Příspěvky uživatele

< návrat zpět

I obloha brečela nad tím, jak byl můj bratr zabědněný. Spustil se liják, který promočil moji srst. Opět, chvíli pršelo, chvíli ne. Poslední dobou jsem se nedokázal udržet suchý, ale aspoň jsem byl čistý a nebyl tím, koho Deliven pošlapal.
Byl jsem šťastný, ale zároveň zklamaný. Deiven pochopil, že duch nejsem. A protože jsem nebyl duch, byl jsem logicky jeho bratr. „Ne, nejsem.“ Přitakal jsem a doufal, že už nebude mít další hloupou otázku, ale měl. Vážně? Jsem jeho bratr, ale neznám vlastní sestru... Jo, raději bych ji neznal, ale včera jsem ji přeci viděl! Cukalo mi nad jeho pitomou otázkou oko. Snažil jsem se udrže klidný, ale už to vážně nešlo. Můj bratr byl totiž idiot.
„Když je Laura tvoje sestra a já jsem tvůj bratr tak je jasný, že ji musim znát!“ Řval jsem na něho z plných plic, div jsem neztratil dech, ale nehodlal jsem končit. „Nechala mi tak akorát ona tebe, protože už neměla síly, aby se starala o takovýho idiota, jako jsi ty!“ Ještě jsem chtěl zmínit několik věcí, ale to by zase nebylo vhodné před zcela neznámou vlčicí, nemusela vědět všechno.
Po tomhle se mi značně ulevilo, ale stále mi na krku pulzovala tepna jako o život a měl jsem chuť Delivena za sebemenší blbost zakousnout.
Přestalo pršet, plus pro počasí, vylezlo slunce a já pocítil teplo jenom na půlce těla. Bílá část byla v chladu, černá se ohřívala. A takhle to bude už navždycky... Upozornil jsem sám sebe, ale nemyslel si, že někdy budu svého rozhodnutí litovat. Všechno je lepší, než být černý. trochu mi vadilo to, že mám zelené nohy, ale to se dalo přežít. Vnímal jsem to v té době jako plíseň.

Šedá vlčice mi nejdříve byla zcela lhostejná. Řešil jsem svého bratra a řešil jsem to, jak zajistit, aby mi nedělal ostudu. Nemusel jsem se k němu hlásit, to ano, ale stále jsem za něho měl takovou zodpovědnost. Dovolil si na mě vycenit zoubky, usmál jsem se. Napřímil se v zádech a sledoval Delivena na zemi (//je na zemi, že? :D). „Nepoznáš ducha od vlastního bratra!“ Asi takhle jsem to myslel, prosté, že? Ach bože... Ale, takhle to muselo být v každé rodině. Jeden musel být nabručený, to jsem byl já. Jeden musel být nemožný - Deliven. A Starostlivý - Laura. A kdyby nás vážně zakousla, tak by byl svět ihned růžovější. A vlci spokojenější, že nemuseli potkat Delivena a nemuseli si od něho nechat ušpinit srst. Jako chudák ta vlčice, Ashe.
Na chvíli jsem vypnul Delivena a podíval se vlčici ve všemožných odstínech šedé barvy. Zhluboka se nadechl a začal k ní promlouvat ve zcela jiném tónu, než k Delivenovi. Klidně, vyrovnaně. „Příště ho prosim kousni do nohy, třeba se naučí koukat na zem.“ Krátký, ďábelský úsměv Ashe a pohled Delivenovi.
„Odpovím ti za něho. On je Deliven a já nejsem jeho kamarád. Kamarádi jsou ve své blízkosti rádi, já jsem jeho bratr a sestrami ho přenechala, abych ho hlídal. Mé jméno je Meinere a nejsem duch, jak ti bude tenhle vlk tvrdit.“ Hlavou jsem kývnul k Delivenovi, podíval se na něho zamračeným pohledem a doufal, že už bude chápat jediné. Že jsem živý, zdravý a neskutečně naštvaný.
Povídal něco o to, že by to nemusel dopadnout pro vlčici příliš dobře. Příště zakopneš o medvěda a budeš mu říkat, že vypadal jako lejno? Zeptal jsem se ho pouhým výrazem ve "tváři," ale nahlas nic neřekl.
Kdyby tu nebyla ta vlčice, třeba bych ještě ocasem Delivena proplesknul a položil mu pár základních otázek. Prověření, jestli je zdravej nebo aspoň takovej, jak si ho pamatuju.

// Západní louky

Deliven si očividně hrál na kočku a myš. Já si hrál na někoho, kdo dostal na starost obří vlče a odmítá se za nim hnát přes hory a doly. Jeden z důvodů, proč nikdy nemít vlčata... Párkrát se za mnou otočil, jestli jsem stále na blízku. Ano, stále tě pronásleduju. Uklidnil jsem ho pokaždé, když se ohlédl. No, uklidnil. Spíše rozrušil a to jsem ani nemluvil. Jenom spadni do řeky... Utop se nebo odplav do moře a budeš mít nadobro klid... Věř mi a skoč! Neskočil. Bohužel? Díkybohu?
Upřímně jsem o něho měl strach. Kdyby mi zahučel do řeky, zmizel pod hladinou a později se stal potravou pro mrchožroutky, mohl jsem si být jist jedinou věcí.
proč se za nim vůbec honim? Prsknul jsem z ničeho nic a zastavil se. Nebyl jsem pověřený tím, abych ho hlídal. Mohl jsem ho nechat být a v představě, že je jeho bratr mrtvý a snaží se ho zabít.
Už jsem se chystal otočit, když Deliven něco vykřikl. Škubl jsem hlavou zpět a hledal ho, rozvaloval se na zemi. Typické... Vykročil jsem jeho směrem, abych ho sebral, kopnul dál po pachu Laury a zmizel někde pryč, na to zakopávání jsem už neměl náladu a nervy.
Čím více jsem se přibližoval, tím více mi docházelo, že se ten pitomeček nerozplácl o kámen. „Pro dobro světa!“ Vyštěkl jsem na prostředního a doběhl k němu, chytl ho za kůži na krku, jako minule Darkallaina a trhnul s ním z vlčice, co ležela na zemi. „Jsi blbej nebo navedenej?!“ Vyštěkl jsem káravě na Delivena. „Nedokážeš ani normálně chodit, nerozeznáš kámen od vlka, nepoznáš ducha! To s tebou máma při narození hodila proti kameni?!“ Sedělo by to. Laura byla podobná, ale uměla chodit a vlka taky poznala. Poznala i vlastního bratra!
Šedou vlčici jsem ignoroval, vychutnával jsem si to, že jsem v momentálním světle já ten chytřejší a vůdčí, zatímco Deliven je ten hlupák a podřazený.

Laura se blížila, dobře, špatně? Špatně. Čekal jsem, že budu jako malé vlče seřvaný za to, že si dělám srandu z hloupějších. A podivuhodně, nebyl jsem seřvaný, já jsem tam totiž "nebyl". Proč by se mi Laura měla věnovat? Neměla k tomu sebemenší důvod. Musela se postarat o hloupějšího, nejspíše to byl její úkol na tomto světě. Hlídat hloupější a dělat jim chůvu. Je už dospělý, pro dobro světa... Nech ho žít... Mlaskl jsem s hlubokým nádechem.
Přiblížila se ke mně, oddálil jsem hlavu a zvedl ji protestně do výše, ale to i nezabránilo v tom, aby mi olízla tvář. Neoplatil jsem to, nikdy jsem to neoplatil. Láska a jakékoli její projevy, jak jenom v rodině nebo jakkoli jinak mi byli proti srsti. „Jo. Obejdu se bez vás. Vždycky jsem se obešel. Nikoho jsem nepotřeboval.“ Zamumlal jsem si pod vousy, jako odpověď, ale to už byla Laura pryč. Sice nevím, kam měla namířeno, ale bylo mi to popravdě jedno.
Musel jsem však vyřešit Delivena, který si to nejspíše uvědomil. Nikdy si víc nebyl. Upozornil jsem ho v hlavě a odmítal se za ním honit přes půlku světa. On mi zdrhnul, já opět znuděně mlaskl a vydal se jeho směrem. Třeba se ta hnědá hrouda ještě někde zraní a bude to moje vina...

//Řeka Mahtaë

Nejraději bych Delivenovi smotal jazyk a zavřel ho do tlamy, kam patří! Neměl jsem potřebu prohlížet si jeho jazyk a sledovat stékající sliny. Kdybych ho však na to upozornil, určitě by akorát mlasknul a sliny dolítli až ke mně. Snažil jsem se to ignorovat, ale bylo to dost těžký, stál totiž předemnou a ten jazyk byla jediná věc, která byla na Delivenovi zajímá. Aby se na něj dalo vůbec dívat.
Že by nepochopil můj vtip? očividně ne, skákal a šišlal mým směrem a snažil se přivolat pomoc. Ano, zavolej si sestřičku, ta přiběhne a pustí se do mě, že jsem ti ublížil a bla, bla, bla... Volej víc nahlas, tam vzadu tě špatně slyší! Už jsem jenom mohl čekat na to, kdy Laura přiběhne, aby bratra ochránila. Před bratrem, před kým jiným.
Pochopil to tak, že jsem jeho mrtvý bratr? Pokud jsem jeho šišlání dobře pochopil, tak si myslel, že jsem mrtvý Meinere. „Jo, přišel jsem si pro tebe a pro všechny. Jsem totiž prostředník. Převádím živé do světa mrtvých a právě nastal tůj čas.“ Zcela jiná lež než ta, kterou jsem řekl předtím, takže pokud není tak hloupý, dojde mu, že je to všechno lež a třeba se i uklidní. Chybí mi normální vlci... A samota... Samotu jsem měl radši, ale vlky jsem měl taky rád, když byli takoví, že s nimi šlo logicky mluvit. Jo, takže budeš navždy sám. zašklebil jsem se.
„Tak abych ti to všechno ujasnil.“ Bylo na nic mu blbnout hlavu. „Jmenuju se Meinere. Přišel jsem na tenhle svět před tebou a plánuju z něho odejít až po tobě a Lauře. Však víš, vezme se to odzadu. Asi před rokem jsem se dostal do křížku s vlkem, který ovládal oheň, jeho plameny mě ošlehli a spálil mi srst. Od té doby mám půlku těla bílou a půlku černou.“ Drobná lež.
„A pokud si to stále nepochopil... Jsem tvůj bratr. Ten černý.“ Jinýho nemáš, takže by to nemělo být těžký.

Kdybych nebyl líný a unavený, už bych byl dávno pryč. Ale já byl líný a unavený, takže jsem nikam nehodlal jít. Aspoň pro jeden den. Byl jsem sice naštvaný, protože jsem si uvědomoval svoji společnost, co se cachtala opodál, ale spánek pro mě byl mnohem důležitější.
Spaní na mokré zemi mi cizí ani trochu nebylo, ale dlouho jsem nad tím musel uvažovat, protože jsem nevěděl, jestli bylo moudré, lehnout si na mokrou, rozbahněnou zem s bílou srstí. Mohl jsem se přetočit na bok, ale zase bych byl špinavý z větší části. Více mi vyhovovalo být špinavý na břiše.
Přesto, že jsem byl unavený na mě spánek šel velice těžce. Respektive, nešel vůbec a já se tedy špinil zbytečně. Když nemůžeš spát, prostě se jdi projít. Poručil jsem sám sobě a tak se i uposlechl. Obyčejně nikoho neposlouchám a kolikrát ani vlastní myšlenky, ale tohle byl vcelku dobrý nápad.
Náhoda nebo (hloupý) osud tomu dal, že se bratříček ještě rozhodl mě navštívit. Očividně předemnou padl, až takhle jsem tě oslnil? Prosim tě... Mlasknul jsem na prázdno, protože mi bylo jasné, že Deliven zakopl, jako normálně. „Tomu se říká země, Delivene.“ Odpověděl jsem na jeho otázku, která mi nebyl mířená. Chápu, že někteří vlci neumí plavat, ale běhat? Někdo v naší výchově velice pohořel... A Mistoke to nebyl. Nebo taky jsem mu mohl říct otec, ale v životě jsem ho neviděl, takže... Nevim, bylo divný ho tak oslovovat.
Svůj zrak jsem stočil jinam, hodlal jsem odejít, ale Deliven mě musel poprskat. Dolétlo na mě několik kousků mokré zeminy. Pitomče! Okřikl jsem ho a tlapou ze sebe seškrábl mokrou hlínu. Asi nechápe, že někteří mají rádi čistou srst. Nevypadám jako hrouda hlíny, abych se v ní mohl rochnit, chápeš?!
Musel jsem se zasmát, jeho slovům, samozřejmě. On vážně neví, kdo jsem? Smutné... Vážně to bylo smutné, čekal jsem, že se vlkům aspoň vreju do paměti... Když jsme s nimi vyrůstal, ale ono očividně nic. Žalostné. Tak toho aspoň využij. Pobídl jsem se d nekalosti proti Delivenovi.
„Ty to nevíš?“ Pověděl jsem starostlivým hlasem. „Jsem duch, který bloudí těmito loukami a hledám světlo... Neviděl si ho? To světlo?“ Stáhl jsem pro lepší herecký výkon uši k hlavě, sklonil hlavu a podíval se smutně na Delivena. „Jsem zbloudilá duše, kterou Smrt nechala samotnou na tomto světě... Prý jsem se jí nelíbil, tak mě tu nechala... Ale jinak... jsem mrtvý.“ Snad nebyl tak hloupý, aby tomu uvěřil a pochopí, kdo jsem.

//Napíšu snad dneska, ale nic neslibuju :D

Laura moji totožnost prostě prozradit musela. Nemohla mě nechat, abych trochu popletl Delivenovi hlavu, což v té chvíli nebylo zrovna nejtěžší, protože vůbec nevypadal zdravě a při plném vědomí. „S tebou je tedy sranda hrát ‚Hádej, kdo.‘ To ti povim.“ první slova, která mířila s líným pohledem k sestřičce. „Účelem hry je, aby mě poznal Deliven a ne. Radit se nesmí a už vůbec se nesmí vyzrazovat odpověď. Víš, kolik úsilí mě stálo vydrhnout ze sebe černou barvu?“ Asi tolik, jako mě stálo skočit do říční vody. Jenže to Laura nemusela vědět. Pochyboval jsem však, že by byla tak hloupá, to ona mi řekla o Smrti a tom všem, pokud se nemýlim, mohl jsem akorát doufat, že tomu malému výmyslu uvěří Deliven a já budu vypadat jako masochista, co si kvůli hře zničil vlastní kožich. Pokud mě jenom trochu zná, tak mu dojde, že bych kvůli pitomé hře nevytrhnul ze svého těla ani chloupek. Natož vydrhnul barvu z půlky srsti a přilepil si trávu na nohy a hlavu.
Laura se rozhodla, že si prostředního urve pro sebe a odtáhne ho proti vlastní vůli někam k vodě. Tak s ní aspoň bojuj, je to vlčice a navíc mladší. Mlaskl jsem na Delivena s protočením očí. Jak sebou mohl nechat takhle zacházet? I s půlkou vědomí snad chápal, že nemusí skákat tak, jak Laura píská. Vlčice naší rodiny mají očividně dar, dělat si z nás ubohých samců kašpárky... Já jsem se však už odpojil a jsem kašpárek, který není veden, ale vede se sám. Byla řada na bratrovi.
Odešli, vše bylo vyrovnáno. Já také odešel, ale do pekel, z kterých jsem se musel vyhrabat, oni pouze k vodě. Třeba narazí na zbytek černé vody, co jsem po sobě zanechal, zašklebil jsem se. Bohužel, černá voda musela být už někde v moři, kde to všechno začalo, jaká smůla!
když se vzdálili, byl to dobrý způsob, jak zvednout svůj černo-bílý zadek a vydat se dál na sever nebo někam jinam, kam bych chtěl, jenže... Lenost. Myslel jsem si, že odejdou ti mladší, když se už odhodlali zvednout zadky k řece a já, starší, si budu hovět na louce plné kytek, zkoušet, co vlastně dokážu udělat se zemí a tak nějak se flákat.
Z kytek by nic nebylo, pršelo a to mi bylo dost nepříjemné, srst jsem měl nasáklou vody a těžkou, pohled rozmlžený, ale zase to byla dokonalá chvíle k srdceryvným projevům o tom, jak mě všechno mrzí. Jak mě mrzí, že jsem se narodil, že jsem přežil první týden svého života, že jsem byl černý, že jsem byl lepší, že jsem byl pitomý a snažil se, aby mě matka měla ráda, že jsem prostě existoval. Ne, nikdy bych se neomluvil za jedinou věc. Možná za jednu... Že jsem byl hlupák a lovil nevděčníkům žrádlo! „Ona chce slyšet, že jí odpouštim a já chci slyšet blbé děkuju... No, ani jeden ta slova neuslyšíme... Škoda...“ Promluvil jsem sám k sobě a povzdech si.

Byl jsem hlupák. Mohl jsem se otočit a v klidu odejít s pouhou myšlenkou na to, že jsem z dálky viděl své sourozence, odbyl jsem si tím tak rodinný sraz po několika letech a mohl jsem se jít toulat po světě a nemyslet na ty dva. Jenže jsem vlk líná, vlk urážlivá a já si prostě musel jejich směrem zavrčet. Zdržel jsem se tím a dopomohl si k tomu, že mě jeden z hnědých spatřil. Laura, což bylo ještě horší, než hlupák Deliven.
Kdybych odešel, byl bych za hlupáka, což mi nevadilo, ale chtěl jsem vědět, co mi chce říct, posadil jsem se tedy na zadek, narovnal se v zádech, zvedl hlavu a čumák namířil lehce do vzduchu. Sledoval jsem Laura přimhouřenýma očima, přestal cenit tesáky a tvářil se kamenně, což mi problém nedělalo. Vždy jsem se tak tvářil, ale tentokrát jsem dával najevo, že jsem sám celý z kamene a nějaká omluva mířená mým uším by byla stejně platná, jako omluva šutru, na který jste omylem šlápli na cestě.
Pozdravila, ale já ji pozdrav neopětoval, dával jsem tím najevo, že se stále zlobím, že jsem zklamaný, že mě zradila. Jo... Zlobím se. Odpovídal jsem na její otázky pouze v hlavě, protože to jinak nešlo. Nejdříve jsem ji odpověděl s klidem, ale každou další otázkou byl můj vnitřní hlas hrubší, hlasitější, naštvanější. A ty bys odpustila někomu, kdo tě chtěl zabít? Kdo nečině přihlížel, a navíc tomu, kdo má být tvoji rodinou? Možná to, že byla Laura má rodina byl důvod k odpuštění, ale rodina by takovou věc nikdy neudělala, proto se ten důvod nuloval. Špatně jsem pochopil, že mě ta vlčice chtěla zabít?! Vyštěkl jsem a přimhouřil zrak natolik, že mé oči byly pouhými, zelenými linkami, jizva pod okem se napnula a začala pálit, ale nechal jsem to být. Mohla se otevřít, mohla začít krvácet, bylo by mi to jedno. Nikdy jsem nikomu nic neodpustil, myslíš si, že budeš vyjímka? Uvnitř jsem se pohrdavě zasmál. Neměl jsem důvod komukoli odpustit, všechny činy měli důvod a nikdy, nikdo nekonal bez rozmyslu, odpouštět nejde.
Možná si myslela, že mě obměkčí pochvalou mé srsti. Už nejsem černý, že? Položil jsem ji jednu otázku, kterou bych nejraději položil zcela jiné vlčici. Už nejsem jako otec, že? Upřímně jsem doufal, že ta vlčice už někde hnije v zemi, že ji vrány vyklovaly oči a vytrhly jazyk.
podívala se dozadu, stejně tak i já. Pochodoval k nám prostřední. Houpal se ze strany na stranu a snažil se přiblížit, choval se jako šašek, vždy se choval jako šašek, ale byl vlče, to ho omlouvalo. Už byl dospělý, měl se chovat rozumně. Ještě k tomu se rozhodl šišlat, co ho to napadlo?!
Musel jsem si jeho slova několikrát přehrát v hlavě, než jsem jim porozuměl, nechápavě jsem se na bratra zamračil, byl vážně tak hloupý? Ano, když mě viděl naposledy, byl jsem černý vlk se zelenýma očima. Pak mi však přibyla jizva, odtrhnuté ucho, má srst se změnila, na krku jsem měl dračí vajíčko, ale to neznamenalo, že se změnil i můj pach. Každý by svoji rodinu měl poznat na kilometry, ale on očividně ne. Ty hlupáku, oslovil jsem ho ve své hlavě se zakroucením hlavy. „Ne... Neznáš...“ Nemohl jsem si tenhle sarkasmus odpustit, i když jsem ho tak nerad používal.

První, co mě napadlo, když mě Vločka oslovila bylo to, že kvůli mě přišla o tu vyřezávanou bednu. Získal ji tříbarevný vlk, no... Byl jsem rád, že jsem ji nemusel tahat, byl jsem rád, že mě nikdo nepeskoval za to, že jsem ji nechal tahat Vločku a měl jsem být peskován za to, že ji nějakej ničema ukradl? Zcela lhostejně jsem pohodil mokrou hlavou k Vločce, odlítlo ze mě pár kapek, černých kapek, kterých jsem si všimnul až později. Tvářil jsem se nenuceně, bedna mě vážně nezajímala. „Ano?“ Bylo to něco mezi zabručením a povzdechem. Její další slova mě vykojelila. My skoro umřem a ona se zajímá o moji srst? proč se nezajímá o svoji? Sám dobře vim, že mokrej vypadám divně... Ona taky jako mokrá není žádná krasavice... Odfrknul jsem si a pohodil hlavou, takže odlítlo dalších pár kapek. Nechtěl jsem odpovídat, protože nebylo jak, prostě jsem chtěl odejít a neřešit. Ale moje přehnaná starost mě donutila podívat se sám na sebe. Sklonil jsem hlavu a ztratil dech a s tím i nějaká slova. Moje srst.... Má černá srst. Vystrašilo mě to, zcela jsem zapomněl na svoji prosbu k Životu, myslel jsem si, že za to mohla slaná voda. Ale byl jsem v ni už mnohokrát, nemohlo to být tim, to jsem chápal. Kapaly ze mě černé kapky, každá kapka odnesla kousek mě. S pootevřenou tlamou a zcela zděšený jsem sledoval kapku, která se vpíjela do písku. Černá kapka, kapka barvy noci.
Zvedl jsem tlapu, bylo zvláštní pohybovat bílou tlapou, na které se rýsovali zelené žilky. Tohle myslel bonusem? Nejspíše ano, protože já chtěl být černý a bílý, ne zelený. Tlapou jsem si chtěl setřít vodu z hlavy, akorát jsem si tak slanou vodu setřel do očí a to šíleně pálilo. A Vločka může odejít. Vážně to bylo první, co mě napadlo? Že už u mě Vločku nic nedrží? No, vždycky jsem byl divný.
Mezi tím se začal tříbarevný vlk vztekat, že je truhla prázdná. No, ještě bych riskoval krk pro nic... Takhle jsem riskoval krk pro jinej krk... Pohlédl jsem krátce na Darkallaina, který ležel kousek ode mně, mokrý, ale živý, dýchal. Byl jsem zcela klidný do chvíle, než tříbarevný vyjel na Vločku, že to je její vina. „Zmlkni ty imbecile!“ Krátký nával zuřivosti, potom jsem byl zase klidný a každý mi byl lhostejný.
Hašteření tříbarevného a Luciana mi bylo ukradené, nehodlal jsem se k nim připojit, ještě bych si ihned ušpinil bílou srst, to tak! Tůdle! Zaregistroval jsem však pohled Darkallaina, přejel mi mráz po zádech, pohled rudých očí mi nebyl ani trochu příjemný, nemáš zač. Snažil jsem se v hlavě napodobit jeho hlas, když už od něho nic nepřicházelo.
Přestal jsem věnovat i pohled jemu a raději se snažil najít nějakou čistou, sladkou vodu. „Potřebuju se umýt a smít zbytek černé srsti... Není tu náhodou někde poblíž jezero?“ otázku jsem položil pouze sám sobě, samomluva. Věděl jsem, že jezero poblíž je, potkal jsem u něho Vločku, když jsme šli k Životu - respektive, u toho jezera mě připravila o rybu, kterou jsem slíbil Lylwelin za cestu k Životu. A takto se spojili cesty Meinera a Vločky! Jak smutné, že kousek od toho samého jezera se jejich cesty rozpojí... Ještě tak vědět, pro koho to bude smutné...
Ozval se Darkallain, začal děkovat, konečně. Život někomu nezachraňuji jenom tak na počkání. Natočil jsem tělo k němu, snažil si držet kamennou tvář a neprojevovat city, ještě by si myslel, že mi na něm záleží. Druhá věta mě však donutila povytáhnout koutky tlamy víš. Samozřejmě... Něco za něco, heslo, kterým se řídím už dlouho. Mohl jsem si říct o cokoli, já jeho život zachránil, on ho jediným příkazem zase mohl někomu vzít. Já jeden život zachránil, ale on by ho musel vzít, aby byly váhy vyrovnané.
Neměl jsem však nikoho, koho bych nutně potřeboval připravit o život, tak můj nápad tedy padl. Smutně jsem protáhl tlamu a dlouze vydechnul. Nic mě nenapadá. Kníkl jsem smutně. Co bych potřeboval? Nic. Co mi může dát? Nic.
Asi toho budu litovat, hluboký nádech. „Už nikdy... Nikdy... Nikdy,“ i když jsem se chystal říct blbost, musel jsem ji říct důležitě a zveličit ji. Musel jsem se znova nadechnout, než jsem to mohl dopovědět. „Už se v mé blízkosti nikdy netop, jasný?“ Nedělal jsem si srandu, nedělám si ji, můj pohled byl vážný. „Nebo se nauč plavat.“ To by bylo i lepší, ulehčil by práci dalšímu, potenciálnímu záchranáři.

Jak jsem si mohl být jistý, že za těmi dveřmi je východ a žádné nebezpečí? Jednoduše, nijak! Ale mohl jsem to aspoň zkusit, kdyby za těmi dveřmi nebyl východ, ale příšera, zemřeli bychom. Ale také bychom zemřeli, kdybych nezkusil ty dveře otevřít, zcela logické.„Jednoduše,“ syknul jsem a udělal mezi slovy dlouhou, dramatickou pauzu. „Nijak!“ Pořád jsme pro to dělal více, než Vločka. Jestli tady umřu... Jestli tady umřu! Hledal jsem něco, čím bych mohl svoji výhružku dokončit, ale nic inteligentního mě nenapadalo. Chtěl jsem říct, že můj duch bude po zbytek života Vločku strašit, ale ona by tu zemřela se mnou, takže asi tak. Tak budu trofejí, no... Jako výhrůžka to absolutně neznělo, ale to mi bylo fuk.
Vločka se rozhola, že mi vyřve díru skrze hlavu, ještě trochu hlasitěji a určitě by se jí to povedlo! Křečovitě jsem při jejím křiku zavřel oči a zkřivil tlamu, uši připlácl k hlavě a snažil se neohluchnout. Úspěšně, ale hlava mi třeštila jako zvon. Na prázdno jsme klapl zubama. Nám?! To já si tam lámal kosti a způsoboval pohmožděniny, když jsem se snažil ty dveře otevřít, Vločka se zajímala o nějakou zatracenou bednu, kteráý určitě východ neukrývala.
Pro všechny svatý se loď znova pohnula, to nebylo dobré znamení. Bedna, na které jsem stál se zhoupla a já spadl do slané vody, ale tím, že se loď pohnula, se pohnuly i dveře a otevřeli se. Na nic jsem nečekal, prudkými pohyby jsem se snažil dostat na nohy a zaregistroval akorát to, že na nás vlci křičí, ať ihned vypadneme na břeh. Neřešil jsem, kdo kam běží, kdo koho přeskočí, aby byl rychlejší, ale na velice krátkou dobu mě zaujal tříbarevný vlk, který se rozhodl ukrást bednu, kterou našla Vločka. Nezájem. Staral jsem se o svou kůži! A srst.
Nohy mi kmitaly jako o závod, s jedním pádem jsem vyběhl schody, které mě dostaly opět na vrchol dřevěné konstrukce, ze které jsem seskočil za Vločkou dolu. Ale ne, ale ne, ale ne... Můj mozek opět zmatkoval, voda byla všude kolem pod dřevem a to znamenalo jediné. Skoč a plav! Proč já? Proč má srst, prosím ne, ne! Kňučel jsem na hraně dřevěné konstrukce a díval se pod sebe na vodu. Tříbarevný, Darkallain a Lucien s tím černo-bílým už skočili dolu, o Vločce jsem nic netušil, ale o sobě jsem tušil jediné. Neskočím! Raději bych tam umřel, než abych skočil do vody, ale osud si mě očividně chtěl ještě nějakou dobu nechat živého pro další problémy. Loď se lehce zhloupla, ale natolik, abych se moc předklonil přes okraj a nezvládl udržet balanc. Mával jsem tlapama jako křídlama a snažil se vzlétnout, abych do vody nespadl. Neúspěšně.
Voda chutnala odporně, slaně, skoro jsem se dávil, snažil jsem se tu vodu nepít, hlavu jsem držel co nejvýše nad hladinou a kopal nohama, abych se dostal na břeh. Šlo to vcelku lehce, dokonce jsem se stihl i rozhlížet okolo sebe, tři vlci na břehu, zbývala Vločka, Darkallain a já. Darkallaina jsem viděl akorát skákat do vody, Vločku vůbec, třeba se rozhodla zůstat... Nepravděpodobné... Ale Darkallain nikde a nakonec někde. Všiml jsem si akorát jeho tlap, jak máchají ve vodě, ale zbytek nikde. na krátko jsme spatřil i čumák, ale následně nic. Zděsil jsem se, něco ho stahuje dolu, něco ho stahuje! Přidal jsem, abych byl na břehu rychleji, ale břeh byl zcela jiným směrem.
Aniž bych to tušil, otočil jsem tělo směrem Darkallain a plaval mu očividně na pomoc. Otoč se a neřeš ho! Panikařil hlas v mé hlavě, ale tělo ho ignorovalo. Těkal jsem pohledem kolem a snažil se zahlédnout Darkallaina, ještě jeho mrtvola neplavala na hladině, což bylo jediné štěstí, chňapl jsem po jeho srsti na krku, ale nejsem si zcela jistý, jenom vím, že jsem ho držel a to také bylo nejdůležitější. Mohl jsem ho klidně i tahat za ocas a bylo by mi to fuk! Srst nasákla slanou vodou byla odporná, chtěl jsme ho vyplivnout, až budeš chutnat líp, tak ti pomůžu! Ale už jsme ho držel, snažil jsem se překousnout chuť a také se snažil o to, abych se sám neutopil.
Darkallain musel z počátku schytat několik kopanců, než jsem našel pohodlnou polohu na plavání a tahání několika kil živé nebo mrtvé váhy.
Zadní noha zavadila o dno, dobré znamení, ještě několik odrazů a už jsem normálně dosáhl. Pro jistotu jsem Darkallaina dotáhl do mělčiny a tam ho pustil, vyplivnul slanou vodu, několik hnědých chlupů a plahočil se na břeh. Už nikdy více... Na nějakou dobu jsem hlavu zaklonil a uvažoval, kde se nachází nějaké jezero, kde bych mohl smít slanou vodu, než zcela oschnu. Nehodlal jsem chodit po světě a mít srst zacuchanou a slanou.

Nesouhlasně jsem k Vločce zakroutil hlavou. „Nemám potuchy, ale jestli to není východ, vážně mě to nezajímá.“ Prioritou bylo dostat se ven, ne zkoumat pitomou, vyřezávanou bednu. Šťastně jsem vyštěkl, když se předemnou zjevilo něco, co by mohlo východem být, kdyby to však šlo otevřít. Prudce jsem do toho narážel tělem a snažil se to otevřít, ale po pár minutách mě už bolelo celé tělo a hlavně rameno, kterým jsem do dveří neustále vrážel. „Jestli tu bednu potáhnu nebo ne vážně rozhodnu až potom, co se tenhle krám otevře!“ Trochu mi ujely nervy a tak jsem na Vločku nemile vyštěknul.
Vážně jsem se nehodlal omlouvat v této chvíli, zatřásl jsem hlavou a vrazil do dveří znova, pohnulo se to! To jsem si však jenom myslel, něco se pohnulo, ale ne dveře.
Nebylo by to tak špatné, vrzalo to i předtím, tentokrát prostě hlasitěji, ale ona se voda začala dostávat do té místnosti, kde jsme byli s Vločkou uvězněni!
Nastala panika, panika z mé strany - netuším, jak to nesli ti na druhé straně - ale vím, jak jsem to nesl já: Řinoucí se voda mi naháněla největší strach, ta voda, totiž pěkně slepovala srst do nechutných cucků. Můj plán byl jednoduchý, vyskákat na největší bednu, kterou jsem našel a snažil se zůstat suchý. „Prosim ne. Prosim ne. Prosim ne. Prosim ne.“ Páska se zasekla a já tahle slova použil jako modlitbu. O můj bože, panečku, moje sladká matko! Já nechci zemřít špinavej, mokrej a navíc uzavřenej s naprostýma cizincema v dřevěné jeskyni! Kňučel jsem se staženým ocasem a ušima staženýma k hlavě. Pak jsem si uvědomil, že Vločka vlastně ovládá vodu, mohla něco udělat. Rozhodně jsem však nechtěl prosit. „Pro dobro všech na světě, udělej něco s tou vodou! Můj plán je zemřít jako starej, šedivej a zmrzačenej vlk, chci být sežrán červy a mrchožroutkami, ne rybama!“ Žádné prosím nezaznělo, ale "prosím" z mého hlasu přímo řvalo.

// Přísahám, že mám rozepsaný post v Pc, ale nyní jsem na mobilu, takže post zítra :/ :)

Vločka mi vnukla fajn nápad, až mě příště někdo naštve, prostě ho uvěznim v nějakém dřevě a zmizim. Neznělo to vůbec špatně a určitě bych našel vlky, na kterých bych to ihned vyzkoušel. „Už jsem ti myslim říkal, proč jsem na tu kůru stromu zíral a myslim si, že ti to můžu zopakovat, ale rozhodně ne nyní.“
Otřásl jsem se, jako bych ze sebe chtěl něco shodit, nejlépe všechnu tu vlhkost a nepříjemný pocit, že mě pohlcuje voda a vodní rostlinstvo. Marně, pořád jsem to všechno cítil. Najít východ... Možná díra, možná nějaký poklop... Možná... Rozhlédl jsem se kolem sebe a všimnul si, že jsme částečně potopeni, což se mi vůbec nelíbilo. Možná východ může být i pod vodou. Doufal jsem, že ne, ta voda se mi vůbec nelíbila, navíc byla studená a já nechtěl být zbytečně mokrý.
„Porozhlédni se támhle,“ hlavou jsem pokynul k levé straně. „Já půjdu kouknout na druhou stranu. Hledej všechno, všechno, co vypadá divně, třeba tu navíc bude něco,“nebo někdo,„zajímavého.“ Bylo to něco mezi rozkazem a prosbou, více s důrazem na rozkaz, ale tušil jsem, že Vločka bude určitě hledat, kdo by tam také chtěl být uvězněn? Nikdo. Vlastně, byla by to vcelku fajn schovka před světem, nebýt té vlhkosti, klidně bych to nazval vlastním domovem. Prvním, pravým domovem, který by patřil pouze mně.
Udělal jsem několik kroků ke stěně po pravé straně a prohlížel si vše, co mi stálo v cestě, ztrouchnivělé dřevo, dřevěnou krychli, dřevo, které tam muselo spadnout při Vločky pádu, zkrátka všechno. Udělal jsem i několik kroků do vody, kdybych tou vodou nebyl znechucený, vlezl bych dál, abych to důkladněji prozkoumal, ale srst mi byla cennější než život, otočil jsem se a prozkoumával další kus.
Na krátko můj pohled zaregistroval další bedny, naprosto stejné, jako ty ostatní a jedna jiná. Prostě se špatně vytvarovala, to je toho, protočil jsem nad tím očima a chtěl pár beden odsunout, abych se podíval, co je za nimi. Východ mohl být kdekoli!

//Pardon, že je to kratší a za čekání, musela jsem jít nakupovat >.<

Z mého hrdla se vydalo tiché zavrčení, abys nedorazil o pár sekund později, hrdino. To zavrčení směřoval k černo-bílému vlkovi, který se rozhodl, že mi svoje pozadí strčí před čumák a procpe se přede mně. Nechápal jsem, kam pospíchá, zatim se to všechno jevilo jako rozvrzaný, dřevěný chumel, který vytvořil něco na způsob jeskyní. Zalez do jedné a nech se sežrat! Ani nevim, jestli jsem to myslel na sebe ve třetí osobě nebo k tomu černo-bílému vlkovi, nebylo to podstatné, podstatné bylo najít příšeru, které bych obětoval všechny ostatní a následně se stal jejím přítelem.
Zaznamenal jsem, že Vločka a další vlk, který se představil jako Darkallain - zajímavé, trochu delší, ale zajímavé jméno - ostatní zůstali ticho, také bych zůstal, ale nějak jsem se musel držet pravidla, že když o mně mají kolovat pomluvy, ať neříkají "ten černý bez ucha". Přiblížil jsem se tedy k tmavě hnědému vlkovi Darkallainovi a pokývl hlavou. Nejspíše ani moje jméno nechtěl znát, ale co? Já také jeho jméno nechtěl vědět a zaslechl jsem jo. „Já jsem Meinere,“ nenucené, s lhostejným podtónem.
Trochu jsem si připadal jako při čekání na smrt. Nikdo se nikam nehrnul, jenom já pomalu a netrpělivě nakračoval za ostatními a chtěl zařvat, „hejbněte kostrou!“ Naštěstí potom, co jsme vyšlapali po schodech, které mi připomněli výšlap ke smrti a to mě donutilo oklepat se, se prostor rozšířil. Hm... A co když tu žije někdo podobný Smrti a Životu? Hm? To taky byla možnost, zvláštní místo, zvláštní způsob nalezení, není to i takhle s těma dvěma? Ale... Jak by se jmenoval? Život, Smrt a? Nikdo, kdo by tam mohl žít mě nenapadal. Ta myšlenka, že tam někdo bude, byla asi stejně šílená jako rozhodnutí tam vůbec vlézt.
Párkrát jsem přešlápl z tlapy na tlapu, zaposlouchal se do tichého vrzání dřeva a nasál do čenichu vlhkost dřeva. Chtěl jsem se někam vydat, když v tom dřevo zakřupalo. Myslel jsem, že pod mýma nohama, uskočil jsem dozadu, ale to nebylo u mě, to bylo dál. U Vločky, která... Která se propadla do země... Doslova. Řekl jsem si to poměrně v klidu, až pak mi to došlo, přiskočil jsem k díře, kde se propadla, dobře, dorazil jsem až třetí, přede mnou ještě strakatý vlk a Darkallain. Další vlk pronesl něco o tom, že každá výprava potřebuje oběti, trhnul jsem k němu hlavou a na prázdno klapnul zubama. Aby si ta oběť náhodou nebyl ty! Co si sakra myslel? Že mu všichni dají za pravdu a půjdou si po svých prozkoumávat dřevěnou tentononc, co jsme našli? Ano, našli, mohl to kdokoli z nich vidět první, ale neprozkoumal to dřív, než sem dorazili ostatní, tudíž jsme to objevili společně.
Ani nechápu, proč jsem tu blbost řekl: „Jdu za ní. Dva mají větší šanci.“ Vcelku to vyznělo, jako bych se cítil provinilý za to, že tam Vločka spadla... Možná trošičku, to já jsem chtěl jít chytat ryby a nebyl schopný vybrat místo, naklusal až sem k pláži a následně šel sem. A pokud se zabiješ... Netušil jsem, jak tu větu dokončit. Svět bude ihned o něco veselejší, protočil jsem nad vlastními slovy očima, prozkoumal díru, jak a kam přesně skočit - i když moc na výběr nebylo, dole bylo dřevo, dřevo, rozlámané dřevo a Vločka. Skočit na ni by bylo velice nevhodné... Zauvažoval jsem nad tím a připravil se ke skoky. Nejsem ladný skokan, určitě si rozbiju tlamu, ne-li se propadnu o patro níže. Ale co? Jsem zvyklý, že jsem za hlupáka. „Jestli tam skočim a oba dva vylezeme živý, budu u tebe mít dluh za to, že jsem ohrozil svůj život, jasný?“ Zamumlal jsem a co nejopatrněji se snažil seskočit o patro níže vedle Vločky.
Dopad to byl vcelku tvrdý, ale měkčí, než jsem předpokládal. Doskočil jsem na nohy, projela jimi štiplavá bolest, ale to bylo všechno, byl jsem živý, tělesné zdravý, což se nedalo říct po psychické stránce, když jsem se tak nesmyslně vrhnul do díry. „Tak fajn, ve dvou se cesta ven najde snáz...“ Odkašlal jsem si. Jeden východ pro propadlíka a magora, nějaké nabídky? Než jsem myšlenku dokončil, už jsem byl na takovém menším průzkumu dočastného, dřevěného vězení. Není dřevo v rámci magie země? Přece... Přece bych měl zemi ovládat slušně, ne? No... Ale to tvrdila Smrt, stejně jsem pochyboval, že s vlhkým dřevem něco provedu...