Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Meinere taky protestuje, on je košiška ;3

V hlavě mi pulzovalo, mozek mi zaplavily myšlenky a vzpomínky na to, jak jsem měl hlad, jak jsem svoje žrádlo dával jiným a nikdy se nedočkal vděku. Vločka se mě sice pokoušela uklidnit, ale bylo to marné, hlavu jsem měl plnou vzpomínek na vyrůstání a neustále se mi zjevovala myšlenka, jak vlče leží v mé tlamě, na místě králíka, který mi sežral. Tvůj první a poslední sníh... Užil sis ho doufám... Doufám, že sis užil svůj krátký, bezcenný život. Nejdříve ty a pak další... pohledem jsem zavadil ke třetímu vlčeti, k tomu, co hlídal hnědý vlk. Přemáhal mě hněv, byl to po dlouhé době nějaký pocit a zrovna to schytalo méněcenné vlče a jeho sourozenci. Smutné... Tvoji sourozenci budou mít trauma... A je to tvá vina, na prázdno jsem klapnul zubama, ač se mě Vločka snažila uklidnit tím, že mi uloví zajíců, kolik jen budu chtít, neslyšel jsem omluvu od prašivce. Vloččina slova byla tedy jen vítr.
Máchnul jsem zubama proti vlčeti a dopadlo to jinak, než jsem chtěl. Chtěl jsem to vlče mrtvé ve svých zubech, cítit mladičkou krev, co mi stéká po krku do žaludku. Do mé tlamy se sice krev dostala, ale už se do ní nedostalo bezvládné tělíčko vlčete, to místo toho padlo na zem, bělostný sníh se barvil krví do růžová a v mých očích se objevovala jiskřička, která pro vlče neznamenala nic dobrého.
Nechal jsem toho malýho zmetka krvácet, bez pocitu viny otočil tělo, podíval se kamenným výrazem na Vločku, olíznul si krev, co patřila vlčeti a odporoučil se dál. Z výhodnějí pozice jsem se díval na krvácejícího zmetka, krev nepřestávala téct a on nepřestal trpět. Vykrvácíš... už jsem čekal na chvíli, kdy se přestane hýbat, kdy jeho tělíčko začne tuhnout a mrznout.
Tak nějak jsem byl překvapený, že Vločka po mě vystartuje, kvůli tomu hloupému vlčeti, ale nebylo tomu tak, místo toho odběhla, hledá matku? Bude na mě práskat? copak jsem provedl něco zlého? Jen jsem bránil svou čest, dával vlčeti lekci, že krást se nemá, a že je vhodné říkat slovo "děkuji" vlkům, jako jsem byl já. Neměl jsem sebevědomí, čest a ani pomyslnou čáru, kterou bych nikdy nepřekročil. Děkuji ti, matko... alespoň něco mě ta vlčice naučila, že jsem nic. A nic nemá hranice.
Kdybych měl potřebu se usmívat, určitě bych se usmíval při pohledu na pomalu umírající vlče, jednou nebo dříve ta krev téct přestane... A ty chcípneš... smál jsem se mu. Ještě, že nejsi natolik hloupý, abys měl vlastní vlčata... brouknul tichý hlásek v mé hlavě. Protočil jsem očima, copak by vlk, jako já, mohl mít vlčata? Nebo snad někoho, s kym by ta vlčata měl? V tomhle jsem měl dobrou... Ochranu... Mě...
Třeba by to vlče zemřelo... Třeba bych si šplhnul u Smrti a pohoršil u Života, život Darkallaina na život podřadného... Stále vedu! stále jsem věřil, že jsem udělal více dobroty, než škody. Něco nebo spíše někdo, mi však nedovolil dívat se na poslední výdech vlčete. Přesněji nějaký černo-šedý vlk, co se podobal jednomu vlčeti a určitě se musel nazývat jejich otcem. Otočil jsem se k němu, věnoval mu jeden zamračený pohled a větu plnou nezájmu. „Životní lekci... Pokud přežije...“ jeho život mi byl ukradený. Ostatně, jako život všech kolem mě... Možná kromě Vločky, ale ona to už bude cítit jinak...
Nedával jsem pozor, vlk proti mě švihnul tlapou a já se svalil na zem, přetočil jsem se, zůstal ležet, zkontroloval si bílý bok, jestli náhodou nekrvácím, protože bych musel někomu udělit již druhou lekci.
Už nemělo cenu se zvedat, zůstal jsem ležet, setřásl ze sebe sníh, koukal se směrem k jihu a přitom poslouchal děkovný proslov otce vlčat. „Zdrhla, jak jinak? Chytrá to vlčice...“ odpověděl jsem si pro sebe. Být partnerkou tak ošklivého vlka, jako byl onen otec, také zdrhnu... A mít tři vlčata? Ach bože, radši umřu! Při oslovení "černo bílý prašivec" jsem otočil hlavu k vlkovi a následně k Morfeusovi. „Ty ho necháš, aby tě oslovoval "prašivec?"“ nebyl jsem tak hloupý, abych nepochopil, že to patřilo mě, ale co?
Při slově odměna jsem zpozorněl, vyskočil jsem na nohy, oklepal se, usadil a začal diktovat. „Všem nám dlužíš den života, mě za to polo chcíplý vlče dlužíš králíka, mrznou nám koudele a ještě... Jo, některým z nás by se hodily blyštivé kameny...“ přeháněl jsem, věděl jsem to, ale uvnitř mě hřálo uspokojení, že jsem málem zabil vlče... Jen málem... Pamatuj si to... Jen málem... což bylo asi to nejhorší... Zloději by se měli zabít!

Meinere:
2 losy za dva posty
5 losů za 100 oblázků
celkem 24 losů

Jinks:
2 losy za dva posty
celkem 8 losů

Držel jsem si u nohou svého králíka a přitom sledoval počínání vlků. Morfeus se snad toho vlčete bál i dotknout, to mu samozřejmě bralo kramle a on se za ním musel hnát bůh ví kam. Z Vločky se zase stalo něco k jídlu, nechávala si to líbit, což jsem absolutně nechápal, vlčice... mlaskl jsem si nad tím. Třetí, hnědý vlk si s vlčetem poradil o něco lépe. Prostě použil magii země, svázal užvaněnému vlčeti tlamu a nechal ho být. Na několik otázek mu odpověděl, ale to bylo tak všechno.
„Já nikoho krmit nebudu!“ zavrčel jsem si s hlavou otočenou do strany. Na to, že jsem byl nazván zcela jiným jménem, jsem raději ani nereagoval. Jmenuji se Meinere, jmenuji se Meinere... zopakoval jsem si své jméno několikrát v hlavě, zavřel oči, abych si tak trochu srovnal pocity a všechno ostatní a nemusel tedy vybouchnout na Morfeuse. A popravdě se mi na černo-bílého vlka chtělo vyštěknout mé pravé jméno.
Ve chvíli, kdy byli moje oči zavřené, se ke mně přikradlo hnědo-pískové vlče a chtělo se zakousnout do králíka, ale místo kousnul do mé nohy. Vyštěknul jsem, vyhrnul pysky na hnědé vlče a vydal nemilý zvuk, které bylo horší, než hrdelní vrčení. Podvraťáku, zavrčel jsem na vlče, zaryl drápy do země a snažil se udržet v klidu. Ale vlče žralo MÉ jídlo, to jsem nehodlal trpět. Aniž by poděkovalo nebo cokoli řeklo, uteklo zpátky k Vločce a mě zůstalo jenom nic.
Srst po celém těle se mi vztekem naježila, zvedl jsem se na nohy, zuby vyceněné, stále jsem vrčel. Žádná chvála, žádnej dík... nic, jsem jenom posluhovač pro rozmazlený zmetky... vykročil jsem směrem k vlčeti. Tlapama našlapoval do sněhu, zcela ignoroval křupání, uši stažené dozadu, bělostné tesáky lesknoucí se v ranním slunci. Ty nemáš právo žít! vyštěknul jsem, sice v hlavě, k vlčeti a přidal do kroku.
Byl jsem pevně rozhodnut, že vlče za to všechno zaplatí, za zlodějnu, za nepoděkování, za to, že existuje. Měl jsem to udělat už dávno... Měl jsem to udělat těm dvěma... chtěl jsem se uklidnit nebo více naštvat? Mohou za to oni... Mohou za to, že tvůj život skončí dříve, než vlastně začne. Skončíš, jako ten králík, prokousnu ti hrdlo, vyrvu střeva a tím získám tvou stravu zpět. Je to hnusné, ale vlče není vlk, jako jsem já... Podřadní tvorové! už jsem byl takřka u vlčete a Vločky, nedbal na Vločku, otevřel tlamu a tesáky švihnul proti vlčeti s jediným účelem...

Jak mě mohlo překvapit, že Vločka vlastně nikam nechtěla jít? Bylo to zřejmé, ona neměla žaludek na to, aby nechala pár vyzáblých vlčat na pospas svému osudu jen kvůli tomu, že se je matka rozhodla opustit. Beztak mě nejvíce překvapila Morfeusova slova, která jsem zrovna dvakrát nepobral.„Mně?“ chvíli jsem si černo-bílého vlka přeměřoval nechápavým pohledem, ale pak ho raději nechal být a všímal si vlčat, která nám zůstala na krku.
Respektive, jedno vlče se dokodrcalo k Morfeusovi, ten začal samozřejmě šílet, bylo vtipné ho sledovat, jak se snaží zvládnout vlče, které se po něm sápalo, jako druhé vlče po Vločce.
Hnědý vlk, kterého jsem prostě musel znát a on musel znát mě, prohlásil, že má pět vlastních vlčat. „Upřímnou soustrast,“ brouknul jsem jeho směrem. Vlče od sebe sice odstrčil, ale to k němu ihned zase přiběhlo a zavalilo ho otázkama, z kterýma by mi šla ihned hlava kolem. Každé vlče přišlo k nějakému vlkovi, jen já zůstal sám, tak, jak to mělo být. Zazubil jsem se nad tím, kouknul po morfeusovi s vlčetem, které mu bralo kramle a neodpustil si menší rejpnutí. „Hodíte se k sobě.“
O Vločce a jejím vlčeti se to už říct nedalo, ona bílá, vlče hnědé. Jméno jsem přeslechl, ale to bylo jedno.
Poodstoupil jsem od všech vlků, lehnul si na zasněženou zem a sledoval dění okolo sebe. Konečně ostatní makaj a Meinere chrápe... To se mi líbí... dříve tomu bývalo naopak, Meinere se jak idiot honil za potravou a ostatní si leželi před norou, stěžovali si na hlad, a následně sežrali, co mohli. Mám hlad... uvědomil jsem si vzápětí a vyškrábal se na nohy. Nasál jsem okolní pachy, vyloučil pachy vlků a vlčice, co vzala kramle od vlčat a hledal nějakou potravu. Králík? Jenom? zabručel jsem si naštvaně, ale muselo to stačit.
Bezeslov jsem se otočil, pomalu vyběhl směrem králík a ostatní nevnímal a už vůbec nebyl připraven pomáhat nebo si s nimi roli čumila prohodit. Ve sněhu se mi běželo dost těžce, ale aspoň jsem lépe viděl stopy, kde se ušatej proháněl. Běžel více k severu, ale moc daleko nedoběhl. Zrovna se rozhlížel po krajině, bohužel na špatnou stranu, když v tom bílý sníh zaplavila teplá, rudá krev a bezvládné tělíčko leželo v mé tlamě. Tohle by šlo i s těma vlčatama... Ušetřili by jim trápení... se svým úlovkem jsem se vracel zpátky k vlkům, lehnul si opodál a králíka si držel mezi předníma nohama. Tak vidíte! Taky mám svýho svěřence, tichý, klidný a jmenuje se Pajda. zašklebil jsem se.

// Meinere má sebe, to je horší :D

Nejdříve jsem měl za to, že ona vlčice je Morfeusova a vlčata jsou téže jeho. Ona by ta barva vlčat dokonce i seděla. Že by Morfeus byl ten typ vlka, co chce vše pro sebe a kašle na ostatní? vypovídalo to z toho, proč je Morfeus přecpaný a vlčata vyhublá. Prosté kostičky potažené kůžemi. „Hm...“ zabručel jsem jenom tak na odpověď pozdravu a svůj zrak stočil k hnědému vlkovi se zelenou nohou, který také dorazil, ale tak nějak nás ignoroval. Nejdříve jsem ho nevnímal, ale pak mi to všechno došlo, uvízl jsem na něm zrakem a snažil se všechno pochopit.Byl v mém snu... v tom sakra živém snu, kde jsem se málem utopil v krvi. Každou chvíli jsem měl pocit, že to sen nebyl, ale... Ono vážně nebylo vhodné to tam začít řešit, hlavně kvůli tomu, že ten vlk se nezdál, že by ho nějaký připitomnělý sen sužoval, jako mě. Odvrátil jsem od hnědého zrak a raději se podíval směrem Morfeuse, což nebylo moudré. Smál se mým směrem nebo snad k Vločce? Doufal jsem, že jejím směrem...A upřímně jsem se bál, co se mu honí hlavou, ten úsměv nevěstil nic dobrého. Žádný úsměv mým směrem nevěstil ni dobrého!
Barevná vlčice se nás snažila utišit, tedy ostatní, já jsem jen tiše zabručel na pozdrav. Pak začala s příběhem, proč je vlastně s vlčatama někde v horách, a také o tom, že její partner nebyl zrovna dvakrát chytrý a porval se s alfou. Páni... Ten vlk má nižší inteligenci, než já. Ani já nejsem dost blbej na to, abych se porval s alfou... a jenom tak... já bych se hlavně nikdy nepřidal do smečky!
Jak jsem si tak představoval toho pitomého vlka, co se rval s alfou, málem jsem přeslechl to, že nám ona vlčice chce přenechat vlčata a zdrhnout. Vyvalil jsem na ni bezeslov oči. Pootevřel tlamu, ale z té nic nevypadlo. O můj bože! šílel jsem uvnitř sebe, na povrchu to dal znát pouze sklopenýma ušima a několika krokama dozadu za Vločku. Doufal jsem, že se vytratím, hlídání vlčat totiž překonalo jako dobrodružství na moři, tak skoro utonutí v krvi! Morfeus mě však zastavil a chtěl to na mě všechno shodit. „Jak to máš ty s vlčatama?!“ vyštěknul jsem na něho. „Asi dvakrát líp, než to s nima mám já!“ pro moje štěstí však nehodlal všechno hodit na mě, ale na Vločku. Protestoval jsem. „Tak to teda ne! Tohle je moje vlčice, moje Vločka a Vločka nedělá chůvu cizím vlčatům! Tys tu byl první! Ty se o ně postarej, my jdeme dál!“ otočil jsem hlavu do strany, překročil jedno malé vlče, to co bylo převážně hnědé a z části pískové, kráčel si sněhem dál. Zastavilo mě až prošení o pomoc, trhnul jsem hlavou dozadu a zmateně sledoval Morfeusovo počínání s černo-bílým vlčetem. „Má tě rádo! Adoptuj ho! Je ti podobný!“ problém byl, že až na špičku ocasu bylo podobné i mně. To však nikdo vědět nemusel. Přeci, bílá barva nebylo moje přírodní, Morfeuosova ano!
„Vločko!“ zavolal jsem na bílou vlčici. „Prosim... Že to vlče neadoptuješ...“ zaklonil jsem zoufale hlavu, prohlédl si všechna vlčata, posléze hnědého vlka a kývnul k hnědočernému vlčeti. „Moc se ti nepodobá... Ale... Hodně štěstí!“ přeskočil jsem vlčata, abych se dostal zpět na místo za Vločku, sledoval Morfeusovo počínání s jedním vlčetem a v duchu se modlil, že ke mně se žádné nedokodrcá a pokud jo... Hodim mu na hlavu sníh a uteču, jednoduché. Nenávidim vlčata... Nenáviděl jsem ani sebe, jako vlče! a nenávist k sobě samému mě nepřešla...

// Sexy to počteníčko :D

Meinere
1 los - Vánoční akce od Bellatrix
1 los - Koulovačka
5 losů - Mikuláš
5 losů - příspěvky
5 losů - 100 oblázků
= 17 losů

Jinks
5 losů - Mikuláš
1 los - příspěvky
= 6 losů

// Jedlový pás

Po opuštění Jedlového lesa ze mne spadla značná nervozita, podráždění a přiznám, že ze mě opadl i strach z dalšího setkání s černou vlčicí. „Ty jsi už někdy Smrt navštívila?“ dobrá otázka. Byla Vločka natolik šílená, aby se za Smrtí vydala a žádala něco, co by ji mohlo dokonce stát i krk? I kdyby... Žije, takže v pořádku... Tedy, snad, na krátko jsem se zašklebil. Povzdech se nad tím, jak se terén zvyšoval a jak byl každý krok ve sněhu těžší, než ten předešlý. Kuličky sněhu se mi postupně nalepily na tlapy, tvořily tím odporné něco. Dost se to podobalo tomu, když jsem v létě náhodou proběhnul bodlákem a všechny pichlavé kuličky se mi nalepily na srst a já je nemohl vytáhnout, protože zakousnutí do nich dost bolelo.
Sníh zase studí! zavrčel jsem a rozhodl se, že pro tentokrát ty kuličky na nohách přežiji a nebudu je řešit. Dopadla na mě únava, zastavil jsem se, dlouze vydechl a s dalším nádechem jsem ucítil změť mnoha pachů. Jeden známý a čtyři zcela cizí. „Cítíš to?“ otázal jsem se Vločky s krátkým pohledem jejím směrem. Morfeus... další pachy jsem nedokázal přiřadit. Nemá náhodou partnerku? Nebo třeba něco takovýho... Partner, partnerka... Rodina oklepal jsem se nad poslední myšlenkou. Nejdříve plánoval, že se Morfeusovi a ostatním vyhnu, ale nakonec jsem vyrazil jejich směrem. „Proč se bojim, že se zase řídíme do průseru?“ povzdechl jsem si. Sice to mohlo vypadat, že to říkám k Vločce, ale já to říkal sám sobě. Už jsem se dostal do mnoha problémů, ta plovoucí jeskyně, šíleně živej sen a ty hory mi taky naháněli husinu.
Morfeusův pach sílil a s ním i další pachy. Na zemi jsem si začal všímat několika otisků tlap a ne všechny patřily dospělým vlkům. Vlčata! zařval jsem div ne nahlas a nevzal nohy na ramena. Koho litovat dříve? zasténal jsem nad pomyšlením, že se mám dostat do křížku s vlčata. Než jsem se však zastavil, už jsem vlčata, vlčici a Morfeuse spatřil. Čtyři vlci nebyli zrovna vyžraní, to čtvrtý byl Morfeus. „Jo... Řítíme se do průseru,“ mlasknul jsem nad tím a šel blíže, na útěk bylo pozdě.
Nějak jsem doufal, že se našeho představení ujme Vločka, já neměl co říct, jen jsem lehce zastříhal ušima a k Morfeusovi pokývnul hlavou.

// Západní Galtavar

Ten les plný jedlý jsem si spojoval s jediným. Se Smrtí, která sídlila nedaleko v té své velké jeskyni, která nazelelnale zářila. Seděla si tam tak se svýma šutrama a myslí si, že je něco víc, než mi všichni ostatní. Možná, že i byla, ale to nemusela říkat a vůbec to nemusela dávat najevo. Na prázdno jsem klapnul zubama, následně zavrčel a otočil hlavu směrem k jeskyni, kde sídlila Smrt. Už nikdy více... Už nikdy k ní nepůjdu... nebo při nějaké důležité události. Třeba kvůli tomu, že bych se chtěl naučit nové magie, ale jaké? Stále jsem nevěděl, tak jsem myšlenku na Smrt a nové magie raději vypustil z hlavy.
Opět jsem se ohlédl za Vločkou a ujistil se, že je tam. Vážně tam byla, každou chvíli mě ta bílá vlčice udivovala stále více a více. Jendou ji to bavit přestane... a já budu na tomhle světě zase sám, bez jediného přítele, který by dokázal alespoň předstírat, že mě má rád. Předstírala to ta vlčice? Hah... Zajímavá otázka na ráno... protočil jsem očima, tyhle filozofické otázky, které se týkaly cizích vlků...
„Nesnášim tohle místo...“ zavrčel jsem si tiše pro sebe, doskakoval na poprašek sněhu, který propadl skrze větve jedlí a přitom se soustředil na svoji cestu. „Smrdí to tu Smrtí... Doslova Smrtí...“ zavrčel jsem.

//Sněžné hory

// Cedrový háj

Ani trochu se mi nelíbilo, že se moje tlapy bořily do nízké vrstvy sněhu, bylo to tak nepříjemné, to křupání se podobalo křupáním kostí ve vlčím těle a vrzání starých kloubů. Budou takhle moje klouby vrzat ve stáří? otřásl jsem se nad tou představou a raději ji vypustil z hlavy. V jedné chvíli jsem se otočil dozadu a překvapeně sledoval, že Vločka běží za mnou. vytrvalá, odhodlaná... Jediná... Vločka byla si jediným vlkem, co dokázala tyhle moje útěky, nálady a to všechno snášet. Každý vlk by mě poslal do temných končim a následně by mě proklínal na každém kroku. Vločka se mě však držela, jako blecha a nehodlala se z mého kožichu jenom tak vystěhovat. Ještě, že má smečku... Jinak bych možná nikdy nebyl sám... nic proti, ale samota je také fajn, a každej tu samotu potřebuje.
„Chtěl bych ještě víc na sever, bereš?“ bohužel, nebral jsem na to ohledy a prostě klusal dál skrze Galtavar až k horám, kde na nás čekalo více sněhu a větší zima, než v Galtavaru a přilehlém okolí.
„Kdybych tam nebyl já, všechno by třeba bylo úplně jinak., Darkallain by se ani netopil a všechno by bylo v pořádku... Nemyslíš?“ moje neexistence mohla způsobit více věcí. Mnoho věcí by se nestalo, mnoho věcí by se zase stalo... Jaké by bylo asi vidět alternativní vesmír? Prostě... Co kdyby... Co kdybych neexistoval? Co kdyby mě matka zabila? Co kdybych měl i otce? Kolik věcí by bylo lepších a kolik horších... Proč to nejde vidět? povzdechl jsem si nad tím a běžel bez dalších slov dál.

//Jedlový pás

// Meinere potvrzuje účast

Nechápal jsem, proč Vločka udělala stejnou věc, jako jsem udělal já. Já se otočil, ona se také posadila.. Proč? Lehce jsem nad tím zabručel, dvakrát se mi nelíbilo, že mě někdo napodoboval, takže jsem si nad tím tiše zavrčel a hlavu odvrátil někam do strany. „Potřeboval jsem si jen protáhnout nohy, nic víc.“ mlaskl jsem and tím vším, hlavu otočil do strany a nevnímal Vločky. Jen na chvíli, zase jsem si rovnal nesmyslné myšlenky ve své hlavě. A že jich bylo, hlavně těch, které by někdo nechtěl jenom tak slyšet. Na jednou jsem se i znechuceně zašklebil, ta byla dost nepříjemná.
Možná bych nereagoval, ale potřeboval jsem to všechno uvést na pravou míru. „Jenže, když už to je možné, tak to není nemožné, je to tedy možné... Není to zřejmý?“ pootočil jsem hlavu do strany, nasadil vážný výraz, který se vážně lišil od toho kamenného a nakonec to nechal být. Uvědomil jsem si však vlčici s kameny v hlavě. Nasadil jsem nechápavý, až znehcucený výraz. Viděl jsem totiž jen vlčici s kusem skály v hlavě. „Tvoje alfa je šílená!“ zkusil jsem si představit tu nesnesitelnou bolest hlavy a krev, která by musela při zatloukání těch šutrů do hlavy. Au...
Vločky perfekcionismus mi vadil asi tak, jako ostatním musela vadit moje společnost. „Hele, nech to bejt. Není to jedno? Jako jo... Jednou za úherský rok otevř jeden pocit, ale jinak ne... Nebo jo? A potlačení nebo uzavření... Pff... Výsledek to má stejný - neprojevuju city. Nebo spíš ty kladné. Záporné občas jo, občas ne,“ zamlaskal jsem, pokýval hlavou ze strany na stranu a tak nějak se odhodlal k odchodu.
Vlastně dobře položená otázka. Ale alespoň to potvrdilo moje tvrzení, že někoho, jako je Meinere by se neujal nikdo ani na vykrmení k pozdějšímu sežrání. „Tak fajn... Nech to bejt. Jestli bude fungovat reinkarnace... Doufejme, že tedy ne, ale budu si žít dalším, zbytečným životem a budu doufat, že zase nebudu černý. A ani bílý, nechci se strachovat každé louže a tak dál,“ udělal jsem několik kroků do strany pomalu k odchodu, ale pak se zarazil a podíval směrem k Vločce. „Půjdeš někam k severu nebo musíš zpátky ke smečce?“ dobrá otázka, ale ať odpověděla jakkoli, já byl už na cestě.

//Západní Galtavar

Naklonil jsem hlavu lehce do strany. Proč se mi jenom slovo "alfa" příčilo v krku a ani trošku se mi nelíbilo ho poslouchat? Respektive, příčilo se mi poslouchat někoho, kdo by měl být alfou. Co bylo zvláštnější, Vločka řekla, že já jsem taky tem, co vypadá inteligentně. „Hm...“ zabručel jsem nad tím tiše a rozhodnul se to nepiplat. Bůh ví, co by z toho vzniklo. Netušil jsem, jestli však dále zareaguji správně a už vůbec jsem netušil, jestli zareaguju pravdivě. Rozhodl jsem se to pokusit říct a při nejhorším svá slova odvolat. „Jenže chovat je něco jinýho než být. Chováš se, tak jak musíš, ale cítiš se tak, jak chceš...“ švihnul jsem nad tím s nezájmem ocasem. Byla to blbost, ale byl jsem moc líný to odvolat nebo nějak jinak zakecat. Velice pracné a stejně bych to jen zvoral, zhoršil, nebo bůh ví, co horšího.
Představa vlka s velkou hlavou mi moc nešla, možná proto, že se do toho Vločka smála, přesto jsem se o to pokusil. Viděl jsem však jen vlka s větší hlavou, nic zajímavého nebo snad i směšného, ale co mě připadalo směšné? Vůbec nic.... Možná pár věcí, ale vlk s obří hlavou do toho nepatřil. Musel jsem se zvednout ze země, protáhl si přitom nohy a udělal si malé kolečko kolem místa, kde jsem seděl a následně se na to místo opět posadil. Ocase jsem obtočil kolem tlap, narovnal se v zádech a hlavu zvedl povýšeně výše. Kompenzoval jsem si tím svoji podprůměrnou výšku a dokazoval si, že nejsem malý, alespoň proti vlčicím, když ne proti ostatním vlkům.
„Když je něco nesplnitelné, nejde to splnit, ne?“ že bych to dobře nepochopil? Nebo Vločka? Nesplnitelné nešlo splnit! „Asi jsem vyjímka... Já ty pocity uzavřel, sice nevim kde, ale vytlačil jsem je z hlavy někam... Do vocasu?“ zamyšleně jsem se podíval na svůj ocas, že bych měl veškeré pocity tam? Všechno bylo možné. Blbosti... Blbosti, samozřejmě, měl je tam uvnitř každý, potřebné, nepotřebné... To je fuk, byly tam.
Něco mě donutilo sklopit hlavu, možná to, jak jsem byl zaujatý svýma černo-bílýma tlapama a musel si je stále prohlížet. Byla to úchylka, mnohdy jsem nedělal nic jiného než to, že jsem se koukal na svoje tlapy a přemítal nad černým a bílým.
Všiml jsem si rozpaků Vločky, když jsem ji požádal o smrt mé budoucí matky. Kdyby nějaká byla. „Počkat, cože?“ spíše mě zarazila ta druhá část. „Byla by to jen pomsta, vyrovnání dluhů, tim, že by sis mě odvlekla... Páni... Tím by sis zničila život, víš?“ děsila mě představa, že by měla být Vločka teoreticky má matka. „Jestli je všechno pravda, tak budu sakra v každym životě páchat rituální sebevraždy. Jeden život? Dobře... Dva životy? No... Ale tři a více? Prosím, ne... Ušetřete mě toho.“ jeden život vlka na mě byl až moc, bolelo to, mnohokrát to bolelo a nešlo s tim nic dělat...
Nad tím, že nápad dvou zprsklých vlků je ten nejvtipnější nápad jsem pouze nesouhlasně zakroutil hlavou. Mě to přišlo vtipné asi tolik, jako když někdo prohlásil, že mám plesnivé nohy... Padám u toho smíchy a bránici mám přímo v křeči.