Gallirea - Příspěvky uživatele

1659 | Loterie 14

To mlčení už nebavilo ani jeho. Nebo ho spíš nebavilo to, že to bude nucené mlčení z jeho vlastní hlouposti a nevědomosti, jak vést vztahy s ostatními vlky. Zíral tupět do zdi, jako by mu snad měla odpovědět a vysvětlit, co provedl a jak by to měl napravit, ale kupodivu – zeď mlčela stejně jako Bianca a černobílý.
A pak zaznělo jeho jméno. Až mu to nahnalo husí kůži, nečekal to a nevěděl, jak si přebrat tón hlasu, který Bianca nahodila. Ale zkusil to ze začátku nesoudit, jenom se lehce pootočil přes rameno a postupně následovalo celé tělo, dokud proti ní neseděl čelem, i když z poměrně větší dálky, pokud se bral v poměr velikost úkrytu. „Spíš nemám tušení, na co bych se měl zeptat,“ přiznal, „protože nerozumim tomu, co jsem řekl špatně.“ Bohužel se muselo smířit s tím, že je docela natvrdlý, nebo... se nepokoušet tu skořápku rozbít, asi to bylo marný a kdo ví, jestli uvnitř není jenom shnilý kus ořechu.
Všechno mu to nějak cvaklo dohromady až při dalších otázkách. Oh, hlesl si u toho a chvíli mlčel, ale tentokrát z trapnosti. Protože najednou dávalo smysl, kde udělal ten přešlap a co natolik stupidního řekl. „Nejseš mi ukradená,“ namítl, ale netušil, jak pokračovat dál. Nějak... prostě všechno vypouštěl z hlavy a bral to jako ochranný mechanismus vůči všemu a všem. „Jenom...,“ zamumlal, aby dal najevo, že nad tím přemýšlí, ale nedokáže se úplně dopracovat pořádně odpovědi, „se asi bojim,“ přiznal. Vlků, společnosti, ostatních, všeho, co se k němu mohlo chytit jako klíště a nepustit.

1658 | Loterie 13

Přestože byl někdo, kdo rád mlčel, začalo mu být docela nepříjemno v prostředí, ve kterém bylo mlčení něco... nezvyklého. A navíc věděl, proč se mlčí, protože udělal něco špatného, nevhodného a teď s ním nechce mluvit, ale z nějakého důvodu nechce ani odejít. Možná to bych tichý souboj, kdo promluví první, kdo první odejde, kdo to vzdá a nechá toho druhého vyhrát? Nejspíš v tomhle měla vyhrát Bianca, protože nic špatného neudělala, ale pro černobílého bylo mlčení něco normálního a nějak se do mluvení neměl. Navíc furt přemítal nad tím, co se vlastně stalo špatného. Možná bych nad tím měl naopak přestat přemýšlet, povzdechl si zoufale, což bylo i nejhlasitější, co za poslední chvíli v úkrytu zaznělo.
Neuniklo mu, že se Bianca vzdálila a více tim naznačila její naštvaní. Sledoval ji ve tmě, jak se vzdaluje, jestli odejde ven, ale byla nadále v podzemí, jenom prostě dál od černobílého. Možná bych prostě měl jít, přemítal nad tím, naklonil hlavu lehce do strany, ale pak zůstal ležet na místě s tím, že tomu chvíli ještě dá. Třeba to mlčení Biancu prostě rozmluví? Těžko říct. Nepočítal s tím, ale... Co jiného měl dělat.
Nakonec přeci jenom vstal. Protáhl se, ale nadále mlčel, posadil se na jedno místo a rozhlížel se po úkrytu. Pachy tam byly poměrně vybledlé, akorát to potvrzovalo jeho teorii, že se v lese moc vlků nezdržuje, ale ti, co tam byli... s nim očividně už moc nemluví. Co nadělám, řekl si krátce pro sebe s hlubokým nádechem.

1657 | Loterie 12

Pokoušel se přemýšlet nad tím, co udělal a možná si to nějak dával dohromady, ale vlastně si vůbec nebyl jistý tím, proč se to řešilo? Snad si myslel, že ho svět bude respektovat, že je jaký je a už to řešit nebudou, ale buď v tomhle hrál jeho egoismus nebo naivita, u něj se nedalo vlastně říct, co to způsobovalo. Na chvilku zvedl hlavu, že chtěl snad něco říct, ale pak ani netušil, co by to mělo být, hlavu zase položil a zavřel oko.
Nakonec přišel i spánek, kvůli kterému šel původně do úkrytu. Jestli to byl spánek příjemný, o tom těžko polemizovat, určitě to byl spánek z kompletního vyčerpání, ale hlava si moc odpočinout nemohla. Měl ale spánek beze snů, nebo si neuvědomoval, že by nějaké měl a probudil se úplně ve stejné pozici, ve které původně usínal. Mech stále letmo světélkoval, když otevřel oko a sledoval zeď úkrytu před sebou. Nechtěl se hýbat, nechtěl se zvedat, nechtěl dělat vůbec nic a ani nechtěl být na tom místě. Nechtělo se mu ani otáčet, aby zjistil, jestli se tam Bianca stále nachází. Teď už je to stejně jedno, pomyslel si. Proto bylo lepší se léta vlkům vyhýbat, dodal si kysele pro sebe. Nemusel pak řešit to, co vlastně podělal, protože mu na jiných nikdy nezáleželo. A když najednou jo, všechno bylo složitější a netušil, jak se má chovat a reagovat. I mlčení je tady problém, co? rýpnul si do sebe rozmrzele. Netušil, jak má Biancu obecně brát, vlastně bylo snadnější, když byla se Saturnem prostě to vlče od Launee a více je neznal. Emoce by se měly zakázat. Nebo na ně dostat nějakou lekci, jak se o ně starat.

1656 | Loterie 11

Hlava každýho na světě fungovala více či méně jinak a to následovalo tím, že každý reagoval jinak. Proto poměrně nechápal hlasité ohrazení na to, co v jeho mozku vyznělo úplně jinak a nijak vážně. Ale Bianca to vážně očividně chápala, protože nasadila tón, který slyšel pouze letmo, ale netušil, jak na něj reagovat. A jakmile netušil, co dělat, prostě mlčel a upíral na ni jednooký pohled. Čekal, jestli k tomu něco dodá, objasní nějak svoje slova, aby jeho hladkému mozku pomohla pochopit, co udělal špatně, ale místo vysvětlení mu jenom sekla, že si to má nechat pro sebe.
Pokud by mu někdo mohl vidět do hlavy, nějaký malý skřítek se tam právě pokoušel o pospojování všemožných drátků a souvislostí, aby mu dávalo smysl, co se právě stalo. Jenže on to nechápal? Nerozuměl, co udělal špatně a stále mu přišlo, že je všechno vlastně v pořádku, jenom prostě komunikační šum. Jenže nemohl najít, kde ten šum vznikl, aby to vysvětlit a proto se uchýlil k mlčení. Zatímco Bianca k protestnímu spánku, kterým dala najevo, že dala tečku na tuhle konverzaci a dál se tím zabývat nebude. Buď nechtěla, nebo nehodlala poslouchat, co dalšího by černobílý vyplivnul.
„Dobrou,“ řekl nakonec. Jedno prostý slovo, protože netušil, kam s timhle dál a ani ten skřítek se moc nepohnul vpřed a místo toho se na nepospojovaných souvislostech oběsil. Čim mín toho jeden řekne, tím méně toho podělá, řekl si pro sebe, než si položil hlavu na zem. Držel však oko dlouho otevřený, protože mu to furt šrotovalo v hlavě. Něco tam zvoral, ale možná konstantně tím, že mluvil, ne jednou větou, kterou prohlásil.

1655 | Loterie 10

„Tak snad nebudu svoji smůlu házet na sebe,“ zareagoval na poznámku, kdy je lehčí věci hodit prostě na něco jiného a vyhnout se nějaké odpovědnosti za škody. Vždycky bylo lepší, když za nesnáze vlka mohl někdo jiný, ještě lépe něco kompletně jiného, co nemohlo odporovat, jestli to tak fakt je, nebo si vymýšlí.
„Urážim jenom decentně,“ bránil se následně. To byla dokonalá ukázka toho, že když se věci hází na jiný, akorát se tomu brání a pak vzniká akorát konflikt, kde je pravda. Kdyby Bianca řekla třeba něco ve smyslu, že ostatní se nechají moc snadno urazit, narozdíl od něho, to by bylo něco jiného, nemusel by se bránit, nebyl by z toho letmý konflikt. Takhle věci prostě fungují. „Věci mnou trochu prochází jako vítr?“ řekl s lehkým otazníkem, protože si tím nebyl jistý. Ale asi si ty věci prostě nebral. Zlé věci nevnímal, dobrým naopak nevěřil, protože jich slyšel tak málo, že nemělo smysl se tomu více věnovat a brát je jako... pravdu. „Moc se do mě obouváš,“ zamračil se zlehka, protože začínal cítit, že je z ní hnán do kouta, do kterých měl hnát on, ale ne ostatní jeho. Byl z toho i docela nesvůj a to se mu ani trochu nelíbilo.
„Ale já jo, takže až ho uvidim, udělám to,“ zašklebil se. Nemyslel to proti Saturnovi špatně, ale... bylo strašně snadné ho rozhodit a využíval toho. Třeba ho to i trochu obrní, když nic jiného. A on se trochu pobaví na cizí účet. Dlouze nad tím vydechl, snad až zasněně, když si vzpomenul, jak posledně blekotal a nechápal, co se okolo něho děje.

1654 | Loterie 9

„Nemyslim si,“ odpověděl pomalu po delším rozmyslu, jak by to bylo asi s vnímáním ostatních dnů, kdyby měl stále obě oči, „ale můžu to tvrdit a házet na to ty špatný chvilky,“ dodal ještě na vysvětlenou, jak to vlastně okolo toho myslel. Nemyslel si, že množství očí má nějaký vliv na to, jak vnímá jeden dny. To by pak pavouci žili v nejrůžovějším světě, který mohl existovat a přitom mu vůbec nepřipadali šťastní, ale kdo ví, co se honí v těch jejich malých hlavičkách a ošklivých nožičkách.
Musel se ale zamyslet. Cítil se někdy uraženě? Zrazeně určitě, byl i naštvaný vůči jiným, ale nepamatoval si na situaci, kdy by ho skutečně někdo urazil a vzal si to k srdci. Všechna slova si držel daleko od sebe, nic k sobě nevztahoval a zkrátka... „Nepamatuju si, že by ano.“ Druhá otázka se mu moc nelíbila, nechtěl nad tím ani přemýšlet. Určitě by ho neurazilo nic okolo vzhledu, jeho povahy, postoji proti vlkům a světu... Co jiného mohli jiní napadnout? „Neberu si k srdci nic, co jiní říkají, takže je těžký se z toho urazit, když mi to je... jedno?“ Pokusil se trochu svoji logiku objasnit, ale sám netušil, jak to přesně dělá a tohle byla moc hluboká debata na jeho hladký mozek, kterým se mohl pyšnit. A třeba ani urážku na tohle by si k srdci nevzal, bylo mu to jedno.
Přestože se Bianca drbům nějak bránila, chytla se toho, co jí černobílý řekl a sama nad tím přemítala. Takže drby fungují prostě vždycky a všude, nikdo se jim neubrání. „Nevim, myslim si to. A Saturnus z poznámek na to není šťastný, takže to je možnost, jak ho rozhodit.“ Na tohle byl docela pyšný, protože vyvádět ostatní z rovnováhy se mu nesmírně líbilo. A pokud to byla omladina, co netušila, jak reagovat? Nádhera.

Kde v jeho životě nastal ten zlom, takový efekt motýlích křídel, který ho dostal tam, kde zrovna je? Která ta událost byla ta zlomová, že sešel z cesty, kterou mu svět původně připravil a stal se tím, kým momentálně je? Karikatura osobnosti byl stále stejnou jako před lety, o tom se pochybovat nedalo a asi by se nic nemohlo stát, co by ho dostatečně změnilo k čemu jinému, ale minimálně okolí se změnilo a i jeho vnímání společnosti. Kdykoli mohl, klidit se byť od té nejmenší společnosti, do které se dostal a necítil se nijak špatně z toho, že se prostě otočil a odešel, ale tohle už prostě nedělal. Kolikrát tu společnost i hledal, všímal si toho, kde ostatní jsou a dokonce se zajímal i o to, když dlouho nebyli na území smečky. Kdybych tohle věděl před pár lety..., zasténal si pro sebe, když si tohle všechno uvědomil – že už se neotáčí ke všem úplně zády. Kamarád se všema nebyl, o tom žádná a určitě se přítel všech ani nestane, ale už tak dosáhl velkého pokroku. Kdy se to vlastně všechno stalo? Když mu Launee nabídla, aby s nimi zůstal ve smečce, kterou vytvořili pro zatoulaná vlčata, která neměla kam jít? Kluzká, neposedná a furt ztrácející vlčata teda můžou za to, že jsem zrovna tady, co? Kvapně tehdy řekl, že nimi tedy zůstane, že to zkusí a uvidí, co bude dál, ale od tý doby zapomněl dál recenzi na celý ten smečkový život a nějak zapomněl, že by taky mohl odejít, takže prostě neodešel. Kam bych šel, kdybych řekl ne? Kolikrát bych okolo Mechového lesa procházel a přemítal nad tím, že tam jsem mohl žít?

1653 | Loterie 8

„Jo tak proto,“ vydechl úlevně, jako kdyby právě pochopil pravdu života a smrti, „je každý druhý den v životě tak moc špatný.“ Zakroutil k tomu ještě hlavou, jako kdyby nechápal, jak tohle nemohl tušit, že ztráta jednoho oka způsobuje špatný den, ale to druhé to vyrovnává, že nejhorší den života tak přichází jenom ob den a nemusí tolik trpět, že by měl nějaké velké depky nebo cokoli, jak se to nazývalo. Myslel to ale s nadsázkou, nedokázal si představit, jaký to je žít v kompletní slepotě, pamatoval si jenom tu bolest a to, že... prostě nemohl vidět. Že zavřel jenom jedno oko, ale ani to druhé nemohlo vidět, protože přestalo existovat.
„Mě nejde urazit,“ zívl, ale zarazil se, hleděl někam do temného stropu, kam nesahalo ani světlo mechu a chvíli přemítal, „nebo se to ještě nikomu nepovedlo. Nějak si neberu urážky jiných k srdci,“ pokrčil nad tím rameny. Vlastně to byla skvělá vlastnost, která mu dovolila povznést se absolutně nad všechno, co se dělo.
„Podložený drby nejsou drby, ale prostě... pravda,“ zamyslel se, „ale ty nepodložený jsou tak divně... vzrušující? Hrabání v cizích životech, zkoumání jejich vztahů, rýpání do vosího hnízda,“ zarazil se, dokonce i třihl ušima, což nedělal a hodil pohledem po Biance, „třeba si myslim, že má tvůj bratr něco se Sheyou,“ sdělil. Drb, poznatek, možná moc bujná představivost, „ale popírá to... Saturnus, co Sheya, to nevim,“ pokrčil opět rameny, tohle si neměl jak podložit a ten s měsícem na čele tomu dost odporoval a tvrdil, že to jsou jenom přátelé. A možná jo, Černobílý ostatně moc přátel neměl a už vůbec na nikoho nesahal, aby určil, co je hranice přátelství a milenectví. „Nějak by to prostě nesedělo... ke mně? Léta si to jiní nemyslí, tak si to nemusí začít nutně myslet. Ať to poznaj sami.“

1652 | Loterie 7

Podle jeho silné matematiky se teda vrátili minimálně dva, ale zemřelo jich minimálně... hodně. Protože se jim první ztratila ta hnědá, potom Světluška, Lilith, Bianca, u Smrti umřeli ti dva vořeši. Vlastně z toho celého přežil jenom on s Cynthií, ale dva vlci se vrátili. Co teda brání v tom, aby se vrátili i ti další? ptal se sám sebe, ale snad na tohle odpověď hledat nechtěl. Trochu doufal, že aspoň šedý se nevrátí, ten by měl hnít v pekle a nic víc. Už asi začínám chápat tu nevraživost k šedým, zašklebil se při krátké vzpomínce na Lindasu, která dokáže komukoli šedému pořádně zatopit pod kotlem, sotva jí padne do cesty.
Podle Biančiných slov se jí zrak kompletně vrátil a musel tomu nějak věřit, protože se nemohl přesvědčit o opaku a neměl do toho moc co kecat, když jeho zrak byl nějakým způsobem omezený tím, že třeba neměl žádné periferní vidění, ačkoli normálně vidět snad stejně jako se dvěma očima. Nebo si nikdy věci neprohlížel natolik, aby potřeboval vidět i malé detaily. „Oh, to jsem rád,“ zasténal sarkasticky, protože přeci jenom nevyvrátila to, že je to dvoubarevná ohavnost. Pouze na tom nějací chudáci byli hůř a těm už skutečně ani Život nemohl pomoci. Takovou obludu bych snad ani nechtěl vidět. Pro dobro toho vlka, protože by to nenechal bez nějakých poznámek na jeho účet.
„Já roznášim obvykle jenom drby, který nemám podložený,“ pokrčil na její ohrazení rameny. Drbání asi nebylo nejlepší vlastností, ale nějak ho to neštvalo, naopak ho bavilo sbírat pikantnosti cizích životů. „Ještě aby hrozila,“ vydechl, „tu ať si vezmou jiní.“

Tickets
Posty
6. 2. - Post Meinere
7. 2. - Post Meinere
8. 2. - Post Meinere
9. 2. - Post Meinere
10. 2. - Post Meinere
11. 2. - Post Meinere
12. 2. -Post Meinere
13. 2. - Post Meinere

Rozcestník
8. 2. Závoj Meinere

Celkem
9 lístků (+27)

1651 | Loterie 6

„Nevim, divný,“ odpověděl s pokrčením ramen. Nedokázal ho moc lépe popsat, bylo to divné, netušil, co by to vůbec mělo být, ale přišel snad z oblohy. „Fialový, divný, všemocný a tak,“ dodal ještě jeden hodně divný a neurčitý popis, který si mohl odpustit, ale snad si myslel, že tímhle nějak Biance pomůže v představě, Jako jediná podstatná informace se dala brát barva té věci, kterou si taky matně pamatoval, v těch jeskyních byla ostatně tma.
„A ještě nás vrátil zpátky,“ dodal s úšklebkem, protože jedna odpověď byla skutečně nic za to, jak dlouho se s tím vším musel prát. Až ho to bolelo u srdíčka, že za to nic neměl, ale aspoň furt žil. „Viděl jsem Světlušku. Proto jsem taky nějak věřil tomu, že tě najdu?“ řekl to nějak s otazníkem, protože si tím nebyl moc jistý a taky doufal, že na jednoho vlka z toho ancáblu nenarazí a to byl ten šedý, kterýho s Cynthií honili přes všechny čerty, aby ho zabili. Jo, příjemný zážitek, mohl zůstat mrtvej. Snad bude, pomyslel si ještě s hořkostí na jazyku. Ale o tomhle vlkovi se moc zmiňovat nechtěl.
Ani Bianca mu moc nepomohla s popisem nebo umístěním limba a zůstalo tak záhadou, kterou ani už neměl proč řešit, i když by bylo fajn přijít té věci na kloub. Ale něco má asi prostě zůstat nezodpovězeno. „Ale zrak se ti vrátil celý, ne?“ zeptal se se zamračením, „nebo je horší a můžu si doufat, že mě nevidíš s celé mé ohavnosti?“ Ten s postiženým zrakem tam měl být totiž on, nikdo jiný.
„Můžu začít,“ navrhnul samolibě, „aby se o mně náhodou nerozneslo, že jsem hodný.“ To by byla asi ta nejhorší reputace, kterou by si mohl přát. Ještě by po něm ostatní něco chtěli... to nemohl dopustit.

Máma mu nikdy neříkala moc pozitivních věcí, ale kupodivu ho naučila i pár užitečných, který mohl využít v životě později. I když veškeré tyhle rady se pak týkaly většinou toho, aby nikomu nevěřil, aby se k nikomu nepřibližoval, protože nosí smůlu, aby se nepokoušel s ostatními spřátelit, furt to sem tam dávalo smysl. Lépe se v davu orientoval z dálky, ne když byl v jeho středu, naučila ho, že si má prověřit každého a koukat, jestli nemá postranní úmysly a nechce se mu skočit třeba na krk. Kdyby to udělat chtěl, má mu po tom krku skočit první a ukázat dominanci a kdo je ten silnější pán. Nevěřil sice tomu, že chce, aby on byl ten silnější, ale rada to byla docela dobrá, až na to, že ho až moc dostala do stavu, kdy nevěřil vůbec nikomu a snadnější bylo se prostě distancovat a neprohlížet si tlamy ostatních. Chybělo mu později, že neměl blízké a už vůbec ne přátele, na který by nemusel hledět s nejistovou? Upřímně ano, nahlas by to ale nikdy neřekl, protože nechtěl vyznít jako padavka.
Akorát si tím vybudoval jakousi pověst někoho, kdo nevyjádří jakoukoli emoci, nemá vůbec žádnou zajímavou povahu a za padavku ho asi jiní nebrali, takže vesměs uspěl v tom, co chtěl? Ledaže by to ve skutečnosti nechtěl a pouze přijal to, co mu do hlavy vtloukli jiní výchovou, která byla lehce toxická? Ale ne, určitě to máma myslela dobře, mámy vždycky chtějí pro své potomky to nejlepší a nikdy nemají postranní úmysly, kterými chtějí dělat škodu. Určitě to tak je, pomyslel si sarkasticky, jeho matka spadala do jiné kategorie.

1650 | Loterie 5

„Když si umřela, bylo tam jedno stvoření,“ rozmluvil se trochu, protože tohle snad nezmiňoval a o tý věci věděla jenom Cynthie a možná někdo, komu to sama řekla, „který nám odpovědělo na jednu otázku a mně řeklo, že existuje něco mezi životem a smrtí, odkud se vlci můžou vrátit. Furt nevim, kde to místo je,“ pokrčil na závěr rameny. O všem tom okolo toho věděl pramálo a kromě názvu tohle bylo všechno, co mohl Biance říct. Ona to ostatně zažila na vlastní kůži a musela o tom věděl víc než on.
Rozhodl se nějakou dobu mlčet nad otázkou, jak dlouho by ji asi hledal, kdyby se nevrátila. Nějak nepočítal s tim, že se nevrátí, že to prostě bude jenom nějakou dobu trvat a ono to skutečně nějakou dobu trvalo, ale pak se prostě vrátila, byla tu a nemusel řešit, kde leží a neleží místo jménem limbo. „Já jsem docela věcem odhodlaný,“ zamumlal si spíš pro sebe a pokrčil nad tím rameny. Ne lhostejností, spíš odpověď nevěděl. „Asi bych po nějaký době nešel aktivně po tom místu, ale mimoděk se k tomu furt obracel?“ nadhodil na to otázku, protože si tím vším nebyl moc sám jistý. „Těžko říct.“
„A jsem dobrý, když se zároveň vysmívám těm, co tu pomoc nějak potřebují?“ zeptal se. Protože měl urážku snad ke každému a hlavně k těm, kteří byli nějak bezbranní. A rád jim to říkal, aby si to uvědomovali, ačkoli to nemyslel úplně jako urážku, spíš výtku a takové smutné poplácání po hlavě, že si uvědomuje, že jsou jiní neschopní. „Asi,“ přitakal s pokrčením ramen, co řekl vlastně špatně, že si zasloužil výsměch?

1649 | Loterie 4

„Jo, Isma,“ přitakal. Asi to jméno už slyšel, ale prostě mu to vypadlo z hlavy. Taky to nebyl úplně mladý pán, tak měl na nějaké ty výpadky už nárok, ačkoli to neznělo zrovna super, když se to týkalo smečky. Ale mluvil s ní vůbec někdy? Pochyboval o tom, sotva by ji poznal, kdyby ji viděl a i v setkání by mu napověděl zejména pach. Pokrčil nad tím rameny, když ani Bianca neměla přehled o tom, kde se mlčenlivý bratr nachází, ale neřešil to. Taky měla docela právo nemít úplně přehled, když nějakou dobu balancovala na hranici života a smrti, přičemž se v té chvíli musela více klonit ke smrti, než ji nějaký ten průvodce z limba vyplivnul zpátky na zemi. „Jenom mě to zkrátka zajímá,“ dodal ještě jako poslední poznámku k tomuhle. Obecně ho zajímalo, kam vlci mizí, proč odcházejí bez jedinýho slova, ale když na žádnýho následně nenarazil, nemohl se ani zeptat. Takže to bylo v tý chvíli jedno.
Bianca si lehla opodál, takže se mohl trochu natáhnout. A asi bylo dobře, že tam nějaký odstup byl, i když tomu všemu úplně nerozuměl a nechtěl nad tím ani moc přemýšlet. „Rád bych připomněl, že jsem od léta docela ustavičně tvojí přítomnost hledal,“ odpověděl na to neurčitě, ačkoli se to více týkalo toho, že byla v jeho očích mrtvá a potřeboval zjistit, kde je předěl mezi životem a smrtí a nemyslel zrovna ty dva rozhádaný bohy.
Chtěl už položit hlavu na zem, snad se přinutit i k tomu spánku, ale hlava se mu zase zvedla, protože přišla poměrně delší odpověď, než očekával. Ani netušil, co vlastně čekal za odpověď, možná trochu sarkasmu, ale šedobílá se o tom všem docela rozpovídala. „Hodný a obětavý?“ nechápal. To znělo jako slova, která o něm byla řečena poprvé a naposledy v tomhle životě. Až mu to bylo nepříjemné, dělalo to snad z něj slabocha, že ho tak někdo označil? „Tak... jsem asi rád, že se mnou ráda trávíš čas,“ řekl s letmým otazníkem na konci, protože netušil, co k tomuhle nějak říct. Asi k tomu měl říct i něco na oplátku, ale v tom zrovna znalý nebyl a vylévat srdíčko taky neuměl. „Taky s tebou rád trávim čas,“ vyplivnul ze sebe rychle, než mu zase hlava padla na tlapy.

1648 | Golden Ticket

//Les
Kéž by, pomyslel si trpce. Neviditelnost by se mu hodila. Ačkoli ji uměl ovládat, chtělo to zase takový ten pocit ostatních, že je vlastně někdo tak málo důležitý, že je možný ho přehlédnout bez toho, aby si to nějak uvědomil. Jenže přehlížení neměl rád. Nevadila mu ignorace, když byl nějakým způsobem upozaděn od ostatních, protože na něm nezáleželo, ale ne přehlédnutelnost. Postaral se o to, aby nezapadl do davu, aby vždy nějakým způsobem vyčníval a teď měl být přehlížen nějakým dědkem? To jeho trpké ego moc nezvládalo. cítil z toho hořkost, která mu byla dříve dost vlastní a snad se teď vracela, když ho po půl roce opustila naděje, že by třeba po omládnutí změnil svůj život a stal se lepším vlkem. Asi na to prostě neměl a už si moc zvykl na ty povislé koutky a pochmurnou náladu, která ho všude doprovázela. Pokrčil vlastně jenom rameny nad možnými vysvětleními od Bianci, svým způsobem mu to bylo jedno, chtěl jenom pronést takovou kyselou poznámku a nic víc.
Raději se začal odebírat k noře, kde už sice několikrát byl, ale nikdy se v ní necítil úplně komfortně. Snad to byl zvyk spát venku, možná to byla hrůza a děs z dřívějška, když byl ještě hloupým vlčetem, které se v noře narodilo a muselo tam trpět ty první týdny života, než mohl vylézt ven, aby zjistil, že ani tam nahoře to není o moc lepší. Pokud si ale měl vybrat, chtěl být nahoře, kde mohl vidět na oblohu, ale rozmazlil se a nechtěl spát na sněhu.
U vchodu se ještě sem tam válela ještě pozůstalost po veverkách, kterou trošku víc hrubě odkopl pryč, protože ho přítomnost tý havěti nebavila, ale z nory jejich pach necítil a mohl tak se zadrženým dechem lézt dovnitř. Proč si myslel, že se nedá dýchat cestou, ale dole ano, je taková záhada, kterou ani neměl zapotřebí řešit, prostě přikrčený šel, nedýchal a dole vypustil všechen vzduch z plic a trochu zalapal po dalším nádechu. Bianca šla za ním s tím, že si půjde taky lehnout, sám úkryt byl jinak pusto prázdný, relativně i suchý, sníh se dovnitř nedostal, ale bylo tam i chladno.
„Kde vůbec je ten bratr tý... Tamtý,“ motal se nějak v slovech a tlamou ukázal někam nahoru, což byl takový neurčitý směr, ale měl na mysli jednoho z potomků Launee. Tamto byl... Santé a ona je... Něco. Mohl nad tím jakkoli přemýšlet, její jméno mu prostě vypadlo. „Santé je ten druhej,“ vzpomněl si však aspoň na to těžce mlčenlivý vlče, který měl jednou u sebe a oproti němu byl on ten těžce ukecaný, protože ten druhý mu řekl možná tak tři slova a pak koukl, jako kdyby mu uletěly všechny včely. A on přitom jenom umřel otec, pomyslel si trpce pro sebe, než se složil v úkrytu poblíž jedné zdi. Nechtěl se ale opírat úplně o hlínu, akorát by z toho šel chlad, zemina by se mu drolila na záda, na bílou půlku těla a na čistotě mu furt nějakým způsobem záleželo. A taky tady nehrozilo, že by mu něco skočilo po zádech, jako někde v cizím lese. Maximálně tak hloupé žížaly, dodal ještě jednu vzpomínku na další nepříjemné podzemí. Les se ale zatím nepropadl, žížaly nepotkal a pokud nepočítal sníh, tak byl les i poměrně suchý a zem se jim nehoupala pod nohama jako na moři. Kde taky jednou byl a nestálo to za nic.
Už ale nějak pochopil, že do smečky vlci chodí a pak zase rázem odcházejí. Minimálně většina, co tady potkal. Třeba ten pár, který se sem cpal, pak ho viděl jednou a byli fuč? Rez byla další, pak ten jeden zrzek a třeba ta dvě vlčata, která štěkala na sebe, pak na něho a pak nezájem a prostě zmizela z existence. A proč mi na tom vlastně záleží? Možná to byla spíš zvědavost, co jím procházela, protože si nějak nemyslel, že mu na někom z nich záleží. Možná tak s Rez si měl o čem popovídat, ale ostatní sotva znal a bral je jako přechodné prvky svého života, u kterých bral jako samozřejmost, že odejdou. Ze smečky bral jenom pár vlků jako stálých, přičemž třeba Saturna by nejraději každou chvíli utloukl. Jenom z čistého důvodu, že ten vlk prostě existuje. Blbý otázky? Rána. Dělá blbýho? Rána. Kouká jako kůl v plotě? Rána. Rána z lásky a milosti, nic jiného z toho být nemohlo. Launee třeba sotva znal, těžko spolu někdy víc mluvili, ale z nějakého důvodu se ta vlčice rozhodla, že jo, tenhle poloviční mamlas bude skvělý exemplář do sbírky nechtěných vlčat, protože ho stejně jako malého nikdo neměl rád a nosí si bolístky, které mu nikdo nepofouká. Pak Lindasa, který spíš dělal poskoka, ale z nějakýho důvodu toho poskoka dělal bez větších keců a odmítání. Respektive odmítal a kecal, ale pak to udělal, protože doufal, že z toho bude mít nějaký užitek a nikdy ho neměl. Bolelo to? Trošičku, ale co jeden nadělá.
No a pak poslední tam byla Bianca, která se plácala unavená nějak za ním. Ležel sice, ale hlavu měl furt zvednutou a schopností jednoho oka ještě sondoval po okolí, které bylo – kupodivu – černé jako bota, kromě vchodu, kam prosvěcovalo trochu světla. Jo a ještě po úkrytu letmo svítil mech, který se ale nedal považovat za nějaký světlo, spíše jenom upozornění na to, kde je zeď a kam už se nedá dál jít. Zpátky k Biance, protože o architektuře úkrytu toho ve výsledku moc říct nemohl. Těžko mohl říct, jaký vztah s ní měl, protože co se přátelství týkalo, měl trochu vyhraněný osoby na to, komu byl nasadil náramek přátelství. Jedna vlčice zabila matku vlčete, který chtěl zabít její bratr, druhá hudrovala s touhle okřídlenou slepicí a tím výčet jeho přátel končil. Jenom pochybný existence, se kterýma se asi všichni přátelit nechtějí a víceméně Styx fungoval jenom jako stanice první pomoci a nic víc. Beztak mě jenom trpí, pomyslel si, ale ta slova nesměřoval ke Sty, ta by už byla stejně handicapovaná jak ten pajda, kdyby nebylo jeho a jeho kouzelných vlastností improvizace. Všichni mě jenom trpí, protože jsem jednou pokrčil rameny a zůstal tu, pomyslel si nadále trpce, protože si ani nechtěl přiznat, že by snad někomu záleželo na tom, aby zůstal na jednom místě s někým. A taky si to nechtěl sám přijmout, protože furt moc nerozuměl tomu, proč jsou smečky v životech jiných důležité. On to bral tak, že... měl tu možnost. A zkusil to. A pokud neměl důvod odejít, zůstával. Ostatně tak to bylo i s tuláctvím, neměl důvod s ním přestat, tak smečku nehledal. Ale asi by bylo kruté prohlásit, že mu na tom místě nezáleželo, nebo na těch obyvatelích, jenom si furt neuměl pořádně říct, jak se věci mají a nechtěl si to možná ani přiznávat, protože by se cítil trapně, že něco cítí? Jak hloupý život musí jeden žít, aby mu bylo trapně z emocí.
„Nevadí ti, že furt musíš trpět moji přítomnost?“ zeptal se, protože ho nic kloudného nenapadlo. Taky třeba mohl mlčet a spát, ale to byla ta ironie, že nejde spát, jakmile si lehne. Ale byla to vlastně dobrá otázka, protože od jara v poušti, před ne moc veselý dobrodružství se Životem, kdy pak pár měsíců vlastně jenom hledal, jak jiné oživit, přes zimu – furt byla s ním. To jí muselo mentálně vzít kolik? Tři čtyři roky života? Možná by se mohl zmínit o tom, že Život umí jiné vlky trochu omladit a až toho bude mít dost, může za ním jít, zmínit se, kdo za to může a třeba to udělá i zadarmo. „Protože uznávám, že nejsem zrovna zábavný společník,“ dodal trochu na osvětu. Neuměl moc vtipkovat, nebyl zrovna pozitivní, spíš energii z okolí vysával, aby dokázal nějak přejít další den. Položil si pak hlavu na přední tlapy, zíral před sebe na letmo světélkující mech, který někdo ukradl z jiného lesa více na západ a zkusil vyprázdnit hlavu. Protože melu blbosti.