Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Přes Středozemní pláň od Ohnivého jezera

Měl jsem si užívat, že jsem šel tentokrát první, ale nijak jsem si to neužíval. Nebyl k tomu důvod, i když... No, já si nikdy nic neužíval, neměl jsem k tomu žádný důvod... A energii. Možná bych tu energii měl, ale byl jsem zase moc líný si něco užívat. Neměl jsem důvod, neměl jsem chuť, byl jsem líný, jsem to zajímavý vlk. Chmf... Odfrknul jsem nad vlastními slovy a přidal do kroku.
Šlapal jsem do míst, o kterých jsem neměl ani potuchy. Jeskyně? Všiml jsem si jednoho otvoru v jeskyni, nad kterým jsem se pouze zamračil a pokračoval ve výšlapu dál. Je tam vůbec ještě? Ohlédl jsem se dozadu, jestli se černo-bílá vlčice stále drží poblíž nebo se rozhodla zmizet v krátké chvíli mé nepozornosti. Však je to fuk... Vlčice tam však ještě byla. Zamračil jsem se, lehce zabručel, ale bylo mi to vcelku jedno. Podobně to bylo i s Vločkou, nějakou dobu se mnou šlapala a pak zmizela, protože měla povinnosti ohledně smečky. Skylieth má taky smečku, upozornil jsem sám sebe. Když měla smečku, která ji byla dle všeho ukradená, stejně se tam bude muset jednoho dne vrátit. A já budu sám, na pár vteřin jsem zavřel oči, zastavil se a nasál okolní pachy. „Nepotřebuju se kochat... Ne dlouho, stačí chvilka...“ Vysvětlil jsem Skylieth ještě to ohledně jezera „A no... Tohle se mi už taky okoukalo, tak co? Půjdem dál?“ Tentokrát jsem však čekal na rozhodnutí Skylieth, zastavil se a zaposlouchal do zvuků okolí.

//Šupáci jsou zde a čekají na uvedení do děje :D

// Narrské kopce

Skylieth mi připadala jako někdo, kdo rád kritizuje. Nepřipadalo mi to, ona ráda kritizovala. „Rudá“ tlamou jsem poukázal k jezero. „Černá, bílá,“ ukázal jsem na celou svoji velikost (maličkost). „Zelená,“ přešlápnul jsem z tlapy na tlapu. „Jo, barvy ještě zvládám,“ zašklebil jsem se se zamračením a přiblížil k jezeru. Chtěl jsem se napít, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslel a raději poodstoupil pryč. „Nebudu to riskovat,“ pověděl jsem si sám pro sebe a kašlal na jezero. Obrátil jsem se od něho a šel na severo-východ, jak se mi zamanulo. Tentokrát jsem šel první já, takže se Skylieth musela řídit mě, pokud si to nerozmyslela a nešla někam jinam.
„Ani ne... Pojď nebo zůstaň, já se už jezera nabažil...“ Nikdy jsem se moc nerozhlížel kolem sebe, nekochal se. Všechno bylo stejné a pokud to bylo pěkné, stačil mi minutový pohled a mohl jsem jít já. Krása mi byla ukradená, já hledal to, co je uvnitř... Abych to mohl ignorovat, tentokrát jsem s svým slovům i lehce zasmál.

//Středozemní pláň -> Akce

Musel jsem se ještě protáhnout v zádech, poslechnout si tak melodii křupajících kostí a teprve pak jsem byl v rámci možností připraven na cestu zpět na sever k tomu jezeru, co mi připomínalo krev. Třeba tam Smrt uchovává krev těch, které zabila, napadlo mě ihned. Určitě to mělo něco společného s krví, vysvětlovalo by to tu barvu. A navíc, co jiného by jezero obarvilo na rudo? Nic, pouze krev! Hm... Kdybych tu vodu pil tak budu kanibal, ne? Ale rozhodně jsem tu vodu pít nechtěl, kanibalismus se mi dvakrát nezamlouval.
„Co já vim? Na vlky většnou působim buď dojmem, že by do těch pekel dobrovolně skočili nebo by mě tam milerádi svrhly... A promiň, ale ty nevypadáš na to, že bys dobrovolně skákala do pekel...“ Proč jsem se omlouval? To nebyla žádná urážka. To pitomý promiň říkám furt častěji a častěji! zvedl se mi z toho žaludek, mě se nikdo neomlouval a já se tedy taky nikomu nebudu omlouvat! K tomu bych se nikdy nemohl snížit.
„Nerozmyslel,“ ujistil jsem Skylieth lhostejným tónem a krátkým zívnutím.
A opět jsme se dostali k popohánění, tentokrát jsem si to však nenechal líbit a raději jsem zrychlil krok, abych se držel blízko Skylieth a ona zase nemusela čekat. Ještě by zdrhla... To tak! Vlastně, proč ne? Samota neublíží... Samota léčí.

//Ohnivé jezero

// Zmetek se k vám ještě připojuje! :D
Za chvíli tam bude :D

Cítil jsem v kožichu písek, normálně by mi to vadilo, ale tentokrát ani moc mě. Spalo se mi pohodlně, písek se přizpůsobil tělu a já se konečně nemusel převalovat sem a tam, abych našel pohodlnou pozici.
Vím, že se mi něco zdálo a vím, že se to týkalo mé minulosti, rodiny a všeho toho, na co jsem nerad myslel. Proto jsem také byl rád, že jsem po probuzení na všechno zapomenul. Sny se pamatovat nemají... Raději. Ani si nepamatuji, kdy se mi zdálo něco normálního, pěkného, u čeho bych nemusel proklínat všechny okolo sebe, známé, neznámé, i mrtvé. Slyšim... Zívnul jsem ke Skylieth a zvedl se ze země. Snažil jsem se ze sebe vyklepat všechen písek, ale nešlo to, pořád jsem ho cítil na kůži, jak mě škrábe na těle, mezi tlapkama dokonce jsem měl i zrníčka písku v tlamě. Snažil jsem s tlamu vyčistit jazykem, nechtěl jsem si tím pískem rozedřít do krve a pak trpět při každém soustě nebo napití z jezera.
„Půjdem k tomu jezeru nebo ses rozhodla, že tam nechceš a potáhneš mě na konec světa, kde mě skopneš z útesu do pekel, kde mě necháš smažit do konce světa a o dva dny déle, jen tak pro jistotu?“ Kdyby to udělala, určitě by mě někdo zezdola vykopl zase na horu, kdo taky měl žaludek na to, aby se mnou vydržel do konce světa? Pouze já... Co víc bys chtěl? Špitnul jsem si sám na sebe ve třetí osobě, jak jsem už měl ve zvyku.

// Nemàm notebook, zkusim napsat odpoledne nebo večer, ale neslibuju :)

// Kopretinová louka

Pomalu jsem se posadil na zem, lehce naklonil hlavu a sledoval bílou a černou tlapu. „Tak fajn, já se k tomu snížil, dva ponížené vlky nepořebujeme...“ Na krátkou dobu jsem k ní zvedl hlavu, přimhouřil zrak a následně ho zase sklopil ke svým tlapám. „Před půl rokem jsem si to taky říkal... A hele, myslim, že se mi to povedlo, nemyslíš?“ I když já si k tomu všemu chtěl navíc něco dokázat a dokázat t i všem ostatním. To se mi zrovna nepovedlo... Možná jsem dosáhl toho, že nejsem černý, ale dosáhl jsem toho, že jsem rozpolcená osobnost, co vypadá, jako dva prsknutí vlci. Aspoň můžu tvrdit, že byla matka bílá a otec černý... No, příroda se nemohla rozhodnout a já jsem takový... Ne, to byla naprostá blbost.
„Fajn, počkám tu na vyvolenou, jako správný poskok a prospím se pro další dobrodružství!“ Zavolal jsem ještě na Skylieth, než jsem jsem nechal žuchnout tělo na zem a zavřel oči. Taky přeju dobrou noc, Meinere... Monolog...

// Středozemní pláň

I další cesta pokračovala bez jediné hlásky, pokračoval jsem si tedy ve svém vlastním monologu. Jestli bude přes noc zima, bude to znamenat, že mi bude zadek mrznout pod kopci, zatím co si Skylieth dá kus jelena s Životem... No, jako bych tohle už párkrát nezažil.
Nakonec se ticho přeci jenom prolomilo a Skylieth ke mně promluvila. „Jestli ti provede to, co provedl mě tak věř, že změnim svoje priority a zabiju tě.“ Upozornil jsem ji vážným hlasem, protože jsem nehodlal sledovat vlčici, co vypadá stejně. Pokud někdy uvidím na půl černého a na půl bílého, budu zabíjet, budu... Přísahám... A já sliby plnil, stejně tak, jako jsem i splácel svoje dluhy.
„Navíc nejsem Životův mluvčí, zeptej se ho sama...“ Brouknul jsem tak mezi nadechnutím, jednou si mlasknul a pokračoval v tichosti v cestě.

// Narrské kopce

// Západní Galtavar (Přes Mahtaë a Pláně)

Skylieth na moje slova nereagovala, pouze si šla svojí cestou a já ji dělal ocásek. Jak vzrušující! Pronesl jsem si takřka nadšeně ve své hlavě, s velkým přídavkem sarkasmu. Proč já se s ní vůbec tahám? Pf... Když nemluvila ona se mnou, musel jsem mluvit já se sebou. Jak krásný, propršený večer, co? Jako bych se ptal Skylieth, ale přesto ta slova směřovala pouze ke mně.
„Jo, jo... Fajn,“ odsouhlasil jsem nevím co a klusal dál. Sledoval jsem po celou dobu svoje nohy. Bílá, černá, bílá, černá... A takhle stále dokola. Plus se mi tam míchala ta zelená, o jejímž významu jsem stále neměl ani potuchy. Zbytečnost navíc... Odfrknul jsem si a klusal dál. Po celou dobu mi navíc do hrudníku naráželo vajíčko, na které jsem si sice už zvyknul, ale neustále otlučený místo na hrudníku se mi zrovna nelíbilo.
Večer bude zima... Když jsem tudy šel posledně, bylo teplo, léto... A měl jsem s kým mluvit. Zima, ticho, déšť... Rád bych ten čas vrátil, velice rád.

// Kopretinová louky

Hodoval jsem na ušákovi, slova Skylieth mi šla jedním uchem tam a druhým ven. Kolik jsem z toho pochytil? Takřka nic, vážně mě to nezajímalo... Pochytil jsem akorát to, že chce být prostě sílnější. Nic jiného jsem tak sdílet nemohl. Silnější proč? Aby mohla vraždit, napadat a tak? Byl to její důvod? Nemusel jsem se jí ptát, to byl její důvod, určitě. S tim může jít někam.... Kvůli tomu jsem ji pomáhat nechtěl... Fajn, já nechtěl pomáhat nikomu, protože jsem k tomu měl své důvody. Prožil jsem značnou část života tím, že jsem se pokoušel o to samé, jako Skyleth. Ona chce být silnější a mít vyšší postavení, já pouze chtěl, aby mě někdo měl rád a nebral za černého, zlého a nemožného. Takže to máme stejně... Ale já to mám už za sebou, taky jednou pochopí, že je snaha marná...
„Jestli nechceš mít strach z toho, že na tebe skočí tak se toho prostě neboj a ignoruj to... Zamumlal jsem mezi sousty. Vážně? Neměli ignoranti lepší život? Ignorovali jsme všechny okolo, ignorovali jsme strach a zajímali se jen o sebe... A to je fajn! Zašklebil jsem se.
Nechtěl jsem mluvit, ale přesto jsem promluvil. Nejdříve jsem se však zvedl od svýho ušáka a protáhl se v zádech. „Dám ti radu... I když ji stejně nebudeš poslouchat, ale zkusit to mohu... Nevim, asi jsme přibližně staří, ale tak...“ Proč jsem musel všechno prodlužovat? Nebavilo mě mluvit. Povzdechl jsem si, chtěl jsem to už mít za sebou. „Dřív jsem se snažil o stejnou věc. Jako fakt, lovil jsem, jako ty, odtrhoval si od huby a snažil se bejt užitečnej... K čemu mi to bylo?“ Nechal jsem trochu prostoru, abych se mohl nadechnout a aby případně mohla Skylieth pronést přidrzlou poznámku, která by mě měla ranit. „K ničemu, stojim tady před tebou, zničenej minulostí, zohyžděnej a na protest bílej...“ To bylo vše a bylo to mnohem delší, než mi to v hlavě poprvé znělo. Řekl si toho moc, hlupáku! A ještě jsem trpěl samomluvou, chápal jsem svoje myšlenky jako druhého vlka ve své hlavě, nedokázal jsem o sobě říct, že mi něco jde... Prostě jsem se jen ponižoval. Což stejně dělají všichni a je to otravný.
Takhle jsem ukončil smutnou kapitolu a o mém těžkém a černém životě, věnoval jsem se cestě za Životem. Rudé jezero bylo určené, že bude moje. Nic jiného jsem také nechtěl. To jezero mě fascinovalo tou jeho barvou. I když... Zelené by bylo hezčí, při nejhorším bych ho i nějak obarvil, všechno jde, když se chce. „Rudý se mu říká, protože prostě rudý je, potřebuješ jiný důvod?“ Jiný nebyl potřeba.
Dost mě překvapilo, že se rozhodla vykašlat na smečku, popravdě jsem se tomu i tiše zasmál. „Takže fajn.“ A pomalu vyběhl, držel jsem se za Skylieth, nechtěl jsem závodit, kdo se kam první dostane, beztak budu druhý, lehnu si pod kopcem a konec.

// Podél řeky Mathaë; přes Přímořské pláně (Jinks X Meinere) Středozemní pláň

// Na pláně já nejdu :D

Pochopil jsem, že patří do smečky. Řekla mi to dost jasně, dál jsem však nad těmi slovy musel přemýšlet. Potřeboval jsem si to srovnat. „Když nejsi typ pro smečku, proč v ní chceš větší postavení?“ To bylo asi ta nejpodstatnější otázka. Ať jsem hledal, jak hledal, inteligenci jsem v tom nenašel. Děkuju, že jsem tulák... Snažit se dostat do smečky a pak odevzdávat svoji kořist jenom kvůli tomu, abych byl něčím víc se mi zamlouvalo asi tolik, jako procházka bahnem.
„Promiň - nebo klidně ne - ale tvoje důvody jsou připitomělý.“ K čemu jedné vlčici bude celej los? Tulákovi stáčí králík nebo dva. Dobře, někomu, jako jsem já by třeba prospělo pouze půl králíka, ale já si stále i po letech kompenzuju nedostatek žrádla a to, jak jsem mladej idiot dával žrádlo nevděčníkům sourozencům.
„A co? Kromě králíka budu mít taky šplhnutí u alfy? Však víš, kdyby mi hráblo a chtěl bych se přidat do smečky.“ Och, sice mi už částečně hráblo, ale toto nehrozí! Narodit a zemřít stejně! Slepý, zcvrklý, ukňouraný na chladné zemi obklopen těmi, co mě nenávidí.
„Za Životem?“ To znamenalo, že bych musel jít až na jih a pak nejspíše opět na sever. Cestování, tak fajn, Cestování se mi vždycky líbilo, ale nevim, jestli chci vážně cestovat s někým. Tamta se aspoň chovala... Slušně, zakýval jsem hlavou ze strany na stranu, tiše si zabručel, na důkaz přemýšlení, ale už jsem byl dávno rozhodnut. Přijal bych, kdyby se nenavážela do mého panděra. „Tak za prvé: To panděro má svůj důvod, kompenzuju si zničený mládí. Za druhé: Ušáka si dám. Za třetí: Za Životem půjdu, ale zase budu čekat... Nemám, co tam dělat...“ Táhání přes půl světa kvůli odpočinku pod žlutými kopci. „A za čtvrté: Na jihu je to rudý jezero, víš jaký? Určitě jo, dyštak ho uvidíš... Zabírám si ho na svoje území, jasný?“ Rovnou se ta cesta mohla spojit s rozdělením území na půl. Bažiny pro ni, rudé jezero pro mě, jedna z podmínek.

// Jedlový pás

Moc dlouho jsem běžet nedokázal, z lenosti. Po pár minutách se klus změnil v rychlejší chůzi a nakonec jsem Skylieth došel pohodovým, výletnickým krokem. Přitom jsem si prohlížel vše nezajímavé okolo sebe - nic totiž zajímavého tam nebylo.
Jen jsem Skylieth došel, moje tlapy se svezly po zemi, abych svůj bachor mohl položit na zem.Teď jsem si lehnul! Povzdechl jsem si, když mi položila otázku ohledně zajíce. „Ani ne... Jsem na to moc...“ Hledal jsem vhodné slovo. Nažraný? Ne... Unavený? Energie ze mě září, ale jsem líný ji využít... Že mi to nedošlo dříve. „... Líný.“ Nevině jsem se zazubil. Lenost ke mně patřila stejně, jako černá barva, vajíčko na krku, jizva, odtržené ucho a zelené žíly na nohou a hlavě... A bílá! Už ke mně patří i bílá! Z toho, že jsem půl takový a půl makový jsem se musel těšit i po takové době. Jiný než ostatní, černých a bílých bylo mnoho, mohli být i zelení, ale žádný, jako já!
Musel jsem se nad slovy Skylieth nechápavě zamračit. „Počkej, počkej, počkej.“ Zastavil jsem ji a dokonce si kvůli dalším slovům i stoupnul! „Ty patříš do smečky a musíš pro tu smečku lovit? Jako sama? Jako sama s tulákem?“ Smečka mi neříkala absolutně nic, podivuhodně.
„Jako smečka, která ti má zajistit, žrádlo, domov a bůh ví, co ještě... Jako vážně? Musíš pro ni lovit? Nemá to dělat ten... Ten co vás ochcává, aby ukázal, že jste jeho... No...“
Zrovna v té chvíli jsem musle ztratit slova?! „Alfa!“ Bingo, génie!
„Vážně?“ Zeptal jsem se zase s odtážením hlavy. Darmožrouti! Prskl jsem. Bože, poprvý děkuju, že jsem ve smečce nikdy nebyl!

Qit, Ne, ne ne! já chtěl, abys u mě měla dluh! Prapodivně jsem tenhle svůj řev nedal na povrch ani znát. Na to jsem byl moc líný a vlastně mi to bylo i ukradený. Sám ten dluh ještě u jedné vlčice máš, mlasknul jsem si nad tím pomyšlením, že budu muset běhat po všech čertech, chytat králíka a navíc hledat jednu černou vlčici z tisíců. Anebo se na to vykašli... To také byla možnost, která se mi dvakrát nezamlouvala.
„Já nemyslim, nevšimla sis?“ Odfrknul jsem si s úšklebkem. Někdy jsem přemýšlel až moc a nemluvil, někdy jsem moc mluvil a málo myslel. A poslední dobou dělám oboje... Povzdechl jsem si. Na přemýšlení a dumání jsem neměl čas, protože mě přeci všichni vlci táhli po všech čertech a nenechali v klidu. a ty blbeček za nimi musíš chodit, co? Zanadával jsem si sám na sebe ve třetí osobě.
„Hm...“ Brouknul jsem neutrálně. Neznamenalo to ani ano, ani ne. Neměl jsem zrovna velký hlad.
Chtěl jsem už udělat krok, když vyběhla a zakřičela na mě. Vrátil jsem tlapu zpět na zem, otočil hlavu, přimhouřil zrak a protáhl tlamu. „Vážně? Tohle mi bude vracet jak dlouho?“ Zeptal jsem se nikoho, protočil očima a vyběhnul do Galtavaru, kde jsem naposledy viděl Lievenne.

// Západní Galtavar

Smrt zmizela. Vážně, rozplynula se jako pára nad hrncem! Zíral jsem na to s otevřenou tlamou, sotva dýchal a snažil se zjistit, co jsem to právě viděl za stvůru, obludu všech oblud a hlavně, co to bylo za pitomý vtip! Jestli věří, že jí po tomhle dám šutry, tak se šeredně plete! Vyprsknul jsem zhnuseně a poodešel od její zříceniny dál.
Sjel jsem k zemi, několikrát se převalil z boku na bok, z břicha na záda a hledal pohodlnou pozici na spaní. Povedlo se a já po chvíli již tančil na obláčcích.

Vůbec se mi nechtělo vstávat, ležel jsem zrovna na břiše ve tvaru písmene U a mělce oddechoval. Už jsem byl dávno při smyslech, vnímal vše okolo sebe, jen držel oči zavřené a poslouchal, co se okolo děje. Slyšel jsem přicházet Skylieth - nezájem. Však si počká... Nechal jsem ji dusit jen pár minut, pak jsem se převalil na bok, hlasitě zívnul a zamlaskal. „Snad nečekáš dlouho..“ zabručel jsem jejím směrem a rovnou s tím smáznul i protažení.
Stál jsem už na nohou, jednou švihnul ocasem ze strany na stranu a přitom s nezájmem sledoval Skylieth. „A vlastně... Nemám se za co omlouvat.“ Pokrčil jsem nad tím "rameny." „Kvůli mě by se přeci čekalo i na konec světa, ne?“ a konec světa přijde, až si Meinere dupne!