Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zajímavá otázka... Na nějakou chvíli jsem byl zase mimo sebe a snažil se přemýšlet nad tím, jestli je možné, že podoba Smrti a Života není jejich pravá podoba a vypadají tedy zcela jinak. Pokud to byla pravda, Život musel být určitě ten pohlednější, vzrostlý, silný. Smrt naopak seschlá, kůže na ní musela viset a žebra by se jí dala spočítat i z kilometrové dálky. Ač nevím proč, Smrt jsem si představoval bez očí, s prázdnými, očními důlky, do kterých bych nepohleděl ani za všechny ryby světa. Fuj... zašklebil jsem se nad představou Života a Smrti a raději hledal nějakou krátkou a logickou odpověď na otázku, která mi byla položena. „Netuším.“ pokrčil jsem nad tím "rameny" a nejspíše tuhle konverzaci o Smrti a Životě uzavřel. A pokud ne... Co by se ještě o nich dalo říkat? Prakticky nic a raději vůbec nic, ti dva musí mít uši, oči a všechno ostatní všude a na sto procent si zapísují k našim jménům černé puntíky.
Naklonil jsem hlavu lehce do strany, Vločka byla očividně zamyšlená a já čekal, jaké moudro z ní vypadne. Čekal jsem na některé poměry vcelku dlouho, ale pro mě to byl přiměřený čas, abych se rozhodnul, kam půjdu potom a dokonce abych odešel. Ale neodešel jsem a čekal na tu bílou vlčici. „Hm... Tak to mi teda laskvě vysvětli, jakej vlk by ke svému chování měl mít velkej mozek.“ zakroutil jsem nad tím nesouhlasně hlavou. Kdyby se velikost mozku určovala dle chování nebo naopak, asi by vlci vymřeli, protože by se do mozku nevešli základní věci, jako přežití, získávání obživy a hlavně způsob... Rozmnožování. To nepobralo dost vlků, řekl bych. „Ale no, i kdyby měli vlci mozek, jak pátrací balón, stejně by ho zanesli kravinama, nepotřebnýma blbostma a nechutnými pocity a nesplnětilnými sny.“ to bylo hnusné, ale pravdivé. Proč si nikdo sní sny, které se mu stejně nesplní? Je pak akorát zklamanej a ostatní šťastní, protože někomu zase něco nevyšlo. Jen jedna věc je v životě jistá... Smrt... ta si přišla pro každého, kdo se jen dotkl země. Bez vyjímky, neexistuje vlk, kterému by byla dána nesmrtelnost a pokud jo, trpěl více než vlk, který věděl, že zemře. Nekonečný život nebyl dar, ale prokletí nekonečné bolesti.
„A co.. Třeba žádný nebe a peklo není. Třeba je prostě nicota... Nebo reinkarnace... Bože, já už nechci žít další život, nebo je možný, že si ho vlk nepamatuje... Co myslíš?“ zarazil jsem se, vyvalil oči a pak vyklopil na Vločku: „Jestli chcípnu... Vyhledej v té době narozená vlčata a najdi mě, až mě najdeš... ZAB tu matku, já už další nechci,“ co kdyby se život každého vlka stále opakoval dokola, aniž by si to pamatoval? Já nechci zažít další Laurencii, Laurencie byla satan ze samotných pekel! Horší než Smrt a všichni černí vlci dohromady.
„Já ani nevim... Možná to má více důvodů a záleží na tom, kdo si jakej najde. Už jsem i slyšel, že jsem zprsklej z černýho a bílýho vlka, že se příroda nemohla rozhodnout a tak...“ upřímně. Kdyby moje máma byla třeba bílá a otec černý, měl bych na ně alespoň fajnvzpomínku o tom, jak se to všechno událo. A co teprve, kdybych se narodil prostřední, bratr černý, sestra bílá a Meinera na půl takový a na půl makový? To bych třeba i rád chodil někam se sourozencema, pěkně mezi nima, aby to všechno šlo vidět. Ale ne, tak to nebylo a já s Laurou a Delivenem neměl takový vztah, abych s nimi mohl někam jít.
„Víš... Naučili mě sice mluvit, ale nutili mě mlčet. Každé mé slovo bylo prakticky špatné a zlé... Všechno prost koření jinde... Nech to plavat,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou, nechtělo se mi o tom mluvit, dost jsem se za ten rok rozmluvil, co víc sakra chtěj?!
Kdyby napadlo více sněhu, mohl bych do něho sebou plácnou taky a stát se tím též neviditelný... Kdybych si lehnul na černou půlku těla. „Tak trochu. Ještě čumák, oči a drápy. Počkej do večera, zavři oči a budeš fuč.“ dokonce jsem se lehce pousmál.

Kdybychom si museli udělat vlastní munici tak nevim, nevim... Mohla bych slepit listí a bahno...

1) Vločka
2) Coffin
3) Taehyuk
4) Morfeus
5) Luka
6) Laura
7) Deliven
8) Savior
9) Lievenne
10) Skylieth

V hlavě jsem se pokoušel o obrázek toho, jak by asi spolupráce Života a Smrti mohla vypadat... Vypadalo to asi jako apokalypsa, ale mnohem horší. Nakonec na to stejně doplatili vlci a Život se Smrtí se odebrali do svých sídel na severu a na jihu, žili dále tím svým životem a nic je netrápilo. A ostatní vlci se samozřejmě rozkládali na prachu, v troskách a mezi ostatními mrtvolami. „To by asi nebyl nejlepší nápad,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou bez toho, abych Vločce udal nějaké logické vysvětlení, proč by to nebyl dobrý nápad. Ale t, že je to špatný nápad nevylučuje, že toho dráčka chci... možná bych bral i malého draka velikosti vlka nebo trochu většího, aby naháněl strach, prostá výhružka. Nemusí být vysoký jak skála, špatně by se ovládal. Zavrtěl jsem nad tím hlavou, což asi Vločka nemohla pochopit. „Nevim, no...“ zahuhlal jsem s odfrknutím. Jestli se ke smrti ještě někdy dostanu... Arg... Při mém štěstí do dopadne úplně stejně, jako předtím. Vyděsí mě a nic mi neřekne, nad tou vzpomínkou jsem se oklepal. Děsivé setkání, které bych si už nerad zopakoval. Tentokrát budu chytřejší! Tentokrát? Jako že tam půjdu znova? Vyděsil jsem se sám sebou, zasekl a přemýšlel, co bych vlastně od Smrti chtěl. Jiné magie? Zemi už ovládám, co jiné magie? přemýšlel jsem nad tím dlouho, hlavně nad tím, co bych chtěl dále ovládat. Oheň... Mohl bych se zahřát i v zimě... A co myšlenky? Konečně bych věděl, co se skrývá v hlavách druhých... zase jsem na nějakou dobu vypnul a prostě přemýšlel. Co existuje dál? Voda, vzduch... Iluze... Dál? už jsem nevěděl, tak jsem starost s magiemi vypustil, hlavně proto, že jsem v létě prohlásil, že jiné magie ovládat nechci. Huh... Ale ty magie se občas hodí! začal jsem se tedy hádat sám se sebou, jestli je lepší mít více magií nebo zůstat zcela zemní typ.
„Já neříkal, že si blbá... Nejspíš, nepamatuju se,“ lehce jsem zastříhal ušima a otočil hlavu někam do strany. Řekl jsem o Vločce, že je blbá? Někdy? Možná... Říkal jsem to o všech... O každém.... Hm... Asi jsem ji někdy blbou prohlásit musel, ale už si to nepamatuju, takže se to nepočítá. „No jo... Ale jestli je to reálný, tak to znamená, že budu mít potom co dělat, abych neproletěl ohněm a nespálil si kožich... Myslíš, že v pekle bude cítit smrad ze spáleného masa? Nebo něco horšího?“ mluvil jsem o sobě jako o pekelníkovi, protože mluvit o sobě, jako o někom, kdo půjde do nebe by bylo asi až moc s nadsázkou.
V té chvíli mě napadlo, že po Smrti je možná ještě nějaký soud. Třeba další sourozenci Smrti a Života... Spravedlnost, Odměna a Trest? Třeba tihle, hodnotí vlčí život a podle toho ho pošlou nahoru nebo dolu. Jaké by asi bylo před nimi stát a poslouchat, jak moc můj život byl špatný. Al třeba bych taky slyšel pár dobrých věcí, kdo ví? A co když se vlci nemohou rozhodnout a tak vlka nemohou nikam poslat? Pošlou ho zpět na zem, aby ho chvíli pozorovali a poté rozhodnou? Hm... Každou chvíli jsem se do těch myšlenek o všem možném motal více a více, bolela mě z toho hlava.
„Jo?“ zeptal jsem se Vločky nechápavě a zvědavostí přešlápl z nohy na nohy. „Tak mluv, co si v tom viděla?“ než jsem však svou otázku položil, Vločka už vysvětlovala. Po celou dobu jsem se tvářil neutrálně, až na konci lehce zabručel a zamyslel se nad tím. Jo, přesně tak, ale ty světlé vlastnosti? Hm? ty mi chyběli, ale namlouval jsem, že nějaké mám. Vlastně mi ani nepřipadalo, že mám zrovna špatné vlastnosti, spíše ty neutrálně. Šedý jsem být nechtěl, tak jsem černo-bílý. A přeci, z černé a bílé vznikne šedá, takže tak.
Nad jménem sestry jen zabručela a já se nad tím zamračil. Co to znamenalo? Nechápal jsem... Cizí myšlenky... Arg...Chci ovládat myšlenky! a bylo rozhodnuto... Ať jsem prohlásil cokoli, teď to už bylo jedno, chtěl jsem a potřeboval jsem ty myšlenky číst.
„Nemusim? Tak fajn aspoň budu moct mlčet,“ zašklebil jsem se nad tím, ale vážně, aspoň se nebudu muset tolik přemáhat a přemýšlet nad tím, jestli to, co řeknu je zlé nebo ne. Na čumák mi dopadlo pár vloček bílé hmoty, která mi předpověděla, že moje tělo se dostane do několika měsíčního třesu, chladu. Sníh se mi bude lepit na tlapy a to bude největší peklo. Studené peklo. „Vidím...“ zavrčel jsem na bílou hmotu a zatřásl hlavou, aby ze mě vločky spadaly. „Nelíbí se mi to,“ zafuněl jsem si pod vousy.

Chvíli jsem měl ponětí, že je Vločka nemocná, že začal blouznit, či tak. Přeci jen, nevypadala na tu vlčici, co by nechala potenciálního vraha někde lítat a ještě ho přesvědčovala v tom, že drak, který by mu pomáhal zdevastovat planetu mu klidně Život vytvoří. „Hm... Stejně mi furt připadá logičtější, abych o to požádal Smrt... To ona z toho bude mít prospěch,“ přitom jsem otočil hlavu lehce do strany, jako vždy, když jsem nad něčím uvažoval a nechtěl, aby se mi přitom někdo díval do očí. Nejeden pak ihned ztratil nit, bylo to fakt na nic. Musel by mít drak jméno? Nebo by stačilo říkat mu "Draku"? Neumim vymýšlet jména... Proč taky? Nikdy jsem nikoho nepojmenovával a nikdy vlastně ani nebudu, takže... Ach jo... Zase odbočuju myšlenkama někam jinam, nenávistně jsem nad tím zavrtěl hlavou. Snažil jsem se držet jedné nitě, ale přitom po cestě myšlenkama sbíral další a další, dokud nedaly vzniknout v klubko a já do něho nebyl zamotán.
Vločka se očividně taky ve svých myšlenkách ztrácela, protože mluvila o drakovi a najednou najela na téma "co se děje po smrti." Nepotřeboval jsem se nad tím zamýšlet, já věřil v nebe a peklo. „Smrt ano... Ale, podle mě je něco jako... Rozcestník.“ to slovo znělo fakt divně a pro Smrt jako urážka. „Smrt ti vezme duši a asi si nějak prohlédne tvůj život a podle toho, jak ses chovala, cos dělala a tak... Podle toho rozhodne a buď tě pošle po cestě klidu nebo bolesti. Prostě nebe a peklo. Chápeš?“ určitě mě chápala, nebyla hloupá... Doufal jsem v to, nechtělo se mi to dvakrát vysvětlovat. „Prostě, já věřim v to, že tvoje činy při životě se odráží v odměnách, či trestech, po smrti.“ a nikomu nemuselo být divné, že jsem se už psychicky připravoval na tresty v pekle. Ne! Zatim mám nahráno k nebi! Zachránil jsem život Darkallainovi! A Skylieth a Bellatrix! Myslim... To by vlastně sen... To se taky počítá! A Taehyuk! Odehnal jsem od něho toho magora! udělal jsem dost dobrých věcí, ale mnohem více horších... Kdybych Smrt trochu uplatil, mohla by přivřít očka, až mě bude posílat na milost a nemilost nebi a peklu? Doufejme...
Při slovehc o mé srsti jsem se lehce pousmál, alespoň někdo to přiznal a nesnažil se mě urazit tím, že jsem zprsklej z bůh ví čeho, a že na mě roste plíseň. Ta zelená značila to, že dokonale ovládám magii země, ne jako ostatní, nejsem laik. „Já nemám smysl pro nic, jen jsem nechtěl být černý, ale zároveň ano... Takže, jak jinak toho docílit? Zelená je už vedlejší účinek,“ pokynul jsem lehce hlavou směrem k Vločce. A jizvy pouhé nedokonalosti, které nelze napravit. jak mi to bylo líto... Nenáviděl jsem své jizvy, pod okem, chybějící část ucha.. Obě dvě, jestli za život získám ještě nějakou... Budu dost nepříjemný... třeba mít jizvu přes oko, jako Vločka, Taehyuk, Morfeus nebo další? Ne, děkuju, raději zabít.
Nechtěl jsem o své sestře mluvit a už vůbec ne zmiňovat její jméno, svěsil jsem koutky, sklopil zrak a snažil se příjít na jméno světle hnědé vlčice. Když já nechci to jméno říkat... Povzdechl jsem si nad tím a nakonec její jméno vyslovil. „Laura.“ Vloččino chování mi v té chvíli přišlo divné, k ní nepřirozené, ale raději jsem to nekomentoval, bůh ví, nad čím přemýšlela, a co bych zapříčinil nevhodným komentářem.
Nad omluvou bílé vlčice jsem si pouze povzdechnul, omluvy, děkování, prošení... Nic z toho jsem proti sobě neznal, mě bylo všechno přikázáno, ukradeno, už jsem si na to zvykl. „To je v pořádku.“ jak se mi příčilo to říkat, asi jako to, co jsem řekl chvíli potom a na co Vločka zareagovala způsobem, že má nejšťastnější den v životě. Mýlila se, sice to mohlo být ode mě ojedinělé, ale ne dvakrát zajímavé, pro ni.
Přesto jsem se nad jejími slovy lehce usmál, přeci jen, její slova jsem taky neslyšel každý den. Možná... Možná poprvé v životě? Jo, asi nějak tak. „Ono mi je proti srsti více věcí, no,“ zakýval jsem se zašklebením hlavou zlehka ze strany na stranu. Kamarádka... Dlouhý slovo... Vymýšlejte kratší slova, krucinál!

Docela se mi ten návrh zamlouval. Jít za Životem a požádat ho o to, aby to, co mám na krku, nebylo jenom vajíčko, ale drak. Zeleno-modrý se zlatými křídly a stejně barevnýma očima. Každou chvíli se mi představa vlastnit nejmocnější zvíře planety zamlouvala více a více, ale malý počet květin a všeho ostatního moji představy zase ubíjel a já mohl tedy jen snít, na což jsem neměl čas. „Možná by mohl... Ale třeba tohle zrovna ne. Co kdyby si myslel, že ho chci použít proti ostatním nebo tak?“ ne, Život by si to nemyslel. On by to věděl, vykopnul by mě a já bych se valil z kopců, jako balvan. Dole bych se zarazil čumákem v hroudě bůh ví čeho a tam zůstal ležet pomlácenej a stále s vejcem na krku. To se mi dvakrát nelíbí, raději budu mít alespoň trochu úcty a nebudu TEN vlk, kterého vykopnul Život.
„Správně! Kromě výborné paměti mám přeci také originální, nadčasovou a čistou srst.“ tohle hraničilo s povrchností, ale koho to zajímá? Na svou srst a paměť jsem mohl být hrdý, když na nic jiného ve svém životě. Když Vločka nechtěla, abych jí vymlouval, že nic dobrého nemám, zmínil jsem tu srst, sice to nebyla vlastnost, ale bylo to lepší, než se ponižovat, že jsem bezcenný, na nic a ještě nosim všem okolo sebe smůlu. Jo, to by asi Vločka slyšela nerada. Ani nechci vědět, jak bych dopadl, kdybych to všechno řekl nahlas.
Zpozorněl jsem při nedokončeném slově, rovnou se u toho zamračil, protože jsem nevěděl, co Vločka vlastně říká a sakra jsem to chtěl vědět. Zatnul jsem zuby, zaryl jednou tlapou v jehličí a zhluboka se nadechl. Už jsem se chtěl zeptat, ale v tom Vločka začala mluvit. Alespoň mě osvobodila od mluvení. Zase, normálního vlka bych odbil, u Vločky jsem podal důkazy. „Sestra mě chtěla zabít a bratra jsem k tomu donutil,“ jo... Donutil jsem vlastního bratra, aby mě nenáviděl, protože tomu vždycky tak bylo, jen si to nepřiznával a já nám chtěl ušetřit to trápení, kdy to musel v sobě dusit, až to bylo všem nepříjemný. Hlavně jemu a mně. Při jejích posledních slovech jsem na dobro vypnul. Jako by zase duše opustila tělo a před Vločkou zůstala prázdná, deaktivovaná schránka, která čekala na novou duši, která se momentálně ztrácela v ukrývaných pocitech, slabostech, vzpomínkách a snech. Hloupost... Nesmysl... Nemožné... Možná....Nikdy! řval jsem sám na sebe a hádal se s tentýž osobou, která mi při narození vlezla do hlavy a do dnešního dne nevylezla. Kecy... Lžeš sám sobě, neříkej nic... Odejdi... Nesmysl... Bláboly... Hlupáku, jen si to namlouváš! další kecy proti mě.
Nakonec jsem stejně to uvnitř sebe neposlechl a řekl jsem to, co jsem řekl. Duše se vrátila do těla a já už nebyl prázdnou schránkou. Stále jsem však sledoval Vločku a poslouchal jí. Čekal jsem, kdy utichne a já bud mít prostor alespoň na pár kloudných slov, která bych proti ní mohl říct, a kterých snad nebudu litovat.
„Tak fajn... Tenhle výjev si zapamatuj nebo ho zcela vymaž z paměti, jak chceš...“ zhluboka jsem se nadechl. Pro některé mohlo být lehké něco takové říct, pro mě ne, já to v životě neřekl. „Jsi pro mě kamarádka, víš to?“ ano... Tohle bylo největší BUM podle Meinera, pro jiné normálka, pro mě životní událost, hned po mém narození.

Sklopil jsem nad slovy Vločky lehce zrak. Z mého vajíčka se vážně žádný drak nevylíhnul, což se mi zrovna nelíbilo, protože bych strašně rád některý vlky nechal drakem sežrat. Měl jsem celý seznam a byl by mnohem delší, kdybych nenáviděl vlky za každé křivé slovo, které proti mě bylo proneseno. Vlastně bych celý svět vyčistil od všech vlků a zůstal sám... S drakem, nebyl by to úžasný svět? Pro mě ano, pro mrtvé... Mrtvým na ničem nezáleží. Lehce jsem si povzdechnul a až pak promluvil k Vločce. „Bohužel...“ mohla by Smrt moje trápení s tim vajíčkem vyřešit? Nebo třeba Život? Kdyby však nevěděl, k čemu draka chci použít.
Vločka sice netušila, ale já tušil. Pamatoval jsem si to, pamatoval jsem si více věcí, než mi bylo milé a ano, pamatoval jsem si i to, kdy jsem Vločku posledně potkal. Byl to konec léta, čtyři obraty měsíce, tečka. „Já také ne, jen jsem si to teď na rychlovku spočítal... Aspoň paměť mám dobrou.“ a srst, mohl jsem zmínit, ale to muselo být každému jasné.
Zarazil jsem se při otázce, co jsem celou dobu dělal, nerad jsem mluvil o sobě, to, co se mi stalo, patřilo k minulosti a tu jsem nerad vytahoval. Díval jsem se na Vločku jiným pohledem, než v ostatních chvílích, nebyl to kamenný výraz, byl to ztrhaný výraz s prosbou v očích. Ať mě zbaví toho všeho, co se kolem mě stalo, ale přesto jsem věděl, že to Vločka splnit nemůže. Normálnímu vlkovi bych nic neřekl, možná jen "nic moc." Ale Vločka byla tak trošku jiná vlčice. Už jen kvůli tomu, že se mnou protrpěla více času, než jiní vlci a rozhodla se mnou zůstat tak dlouho, dokud Život nesplnil mé přání. To už o něčem vypovídá. „Mám smůlu... A ta se mě drží... Ničí mě a ničí všechno okolo mě... Jak myslíš, že se tedy mám? Stále, moje sestra mě nenávidí, už i můj bratr. Musim si hrát na něco, co nejsem, abych ostatní upoutal, aspoň na pár vteřin...“ a tím jsem skončil kecy o tom, co se v mém úžasném životě vlastně děje, byl čas, aby mluvila Vločka. „A co ty? Jak se vede ve smečce? A tak obecně...“ lehce jsem pootočil hlavu do strany abych naznačil, že mě to vážně zajímá, jen abych nemusel mluvit já.
O pravé zimě se mi dvakrát mluvit nechtělo. Sníh, chlad, led, mrznutí... Pro tuláka nejhorší obdoí v životě. Pro jistotu jsem sebou oklepal, zhluboka se nadechl a zadíval se na oblohu. „Doufám, že zima bude krátká a relativně teplá... Už teď mi je zima.“ proklínání slabého kožichu, který chytal sluneční paprsky už jenom tak na půl.

Kvůli jedmnomu cucku bůh ví čeho, který se spojil s nevím čím - a ani to nechci radši vědět - jsem si musel menší chuchvalec srsti vykousnout a vyplivnout opodál. Humus! zašklebil jsem se na mokrý chuchvalec srsti, slin a ještě něčeho, co vážně nechci zjišťovat. Pro jistotu jsem tlapkou chuchvalec popostrčil opodál, nahrnul na něho pár spadaných jehliček a pousmál se. Že by se mi aspoň jednou konečně něco vedlo? Chtěl jsem mít chuchvalec z očí a už ho v životě nevidět a hele! Už jsem ho neviděl, protože byl pohřben pod hromádkou jehliček a jedné šišky.
Srst byla konečně čistá, cítil jsem se lehčí, svěží a dokonce i svůj. Jak na mě ostatní sakra koukali? Jako na černo-bílého, špinavého vlka s rozježenou srstí a podrážděnou povahou? položil jsem si docela zajímavou otázku, chvíli na ni hledal odpověď, ale pak mi došlo, že tu odpověď ani znát nechci. Možná ji nechceš znát, protože už ji víš, nemám pravdu? na prázdno jsem klapnul zubama, zase jsem začínal se samomluvou, která mne trápila pokaždé, když jsem byl sám a potřeboval si promluvil s někým na mojí úrovni. Ale kolikrát mě taky trápila ve společnosti... Stejný důvod, potřeboval jsem si pokecat s někym na své úrovni... „Jo, možná tu odpověď znám, ale co s tim?“ protočil jsem očima, mlasknul a rohodl se, že vlastní hlásek v hlavě budu ignorovat a raději se budu věnovat něčemu... Užitečnějšímu...
Jenže nic důležitějšího nebylo, rozhlížel jsem se kolem sebe, hledal něco, co bych mohl dělat, ale nic nepřicházelo. Vlastně přišli jenom vzpomínky na tento les, nic jiného. Procházel jsem tudy s Lievenne... Na jaře, asi nějak tak, ale už se schylovalo k létu... Oba dva jsme měli hlad a žízeň, procházeli jsme kolem potůčku, kde jsme se napili a pokrčovali k jezeru, co je na západě. Já jsem však v potoce našel hnízdo a doufal v holátka, která bych mohl sežrat... Ale bylo tam vajíčko, modro-zelené na zlatém řetízku. to byla má vzpomínka na toto místo plné cedrů a pachů veverek.
Jedna z lepších vzpomínek... většina mých vzpomínek nebyla zrovna růžová. Ach... povzdechnul jsem si a zaklonil hlavu dozadu. Díval jsem se skrze větve stromů a marně hledal nebe. Místo toho si však někdo našel mě. Pach bílé vlčice s jizvou přes oko a modrýma očima. A ještě kousek černého ocasu, abych nezapomněl. V té chvíli na mě také zavolala. Otočil jsem k ní hlavu, ale nezvedl se, nic, neuměl jsem projevovat radost a nadšení, jako Vločka. „Ahoj.“ oplatil jsem jí pozdrav a otočil tělo blíže k ní. „No... Jo, přesněji od konce léta... Možná více, řekněme... Čtyři obraty měsíce?“

// Východní Galtavar

Než jsem vůbec doklusal do lesa a dostal se přes řeku, byl jsem stejně mokrý, jako jsem byl unavený. Abych upřesnil, mokrý jsem byl až do morku kostí. Unaveně jsem si mlasknul, protáhl si všechny svaly v těle, procvičil krk a nakonec ze sebe setřásl přebytečnou vodu ze srsti. Trochu se ochladí a umrznu, zavrčel jsem si sám pro sebe, brzy to koupání v řece, dobrovolné i nedobrovolné, skončí a já se oddám žraní králíků přesto, že mám raději ryby. Mnoho vlků ryby rádo nemělo, ale já jo, jen další věc, v kterém jsem jiný... odlišoval jsem se od ostatních v mnoha věcech a tohle oproti ostatním byla prkotina, kterou nikdo ani nezaznamenal. V podstatě ani já, ale jednoho dne jsem si všimnul, že ryby prostě jím raději, než prosté, suchozemské ušáky. Nedejbože vysokou... Tu jsem žral dříve, kdy jsem nelovil sám a pak jednou na Gallieře, nikdy více.
Usadil jsem se někde na hranicích lesa, začal si upravovat srst, jak jsem měl ve zvyku, když jsem měl dlouhou chvíli a konečně si našel čas na nějaké ty myšlenky a podobný věci, na které jsem neměl čas. Letošní zima by mohla být krátká a mírná... Ale ne na bahně, raději na sněhu... díval jsem se přitom na bílou tlapu, kterou jsem čistil od špíny, drobných větviček, jehličí a mnoho dalšího, co se na mě nalepilo a voda to nesebrala. Jsem docela... Zandebaný... když jsem se na sebe tak koukal, má srst byla na moje poměry dost neupravená a nečistá.

// Vyhlídka

Z kopců jsem se dostal zpět do nížin, které mi byly více než dost známé. Na krátkou dobu jsem se opět donutil zastavit, prohlédl jsem si okolí, nasál pachy, ale hned jsem toho litoval. Moc pozitivní pro mě dvakrát nebyly. Zatřásl jsem hlavou, olíznul si čenich, jako bych se těch pachů chtěl zbavit. Nepomáhalo to, stále jsem cítil všechny pachy.
Protože jsem se jich nemohl zbavit pouhým olíznutím, musel jsem prostě jít dál a tak narazit na jiné pachy nebo necítit žádné pachy a prostě být nějakou dobu sám. Jenže to mi život nedovolí... Sám jsem nebyl už dlouho... chybí mi to? Asi... nevím, už ani nevím, co jsem chtěl a co jsem nechtěl. Každopádně, chtěl jsem se nažrat a to rychle. Možná bych zabil i vlastní matku pro žrádlo, i když... Tu bych zabil kdykoli, zašklebil jsem se nad pomyšlením, jak držím v tlamě mrtvolu vlastní matky a jak jí vytéká krev z rány na krku.
Znova jsem si olíznul čumák, zrychlil svůj krok a vyběhl k lesíku, kde jsem našel hnízdo s dračím vajíčkem, co mám na krku.

//Cedrový háj

// Řeka Midiam

Na to, že byl podzim a celé dny bylo ošklivo, byla noc překvapivá pěkná. Žádné mraky, mohl jsem zpozorovat pár hvězd, jen slabý vánek, žádný déšť, ještě nesněžilo a celkově bylo všechno tak... Čisté. Líbilo se mi to. S kamennou tváří, bez jakéhokoli náznaku citů uvnitř nebo na povrchu jsem nakračoval směrem na sever, kde jsem byl většinu života. Nebo většinu času zde na Galliree. Už je to přes rok... Ten čas letí... Ale přesto se mi zdá, že každá minuta tu trvá hodinu... někdy jsem za to byl rád, někdy jsem to však nenáviděl a chtěl, aby ta "hodina" už uběhla.
Na krátkou chvíli jsem se zastavil na vrcholku a sledoval okolí. Viděl jsem řeku, lesy, kde sídlili smečky, lesy, dokonce jsem si vzpomenul, na jaké straně jsou bažiny, kterýma jsem jednou musel projít. Fuj, otřásl jsem se nad tou nechutnou vzpomínkou. To jsem byl ještě černý, uvědomil jsem si, černý, jako nejčernější tma a stejně tak zlý... Jak se mi to hnusilo, ale přesto jsem to byl já. Černý, zlý, nejčernější a snad i hnusný.
Zatřásl jsem nad tím hlavou, snažil se vyklepat myšlenky z hlavy a pokračoval dál.

// Východní Galtavar

//stručně a krátce, není mi dobře

Dlouhou dobu jsem sledoval Coffina a přemýšlel nad tím, jestli mám vůbec na jeho otázku odpovídat. Netušil jsem, kdo nebo, co je ten Scrooťan a upřímně mi to bylo jedno. Spíše mě zajímalo, jestli by vážně bylo vhodné, aby mě někdo házel do jednoho pytle s ostatními, černými vlky. „Třeba,“ brouknul jsem po dlouhé době a otočil hlavu směrem k Taehyukovi. Ten mlčel, očividně se do naší konverzace nemohl zapojit, a když se o to snažil, jeden z nás ho prostě uzemnil a donutil ho tím zmlknout.
„Řekni jim, co chceš, cokoli, je mi to jedno... Odcházím,“ obeznámil jsem vlky s důrazem na poslední slovo, ač jsem věděl, že jim jsem naprosto ukradený. Do dvou minut po mně ani pes neštěkne, tak co?
Otočil jsem tělo k odchodu, ale ještě mě zastavil Coffinův hlas o tom, že jsem se dokázal změnit, a jestli by to zvládli i ostatní. Já se nezměnil... cítil jsem to tak. Ostatní to viděli třeba úplně jinak, ale dle mého jsem se nezměnil ani trošičku. Ostatní třeba jen nepoznali moji pravou tvář, třeba jsem se tehdy u jezera choval zcela jinak, kdo ví? Moje vzpomínky jsou plné jen toho, jak se Megan promněnila v obří obludu a házela si se mnou, jako s kusem hadru, chtěla mě zabít, Laura tomu přihlížela a Coffin posléze utekl. A já po něm...„Nemyslím si tedy, že se mohou změnit...“ Coffinovi muselo na rozloučení stačit jen tato slova, na Taehyuka jsem kývnul a hnědému věnoval jen krátký, neutrální pohled, který nic neznamenal.
Poté jsem běžel podél řeky pryč, více na sever a tam se vydal do kopců více na sever.

//Vyhlídka

// Tak se tu uklidníme... Beztak všichni víme, že největší antitalent je Nox :D *just joke pro pomalejší*

Ano, správně. Jak mohl Coffin vědět, jak mě má oslovovat? Nijak, nikdy jsem mu to neřekl a také nikdy neměl důvod to moje jméno zkoumat nebo se o mně někdy zmiňovat. Kdo by k tomu také měl důvod? Vlastně někdo jo... Někdo se mohl zmínit o tom černo-bílém zmetkovi, co tyranizuje svět okolo sebe. „Tak to moje jméno nech plavat a raději mi říkej Černý...“ to už sice nebylo aktuální, ale koho to zajímá?
Možná, že Coffin přeci jen mluvil pravdu. Měl pravdu v tom, že pro mě sourozenci byli mrtví, ale zapomněl už na to, že já jsem také mrtvý pro ně. Nejsi mrtvý, jsi nenáviděný, snažil jsem se o to, aby měl aspoň Deliven důvod mě nenávidět a? Povedlo se mi to... Ale co Laura? Ta se spíš snažila o to, abych nebyl symbolicky mrtvý, ale doopravdy mrtvý, poté to určitě ani Delivenovi nepřiznala, určitě mu tvrdila, že jsem se naštval z ničeho nic. A stoprocentně nezapomněla opomenout, že jsem zlý a může za to matka, kterou jsem bezmezně miloval. Nemiloval, ale oni to nechápou.
„Víš co, Coffine? Až někdy potkáš moji sestru nebo bratra, řekni jim to, co jsi řekl mně o nich. Ale doopravdy, že jsem prostě mrtvý. Ne v jejich srdcích a podobný kecy.“ život pak třeba bude lehčí. Všem se uleví. „Třeba jim řekni, že jsem se utopil... Nebo, že mě roztrhal medvěd... Nebo mě zabila Smrt, protože jsem byl drzý a tak... Prostě si něco vymysli...“ švihnul jsem nad tím ocasem, bylo mi jedno, jak moje smrt bude řečena, hlavně, že budu mrtvý v srdcích.
Poslouchal jsem výklad o tom, že v sobě nemám dusit emoce, jaké? dobrá otázka... Coffin popis jezera se mi dvakrát nelíbil, ale nic jsem nenamítal. To jezero bylo odporné, ale v něčem jiné. Nešlo právě o to? Z dálky možná pěkné, zblízka odporné... Je mi dost podobné, nemyslíš? neodvážil jsem se to říct nahlas, asi bych dostal pár nechápavých až naštvaných pohledů a výklad o tom, že propadám méněcennosti.
„Neexitují výjimky. Potkal jsem dost černých vlků, abych řekl, jací jsou. Lháři, pokrytci, vrazi, pesimisti, lační po krvi a k tomu všemu přináší smůlu.“ možná bych toho řekl více, ale ozval se nějaký cizinec prostým "zdravím." Oh... Závažný rozhovor tří vlků ti neprozradil, že máš vypadnout? otočil jsem se k němu bez jediného slova, sjel ho krátkým pohledem a hlavou cuknul zpět někam do neznáma.

//Napíšu až zítra, dnes jsem bez notebooku

Po celou dobu jsem se udržoval v klidu, jinak to ani nešlo. Zloba se ve mně však probudila až ve chvíli, kdy jsem byl nazván "Meinero" místo "Meinere". Vycenil jsem na Coffina z vyůhružky tesáky. Ohrnul pysky a zamračil se. „Meinere... Nijak jinak.“ Meinero mi začala říkat Derilliana a také se to stalo u toho zpropadeného jezera. „A moje duševní zdraví je v pořádku. Nevidíš?“ takřka jsem to vykřiknul, zvedl jsem hlavu nahoru a ocasem hyperaktivně zašvihal do strany. Zhluboka jsem začal dýchat, informace o tom, že jsou moji sourozenci mrtví, byla rána pod pas. „Jsou mrtví už dávno, já pro mě taky byl mrtvý, nikdy jsem pro ně ani neexistoval!“ vyštěknul jsem na mladého, šedého vlka, který se rozhodl, že moji slabou skořápku psychického zdraví a sebedůvěry rozdupá na prach a zamete do hlubin řeky, kde ji sežerou masožravé ryby, kterou následně sežere na půl slepý vlk. Ten ji následně někde vykálí a moje psychické zdraví bude doslova na... Však je to zřejmé.
Ve chvíli, kdy mi Coffin opřel tlapu o hrudník jsem otočil hlavu do strany, sledoval jsem Taehyuka, skřípal zubama a odmítl Coffinova slova poslouchat, sice ten vlk dříve mluvil rychle a pomateně, nyní však mluvil hůř. Pomalu a vážně. Rozmrzele. Coffinova tlapa postupně zmizela, můj pohled se však neodtrhával od Taehyukova kožichu, mlč, rozkazoval jsem šedému vlkovi a doufal, že mu to dojde. Že zavře tlamu a přestane mluvit. Že už od něho neuslyším jediné slovo a pokud nějaké, tak opět "sbohem." Pro další rok si mě ranil dost, stačí? jak jsem si přál, aby mě slyšel Coffin, ale ne Taehyuk. Chudák musel být zmatený, co mohl pochytit? Že jsou moji sourozenci mrtví a já bezcitný?
Horší zpráv, než zpráva o smrti přišla ve chvíli, kdy mi pověděl, že sourozenci žijí. Alespoň jeden z nich, protože po Delivenovi se údajně slehla zem. „Ne. Laura je zdravá a nenávidí mě. Deliven se vrátil a je taky zdravý a živý... A taky mě nenávidí. Při mým štěstí je to samí i s matkou,, tohle si mi chtěl říct?“ tahle zpráva mě ranila více. Kdybych byl sám... Byl bych sám. Byl bych nenáviděn jen sám sebou, ne vlastní rodinou.
Byl jsem rozhodnutý, že odejdu, že nezůstanu nečině stát poblíž vlka, který mi lhal. Nenáviděl jsem lži... Nenáviděl jsem je pomalu stejně tak, jako jsem nesnášel vlastní matku. A to jsem nikoho nenáviděl více, než ji. „Nenávidí mě, jsem jim lhostejný, proč je milovat?“ mumlal jsem si pro sebe, nikdo kolem mě neexistoval, jako já neexistoval pro ně.
„Neřeš to, Taehyuku... Je to v pořádku...“ nebylo mi to jedno, ale držel jsem všechny emoce uvnitř sebe. Zlobu, strach, radost a další, které zamrzli někde hluboko v srdci, z kterého se stal ledovec. „To místo mi bylo ukradený... Jenom bylo jiný, nic víc. lež, já to jeezro měl rád, bylo jiné, jako já...
„Protože. To černí vlci dělají. Zabíjejí. Ničí... To jsem já. Vlastně byl... Možná někde hluboko v srdci jsem...“ ne, nikdy jsem nebyl. Nikdy jsem nebyl zlý, jen se mi to snažili namluvit. Nic víc.