Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Středozemní pláň

I další cesta pokračovala bez jediné hlásky, pokračoval jsem si tedy ve svém vlastním monologu. Jestli bude přes noc zima, bude to znamenat, že mi bude zadek mrznout pod kopci, zatím co si Skylieth dá kus jelena s Životem... No, jako bych tohle už párkrát nezažil.
Nakonec se ticho přeci jenom prolomilo a Skylieth ke mně promluvila. „Jestli ti provede to, co provedl mě tak věř, že změnim svoje priority a zabiju tě.“ Upozornil jsem ji vážným hlasem, protože jsem nehodlal sledovat vlčici, co vypadá stejně. Pokud někdy uvidím na půl černého a na půl bílého, budu zabíjet, budu... Přísahám... A já sliby plnil, stejně tak, jako jsem i splácel svoje dluhy.
„Navíc nejsem Životův mluvčí, zeptej se ho sama...“ Brouknul jsem tak mezi nadechnutím, jednou si mlasknul a pokračoval v tichosti v cestě.

// Narrské kopce

// Západní Galtavar (Přes Mahtaë a Pláně)

Skylieth na moje slova nereagovala, pouze si šla svojí cestou a já ji dělal ocásek. Jak vzrušující! Pronesl jsem si takřka nadšeně ve své hlavě, s velkým přídavkem sarkasmu. Proč já se s ní vůbec tahám? Pf... Když nemluvila ona se mnou, musel jsem mluvit já se sebou. Jak krásný, propršený večer, co? Jako bych se ptal Skylieth, ale přesto ta slova směřovala pouze ke mně.
„Jo, jo... Fajn,“ odsouhlasil jsem nevím co a klusal dál. Sledoval jsem po celou dobu svoje nohy. Bílá, černá, bílá, černá... A takhle stále dokola. Plus se mi tam míchala ta zelená, o jejímž významu jsem stále neměl ani potuchy. Zbytečnost navíc... Odfrknul jsem si a klusal dál. Po celou dobu mi navíc do hrudníku naráželo vajíčko, na které jsem si sice už zvyknul, ale neustále otlučený místo na hrudníku se mi zrovna nelíbilo.
Večer bude zima... Když jsem tudy šel posledně, bylo teplo, léto... A měl jsem s kým mluvit. Zima, ticho, déšť... Rád bych ten čas vrátil, velice rád.

// Kopretinová louky

Hodoval jsem na ušákovi, slova Skylieth mi šla jedním uchem tam a druhým ven. Kolik jsem z toho pochytil? Takřka nic, vážně mě to nezajímalo... Pochytil jsem akorát to, že chce být prostě sílnější. Nic jiného jsem tak sdílet nemohl. Silnější proč? Aby mohla vraždit, napadat a tak? Byl to její důvod? Nemusel jsem se jí ptát, to byl její důvod, určitě. S tim může jít někam.... Kvůli tomu jsem ji pomáhat nechtěl... Fajn, já nechtěl pomáhat nikomu, protože jsem k tomu měl své důvody. Prožil jsem značnou část života tím, že jsem se pokoušel o to samé, jako Skyleth. Ona chce být silnější a mít vyšší postavení, já pouze chtěl, aby mě někdo měl rád a nebral za černého, zlého a nemožného. Takže to máme stejně... Ale já to mám už za sebou, taky jednou pochopí, že je snaha marná...
„Jestli nechceš mít strach z toho, že na tebe skočí tak se toho prostě neboj a ignoruj to... Zamumlal jsem mezi sousty. Vážně? Neměli ignoranti lepší život? Ignorovali jsme všechny okolo, ignorovali jsme strach a zajímali se jen o sebe... A to je fajn! Zašklebil jsem se.
Nechtěl jsem mluvit, ale přesto jsem promluvil. Nejdříve jsem se však zvedl od svýho ušáka a protáhl se v zádech. „Dám ti radu... I když ji stejně nebudeš poslouchat, ale zkusit to mohu... Nevim, asi jsme přibližně staří, ale tak...“ Proč jsem musel všechno prodlužovat? Nebavilo mě mluvit. Povzdechl jsem si, chtěl jsem to už mít za sebou. „Dřív jsem se snažil o stejnou věc. Jako fakt, lovil jsem, jako ty, odtrhoval si od huby a snažil se bejt užitečnej... K čemu mi to bylo?“ Nechal jsem trochu prostoru, abych se mohl nadechnout a aby případně mohla Skylieth pronést přidrzlou poznámku, která by mě měla ranit. „K ničemu, stojim tady před tebou, zničenej minulostí, zohyžděnej a na protest bílej...“ To bylo vše a bylo to mnohem delší, než mi to v hlavě poprvé znělo. Řekl si toho moc, hlupáku! A ještě jsem trpěl samomluvou, chápal jsem svoje myšlenky jako druhého vlka ve své hlavě, nedokázal jsem o sobě říct, že mi něco jde... Prostě jsem se jen ponižoval. Což stejně dělají všichni a je to otravný.
Takhle jsem ukončil smutnou kapitolu a o mém těžkém a černém životě, věnoval jsem se cestě za Životem. Rudé jezero bylo určené, že bude moje. Nic jiného jsem také nechtěl. To jezero mě fascinovalo tou jeho barvou. I když... Zelené by bylo hezčí, při nejhorším bych ho i nějak obarvil, všechno jde, když se chce. „Rudý se mu říká, protože prostě rudý je, potřebuješ jiný důvod?“ Jiný nebyl potřeba.
Dost mě překvapilo, že se rozhodla vykašlat na smečku, popravdě jsem se tomu i tiše zasmál. „Takže fajn.“ A pomalu vyběhl, držel jsem se za Skylieth, nechtěl jsem závodit, kdo se kam první dostane, beztak budu druhý, lehnu si pod kopcem a konec.

// Podél řeky Mathaë; přes Přímořské pláně (Jinks X Meinere) Středozemní pláň

// Na pláně já nejdu :D

Pochopil jsem, že patří do smečky. Řekla mi to dost jasně, dál jsem však nad těmi slovy musel přemýšlet. Potřeboval jsem si to srovnat. „Když nejsi typ pro smečku, proč v ní chceš větší postavení?“ To bylo asi ta nejpodstatnější otázka. Ať jsem hledal, jak hledal, inteligenci jsem v tom nenašel. Děkuju, že jsem tulák... Snažit se dostat do smečky a pak odevzdávat svoji kořist jenom kvůli tomu, abych byl něčím víc se mi zamlouvalo asi tolik, jako procházka bahnem.
„Promiň - nebo klidně ne - ale tvoje důvody jsou připitomělý.“ K čemu jedné vlčici bude celej los? Tulákovi stáčí králík nebo dva. Dobře, někomu, jako jsem já by třeba prospělo pouze půl králíka, ale já si stále i po letech kompenzuju nedostatek žrádla a to, jak jsem mladej idiot dával žrádlo nevděčníkům sourozencům.
„A co? Kromě králíka budu mít taky šplhnutí u alfy? Však víš, kdyby mi hráblo a chtěl bych se přidat do smečky.“ Och, sice mi už částečně hráblo, ale toto nehrozí! Narodit a zemřít stejně! Slepý, zcvrklý, ukňouraný na chladné zemi obklopen těmi, co mě nenávidí.
„Za Životem?“ To znamenalo, že bych musel jít až na jih a pak nejspíše opět na sever. Cestování, tak fajn, Cestování se mi vždycky líbilo, ale nevim, jestli chci vážně cestovat s někým. Tamta se aspoň chovala... Slušně, zakýval jsem hlavou ze strany na stranu, tiše si zabručel, na důkaz přemýšlení, ale už jsem byl dávno rozhodnut. Přijal bych, kdyby se nenavážela do mého panděra. „Tak za prvé: To panděro má svůj důvod, kompenzuju si zničený mládí. Za druhé: Ušáka si dám. Za třetí: Za Životem půjdu, ale zase budu čekat... Nemám, co tam dělat...“ Táhání přes půl světa kvůli odpočinku pod žlutými kopci. „A za čtvrté: Na jihu je to rudý jezero, víš jaký? Určitě jo, dyštak ho uvidíš... Zabírám si ho na svoje území, jasný?“ Rovnou se ta cesta mohla spojit s rozdělením území na půl. Bažiny pro ni, rudé jezero pro mě, jedna z podmínek.

// Jedlový pás

Moc dlouho jsem běžet nedokázal, z lenosti. Po pár minutách se klus změnil v rychlejší chůzi a nakonec jsem Skylieth došel pohodovým, výletnickým krokem. Přitom jsem si prohlížel vše nezajímavé okolo sebe - nic totiž zajímavého tam nebylo.
Jen jsem Skylieth došel, moje tlapy se svezly po zemi, abych svůj bachor mohl položit na zem.Teď jsem si lehnul! Povzdechl jsem si, když mi položila otázku ohledně zajíce. „Ani ne... Jsem na to moc...“ Hledal jsem vhodné slovo. Nažraný? Ne... Unavený? Energie ze mě září, ale jsem líný ji využít... Že mi to nedošlo dříve. „... Líný.“ Nevině jsem se zazubil. Lenost ke mně patřila stejně, jako černá barva, vajíčko na krku, jizva, odtržené ucho a zelené žíly na nohou a hlavě... A bílá! Už ke mně patří i bílá! Z toho, že jsem půl takový a půl makový jsem se musel těšit i po takové době. Jiný než ostatní, černých a bílých bylo mnoho, mohli být i zelení, ale žádný, jako já!
Musel jsem se nad slovy Skylieth nechápavě zamračit. „Počkej, počkej, počkej.“ Zastavil jsem ji a dokonce si kvůli dalším slovům i stoupnul! „Ty patříš do smečky a musíš pro tu smečku lovit? Jako sama? Jako sama s tulákem?“ Smečka mi neříkala absolutně nic, podivuhodně.
„Jako smečka, která ti má zajistit, žrádlo, domov a bůh ví, co ještě... Jako vážně? Musíš pro ni lovit? Nemá to dělat ten... Ten co vás ochcává, aby ukázal, že jste jeho... No...“
Zrovna v té chvíli jsem musle ztratit slova?! „Alfa!“ Bingo, génie!
„Vážně?“ Zeptal jsem se zase s odtážením hlavy. Darmožrouti! Prskl jsem. Bože, poprvý děkuju, že jsem ve smečce nikdy nebyl!

Qit, Ne, ne ne! já chtěl, abys u mě měla dluh! Prapodivně jsem tenhle svůj řev nedal na povrch ani znát. Na to jsem byl moc líný a vlastně mi to bylo i ukradený. Sám ten dluh ještě u jedné vlčice máš, mlasknul jsem si nad tím pomyšlením, že budu muset běhat po všech čertech, chytat králíka a navíc hledat jednu černou vlčici z tisíců. Anebo se na to vykašli... To také byla možnost, která se mi dvakrát nezamlouvala.
„Já nemyslim, nevšimla sis?“ Odfrknul jsem si s úšklebkem. Někdy jsem přemýšlel až moc a nemluvil, někdy jsem moc mluvil a málo myslel. A poslední dobou dělám oboje... Povzdechl jsem si. Na přemýšlení a dumání jsem neměl čas, protože mě přeci všichni vlci táhli po všech čertech a nenechali v klidu. a ty blbeček za nimi musíš chodit, co? Zanadával jsem si sám na sebe ve třetí osobě.
„Hm...“ Brouknul jsem neutrálně. Neznamenalo to ani ano, ani ne. Neměl jsem zrovna velký hlad.
Chtěl jsem už udělat krok, když vyběhla a zakřičela na mě. Vrátil jsem tlapu zpět na zem, otočil hlavu, přimhouřil zrak a protáhl tlamu. „Vážně? Tohle mi bude vracet jak dlouho?“ Zeptal jsem se nikoho, protočil očima a vyběhnul do Galtavaru, kde jsem naposledy viděl Lievenne.

// Západní Galtavar

Smrt zmizela. Vážně, rozplynula se jako pára nad hrncem! Zíral jsem na to s otevřenou tlamou, sotva dýchal a snažil se zjistit, co jsem to právě viděl za stvůru, obludu všech oblud a hlavně, co to bylo za pitomý vtip! Jestli věří, že jí po tomhle dám šutry, tak se šeredně plete! Vyprsknul jsem zhnuseně a poodešel od její zříceniny dál.
Sjel jsem k zemi, několikrát se převalil z boku na bok, z břicha na záda a hledal pohodlnou pozici na spaní. Povedlo se a já po chvíli již tančil na obláčcích.

Vůbec se mi nechtělo vstávat, ležel jsem zrovna na břiše ve tvaru písmene U a mělce oddechoval. Už jsem byl dávno při smyslech, vnímal vše okolo sebe, jen držel oči zavřené a poslouchal, co se okolo děje. Slyšel jsem přicházet Skylieth - nezájem. Však si počká... Nechal jsem ji dusit jen pár minut, pak jsem se převalil na bok, hlasitě zívnul a zamlaskal. „Snad nečekáš dlouho..“ zabručel jsem jejím směrem a rovnou s tím smáznul i protažení.
Stál jsem už na nohou, jednou švihnul ocasem ze strany na stranu a přitom s nezájmem sledoval Skylieth. „A vlastně... Nemám se za co omlouvat.“ Pokrčil jsem nad tím "rameny." „Kvůli mě by se přeci čekalo i na konec světa, ne?“ a konec světa přijde, až si Meinere dupne!

Budiž Amelis proklata!

Kdybych nebyl líný a částečně už nespal, možná se i zasmál. Moje sebedůvěra byla velká, asi jako tuková zásoba Smrti. Nulová. Já si nevěřil v ničem a Smrt nebyla nic víc, než kostra s kůží. „Neboj se, nevěřim si... Ale jsem slušnej, mohla bys tu mrchu pozdravovat.“ Zívnul jsem si přitom, takže to nemuselo vyznít zrovna srozumitelně.
„Jasně, nazdar,“ švihnul jsem ocasem. Už jsem se těšil, jak se konečně zas prospím, naberu pár kapek energie, abych pak mohl začít s chytáním nevhodných vlků - tedy všech vlků. A pak vykopnu Skylieth přes její půlku a už ji nikdy neuvidim... Už nikdy neuvidim nikoho! Přinášelo mi to radost a zároveň i trochu zklamání, že v podstatě už nikdy neuvidim tři normální vlky. Musim je vzít k sobě... Sice je prodám, ale nebudou mrtvý... Lepší by možná bylo, dát jim vybrat. Smrt nebo Smrt, jako taková. není to nic úžasného, ani extra výběr, ale aspoň něco!
Najednou jsem zaslechl výkřik, bleskově jsem otevřel oči a zvedl hlavu. Díval jsem se v tváří tvář Smrti. „Pro všechny svatý!“ Zařval jsem a vyletěl na nohy, uskočil jsem dozadu, vycenl zuby, stáhl uši, vyštěknul, ale pak toho všeho nechal. „Vem si ji! Vem si tu černo-bílou potvoru!“ Vyštěkl jsem a hlavu ukázal ke Skylieth.

// Západní Galtavar

Oplatila mi to moje podobnými slovy. Chtěla, abych pohnul zadkem. Protočil jsem očima a po dlouhé úvaze přidal, abych se dostal do toho lesa s Jedlemi, natáhnul se tam, počkal na Skylieth a mezitím se prospal.
Málem jsem z kůže vyletěl, když jsem v tom lese spatřil zvláštní kameny, které jsem viděl u Smrti minule. Vycenil jsem tesáky, položil své tělo na zem a na prázdno klapnul zubama. „Pozdravuj tu kůží přetáhnutou obludu s červi,“ pronesl jsem směrem ke Skylieth a položil hlavu na zem. „Prosím, neřvi, až tě bude stahovat z kůže,“ poprosil jsem ji, převalil se na bok, zívnul a ještě se párkrát přetočil ze strany na stanu.
Potřeboval jsem vhodnou pozici na jehličí, ale ta nešla pro všechny rány najít!
Ve stoje snad budu muset spát, kruci písek! Zaklel jsem a na povrch to dal znát akorát křečovitým zavřením očí.

// Řeka Mahtaë

Že by to Skylieth docvaklo? Černo-bílí vlci jsou nadřazenější, je logické, že bude nadřazenější i Meinere. „Za tohle si zasloužíš pamlsek, ale žádný momntálně nemám,“ i kdybych nějaký pamlsek měl, určitě bych ho nedal ledajaké vlčici. Sežral bych ho tak akorát sám, věci se nerozdávají jenom tak.
„Právě jsme se přesvědčili, že svoji magii dokážu ovládat a ubližovat vlkům mi nevadí... Tákže, teď si budu šetřit energii, abych pak mohl vytvořit ten plot, kapišto? Nyní si hraj ty, mě to nebaví.“ Kníknul jsem jako uražený vlče, co si chce hrát a nechce poslouchat nekonečné kecy o všem možném i nemožném.
„Pohni svým černo-bílým zadkem! Chci slyšet tvůj nářek u Smrti ještě dneska!“ Křikl jsem na vlčici, když jsem opět přidal do kroku a běžel více na sever k místu, kde si Smrt pamatuji z posledka.

//Jedlový pás

Vlastně se mi ulevilo, že se nepovažovala za žádného nadvlka. Namyšlence nemám v lásce... He, uchechtnul jsem se tiše ve své hlavě. Znělo mi to komicky, velice komicky. „Nemůžeš mě příště ušetřit těch fylozofických keců?“ Mlaskl jsem s nezájmem. Nepotřeboval jsem žádnou filozofii, beztak mi šla jedním uchem tam a druhým ven. „Hm... A já měl vždycky ponětí, že černo-bílí vlci jsou těm ostatním nadřazení...“ Pronesl jsem do větru. Aspoň jsem odhadoval, každý, černo-bílý vlk, kterého jsem potkal. Nevypadal zrovna děsně. Morfeus, Vločka... Jasné případy, že černá, která si hraje s bílou vládne světu!
Šibalsky jsem se pousmál, když mi povolila požít svoji magii. Začal jsem se soustředit, co všechno chci udělat.
Začal jsem ovládáním jednoho kořene nedalekého stromu. Soustředil jsem se na ten kořen a donutil ho, aby vylezl ze země u Skylieth a zatahal ji za ocas. Prudčeji, ale ne, aby ji ten ocas urval.
Pokročil jsem švihnutím kořene proti jejímu stehnu, jen tak, aby ji líznul, ne zrovna zranil. „No... Něco dokážu,“ andělsky, od ucha k uchu jsem se usmál.
já měl na mysly vlků... No, mohl jsem jich ihned pár vyjmenovat. „já jich pár na mysli mám... Třeba je cestou potkáme.“ Skylieth hodlala jít ke Smrti, takže bychom Delivena nebo toho černého pitomce potkat. To byl jediný, černo-bílý vlk, který nebyl normální... Musel spadnout na hlavu.
„Tak fajn, jdeme ke Smrti a cestou uneseme nějakého vlka? To se mi líbí, makej!“ Křiknul jsem na ni a vyběhl podél řeky. Po pár metrech však zmírnil krok a šel pouze rychlejším krokem.

//Západní Galtavar

// Přeskočit, přeskočit! :D

Hm... Ono vážně muselo být divný, že na půl bílý a na půl černý vlk obviňuje druhé z rozpolcené osobnosti. „Pro tvoje info: Já nemám rozpolcenou osobnost. Kdybych ji měl, tak tě v jedný chvíli chci zabít a v druhý bych se po tobě sápal, jako přihlouplý vlče.“ Chvála všemu, že rozpolcenou osobnost nemám... Asi bych se musel zabít, sápání po cizích vlcích? A navíc vlčicích? To by se nelíbilo nikomu...
Důvěřivost očividně netrápila jenom mě, ale i ostatní. Trápila tedy ty, co se snažili nedůvěřovat a záleželo jim na to, koho si pouští k tělu. Nikoho... Nikoho si nepouštět k tělu... Problém byl, že se občas k mému tělu někdo přiblížil a já to ani nepostřehnul. Než jsem pak vystartoval, podrazák už zmizel a já mohl zuřit akorát tak uvnitř sebe.
„Chápu tedy dobře, že ty jsi nějaký druh nadvlka?“ Tuhle poznámku jsem si nemohl odpustit. Já se považoval za vlka, ale prostě ve všech ohledech nadřazenějšího. Metaforicky, byl jsem nižší, celkově menší, slabší, ale můj duch byl dvakrát větší a lepší, než kohokoli jiného.
Energie by mi určitě nechyběla, určitě jsem ji někde měl nahromaděnou za ta nevyužitá léta. Určitě někde čekala, až ji jednoho krásného dne využiju, vyběhnu a půl roku se nezastavím... Anebo ze mě uniká společně s dalšími věcmi...
„Hele, svoji magii dokážu využívat dost dobře,“ prohlásil jsem, ale ihned se zarazil. Vlastně... Už jsem ji dlouhou dobu nevyužil. „Tedy... Slíbila mi to Smrt, takže to při nejhorším někde vyzkoušim,“ krátce a nevině jsem se zazubil.
Opět došlo na usmrcování. Nelíbilo se mi to, ale pokud to bylo nutné, musela by to udělat Skylieth. Já bych je maximálně tak svázal a ona by jenom prokousla hrdlo... A tak dále a tak dále, dokud bychom nezbyli jenom my dva... Erg... Děsivá představa! Oklepal jsem se nad myšlenkou, že svůj svět budu muset sdílet s vlčicí. Navíce černobílou vlčicí.
„Fajn... Dobře, osobně bych měl pááár favoritů na zkoušku, ale nemám ponětí, kde se nacházejí - a díky tomu za to!“ Kdybych věděl, že jsou ti zmetci poblíž, asi bych vážně pustil Skylieth ze řetězu a nechal ji zabíjet. S potěšením se díval a možná se i usmíval.
„Tak fajn, Skylieth - vrchní smrťáku. Máš nějakého favorita, kterého usmrtíme, prodáme Smrti a rozdělíme - tentokrát - rovným dílem?“ Natočil jsem hlavu lehce do strany. „Ale já chci spíše vlastnosti do Života, takže se budeme muset projít.“ Další cesta přes půlku světa? Ach... Kdyby sám, vše by bylo lepší...