Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Za celý život jsem špatnou zprávu neslyšel, nebylo totiž nic, co by mi vlk mohl říct, co by mě ranilo. Bylo mi řečeno mnoho věcí, které mě měli ranit, dostat nebo dovést do deprese, ale žádné zprávě se to ještě nepovedlo. Možná to nebyly tak zlé zprávy, to, co mi však řekl Coffin určitě špatné být mělo.
I když se moje mimikry nikdy neměli, vždy byly kamenné, na těch, co jsem měl po té větě, bylo něco jiného. Tělo jsem měl v křeči, ani jsem nemrkal, jen slepě koukal nad Coffina a snažil si to všechno srovnat v hlavě. Mrtví? moje první otázka, kterou jsem nedokázal pobrat. Vzpomněl jsem si na sen, kde Lauru pohltila země, zemřela... Kdybych spal déle, třeba bych viděl zemřít i Delivena, ale neviděl jsem. Laurencie je už nejspíš taky mrtvá... Mistoke už možná též... Zůstal jsem sám? Asi... Byl to zvláštní pocit. Nikoho jsem neměl, zůstal jsem sám a přitom jsem byl ten, co měl být při narození usmrcen. Nenáviděn, opovrhován, zanedbávan. Černý, zlý... Meinere. V podstatě celý život jsem si myslel, že já zemřu první, že ostatní budou křepčit nad mojí mrtvolou, budou se smát, budou rvát moje maso na kousky.
„Já jsem byl černý... Černější než tma, tmavší, než havraní křídla... Černý, jako nejčernější zlo...“ stále jsem tiše sledoval Coffina, rovnal si myšlenky v hlavě, ale odpovídal Taehyukovi. „Prokletý, černý, zlý... To všechno nese jméno Meinere... To jméno mi dali schválně...“ nikdy bych nic takového neřekl, ale tohle bylo něco jiného. Už jsem to mohl říct, ostatní byli mrtví, já živí. To já měl štěstí, mě byl dán život delší, než měli mí sourozenci.
Až po dlouhých minutách jsem dostal tělo z křeče, z počátečního šoku. Očima jsem těkal do vech stran, vnímal pomalý tlukot srdce a zarýval drápy do země. To, co si říkali vlci šlo mimo mě. V uších jsem měl zeď, která bránila tomu, aby slova dolehla do mých uších. Viděl jsem akorát pohybující se tlamy, slyšel hukot, ale nic víc. Jsou mrtví! vykřiknul jsem, ale nevím, jestli veselím, naštváním nebo smutkem.
Další slova do mých uší zalehla v nejhorší možné chvíli. Rudé jezero pohltila země. To mě naštvalo více, zaškřípal jsem zubama, napnul všechny svaly a vycenil zuby. „není pravda,“ zavrčel jsem. Rudé jezero bylo místo, které mě fascinovalo, jediné místo, které mě hřálo u srdce, ač jsem ho viděl jen dvakrát v životě.

// V pohodě :) Zkusim dnes, ale neslibuju...

Nad slovy Coffina jsem se zamračil. Nelíbilo se mi, jak mi odvětil na to, že nejsem hodný a dal jsem to najevo. „Nebo Laura? Co Laura? To ona mohla za to, co se tehdy stalo... A co se postupem času ještě zhoršilo,“ naštvaně jsem otočil hlavu do strany, vycenil zuby na své tlapy a naježil se. Vzpomínka bolela duševně a fyzicky mě bolela jizva, která se natahovala a pálila pod okem. Kdybych nebyl tehdy hloupý, nechal bych ji zahojit, nedrápal ji, nesnažil se sloupnout strupy... Třeba by se zahojila kompletně, ale já jí to nedovolil.
Hlavu jsem se donutil zvednout, podívat se na oba dva vlky a pro jistotu jsem se i oklepal, abych neměl srst tolik zježenou. „Nevěřim... Smůla se vždy lepila na mé paty... Asi ses nakazil,“ mlasknul jsem a zvedl zrak k Taehyukovi, který pořádal svoji masožravou rybu. Na krátkou dobu mi v hlavě probleskla myšlenka, co kdyby ryba měla ještě jeden tik a kousnula třeba Taehyuka do jazyka. Né-li by ho mu ukousnula. To by nebylo zrovna příjemné a zrovna by nemohl dvakrát mluvit. Asi by nemluvil vůbec, což by pro něho třeba bylo peklo. Slepý a němý... Proč? to už by život prostě naznačoval "Ty tu nemáš být". Stále ty hlasy slyším... Můj pesimismus neměl poslední dobou hranic, netěšilo mě absolutně nic, ve všem dobrém jsem viděl něco zlého. V každém jsem viděl něco zlého. Stvůru, potvoru... Monstrum...
Taehyuk nejspíše nevěděl o čem mluvíme, možná nás také mohl brát za vrahy, ale všechno to bylo jinak. Když však Coffin prohlásil, že by Megan ublížil tak, jak ona ublížila jemu... Musel jsem se prostě usmát a vzpomenout si na slova, která jsem řekl Megan. Jestli tě ještě někdy potkám... Ukousnu si nohy, vykrvácím před tebou, abys věděla, že tohle všechno je tvá vina... ona s moji sestoru mohli za všechno, co stalo. „Ano...“ usmál jsem se ještě více. Coffin potvrdil to, co říkám již dlouho. Černí vlci jsou zlo.“
Když však započala debata o tom, kam že se vydáme, tušil jsem kam bych chtěl jít. Měl jsem jedno oblíbené místo, kam bych se rád vracel, možná ještě kopce u Života...
„Znám poblíž jedno jezero... Má rudou barvu, narozdíl od ostatních jezer je aspoň někým... A je to také jediné místo, které tu stojí za zmínku...“ nebo aspoň návštěvu.

// Nechci, abyste na mě nějak čekali... Tak jeden zmatenější post, nemám absolutně náladu

// "zdržení" :DD
Ps. Chi gumové medvídky!
Pps. Ty 3-kilové!

Lehce jsem nadzvedl hlavu při Coffinových slovech o tom, že tvrdí opak toho, že jsem zlý. „Já nejsem hodný,“ zamumlal jsem nesrozumitelně, slova slívala dohromady, že samotnej můj mozek měl problém s tím, aby pobral to, co tlama vypustila do světa. I když vlastně od mého posledního setkání s Coffinem uběhl rok, stále mi připadal, jako pouhé, větší vlče. I když byl větší a určitě i silnější. To jsem však byl i já. A rozhodně mi nepřipadal, jako předtím. Posledně byl veselý, živý. Teď se podobá mě. Chodící schránka bez duše. Bez něhy a citů. „Jak ses celý rok měl?“ tuhle otázku jsem položil vlastně jen jednou, Morfeusovi, který se též změnil. Vzhledově, v srsti měl několik bílých odznaků, ale jinak byl stejný, jak jsem si stačil všimnout.
Za to Coffin byl jiný i vzhledově, jeho srst byla... Dalo by se říct zanedbaná, podobal se zbitému psovi s jizvami. Co si pro dobro všech dělal? povzdechl jsem si nad ním ve své hlavě. Ničil si život... To dělal.
Nechal jsem Taehyuka, aby mluvil s Coffinem, o pár kroků ustoupil dozadu a střídavě je sledoval. Slepý, zmrzačený a Meinere. to mi znělo jako začátek dost špatného vtipu. Každý vtip, kde jsem se vyskytoval, zněl posléze špatně a spíše, jako horor než vtip.
Pak se Taehyuk rozhodl provést útok na piraně, nechal jsem ho být, jedno kousnutí nikoho nezabije, Zatím jsem si mohl ještě jednou prohlédnout zbitého psa Coffina. „Potkal si ještě někdy... Potom jezeře Megan?“ bylo to hloupá otázka, už jen kvůli tomu, že jsem si přál, aby ta vlčice chcípla. A Coffin vypadal dost raněně, když od jezera odcházel... Utíkal.
„Nevim... Já jsem nikam cestu neplánoval... Jen jsem Taehyukovi říkal, co je tohle za oblast,“ pokynul jsem hlavu k lovícímu vlkovi.
Když to vypadalo, že Taehyuk uspěje, začal jsem ho sledovat, čekal, jestli mu piraně ukousne čenich nebo on ji ukousne hlavu. Nakonec to dopadlo tak, jak by si asi každý přál. Taehyuk držel v tlamě piraňu a hodoval na jejím mase. „Já nevim... Sice to tu znám, ale to je tak vše... Procházení skrze území se mnou přináší smůlu,“ krátce jsem se zamračil. Moje přítomnost ve společnoti nosila vždy jen smůlu, bolest a strach. Zeptej se Coffina... ten ví.“

Nečekal jsem, že by byl Coffin rád, že mě vidí. Nečekal jsem, že ke mně přilítne jako řízená střela, bude se usmívat a vykládat mi o všem, co za ten rok prožil. Možná jsem čekal, že přijde aspoň blíž, řekně něco normálního, ale on zmínil akorát to, že jsem realizoval to, co jsem před tím rokem započal. „Já nejsem zlý,“ odpověděl jsem mu na to takto. Černí vlci jsou zlí, to jsem věděl a pokud on není slepý, tak to ví také. Přeci Megan viděl, pokud si nepřál, aby to viděl naopak. Že jsem byl zlý já a Megan mě chtěla jen něco naučit, nic víc. „A svoje sliby vždy dodržuju...“
nechal jsem poté tlamu lehce pootevřenou. Sice to nebyl žádný slib, ale vlastně i ano. Slíbil jsem si, že černý nebudu a černý nejsem. Jsem totiž na půl bílý a na půl černý. Coffin se mezitím představil Taehyukovi a ten se zase představil jemu. Meinere, nenáviděný syn Laurencie a někoho... mám pocit, že má rodina nebyla tak noblesní, jak se aspoň na půl zdála Coffinova. Beztak se mi hnusilo pomyšlení, že jsem syn Laurencie a syn Mistokeho. Jednoho jsem nepoznal, druhý mě nenáviděl, do narození do opuštění. Nikdy žádný náznak toho, že by mě měla ráda. Aspoň trochu. Dokonce jsem jí nebyl ani ukradený, jako ostatní.
„Nechci do té vody vlézt... Chci se jenom nažrat,“ otočil jsem hlavu zpět k řece, že si svůj oběd chytnu i přes varování, abych do vody nevlezl, ale v tom Taehyukovi přes čumák přeletěla zubatá ryba a poté plavala dál po proudu. Začala jsem pro lásku ke svému kožichu couvat dozadu, pomalu začal tělo otáčet k vlkům a mlčel. Nažeru se tedy později...
A tím začala tichá společnost. Aspoň se mi to tak zdálo.

Nevzpomínal jsem si, že bych se Taehyuka zeptal na to, co se mu stalo s okem a jak přišel k té jizvě. Každopádně mi odpověděl. Buď mi to chtěl vnutit anebo mi to prostě zázrakem vyčetl z hlavy. Na krátko mě přepadla slabost, že ovládá magii myšlenek. Bylo mi to jedno, Skylieth mi moje myšlenky musela číst určitě furt a já si myslel občas dost zlé věci. „Stejně to musí být na nic...“ zahuhlal jsem do řeky. Na chvíli jsem zavřel pravé oko, abych si tak nějak vyzkoušel jaké to je, když přijdu o část zraku. Viděl jsem před sebe, viděl jsem vlevo, ale vpravo byla tma. Oko jsem otevřel a poděkoval, že mám obě dvě oči. První a poslední díky tohoto roku... Na slovo díky jsem byl alergický, nikdo mě neděkoval, i když měl a tak jsem též neděkoval.
„já jsem tu už přes rok a...“ Jak jsem to měl slušně říci? Co jsem vůbec měl říci? Tenhle svět byl i nebyl mým domovem. Neměl jsem místo, ale žil jsem zde. Pohyboval se z území na území, mnohokrát přes ta stejná, občas potkal někoho, koho bych nejraději nikdy nepoznal a občas na někoho vzpomínal tak nijak... Nijak se mi nezaryl do paměti, abych na něho vzpomínal v dobrém. Možná... Jeden, dva vlci, ne víc.
Připravoval jsem se na to, že vystartuju do vody a chytnu si oběd, když Taehyuk někoho pozdravil, zastavil jsem se zrovna ve chvíli, abych namočil jen přední tlapy, ale jinak zůstal suchý.
Otáčel jsem hlavou do strany a hledal toho "neznámého", dokud jsem ho nenašel. Pro Taehyuka mohl být neznámý, ale já ho znal. Coffin... Byl přítomen tomu, když mě má sestra s vlčicí Megan chtěli zabít. Byl to ten den, kdy jsem si potvrdil, že mě vlastně nikdo nemá rád. A také si vzpomínám, že mě Coffin prohlásil za svého hrdinu.
„Ahoj Coffine,“ pozdravil jsem ho neutrálně.

// Já nejsem proti

Vlk si mne všimnul, viděl, že sleduji jeho oko a posléze i ucho. Sklopil jsem zrak tedy ještě níže, zahanbeně, jako by to byla má vina, že prostě má něco (nebo spíše nemá), což se nevidí každej den a pokud to vidíte, prostě na to musíte furt koukat.
Pomalu jsem se usadil na zem, otočil jsem zrak do strany, abych přestal sledovat Taehyuka, jak zvláštní jméno. Soustředil jsem sena řeku, tahle mi moc povědomá nepřipadala, ale měl jsem hlad a v řece žijí ryby. Oblíbené jídlo. Lepší, než králíci, zajíci nebo něco většího, moc mi to nelahodilo.
„Jo... Jo... Já taky...“ klidně jsem seznámení odsouhlasil, ale nikdy bych to neřekl. Nesedělo to ke mně a v podstatě to bylo i jedno. I kdyby nyní řekl, že mě rád poznává, za pár dní už bude litovat. Já nikdy nebyl zrovna u vytržení, že někoho poznávám, kdo mě poznal, ten ihned věděl, co jsem zač. Nicka. přebytečný vlk, který na tomto světě nemá místo.
„Jestli se to tak dá říct... Jo znám to tu. Sice ne zrovna tuhle řeku, ale víc na jih a víc na sever - kromě smečkových území - to tu znám... Hlavně sever a západ... A jih... Více ne,“ zasekával jsem se uprostřed vět a odmlčoval se, tak, jak to mám ve zvyku. „Tohle je...“ jak to jméno vlastně bylo? Galera... Gallia... Galleria..! „Gallirea... Je tu hodně vlků.“ s těmi slovy jsem se zvedl ze země, přistoupil blíže k řece a zadíval se na její hladinu, snažil jsem se ignorovat odraz bílo-černého vlka se zeleným žilkováním a raději hledal něco, co bych mohl nazvat obědem. Třeba i rybičku... Maličkou... zažadonil jsem s lehkým zamračením, na moji žádost se tradičně neodpovídalo.

Na půl slepý vlk mě upoutával, asi jako králík se třema očima. Pořád jsem musel zírat na jeho "poznávací znamení" - tedy slepé oko a přemítat o tom, jak by se vlastně s jedním okem žilo. Asi dost špatně, pokud o zrak přišel nehodou. Což je možné, přes oko se mu také táhla rudá jizva, která napovídala, že se to všechno stalo v boji nebo nějak podobně. Mohlo to být také však jinak a prostě byl slepý do narození, k jizvě nějak přišel a tak ani neví, jaké je žít s oběma očima a nemohl by mi to tedy říct.
Ve chvíli, kdy jsem dokázal odpoutat zrak od jeho oka, přikoval jsem své oči k jeho levému uchu. Kousek ho chybělo - jako mě. Zastříhal jsem ušima, vzpomněl si na to, jak jsem o své ucho přišel díky nenávisti a zášti vůči své rodině. Jeho určitě nechtěla zabít vlastní matka... nikdo nemohl mít ve své blízkosti nikoho, kdo by ho chtěl zabít. Nikdo nebyl tak hloupý. A určitě nikdo nebyl ani natolik hloupý, aby se snažil mít ho rád nebo o to, aby měl on rád jeho. Jsi hloupý... na krátkou dobu jsem sklopil zrak, urážel jsem sám sebe, protože jsem si na to snad už zvykl. Vždy mě někdo urážel a nyní ne, nahrazuji si to.
„Já nevim.“ přiznal jsem šeptem. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Třeba Život se Smrt jen balamutí, třeba prostě nic nechtějí, ale vlky přesvědčují, že ano, aby k nim nelezl každý a furt. Chytré... Ale co na tom bylo pravdy?
„Život by ti neublížil... Je... Je to Život. Dává, nebere. On ti Život dal, Smrt ti ho jednoho dne vezme. Takže tak...“ stále jsem držel zrak u země. Život sice také ubližuje, ale jinak. Jakmile k němu někdo vstoupí, už nechce odejít a má s tím problémy. Od Smrti chce zase každý vypadnout co nejdříve, ale ona ho jenom tak nepustí a raději ho trýzní vysokým, šíleným smíchem a děsným zápachem. A svou obludností.
„Já...“ zhluboka jsem se nadechl, zvedl hlavu výše a řekl své jméno. „Meinere.“

Mohl jsem tu odpověď očekávat. Měl jsem čekat, že vlk jako byl ten divně hnědý prostě nebude dávat pozor, bude má slova ignorovat a pak pronese pár snad urážlivých slov proti mé srsti. Plíseň? Na nic jiného se nezmohl? kdybych to o plísni slyšel poprvé, ale ne po sté. Už mě to nebavilo, možná mě to o té plísni mohlo urazit jednou, že se nemyji, nepečuji o sobě nebo jsem prostě špindíra... Ale to už bylo ohrané. Pečoval jsem o sebe jak jsem jenom mohl, svoji srst udržoval čistou a nikdy nešlapal do bahna.
Zatím, co mě obcházel dokola, stál jsem pevně na místě, zrak zvednutý k druhému hnědému vlkovi, kterého jsem původně nazval nevinným blbečkem. Teď bylo spíše přesnější ho nazvat slepým. Kdybych žil jen s jedním okem, né-li s žádným... Tenhle svět by pro mě neměl smysl už vůbec... Oči byly to jediné, co mi zůstalo. Sledoval jsem svět, mohl trpět nad jeho obludností, ale zároveň mohl i okukovat jedny z mála krás, co svět nabízel. Třeba to rudé jezero, žluté kopce nebo tmavé moře s dřevěnou jeskyní. Kdybych byl slepcem... Ani bych se nenajedl... Kdybych byl slepcem, matka by mne zabila. Kdybych byl slepcem... Svět by byl ihned beze mne veselejší... A já bych ne nemusel trápit nad tím, co se sebou budu dělat.
„Raději budu žít s blbým kožichem, který mohu změnit, než s blbostí, která mně bude doprovázet až do smrti.“ každý mohl od blbečka ihned odejít, zatím, co blbeček se sebou musí žít každý den, smutné.
Vlk každopádně odešel, chtěl jsem mu dát menší výstrahu, začal jsem se soustředit na půdu pod sebou, na kameny a rostliny. A to tak dlouho, dokud jsem neuslyšel křupnutí a země jsem nevytáhl kámen o velikosti králíka. Levitací jsem ho vytáhl do výše své hlavy a škubnutím hlavy ho hodil směrem k vlkovi. Ale ne tak, aby ho zasáhl, pouze tak, aby spadl kousek za něho a kutálel se jeho směrem.
Otočil jsem hlavu a za ním tělo, abych se mohl vydat na cestu dál, moje... Mise... už byla splněna. Zastavil mě však na půl slepý vlk, zastavil jsem se, otočil k němu hlavu a pomalu se posadil. Ptal se mne na Života a Smrt. „Život a Smrt je něco... Něco víc. Mají určitou moc, která...“ Na tohle vysvětlování jsem nebyl... Povzdechl jsem si, ustoupil do vlka dále a švihnul ocasem ze strany na stranu. „Tak... Koukni na mě.“ další povzdechnutí. „Moje magie, kterou ovládám, troufám si říct, že dost dobře - to je dílo Smrti. Je to černo-zelená vlčice, chamtivá a zlá. Žije na severu, ale pokud máš blištivé kameny, dokáže ti zlepšit magii nebo naučit jinou...“ zadíval jsem se vlkovi do modrého oka. „Tobě by třeba pomohla s magií vody.“ hlavu jsem odvrátil někam jinam a přemýšlel, jak charakterizovat Života.
„A Život... To je bratr Smrti. Je bílý, černý a fialový, zcela jiný, než jeho sestra. Za kytky a mušle tě taky naučí jiné magie. Zvětší tvojí sílu, změní barvu očí...“ zarazil jsem se, kouknul na své tlapy a se sklopenou hlavou pověděl: „Nebo barvu srsti.“ s těmi slovy jsem zvedl hlavu lehce našikmo, vajíčko na krku se zhlouplo a narazilo do hrudníku, zrak přimhouřený, zhluboka se nadechl a čekal, jestli mě slepí prohlásí za blázna.

Zatím, co ze mě řídnoucí mlha dělala opět viditelným, stmívání mi to všechno kompenzovalo a opět ze mě dělalo ducha, který má jen půlku těl a dvě zářicí, zelené oči. Odpornou jizvu a chybějící ucho... Ucho jsem měl natržené zrovna na bílé straně těla, což všechno dělalo ještě horším. Každý to viděl, každý si toho všímal, teď snad upoutává srst... A upoutávala, viděl jsem ty nechápavé pohledy, slyšel otázky ohledně toho, proč jsem to všechno udělal. Slyšel jsem i něco v tom smyslu, že moji rodiče museli být divný anebo příroda nerozhodná, že jsem půl takový a půl zase makový. Jsem jenom jiný... A nejsem zlý... Ani hodný! Což bylo důležité zmínit. Nikdy jsem nepranul po tom, abych všem pomáhal a ke všem byl otevřený, přátelský a nedej bože, abych se s nikým nehádal.
Sledoval jsem vlky z povzdálí a naprosto věděl, kdo je tam ten zlý pitomec a nevinný blbeček. Hnědý vlk s vážně divně barevnou hlavou a pár černými prvky byl ten zlý pitomeček, který si hrál na pána světa a rozhodl se, že krk hnědého je jeho utěrka. Přísahám... Kdyby se ke mně jen tim zadkem přiblížil... Bylo by to poslední, co by za ten jeho nesmyslný a nepodstatný život udělal... Kdybych ho však zabil, nebyl bych o nic lepší, ale to mi bylo fuk. Mám právo být občas zlý, jako mám právo být občas hodný. Zabil bych vlka, druhému bych pomohl. Už jsem život zachránil dvěma vlkům... A v podstatě i sourozencům, pořád mám náskok v dobrotě! Vražda by sice snížila náskok, ale furt bych náskok měl! Zamračil jsem se k tomu divně hnědému. Odporná srst... No... V podstatě, v něčem jsme byli stejní. Já měl také rád svoji srst, i když já na to měl právo, moje byla aspoň hezká. Jeho byla... Pro to neexistuje slušný výraz.
Horší pro mě byla chvíle, kdy divně hnědý prohlásil, že je někdo poblíž a vyrazil mým směrem. Nezahrávej si se mnou... Upozornil jsem ho myšlenkama, který pro něho museli být naprosto cizí a nedostupný. Ocasem jsem švihnul ze strany na stranu a pak se začal zvedat čelem k němu. Na půl černý, na půl bíly, se zelenými žílami, se zářivýma, zelenýma očima. Které večer mohli vypadat, jako dvě světlušky.
„Já nejsem jenom tak někdo. Jsem bratr Smrti a Života. Prostředník mezi živými a mrtvými.“ Započal jsem lež, sice jsem je nenáviděl, ale nedával na sobě jakkoli znát, že si vymýšlím z fleku. Mluvil jsem z příma, hleděl divnému do očí a čumák lehce zvednutý. Nohy pevně ukotvené na zemi, záda rovná, hruď vypnutou. Dračí vajíčko schované v houštině černo-bílé srsti a všechny svaly napjaté. „Mým úkolem je přivádět vlky ke Smrti - k mé sestře - která tě dovede do světa mrtvých...“ Příčilo se mi mnohem víc mít za sestru Smrt než Lauru, ale... To je jedno. „A věř mi... Vidím to každý den. Není hezké vidět, jak trpí ti, jako jsi ty. Muka při cestě jsou dlouhá a brutální.“ Pověděl jsem hlubším hlasem, přimhouřil oči a vnímal napínání jizvy pod okem. Pálilo to. „Omluv se, vypadni a možná prožiješ ještě pár dní z tvého prašivého života,“ seknul jsem k divně hnědému a stočil zrak k druhému hnědému. Slepý... Jedno jeho oko bylo žluté. Ne zlaté, jako mají vlčata, ale mrtvolně žluté, vybledlé. Druhé však bylo tmavě modrá, hlubší než oceán. Jako Vločka, ona též měla modré oči... Obě dvě oči.

// Zrcadlové jeskyně

Musel jsem přemýšlet nad tím, jak dlouhá doba uplynula od té doby, co jsem naposledy usnul a prožil ten vážně šílenej sen. Asi dlouho... Mám hlad... povzdechnul jsem si a zaposlouchal se do kručení vlastního žaludku. On zasténal hladem, já na něho zavrčel z naštvání. On si na mě znova otevřel tlamu, já na prázdno kousnul a utišil ho tim.
Prokousával jsem se hustou mlhou a musel se párkrát zakřenit nad tím, že teď vlastně jde vidět jen černá půlka mého těla a opět vypadám, jako duch. V noci jde zase vidět jen bílá půlka... A až bude sníh... no, budu vypadat, jako na půl zasněžený. Jako by mi vichřice ošlehávala jednu stranu těla a metla na ni sníh... zamyslel jsem se nad tím. Jednou jsem se nad tim i usmál, ale bylo to divné, tak jsem nasadil svou kamennou tvář.
Také to bylo z jiného důvodu, ucítil jsem dva vlky. Jejich pachy ke mně donesl vítr. Využil jsem mlhy a rozhodl se, že je raději obejdu, abych s nimi nemusel přijít do styku.
Moje zvědavost mi však nedovolila se jim vyhýbat, když jsem slyšel jejich slova. Jeden mlel něco o rohožce, druhý se tomu bránil. Zpomalil jsem svůj krok, naslouchal jejich rozhovoru a přitom si kráčel svojí cestou.
Ale... Ono to může být zajímavé... pomalu jsem se tedy svezl k zemi, natočil se přes mlhu k vlkům tak, aby šla vidět jen bílá půlka těla a já se tak mohl stát aspoň trochu neviditelným. Využil jsem navíc toho, že vítr foukal mým směrem, já cítil jejich pachy, ale můj byl pro ně neznámý a vzdálený.

Většina z mých probuzení byla následovná: Dlouhé převalování se zavřenýma očima, bručení a až pak otevření očí. Tentokrát to bylo naopak. Nejdříve jsem otevřel oči tak rychle, že se mi zatmělo před očima, leknutím jsem vyhrknul a nakonec celým tělem škubnul tak silně, že jsem si div nenatáhnul nějaký sval. Srdce bylo jako o závod, díval jsem se do tmy a přitom si snažil uvědomit, kde jsem, kdo jsem a co tam vlastně dělám.
Sen... Vážně to byl jenom sen? Zdál se mi až moc živý sen, nechápal jsem ho. Nejdříve mě chtěl sežrat obří pavouk, pak jsem zachránil vlčici a nakonec moji sestru pohltila země, spláchla mě obří vlna krve... A pak jsem se probudil. Byl to sen! Uvědomil jsem si ihned. Já a někoho zachránit? Leda ve snu! Moje sestra mrtvá? Tolik štěstí najednou... Vlna krve, když mám srst čistě černo-bílou? Sen! Jen sen... ulevilo se mi, dlouze jsem vydechnul a začal. se sbírat ze země.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, leželo tam několik vlků, nevěnoval jsem ani jednomu pohled, bylo mi to divné, každopádně jsem odmítal zjišťovat, jestli tam není Laura nebo někdo horší. Tolik vlků pohromadě... Nechápal jsem, jak jsem mohl usnout na tak zacpaném místě. Raději samotu...
Trochu jsem toho využil, všimnul jsem si Skylieth, zamračil se jejím směrem, otočil se a vyšlápl si vlastní cestou, pro mě úleva, pro ni nic... Brouknul jsem i při sestupu k řece, které jsem si všimnul při cestě k jeskyním.

// Řeka Midiam

Otočil jsem hlavu do strany, Skylieth mlela něco o tom, že odchází. Co já, to ty? došlo mi až později, když Skylieth už vyšla někam do pryč a já stále stál na místě. Věnoval jsem každému přítomnému vlku jeden neutrální pohled. Nebyl to vlastně ani pohled, jenom otočení hlavou jejich směrem a pak již vlastní cesta. Bohužel, musel jsem jít stejným směrem, jako Skylieth, ale to neznamenalo, že máme stejnou cestu. Já si šel vlastní cestou, ona též, neměli jsme spolu už nic společného. Vlastně jsme nikdy spolu neměli nic společného, jen jsem nějakou dobu šel stejnou cestou a přežíval její přítomnost asi tolik, jako ona přežívala tu mojí. Ale já se sebou musím žít každý den, jsem na tom hůř... Někdy bylo horší vyjít sám se sebou, než s celým světem.
Pohled jsem měl upřený k zemi, díval se, jak kladu tlapu přes přes tlapu, pokračuji přes hrbolatou zem a přitom si tiše mumlal nad tím, co udělám potom, co se dostanu z té jeskyně. Půjdu na východ... Vyspim se... Naberu energii, naežeru se - snad... A budu sám... Snad, doufejme. Už ani nevim, jestli samota bylo to, co mi bylo přáno. Když jsem se od někoho odpojil, ihned jsem někoho zase potkal nebo do někoho narazil.
Dvakrát jsem zamrkal, udělal další krok a ucítil, že jsem do něčeho šlápl. Zastavil jsem se, zvedl tlapu a zaostřil zrak na tu tekutinu. Tmavá, nemohla to být voda, mnohem hustější, ale bahno to nebylo. Je to... Začenichal jsem, byla to krev. Čí? Jako první mě napadlo, že to bude krev Skylieth, že se o něco řízla a prostě krvácí. Jenže to bylo moc krve, byla cítit ve vzduchu a Skylieth pokračovala v cestě. To není její! Zpanikařil jsem, otočil hlavu a přitom ucítil, že mám i ostatní tlapy v krvi. To je zlé... Jako další mě napadlo, že ten pavouk přežil, vylezl nahoru a zabil dva vlky za mnou.
Ale nebylo tomu tak, místo toho jsem se díval do rudé vlny, kterou tvořila pouze krev. Spláchla ostatní! Docvaklo mi, kdyby se vlna neřídila na mě, asi bych se zachoval zcela jinak, otočil jsem se a vyběhl pryč, směrem k východu - doufal jsem v to. I když jsem běžel, jak mi nohy stačily, stejně jsem cítil, jak mi vlna dýchá na záda. Nakonec mi olízla ocas, záda, břicho, krk a pak i hlavu.
Spláchla mě a já se začal topit v krvi, zavřel jsem tlamu, oči, schoulil se do klubíčka a zadržoval dech. V tlamě a v čenichu jsem cítil hustou, nechutnou krev, bylo to nepříjemné, hodně nepříjemné. Prosim... slovo, které jsem nepoužíval, řekl jsem ho. Chtěl jsem vzduch, chtěl jsem žít. Tušil jsem, že moje smrt by určitě někomu přinesla radost, ale já radost neroznášel, já radost zabíjel. Laura, teď já... Uvědomil jsem si brzo, že je Laura nejspíše mrtvá. Zůstal si sám, Delivene, jak se ti to líbí?! Zakřičel jsem na prostředního.