Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byl jsem tělem nalepený co nejblíže ke skále, mělce dýchal a připravoval si tak veškerou energii na další krok. Klidně jsem to všechno mohl vyřešit rychleji, ale špinavá vlčice, co ráda provokovala a já doufal, že padne za oběť, se rozhodla proti mě pronést poznámku. Týkala se mé srsti na kterou jsem byl háklivý. „To co ti tvoji.“ Neměl jsem náladu na řeči. A nikdy jsem neměl náladu na řeči o své rodině, byla to kapitola, ke které jsem se nerad vracel.
Párkrát jsem zaslechl Skylieth něco řvát, když letěla s pavoukem kolem nás. Sklapněte! Vyštěkl jsem na obě dvě, jen tak pro jistotu, protože jsem se chtěl už dostat ven.
I špinavá se snažila nějak dostat pryč, nechal jsem ji bejt, kdybych mohl, nejraději bych ji skopnul z pavučiny a nechal ji donekonečna lítat nahoru a dolu, na ni mi ani trošku nezáleželo a možná bych se u toho i bavil. Skylieth možná...
Cítil jsem, že v sobě už nějakou energii a sílu mám, zhluboka jsem se nadechl a přiravil se. Příhodně ke mně Skylieth zrovna promluvila. Chtěla, abych ji zachránil a něco udělal. Teď jsem ti vhodnej, co? Zavrčel jsem si pro sebe, protože mě to naštvalo. Kdybychom si vyměnili místa, on aby mě nechala padat do nekonečna a ještě by se mi vysmála. „Nemám jedinej důvod,“ odpověděl jsem tichým, nesrozumitelným zamumláním, které se k ní ani nemohlo donést. Špinavá se zatim přemýstila jen pár metrů ode mně, otočil jsem k ní pohled jen na pár vteřin a pak se opět věnoval tomu svému. Sice jsem Skylieth řekl, že ji nepomůžu, ale přesto jsem myslel i na to, jak ji pomoct. Vydrž... zabrblal jsem jejím směrem a pokračoval v rozdělení skály na půl, abych se mohl dostat do jiné, jeskynní chodby a najít cestu ven.
Soustředil jsem se jako nikdy, snažil se myslet jen na to, jak se skála rozděluje a ubývá mi energie. A ono se i povedlo, uslyšel jsem a ucítil křupání a drolení kamene, pomalu jsem se přesouval do trhliny, která se zvětšovala a zvětšovala, dokud jsem do ni nemohl narvat celé tělo a vyvázl tak z pavučiny. Stále jsem však lepil, a chytal tak na srst kameny. Už jsem se chtěl soustředit na zvětšení trhliny, vytvořit tak tunel a zmizet, když jsem si vzpomenul na Skylieth. Tohohle budu litovat... Další část energie jsem využil k tomu, abych z ničeho vytvořil kořen, kterým jsem posledně trochu švihnul Skylieth. Kořen se k ní pomalu blížil a vyčkával na vhodnou situaci, kdy byl pavouk dál, aby ji kořen mohl chytit za jednu zadní nohu a pomalu se s ní spouštěl dolu a přitom zpomaloval její pád. Kdybych ji nohu utrhnul tak... No, šťastná by nebyla. Cítil jsem se už docela unavený, nikdy jsem nevyužil tolik energie naráz. Pospíchal jsem, škubnul jsem hlavou a tím vytahoval Skylieth nahoru. „Jestli přežiješ, máš u mě dluh, který budeš splácet ještě pár let po smrti!“ Zařval jsem na ni ignorujích Špinavku.

I přesto, že jsem mlčel a snažil se vymyslet něco, co by mě (nás) dostalo od toho pavouka, vlčice si ke mně neodpustili pár poznámek. Nejdříve začala Skylieth s tím, že ovládám magii země a mohl bych nás nějak dostat pryč. Sklapni a možná něco vymyslim! Okřiknul jsem ji ve své hlavě bez věnování jediného pohledu.
Soustředění na skálu moc nepomohla, skála se ani nehnula, takže jsem to vzdal zrovna ve chvíli, kdy byla pronesena druhá poznámka o tom, že mi to sluší víc, když mlčim. Za to tobě to sluší jenom ve tmě, když tě nikdo nevidí. Vážně, když chce chodit po světě, aspoň by mohla nosit slušící zbarvení a ne bordel na srsti.
Tak fajn... Jinak, skálu ne-e... Co větve? Jaké větvě? Kolem byla jenom ta pavučina a skála. Co nějaké větve vytvořit? Hm? Jde to? To byla zajímavá otázka, pokusil jsem se tedy vytvořit něco, co by se mohlo hýbat, nějak mě dostat z pavučiny a zmizet. V tom jsem si však všimnul, že se o něco snaží Skylieth, pavouk se přestal přibližovat, ale za to šel za Skylieth s kterou se propadnul do neznáma. Něco zařvala, ale tomu jsem nerozuměl. Sbohem, rozloučil jsem se s ní, ale v tom se objevila nad náma, pod náma, nad náma, pod náma, nad náma a furt dokola. Co to sakra?! Zíral jsem na to s otevřenou tlamou a pochopil, že východ není ani nahoře, ani dole. Na straně! Došlo mi, jiný směr nebyl možný.
Začal jsem se soustředit, když se špinavka rozhodla ke mně promluvit. otočil jsem k ní hlavu a zamračil se. „Nevim jak ty, ale já se rozhodl žít, t si tu chcípni. Takže ano, řvát budu tam nahoře na rozloučení!“ Zavrčel jsem jejím směrem a opět se začal soustředit na skálu. Rozdělit ji, vytvořit tunel... ten mě někde vyplivne! I kdybych yvtvořil tunel, potřeboval jsem se nějak dostat z pavučiny. Skylieth mezitím stále lítala nahoru a dolu, společně s pavoukem, což mi dávalo čas. Základ bude se nějak posunout ke skále... Tam pak pokračovat... Přemýšlel jsem nad tím, jak to provést. Pavučina lepila, ale přeci nemohla lepit natolik, že by se na ni nedalo pohnout. Převalit se až ke kraji, co myslíš? I v takové situaci byl čas na samomluvu. Otočil jsem se na jednu stranu a následně škubnul na druhou, takhle se pootáčel ze strany na stranu a přitom se snažil nenadávat, jak mi pavučina trhala srst.
Částečně se povedlo, srst se odlepila a ihned přilepila na jiné části. Tentokrát jsem už ležel skoro na břiše, měl přilepené nohy, ale záda volná a bolavá.
Takhle jsem sebou škubal, abych se pomalu valil ke skále, kde bych konečně mohl něco udělat. Ještě kousek... Ale i kousek byl namáhavý.
I přes námahu jsem ucítil, že se moje záda dotkla studené skály. Rozdělit skálu, nechat se spolknout a zmizet? Ano! Horší však bylo najít síly a způsob, jak to vše udělat. A možná pomoct Skylieth, nu... Druhá mi byla ukradená. I ten pavouk potřeboval žrát a ona byla vhodná.

// Jedna z těch veverek se brzy pokusí napsat...

// Trochu kratší, furt ta němčina >.<

Protože jsem já zařval na Skylieth, Skylieth zařvala na mě. Takhle by to v podstatě mohlo jít do nekonečna, ale já do nekonečna zrovna čas neměl. Normálně tedy jo, ale dnes jsem si potřeboval zachránit krk.
Přestal jsem sebou škubat, všimnul jsem si totiž, že se Skylieth rozhodla nás zachránit. Nebo naštvat pavouka... Protože iluze, kterou Skylieth vytvořila si pavouk všímal jen chvíli - přesněji do té doby, než zmizela - neměl jsem moc času na nový pokus o útěk. Vrátil jsem se tedy ke svému původnímu plánu, který se týkal mé magie, skály, pavučiny a pavouka. A jestli to nevyjde... Aspoň tím umlátim sebe... Sice jsem plánoval zemřít na staří, čistý, ale zemřít zakrvácený s rozmlácenou lebkou kvůli vlastní blbosti by také nebylo k zahození. Soustřeď se, soustřeď se... Spíše jsem se soustředil na to, abych říkal "soustřeď se," ale to bylo jedno. Zrak jsem měl upřený ke skále, která byla všude kolem nás a snažil se nevnímat to, že se ke mně zase blížil pavouk. Pro všechny svatý, hni se! Zařval jsem na tu skálu, přimhouřil zrak a stisk zuby. Skoro nikdy jsem svoji magii nevyužíval, takže jsem nic natrénovaného neměl, ale když budu chtít... Snad to vyjde...
Snažil jsem se před pavoukem vtáhnout do sebe, schovat se ve tmě, poprvé lituji, že už nejsem černý! Kdybych byl, stačilo by zavřít oči a vpít se do té tmy. A přestat se hýbat, samozřejmě.
Prosim, hni se! Už jsem zcela zapomněl, proč jsem chtěl s tou skálou nějak pohnout. Ale stále jsem se soustředil. Samozřejmě! Urvi kus skály, mrskni ji nějak po pavoukovi nebo co, zab ho a pak se dostaň ven, jak prosté! plán pro mě brilantní, ale těžko providitelný.

// Safra, zapoměla jsem napsat přechod... Tak dodávám :D

// Mušličková pláž

// Já se omlouvám, ale příspěvek by tu mohl být kolem páté, šprtání němčiny na zítra :/

Nebyla na to zrovna vhodná situace, měl bych se strachovat o svůj život, ale já se jako vždycky zajímal jen o svojí srst a její dokonalost. Jestli se mi zničí, tak mě ten pavouk může klidně sežrat! Jaký bych měl důvod žít? Žádný! Srst mi byla vším! Jiný důvod neexistoval... Pouze má srst, černo-bílá srst, která se lepila na pavoučí síť!
Několikrát jsem sebou cuknul, protože jsem se chtěl ze sítě dostat, ale v tom si na mě Skylieth zařvala. Teď? Teď budeš rozebírat nebe a peklo?! To jsem hodlal probírat až na cestě tam nahoru... Tedy, dolu... „Tak moc si nevěř, peklo prožívám každou minutu na tomhle světě, už jsem si zvyknul!" Dost mě zajímalo,co se honí v hlavě špinavé vlčice. Určitě nic slušného, ale fakt? Co?
Znova jsem sebou začal škubat, ale skončil ve chvíli, kdy se pavouk začal přibližovat mým směrem, to jsem ztuhnul natolik, že se mi i krev zastavila v žilách. Srst mi musela začít strachy bělat, v krku knedlík a po celém těle studený pot. "O můj bože, né! Vem si tu špinavou! Vem si ji! koukni na ni!" řval jsem na pavouka a cukal hlavou k neznámé vlčici. "Je mnohem vypasenější! Bude chutnat! Sežer ji, sežer ji! Nech mě bejt, vypadni! Vem si tu špinavou a Skylieth! Skylieth stejně nemá nikdo rád, nikdo nebude truchlit!" Za mě by tedy taky nikdo netruchlil, ale to ten pavouk nemusel vědět. "Sežer ty vlčice! Protože jestli přežiju a ony taky, tak mě zabijou! A koukni na mě! Je mě škoda! Moje krásná srst, vypadníííí!" Opět jsem sebou začal škubat ze strany na stranu, v té chvíli mi bylo i jedno, jestli bych si vyrval chuchvalce srsti, ale chtěl jsem žít!
Od neznámé špinavky jsem slyšel něco o tom, že mě má sežrat prvního a stejně všichni chcípnem. Znova jsem se tedy zaměřil na pavouka. "Vidíš?! Vidíš?! Ta vlčice je zlomyslná a ví, že chcípne! Sežer ji a já se zatim zachránim! přinesu ti oběti, žrádlo, koho chceš! klidně i vlastní matku a sourozence, ale vypadnííí!" Zavyl jsem poslední slovo co nejhlasitěji a opět cuknul ze strany na stranu.
V tom se však pavouk zastavil a zaměřil svůj pohled jinam. Miluju tě, miluju tě! Řval jsem nevim na koho, protože jsem měl šanci. Jak ven, jak ven, jááák?! Cukal jsem pohledem ze strany na stranu a hledal odpovědi. Pavučina, pavouk, vlčice, skála.. Skála?! Skála! Nepatřila skála mezi zemi? Patřila! Hledal jsem nějak převis, uvolněný, ostrý kámen nebo cokoli, co bych zázrakem dostal k sobě, přesekal tim pavučinu, spadnul do neznáma a zachránil si černo-bílej zadek. Začal jsem se soustředit na skálu kolem sebe, snažil se uvolnit aspoň nějaké kameny, cokoli. Chtěl jsem toho pavoukovce navíc zabít za to, co nám udělal... Nebo teprve udělá!
Jestli mi o mé moci ta vypelichaná potvora lhala, tak ji zabiju! Sice jsem netušil jak, když sám zemřu, ale zabiju ji!

Skylieth se rozhodla zmatkovat a prohlásila, že ode dneška bude vždy vůdcem v cestě ona, protože nás nedostane bůh ví kam. „A nebude ono lehčí, když se prostě dostanu z tvojí blízkosti a nechám milostivou samotnou, ať si vede kohokoli?“ Obrátil jsem oči v sloup, toho jsem měl tak akorát po krk. Nepotřeboval jsem slyšet to, jak jsem neschopný v cestě. Měl jsem sto chutí se dostat ještě hlouběji do jeskyň, ale to bych musel vědět, kde je východ a dostat tak Skylieth do hloubky chodbiček. „Já nemusim nic!“ Vyštěkl jsem s otočkou na tu černo-bílou vlčici, co se rozhodla zmatkovat jen kvůli tomu, že by mohla chcípnout ve tmě.
A protože mě někdo tam nahoře nemá rád a rozhodl se, že na moje bedra snese ještě jedno trápení, doneslo se ke mně "zdravím." Škubnul jsem hlavou směrem k původci toho hlasu, rovnou se zamračil a rozhodl se mlčet. „Hm“ Brouknul jsem jenom tak na odpověď a prohlédl si vlčici s komickým vzhledem. Strkala čumák do písku? Nejspíše hrabala nějakýho rejska, vysvětlovalo by to, proč je tak zašpiněná. „Hele,“ houknul jsem ke Skylieth. „Tady máš další oběť.“ Pohled jsem stočil zase k zašpiněné. „Ironie a Sarkasmus jsou příbuzní téhle vlčice, tak si na ně dej bacha, užijte si to!“ Se zašklebením jsem se zasmál, vykročil směrem k vlčici a ještě vykřiknul na vlčice, „černo-bílý se poroučí!“
Naštvaně jsem našlapoval dál, když v tom mě k zemi dostal děsivý, pisklavý zvuk, který nehodlal přestat. Hlavu jsem přitáhl k tělu, uši připlácnul k hlavě a zděšeně vyštěknul. Ostatní mi v té chvíli byli ukradení - vlastně jako vždy - snažil jsem se jen vyřešit to, co vydávalo ten zvuk a jak se dostat pryč. Udělal jsem sotva krok, když jsem pod nohama uslyšel křupnutí. Stuhnul jsem, když se nepohnu, nic se nestane... Když se nepohnu, nic se nestane... Ani jsem nedutal, snažil jsem se nepohnout, ale přesto jsem ztratl zem pod nohama.
Zařval jsem, trochu neslušně... Ale bylo to na místě. Zádama jsem dopadl na něco lepkavého, ale nepokrývalo to celou zem. Tohle není zem... Uvědomil jsem si a škubnul celým tělem. Zaznamenal jsem, že jsou kolem mě i ty dvě vlčice, ale bylo mi to jedno. „Co jste to sakra provedli?! Proč se tam zem pod váma propadla?! Těžký prasata, ani skála vás neunese!“ Řval jsem všude kolem sebe a zarazil se až ve chvíli, kdy jsem spatřil tu hroznou siluetu s osmi nohama. Prosim ne, prosim ne... Už jsem nebyl naštvaný, naopak zděšený, div jsem nevyskočil z kůže. Škubal jsem celým tělem sem a tam, ale pavučina lepila, já umřu v pavučině... Já umřu v pavučině! Takřka jsem uvnitř sebe brečel, na povrch jsem se stále snažil být kamenný, ale škubal jsem sebou, jako ryba na suchu.

// Přes Středozemní pláň od Ohnivého jezera

Měl jsem si užívat, že jsem šel tentokrát první, ale nijak jsem si to neužíval. Nebyl k tomu důvod, i když... No, já si nikdy nic neužíval, neměl jsem k tomu žádný důvod... A energii. Možná bych tu energii měl, ale byl jsem zase moc líný si něco užívat. Neměl jsem důvod, neměl jsem chuť, byl jsem líný, jsem to zajímavý vlk. Chmf... Odfrknul jsem nad vlastními slovy a přidal do kroku.
Šlapal jsem do míst, o kterých jsem neměl ani potuchy. Jeskyně? Všiml jsem si jednoho otvoru v jeskyni, nad kterým jsem se pouze zamračil a pokračoval ve výšlapu dál. Je tam vůbec ještě? Ohlédl jsem se dozadu, jestli se černo-bílá vlčice stále drží poblíž nebo se rozhodla zmizet v krátké chvíli mé nepozornosti. Však je to fuk... Vlčice tam však ještě byla. Zamračil jsem se, lehce zabručel, ale bylo mi to vcelku jedno. Podobně to bylo i s Vločkou, nějakou dobu se mnou šlapala a pak zmizela, protože měla povinnosti ohledně smečky. Skylieth má taky smečku, upozornil jsem sám sebe. Když měla smečku, která ji byla dle všeho ukradená, stejně se tam bude muset jednoho dne vrátit. A já budu sám, na pár vteřin jsem zavřel oči, zastavil se a nasál okolní pachy. „Nepotřebuju se kochat... Ne dlouho, stačí chvilka...“ Vysvětlil jsem Skylieth ještě to ohledně jezera „A no... Tohle se mi už taky okoukalo, tak co? Půjdem dál?“ Tentokrát jsem však čekal na rozhodnutí Skylieth, zastavil se a zaposlouchal do zvuků okolí.

//Šupáci jsou zde a čekají na uvedení do děje :D

// Narrské kopce

Skylieth mi připadala jako někdo, kdo rád kritizuje. Nepřipadalo mi to, ona ráda kritizovala. „Rudá“ tlamou jsem poukázal k jezero. „Černá, bílá,“ ukázal jsem na celou svoji velikost (maličkost). „Zelená,“ přešlápnul jsem z tlapy na tlapu. „Jo, barvy ještě zvládám,“ zašklebil jsem se se zamračením a přiblížil k jezeru. Chtěl jsem se napít, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslel a raději poodstoupil pryč. „Nebudu to riskovat,“ pověděl jsem si sám pro sebe a kašlal na jezero. Obrátil jsem se od něho a šel na severo-východ, jak se mi zamanulo. Tentokrát jsem šel první já, takže se Skylieth musela řídit mě, pokud si to nerozmyslela a nešla někam jinam.
„Ani ne... Pojď nebo zůstaň, já se už jezera nabažil...“ Nikdy jsem se moc nerozhlížel kolem sebe, nekochal se. Všechno bylo stejné a pokud to bylo pěkné, stačil mi minutový pohled a mohl jsem jít já. Krása mi byla ukradená, já hledal to, co je uvnitř... Abych to mohl ignorovat, tentokrát jsem s svým slovům i lehce zasmál.

//Středozemní pláň -> Akce

Musel jsem se ještě protáhnout v zádech, poslechnout si tak melodii křupajících kostí a teprve pak jsem byl v rámci možností připraven na cestu zpět na sever k tomu jezeru, co mi připomínalo krev. Třeba tam Smrt uchovává krev těch, které zabila, napadlo mě ihned. Určitě to mělo něco společného s krví, vysvětlovalo by to tu barvu. A navíc, co jiného by jezero obarvilo na rudo? Nic, pouze krev! Hm... Kdybych tu vodu pil tak budu kanibal, ne? Ale rozhodně jsem tu vodu pít nechtěl, kanibalismus se mi dvakrát nezamlouval.
„Co já vim? Na vlky většnou působim buď dojmem, že by do těch pekel dobrovolně skočili nebo by mě tam milerádi svrhly... A promiň, ale ty nevypadáš na to, že bys dobrovolně skákala do pekel...“ Proč jsem se omlouval? To nebyla žádná urážka. To pitomý promiň říkám furt častěji a častěji! zvedl se mi z toho žaludek, mě se nikdo neomlouval a já se tedy taky nikomu nebudu omlouvat! K tomu bych se nikdy nemohl snížit.
„Nerozmyslel,“ ujistil jsem Skylieth lhostejným tónem a krátkým zívnutím.
A opět jsme se dostali k popohánění, tentokrát jsem si to však nenechal líbit a raději jsem zrychlil krok, abych se držel blízko Skylieth a ona zase nemusela čekat. Ještě by zdrhla... To tak! Vlastně, proč ne? Samota neublíží... Samota léčí.

//Ohnivé jezero

// Zmetek se k vám ještě připojuje! :D
Za chvíli tam bude :D

Cítil jsem v kožichu písek, normálně by mi to vadilo, ale tentokrát ani moc mě. Spalo se mi pohodlně, písek se přizpůsobil tělu a já se konečně nemusel převalovat sem a tam, abych našel pohodlnou pozici.
Vím, že se mi něco zdálo a vím, že se to týkalo mé minulosti, rodiny a všeho toho, na co jsem nerad myslel. Proto jsem také byl rád, že jsem po probuzení na všechno zapomenul. Sny se pamatovat nemají... Raději. Ani si nepamatuji, kdy se mi zdálo něco normálního, pěkného, u čeho bych nemusel proklínat všechny okolo sebe, známé, neznámé, i mrtvé. Slyšim... Zívnul jsem ke Skylieth a zvedl se ze země. Snažil jsem se ze sebe vyklepat všechen písek, ale nešlo to, pořád jsem ho cítil na kůži, jak mě škrábe na těle, mezi tlapkama dokonce jsem měl i zrníčka písku v tlamě. Snažil jsem s tlamu vyčistit jazykem, nechtěl jsem si tím pískem rozedřít do krve a pak trpět při každém soustě nebo napití z jezera.
„Půjdem k tomu jezeru nebo ses rozhodla, že tam nechceš a potáhneš mě na konec světa, kde mě skopneš z útesu do pekel, kde mě necháš smažit do konce světa a o dva dny déle, jen tak pro jistotu?“ Kdyby to udělala, určitě by mě někdo zezdola vykopl zase na horu, kdo taky měl žaludek na to, aby se mnou vydržel do konce světa? Pouze já... Co víc bys chtěl? Špitnul jsem si sám na sebe ve třetí osobě, jak jsem už měl ve zvyku.

// Nemàm notebook, zkusim napsat odpoledne nebo večer, ale neslibuju :)

// Kopretinová louka

Pomalu jsem se posadil na zem, lehce naklonil hlavu a sledoval bílou a černou tlapu. „Tak fajn, já se k tomu snížil, dva ponížené vlky nepořebujeme...“ Na krátkou dobu jsem k ní zvedl hlavu, přimhouřil zrak a následně ho zase sklopil ke svým tlapám. „Před půl rokem jsem si to taky říkal... A hele, myslim, že se mi to povedlo, nemyslíš?“ I když já si k tomu všemu chtěl navíc něco dokázat a dokázat t i všem ostatním. To se mi zrovna nepovedlo... Možná jsem dosáhl toho, že nejsem černý, ale dosáhl jsem toho, že jsem rozpolcená osobnost, co vypadá, jako dva prsknutí vlci. Aspoň můžu tvrdit, že byla matka bílá a otec černý... No, příroda se nemohla rozhodnout a já jsem takový... Ne, to byla naprostá blbost.
„Fajn, počkám tu na vyvolenou, jako správný poskok a prospím se pro další dobrodružství!“ Zavolal jsem ještě na Skylieth, než jsem jsem nechal žuchnout tělo na zem a zavřel oči. Taky přeju dobrou noc, Meinere... Monolog...