idiot, tlapou ji dloubl do hlavy, kde by měla ukrývat mozek, z přihlouplého úsměvu se dostal na svoji kamennou masku a svezl se k zemi, do stejné polohy, jako předtím.

Snad ten nejsladší smích, který jsem za poslední dobu slyšel. Nejkrásnější, protože není žádný. Bylo to prosté "ha, ha" bez známky pobavení, což se mi líbilo víc, než si ostatní mohou myslet.
Obyčejný smích... Obyčejný smích byl pro obyčejné, podřadné vlky. Ti, co byli nadřazenější, jako já, se smáli tím "ha, ha". Dobrá, nadřazenější tu jsem ve všech ohledech jen já, ale to je vlastně jedno. Švihnul jsem ocasem ze strany na stranu, nebavilo mě řešit smích.
Zamlouvalo se mi, že se vlčice chce zbavit všech vlků na téhle planetě, horší však bylo, že je chtěla zabít. Zabíjení, rvačky a boje se mi příčili, hádky však ne, jako jediné. Nerad jsem se pral, protože mi to přišlo zbytečné, akorát jsem tím hyzdil svoji krásnou srst a vytvářel tak další jizvy, které byli dost odporné, nevkusné a zcela odpuzující. „Jestli si chceš vraždit, zavraždi si svojí půlku země. Já si tu svoji odvedu.“ Na krátko jsem se zamračil, vraždy směrem východ, prodání do otroctví směrem západ! Nu, na výběr jsem vlkům výběr dal... Ne, že ne...
A konečně mi prozradila své jméno. Dost nevkusné jméno, nelíbilo se mi. „Tak fajn, vlčice jménem Killie. Jsem Meinere, protože hádám, že to tvoje dutá hlava už ráčila zapomenout... Tentokrát ti to odpustim, aby bylo jasno.“ Vycenil jsem výstražně zuby. „Ale příště si nad tebou už trhnu nohou.“ Přestal jsem cenit zuby, bylo to zbytečné. „Tak jelikož se všichni vlci rochní v špíně... Je jasný, že to jsou prasata.“ odkašlal jsem si na ujasněnou.
Proč chtěla lesy? Hm? V lesech jsem mohl najít útočiště, nějakou střechu nad hlavou. „Hele, nebudeme tu dělat čachry machry mezi lesem a loukou. Čí by byl prostor mezi lesem? No? A hlavně nebudu jak idiot obcházet půlku světa jenom kvůli jednomu potoku, co se nachází na druhé straně.“ Pokývl jsem k ní na srozuměnou. „Takže to prostě bude půl na půl, jasný?“ Krátké zazubení a napřímení v zádech.

Nepřeslechl jsem její zavrčení, ale bylo mi to fuk. Nikdy jsem se netrápil s tím, jak koho urážím nebo kdo uráží mě. Už jsem mohl čekat jen na to, kdy se mi její zuby zaryjí do masa, ale nic nepřícházelo. Mávnul jsem nad tím ocasem, tiše si mlasknul a nechal to být.
Stejně tak jsem nechal plavat vše, ohledně mé inteligence. Nehodlal jsem to rozebírat, protože bych akorát dal najevo, že jsem vážně hlupák a je to se mnou marný. Stejně, jako s ní. Jak já sarkasticky k ní, tak ona ke mně. No, mnoho vlků využívalo sarkasmus a ti, co ne, ti byli hlupáci a nešlo se s nimi bavit. Nebyl důvod se s nimi bavit! Sarkasmus patří do tohohle světa, jako vzduch a voda! „Ano, padám smíchy, nevidíš? Proč se nesměješ, já se směju.“ Ha, ha... Neměnil jsem svůj kamenný výraz ani na chviličku, bavilo mě to. A taky jsem nemusel namáhat žádné svaly.
Vcelku se mi zamlouvala myšlenka, že bych měl pochytat všechny vlky Gallirejské a ostatní, abych s nimi mohl zaplatit u Smrti a tim se stát prostě nejlepším vlkem. A jediným vlkem, což bylo důležitější.Zarážela mě však ta kolonka "já a ty." „Prosim? Já se budu namáhat s odchytem vlků a dostanu pouze půlku? Ne, ne, ne... Moje místo bude od severu k jihu a východ. Ty dostaneš západ. Jsou tam močály, pár řek a jo. Nechám ti to velký jezero. Pokud budeš chtít.“ To jsem nepotřeboval, našel bych si jiný jezero!
„A dobře, budeš moct chodit ke Smrti a Životu,“ švihnul jsem s nezájmem ocasem a pootočil hlavu do strany. „Za menší úplatek, samozřejmě.“ Stejnak se mi představa, že budu jediným vlkem a ona jediným společníkem absolutně nezamlouvala. Chci být sám. Absolutně sám. Nesplnitelné přání. Mé jediné a největší přání, které nelze uskutečnit. Ach...
Škubnul jsem hlavou k vlčici, tentokrát trochu nadšenější. „tak co myslíš? Ehm... Bezejmenná, bereš východ? Anebo mi pomož odchytat všechny vlky a rozdělim se s tebou na půl. Ale podmínka je, že chci moře!“ Ani nevim proč, chtěl jsem prostě to moře. Vcelku se mi líbilo, až na tu dřevěnou jeskyni z nedávna.

Nahrbil jsem nechápavě obočí, naklonil hlavu k vlčici a s nezájmem mlasknul. „Slyšela ses někdy?“ Její hlas byl stejnej, jako hlas ostatních vlčic a vlků. Když jsem ho slyšel, chtěl jsem brečet. Chtělo se mi brečet, protože jsem nedokázal snášet to, že do mě hučel kdokoli jinej, než já sám.
Ironie? Zajisté. Oblíbenu věc, ironie a sarkasmus. Bylo to kouzelné, snadno se tak uráželi idioti, ale v tomhle ohledu jsem já idiot nebyl. „Nikdy jsem o sobě netvrdil, že jsem zrovna chytrý.“ Obhájil jsem sebe a svou (ne)genialitu zcela nevinně a roztomile. Roztomilost mi nešla ani předstírat, takže jsem to prostě mumlavě pronesl, jako naprostý idiot.
Tak jsem si nedokázal říct, jestli je dobře, či špatně, že si na mě vzpomíná. Mohla mi zase vpálit do ksichtu, že jsem ji překážel v cestě, i když na to máme každej jinej názor. To ona je slepá a neviděla mě. Já měl jasno, vlčice byla tupá, jako poleno a dvakrát tak slepá. Tu měli rodiče raději po narození omlátit o kámen, ušetřili by si pak s ní trápení.„Jsem poctěn, že se tvoje hlava umoudřila přemýšlet a vzpomínat.“ Sarkasticky jsem pronesl a přitom přikývl, jako bych se ji snad chtěl klanět.
Neřešil jsem s ní téma Lievenne a postu "má partnerka"? Určitě ano, něco ve smyslu toho, že to není má partnerka jsem už určitě říkal... A i kdyby ne, nedělalo mi problém to zopakovat. Pro ty pomalejší, měl jsem přeci srdce! Slabším se musí pomáhat! To, že je moje srdce ledové, jako led a tvrdé, jako kámen je však vedlejší.
„Měl jsem namířeno ke Smrti a no...“ Pověděl jsem posmutněle. „Neměl jsem kameny, tak chtěla za vylepšení život... Samozřejmě jsem ji nedal svůj, to je jasné.“ Popravdě bych i vlastní matku, za vylepšení.
Dobře, vlastní matku bych dal a klidně za to ještě zaplatil.
Do čeho jsem spadl? Spadl jsem do vody, do moře a tam se ze mě černá barva začal smývat. „Jak jsem řekl, vyměnil jsem svoji partnerku za vylepšení u Smrti a zbylo mi ještě tolik zbytků, že jsem to s Životem vyměnil za změnu srsti. Nevystačilo mi však na celý tělo, takže jsem jenom tak na půl.“ A tím moje vyprávění nekončilo. „A momentálně si hledám jinou partnerku, abych zaplatil za druhou půlku svého těla.“ Nějaké dobrovolnice? Snad to té černo-bílé vlčici stačilo. A pokud ne, má smůlu.

Bleskový výskok na všechny čtyři a následné vrčení proti mé maličkosti. Zamračil jsem se, takhle se přeci nereaguje na cizí pozdravy. Hlavně ve chvíli, kdy ten vlk v rámci možností slušně pozdraví a nepřekročí dotyčného. Jako nějaký, blbý kámen.
Počkal jsem, dokud se vlčice neuklidnila a nepromluvila. „Jó, taky tě zdravim. Jak se máš?“ Napodobil jsem její hlas a následně mluvil za sebe. „Ále, mám se fajn, ty? Co život?“ Ne, k takovým rozhovorům jsem nebyl předurčen. Já byl předurčen divným pohledům, vrčení a neustálým otázkám, co jsem zač.
„Vlastně ne.“ Švihnul jsem ocasem ze strany na stranu. Vlastně jsem vůbec neměl páru, co ta vlčice je zač. A no, bylo mi to prakticky jedno... Jen jsem zase nechtěl, aby na mě někdo vyjel s tím. Že se chovám neslušně a překračuju tu cizí vlčice, když bych se měl raději podhrabat. Abych jim samozřejmě neublížil. Nepřenesl na ně svoje blešky a nenakazil je svým ignoranstvím.
„Ale tak, mě vlastně nemusíš poznat, co?“ Uvědomil jsem si záhy, protože jsem se od tý doby děsně změnil. Vzhledově. Možná to ji mohlo zarazit a kvůli tomu na mě vyjela, jako bych byl... Duch. Mohl jsem se jí tak zdát, pravda. „Viděli jsme se jednou, nedaleko odtutd. Ale to jsem byl vlastně celý černý a ty ses o mě přerazila...“ Objasnil jsem ji naše krátké, ne zrovna přátelské a příjemné setkání z léta. A byla tam ještě Lievenne, pokud si dobře pamatuju. Celou návštěvu té vlčice prospala.
Posadil jsem se na zadek, obmotal ocas kolem předních tlap a uvolnil se, neměl jsem v plánu sedět napřímeně a hrdě. Na to jsem byl moc líný a stejně ze mě houby viděla. Z pohledu na mě toho měla jen půlku, nemusel jsem se tedy soustředit na nějaký ten vznešený postoj.

Otevřel jsem oči a myslel si, že jsem oslepnul. Ale nebylo tomu tak, probudil jsem se v noci, což bylo zvláštní. Každopádně jsem byl vyspalý, což byla ta nejlepší věc, která mě mohla v té chvíli potkat. Možná bych si nestěžoval, kdyby teplota o pár stupňů vzrostla, ale i toto šlo.
To, že byla tma znamenalo, že jsem se zase na chvíli stal polovičatým. Respektive tak jen jdu vidět, dvě zelené oči, zelené žíly a půlka viditelného těla. „Uhm...“ Zabručel jsem, když jsem si protahoval záda a poslouchal praskání. Melodie mých uší. Zašklebil jsem se nad tím.
Vůbec jsem netušil, co budu po zbytek toho dne dělat, ráno jsem se chtěl vydat někam do neznáma, ale na noc jsem plány neměl. Mohl jsem jenom tak ležet na kraji řeky, povídat si sám se sebou nebo se ještě snažit usnout. Tentokrát se mi to však moc nezamlouvalo, vyškrábal jsem se na nohy, oklepal ze sebe veškerou, nachytanou špínu a vyšel se projít kolem řeky.
Smečka... A další smečka. Všude jsem kolem sebe cítil smečky, ale nestál jsem na jejich území, stál jsem mezi nimi a vychutnával si ten pocit, že jsem mezi těma a oněma. Hloupé smečky, akorát zabírají místo a já to musim všechno obcházet!
Protočil jsem očima, našlapoval kolem řeky a v jedné chvíli se zastavil. Když jsem spatřil, že kousek ode mně leží černo-bílý kámen. Takhle by to aspoň řekl Deliven. Já věděl, že je to vlk , přesněji vlčice a už jsem ji jednou potkal. Srazila mě, když utíkala se svým úlovkem, pronesly pár slov a pak zdrhla s jídlem, aniž by mi něco nechala. Hamoun! Zašklebil jsem se již podruhé za ten večer.
„Zdar.“ Houknul jsem na ni s kamenným výrazem, co se od našeho posledního setkání nezměnil.

// Východní Galtavar

Znal jsem tu řeku už jako své tlapky. Chodil jsem kolem ni často, častokrát se u ní zastavil a potkal mnoho vlků. Některých těch známostí jsem litoval, některých zase ne. Více jsem však litoval, jako vždy.
Po celou cestu k řece se mi klížili oči, měl jsem chuť spát a tak jsem už jenom hledal vhodné místo. V podstat mi to bylo jedno, měl jsem však jedinou podmínku. Žádné bahno, nic, co by mi mohlo ušpinit srst. Složil jsem kosti u břehu řeky, stočil se do klubka a párkrát zamlaskal. Jakmile jsem oči zavřel, zcela jsem ztratil pojem o okolním světě. Věnoval jsem se pouze svým vlastním myšlenkám, které jsem si potřeboval urovnat, než vlastně zcela ztratím vědomí a usnu.

Musel jsem si zase na dlouhou dobu užít ten pocit, že jsem dostal z tlamy něco chytrého. Nebo jsem se to tak snažil brát. Obvykle z mé tlamy vycházejí hovadiny, urážky, trpké pravdy, ale smysluplné věci ne. Už vůbec ne věci, které by se dali považovat za chytré. Pár minut jsem si vnitřně vychutnával ten pocit inteligence a pak se stal zase uzavřeným, bez emocí, pýchy a dobroty.
Znechuceně jsem si mlaskl. Moje mumlání nezůstalo bez povšimnutí. Výhoda samoty? Nikdo neodpovídá, mohu si mluvit jak nahlas chci. Mohu mumlat, jak chci a přesto si odpovím akorát slovy ‚jsi idiot, Meinere.‘ Nechám to být a jdu spát. Chtěl jsem to sfouknout nějak krátce, bez prodlužování a vylévání srdce. Jak jsem měl těžké "mládí", jak mě má rodina nenávidí a já nenávidím jí. Jak jsem nepoznal otce a podobně. Nebyl jsem žádný, tuctový vlk, co by svůj životní příběh vyprávěl na potkání. Buď můj příběh musel někdo znát nebo ho nikdy nepoznal. „tak různě.“ Tedy, moc se o mně neříkalo, že jsem zlý. Spíše, že jsem černý, ale to je to samé. Černí vlci přeci zlí jsou.
Sice jsem líný byl, ale rozhodně jsem nechtěl, aby se kvůli mému rozhodnutí musel namáhat někdo jiný. Tak možná jsem chtěl, ale stejnak jsem na jednom místě byl již moc dlouho. Opět jsem se oklepal, i když nebylo co sklepat. Byl jsem čistý, bez jediné vady na kráse - nebo průměrnosti - a slepených chlupů. „Chceš být sám ty nebo já,“ Položil jsem jednu řečnickou otázku s opětným protahováním zad. „Správně, odejít chci já, je tedy na místě, abych odtud zmizel.“ Problém byl, že jsem nevěděl, kam jít.
Nakonec se můj čumák stočil k místu, odkud jsem předtím utekl. Mohlo hrozit, že se tam stále nachází Deliven, neměl jsem na toho idiota náladu. Ale také mohl dávno zmizet.
Risknul jsem to. Udělal jsem několik kroků k řece, ale pak se zarazil. Otočil jsem hlavu k Morfeusovi a kývnul mu na rozloučenou. Bezeslov, bez jediného zašklebení, úsměvu nebo cokoli jiného.

//Řeka Mahtaë