Příspěvky uživatele

< návrat zpět

S radostí. Nechat věci plavat mi moc nešlo, ale zrovna tohle byla věc, která pro můj život nebyla potřebná a tudíž jsem si ji nepotřeboval pamatovat.
Musel jsem se zasmát. Sice krátce, ale zasmál jsem se. Vybavil se mi totiž můj život. Otec zdrhnul... Očividně sám Mistoke do toho stádia nedospěl, udělal si vlčata a zdrhnul. Roztomilé. Nezodpovědné. „Věř mi, vzal bys kramle a nebyl bys ani první, ani poslední...“ Mlasknul jsem. Nebyla to žádná útěcha, ani postrčení do toho kroku. Naopak, kdybych jistil, že si Morfeus někde udělal vlčata, následně zdrhnul, zabil bych ho. Přeci, udělal by si je se špatnou vlčicí, ona by byla schopna zabít vlčata a zbytek je zřejmý. Několik mrtvých.
Ten útěk a to všechno, to byl hlavní důvod, proč jsem nechtěl vlčata. Nechtěl jsem, aby kvůli mému případnému útěku někdo trpěl. Bylo by to nefér. Narodil by se jeden černý a jeho život by byl v troskách. Matka by ho nenáviděla a on byl černou ovcí... Doslova. Věřte mi... znám to.
V hlavě se mi ozvala cizí myšlenka. Morfeusova. Zamračil jsem se, neměl mi co lézt do hlavy. Na krátko jsem i ohrnul pysky na náznak toho, že tohle už dělat nemá. Moje myšlenky jsou moje, ještě jednou mi je přečti a bude to to poslední, o uděláš. Vzkaz pro něho, kdyby mi je náhodou opět přečetl.
Svoji myšlenku dokončil nahlas, já mlčel, na důkaz toho, že jsem naštvaný.
„Jak jsem říkal, plánuju tu být ještě dlouho a jsem schopen si sežrat vlastní nohu.“ Dokonce jsem slíbil, že jestli ještě jednou potkám onu vlčici, ukoušu si všechny nohy, aby mě viděla vykrvácet. Udělal bych to jenom proto, aby věděla, že je to její chyba. Že zemřu, protože to stejně chtěla udělat. Protože je černá, zlá...
„Maso, jako maso. Červy, co v tom mase lezou, jsou pouze další maso...“ Pokrčil jsem nad tím rameny. Každopádně, pokud nemusim, červa nesežeru.
Zvedl jsem svůj línej zadek ze země, oklepal sebou a rozhlédl se kolem. Jídlo... Už dlouho jsem nejedl. Plán toho dne pro mě byl tedy prostý, najíst se. A tak jsem kousek od Morfeuse vyšel hledat žrádlo.

Hůř? Ano i ne. „Ale to by znamenalo, že budeme ti chytří. Nejchytřejší a nejlepší. Sice... Budeme se muset bavit jenom s hlupáky, ale budeme nejchytřejší...“ Byl bych však raději, kdyby po zemi chodili normální vlci a já byl mezi nimi průměr. Být ve všem prostřední, to by se mi líbilo. Ale nebyl jsem skoro v ničem prostřední. Narodil se první, objevil magii jako poslední, snad ve všem byl nejhorší...
Dost mě zaujala jeho poznámka, že se s tupci nebaví, zvedl jsem hlavu a s přimhouřeným zrakem ho sledoval. Jako bych mu chtěl vypálit do kůže díru pouhým pohledem. Hm... Jestli si myslel, že mu chci položit otázku, byl na omylu. Pouze jsem se tak musel zatvářit. Nebral jsem to jako urážku nebo snad pochvalu, že nejsem hlupák. Pouze mě to zaujalo.
Třeba tupec nejsem... Narozdíl od některých. Možná... Ztratil jsem se ve svých myšlenkách, jako by duše opustila tělo a před Morfeusem zůstala prázdná schránka s prázdným pohledem. Tupec tupcem nazývá... To by však znamenalo, že idiot idiotem nazývá. Nebyl bych tupec, byl bych rovnou idiot. To bylo horší a já nechtěl být idiotem. Nejsem idiotem, on jím prostě je, všichni to vidí, ale nikdo nemá odvahu, aby mu to řekl. Nechápu, proč jsem se zase trápil myšlením ohledně bratra. Donutil jsem svoji duši vrátit se do těla zrovna ve chvíli, kdy Morfeus pronesl další poznámku k mému vzhledu.
„Děkuju.“ Aspoň jednou jsem v tom nemusel hledat podlost a slušně poděkovat - což jsem nedělal často.
Moje mimické svaly se začaly napínat a vytvářet zvláštní výraz, který nedokážu popsat. Jizva pod okem se natáhla a začala štípat, jedno oko jsem měl přimhouřené, druhé otevřené. Hlavu natočenou do strany. „Na jeden hladový krk je to moc filozofie...“ Podobní mudrorádci se mohli jít klouzat, nerozuměl jsem jim... A ani jsem nechtěl.
Dost mě zaskočilo, že Morfeuse děsí mít vlčata. Myslel jsem si, že vlčice už od malička touží po vlčatech, narozdíl od samců, kteří musí dospět. Samci po nich touží v pokročilejším věku, a když se narodí, nemohou se jich podobně, jako vlčice nabažit. Morfeusova slova mi tedy ulevila, je malá pravděpodobnost, že po nich tedy někdy budu toužit. Úlevné, vydechl jsem. „Mít vlčata odpuzuje a děsí víc vlků, takže klid.“ Problém by nastal, kdyby vlčata chtěla Morfeusova partnerka.
Odmítl žrát vzdechliny nebo se nad tím aspoň ofrňoval. Ty si nepoznal hlad, co? V hlavě mi probleskla krátká scénka o tom, jak ten černo-bílý vlk vyrůstá ve smečce, lovci mu loví a on pouze žere do sytosti. A my, tuláci za hranicemi žereme vzdechliny. Kůže nám obepíná páteř, lopatky a žebra, doufáme ve vyzáblého králíka... Toho však pro zábavu chytlo vlče ze smečky, jako důkaz své síly... Takový hlad mě potkal jenom párkrát, když jsem začal žít sám, lovit ve dvou je něco jiného, než lovit v jednom. „Jednou přijde hlad, kdy pro tebe bude zdechlina nejchutnější pochoutka.“ Pochyboval jsem, tady bylo jídla dost.
Na kamzíka jsem si vzpomínal, nelovil jsem ho právě s Morfeusem? Nejspíše nebo něco jiného. Muflona? Správně, muflona. Kamzíka jsem ještě nežral. „Já se klidně spokojím s králíkama... Pomstim se jim za jejich pokus o moje zprovození ze světa.“ Krátce jsem zavrčel a klapnul zubama. Třeba to mé lži dodá jiskru.
„Třešně?“ To neznělo, jako býložravec nebo ryba...

// Hodím post až zítra, odjíždim k babi :)

//Kdybych totiž nenapsala hned, tak napíšu od zítřka za půl roku :D

tázavý pohled bez otázky. Nasadil jsem tedy ten stejný pohled a čekal, jestli z Morfeuse vyleze otázka nebo ne. Otázka nepřicházela, takže jsem sesadil tázavý pohled a opět nasadil tu neutrální, kamennou masku, která byla stejně, jako kámen tvrdá. Tvoje pohledy už musí každého iritovat... Nemyslíš? Začal jsem na sebe zase mluvit ve třetí osobě. Nelíbilo se mi to, ale aspoň jsem s někým mohl mluvit, přesto, že kolem mě někdo nebyl. Nebo kolem mě mohl být nějaký tupec, bylo pak mnohem výhodnější mluvit se sebou, než s tupcem.
Dobrá otázka! Poznamenal jsem, zaklonil hlavu a snažil se na ni najít odpověď. Viděl jsem akorát tak zataženou oblohu a nic víc, občas nějaké ptáky, které letěli do teplých krajin a jinak listy, které vítr nesl do neznáma. „Třeba si při každém narozeném vlkovi Život hází mincí... Jedna strana je pro normální vlky a druhá pro tupce. Samozřejmě, je to nevyvážený. tupců je víc.“ Jedna filozofická úvaha z vlastní tlamy. Pravděpodobnější bylo, že za to může výchova. Ale já byl vychován v nepřátelském prostředí... Deliven a Laura také... Přesto, myšlenku jsem nedokončil. Mohl jsem nazvat tupcem akorát Delivena, ale co já? A Laura? Byli jsme také tupci? Tázavě jsem pohlédl na Morfeuse, jestli mi na nevyslovenou otázku odpoví, ale nečekal jsem jakákoli slova. Zakroutil jsem hlavou a zhluboka si povzdechl.
„Hm... Tak to ti už neodpovim.“ Zamračil jsem se. To plánování... Já měl svoje pravidla, Morfeus měl očividně zcela jiný.
Hlavu jsem skonil k zemi, podíval se na svoje přední tlapy a přešlápl z levé na pravou. Prohlížel jsem si černou a bílou barvu, černé a bílé žilky, zelené žilky. Země... Upozornil jsem sám sebe a stále se díval na tlapy. Koutek oka mi však cukal k trávě předemnou, lepší v ovládání země. Silnější, rychlejší, vytrvalejší, obratnější, chtěl jsem to všechno vyzkoušet, ale byl jsem líný. Tiše jsem zasténal, lenost byla moje slabina. „Třeba jsme všichni idioti... Jenom si to nepřiznáme. Můj idiot mi to taky nevěřil.“ Po posledním slově jsem zvedl hlavu a zkoumavě se zadíval na Morfeuse. Zajímalo mě, jak na to zreaguje. Jestli bude souhlasit, jestli moje tvrzení upraví nebo ho prostě vyvrátí.
Můj výraz zcela stuhnul pi následující otázce. Nechci partnerku, proč chtít vlčata? Přesto to byla zajímavá otázka. Kdybych měl třeba jiná vlčecí léta, chtěl bych je... Kdybych otce i matku, chtěl bych je... Nedokázal jsem povolit svůj výraz, stále jsem byl z otázky zaražený. Nemohl jsem říct prosté ne, chtělo to odůvodnění.
„Ne.“ Delší odmlka. „Minulost mi to nedovoluje.“ A bylo to, krátké a výstižné.
Otázka ohledně jídla mě však zaujala více. „Rád a cokoli... Kromě zdechlin v polovičním rozkladu,“ na důkaz znechucení jsem sebou ošil.

Tu, tu... Já bych možná tentokrát mohla, jet. Záleží na penězích a ty momentálně nemám :D. Nejbližší přijdou až o narozeninách (12 dní po srazu, pff...). Ale třeba by to šlo :D. Jenom, trhy? No... Tyhle akce moc nemusim, ale přežila bych :D. Problém nastává ve chvíli, kdy se ztratím na minutu ve vlastních myšlenkách a zmizim z dohledu, moje bídné schopnosti by mě dovedly tak akorát do Žitný nebo k nejbližšímu mekáči, ne dál :D.

Datum je mi teoreticky jedno, záleží na těch penězích a máme :)

//Post se mi už dvakrát smazal. Tohle je psaný už trochu v nervozitě a s nadávkama...


Zamračil jsem se. Smál se Morfeus mně nebo králíkům? Respektive, on se nesmál, ale chtěl se smát. Držel to uvnitř sebe, div se smíchem nezadusil. Klidně se zasměje… Pobídl jsem ho a švihnul nad tím ocasem. Kdo všechno ho mohl slyšet? Já, hraboši, krtci, ptáci a brouci, kteří to stejně nikomu neřeknou a v zimě chcípnou. Zima zase pěkně probere staré, polomrtvé a slabé. Zemřou, mrchožrouti budou hodovat na jejich mase a já budu hodovat na mase mrchožroutů. Nebo zmrzlých mrtvolek králíků a podobné havěti, co se přes zimu nikde neschová.
„Spíš mám děsnej hlad.“ To hlad mi ten přívěsek opatřil. Kdybych nebyl hladový, nedval bych se do potoka a nehledal rybu. Nikdy bych neviděl to hnízdo a nedoufal v holátka. Nevytáhl bych ho a nenašel vajíčko. A nepokoušel bych se ho sežrat… Hlad dělá s vlkem divy. „Přesněji bych řekl, že mám štěstí v neštěsí.“ Kvůli tomu vajíčku také dlužim vlčici rybu. A já svoje dluhy splácím, pokud však na vlčici už nikdy nenarazím… Nebudu muset nic vracet Ale já bych i vcelku rád znova potkal Lievenne. Ona a Morfeus tvořili pár vlků, jejichž společnost mi ani v nejmenším nevadila. Nic po mně nechtěli, do ničeho mě nenutili a nevyptávali se na hloupé otázky. „Máš štěstí, že si na nic takového nenarazil. Tyhle věci lákají vlky. Mladé, nerozvážné a naivní vlky.“ Oproti Morfeusovi jsem sám mohl být ještě mladý vlk, ale já byl už od života prozkoušený. Vyrostl jsem z doby, kdy jsem si hrál a naivně doufal v lepší místo a lásku matky. Byl jsem tak hloupý a naivní… Nejenom, že jsem doufal v lásku matky, ale také jsem doufal v hnědou srst a tak podobně.
Při záseku v jednom slově jsem našpicoval uši. Sám bych to té vlčici v klidu řekl nahlas. Bez váhání a záseku. „Svině… Správně, je to svině.“ Musel jsem to slovo říct dvakrát, aby to vyznělo, že to myslím vážně a nevadí mi o tom mluvit. Ať si mě klidně slyší! Už k ní nikdy nepáchnu! Maximálně tak k Životu, ten byl milejší, ale… Ne dokonalý.
Vcelku bych si přál mít za sourozence Života a Smrt. Klidně bych byl i prostřední, nezajímavý, nevadilo by mi to. Ona černá, on bílý. Já oboje, podobal bych se jim. Konečně bych se někomu podobal. Byla to zajímavá představa. Zlá Smrt, hodný Život a já neutrální, ledový ke všemu a každému.
Jestli chtěl plánovat něco, co by mu vždy vyšlo, musel plánovat jako já. „Když si budeš plánovat to, že vstaneš, nažereš se, projdeš se a zase půjdeš spát. Vyjde ti to. Věř mi, mám to odzkoušené.“ Zašklebil jsem se, k tomuhle totiž úsměv neseděl. „Ale co, taky se mi povedlo potkat idiota. Jeho ochránce a jeho chůvu. Nebyl to hezký pohled.“ A chápal bych ho mnohem více, nebýt bodu „partnerka.“
Já? Co já? Povzdechl jsem si, Už dlouho jsem si svůj den nenaplánoval, ale životní cíl jsem měl stále stejný. „Toulat se. Navštívit jednou nebo dvakrát Života. Toulat se a až přijde můj čas. Až budou moje neteře a synovci dost starý, aby vydechli naposled, zemřu. Svět se mě tak lehce nezbaví.“ Tentokrát jsem se i usmál. Zemřít, jako starý a seschlý byl můj sen. Ale mít neteře a synovce jsem upřímně nepotřeboval. Stačilo mi pomyšlení, že moji sourozenci už budou pouze kostrami a stejně tak i ostatní, co mi někdy ublížili.

Super akce a Meinere k tomu :3 :D

Značně se mi ulevilo, že téma vlčic se nechalo plavat. Úlevně jsem vydechl kyslík z plic a nahrbil se. Držet záda rovně mě bolelo mnohem víc, než být stále nahrbený a čumět do země. Země byla mnohokrát zajímavější než to, co po ní chodilo. Hlavně pokud byla tma jak v pytli a před váma stál vlk, co měl většinu srsti černou a pár bílých fleků. A jak asi z druhého pohledu vypadám já? Určitě dost zajímavě nebo divně. Šel jsem vůbec vidět? Dříve ne, ale nyní? Na půl? Třeba proto si Deliven myslel, že jsem duch... Ale den mu musel přeci rozsvítit v hlavě. Stále pro mě tedy byl idiotem.
Zvedl jsem se ze země, udělal pár kroků, přesněji dva dozadu, dva opět dopředu, protáhl si záda a ztuhlý krk. Mohlo to vypadat, že jsem na odchodu, ale já se ještě plánoval zdržet. V normální společnosti, aspoň na chvíli. Samota mi poslední dobou vadila. I ta krátkodobá. Naposledy jsem byl sám... Kdy? Když jsem odešel od Lievenne? Při cestě ke Smrti a do půl cesty k Životu? Samozřejmě... Pak jsem potkal Vločku a život nabral trochu aktivnější otáčky... Hlavně jsem s ní toho moc namluvil, což nebylo zrovna dobře. Ale ona mluvila taky dost.
Kdo? Hloupá otázka. „Ne, chtěli mě udupat králíci...“ Ani jsem u toho sarkasmus nepoužil. Tohle by muselo být zřejmé i největšímu tupci, co kdy chodil po světě. „To je na dlouhý, nudný a smutný vyprávění.“ A přitom stačilo říct jedno slovo. ‚Sestra.‘ Ta mě chtěla mrtvého, ale odmítla si zašpinit tlapky.
Smutně jsem protáhl tlamu. „Bohužel... Na to, aby ukrývala draka je moc malé a zkamenělé.“ Pohodil jsem lehce hlavou, vajíčko se zhoupnulo na řetízku a narazilo mi do hrudníku. Jako vždy, když jsem byl na cestě. Ale drak by vyřešil mnoho problémů... Jako nepohodlné vlky. Oběd a pomsta zároveň.
Pojem plující jeskyně asi nebylo to pravé, ořechové. „Něco takovýho... Bylo to ze dřeva a plulo to po vodě. Malém mě to s pár vlky uvěznilo na moři, ale světe div se, všichni přežili.“ Jednoho vlka bych na tom moři klidně nechal, zasloužil by si to za tu namyšlenost! Tříbarevný...
Morfeus také navštívil Života a Smrt. Našpicoval jsem uši. „Taky se tě Smrt pokoušela vyděsit k smrti?“skoro úspěšně. Ten její hlas mi v uších zněl až do dneška.
Poslouchal jsem dost krátké vyprávění a litoval, že není delší. Parnerka, piraně... To bylo asi tak vše. Pak akorát to, že bych si sám měla najít partnerku. Ne, děkuju. Stačí mi, že do sebe hučím sám. Nepotřebuju k tomu nikoho dalšího. Navíc... Aby dva byli partneři, potřebují se znát a mít dobrý vztah. První překážka, s jakýma vlčicema mám já dobrý vztah? Možná tak s dvěma, ale ani jedna z nich by mě nenazvala ani kamarádem, natož někdy v daleké budoucnosti partnerem.
„A... Co plánuješ teď?“ Jenom tak... Aby řeč nestála.

Kdybych neměl hlavu už nakloněnou do strany, určitě bych ji při dalších Morfeusových slovech naklonil. Chtěl jsem si připravit nějakou vele dlouhou odpověď s mnoha vedlejšími poznámkami, ale zvolil jsem kratší a jednoduší řešení. „Ne. Stále mnou opovrhují.“ A já jimi také. Sice jsem se změnil povrchově, ale uvnitř jsem byl stále stejný. Z bližší známosti s vlčicemi vzniknou vlčata, z vlčat vznikne nervní rodič a druhý na útěku. Průměrně tři vlci mají pak zpackaný život a jsou krmeni tim, jak jsou nechtění a pro svět nepotřební. No, pokud zajdeme do extrému, jeden z vrhu je navíc proklet čímkoli z druhého rodiče. Nikdy nebudu mít partnerku... Ani vlčata. rozhodl jsem se tak už jako malý, ale pro jistotu si to zopakoval.
„Život,“ přitakal jsem s pokývnutím. „Jako u tebe...“ Jaký důvod však měl Morfeus, že si nechal změnit srst, to jsem netušil a vědět jsem to nepotřeboval. Jeho důvody mi byly cizí a nejspíše tomu tak mělo být.
„Jo... Taky mi to Život slíbil... Ale... Ještě jsem neměl potřebu si to odzkoušet, takže nevím,“ moje paranoia neměla mezí. Furt jsem si myslel, že mě Život i Smrt okradla. Až na tu srst.
Sám jsem sice řekl rok, ale Morfeuse jsem musel poopravit. „Plus - mínus rok.“ Absolutně na tom nezáleželo, ale já prostě musel tu tlamu otevřít.
Ohledně svého roku jsem musel dlouho přemýšlet. Řekni dostatek, ale ne přebytek... Upozornil jsem sám sebe při zamteném otáčení do strany a přemýšlení. „Chtěli mě zabít, našel jsem s jednou vlčicí zkamenělé, dračí vajíčko. Šel jsem za Smrtí, pak za Životem. S několika vlky jsem objevil dřevěnou, plující jeskyni. Má srst se změnila a potkal jsem svou rodinu.“ Nejzajímavější bod byl akorát ten první, ty další byly... Nudné. Bez akce a tak.
„Takže ano. Smrt jsem navšítil. Chtěla si ze mně udělat trofej, ale nakonec mi splnila pár přání za nějaké kameny a odešel jsem.“ Při těch slovech jsem pomalu vracel hlavu k Morfeusovi a prohlédl si ho.„A tvůj rok?“
rozhodně jsem byl lepší posluchač, než vypravěč. Doufal jsem tedy v delší vyprávění, u kterého bychom se na nějakou chvíli zasekli.

Už se mi pomalu začala zjevovat ta známá, černá postava. Světle šedé oči, rudá jizva přes pravé oko a konečně... Bílé ornamenty? Na krátkou dobu jsem se zastavil, nechápavě naklonil hlavu do strany a snažil se zjistit, co se Morfeusovi přihodilo. Určitě to stejné, co se stalo i tobě, nevidíš? Znělo to logicky, kdo jiný dokáže s vlkem udělat něco takového, jako je změna srsti? Pouze Život, Smrt mě jaksi odmítla.
Morfeus mě zaznamenal, oslovil mě, ale já nezareagoval na něho. Stál jsem, jako tvrdé Y, zíral na něho s lehce nakloněnou hlavou a čekal. Na co? Nevim. Jo. Jsem Meinere. Odpověděl jsem mu nakonec ve své hlavě. Na povrchu s pouhým přikývnutím.
Kdo jiný bych byl? Sarkasticky jsem si mlasknul, otočil pohled někam do strany a rozhodl se odpovědět. „Změnil jsem se...“ To nevyznělo dobře, stále jsem byl Meinerm. Zcela lhostejným vlkem, ktrému na ničem nezáleželo. Který nikoho nepotřeboval a kterého nikdo nepotřeboval. „Ale jenom na půl...“ Zašklebil jsem se krátce. Stále mi vyznívalo směšně, že nejsem ani jedno, ani druhý. Jsem polovičatý.
Pohled jsem vrátil k Morfeusovi, sjel ho krátkým pohledem od učí až po špičku ocasu. „Stejná otázka...“ Byl to Život, že? Jelikož ano, chtěl Morfeus i něco jiného po Životě? Sílu, vytrvalost, rychlost... Další živel nebo magii... Cokoli...
Posadil jsem se na zem, ocas obtočil kolem předních tlap, narovnal se v zádech a zhluboka se nadechl. „Viděli jsme se naposledy... Skoro před rokem? Nepletu se?“ Nebylo to přesně, pamatuju si sníh, teď je podzim. Nejhorší období roku. Prší, je zima a chladno. Ten den bylo navíc nesnesitelné dusno. I když celkově pěkně, hvězdy - které mě nezajímaly - a ani chladné, ani teplé počasí.

//"tvář bez jediné známky chtíče žít." To je hnusný! :D

// Řeka Mahtaë

Obvykle jsem chodil svižnějším tempem, aby ostatní měli problém s tím, aby se mnou drželi krok. Tentokrát se mnou však krok nikdo držet nemusel a já nikam nespěchal. Nakračoval jsem pomalu, tiše, ale ztěžka. Pokaždé, když se moje tlapa dotkla země, jsem ucítil zvláštní bodnutí, které mi projelo celým tělem. Pocit viny? tu myšlenku jsem zamítnul tak rychle, že to ani nebylo možné. Vina mě netížila, řekl jsem pravdu, ta sice bolí, ale toho druhého. Mě nikoli.
Šel jsem nahrbeně, hlavu schovanou a marně se snažil zahřát. Od odchodu od řeky se můj pohled nezměnil, stále byl ledový, bez jediné emoce nebo známky studu. Ba dokonce ani lítost by se na něm nenašla. Pouze rudá, špatně zahojená jizva, dvě zeleně planoucí oči. Zelená, černá a bílá srst. Chybějící ucho a lehce cenící tesáky. Jednou nebo dvakrát jsem si tiše zavrčel, ale něco mi říkalo, že jsem na území sám a mohu si vrčet, jak se mi zlíbí. Neudělal jsem to, už jsem neměl potřebu. Moje vrčení by nikdo neslyšel a nebylo by to tolik efektivní. Nech si to vrčení pro ostatní... Pro ty, co si zavrčení zaslouží. Tentokrát jsem sám sebe poslechl. Schoval jsem tesáky pod pysky a nakračoval dál.
Udělal jsem dobře. Vítr ke mně zavál pach vlka. Byl dost blízký a vzdáleně známý. Vlk... Černý vlk... S bílou ponožkou... Jizvou... Pomalu jsem si ten pach už přiřazoval, ale nalezení jméno mi trvalo déle. Toho vlka jsem však ve své hlavě viděl ihned. Pomohl mi s lovem, smál se, když jsem spadl do řeky a pak odešel. Jestli mě nepoznal vlastní bratr, tak ani on... Pomyslel jsem si a krátce se zamračil.
Rozhodl jsem se vyzkoušet, jestli mám pravdu a Morfeus si mě pamatovat nebude. Šel jsem po jeho pachu, dělal přiměřený hluk, aby mě zaregistroval a snažil se tvářit stále chladně. Což mi jako jediné šlo.

// A co jinýho má dělat zbabělec? :D Válet sudy?

Čekal jsem jakoukoli reakci, ale Deliven byl očividně zbabělý. Nedokázal ani promluvit, pouze se krčil za cizí vlčicí a odmítal se hnout. Na to jsem neměl čas a ani trpělivost, přestal jsem na něho upřeně zírat, narovnal se v zádech a zvedl hlavu výš. Pohled stočil do neznáma, proti proudu řeky a přemýšlel, kam jít. Zůstat na místě mi zbylá kapka hrdosti nedovolovala.
„Tady není co řešit. Ten, kterej by se měl řešit tu není... Takže se můžu akorát tak odporoučit.“ Ale vlčice už mířila opodál. Sledoval jsem ji koutkem oka tak dlouho, dokud mi nezmizela z očí, až pak jsem se vrátil ke krčícímu se Delivenovi. Zhluboka jsem se nadechl a pomalým krokem vykročil k němu.
Mohlo to vypadat, že ho chci sežrat, ale to ne. Pouze jsem mu chtěl něco říci. „Nezapomínej, že každý, kdo je zlý, má v sobě něco dobrého. A každý hodný, má v sobě něco zlého. Laura není vyjímkou.“ Vyjímku tvořili černí a bílí vlci. Ti byli takoví, jaký byl jejich kožich. Bez vyjímky.
Pár vteřin jsem si prohlížel svého bratra. Vlka s mnoha odstíny hnědé, zelené oči a schoulené tělo. Kolikrát jsem ti přál, abys byl černý místo mě. To bylo před dlouhou dobou. Hnědá se mi nelíbila, nesnesl bych, kdybych byl hnědý. Černo-bílý, takový jsem byl!
Už jsem Delivenovi řekl vše, co jsem potřeboval. Otočil jsem se tedy k vlčici Ashe a zavolal na ni. „už si můžete jít hrát! Já vás už nebudu obtěžovat...“ Druhou větu jsem si pouze zamumlal pod vousy. Posledně se podíval na Delivena pohledem, že jsem vše myslel vážně, otočil své tělo a vyšel proti proudu řeky.

//Východní Galtavar

Už jsem si myslel, že mě Deliven ani nepostřehl. Dováděl s tou šedou vlčicí a snad soutěžili o to, kdo má delší jazyk. Protivíš si rodinu, víš to? Zeptal jsem se sám sebe, ale také jsem sebe ignoroval. Bylo mi to fuk, nepotřeboval jsem rodinu. Tak špatně jsem na tom nebyl. Nepotřebuju nikoho! Natož rodinu! Stále jsem tomu věřil. Věřil jsem tomu, že do svého života nepotřebuji přátele, rodinu, partnerku ani vlčata. Potřeboval jsem pouze kořist a vodu. Nic víc. Nic míň.
Tak přeci jenom. uvnitř sebe jsem se pousmál, Deliven to pochopil. Všechno. Určitě bych uvítal, kdybych mu tohle všechno a mnohem víc mohl říci v soukromí, bez čumilů, ale takto to šlo také. Vlčice třeba nemusela vidět, že je Deliven idiot, ale brzy by to poznala. Stačilo s ním vyrůstat.
„Laura je jiná, než si myslíš.“ Upozornil jsem ho vážným hlasem. Šedou vlčici jsem zcela vypustil ze svého zorného pole. Vnímal jsem pouze sebe a svého bratra. Nikdo jiný neexistoval. „Každýmu říká, jak je hodný a překrásný, ale myslí si pravý opak...“ Měl jsem chuť vycenit tesáky, ale bylo by to nefér. Ty tesáky byly pro Lauru, ne pro prostředníka. „Jen se ji zeptej.“ Pobídnul jsem ho a hozením hlavy do strany. Podíval jsem se k místu, odkud jsme přišli. K místu, kde jsem předtím viděl Lauru, ne utekla. Zbabělec.
Zaslechl jsem své jméno z tlamy té vlčice. Samozřejmě, ona je tu taky... Uvědomil jsem si a kouknul k ní zcela lhostejným pohledem, který na mě byl snad přišitý. „Meinere myslel.“ Meinere je totiž upřímný.
Hodil jsem hlavou zpět k Delivenovi, takže ze mě odlétlo pár kapek vody, nevnímal jsme to, jak je mi srst nasáklá vodou těžká. Pouze jsem čekal na to, co z něho vyjde. Jestli se rozeběhne za Laurou, jestli mě napadne nebo zbaběle uteče. Tak... Skoč po mně... Zaryj mi zuby do hrdla. Dokonči to, co Laurencie ani Laura nezvládly... Přimhouřil jsem oči, díval se do Delivenových zelených očí, jako do odrazu těch vlastních. Dokážeš svou srst ušpinit krví rodiny? Položil jsem mu další otázku a přešlápl z tlapy na tlapu.
Poprvé v životě jsem měl chuť na rvačku. Stejně, jako já připomínal otce, tak mi ty připomínáš matku... Už jsem chápal její nenávist.