Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tím "ha, ha" u mě povyskočila o příčku nahoru. Ale tím uchechtnutím sebe samotnou zase shodila na tvrdou zem. Stejně se zatím vyskytovala na stejné příčce, jako většina vlků. V naprostém nezájmu, ignoraci a v nulovém přátelství, důvěře nebo snad v něčem víc.
Zamračil jsem se, když řekla nějaké druhé jméno. Ó vlčí bože... Snad není jméno Skylieth jméno její sestry. Ne, dvě vlčice bych nedal. Zaklonil jsem v prosbě hlavu, modlil se za to, aby odněkud nevyběhla ona vlčice jménem Skylieth, ale nic. Zamrkal jsem na obě dvě strany, abych se nad tím vším ujistil, vrhnul nechápavý pohled na Killie a doufal, že jsem to dobře pochopil. Tedy na podruhé, na poprvé ne. „Tak si vyber... Skylieth nebo Killie? To jsou dvě jména a já nemám chuť trávit čas s nějakou vlčicí, co trpí rozpolcenou osobností.“ říkal vlk, co je na půl bílý a na půl černý... Ha!
Nemohl jsem si nevšimnout toho, že ji cukly koutky vzhůru po mé poznámce s prasaty. Prasečí chování, prasečí zvyky, prasečí srst... Tělem mi projel chlad, jakékoli pomyšlení nad špinavou srstí. Hlavně nad bílou částí mě polila studeným potem, v krku se mi utvořil knedlík a oči se mi klížily. „Ty si děláš starosti nad nějakými šťetinkami? Viděla si v jakým prostředí žijou? Jsou špinaví, nechutní!“ Na důkaz znechucení jsem vyplázl jazyk a co nejsilněji sebou ošil. Zase ten knedlík, kterého jsem se díky bohu rychle zbavil.
Protože na chvíli konverzace utichla, využil jsem toho a sklouznul k zemi, protáhl si krk a zívnul tak hodně, že bych v té chvíli do tlamy narval půlku divočáka. Další prase... Humus! Ale to prase by se mi do tý tlamy fakt vešlo.
Navodila mi zajímavou myšlenku, jak poznáme, že je půlka tady a půlka tam? Přimhouřil jsem zrak, otočil ho někam k obloze a přemýšlel. Docvaklo i to hnedka. „Tak samozřejmě... Konečně využiju toho... Daru?“ Byla magie dar? No, zelené oči byly pěkné, to je pravda. „Nechám vyrůst třeba šípkový keř, pořádně hustý a vysoký kolem celé země. Rozdělíme tak poloviny a žádný vlk se nedostane na druhou půlku.“ Jak prosté, že? A zcela geniální! Už jen najít energii na to čarování... Ach... Povzdechl jsem si, přitiskl uši k hlavě a povzdechl si tentokrát i nahlas.
A očividně další problém, jak ty vlky dotáhnout k Smrti? Jednoduchá odpověď. Opět. „Já použiju svůj neodolatelný šarm a přesvědčim je, aby se mnou šli až na konec světa a... Zbytek si domyslíš.“ Dva problémy... Můj šarm neexistoval a vlčice si to určitě nedokázala domyslet. „vyměnil bych je se Smrtí, jak jinak.“ Pro jistotu jsem ji to dořekl.
Chrlila na mě otázku za otázkou. Hlavu jsem měl v tý době už zahlcenou otázkami, které nekončili a stále přicházeli. „Mám další nápad!“ Vyštěkl jsem šťastně a vyskočil na nohy směrem k vlčici. „Já už vyřešil rozdělení a to, jak ty vlky dovedeme. Kde si je budeš skladovat si musíš vymyslet sama!“ Říkal jsem to jako naprostý idiot, tlapou ji dloubl do hlavy, kde by měla ukrývat mozek, z přihlouplého úsměvu se dostal na svoji kamennou masku a svezl se k zemi, do stejné polohy, jako předtím.

Snad ten nejsladší smích, který jsem za poslední dobu slyšel. Nejkrásnější, protože není žádný. Bylo to prosté "ha, ha" bez známky pobavení, což se mi líbilo víc, než si ostatní mohou myslet.
Obyčejný smích... Obyčejný smích byl pro obyčejné, podřadné vlky. Ti, co byli nadřazenější, jako já, se smáli tím "ha, ha". Dobrá, nadřazenější tu jsem ve všech ohledech jen já, ale to je vlastně jedno. Švihnul jsem ocasem ze strany na stranu, nebavilo mě řešit smích.
Zamlouvalo se mi, že se vlčice chce zbavit všech vlků na téhle planetě, horší však bylo, že je chtěla zabít. Zabíjení, rvačky a boje se mi příčili, hádky však ne, jako jediné. Nerad jsem se pral, protože mi to přišlo zbytečné, akorát jsem tím hyzdil svoji krásnou srst a vytvářel tak další jizvy, které byli dost odporné, nevkusné a zcela odpuzující. „Jestli si chceš vraždit, zavraždi si svojí půlku země. Já si tu svoji odvedu.“ Na krátko jsem se zamračil, vraždy směrem východ, prodání do otroctví směrem západ! Nu, na výběr jsem vlkům výběr dal... Ne, že ne...
A konečně mi prozradila své jméno. Dost nevkusné jméno, nelíbilo se mi. „Tak fajn, vlčice jménem Killie. Jsem Meinere, protože hádám, že to tvoje dutá hlava už ráčila zapomenout... Tentokrát ti to odpustim, aby bylo jasno.“ Vycenil jsem výstražně zuby. „Ale příště si nad tebou už trhnu nohou.“ Přestal jsem cenit zuby, bylo to zbytečné. „Tak jelikož se všichni vlci rochní v špíně... Je jasný, že to jsou prasata.“ odkašlal jsem si na ujasněnou.
Proč chtěla lesy? Hm? V lesech jsem mohl najít útočiště, nějakou střechu nad hlavou. „Hele, nebudeme tu dělat čachry machry mezi lesem a loukou. Čí by byl prostor mezi lesem? No? A hlavně nebudu jak idiot obcházet půlku světa jenom kvůli jednomu potoku, co se nachází na druhé straně.“ Pokývl jsem k ní na srozuměnou. „Takže to prostě bude půl na půl, jasný?“ Krátké zazubení a napřímení v zádech.

Nepřeslechl jsem její zavrčení, ale bylo mi to fuk. Nikdy jsem se netrápil s tím, jak koho urážím nebo kdo uráží mě. Už jsem mohl čekat jen na to, kdy se mi její zuby zaryjí do masa, ale nic nepřícházelo. Mávnul jsem nad tím ocasem, tiše si mlasknul a nechal to být.
Stejně tak jsem nechal plavat vše, ohledně mé inteligence. Nehodlal jsem to rozebírat, protože bych akorát dal najevo, že jsem vážně hlupák a je to se mnou marný. Stejně, jako s ní. Jak já sarkasticky k ní, tak ona ke mně. No, mnoho vlků využívalo sarkasmus a ti, co ne, ti byli hlupáci a nešlo se s nimi bavit. Nebyl důvod se s nimi bavit! Sarkasmus patří do tohohle světa, jako vzduch a voda! „Ano, padám smíchy, nevidíš? Proč se nesměješ, já se směju.“ Ha, ha... Neměnil jsem svůj kamenný výraz ani na chviličku, bavilo mě to. A taky jsem nemusel namáhat žádné svaly.
Vcelku se mi zamlouvala myšlenka, že bych měl pochytat všechny vlky Gallirejské a ostatní, abych s nimi mohl zaplatit u Smrti a tim se stát prostě nejlepším vlkem. A jediným vlkem, což bylo důležitější.Zarážela mě však ta kolonka "já a ty." „Prosim? Já se budu namáhat s odchytem vlků a dostanu pouze půlku? Ne, ne, ne... Moje místo bude od severu k jihu a východ. Ty dostaneš západ. Jsou tam močály, pár řek a jo. Nechám ti to velký jezero. Pokud budeš chtít.“ To jsem nepotřeboval, našel bych si jiný jezero!
„A dobře, budeš moct chodit ke Smrti a Životu,“ švihnul jsem s nezájmem ocasem a pootočil hlavu do strany. „Za menší úplatek, samozřejmě.“ Stejnak se mi představa, že budu jediným vlkem a ona jediným společníkem absolutně nezamlouvala. Chci být sám. Absolutně sám. Nesplnitelné přání. Mé jediné a největší přání, které nelze uskutečnit. Ach...
Škubnul jsem hlavou k vlčici, tentokrát trochu nadšenější. „tak co myslíš? Ehm... Bezejmenná, bereš východ? Anebo mi pomož odchytat všechny vlky a rozdělim se s tebou na půl. Ale podmínka je, že chci moře!“ Ani nevim proč, chtěl jsem prostě to moře. Vcelku se mi líbilo, až na tu dřevěnou jeskyni z nedávna.

Nahrbil jsem nechápavě obočí, naklonil hlavu k vlčici a s nezájmem mlasknul. „Slyšela ses někdy?“ Její hlas byl stejnej, jako hlas ostatních vlčic a vlků. Když jsem ho slyšel, chtěl jsem brečet. Chtělo se mi brečet, protože jsem nedokázal snášet to, že do mě hučel kdokoli jinej, než já sám.
Ironie? Zajisté. Oblíbenu věc, ironie a sarkasmus. Bylo to kouzelné, snadno se tak uráželi idioti, ale v tomhle ohledu jsem já idiot nebyl. „Nikdy jsem o sobě netvrdil, že jsem zrovna chytrý.“ Obhájil jsem sebe a svou (ne)genialitu zcela nevinně a roztomile. Roztomilost mi nešla ani předstírat, takže jsem to prostě mumlavě pronesl, jako naprostý idiot.
Tak jsem si nedokázal říct, jestli je dobře, či špatně, že si na mě vzpomíná. Mohla mi zase vpálit do ksichtu, že jsem ji překážel v cestě, i když na to máme každej jinej názor. To ona je slepá a neviděla mě. Já měl jasno, vlčice byla tupá, jako poleno a dvakrát tak slepá. Tu měli rodiče raději po narození omlátit o kámen, ušetřili by si pak s ní trápení.„Jsem poctěn, že se tvoje hlava umoudřila přemýšlet a vzpomínat.“ Sarkasticky jsem pronesl a přitom přikývl, jako bych se ji snad chtěl klanět.
Neřešil jsem s ní téma Lievenne a postu "má partnerka"? Určitě ano, něco ve smyslu toho, že to není má partnerka jsem už určitě říkal... A i kdyby ne, nedělalo mi problém to zopakovat. Pro ty pomalejší, měl jsem přeci srdce! Slabším se musí pomáhat! To, že je moje srdce ledové, jako led a tvrdé, jako kámen je však vedlejší.
„Měl jsem namířeno ke Smrti a no...“ Pověděl jsem posmutněle. „Neměl jsem kameny, tak chtěla za vylepšení život... Samozřejmě jsem ji nedal svůj, to je jasné.“ Popravdě bych i vlastní matku, za vylepšení.
Dobře, vlastní matku bych dal a klidně za to ještě zaplatil.
Do čeho jsem spadl? Spadl jsem do vody, do moře a tam se ze mě černá barva začal smývat. „Jak jsem řekl, vyměnil jsem svoji partnerku za vylepšení u Smrti a zbylo mi ještě tolik zbytků, že jsem to s Životem vyměnil za změnu srsti. Nevystačilo mi však na celý tělo, takže jsem jenom tak na půl.“ A tím moje vyprávění nekončilo. „A momentálně si hledám jinou partnerku, abych zaplatil za druhou půlku svého těla.“ Nějaké dobrovolnice? Snad to té černo-bílé vlčici stačilo. A pokud ne, má smůlu.

Bleskový výskok na všechny čtyři a následné vrčení proti mé maličkosti. Zamračil jsem se, takhle se přeci nereaguje na cizí pozdravy. Hlavně ve chvíli, kdy ten vlk v rámci možností slušně pozdraví a nepřekročí dotyčného. Jako nějaký, blbý kámen.
Počkal jsem, dokud se vlčice neuklidnila a nepromluvila. „Jó, taky tě zdravim. Jak se máš?“ Napodobil jsem její hlas a následně mluvil za sebe. „Ále, mám se fajn, ty? Co život?“ Ne, k takovým rozhovorům jsem nebyl předurčen. Já byl předurčen divným pohledům, vrčení a neustálým otázkám, co jsem zač.
„Vlastně ne.“ Švihnul jsem ocasem ze strany na stranu. Vlastně jsem vůbec neměl páru, co ta vlčice je zač. A no, bylo mi to prakticky jedno... Jen jsem zase nechtěl, aby na mě někdo vyjel s tím. Že se chovám neslušně a překračuju tu cizí vlčice, když bych se měl raději podhrabat. Abych jim samozřejmě neublížil. Nepřenesl na ně svoje blešky a nenakazil je svým ignoranstvím.
„Ale tak, mě vlastně nemusíš poznat, co?“ Uvědomil jsem si záhy, protože jsem se od tý doby děsně změnil. Vzhledově. Možná to ji mohlo zarazit a kvůli tomu na mě vyjela, jako bych byl... Duch. Mohl jsem se jí tak zdát, pravda. „Viděli jsme se jednou, nedaleko odtutd. Ale to jsem byl vlastně celý černý a ty ses o mě přerazila...“ Objasnil jsem ji naše krátké, ne zrovna přátelské a příjemné setkání z léta. A byla tam ještě Lievenne, pokud si dobře pamatuju. Celou návštěvu té vlčice prospala.
Posadil jsem se na zadek, obmotal ocas kolem předních tlap a uvolnil se, neměl jsem v plánu sedět napřímeně a hrdě. Na to jsem byl moc líný a stejně ze mě houby viděla. Z pohledu na mě toho měla jen půlku, nemusel jsem se tedy soustředit na nějaký ten vznešený postoj.

Otevřel jsem oči a myslel si, že jsem oslepnul. Ale nebylo tomu tak, probudil jsem se v noci, což bylo zvláštní. Každopádně jsem byl vyspalý, což byla ta nejlepší věc, která mě mohla v té chvíli potkat. Možná bych si nestěžoval, kdyby teplota o pár stupňů vzrostla, ale i toto šlo.
To, že byla tma znamenalo, že jsem se zase na chvíli stal polovičatým. Respektive tak jen jdu vidět, dvě zelené oči, zelené žíly a půlka viditelného těla. „Uhm...“ Zabručel jsem, když jsem si protahoval záda a poslouchal praskání. Melodie mých uší. Zašklebil jsem se nad tím.
Vůbec jsem netušil, co budu po zbytek toho dne dělat, ráno jsem se chtěl vydat někam do neznáma, ale na noc jsem plány neměl. Mohl jsem jenom tak ležet na kraji řeky, povídat si sám se sebou nebo se ještě snažit usnout. Tentokrát se mi to však moc nezamlouvalo, vyškrábal jsem se na nohy, oklepal ze sebe veškerou, nachytanou špínu a vyšel se projít kolem řeky.
Smečka... A další smečka. Všude jsem kolem sebe cítil smečky, ale nestál jsem na jejich území, stál jsem mezi nimi a vychutnával si ten pocit, že jsem mezi těma a oněma. Hloupé smečky, akorát zabírají místo a já to musim všechno obcházet!
Protočil jsem očima, našlapoval kolem řeky a v jedné chvíli se zastavil. Když jsem spatřil, že kousek ode mně leží černo-bílý kámen. Takhle by to aspoň řekl Deliven. Já věděl, že je to vlk , přesněji vlčice a už jsem ji jednou potkal. Srazila mě, když utíkala se svým úlovkem, pronesly pár slov a pak zdrhla s jídlem, aniž by mi něco nechala. Hamoun! Zašklebil jsem se již podruhé za ten večer.
„Zdar.“ Houknul jsem na ni s kamenným výrazem, co se od našeho posledního setkání nezměnil.

// Východní Galtavar

Znal jsem tu řeku už jako své tlapky. Chodil jsem kolem ni často, častokrát se u ní zastavil a potkal mnoho vlků. Některých těch známostí jsem litoval, některých zase ne. Více jsem však litoval, jako vždy.
Po celou cestu k řece se mi klížili oči, měl jsem chuť spát a tak jsem už jenom hledal vhodné místo. V podstat mi to bylo jedno, měl jsem však jedinou podmínku. Žádné bahno, nic, co by mi mohlo ušpinit srst. Složil jsem kosti u břehu řeky, stočil se do klubka a párkrát zamlaskal. Jakmile jsem oči zavřel, zcela jsem ztratil pojem o okolním světě. Věnoval jsem se pouze svým vlastním myšlenkám, které jsem si potřeboval urovnat, než vlastně zcela ztratím vědomí a usnu.

Musel jsem si zase na dlouhou dobu užít ten pocit, že jsem dostal z tlamy něco chytrého. Nebo jsem se to tak snažil brát. Obvykle z mé tlamy vycházejí hovadiny, urážky, trpké pravdy, ale smysluplné věci ne. Už vůbec ne věci, které by se dali považovat za chytré. Pár minut jsem si vnitřně vychutnával ten pocit inteligence a pak se stal zase uzavřeným, bez emocí, pýchy a dobroty.
Znechuceně jsem si mlaskl. Moje mumlání nezůstalo bez povšimnutí. Výhoda samoty? Nikdo neodpovídá, mohu si mluvit jak nahlas chci. Mohu mumlat, jak chci a přesto si odpovím akorát slovy ‚jsi idiot, Meinere.‘ Nechám to být a jdu spát. Chtěl jsem to sfouknout nějak krátce, bez prodlužování a vylévání srdce. Jak jsem měl těžké "mládí", jak mě má rodina nenávidí a já nenávidím jí. Jak jsem nepoznal otce a podobně. Nebyl jsem žádný, tuctový vlk, co by svůj životní příběh vyprávěl na potkání. Buď můj příběh musel někdo znát nebo ho nikdy nepoznal. „tak různě.“ Tedy, moc se o mně neříkalo, že jsem zlý. Spíše, že jsem černý, ale to je to samé. Černí vlci přeci zlí jsou.
Sice jsem líný byl, ale rozhodně jsem nechtěl, aby se kvůli mému rozhodnutí musel namáhat někdo jiný. Tak možná jsem chtěl, ale stejnak jsem na jednom místě byl již moc dlouho. Opět jsem se oklepal, i když nebylo co sklepat. Byl jsem čistý, bez jediné vady na kráse - nebo průměrnosti - a slepených chlupů. „Chceš být sám ty nebo já,“ Položil jsem jednu řečnickou otázku s opětným protahováním zad. „Správně, odejít chci já, je tedy na místě, abych odtud zmizel.“ Problém byl, že jsem nevěděl, kam jít.
Nakonec se můj čumák stočil k místu, odkud jsem předtím utekl. Mohlo hrozit, že se tam stále nachází Deliven, neměl jsem na toho idiota náladu. Ale také mohl dávno zmizet.
Risknul jsem to. Udělal jsem několik kroků k řece, ale pak se zarazil. Otočil jsem hlavu k Morfeusovi a kývnul mu na rozloučenou. Bezeslov, bez jediného zašklebení, úsměvu nebo cokoli jiného.

//Řeka Mahtaë

Chápal jsem rozdíl mezi představováním a žitím. Představování bylo mnohdy lepší, než žití. Ve svých představách jsem si mohl představovat cokoli. Problém byl v tom, že jsem si představoval pouze realitu, ale upravenou. V realitě kolem mě někdo byl, v představě bylo ticho. Neslyšel jsem nic. Ani vítr ve stromech, ani vlastní dech nebo tlukot srdce. Byl bych obyčejným, černo-bílým vlkem se zelenýma očima. Žil bych v tichu, slyšel pouze vlastní hlas a nic víc. Třeba bych to zvládl pár hodin, dní, měsíců. Třeba i rok, ale pak bych možná zešílel. Ale komu by to vadilo? Byl bych jediný, nikdo by mé šílenství neviděl, nikomu bych svým chováním neublížil a nikdo by neublížil mně.
„Ale když si sám, nikdo ti nemůže ublížit.“ Nezapůsobil jsem tak slabě? Možná, ale já nikdy nebyl silný, odvážný a nebojácný vlk. Bál jsem se. O svůj život, o svoji srst a svoje zdraví. Vše, se týká mě, samozřejmě. Nejde o to, že bych byl namyšlený, pouze mě nikdo nepřesvědčil o tom, aby mi na něm záleželo.
Možná se mu nechtělo spát, ale mě to tak rozhodně připadalo. Sám bych zavřením očí naznačil to, že chci spát a ať se všichni nevítaní klidí z cesty. No, Morfeus nebyl Meinere, takže zavření očí dle něho mohlo znamenat něco jiného.
Možná jsem samotu potřeboval, možná jsem měl odejít, srovnat si své myšlenky, poklábosit si se sobě rovným a nikoho jiného nevnímat. Zvedl jsem se ze země, jako bych chtěl odejít. Ale pouze jsem se oklepal a lehl si o kousek dál. Zívnul jsem, mlaskl a položil si hlavu na tlapy. Díval jsem se opět na jezero na severu. Potichu jsem si mumlal pro sebe, že to sotva zaznamenaly mé uši. Byl jsem sám přes dva roky. Chodil jsem s pocitem, že jsem zlý... Teď chci ukazovat, že jsem nijaký. Nebudu sám, dokud sám neuznám za vhodné.“ Chtěl jsem být sám, toužil jsem po samotě. Ale když jednou začnu být sám, už se toho nezbavím. „Nevim. Možná ano, možná ne. Jsem nerozhodný...“ Spíše ano, ale byl jsem líný odejít.
Beztak má touha po samotě přesilovala. Zvedl jsem se ze země a protáhl se v zádech, zívl jsem. „Jsem líný odejít...“ Pověděl jsem mezi jedním zívnutím. Je možný zemřít na lenost? Zajímavá otázka. Určitě ano, líný vlk nežere a nepije. Pokud budu moc líný, zemřu na vyhladovění. Určitě jsem doufal pro takovou smrt.

//Omlouvám se, jsem vyšťavená, zítra :). Maximálně pozítří.

Očividně jsem s Morfeusem nesdílel stejná názor. On si myslel, že by byla nuda, kdybychom byli všichni stejní. Možná by to byla nuda, ale všechno by bylo ihned snažnější. Nikdy bych nebyl obviněn toho, že jsem černý. Všichni by totiž byli černí. Nikdo by se nechoval zle, ani by nikdo nebyl hodný. Všichni by byli zcela lhostejní ke světu, jako jsem k němu já. Bylo by to nudné, ale mnohem lehčí. Nikdo by se netrápil.
Nejspíše jsem odpověděl špatně. Když jsem si svoji odpověď přehrál znova v hlavě, pochopil jsem, že jsem to řekl špatně. Zamračil jsem se. „Možná.“ Dny, týdny, měsíce, třeba i rok bych přežil sám se sebou. Mluvil pouze se svýma myšlenkami, odpovídal si a hádal se. Pak by mě to určitě omrzelo, přál bych si společnost a při nejhorším i zemřel zcela opuštěný a smutný. Ne, že by mi bylo dáno, abych zemřel s někým. Sám zemřu tak i tak. „Určitou dobu ano. Už jsem sám byl, dlouho. Polovinu svého života.“ Pokrčil jsem rameny, to Morfeus nemohl chápat.
Odmítl další lov, což mi bylo vcelku jedno, bylo to jeho rozhodnutí. Tak si odpočívaj, vždyť mě je to jedno. Upřímnosti není nikdy dost. A už vůbec ne u mě, kdybych si nemyslel, že Morfeus usnul, klidně bych to řekl i nahlas.
Neměl jsem co dělat, Morfeus spal nebo odpočíval. Já se koukal někam do dálky a upřímně jsem se nudil. Mohl jsem si srovnávat myšlenky nebo si povídat sám se sebou, ale to bych probral Morfeuse a ukázal bych se, jako hlupák. To jsem nechtěl, už tak jsem byl dost velkým hlupákem.
„Jestli chceš spát...“ Odkašlal jsem si, abych na sebe upozornil. „Odejdu. Nebudu tě tu rušit.“ Jen jsem netušil, kam jít. Sever? Jih? Někam jinam? Vždy jsem si tu otázku pokládal a nikdy jsem neznal odpověď. Obvykle jsem šel tam, kde jsem nemohl potkat hlupáky. Poslední dobou bylo mnohem těžší takové místo najít. Na západ byl Deliven, na sever smrt. Na jih smečka... Mohl jsem jít tedy akorát na východ, nikam jinam to nešlo. Nebo zůstat, ale co na stejném místě?

Zamyslel se... Samozřejmě. Kolikrát jsem se já sám ztrácel ve vlastních myšlenkách, neviděl konce, neviděl začátky. Bludný kruh. Klidně hodiny jsem ležel se zavřenýma očima a snažil si uspořádat myšlenky, vzpomínky, pocity a sny. Není tajemstvím, že jsem se na všechny tyhle věci soustředil dle toho pořadí. Na pocity jsem takřka neměl čas a sny? To byl temný kout mé hlavy, který jsem již dlouho nenavštívil.
Bylo by mnohem lehčí odpovědět na otázku, jestli mám občas podobný chaos v hlavě. Druhá otázka byla mnohem složitější a zcela nemožná. Co je mnoho? Položil jsem si otázku a začal počítat. Lievenne, Morfeus, Vločka, Lylwelin, Audey, Alura, dvě černé vlčice, Megan, škubl jsem celým tělem, při vyslovení toho jména. Darkallain, černá, Lucien, nějací dva vlci, Ashe a další... Zdaleka to nebyli všichni. Hodně jsem jich vynechal. „Na můj vkus a potřebu jich bylo až moc.“ Neříkal jsem to nadšeně, ani neutrálně. Spíše zklamaně.
„V mé blíkosti je prakticky furt někdo... Když opustim někoho, s kym mi bylo příjemně, přijde někdo, kdo mi ničí život... A stále dokola. Bez přestávky.“ Vše jsem říkal bez jediné přestávky. Bez mrknutí. Slepě jsem koukal k nebi a přemítal nad tím vším.
Našel jsem místo na pronesení malého snu. „Občas si přeju, abych byl poslední, žijící vlk na planetě... Abych konečně poznal spalující samotu... Která mě taky opustila.“ Dříve jsem byl sám prakticky furt, ale poslední rok skoro vůbec. Bylo mi zřejmé, že pocity jednoho černého jsou Morfeusovi ukradené, ale já je nahlas řekl. Když ne pro něho, tak pro sebe.
Jeho žaludek se ozval, jestli můj, to nevím. Ignoroval jsem kručení svého žaludku, jako prakticky všechno na tomhle světě. „Pokud chceš... Dej si...“ Já si chytim něco později. Na lov jsem už neměl náladu a síly. Den teprve začal a já už byl unavený, zvláštní.
Vítr se mi opřel do těla, přikrčil jsem se a sklopil zrak. Přicházela zima, což znamenalo, že nastanou kruté časy a až skončí, nastane čas lásky. Pak nesnesitelná vedra, mokrý podzim a zase kruté časy. Bludný kruh. Přechod mezi létem a podzimem, to období jsem miloval. Sucho, chladno, ale slunečno.

V půli cesty jsem se otočil za Morfeusem a sledoval, jak si počíná ve svém lovu. Co jsem to tak nakoukal, za těch pár vteřin, vcelku úspěšně. Pomalu jsem se sesunul k zemi a zajíce položil před sebe. Čekal jsem na Morfeuse, nechtěl jsem jíst dříve. Mezitím jsem si čistil srst na nohou, snažil se vytrhnout menší chuchvalec slepených chlup a nijak si dvakrát neublížit. A hlavně... Nevytrhnout si tolik chlupů, aby to nešlo vidět.
Morfeus se ke mně mezitím připojil. Nemluvil, což mi bylo trochu divné, ale ticho mi vyhovovalo. Rozhodně jsem ho nechtěl narušovat, naopak. Chtěl jsem si vychutnat šelestění větru, pár teplých paprsků slunce a vlastní bušení srdce. K tomu všemu se ještě připojilo Morfeusovo přežvykování a později i moje.
Občas jsem se podíval směrem svého společníka, měl své způsoby, jako já měl své. On nejedl vnitřnosti, já pouze žaludek, mozek a střeva.
Zajíc bohužel neměl moc masa, toho jsem litoval, ale stačilo mi to. Podobně, jako Morfeus, jsem ostatky zahrabal, olíznul si tlamu od krve a vyčkával. Nic, žádná slova. Až nepříjemné ticho. Stále jsem ho nehodlal narušovat, zůstal jsem s vlastníma myšlenkama, tak, jako dříve.
Kam se vydáš později? Sever? Jih? K moři? Nebo třeba někam do neznáma? Zeptal jsem se sám sebe, znaveně protáhnul tlamu a zabručel. Pohled mi směřoval ke stejnému místu, jako pohled Morfeuse. Hledal jsem, co hledá on. Nic. Pouhé jezero a okolní krajina. Žádný vlk, žádná kořist, žádné monstrum nebo podivnost. Co hledáš? Zeptal jsem se ho v hlavě, ale nečekal odpověď. Nedoufal jsem v ni, znamenalo by to, že mi zase četl myšlenky. Krátce jsem se zamračil, hypnotizoval ho pohledem a mlaskl. „Co tam vidíš?“ Nevydržel jsem a narušil ten božský klid.

// Však v pořádku

Ovládat myšlenky mohlo být jakkoli složité, unavující ba dokonce nebezpečné. Mě to bylo fuk. Mohl mi myšlenky klidně číst neustále, mohl si o mně myslet cokoli, ale nemusel mi svoje vlastní myšlenky podstrkovat. Kdyby držel zobák, nic bych nevěděl a nezačal bych být s myšlenkami opatrnější. Snažil jsem se na nic nemyslet, ale to nešlo. Snažil jsem se tedy vyhýbat vzpomínkám a všemu, co by kdokoli mohl obrátit jednoho dne proti mě. To byla moje taktika a nikdo mi ji brát nebude!
Nedokážu říct, jak jsem se přesně tvářil, ale řekl bych, že to bylo něco mezi naštváním, lhostejností, ignorací a pohrdáním. Obětoval jsem křišťály pro tvoji magii, a výsledkem toho všeho je, že mi lezeš do hlavy... Pokud Smrt nekecala, mohla mým jménem vylepšit i ostatní. Vybral jsem si dva vlky a hledám u nich výsledky. očividně marně. Aspoň u jednoho, druhého jsem dlouho neviděl.
Před posledními slovy Morfeuse jsem byl již dávno na cestě za kořistí. Čenich jsem měl kousek nad zemí, oči upřené do trávy a nasával pachy. Raději bych rybu... Ryby jsem měl rád. Ale Morfeus je nechtěl, tak jsem tedy nenaléhal a hledal králíky, či zajíce. Dám si jednoho z posledních králíků... Pak už budou vyhublý a nebudou se dát žrát, zašklebil jsem se. I já poubnu, jako správný tulák v zimě. Nebo třeba i umrznu, vyladovim, kdo ví...
Mezi staršími pachy jsem objevil jeden mladší. Zvedl jsem hlavu a našpicoval uši. Pohled mi těkal přes celou oblast. Zazubil jsem se, zajíc byl na blízku. Tělo jsem přikrčil k zemi a rozklusal se po pachu své kořisti. Pach sílil rychle a po necelé minutě jsem spatřil pár uší. Rozeběhl jsem se, skočil a předníma tlapama přimáčkl zajíce k zemi, co nejrychleji ho zakousnul. Nebudu nechávat kořist trpět...
Svoji kořist jsem zvedl v tlamě, nasál pach krve a pomalým krokem vyšel zpět na místo, kde se před chvíli vyskytoval můj línej zadek.