Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Já nejsem proti

Vlk si mne všimnul, viděl, že sleduji jeho oko a posléze i ucho. Sklopil jsem zrak tedy ještě níže, zahanbeně, jako by to byla má vina, že prostě má něco (nebo spíše nemá), což se nevidí každej den a pokud to vidíte, prostě na to musíte furt koukat.
Pomalu jsem se usadil na zem, otočil jsem zrak do strany, abych přestal sledovat Taehyuka, jak zvláštní jméno. Soustředil jsem sena řeku, tahle mi moc povědomá nepřipadala, ale měl jsem hlad a v řece žijí ryby. Oblíbené jídlo. Lepší, než králíci, zajíci nebo něco většího, moc mi to nelahodilo.
„Jo... Jo... Já taky...“ klidně jsem seznámení odsouhlasil, ale nikdy bych to neřekl. Nesedělo to ke mně a v podstatě to bylo i jedno. I kdyby nyní řekl, že mě rád poznává, za pár dní už bude litovat. Já nikdy nebyl zrovna u vytržení, že někoho poznávám, kdo mě poznal, ten ihned věděl, co jsem zač. Nicka. přebytečný vlk, který na tomto světě nemá místo.
„Jestli se to tak dá říct... Jo znám to tu. Sice ne zrovna tuhle řeku, ale víc na jih a víc na sever - kromě smečkových území - to tu znám... Hlavně sever a západ... A jih... Více ne,“ zasekával jsem se uprostřed vět a odmlčoval se, tak, jak to mám ve zvyku. „Tohle je...“ jak to jméno vlastně bylo? Galera... Gallia... Galleria..! „Gallirea... Je tu hodně vlků.“ s těmi slovy jsem se zvedl ze země, přistoupil blíže k řece a zadíval se na její hladinu, snažil jsem se ignorovat odraz bílo-černého vlka se zeleným žilkováním a raději hledal něco, co bych mohl nazvat obědem. Třeba i rybičku... Maličkou... zažadonil jsem s lehkým zamračením, na moji žádost se tradičně neodpovídalo.

Na půl slepý vlk mě upoutával, asi jako králík se třema očima. Pořád jsem musel zírat na jeho "poznávací znamení" - tedy slepé oko a přemítat o tom, jak by se vlastně s jedním okem žilo. Asi dost špatně, pokud o zrak přišel nehodou. Což je možné, přes oko se mu také táhla rudá jizva, která napovídala, že se to všechno stalo v boji nebo nějak podobně. Mohlo to být také však jinak a prostě byl slepý do narození, k jizvě nějak přišel a tak ani neví, jaké je žít s oběma očima a nemohl by mi to tedy říct.
Ve chvíli, kdy jsem dokázal odpoutat zrak od jeho oka, přikoval jsem své oči k jeho levému uchu. Kousek ho chybělo - jako mě. Zastříhal jsem ušima, vzpomněl si na to, jak jsem o své ucho přišel díky nenávisti a zášti vůči své rodině. Jeho určitě nechtěla zabít vlastní matka... nikdo nemohl mít ve své blízkosti nikoho, kdo by ho chtěl zabít. Nikdo nebyl tak hloupý. A určitě nikdo nebyl ani natolik hloupý, aby se snažil mít ho rád nebo o to, aby měl on rád jeho. Jsi hloupý... na krátkou dobu jsem sklopil zrak, urážel jsem sám sebe, protože jsem si na to snad už zvykl. Vždy mě někdo urážel a nyní ne, nahrazuji si to.
„Já nevim.“ přiznal jsem šeptem. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Třeba Život se Smrt jen balamutí, třeba prostě nic nechtějí, ale vlky přesvědčují, že ano, aby k nim nelezl každý a furt. Chytré... Ale co na tom bylo pravdy?
„Život by ti neublížil... Je... Je to Život. Dává, nebere. On ti Život dal, Smrt ti ho jednoho dne vezme. Takže tak...“ stále jsem držel zrak u země. Život sice také ubližuje, ale jinak. Jakmile k němu někdo vstoupí, už nechce odejít a má s tím problémy. Od Smrti chce zase každý vypadnout co nejdříve, ale ona ho jenom tak nepustí a raději ho trýzní vysokým, šíleným smíchem a děsným zápachem. A svou obludností.
„Já...“ zhluboka jsem se nadechl, zvedl hlavu výše a řekl své jméno. „Meinere.“

Mohl jsem tu odpověď očekávat. Měl jsem čekat, že vlk jako byl ten divně hnědý prostě nebude dávat pozor, bude má slova ignorovat a pak pronese pár snad urážlivých slov proti mé srsti. Plíseň? Na nic jiného se nezmohl? kdybych to o plísni slyšel poprvé, ale ne po sté. Už mě to nebavilo, možná mě to o té plísni mohlo urazit jednou, že se nemyji, nepečuji o sobě nebo jsem prostě špindíra... Ale to už bylo ohrané. Pečoval jsem o sebe jak jsem jenom mohl, svoji srst udržoval čistou a nikdy nešlapal do bahna.
Zatím, co mě obcházel dokola, stál jsem pevně na místě, zrak zvednutý k druhému hnědému vlkovi, kterého jsem původně nazval nevinným blbečkem. Teď bylo spíše přesnější ho nazvat slepým. Kdybych žil jen s jedním okem, né-li s žádným... Tenhle svět by pro mě neměl smysl už vůbec... Oči byly to jediné, co mi zůstalo. Sledoval jsem svět, mohl trpět nad jeho obludností, ale zároveň mohl i okukovat jedny z mála krás, co svět nabízel. Třeba to rudé jezero, žluté kopce nebo tmavé moře s dřevěnou jeskyní. Kdybych byl slepcem... Ani bych se nenajedl... Kdybych byl slepcem, matka by mne zabila. Kdybych byl slepcem... Svět by byl ihned beze mne veselejší... A já bych ne nemusel trápit nad tím, co se sebou budu dělat.
„Raději budu žít s blbým kožichem, který mohu změnit, než s blbostí, která mně bude doprovázet až do smrti.“ každý mohl od blbečka ihned odejít, zatím, co blbeček se sebou musí žít každý den, smutné.
Vlk každopádně odešel, chtěl jsem mu dát menší výstrahu, začal jsem se soustředit na půdu pod sebou, na kameny a rostliny. A to tak dlouho, dokud jsem neuslyšel křupnutí a země jsem nevytáhl kámen o velikosti králíka. Levitací jsem ho vytáhl do výše své hlavy a škubnutím hlavy ho hodil směrem k vlkovi. Ale ne tak, aby ho zasáhl, pouze tak, aby spadl kousek za něho a kutálel se jeho směrem.
Otočil jsem hlavu a za ním tělo, abych se mohl vydat na cestu dál, moje... Mise... už byla splněna. Zastavil mě však na půl slepý vlk, zastavil jsem se, otočil k němu hlavu a pomalu se posadil. Ptal se mne na Života a Smrt. „Život a Smrt je něco... Něco víc. Mají určitou moc, která...“ Na tohle vysvětlování jsem nebyl... Povzdechl jsem si, ustoupil do vlka dále a švihnul ocasem ze strany na stranu. „Tak... Koukni na mě.“ další povzdechnutí. „Moje magie, kterou ovládám, troufám si říct, že dost dobře - to je dílo Smrti. Je to černo-zelená vlčice, chamtivá a zlá. Žije na severu, ale pokud máš blištivé kameny, dokáže ti zlepšit magii nebo naučit jinou...“ zadíval jsem se vlkovi do modrého oka. „Tobě by třeba pomohla s magií vody.“ hlavu jsem odvrátil někam jinam a přemýšlel, jak charakterizovat Života.
„A Život... To je bratr Smrti. Je bílý, černý a fialový, zcela jiný, než jeho sestra. Za kytky a mušle tě taky naučí jiné magie. Zvětší tvojí sílu, změní barvu očí...“ zarazil jsem se, kouknul na své tlapy a se sklopenou hlavou pověděl: „Nebo barvu srsti.“ s těmi slovy jsem zvedl hlavu lehce našikmo, vajíčko na krku se zhlouplo a narazilo do hrudníku, zrak přimhouřený, zhluboka se nadechl a čekal, jestli mě slepí prohlásí za blázna.

Zatím, co ze mě řídnoucí mlha dělala opět viditelným, stmívání mi to všechno kompenzovalo a opět ze mě dělalo ducha, který má jen půlku těl a dvě zářicí, zelené oči. Odpornou jizvu a chybějící ucho... Ucho jsem měl natržené zrovna na bílé straně těla, což všechno dělalo ještě horším. Každý to viděl, každý si toho všímal, teď snad upoutává srst... A upoutávala, viděl jsem ty nechápavé pohledy, slyšel otázky ohledně toho, proč jsem to všechno udělal. Slyšel jsem i něco v tom smyslu, že moji rodiče museli být divný anebo příroda nerozhodná, že jsem půl takový a půl zase makový. Jsem jenom jiný... A nejsem zlý... Ani hodný! Což bylo důležité zmínit. Nikdy jsem nepranul po tom, abych všem pomáhal a ke všem byl otevřený, přátelský a nedej bože, abych se s nikým nehádal.
Sledoval jsem vlky z povzdálí a naprosto věděl, kdo je tam ten zlý pitomec a nevinný blbeček. Hnědý vlk s vážně divně barevnou hlavou a pár černými prvky byl ten zlý pitomeček, který si hrál na pána světa a rozhodl se, že krk hnědého je jeho utěrka. Přísahám... Kdyby se ke mně jen tim zadkem přiblížil... Bylo by to poslední, co by za ten jeho nesmyslný a nepodstatný život udělal... Kdybych ho však zabil, nebyl bych o nic lepší, ale to mi bylo fuk. Mám právo být občas zlý, jako mám právo být občas hodný. Zabil bych vlka, druhému bych pomohl. Už jsem život zachránil dvěma vlkům... A v podstatě i sourozencům, pořád mám náskok v dobrotě! Vražda by sice snížila náskok, ale furt bych náskok měl! Zamračil jsem se k tomu divně hnědému. Odporná srst... No... V podstatě, v něčem jsme byli stejní. Já měl také rád svoji srst, i když já na to měl právo, moje byla aspoň hezká. Jeho byla... Pro to neexistuje slušný výraz.
Horší pro mě byla chvíle, kdy divně hnědý prohlásil, že je někdo poblíž a vyrazil mým směrem. Nezahrávej si se mnou... Upozornil jsem ho myšlenkama, který pro něho museli být naprosto cizí a nedostupný. Ocasem jsem švihnul ze strany na stranu a pak se začal zvedat čelem k němu. Na půl černý, na půl bíly, se zelenými žílami, se zářivýma, zelenýma očima. Které večer mohli vypadat, jako dvě světlušky.
„Já nejsem jenom tak někdo. Jsem bratr Smrti a Života. Prostředník mezi živými a mrtvými.“ Započal jsem lež, sice jsem je nenáviděl, ale nedával na sobě jakkoli znát, že si vymýšlím z fleku. Mluvil jsem z příma, hleděl divnému do očí a čumák lehce zvednutý. Nohy pevně ukotvené na zemi, záda rovná, hruď vypnutou. Dračí vajíčko schované v houštině černo-bílé srsti a všechny svaly napjaté. „Mým úkolem je přivádět vlky ke Smrti - k mé sestře - která tě dovede do světa mrtvých...“ Příčilo se mi mnohem víc mít za sestru Smrt než Lauru, ale... To je jedno. „A věř mi... Vidím to každý den. Není hezké vidět, jak trpí ti, jako jsi ty. Muka při cestě jsou dlouhá a brutální.“ Pověděl jsem hlubším hlasem, přimhouřil oči a vnímal napínání jizvy pod okem. Pálilo to. „Omluv se, vypadni a možná prožiješ ještě pár dní z tvého prašivého života,“ seknul jsem k divně hnědému a stočil zrak k druhému hnědému. Slepý... Jedno jeho oko bylo žluté. Ne zlaté, jako mají vlčata, ale mrtvolně žluté, vybledlé. Druhé však bylo tmavě modrá, hlubší než oceán. Jako Vločka, ona též měla modré oči... Obě dvě oči.

// Zrcadlové jeskyně

Musel jsem přemýšlet nad tím, jak dlouhá doba uplynula od té doby, co jsem naposledy usnul a prožil ten vážně šílenej sen. Asi dlouho... Mám hlad... povzdechnul jsem si a zaposlouchal se do kručení vlastního žaludku. On zasténal hladem, já na něho zavrčel z naštvání. On si na mě znova otevřel tlamu, já na prázdno kousnul a utišil ho tim.
Prokousával jsem se hustou mlhou a musel se párkrát zakřenit nad tím, že teď vlastně jde vidět jen černá půlka mého těla a opět vypadám, jako duch. V noci jde zase vidět jen bílá půlka... A až bude sníh... no, budu vypadat, jako na půl zasněžený. Jako by mi vichřice ošlehávala jednu stranu těla a metla na ni sníh... zamyslel jsem se nad tím. Jednou jsem se nad tim i usmál, ale bylo to divné, tak jsem nasadil svou kamennou tvář.
Také to bylo z jiného důvodu, ucítil jsem dva vlky. Jejich pachy ke mně donesl vítr. Využil jsem mlhy a rozhodl se, že je raději obejdu, abych s nimi nemusel přijít do styku.
Moje zvědavost mi však nedovolila se jim vyhýbat, když jsem slyšel jejich slova. Jeden mlel něco o rohožce, druhý se tomu bránil. Zpomalil jsem svůj krok, naslouchal jejich rozhovoru a přitom si kráčel svojí cestou.
Ale... Ono to může být zajímavé... pomalu jsem se tedy svezl k zemi, natočil se přes mlhu k vlkům tak, aby šla vidět jen bílá půlka těla a já se tak mohl stát aspoň trochu neviditelným. Využil jsem navíc toho, že vítr foukal mým směrem, já cítil jejich pachy, ale můj byl pro ně neznámý a vzdálený.

Většina z mých probuzení byla následovná: Dlouhé převalování se zavřenýma očima, bručení a až pak otevření očí. Tentokrát to bylo naopak. Nejdříve jsem otevřel oči tak rychle, že se mi zatmělo před očima, leknutím jsem vyhrknul a nakonec celým tělem škubnul tak silně, že jsem si div nenatáhnul nějaký sval. Srdce bylo jako o závod, díval jsem se do tmy a přitom si snažil uvědomit, kde jsem, kdo jsem a co tam vlastně dělám.
Sen... Vážně to byl jenom sen? Zdál se mi až moc živý sen, nechápal jsem ho. Nejdříve mě chtěl sežrat obří pavouk, pak jsem zachránil vlčici a nakonec moji sestru pohltila země, spláchla mě obří vlna krve... A pak jsem se probudil. Byl to sen! Uvědomil jsem si ihned. Já a někoho zachránit? Leda ve snu! Moje sestra mrtvá? Tolik štěstí najednou... Vlna krve, když mám srst čistě černo-bílou? Sen! Jen sen... ulevilo se mi, dlouze jsem vydechnul a začal. se sbírat ze země.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, leželo tam několik vlků, nevěnoval jsem ani jednomu pohled, bylo mi to divné, každopádně jsem odmítal zjišťovat, jestli tam není Laura nebo někdo horší. Tolik vlků pohromadě... Nechápal jsem, jak jsem mohl usnout na tak zacpaném místě. Raději samotu...
Trochu jsem toho využil, všimnul jsem si Skylieth, zamračil se jejím směrem, otočil se a vyšlápl si vlastní cestou, pro mě úleva, pro ni nic... Brouknul jsem i při sestupu k řece, které jsem si všimnul při cestě k jeskyním.

// Řeka Midiam

Otočil jsem hlavu do strany, Skylieth mlela něco o tom, že odchází. Co já, to ty? došlo mi až později, když Skylieth už vyšla někam do pryč a já stále stál na místě. Věnoval jsem každému přítomnému vlku jeden neutrální pohled. Nebyl to vlastně ani pohled, jenom otočení hlavou jejich směrem a pak již vlastní cesta. Bohužel, musel jsem jít stejným směrem, jako Skylieth, ale to neznamenalo, že máme stejnou cestu. Já si šel vlastní cestou, ona též, neměli jsme spolu už nic společného. Vlastně jsme nikdy spolu neměli nic společného, jen jsem nějakou dobu šel stejnou cestou a přežíval její přítomnost asi tolik, jako ona přežívala tu mojí. Ale já se sebou musím žít každý den, jsem na tom hůř... Někdy bylo horší vyjít sám se sebou, než s celým světem.
Pohled jsem měl upřený k zemi, díval se, jak kladu tlapu přes přes tlapu, pokračuji přes hrbolatou zem a přitom si tiše mumlal nad tím, co udělám potom, co se dostanu z té jeskyně. Půjdu na východ... Vyspim se... Naberu energii, naežeru se - snad... A budu sám... Snad, doufejme. Už ani nevim, jestli samota bylo to, co mi bylo přáno. Když jsem se od někoho odpojil, ihned jsem někoho zase potkal nebo do někoho narazil.
Dvakrát jsem zamrkal, udělal další krok a ucítil, že jsem do něčeho šlápl. Zastavil jsem se, zvedl tlapu a zaostřil zrak na tu tekutinu. Tmavá, nemohla to být voda, mnohem hustější, ale bahno to nebylo. Je to... Začenichal jsem, byla to krev. Čí? Jako první mě napadlo, že to bude krev Skylieth, že se o něco řízla a prostě krvácí. Jenže to bylo moc krve, byla cítit ve vzduchu a Skylieth pokračovala v cestě. To není její! Zpanikařil jsem, otočil hlavu a přitom ucítil, že mám i ostatní tlapy v krvi. To je zlé... Jako další mě napadlo, že ten pavouk přežil, vylezl nahoru a zabil dva vlky za mnou.
Ale nebylo tomu tak, místo toho jsem se díval do rudé vlny, kterou tvořila pouze krev. Spláchla ostatní! Docvaklo mi, kdyby se vlna neřídila na mě, asi bych se zachoval zcela jinak, otočil jsem se a vyběhl pryč, směrem k východu - doufal jsem v to. I když jsem běžel, jak mi nohy stačily, stejně jsem cítil, jak mi vlna dýchá na záda. Nakonec mi olízla ocas, záda, břicho, krk a pak i hlavu.
Spláchla mě a já se začal topit v krvi, zavřel jsem tlamu, oči, schoulil se do klubíčka a zadržoval dech. V tlamě a v čenichu jsem cítil hustou, nechutnou krev, bylo to nepříjemné, hodně nepříjemné. Prosim... slovo, které jsem nepoužíval, řekl jsem ho. Chtěl jsem vzduch, chtěl jsem žít. Tušil jsem, že moje smrt by určitě někomu přinesla radost, ale já radost neroznášel, já radost zabíjel. Laura, teď já... Uvědomil jsem si brzo, že je Laura nejspíše mrtvá. Zůstal si sám, Delivene, jak se ti to líbí?! Zakřičel jsem na prostředního.

Díval jsem se přimhouřeným zrakem nahoru, snažil se vyhýbat Lauře a sledoval tedy jen tmavě hnědého vlka se zelenou nohou a zelenýma očima. Jednou jsem si mlasknul, nechtělo se mi čekat, upřímně mi bylo jedno, že dna vlci jsou na stropě a já na zemi. Jednou tu zem taky najdou a pokud ne? Co s tim? Hold by bylo o dva méně, ach... Smutný to osud dvou vlků.
V té chvíli však Laura zmizela, vyvalil jsem oči, párkrát zamrkal a snažil se srovnat si to v hlavě. Stačí se vypořádat s jednim... Brouknul jsem si s nenápadným pousmátím. „Asi jsem přišel o sestru...“ Povzdechl jsem si zcela bez zájmu. Bylo mi to jedno, Laura mě nenáviděla, já ji nenáviděl za její sobecké chování v minulosti a vlezlé chování v přítomnosti. Blbé děkuju... Blbá ignorace... Nic víc jsem nikdy nechtěl! Zavrčel jsem si a trhnul hlavou do strany. „Hm... No, ten si už poradí... Tak asi sbohem...“ Pokrčil jsem "rameny" nad hnědým vlkem. On očividně o pomoct nestál, já zas nechtěl pomáhat, bylo to vzájemné. A jak se tak zdálo, vlk si pomůže sám - země mu v takové chvíli určitě ráda pomůže. Dalšímu už nepomůžu... Nikdy... zdůraznil jsem slovo "nikdy." pomohl jsem třem vlkům a slyšel pouze jedno podělané "díky", které ani jako díky neznělo. I kdyby se tohle díky počítalo, stále jsem čekal na další dvě, ty však nepřicházeli.

//Nebylo co psát...

// Jsem vyšťavená, snad zítra :/

// Mám pocit, že máme vyřešit pavoučího vlka a pak zareaguje Osud :)

Vlčice se rozhodly jí stejním směrem, jako jsem šel já. Tedy do tunelu. Brzy budu venku... Aspoň jsem v to doufal, šel jsem svým tempem, tedy rychlejším, ignoroval únavu a klížení očí, ignoroval vlčice a jejich rychlost chůze, myslel jsem jen na sebe. Jako vždy.
Blízko už bude východ, cítím to...! Snažil jsem se myslet optimisticky, ale s mým pesimistickým myšlením to moc nešlo.
Nevím, co všechno bych dal za to, kdybych ucítil kytky, déšť, vlhko nebo cokoli, co by mi naznačovalo, že jsem se ocitnul venku. Stále jsem však cítil tu zatuchlost. Uzavřený prostor, který by se, jako by zmenšoval a snažil se mě rozmáčknout. Menší fóbie z uzavřených prostor, který jsem se na sobě snažil nenechat zdát. Vcelku se mi to dařilo, chodil jsem s neutrálním výrazem, bez jediného pocitu, klusal unavenějším krokem a občas mlasknul, abych dal najevo nudu a otrávenost.
Jednou jsem se zhluboka nadechl s nadějí, že ucítím venek, ale místo toho jsem ucítil čtyři pachy. Skylieth se Špinavkou a další dva, které jsem netušil, kam přiřadit, protože kolem nikdo nebyl. Až pak jsem si jeden pach přiřadil. Laura... Laura? Laura?! Nejdříve mi to divné nepřipadalo. Podruhé jsem se toho lekl a potřetí jsem naprosto nechápal. Nemožné! Myslel jsem si, že mě můj čumák plete, zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou a pokračoval dál, ignorujíc dva pachy, prostě jsem jen blouznil.
Přítomnost Laury a dalšího vlka jsem zaznamenal až ve chvíli, kdy na mě Laura zavolala. Rozhlížel jsem se kolem sebe, všude viděl jen dvě vlčice a holé stěny tunelu, nic více. Až pak mi došlo, že bych mohl zvednout hlavu nahoru a podívat se směrem, odkud hlas vycházel. A udělal jsem dobře, Laura se totiž nacházela na stropě, vzhůru nohama a s ní se tam nacházel ještě jeden hnědý vlk. Uhm?! Vyhrknul jsem s vyvalením očí.
Velice rád bych Lauře odpověděl, nejlépe sarkasticky, ale nechtěl jsem, byla to totiž Laura. Nechal jsem tedy vše na Skylieth nebo Špinavce... Ony určitě rády něco pronesou... zavrčel jsem si pro sebe.

// Jaký bude nyní pořadí?

Čekal jsem něco víc než suché "Díky." Popravdě mě to naštvalo, vydal jsem značnou část svojí energie na to, abych zachránil skoro cizí vlčici, ona řekne jen díky a vydá se zachránit tu druhou, kterou vůbec neznala. Ani její jméno. Chvíli jsem sledoval, jak se Skylieth snažila dostat Špinavku z pavučiny a neušlo mi to, že po ní chtěla, aby ji uctívala, aby ji brala za bohyni a mnohem více. Nebýt mě, tak si stále létáš nahoru a dolu, zavrčel jsem proti Skylieth naštvaně, protože momentálně požadovala post bohyně, když jsem 90 % práce udělal já.
Na pár vteřin jsem zavřel oči, jen na tak dlouhou dobu než jsem si uvědomil, že kolem nás už nepadá pavouk, ale že se s ním něco muselo stát. Otevřel jsem jedno oko a rozhlížel se kolem sebe. Nic. Pavouk musel někam dopadnout... Otázka však byla: Kam dopadnul? Jedině dolu, ale co bylo dole? Může tam být východ... Ale jak je to vysoko? Než jsem nad tím vůbec mohl přemýšlet, ucítil jsem, že se ke mně někdo natisknul. Otevřel jsem i druhé oko a spatřil Skylieth, škubnul jsem sebou na náznak toho, ať maže pryč. „Tam dole je země...“ Oznámil jsem jim, kdyby jim to náhodou nedošlo. Jako že určitě nedošlo, protože mi to bylo jasné už od začátku. Mozky vlčic nemají tak velkou kapacitu... A veškeré místo zabírají kraviny, jako to, jak jsou vlčata roztomilá a kdo má lesklejší srst... Já.
Možná bych využil zbytek energie, abych se dostal dolu a prozkoumal to tam. Nebo tam snesl nějakou vlčici a nechal ji to vyzkoušet, ale štěstí mi zrovna přálo a srst mi ozářilo jasné světlo. Bylo to tedy poprvé, co si Špinavka mohla všimnout toho, že nejsem poloviční vlk, nýbrž celý vlk s přídavkem zeleně na těle.
Přimhouřil jsem zrak a tak na půl se díval do oslnivého světla, dokud si můj zrak nepřizpůsobil a já nezjistil, že je tam tunel. Srdce se mi rozbušilo a pocítil jsem nával radosti - který mi byl cizí. Zastříhal jsem ušima, švihnul ocasem, lehce strčil (ještě uraženě) do Skylieth a plazil se opatrně do tunelu. Světlo znamená trávu, slunce, nebe! Netrpělivě jsem se klepal, plazil se k východu co nejrychleji a bylo mi zcela ukradené, co Špinavka s tou druhou budou dělat. mohou si dělat co chtějí... Obě dvě mi jsou ukradený! Zavrčel jsem si ještě s klapnutím zubama.

1. Bálonek naplněný vodou >> Lievenne
2. Bálonek naplněný vodou >> Morfeus
3. Bálonek naplněný vodou >> Vločka
1. Toaletní papír >> Skylieth
2. Toaletní papír >> Luka
1. Vejce >> Laura
2. Vejce >> Deliven