Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlavu jsem měl zlehka zvednutou k obloze, sledoval Coffina tak trochu odměřeným pohledem a zároveň i pohrdavým. To bylo kvůli tomu, že tak tesknil po bratrovi, nechápal jsem ho, můj vztah s bratrem byl asi takový, že bych ho raději zabil já, abych mohl žít. neobětoval bych se pro něho. Trošičku sobecký... ne, bylo to dost sobecký. Nejsobečtější věc, kterou jsem možná v životě řekl, ale nehodlal jsem ji odvolat, protože to byla pravda.
„A on natáhl bačkory? Nebo jak?“ zamumlal jsem Coffinovým směrem, zvedl se z jehličí plné země, protáhl si záda, přední tlapy a udělal několik kroků kolem Coffina, nespouštěl jsem z něho zrak, ale přitom se držel několik metrů od něho. Jenom tak, pro jistotu, má slova nebyla zrovna nejpříjemnější. Nikdy nebyla příjemná, ale tahle nebyla ani slušná. Nikdy si nebyl slušný... upozornil jsem sám sebe na smutný (pro někoho) fakt a raději se sám pro sebe uvnitř sebe zašklebil.
„Co má tvůj bratr, co dělat s tím, že si smutný? Kvůli sourozencům by vlk neměl být slušný... Od narození jsou jako osina v zadku a v případě, že jsi ten starší, dvojnásobně.“ mluvil jsem z vlastní zkušenosti a z toho, co jsem tak pochytil za čtyři roky svého ničemného života.
Udělal jsem pomalé kolečko kolem Coffina, zastavil se za jeho zády, kde jsem se opět usadil, obmotal ocas kolem tlap a zívnul. Přesto, že jsem před chvílí vstával, jsem byl zase takový... Malátný? unavený? Prostě se mi chtělo spát. Rád bych prospal značnou část svého života, ale někdo mě neustále budil, otravoval a nepřál mi alespoň trochu radosti. Spánek je jedinou radostí... a nikdo mi ji nedopřával. Kdo je na tomhle světě tedy svině, hm?! ostatní, ne já.

Moc jsem se za tím pachem nehnal, měl jsem dost času, rozhlížel jsem se kolem sebe, přemýšlel nad tím, o co Smrt požádám, a v neposlední řadě přemýšlel nad tím, čím by mi ona magie od Smrti mohla pomoct. Co mi nabídneš? zeptal jsem se Smrti, kdyby mě náhodou mohla slyšet až z té její zříceniny. Byl jsem vcelku blízko a ona byla prostě... Smrt, mohla to dokázat, také mi mohla hodit nějaké echo, ale nehodila. Protočil jsem nad černo-zelenou vlčicí očima, švihnul ocasem ze strany na stranu a raději šel dál směrem šedého vlčka.
Uslyšel jsem nějaký hlas, možná, že i rozhovor, nebyl jsem si jistý. Vlastně byl, byl to jeden hlas, mluvil si sám pro sebe nebo si dokonce vyprávěl příběh? Hm? našpicoval jsem uši, přidal do kroku, vykouknul zpoza stromu a všimnul si Coffina, jak si povídá něco nesmyslného pro sebe. Vlastně to nějaký smysl mělo, mluvil... Mluví o svém bratrovi... pootočil jsem hlavu nechápavě do strany, přimhouřil zrak a lehce pootevřel tlamu. O čem to mele? zeptal jsem se sám sebe nechápavě, zavřel tlamu a usadil se na zem. Bylo zajímavé poslocuhat cizí monolog. O bratrovi, Whiskeym? Asi takhle se nějak jmenoval, Coffin se kvůli němu trápil, lpění na sourozencích... a celkově na rodině... bylo to zbytečné, rodina dříve, či později dotyčného opustila, zavrhla. Bylo lehčí udělat to sám, vlk si alespoň ušetřil bolest.
„Kdo je Whiskey?“ zeptal jsem se nakonec, abych upozornil na svou přítomnost, kdyby mě náhodou Coffin nezaregistroval. Pochopil jsem, kdo Whiskey je, ale chtěl jsem vědět víc, a také jsem to všechno chtěl mít potvrzené rovnou od zdroje - Coffina.

// Neprobádaný les

Nezdálo se mi to, zima vážně skončila mnohem dříve, než jsem očekával, počasí se zbláznilo, bylo mi příjemné teplo, žádný sníh, nic se mi nelepilo na tlapky, nic mě nestudilo. Tak to pochybuju, že tuhle "zimu" chcípne pár tuláků... smutná pravda. Nebo dobrá zpráva? Huh... Ne, špatná zpráva, velice špatná zpráva. Nelíbilo se mi, že bych se měl o tenhle svět dělit s dalšími hladovými krky, který jsem pro chod světa zcela nepotřební, a každý by se bez nich dozajista obešel. Jestli tě Smrt slyší, tak z tebe musí být naprosto šťastná... a není pravda? Ona chtěla zabíjet, já chtěl vidět vlky mrtvý...
Probíhal jsem mezi jehličnatými stromy, přesněji jedlemi a hledal místo, kde jsem Smrt našel posledně. Byla to podivná, zeleně zářící jeskyně, docela to tam páchlo, ale zase mi to místo splnilo pár přání... Dobře, musel jsem se pak následovně trmácet přes půl světa, abych svůj plán dokončil, ale to je už vedlejší.
Přemýšlel jsem o Smrt, úspěšně ignoroval své okolí až do chvíle, kdy jsem ucítil jeden známý pach, o kterém jsem netušil, co si myslet. A také jsem neušil, co si majitel pachu myslí o mně... A dyť je to jedno, mlasknul jsem s protočením očí a vydal se po pachu vlka.

Bylo fajn se zase prospat, nabrat alespoň nějakou energii a necítit se... Hm... Jako chodící mrtvola? Ne, jako chodící mrtvola jsem se cítil po celý život, takže takhle jsem byl alespoň chodící mrtvola, co se konečně vyspala. Spal bych dál, ale probudilo mě teplo, což bylo zvláštní, byla zima.Nechápavě jsem si nad tím zabručel, zvedl zrak k nebi, ze kterého nespadla ani vločka a následně se podíval na zem, na které se neobjevila jediná vločka. Všechny se v tom neskutečném teple rozpustily. Divné... to bylo divné i na mě. A to bylo už co říct.
Zvedl jsem se ze země, setřásl ze sebe listí, jehličí a další bordel, abych se mohl jako kultivovaný vlk vydat na cestu někam zase bůh ví kam. A co třeba za smrtí? zeptal jsem se sám sebe natěšeně a přitom také stáhl strachy ocas mezi nohy.
Jenom tam ne... kníknul druhý hlas, ale třetí se ho zase snažil přesvědčit o tom, že by bylo vhodné ke smrti zajít. Magie... upozornil jsem sám sebe, otočil hlavu k místu, kde jsem si pamatoval setkání ze smrti a rozhodoval se. Říkal jsem si klady a zápory, bylo více záporů, ale stejně jsem tam chtěl jít. Tak dobře... zavrčel jsem sám na sebe, odsouhlasil jsem si to a vykročil ke Smrti.

//Jedlový pás

„A není náhodou tohle úděl partnera? Udělat z partnerky tlustou kouli chlupů, pár závazků a tim si ten vopelichanec zajistí, že mu následně partnerka nezdrhne za lepším?“ ano, asi takhle nějak jsem viděl partnerství. Nic pro mě, jedině, že by se vynechali závazky, tlustá koule bych byl já a pak by si ona vlčice mohla zdrhnout kamkoli by chtěla, protože bych už zájem neměl. Nad ironií jsem protočil očima, mohla si to v klidu odpustit. neuškodilo by to. „Pro informaci, taky o partnera nestojim,“ až pozdě jsem si uvědomil, co za blbost jsem to řekl, zastříhal jsem ušima a co nejrychleji se opravil. „Ku. Partnerku.“ sice jsem na svoji chybu poukázal, ale také jsem poukázal na to, že ji chápu a opravil jsem se.
Nad vlastní blbostí jsem švihnul ocasem, zvedl se ze země, protáhl si ztuhlé kosti a přitom si zívnul, už na mě vážně padala únava a nehodlal jsem ji nějak ignorovat, chtěl jsem si jít lehnout. „Vyprošuji si... moje práce JE vlky urážet a také vychovávám vlčata... Ale to jen okrajově a upřímně? Jejich rodičům se moje výchova moc nezamlouvá,“ protočil jsem při vzpomínce na vlka očima. Já tomu vlčeti dal životní lekci a on mě chtěl za to snad i zabít, hulvát.
Už jsem svůj zadek k zemi nepokládal, místo toho jsem se vydal ke stromu, u kterého jsem se minule ráčil urazit, trochu si tam tlapou urovnal zem, odhrabal roztávající sníh - bylo super, že se oteplilo - dvakrát se na místě otočil a položil tělo na zem. Hlavu jsem opřel o jeden z kořenů, chvíli těkal pohledem po okolí, jako bych něco hledal a nakonec stočil zrak k černé vlčici. „Když zabíjíš čas, nechceš zabít něco jinýho? Obvykle mám ráno hlad a hodila by se mi nějaká snídaně,“ čekal jsem odmítnutí a poslání do nehezkých míst, ale stejně jsem se pokusil sehnat si jídlo bez práce.

Očividně jsem nebyl jediný, kdo se hodlal urážet nad lovy toho druhého. Černá vlčice totiž udělala to samé, co jsem udělal já předtím, šla si lehnout ke stromu, abych na ni neviděl a mohla mě v klidu pomlouvat se stromem a vším tím, co žije uvnitř toho stromu. Zůstal jsem na svém místě, otočil hlavu lehce do strany a tak trochu se zasnil, když jsem na to už měl po dlouhé době čas. Fantasie nebyla moji silnou stránkou, obvykle jsem si dokázal představit jen to, jak kolem mě leží kupa vlků, nebe v rudé barvě, ohořelá tráva a špinavé řeky s mrtvýma rybami. Svět končil a já zůstal sám, líbilo se mi to, ale zároveň to bylo děsivé. Snažil jsem si představit to, co bych v takovém světě dělal, jaká by byla má první reakce a jaká poslední. Možná bych se přemýšlením dostal k zajímavé myšlence nebo z toho všeho udělal příběh, ale to by zase vlčice nesměla udělat to, co jsem udělal předtím já. Zvedla se a začala se vracet, vážně měla chuť na nenávistný rozhovor? Nebo aspoň měla chuť v tom pokračovat? Ona možná ano, protože vyhrávala, to já prohrával, ale nechtěl jsem jako zahanbený pes odkráčet, chtěl jsem ten rozhovor vyhrát nebo ji donutit vzdát se. Skoro... kdyby se nevrátila, třeba bych se i vítězem debaty prohlásil.
Líbilo se mi, že jsem alespoň v něčem měl pravdu, ne ve všem, ale alespoň v něčem. „A teď jenom podstatná otázka, kolik zablešenců si potkala... Jestli čtyři, tak je to fakt na nic. Jestli padesát, tak upřímnou soustrast...“ a tentokrát jsem to i myslel vážně. Kolik jsem jich potkal já? A kolik jich stálo za to? Kolik vlků stálo za ohlodanou kost? Dva? Možná tři... Ale víc ne.
Začínal jsem si o Lievnne myslet, že to není ta vlčice, co by prahla po podobných blbostech, jako ostatní, vlastně jsem si to myslel už dávno. Třeba by nešílela, kdybych to vlče v horách zakousnul, třeba by se nad tím i usmívala. Kdyby nemluvila dál, možná bych si tohle všechno myslel. Nechápavě jsem poodtáhnul hlavu dozadu, napřímil se a nechápavě pootevřel tlamu. „Jsi zoufalá z toho, že nemáš partnera?“ otázka trochu mimo téma. Ale další otázku jsem nepokládal, ono je někdy lepší to proklaté ticho, než rozhovor o ničem - v kterém navíc prohrávám, protože nedokážu udržet myšlenky pohromadě a moje názory se každou chvíli liší. „Vlastně... V překladu to znamená, že se navzájem nenávidíme, ale odmítáme uraženě odejít, protože nechceme zůstat sami, protože nás všichni nenávidí?“ pochopil jsem správně? Pochopil.

Nechtěl jsem, aby mi Lievenne mazala med kolem huby, už jenom kvůli tomu, že med lákal včely a včely bodali... Nejsem sebevrah, trochu více včeliček a mohu taky natáhnout brka. V zimě přeci včely nelétají, poznamenal druhý hlas, což mě donutilo zamyslet se. Nejsou včely, není med... Je to tak? nebylo tomu snad tak? K černé vlčici jsem hodil jeden nedůvěřivý pohled, mohla mi v zimě mazat kolem huby cokoli, ale ona si vybrala med, na který jenom tak nenarazí, vážně? „Popravdě, nechci aby si říkala cokoli... Prostě,“ zlehka jsem si odkašlal, popadl dech a s dalším výdechem větu dokončil. „Drž tlamu.“ beztak jsem pochyboval, že tim to všechno ukončim, a že si užiji chvíli klidu a pohody.
Poslouchal jsem vysvětlení, jak to vlastně s tou norou je, přitom se tvářil tak nějak znuděně, bez života - nebo spíše zájmu - ty kecy poslouchat. Musel jsem se však chytit poslední věty, obvykle jsem se podobných vět chytal a odpovídal na ně. „Tolik si nefandi... Nepohrdám jenom tebou,“ bylo o hnusné a já to řekl na plnou hubu, ale ono už tomu tak bylo, proč tedy předstírat, že jsou vlčice více důležité nebo stejně důležité, jako já, když to pravda nebyla? Alespoň v mém životě, životy jiných mě nezajímali.
Protože jsem už neměl na noru a všeho ohledně toho už co říct, chtěl jsem zvednout svůj velectěný, černo-bílý zadek a odejít, Lievenne raději můj nápad o matce bez domova tiše zamítla, tak co dál? Nic.. Tahle konverzace - jestli se tomu tak dalo říkat - byla u konce a já ji nehodlal mervomocí natahovat a neopouštět od ní, přeci jenom se chýlilo k večeru a nejeden vlk dostal z mozkovny signál, že by se mělo jít chrupkat. A navíc... Ne každý se zrovna dneska vyspal, zavrčel jsem si směrem k Lievenne, nebyla to ona, co mě probudila? Samozřejmě, že to byla ona!
Rozhodl jsem se vyslechnout celou Lievenninu přednášku, docela mě to zaujalo, ale opět jsem si neodpustil zamračen, zvednutí hlavy povýšeně nahoru a několik mlasknutí společně s protočením očí. „Sečteno a podtrženo. Všichni vlci na tomhle ničemnim světě jsou tak originálně nevyčnívající z davu, že neexistuje jedinej zablešenec, co by za to stál?“ Lievenne taky měla na hlavě kytku, to ji také dělalo svým způsobem jinou, i když tam ta kytka byla omylem. Mohla si ji přeci sundat a zadupat podobně, jako jsem to udělal já. Nejspíše jsem se tvářil naštvaně, možná jsem chtěl i Lievenne její názor vymluvit, nasadit ji do hlavy ten vlastní, protože byl lepší, ale proč? „Tak fajn, máš pravdu... Jsem tak nudný vlk, že moje proklatá existence pro tenhle svět nic neznamená. Ani tvoje, ani kohokoli jiného... Takže, proč tady jsme? Proč trpíme společnost těch, co nenavidíme?“ poslední otázku jsem si mohl odpustit, ale mě se tam tak líbila...

// Pokusim se odpovědět nějak na večer, chvátám, chvátám...

Cestovatel možná znělo lépe, než poutník. Ale nebylo to stejné, jako být tulákem. Tulák neměl domov, tulák byl třeba vyhoštěnec ze smečky, ale poutník - nebo cestovatel - nazýval svým domovem širý svět. Nikdo ho odnikud nemohl vykopnout, protože to bylo jeho. „Víš, že mi timhle tak trochu ničíš slabou skořápku psychické stability?“ už se mě takhle nedávno pokusil zničit Coffin a možná se mu to i povedlo. Nepotřeboval jsem, aby se o to pokusila i Lievenne - a že k tomu stačilo málo.
Vážně mě strašilo to, jak se Lievenne usmívala. Byl to úsměv šílence, hlavně, když byl mířen proti mě. Co se jí sakra honí hlavou?! začal jsem uvnitř sebe vyšilovat, protože jsem zase čekal plány na ovládnutí světa, plány na stáhnutí mě samotného z kůže nebo okradnutí Života a Smrti. „Tak jak si to myslela?“ naklonil jsem nechápavě hlavu do strany, snažil se na odpověď přijít dříve, než by řekla Lievenne, abych zase nebyl za takového hlupáka. Chmf... odfrknul jsem si po chvíli, otočil hlavu k nebi, ze kterého pořád padalo bílé tentononc, co se mi usidlovalo na hlavě, zádech a nepříjemně studělo na tlapkách. „Hm... Takže to nebylo z důvodu sdílení osobního prostoru, ale z jakého? Snad si nemyslíš, že bych ti tu noru dal... Nebo nedej bože vyhrabal!“ nejsem charita a už vůbec nehrabu nory na počkání. Bohužel, na to si Lievenne našla špatného kašpara. „Zkus jinde... Když budeš hrát nemocnou nebo opuštěnou budoucí matku, třeba si někdo - až na mě - slituje a nějakej blb ti noru vyhrabe,“ pokrčil jsem nad tím "rameny". Také byla možnost, že by si mohla nějakou opuštěnou noru najít... Jen návrh... nejjednoduší způsob, jak si najít střechu nad hlavou.
„A nenapadlo tě, že někdo má život tak nudný, bez jiskry a má místo jen na nenávist, že prostě musí nenávidět, aby byl oproti jiným odlišný a aspoň trochu zajímavý?“ nemluvil jsem o sobě, mluvil jsem tak obecně.

Noční sněžení nic nebylo, ráno se tak rozchumelilo, že i černá část mé srsti byla bílá, na hlavě se mi tvořila hromádka sněhu, kterou jsem bleskurychle setřásl pouhým zakroucením hlavy. Nepomohlo to, hned se začala tvořit další závěj sněhu, nenávistně jsem si nad tím odfrknul, schoval se pod jednu větev stromu a rozhodl se nemilou záležitost se zimou neřešit. Stejně to nijak neovlivním. Mohla by Smrt pomoct i s timhle? Nějak ovlivnit počasí? dobrá otázka, jestli se k ní někdy vadám, určitě se ji zeptám.
Chtěla, abych řekl "Nebudu ti na to odpovídat," řekl jsem to: „Nebudu ti na to odpovídat.“ a dokonce to nebylo ani plné sarkasmu nebo nějakého jiného přízvuku, bylo to upřímné a možná, že i vážné. Trochu se mi nelíbilo, že se Lievenne z ničeho nic usmála, viděl jsem v tom ihned postranní úmysl... Paranoia nebo snad byla oprávněná? Přimhouřil jsem zrak, zaryl drápy do země a hlavou zakroutil ze strany na stranu, jenom tik... doufal jsem...
Jednou jsem si tiše povzdechl, podruhé trochu hlasitěji, dostával jsem hlad, ale ním uvažechtělo se mi lovit, že bych si udělal další dluh? krátce jsem nad tím uvažoval, nakláněl hlavu ze strany na stranu, hledal klady a zápory, teda. Od každého jsem našel jen jeden. Nažeru se, a to, že budu zase půl roku splácet pitomý dluh. Tak budu hladovět... rozhodl jsem se, dlouze vydechl a dlouze se nadechl.
„Tulák? Prosím?“ pootočil jsem hlavu do strany. Já nebyl tulák, já byl poutník, neměl jsem domov, neměl jsem smečku, ani venek nebyl mým domovem, mým domovem byl celý svět, nikde jsem nebyl dvě noci, na nikoho jsem se nevázal. „Já jsem spíše poutník...“ ujasnil jsem ji, ale ono to vlastně bylo jedno. Některým to bylo jedno, mě ne. Při další otázce jsem se na Lievenne nevěřícně podíval, „A ty si jako myslíš, že kdybych měl díru v zemi, tak bych tě tam trpěl a odhodlal se k tomu, abych se s tebou dělil o osobní prostor?“ nebo si snad myslela, že bych ji tu díru daroval?
„Otravuje mě bílé svinstvo, kytky na jaře, vysoké trávy, jehličnaté lesy, letní slunce, podzimní deště, jarní bou-“ zarazil jsem se, zmlknul a při dalším výdechu švihnul ocasem. „Je lehčí říct, co mě neotravuje...“ svatá pravda...

Wohoo ^^ Meinere si asi bude muset brzy udělat výlet ke Smrti :D :3

Btw. Když se dostávali hvězdičky do dovedností, dostávali se červený nebo žlutý? :D Snažim se zjistit podivné hvězdičky u Jinkse :D

Nebyl jsem smutný, nikdy jsem nebyl smutný. Vždycky jsem byl jen naštvaný, uražený, podrážděný, nervózní, zklamanný, polomrtvý, ale nikdy jsem nebyl smutný. Co je smutek? Jaký to je pocit? Když ho neznám, nemůžu ho prožívat, to je přeci logické. A vůbec, v té chvíli, kdy Lievenne uhodila hřebíček na hlavička a tak trochu více poodhalila, proč mám věčně náladu pod bodem mrazu a při troše inteligence se toho dá zjistit více... sledoval jsem kůru stromu jen kvůli tomu, že jsem momentálně na nikoho nechtěl zírat, mračil jsem se na strom a čekal, že mi to oplatí, neoplatil. Lievenne se rozhodla odejít, což znamenalo, že jsem zůstal sám a to se mi i vcelku líbilo. Samota... zhluboka jsem se nadechl, sice jsem stále cítil pach Lievenne, ale už jsem cítil tu samotu, tu, která mě doprovázela dlouhé měsíce na mé cestě a rozhodla se mě opustit právě na tomto místě. Zdravím tě, stará přítelkyně, na krátko jsem zavřel oči, užíval si pocitu samoty a dýchal noční, zimní vzduch. Byl ledový, ale na tak, jako v jiných zimách, tenhle byl oproti minulé zimě nebo jiné tropický.
Zvedl jsem se ze země, už jsem neměl pro koho být uražený a vlastně už ani nebyl důvod, důvod odešel. Oklepal jsem ze své srsti jehličí, potáhl si přední i zadní tlapy, nakonec krk a záda. Ve chvíli, kdy jsem měl hlavu zakloněnou k nebi jsem si všimnul, že je měsíc v úplňku, a také toho, že sněží. Už jsem začínal doufat v to, že prostě sníh nebude a já budu aspoň kvůli něčemu šťastný, ale ta bílá, ledová hmota padala a padala... Nevypadalo to, že by to chtělo přestat.
Chtěl jsem odejít, ale zaslechl jsm kroky a pochopil, že se Lievenne vrací, ztuhnul jsem, ale pak se co nejrychleji vrátil na své původní místo, zíral do kůry a snažil s nehýbat, jako jsem to udělal minule. Hm...zavrčel jsem, i když jsem neslyšel, co Lievenne říkala... Třeba se i prospím... alespoň nějaké pozitivum do toho, že mám ležet a čumět na kůru. Hluk opět utichl, že by Lievenne znova odešla? Nebo také mohla někam zalézt a usnout, využil jsem toho, zvedl se ze země, zase si protáhl záda a chystal se odejít, v tichosti. Jenže jsem netušil, že černá vlčice leží opodál a nespí. No, už jsem vstal, už jsem mohl i mluvit. „Nejsem uraženej, jen nesnášim, když někdo rejpe v tom, co bylo...“ chabé obhájení.

Co jsem měl mít na těch kytkách rád? Pouhé kytky plné pylu, po kterých vlk akorát kýchal, kytky lákaly včely, včely bodaly, bodance bolely. Hotovo, proto jsem kytky neměl v lásce, vlk nemusí svojí magii dvakrát milovat, aby ji mohl ovládat, vlk s ní mohl jen vyžít a využívat ji. Jako já... očima jsem těknul do strany, sledoval jeden z kořenů stromů a tak nějak si představoval, že zrovna tenhle kořen by mohl pomocí mě umlátit pár vlků k smrti. „Už tomu tak bude...“ zahuhlal jsem do prázdna odpověď na otázku Lievenne, kdyby to náhodou nebylo všem jasné.
Podle čeho jsem měřil inteligenci? Podle čeho mohl zakomplexovaný, všemi nenáviděný vlk, jako jsem byl já, měřit inteligenci vlků? Vážně to chtěla vědět? Otočil jsem hlavu k černé vlčici, chvíli jí koukal do očí, chvíli zcela bez zájmu, ale pak začal mhouřit zrak. Chceš to vědět? zeptal jsem se ji v duchu, ale určitě to vědět chtěla, tak jsem ji to řekl: „Podle pohlaví.“ a bylo to venku. Přestal jsem mhouřit zrak, chvíli se ještě Lievenne díval do očí, ale pak toho nechal, hlavu jsem otočil do strany a povídal si sám se sebou. A to ani nevíš, které z pohlaví je hloupější... obě dvě byli naprosto k ničemu, ale jedno přeci jen víc. Bylo to to moje pohlaví nebo Lievennino?
Zaslechl jsem něco o tom, že každý tomu slovu rozumíme jinak a také jsem zaslechl, že trpím komplexy. Že by možná i pravda? Nehodlal jsem odpovídat, mlčel jsem a mlčení znamenalo souhlas, nebylo tomu tak? Potom, co však dodala to, že mě jako malého museli mlátit nebo tak, to jsem už zrovna psychicky nedal. Mlčky jsem otočil své tělo zády k Lievenne, stáhl pokousané ucho k hlavě a lehl si k stromu opodál, díval se na strukturu kůry a raději neodpovídal. Nebylo to příjemné. I tak se to dá říct... zahuhlal jsem, nemlátili mě, ale napadli, zranili a zničili.

Střídavě jsem sledoval Lievenne, kytku za jejím uchem a kytku, kterou jsem sám vytvořil. Chtěl jsem se jí rychle zbavit, ale Lievenne s ní měla očividně vlastní plány. Dala si ji za ucho, za to druhé, takže v ohledech květin za uchem byla asimetrická. Ale vypadalo to divně, vážně divně.
Asi to byl poks, protože po jednou zakroucení hlavy se květina svezla k zemi a tam zůstala ležet, tlapou jsem si ji přitáhl blíže, ne že bych byl ohledně kytek nějak očarovanej, sice to byla má magie, ale kytky jsem nemiloval. Nemilosrdně jsem květinu zašlápl do země, snažil se jí rozdrtit na kaši a tak trochu ji nechal zemí pohltit. Zkráceně - kytka byla fuč.
Asi jsem byl stvořen k tomu, abych ničil... Přeci, dalo mi námahu to vytvořit, ale jedním máchnutím tlapu to všechno zmizelo... A popravdě, to mizení se mi líbilo více, než tvoření růžových kytek jen kvůli tomu, abych dosvědčil jedné vlčici, že má něco na hlavě. Mohl jsem ji prostě poslat k jezeru a ona by se už o kytce na hlavě přesvědčila... odfrknul jsem si, když už bylo pozdě. Nad vlastní blbostí jsem protočil očima a raději se věnoval blbosti Lievenne.
„Tak to asi budeš jediná,“ pronesl jsem do větru jednu ne zrovna milou poznámku o její inteligenci a všímavosti. Byla to jedna z mála poznámek, kterou si vlk prostě nemůže odpustit, protože se do rozhovoru náramně hodí a zároveň prokáže, že nejste suchar a milujete rejpavé poznámky. „Nejsi? Smůla...“ ignoranti tenhle svět snášeli mnohem lépe než rýpalové.
Hlavu jsem otočil nechápavě do strany, já a rýpal? Možná tak perfekcionista, ale rýpal? Ehm... Není to vlastně to stejné? Asi jo... Heh... neměl jsem, co odpovědět.

Meinere:
2 losy za příspěvky (19. 12.)
3 losy za příspěvky (20. 12.)
2 losy za příspěvky (21. 12.)
celkem 38 losů

Jinks:
2 losy za příspěvky (21. 12.)
celkem 10 losů