Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nechápavě jsem pootočil hlavu směrem k Lievenne, přimhouřil zrak a snažil se rozluštit ten výraz, který vrhla směrem ke mně. Co si myslíš, že děláš? zeptal jsem se ji v duchu, ale můj výraz musel říkat to samé. Paranoia... Za vším jsem viděl jenom to nejhorší... Hlavně za vlčicemi! A vlky... Takže za všema...
Už jsem si chtěl myslet, že jsem já ten blbý, ale v tom se mě vlčice nechápavě zeptala, co za plevel to myslím.Ona se na mě koukala nechápavě, já se na ni koukal zcela stejně. „Děláš si srandu?“ zazubil jsem, ale po chvíli pochopil, že si Lievenne srandu nedělá a vážně o ničem nemá ani ponětí. Přestal jsem se tedy zubit, zvedl černo-bílé tělo ze země, na prázdno si mlasknul a udělal několik kroků do strany. „Na hlavě máš...“ co já idiot to měl co popisovat? Zbytečná slova. Zabručel jsem si pro sebe jedno, či dvě neslušná slova, usadil se proti Lievenne, ocas obmotal kolem tlap a urputně se soustředil na plácek země před sebou. Jednou, či dvakrát jsem se kouknul směrem hlavy Lievenne, abych si tu kytku prohlédnul. Magie se občas hodí... občas často!
Snažil jsem se, aby kytka na zemi byla identická s tou, co měla Lievenne za uchem, a o které neměla ani páru. Velký, růžový květ s nějakým cancourem uprostřed. Když byla práce hotová, dlouho jsem si ji prohlížel, porovnával ji s kytkou za uchem a nakonec své dílo schválil. To by šlo... jo... bylo to dokonalé! Přeci jsem to dělal já... „Takže...“ odkašlal jsem si, zvedl pohled k Lievenne a tlapou poukázal na kytku.„Něo takovýho - přestě takovýho - máš na hlavě... Chápeš? Moje otázka, odkud ten plevel máš je tedy zbytečná...“ odfrknul jsem si nad tím uraženě. „Vhodnější otázka by tedy byla... Si vážně takový ignorant nebo si naprosto blbá?“ pootočil jsem hlavu do strany, upřímně, odpověď na tuhle otázku mě zajímala více, než ta předchozí.

// Jou... :D Takže good :D

// A já to pochopila tak, že Lievenne svůj velectěný zadek nikam nepotáhne :D
Btw. Tu kytku máš zahranou, že? :D

// Řeka Kiërb

Asi nejlepší by bylo, kdybych přišel do lesa, odhodil k Lievenne rybu a se zbytkem hrdosti odkráčel někam pryč. Já to však udělal zcela jinak. Prošel jsem kolem Lievenne s rybou v tlamě, věnoval ji krátký, nezajímavý pohled a šel dál. Ušel jsem možná dvacet metrů, proplétal se mezi stromy, překračoval kořeny stromů a užíval si na krátko chuť ryby, šupin a snažil se neslintat.
Až poté jsem se zastavil, sesunul tělo k zemi, švihnul hlavou a rybu tak odhodil do jehličí blíže k Lievenne, ale dvacet metrů k ní jsem ji vážně nedohodil... Možná tak půl metr od sebe.
„Dobrou chuť...“ zašklebil jsem se na rybu obalenou jehličím. A ano, udělal jsem to schválně...
„Odkud máš ten plevel za uchem?“ položil jsem po chvilce jednu z mála otázek, která mě zrovna napadla. Další (blbou) otázku, kterou jsem mohl položit, zněla asi takto: Proč je zima? Nebo třeba: Jak se máš? Jo... Otázka o tom, jak se vlk má, byla ta nejhloupější, kterou mohl kdo kdy položit. Blbě se pokládala, blbě se na ni odpovídalo a celkově... Co komu do toho co bylo?!
Nízká teplota a prudký vítr mě přesvědčil akorát o tom, že se vážně žene zima, že mokrá srst není to, co by si vlk v ten den přál... Třeba už je ten led... Vločka chtěla bruslit... zamyslel jsem se na krátce, otočil hlavu směrem k jezeru, ale zamyšleně nad tím zabručel. Propadne se pod ní... Utopí se... Super... a kterak Meinere přišel o jediného kamaráda... Kvůli zábavě, pitomci zábavní vlci...

// Neprobádaný les

Vlčice se mnou sice došla na kraj lesa, ale zbytek byl na mně, chce se jen přesvědčit, že nezdrhnu... bylo mi to jasné. Také bych byl obezřetný před vlkem, co mi něco dluží, natož pak jídlo! „Ani jsem ji nehledal...“ zavolal jsem na ni s mlasknutím. Ne, vážně jsem ji nehledal, nikdy jsem ji nehledal a mám pocit, že ani nikdy hledat nebudu. Vlčice jsou náladové, bojí se pocuchat si srst, pořád chtějí, aby ostatní pracovali za ně a... Nejsem já nakonec vlčice? zašklebil jsem se sám na sebe. Docela jsem se toho bál, bylo to totiž dost možné!
Při zmínce, že lov pro cizího musí být radost, protože to je pohyb, podíval jsem se na Lievenne tím pohledem, jako bych říkal "to myslíš vážně?" Ale abych naznaeil pohyb, pouze jsem ze strany na stranu švihnul černo-bílým zadkem a mávnul černo-bílým ocasem.
Procházel jsem podél břehu řeky, díval se do špinavé vody, litoval, že do ní budu muset strčit hlavu - minimálně a přitom tiše proklínal dluh, co jsem si v létě vytvořil, kvůli pitomosti na mém krku. Pitomosti, kterou samozřejmě miluji, že... Moc ryb jsem neviděl, vlastně jsem neviděl žádnou rybu, pouze pár klacíků ve vodě, špínu a nic víc. Špatná řeka... zavrčel jsem si sám pro sebe, ale když jsem se už hodlal otočit a vymluvit se, že svůj duh splatím jindy, spatřil jsem nějaký obrys v řece. Ihned jsem zpozorněl, šivhnul ocasem, vycenil zuby a bleskurychle švihnul proti rybě. Díky bohu to fakt byla ryba a nic jinýho, chvíli se mrskala v tlamě, nafackovala mi, ale nakonec toho nechala a já se mohl pyšnit úlovkem, od kterého ochutnám akorát šupinky.
S lehkým zabručením jsem se otočil, cuknul hlavou s Lievenne, abych ukázal, že je hotovo a šel zpět do lesa svojí válečnou kořist odevzdat... A takto, dámy a pánové, vypadá partnerství...

// Neprobádaný les

Chvíli jsem přemýšlel nad tím, jestli se mě Lievenne snaží vyprovokovat, jestli má velmi krátkodobou paměť, takže vlastně rybu nedlužím... Nebo jestli je prostě zcela blbá. Meinere? Hnědý? Prosím? hnědá by ke mně nešla, ta barva je tak.. Bahnitá... Hodí se možná tak ke špinavým, bahňákům, kterým nezáleží na svém vzhledu, ale rozhodně se nehodí mně! Zebra? Pruhovaný kůň? Jsem snad pruhovaný?! natočil jsem hlavu nechápavě do strany, sice se mohlo rozdělení zdát, jako by to byly pruhy, ale dál? Pár proužků na nohou, pár na hlavě, nic víc! „Meinere byl celý černý...“ zabrblal jsem si jenom tak pro sebe, protože jsem takové ponětí, že kdybych ta slova mířil přímo na Lievenne, začala by mi to vymlouvat a snažila se mě přesvědčit, že jsem byl hnědý. Tmavě hnědý, ale přesto hnědý a ne černý!
Protočil jsem panenkama, přešlápnul z tlapy na tlapu a posunul černo-bílé, mokré tělo o několik kroků do strany. Takže to má být první vlk, co mě nazve sýrem? jak milé... A originální, uznejme... Moje plesnivění nebo to, že na mě roste mech je prostě už ohrané, nudné a zcela bez fantazijní. Což by na většinu vlků sedělo. „Ne... Jsem vlk, stvoření na čtyřech nohách, vyju na měsíc - někdy, žeru maso a někteří, zvláštní jedinci se dokonce združují do smeček nebo aspoň... Er... Do párů...“ oklepal jsem se při pomyšlení na obě dvě věci.
Kdybych mohl, začervenal bych se, ale já nechtěl a navíc jsem nemohl. „Jak milé...“ pronesl jsem nakonec bez toho, aby se kamenná tvář změnila nebo abych dal vůbec najevo to, že se mě to nějak pozitivně dotklo. Spíše negativně. Hlavu jsem otočil nejdříve doleva, pak doprava, rozhlédl se, nasál pachy a nakonec vyšel směrem, odkud se linul pach vody. „Pojď...“ přikázal jsem bez zájmu. „Chci tebe a tu rybu mít z krku do jara...“ rád bych svoje dluhy splatil ještě ten samý rok, pak se už blbě vlci shání - chípnou - a navíc se dluhy blbě pamatují.

//Řeka Kiërb

//Třeští mi z rodiny hlava, pardon za překlepy, krátkost atd. -.-

Jak jsem čekal, Vločka se rozhodla odejít, kvůli smečce, samozřejmě... Pitomá věc, která tě uzemní, zničí tvoji svobodu a přinutí tě dělat věci, které ani dělat nechceš... a proto jsem byl tulák. Nebo také kvůli tomu, že přidání mé osobnosti do smečky, by svět skončil dříve, než je původně plánováno. Kdo by chcípnul dřív? Já? Smečka? Nebo by prostě svět bouchnul? mohl jsem začít přijímat sázky... A taky jsem už mohl jít vyhledat nějakou smečku, je jich dost, neustále musim obcházet pitomá území a prodlužuju si tak cestu od bodu A do bodu B, protože smečka si prostě řekla "Á... To je moje! Nechoď sem nebo ti ukousnu řiť!"
Už jsem si myslel, že to bude úspěšná noc, že si lehnu, usnu, přetrpím hloupý sen, který posléze zapomenu a probudím se zcela "svěží" do nového dne, zakleju, užiju si naposledy chuť vlčete ve své tlamě, posléze přebiji chuť chutným králíkem nebo lépe rybou, někam se projdu a zase se odeberu ke spánku, protože tak jsem to prostě měl rád. Takže dobrou, Meinere... popřal jsem si dobrou noc, naposledy se zavrtěl, připlácl uši k hlavě a zlehka dýchal.
Možná bych se i vyspal, možná bych měl dobrý den, ale někdo mi to prostě nepřál... Někdo ke mně přispěchal, rozhodl se, že promluví mým směrem a nedovolí mi usnout. Jdi do háje... zaklel jsem k vlku dříve, než jsem otevřel oči a zareagoval, o-koho-to-vlastně-jde. Pro mé překvapení to byla černá vlčice jménem Lievenne, ale změnila se. Tedy... Nějak se rozhodla, že za uchem bude nosit růžovou kytku. „Hm... Milé...“ zabručel jsem si tiše pro sebe, zatímco jsem zvedal mokré tělo ze země. Oklepal jsem se, abych ze sebe vytřesal přebytečnou vodu - a přitom ji naházel na ostatní v mé blízkosti.
„Fajn... Nerad se opakuju, ale jsem Meinere... A jo, furt si pamatuju, že ti dlužim polosežranou rybu, nezapomínám... A jo, byl jsem moc na sluníčku, vybedl jsem a jo... Začal jsem plesnivět...“ chtěl jsem si tu pitomu už odpustit...

// VVJ

Celý les na mě působil tak zvláštním, tajemným podtónem, který mě tak trochu uklidňoval, uspával, ale zároveň mě donutil k tomu, abych byl v pozoru a počkal si na případné trable, které by mohly nastat. Déšť byl sice o něco lepší, ale to, že nešlo vidět ani na krok, se nezměnilo. Našlapoval jsem opatrně, nechtěl jsem se přerazit o první kořen, na který narazim nebo narazit do prvního stromu, který se rozhodne vyrůst přes mým nosem.
„Jako bych to neříkal...“ odfrknul jsem si nad slovy Vločky ohledně toho, že sušení kožichů bude muset počkat do jara. Třeba bude tahle zima tak krutá, že se někteří z nás zimy nedožijí... vždycky tomu tak bylo a vždycky tomu tak bude, aspoň jeden slabý tulák chcípne, poskytne potravu těm silnějším, ale přesto natolik slabým, aby si ulovili vlastní potravu. Vlastně nám poskytne tak trochu službičku... celý svět byl o tom, že silnější přežije, nebylo to tedy nic špatného... Myslím to, že se vlk občas nažere masa stejného druhu, ba svého přítele! Jaké máš štěstí, že jsi ve smečce, budeš žrát celou zimu a nechcípneš... Nesežeru tě... ostatní mými přáteli nebyli, o ostatních jsem to říct nemohl.
Dřív nebo později... zopakoval jsem si slova bílo černé vlčice, uprostřed lesa se pomalu sesunul k zemi, hledal nějakou pohodlnější pozici u kmene stromu a snažil se ještě nějak smysluplně odpovědět. „U mě platí později... Nejsem starý... Moje čtvrtá zima, pokud se nemýlím...“ spíše úvaha nad věkem, než nad smrtí a životem. Ale to bylo jedno, zamlaskal jsem, párkrát zamrkal do černé tmy a hledal v ní bílou. „Nezajímám... Ale... Ale občas je těžké ignorovat někoho, kdo ti křičí do ucha nekonečné měsíce, každý den, každou noc...“ zase jsem začal myslet na sebe, a na to, co se stalo dříve, odbočil jsem od toho, otočil hlavu do strany, položil ji na zem a pomalu začal zavírat oči, abych dal jasně najevo, že se mi chce spát.
„Měla by ses vrátit do smečky... Co jsem slyšel, musíte tam být vyrovnaní a poslouchat rozkazy... Tak nemeškej!“ zvolal jsem sarkasticky, švihnul ocasem a zavřel oči. Dobrou... v překladu.

Meinere:
1 los za příspěvek (14. 12.)
3 losy za příspěvky (15. 12.)
2 losy za příspěvky (16. 12.)
1 los za příspěvek (18. 12.)
celkem 31 losů

Souhlasně jsem přikývnul, to bylo přímo to, co jsem myslel. Do jara bylo daleko, déšť ještě zesílil a k tomu všemu jsem neviděl ani na krok. Podíval jsem se k zemi a jediné, co jsem viděl, byla zelená a jedna noha, nic víc... Zajímavé... ostatně, jako vždycky... Vždycky to bylo velice... Zajímavé...
Nohy mi čvachtaly s bahně, déšť mě bičoval a přísahal bych, že jsem mokrý až na... Na kostech, prochladlý, unavený a ne... Ne prochladlý, zmrzlý! A k tomu všemu mokrý! Horší kombinace už vážně neexistovala a navíc jsem to nehodlal trpět, procházet se podél pitomého, ledového jezera, klepat kosu a k tomu všemu si stěžovat na neustálý déšť. Někam si zalezu... schválně jsem mluvil v jednotném čísle, netušil jsem totiž, co se honí v hlavě Vločce. Zatím... kdo ví, třeba jednoho dne budu tím vlkem, co dokáže číst myšlenky, může se prohrabovat v soukromý jiných, přestože to sám nenávidím... ale to nebylo podstatné!
Zvědavě jsem pootočil hlavu k Vločce, ve tmě musela být vidět jen jedna půlka hlavy a k tomu všemu dvě zelené oči, které jsem dost často přirovnával ke světluškám... tak to udělám i tentokrát, půlka bílé hlavy a dvě zelená očka, jako světlušky ve tmě.„Nebo budeš tak blízko ke smrti, že prostě jednou umřeš...“ ukončil jsem to všechno - alespoň jsem doufal - dost pesimisticky.
„Jo... Mohl jsem to udělat, a jak by to dopadlo? Poslouchal bych připitomělé kecy o tom, že jsem měl pomoci, ale neudělal jsem to... O kolik bych byl lepší, než ten tříbarevný vlk, co se snažil uhamounit truhlu pro sebe?“ položil jsem jednu z řečnických otázek. „Mám pocit, že já vlky strašim už tak i tak...“ zahuhlal jsem nesrozumitelně, pomalu otočil své tělo druhou stranou k jednomu lesu a beze slov, ostatně, jako vždy, se vydal jeho směrem.

//Neprobádaný les

„Říkám... Už to je jedno, vykročil jsem, zmoknul jsem, jsem mokrý a mokrý budu tak... Do jara...“ to bude páté jaro... uvědomil jsem si v jedné chvíli, podíval se na nebe, na kterém nebylo zrovna nic zajímavého, ale zaujalo mě více, než přemýšlení nad jarem. Páté jaro... To to letí... dobře nebo špatně? Každým rokem starší a za pět let jsem ani nic nedokázal. Nic zvláštního. Změnil jsem svou srst, zlepšil se v magii, donutil svou rodinu nenávidět mě a dál? správně, nic jiného jsem nedokázal a pokud to půjde takhle rychle i nadále, nikdy už nic nedokážu. Chcípnu osamělý a jediný, kdo bude za to všechno rád, budou vrány. Vrány mrchožroutky, co mi vyklovou oči, sežerou střeva a sežerou všechno maso na mém těle. Pozitivní a příjemná to představa! zašklebil jsem se na nebe, sklopil hlavu a vykročil dle podél jezera, jen jsem se pro jistotu oddálil od jeho břehu, ještě bych někde sklouznul na bahně a zahučel přímo po hlavě do jezera. Ztuhnou svaly, šok a vlk ani nemůže plavat... Utopí se, jak prosté... a velice nemilé.
„Páni... Zrovna tohle jsem ještě pochopil,“ odpověděl jsem Vločce dost nemile. Moje omezené myšlení vážně ještě stačilo na to, abych pochopil, že na vodě se bruslit nedá, a také se nedá bruslit na ledě, co neunese ani vlčí tlapu, natož břicho a to ostatní.
„Když myslíš... Natahuj je,“ švihnul jsem nad tím ocasem, já byl pevně rozhodnut, že se do dalšího průseru už nevrhu a tím pádem nebudu muset řešit tu situaci, kdo z nás dvou chcípne, koho přizabiji a koho zachráním - aby to bylo kompletní.
V jedné chvíli jsem se však zarazil. „Jak MOHL zachránit?! To jsem chcípnu?!“ spíš to bylo takové rejpnutí do přesného vyjadřování, jak jsem měl ve zvyku. Pro některé nemilé, pro mě dokonalé. „Proč si mi neřekla, že jsem chcípnul?! Nezdržoval bych se s lovením a raději strašil ostatní vlky!“ zavrčel jsem naštvaně - na oko - potřeboval jsem prostě hrát blbečka, jak jsem to měl ve zvyku.

// Západní Galtavar

Už bylo asi pozdě na to, abych se otočil a odkráčel někam do lesa, kde by mi nezmokla srst. Měl jsem pocit, že se začalo oteplovat, sníh začal tát a všude se začalo objevovat bahno, což bylo nepříjemnější, než nějaký déšť se sněhem. „Teď je to už jedno... Stejně jsem už mokrý,“ zavrčel jsem někam do strany mimo Vločku, hlavu jsem zpátky neotáčel, díval jsem se do strany, hypnotizoval skoro roztátý sníh, aspoň není zima... Ale zase bude bahnu... Chmf... klapnul jsem na prázdno zubama, zvedl hlavu výš a s tim i tělo, při mém štěstí bych klesnul tak nízko, že bych břichem projel po bahně a skončil na třetinu bílý, na třetinu černý a na poslední třetinu zůstal černým. Ach...to by nebylo pěkné.
Na to ohledně hlídání zad jsem nereagoval, určitě by to dopadlo mnohem hůř, kdybych reagoval, než kdybych Vloččina slova ignoroval - což jsem také udělal. Jenom jsem nad tím lehce zabručel, ocasem švihnul ze strany na stranu a pak nic. Zastavil jsem se, kouknul na ledové jezero, které vážně nebylo zamrzlé, napřímil se a s povzdechem se podíval na Vločku. Tak se ukaž, vodní vlku, zabruslíš si?“ možná by to znělo směšně, ale já nezměnil výraz, takže to byl spíše posměšek.
„Jo... Ale představ si, že to jednou nedopadne dobře, jeden z náš přitom natáhne bačkory - v lepším případě já a dobrodružství nebude nijak odměněno, protože by to nevynahradilo tu obrovskou ztrátu....“ zarazil jsem, se. Vážně jsem řekl tu největší ptákovinu svého života? Pohledem jsem těknul k Vločce. „Ignoruj má slova, řekl jsem nesmyslnou blbost...“ nejdříve jsem se takřka shodil a nakonec se povýšil na nad boha a prohlásil, že má smrt by byla tou nejhorší věcí, která by se udála za posledních sto let.
O dobrodružství se mi nechtělo mluvit, protože... Stalo se to v minulém čase, minulý čas rovná se minulost, minulost je co? Minulost je zakázané téma. „A to je zlé...“ zašeptal jsem si reakcí na zimu, která ani nezačala. Nelíbilo se mi to, ježilo mi to srst na krku.
Při výkřiku jsem sebou trhnul, čekal jsem, že se zase něco děje, ale byl to jen planý poplach, zamračil jsem se, div nezavrčel a šel podél jezera někam dál.

// Jedlový pás

Normálně bych nikdy nehodlal v Jedlovém pásu zůstat, ale když jsem si všimnul počasí, které panovalo všude okolo, svůj názor jsem změnil a hodlal se vrátit. Nejhorší možná kombinace, chlad, sníh, déšť... Na pár chvil jsem se na kraji lesa zastavil, zklamaně se díval na oblohu, z které bez ustání padal sníh společně s deštěm a odmítal vylézt. Musim si zmáčet kožich? optal jsem se sám sebe, tiše si pro sebe zabručel a vykročil. První kapky byly, jako bodání nožem, ty další také. A další a další... Sklopil jsem hlavu, celkově se začal pohybovat plíživým krokem, jako bych chtěl někoho lovit, ale já pouze chtěl udržet své tělo od země, kde bylo obvykle tepleji, než někde nahoře. Moc to nepomáhalo, ale i tak.
„Otáčím se, protože čekám, kdo mi jako první skočí zezadu na krk.“ přiznal jsem, ač jsem to zrovna neočekával, otáčel jsem se kvůli tomu, že jsem kontroloval onoho vlka, co šel za mnou. Bylo to zřejmé.
Vyhlídka na to, že bych měl začít další "dobrodružství" a vyváznout hůř, než pro tentokrát, mi naježila srst na krku. Sice ihned splihla, protože byla mokrá, ale i tak, příčilo se mi. „Promiň, ale kdybych měl začít další... Problém... Raději bych tě už nepotkal.“ začalo to skoro utopením sebe a dalšího vlka, poté jsem se málem utopil v krvi, následně přizabil vlče a na počtvrté? Co by se stalo? Co horšího? Někdo by zemřel? Já?
„Zaútočil na nás obří pavouk... Pak jsme se málem utopili v krvi... Nic zvláštního...“ stejně jsem měl stále nemilé tušení, že to byl pouze věrohodný a moc živý sen. Ale co když ne? Toho vlka z hor jsem znal... Viděl jsem ho v tom snu a to nemohla být náhoda!
„Zima sotva začala...“ obeznámil jsem Vločku s nemilým faktem. Zima sotva začala a to znamenalo, že je ještě dlouho před námi. Mnoho třasu je před námi. Hlavně předemnou.

// VVJ

// Sněžné hory

Upřímně jsem nečekal, že se Vločka rozhodne se mnou někam nadále jít, jde tě pouze seřvat, upozornil jsem sám sebe, otočil lehce hlavu dozadu, abych na Vločku viděl, ale nezastavil se. Neměl jsem ani trochu chuť na to, abych byl seřvaný za to, že jsem takřka zabil vlče, že jsem se ani nerozhodl mu pomoct a ještě si všechno hamounil pro sebe - neúspěšně. Hamty, hamty, ať mám víc, než tamti! zašklebil jsem se, ta věta se mi líbila. Sice mě zrovna nevyjadřovala, ale zněla dobře a vtipně. „Aby sis nevěřila, ještě jsem se dostal do jednoho, nebo to byl sen? „A jako normálně, nevyváznul jsem jenom tak v pohodě... Ale jo, nikoho jsem nezmrzačil, nepřizabil a dokonce se ani o jeho zabití nepokoušel.“ jenom tak kdyby náhodou si chtěla rejpnout, jestli jsem se nepokoušel někoho zabít již podruhý. Jazykem jsem přejel po tesácích, stále jsem cítil krev, chuť byla sice už slabá, ale přetrvávala. Chuť vlčete... K životu jsou na nic, ale jako chodící oběd by se možná... Možná y to šlo... zvrácená představa. Možná, že přeci vlčata byli také vlci a kanibalismus se mohl mnoze vlkům příčit. Radši rybu... zakroutil jsem nakonec hlavou, ryba lepší, než hloupé vlče, které by u toho ještě kňučelo.
„Proč k jezeru?“ odfrknul jsem nechápavě do strany. Jezero jsem si spojoval akorát s prázdným, ptačím hnízdem, v kterém jsem objevil přívěsek. Pochybuji, že se mi to povede podruhé... ale jo, bylo by zajímavé mít dvě vajíčka. Později třeba dva draky... Hm... Bych ale musel jít sám, takhle bych ho musel ze slušnosti dát Vločce... nebo také Vločka mohla tušit, že se nedělím, že nic nedaruji a tudíž bych si i druhé vajíčko uhamounil.
Nezpomaloval jsem svůj krok, jen jsem se párkrát ohlédl za sebe, jestli se mi stále Vločka drží za ocasem a běžel k jezeru. S ní nebo bez, jako vždy.

//Západní Galtavar

Pomalu jsem se začal zvědat ze země, mračil se přitom na vlka, co se nazýval otcem oněch zlodějů a malých zmetků. „A co ti v tom brání?“ seknul jsem jeho směrem. Co vlkům bránilo v tom, aby mě zabili? Chtěli to udělat, přáli si to, ale nikdy to neudělali. Zbabělci... nic jiného nebyli. Místo smrti jsem však dostal kytky, které jsem mohl použít u Života, zazubil jsem se, to se mi líbilo. Květiny znamenají dovednosti, dovednosti znamenají síla, síla znamená moc.
Vločka mě bránila tím, že to žrádlo bylo moje a vlče tedy nemělo právo mi moje žrádlo brát, navíc mě kouslo! Sice se mi nelíbilo, že mě bránila vlčice, že mě vůbec někdo bránil, ale aspoň šlo vidět, že přeci jen nejsem zmetek, co nemá nikoho, kdo by ho bránil. Že by to bylo tím kouzelným slovíčkem "kamarádka"? některá slova mají přeci jenom moc měnit vlky. Tedy ne mě, jenom názory proti mě.
„Páni... A já se divil, po kom to koště je nevychovaný...“ ulovil jsem žrádlo - nedobrovolně to vlče nechal nažrat, uštědřil mu životní lekci zadarmo a stejně jsem se vděku nedočkal? Uraženě jsem si nad tím odfrknul, otočil hlavu do strany, s tím otočil i tělo a bez rozloučení odešel, vždyť už to bylo jedno.
Klusal jsem svižnějším tempem na jih, opět k místu, kde jsem našel sídlo Smrti, ale nehodlal se tam zdržovat, ani jsem nechtěl tím směrem jít, ale všude jinde byla pouze smečka a popravdě mi to stačilo. Nepotřeboval jsem se dostat do křížku s dalšíma, natvrdlýma vlkama, co si chrání přihloupý les jen kvůli tomu, že oni tam byli první, a že si ho označkovali... Kdybych chtěl, tak to přeci taky udělám, ale nechtěl jsem.

//Jedlový pás