Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Východní Galtavar

Než jsem vůbec doklusal do lesa a dostal se přes řeku, byl jsem stejně mokrý, jako jsem byl unavený. Abych upřesnil, mokrý jsem byl až do morku kostí. Unaveně jsem si mlasknul, protáhl si všechny svaly v těle, procvičil krk a nakonec ze sebe setřásl přebytečnou vodu ze srsti. Trochu se ochladí a umrznu, zavrčel jsem si sám pro sebe, brzy to koupání v řece, dobrovolné i nedobrovolné, skončí a já se oddám žraní králíků přesto, že mám raději ryby. Mnoho vlků ryby rádo nemělo, ale já jo, jen další věc, v kterém jsem jiný... odlišoval jsem se od ostatních v mnoha věcech a tohle oproti ostatním byla prkotina, kterou nikdo ani nezaznamenal. V podstatě ani já, ale jednoho dne jsem si všimnul, že ryby prostě jím raději, než prosté, suchozemské ušáky. Nedejbože vysokou... Tu jsem žral dříve, kdy jsem nelovil sám a pak jednou na Gallieře, nikdy více.
Usadil jsem se někde na hranicích lesa, začal si upravovat srst, jak jsem měl ve zvyku, když jsem měl dlouhou chvíli a konečně si našel čas na nějaké ty myšlenky a podobný věci, na které jsem neměl čas. Letošní zima by mohla být krátká a mírná... Ale ne na bahně, raději na sněhu... díval jsem se přitom na bílou tlapu, kterou jsem čistil od špíny, drobných větviček, jehličí a mnoho dalšího, co se na mě nalepilo a voda to nesebrala. Jsem docela... Zandebaný... když jsem se na sebe tak koukal, má srst byla na moje poměry dost neupravená a nečistá.

// Vyhlídka

Z kopců jsem se dostal zpět do nížin, které mi byly více než dost známé. Na krátkou dobu jsem se opět donutil zastavit, prohlédl jsem si okolí, nasál pachy, ale hned jsem toho litoval. Moc pozitivní pro mě dvakrát nebyly. Zatřásl jsem hlavou, olíznul si čenich, jako bych se těch pachů chtěl zbavit. Nepomáhalo to, stále jsem cítil všechny pachy.
Protože jsem se jich nemohl zbavit pouhým olíznutím, musel jsem prostě jít dál a tak narazit na jiné pachy nebo necítit žádné pachy a prostě být nějakou dobu sám. Jenže to mi život nedovolí... Sám jsem nebyl už dlouho... chybí mi to? Asi... nevím, už ani nevím, co jsem chtěl a co jsem nechtěl. Každopádně, chtěl jsem se nažrat a to rychle. Možná bych zabil i vlastní matku pro žrádlo, i když... Tu bych zabil kdykoli, zašklebil jsem se nad pomyšlením, jak držím v tlamě mrtvolu vlastní matky a jak jí vytéká krev z rány na krku.
Znova jsem si olíznul čumák, zrychlil svůj krok a vyběhl k lesíku, kde jsem našel hnízdo s dračím vajíčkem, co mám na krku.

//Cedrový háj

// Řeka Midiam

Na to, že byl podzim a celé dny bylo ošklivo, byla noc překvapivá pěkná. Žádné mraky, mohl jsem zpozorovat pár hvězd, jen slabý vánek, žádný déšť, ještě nesněžilo a celkově bylo všechno tak... Čisté. Líbilo se mi to. S kamennou tváří, bez jakéhokoli náznaku citů uvnitř nebo na povrchu jsem nakračoval směrem na sever, kde jsem byl většinu života. Nebo většinu času zde na Galliree. Už je to přes rok... Ten čas letí... Ale přesto se mi zdá, že každá minuta tu trvá hodinu... někdy jsem za to byl rád, někdy jsem to však nenáviděl a chtěl, aby ta "hodina" už uběhla.
Na krátkou chvíli jsem se zastavil na vrcholku a sledoval okolí. Viděl jsem řeku, lesy, kde sídlili smečky, lesy, dokonce jsem si vzpomenul, na jaké straně jsou bažiny, kterýma jsem jednou musel projít. Fuj, otřásl jsem se nad tou nechutnou vzpomínkou. To jsem byl ještě černý, uvědomil jsem si, černý, jako nejčernější tma a stejně tak zlý... Jak se mi to hnusilo, ale přesto jsem to byl já. Černý, zlý, nejčernější a snad i hnusný.
Zatřásl jsem nad tím hlavou, snažil se vyklepat myšlenky z hlavy a pokračoval dál.

// Východní Galtavar

//stručně a krátce, není mi dobře

Dlouhou dobu jsem sledoval Coffina a přemýšlel nad tím, jestli mám vůbec na jeho otázku odpovídat. Netušil jsem, kdo nebo, co je ten Scrooťan a upřímně mi to bylo jedno. Spíše mě zajímalo, jestli by vážně bylo vhodné, aby mě někdo házel do jednoho pytle s ostatními, černými vlky. „Třeba,“ brouknul jsem po dlouhé době a otočil hlavu směrem k Taehyukovi. Ten mlčel, očividně se do naší konverzace nemohl zapojit, a když se o to snažil, jeden z nás ho prostě uzemnil a donutil ho tím zmlknout.
„Řekni jim, co chceš, cokoli, je mi to jedno... Odcházím,“ obeznámil jsem vlky s důrazem na poslední slovo, ač jsem věděl, že jim jsem naprosto ukradený. Do dvou minut po mně ani pes neštěkne, tak co?
Otočil jsem tělo k odchodu, ale ještě mě zastavil Coffinův hlas o tom, že jsem se dokázal změnit, a jestli by to zvládli i ostatní. Já se nezměnil... cítil jsem to tak. Ostatní to viděli třeba úplně jinak, ale dle mého jsem se nezměnil ani trošičku. Ostatní třeba jen nepoznali moji pravou tvář, třeba jsem se tehdy u jezera choval zcela jinak, kdo ví? Moje vzpomínky jsou plné jen toho, jak se Megan promněnila v obří obludu a házela si se mnou, jako s kusem hadru, chtěla mě zabít, Laura tomu přihlížela a Coffin posléze utekl. A já po něm...„Nemyslím si tedy, že se mohou změnit...“ Coffinovi muselo na rozloučení stačit jen tato slova, na Taehyuka jsem kývnul a hnědému věnoval jen krátký, neutrální pohled, který nic neznamenal.
Poté jsem běžel podél řeky pryč, více na sever a tam se vydal do kopců více na sever.

//Vyhlídka

// Tak se tu uklidníme... Beztak všichni víme, že největší antitalent je Nox :D *just joke pro pomalejší*

Ano, správně. Jak mohl Coffin vědět, jak mě má oslovovat? Nijak, nikdy jsem mu to neřekl a také nikdy neměl důvod to moje jméno zkoumat nebo se o mně někdy zmiňovat. Kdo by k tomu také měl důvod? Vlastně někdo jo... Někdo se mohl zmínit o tom černo-bílém zmetkovi, co tyranizuje svět okolo sebe. „Tak to moje jméno nech plavat a raději mi říkej Černý...“ to už sice nebylo aktuální, ale koho to zajímá?
Možná, že Coffin přeci jen mluvil pravdu. Měl pravdu v tom, že pro mě sourozenci byli mrtví, ale zapomněl už na to, že já jsem také mrtvý pro ně. Nejsi mrtvý, jsi nenáviděný, snažil jsem se o to, aby měl aspoň Deliven důvod mě nenávidět a? Povedlo se mi to... Ale co Laura? Ta se spíš snažila o to, abych nebyl symbolicky mrtvý, ale doopravdy mrtvý, poté to určitě ani Delivenovi nepřiznala, určitě mu tvrdila, že jsem se naštval z ničeho nic. A stoprocentně nezapomněla opomenout, že jsem zlý a může za to matka, kterou jsem bezmezně miloval. Nemiloval, ale oni to nechápou.
„Víš co, Coffine? Až někdy potkáš moji sestru nebo bratra, řekni jim to, co jsi řekl mně o nich. Ale doopravdy, že jsem prostě mrtvý. Ne v jejich srdcích a podobný kecy.“ život pak třeba bude lehčí. Všem se uleví. „Třeba jim řekni, že jsem se utopil... Nebo, že mě roztrhal medvěd... Nebo mě zabila Smrt, protože jsem byl drzý a tak... Prostě si něco vymysli...“ švihnul jsem nad tím ocasem, bylo mi jedno, jak moje smrt bude řečena, hlavně, že budu mrtvý v srdcích.
Poslouchal jsem výklad o tom, že v sobě nemám dusit emoce, jaké? dobrá otázka... Coffin popis jezera se mi dvakrát nelíbil, ale nic jsem nenamítal. To jezero bylo odporné, ale v něčem jiné. Nešlo právě o to? Z dálky možná pěkné, zblízka odporné... Je mi dost podobné, nemyslíš? neodvážil jsem se to říct nahlas, asi bych dostal pár nechápavých až naštvaných pohledů a výklad o tom, že propadám méněcennosti.
„Neexitují výjimky. Potkal jsem dost černých vlků, abych řekl, jací jsou. Lháři, pokrytci, vrazi, pesimisti, lační po krvi a k tomu všemu přináší smůlu.“ možná bych toho řekl více, ale ozval se nějaký cizinec prostým "zdravím." Oh... Závažný rozhovor tří vlků ti neprozradil, že máš vypadnout? otočil jsem se k němu bez jediného slova, sjel ho krátkým pohledem a hlavou cuknul zpět někam do neznáma.

//Napíšu až zítra, dnes jsem bez notebooku

Po celou dobu jsem se udržoval v klidu, jinak to ani nešlo. Zloba se ve mně však probudila až ve chvíli, kdy jsem byl nazván "Meinero" místo "Meinere". Vycenil jsem na Coffina z vyůhružky tesáky. Ohrnul pysky a zamračil se. „Meinere... Nijak jinak.“ Meinero mi začala říkat Derilliana a také se to stalo u toho zpropadeného jezera. „A moje duševní zdraví je v pořádku. Nevidíš?“ takřka jsem to vykřiknul, zvedl jsem hlavu nahoru a ocasem hyperaktivně zašvihal do strany. Zhluboka jsem začal dýchat, informace o tom, že jsou moji sourozenci mrtví, byla rána pod pas. „Jsou mrtví už dávno, já pro mě taky byl mrtvý, nikdy jsem pro ně ani neexistoval!“ vyštěknul jsem na mladého, šedého vlka, který se rozhodl, že moji slabou skořápku psychického zdraví a sebedůvěry rozdupá na prach a zamete do hlubin řeky, kde ji sežerou masožravé ryby, kterou následně sežere na půl slepý vlk. Ten ji následně někde vykálí a moje psychické zdraví bude doslova na... Však je to zřejmé.
Ve chvíli, kdy mi Coffin opřel tlapu o hrudník jsem otočil hlavu do strany, sledoval jsem Taehyuka, skřípal zubama a odmítl Coffinova slova poslouchat, sice ten vlk dříve mluvil rychle a pomateně, nyní však mluvil hůř. Pomalu a vážně. Rozmrzele. Coffinova tlapa postupně zmizela, můj pohled se však neodtrhával od Taehyukova kožichu, mlč, rozkazoval jsem šedému vlkovi a doufal, že mu to dojde. Že zavře tlamu a přestane mluvit. Že už od něho neuslyším jediné slovo a pokud nějaké, tak opět "sbohem." Pro další rok si mě ranil dost, stačí? jak jsem si přál, aby mě slyšel Coffin, ale ne Taehyuk. Chudák musel být zmatený, co mohl pochytit? Že jsou moji sourozenci mrtví a já bezcitný?
Horší zpráv, než zpráva o smrti přišla ve chvíli, kdy mi pověděl, že sourozenci žijí. Alespoň jeden z nich, protože po Delivenovi se údajně slehla zem. „Ne. Laura je zdravá a nenávidí mě. Deliven se vrátil a je taky zdravý a živý... A taky mě nenávidí. Při mým štěstí je to samí i s matkou,, tohle si mi chtěl říct?“ tahle zpráva mě ranila více. Kdybych byl sám... Byl bych sám. Byl bych nenáviděn jen sám sebou, ne vlastní rodinou.
Byl jsem rozhodnutý, že odejdu, že nezůstanu nečině stát poblíž vlka, který mi lhal. Nenáviděl jsem lži... Nenáviděl jsem je pomalu stejně tak, jako jsem nesnášel vlastní matku. A to jsem nikoho nenáviděl více, než ji. „Nenávidí mě, jsem jim lhostejný, proč je milovat?“ mumlal jsem si pro sebe, nikdo kolem mě neexistoval, jako já neexistoval pro ně.
„Neřeš to, Taehyuku... Je to v pořádku...“ nebylo mi to jedno, ale držel jsem všechny emoce uvnitř sebe. Zlobu, strach, radost a další, které zamrzli někde hluboko v srdci, z kterého se stal ledovec. „To místo mi bylo ukradený... Jenom bylo jiný, nic víc. lež, já to jeezro měl rád, bylo jiné, jako já...
„Protože. To černí vlci dělají. Zabíjejí. Ničí... To jsem já. Vlastně byl... Možná někde hluboko v srdci jsem...“ ne, nikdy jsem nebyl. Nikdy jsem nebyl zlý, jen se mi to snažili namluvit. Nic víc.

Za celý život jsem špatnou zprávu neslyšel, nebylo totiž nic, co by mi vlk mohl říct, co by mě ranilo. Bylo mi řečeno mnoho věcí, které mě měli ranit, dostat nebo dovést do deprese, ale žádné zprávě se to ještě nepovedlo. Možná to nebyly tak zlé zprávy, to, co mi však řekl Coffin určitě špatné být mělo.
I když se moje mimikry nikdy neměli, vždy byly kamenné, na těch, co jsem měl po té větě, bylo něco jiného. Tělo jsem měl v křeči, ani jsem nemrkal, jen slepě koukal nad Coffina a snažil si to všechno srovnat v hlavě. Mrtví? moje první otázka, kterou jsem nedokázal pobrat. Vzpomněl jsem si na sen, kde Lauru pohltila země, zemřela... Kdybych spal déle, třeba bych viděl zemřít i Delivena, ale neviděl jsem. Laurencie je už nejspíš taky mrtvá... Mistoke už možná též... Zůstal jsem sám? Asi... Byl to zvláštní pocit. Nikoho jsem neměl, zůstal jsem sám a přitom jsem byl ten, co měl být při narození usmrcen. Nenáviděn, opovrhován, zanedbávan. Černý, zlý... Meinere. V podstatě celý život jsem si myslel, že já zemřu první, že ostatní budou křepčit nad mojí mrtvolou, budou se smát, budou rvát moje maso na kousky.
„Já jsem byl černý... Černější než tma, tmavší, než havraní křídla... Černý, jako nejčernější zlo...“ stále jsem tiše sledoval Coffina, rovnal si myšlenky v hlavě, ale odpovídal Taehyukovi. „Prokletý, černý, zlý... To všechno nese jméno Meinere... To jméno mi dali schválně...“ nikdy bych nic takového neřekl, ale tohle bylo něco jiného. Už jsem to mohl říct, ostatní byli mrtví, já živí. To já měl štěstí, mě byl dán život delší, než měli mí sourozenci.
Až po dlouhých minutách jsem dostal tělo z křeče, z počátečního šoku. Očima jsem těkal do vech stran, vnímal pomalý tlukot srdce a zarýval drápy do země. To, co si říkali vlci šlo mimo mě. V uších jsem měl zeď, která bránila tomu, aby slova dolehla do mých uších. Viděl jsem akorát pohybující se tlamy, slyšel hukot, ale nic víc. Jsou mrtví! vykřiknul jsem, ale nevím, jestli veselím, naštváním nebo smutkem.
Další slova do mých uší zalehla v nejhorší možné chvíli. Rudé jezero pohltila země. To mě naštvalo více, zaškřípal jsem zubama, napnul všechny svaly a vycenil zuby. „není pravda,“ zavrčel jsem. Rudé jezero bylo místo, které mě fascinovalo, jediné místo, které mě hřálo u srdce, ač jsem ho viděl jen dvakrát v životě.

// V pohodě :) Zkusim dnes, ale neslibuju...

Nad slovy Coffina jsem se zamračil. Nelíbilo se mi, jak mi odvětil na to, že nejsem hodný a dal jsem to najevo. „Nebo Laura? Co Laura? To ona mohla za to, co se tehdy stalo... A co se postupem času ještě zhoršilo,“ naštvaně jsem otočil hlavu do strany, vycenil zuby na své tlapy a naježil se. Vzpomínka bolela duševně a fyzicky mě bolela jizva, která se natahovala a pálila pod okem. Kdybych nebyl tehdy hloupý, nechal bych ji zahojit, nedrápal ji, nesnažil se sloupnout strupy... Třeba by se zahojila kompletně, ale já jí to nedovolil.
Hlavu jsem se donutil zvednout, podívat se na oba dva vlky a pro jistotu jsem se i oklepal, abych neměl srst tolik zježenou. „Nevěřim... Smůla se vždy lepila na mé paty... Asi ses nakazil,“ mlasknul jsem a zvedl zrak k Taehyukovi, který pořádal svoji masožravou rybu. Na krátkou dobu mi v hlavě probleskla myšlenka, co kdyby ryba měla ještě jeden tik a kousnula třeba Taehyuka do jazyka. Né-li by ho mu ukousnula. To by nebylo zrovna příjemné a zrovna by nemohl dvakrát mluvit. Asi by nemluvil vůbec, což by pro něho třeba bylo peklo. Slepý a němý... Proč? to už by život prostě naznačoval "Ty tu nemáš být". Stále ty hlasy slyším... Můj pesimismus neměl poslední dobou hranic, netěšilo mě absolutně nic, ve všem dobrém jsem viděl něco zlého. V každém jsem viděl něco zlého. Stvůru, potvoru... Monstrum...
Taehyuk nejspíše nevěděl o čem mluvíme, možná nás také mohl brát za vrahy, ale všechno to bylo jinak. Když však Coffin prohlásil, že by Megan ublížil tak, jak ona ublížila jemu... Musel jsem se prostě usmát a vzpomenout si na slova, která jsem řekl Megan. Jestli tě ještě někdy potkám... Ukousnu si nohy, vykrvácím před tebou, abys věděla, že tohle všechno je tvá vina... ona s moji sestoru mohli za všechno, co stalo. „Ano...“ usmál jsem se ještě více. Coffin potvrdil to, co říkám již dlouho. Černí vlci jsou zlo.“
Když však započala debata o tom, kam že se vydáme, tušil jsem kam bych chtěl jít. Měl jsem jedno oblíbené místo, kam bych se rád vracel, možná ještě kopce u Života...
„Znám poblíž jedno jezero... Má rudou barvu, narozdíl od ostatních jezer je aspoň někým... A je to také jediné místo, které tu stojí za zmínku...“ nebo aspoň návštěvu.

// Nechci, abyste na mě nějak čekali... Tak jeden zmatenější post, nemám absolutně náladu

// "zdržení" :DD
Ps. Chi gumové medvídky!
Pps. Ty 3-kilové!

Lehce jsem nadzvedl hlavu při Coffinových slovech o tom, že tvrdí opak toho, že jsem zlý. „Já nejsem hodný,“ zamumlal jsem nesrozumitelně, slova slívala dohromady, že samotnej můj mozek měl problém s tím, aby pobral to, co tlama vypustila do světa. I když vlastně od mého posledního setkání s Coffinem uběhl rok, stále mi připadal, jako pouhé, větší vlče. I když byl větší a určitě i silnější. To jsem však byl i já. A rozhodně mi nepřipadal, jako předtím. Posledně byl veselý, živý. Teď se podobá mě. Chodící schránka bez duše. Bez něhy a citů. „Jak ses celý rok měl?“ tuhle otázku jsem položil vlastně jen jednou, Morfeusovi, který se též změnil. Vzhledově, v srsti měl několik bílých odznaků, ale jinak byl stejný, jak jsem si stačil všimnout.
Za to Coffin byl jiný i vzhledově, jeho srst byla... Dalo by se říct zanedbaná, podobal se zbitému psovi s jizvami. Co si pro dobro všech dělal? povzdechl jsem si nad ním ve své hlavě. Ničil si život... To dělal.
Nechal jsem Taehyuka, aby mluvil s Coffinem, o pár kroků ustoupil dozadu a střídavě je sledoval. Slepý, zmrzačený a Meinere. to mi znělo jako začátek dost špatného vtipu. Každý vtip, kde jsem se vyskytoval, zněl posléze špatně a spíše, jako horor než vtip.
Pak se Taehyuk rozhodl provést útok na piraně, nechal jsem ho být, jedno kousnutí nikoho nezabije, Zatím jsem si mohl ještě jednou prohlédnout zbitého psa Coffina. „Potkal si ještě někdy... Potom jezeře Megan?“ bylo to hloupá otázka, už jen kvůli tomu, že jsem si přál, aby ta vlčice chcípla. A Coffin vypadal dost raněně, když od jezera odcházel... Utíkal.
„Nevim... Já jsem nikam cestu neplánoval... Jen jsem Taehyukovi říkal, co je tohle za oblast,“ pokynul jsem hlavu k lovícímu vlkovi.
Když to vypadalo, že Taehyuk uspěje, začal jsem ho sledovat, čekal, jestli mu piraně ukousne čenich nebo on ji ukousne hlavu. Nakonec to dopadlo tak, jak by si asi každý přál. Taehyuk držel v tlamě piraňu a hodoval na jejím mase. „Já nevim... Sice to tu znám, ale to je tak vše... Procházení skrze území se mnou přináší smůlu,“ krátce jsem se zamračil. Moje přítomnost ve společnoti nosila vždy jen smůlu, bolest a strach. Zeptej se Coffina... ten ví.“

Nečekal jsem, že by byl Coffin rád, že mě vidí. Nečekal jsem, že ke mně přilítne jako řízená střela, bude se usmívat a vykládat mi o všem, co za ten rok prožil. Možná jsem čekal, že přijde aspoň blíž, řekně něco normálního, ale on zmínil akorát to, že jsem realizoval to, co jsem před tím rokem započal. „Já nejsem zlý,“ odpověděl jsem mu na to takto. Černí vlci jsou zlí, to jsem věděl a pokud on není slepý, tak to ví také. Přeci Megan viděl, pokud si nepřál, aby to viděl naopak. Že jsem byl zlý já a Megan mě chtěla jen něco naučit, nic víc. „A svoje sliby vždy dodržuju...“
nechal jsem poté tlamu lehce pootevřenou. Sice to nebyl žádný slib, ale vlastně i ano. Slíbil jsem si, že černý nebudu a černý nejsem. Jsem totiž na půl bílý a na půl černý. Coffin se mezitím představil Taehyukovi a ten se zase představil jemu. Meinere, nenáviděný syn Laurencie a někoho... mám pocit, že má rodina nebyla tak noblesní, jak se aspoň na půl zdála Coffinova. Beztak se mi hnusilo pomyšlení, že jsem syn Laurencie a syn Mistokeho. Jednoho jsem nepoznal, druhý mě nenáviděl, do narození do opuštění. Nikdy žádný náznak toho, že by mě měla ráda. Aspoň trochu. Dokonce jsem jí nebyl ani ukradený, jako ostatní.
„Nechci do té vody vlézt... Chci se jenom nažrat,“ otočil jsem hlavu zpět k řece, že si svůj oběd chytnu i přes varování, abych do vody nevlezl, ale v tom Taehyukovi přes čumák přeletěla zubatá ryba a poté plavala dál po proudu. Začala jsem pro lásku ke svému kožichu couvat dozadu, pomalu začal tělo otáčet k vlkům a mlčel. Nažeru se tedy později...
A tím začala tichá společnost. Aspoň se mi to tak zdálo.

Nevzpomínal jsem si, že bych se Taehyuka zeptal na to, co se mu stalo s okem a jak přišel k té jizvě. Každopádně mi odpověděl. Buď mi to chtěl vnutit anebo mi to prostě zázrakem vyčetl z hlavy. Na krátko mě přepadla slabost, že ovládá magii myšlenek. Bylo mi to jedno, Skylieth mi moje myšlenky musela číst určitě furt a já si myslel občas dost zlé věci. „Stejně to musí být na nic...“ zahuhlal jsem do řeky. Na chvíli jsem zavřel pravé oko, abych si tak nějak vyzkoušel jaké to je, když přijdu o část zraku. Viděl jsem před sebe, viděl jsem vlevo, ale vpravo byla tma. Oko jsem otevřel a poděkoval, že mám obě dvě oči. První a poslední díky tohoto roku... Na slovo díky jsem byl alergický, nikdo mě neděkoval, i když měl a tak jsem též neděkoval.
„já jsem tu už přes rok a...“ Jak jsem to měl slušně říci? Co jsem vůbec měl říci? Tenhle svět byl i nebyl mým domovem. Neměl jsem místo, ale žil jsem zde. Pohyboval se z území na území, mnohokrát přes ta stejná, občas potkal někoho, koho bych nejraději nikdy nepoznal a občas na někoho vzpomínal tak nijak... Nijak se mi nezaryl do paměti, abych na něho vzpomínal v dobrém. Možná... Jeden, dva vlci, ne víc.
Připravoval jsem se na to, že vystartuju do vody a chytnu si oběd, když Taehyuk někoho pozdravil, zastavil jsem se zrovna ve chvíli, abych namočil jen přední tlapy, ale jinak zůstal suchý.
Otáčel jsem hlavou do strany a hledal toho "neznámého", dokud jsem ho nenašel. Pro Taehyuka mohl být neznámý, ale já ho znal. Coffin... Byl přítomen tomu, když mě má sestra s vlčicí Megan chtěli zabít. Byl to ten den, kdy jsem si potvrdil, že mě vlastně nikdo nemá rád. A také si vzpomínám, že mě Coffin prohlásil za svého hrdinu.
„Ahoj Coffine,“ pozdravil jsem ho neutrálně.