Gallirea - Příspěvky uživatele

// Sexy to počteníčko :D

Meinere
1 los - Vánoční akce od Bellatrix
1 los - Koulovačka
5 losů - Mikuláš
5 losů - příspěvky
5 losů - 100 oblázků
= 17 losů

Jinks
5 losů - Mikuláš
1 los - příspěvky
= 6 losů

// Jedlový pás

Po opuštění Jedlového lesa ze mne spadla značná nervozita, podráždění a přiznám, že ze mě opadl i strach z dalšího setkání s černou vlčicí. „Ty jsi už někdy Smrt navštívila?“ dobrá otázka. Byla Vločka natolik šílená, aby se za Smrtí vydala a žádala něco, co by ji mohlo dokonce stát i krk? I kdyby... Žije, takže v pořádku... Tedy, snad, na krátko jsem se zašklebil. Povzdech se nad tím, jak se terén zvyšoval a jak byl každý krok ve sněhu těžší, než ten předešlý. Kuličky sněhu se mi postupně nalepily na tlapy, tvořily tím odporné něco. Dost se to podobalo tomu, když jsem v létě náhodou proběhnul bodlákem a všechny pichlavé kuličky se mi nalepily na srst a já je nemohl vytáhnout, protože zakousnutí do nich dost bolelo.
Sníh zase studí! zavrčel jsem a rozhodl se, že pro tentokrát ty kuličky na nohách přežiji a nebudu je řešit. Dopadla na mě únava, zastavil jsem se, dlouze vydechl a s dalším nádechem jsem ucítil změť mnoha pachů. Jeden známý a čtyři zcela cizí. „Cítíš to?“ otázal jsem se Vločky s krátkým pohledem jejím směrem. Morfeus... další pachy jsem nedokázal přiřadit. Nemá náhodou partnerku? Nebo třeba něco takovýho... Partner, partnerka... Rodina oklepal jsem se nad poslední myšlenkou. Nejdříve plánoval, že se Morfeusovi a ostatním vyhnu, ale nakonec jsem vyrazil jejich směrem. „Proč se bojim, že se zase řídíme do průseru?“ povzdechl jsem si. Sice to mohlo vypadat, že to říkám k Vločce, ale já to říkal sám sobě. Už jsem se dostal do mnoha problémů, ta plovoucí jeskyně, šíleně živej sen a ty hory mi taky naháněli husinu.
Morfeusův pach sílil a s ním i další pachy. Na zemi jsem si začal všímat několika otisků tlap a ne všechny patřily dospělým vlkům. Vlčata! zařval jsem div ne nahlas a nevzal nohy na ramena. Koho litovat dříve? zasténal jsem nad pomyšlením, že se mám dostat do křížku s vlčata. Než jsem se však zastavil, už jsem vlčata, vlčici a Morfeuse spatřil. Čtyři vlci nebyli zrovna vyžraní, to čtvrtý byl Morfeus. „Jo... Řítíme se do průseru,“ mlasknul jsem nad tím a šel blíže, na útěk bylo pozdě.
Nějak jsem doufal, že se našeho představení ujme Vločka, já neměl co říct, jen jsem lehce zastříhal ušima a k Morfeusovi pokývnul hlavou.

// Západní Galtavar

Ten les plný jedlý jsem si spojoval s jediným. Se Smrtí, která sídlila nedaleko v té své velké jeskyni, která nazelelnale zářila. Seděla si tam tak se svýma šutrama a myslí si, že je něco víc, než mi všichni ostatní. Možná, že i byla, ale to nemusela říkat a vůbec to nemusela dávat najevo. Na prázdno jsem klapnul zubama, následně zavrčel a otočil hlavu směrem k jeskyni, kde sídlila Smrt. Už nikdy více... Už nikdy k ní nepůjdu... nebo při nějaké důležité události. Třeba kvůli tomu, že bych se chtěl naučit nové magie, ale jaké? Stále jsem nevěděl, tak jsem myšlenku na Smrt a nové magie raději vypustil z hlavy.
Opět jsem se ohlédl za Vločkou a ujistil se, že je tam. Vážně tam byla, každou chvíli mě ta bílá vlčice udivovala stále více a více. Jendou ji to bavit přestane... a já budu na tomhle světě zase sám, bez jediného přítele, který by dokázal alespoň předstírat, že mě má rád. Předstírala to ta vlčice? Hah... Zajímavá otázka na ráno... protočil jsem očima, tyhle filozofické otázky, které se týkaly cizích vlků...
„Nesnášim tohle místo...“ zavrčel jsem si tiše pro sebe, doskakoval na poprašek sněhu, který propadl skrze větve jedlí a přitom se soustředil na svoji cestu. „Smrdí to tu Smrtí... Doslova Smrtí...“ zavrčel jsem.

//Sněžné hory

// Cedrový háj

Ani trochu se mi nelíbilo, že se moje tlapy bořily do nízké vrstvy sněhu, bylo to tak nepříjemné, to křupání se podobalo křupáním kostí ve vlčím těle a vrzání starých kloubů. Budou takhle moje klouby vrzat ve stáří? otřásl jsem se nad tou představou a raději ji vypustil z hlavy. V jedné chvíli jsem se otočil dozadu a překvapeně sledoval, že Vločka běží za mnou. vytrvalá, odhodlaná... Jediná... Vločka byla si jediným vlkem, co dokázala tyhle moje útěky, nálady a to všechno snášet. Každý vlk by mě poslal do temných končim a následně by mě proklínal na každém kroku. Vločka se mě však držela, jako blecha a nehodlala se z mého kožichu jenom tak vystěhovat. Ještě, že má smečku... Jinak bych možná nikdy nebyl sám... nic proti, ale samota je také fajn, a každej tu samotu potřebuje.
„Chtěl bych ještě víc na sever, bereš?“ bohužel, nebral jsem na to ohledy a prostě klusal dál skrze Galtavar až k horám, kde na nás čekalo více sněhu a větší zima, než v Galtavaru a přilehlém okolí.
„Kdybych tam nebyl já, všechno by třeba bylo úplně jinak., Darkallain by se ani netopil a všechno by bylo v pořádku... Nemyslíš?“ moje neexistence mohla způsobit více věcí. Mnoho věcí by se nestalo, mnoho věcí by se zase stalo... Jaké by bylo asi vidět alternativní vesmír? Prostě... Co kdyby... Co kdybych neexistoval? Co kdyby mě matka zabila? Co kdybych měl i otce? Kolik věcí by bylo lepších a kolik horších... Proč to nejde vidět? povzdechl jsem si nad tím a běžel bez dalších slov dál.

//Jedlový pás

// Meinere potvrzuje účast

Nechápal jsem, proč Vločka udělala stejnou věc, jako jsem udělal já. Já se otočil, ona se také posadila.. Proč? Lehce jsem nad tím zabručel, dvakrát se mi nelíbilo, že mě někdo napodoboval, takže jsem si nad tím tiše zavrčel a hlavu odvrátil někam do strany. „Potřeboval jsem si jen protáhnout nohy, nic víc.“ mlaskl jsem and tím vším, hlavu otočil do strany a nevnímal Vločky. Jen na chvíli, zase jsem si rovnal nesmyslné myšlenky ve své hlavě. A že jich bylo, hlavně těch, které by někdo nechtěl jenom tak slyšet. Na jednou jsem se i znechuceně zašklebil, ta byla dost nepříjemná.
Možná bych nereagoval, ale potřeboval jsem to všechno uvést na pravou míru. „Jenže, když už to je možné, tak to není nemožné, je to tedy možné... Není to zřejmý?“ pootočil jsem hlavu do strany, nasadil vážný výraz, který se vážně lišil od toho kamenného a nakonec to nechal být. Uvědomil jsem si však vlčici s kameny v hlavě. Nasadil jsem nechápavý, až znehcucený výraz. Viděl jsem totiž jen vlčici s kusem skály v hlavě. „Tvoje alfa je šílená!“ zkusil jsem si představit tu nesnesitelnou bolest hlavy a krev, která by musela při zatloukání těch šutrů do hlavy. Au...
Vločky perfekcionismus mi vadil asi tak, jako ostatním musela vadit moje společnost. „Hele, nech to bejt. Není to jedno? Jako jo... Jednou za úherský rok otevř jeden pocit, ale jinak ne... Nebo jo? A potlačení nebo uzavření... Pff... Výsledek to má stejný - neprojevuju city. Nebo spíš ty kladné. Záporné občas jo, občas ne,“ zamlaskal jsem, pokýval hlavou ze strany na stranu a tak nějak se odhodlal k odchodu.
Vlastně dobře položená otázka. Ale alespoň to potvrdilo moje tvrzení, že někoho, jako je Meinere by se neujal nikdo ani na vykrmení k pozdějšímu sežrání. „Tak fajn... Nech to bejt. Jestli bude fungovat reinkarnace... Doufejme, že tedy ne, ale budu si žít dalším, zbytečným životem a budu doufat, že zase nebudu černý. A ani bílý, nechci se strachovat každé louže a tak dál,“ udělal jsem několik kroků do strany pomalu k odchodu, ale pak se zarazil a podíval směrem k Vločce. „Půjdeš někam k severu nebo musíš zpátky ke smečce?“ dobrá otázka, ale ať odpověděla jakkoli, já byl už na cestě.

//Západní Galtavar

Naklonil jsem hlavu lehce do strany. Proč se mi jenom slovo "alfa" příčilo v krku a ani trošku se mi nelíbilo ho poslouchat? Respektive, příčilo se mi poslouchat někoho, kdo by měl být alfou. Co bylo zvláštnější, Vločka řekla, že já jsem taky tem, co vypadá inteligentně. „Hm...“ zabručel jsem nad tím tiše a rozhodnul se to nepiplat. Bůh ví, co by z toho vzniklo. Netušil jsem, jestli však dále zareaguji správně a už vůbec jsem netušil, jestli zareaguju pravdivě. Rozhodl jsem se to pokusit říct a při nejhorším svá slova odvolat. „Jenže chovat je něco jinýho než být. Chováš se, tak jak musíš, ale cítiš se tak, jak chceš...“ švihnul jsem nad tím s nezájmem ocasem. Byla to blbost, ale byl jsem moc líný to odvolat nebo nějak jinak zakecat. Velice pracné a stejně bych to jen zvoral, zhoršil, nebo bůh ví, co horšího.
Představa vlka s velkou hlavou mi moc nešla, možná proto, že se do toho Vločka smála, přesto jsem se o to pokusil. Viděl jsem však jen vlka s větší hlavou, nic zajímavého nebo snad i směšného, ale co mě připadalo směšné? Vůbec nic.... Možná pár věcí, ale vlk s obří hlavou do toho nepatřil. Musel jsem se zvednout ze země, protáhl si přitom nohy a udělal si malé kolečko kolem místa, kde jsem seděl a následně se na to místo opět posadil. Ocase jsem obtočil kolem tlap, narovnal se v zádech a hlavu zvedl povýšeně výše. Kompenzoval jsem si tím svoji podprůměrnou výšku a dokazoval si, že nejsem malý, alespoň proti vlčicím, když ne proti ostatním vlkům.
„Když je něco nesplnitelné, nejde to splnit, ne?“ že bych to dobře nepochopil? Nebo Vločka? Nesplnitelné nešlo splnit! „Asi jsem vyjímka... Já ty pocity uzavřel, sice nevim kde, ale vytlačil jsem je z hlavy někam... Do vocasu?“ zamyšleně jsem se podíval na svůj ocas, že bych měl veškeré pocity tam? Všechno bylo možné. Blbosti... Blbosti, samozřejmě, měl je tam uvnitř každý, potřebné, nepotřebné... To je fuk, byly tam.
Něco mě donutilo sklopit hlavu, možná to, jak jsem byl zaujatý svýma černo-bílýma tlapama a musel si je stále prohlížet. Byla to úchylka, mnohdy jsem nedělal nic jiného než to, že jsem se koukal na svoje tlapy a přemítal nad černým a bílým.
Všiml jsem si rozpaků Vločky, když jsem ji požádal o smrt mé budoucí matky. Kdyby nějaká byla. „Počkat, cože?“ spíše mě zarazila ta druhá část. „Byla by to jen pomsta, vyrovnání dluhů, tim, že by sis mě odvlekla... Páni... Tím by sis zničila život, víš?“ děsila mě představa, že by měla být Vločka teoreticky má matka. „Jestli je všechno pravda, tak budu sakra v každym životě páchat rituální sebevraždy. Jeden život? Dobře... Dva životy? No... Ale tři a více? Prosím, ne... Ušetřete mě toho.“ jeden život vlka na mě byl až moc, bolelo to, mnohokrát to bolelo a nešlo s tim nic dělat...
Nad tím, že nápad dvou zprsklých vlků je ten nejvtipnější nápad jsem pouze nesouhlasně zakroutil hlavou. Mě to přišlo vtipné asi tolik, jako když někdo prohlásil, že mám plesnivé nohy... Padám u toho smíchy a bránici mám přímo v křeči.

Zajímavá otázka... Na nějakou chvíli jsem byl zase mimo sebe a snažil se přemýšlet nad tím, jestli je možné, že podoba Smrti a Života není jejich pravá podoba a vypadají tedy zcela jinak. Pokud to byla pravda, Život musel být určitě ten pohlednější, vzrostlý, silný. Smrt naopak seschlá, kůže na ní musela viset a žebra by se jí dala spočítat i z kilometrové dálky. Ač nevím proč, Smrt jsem si představoval bez očí, s prázdnými, očními důlky, do kterých bych nepohleděl ani za všechny ryby světa. Fuj... zašklebil jsem se nad představou Života a Smrti a raději hledal nějakou krátkou a logickou odpověď na otázku, která mi byla položena. „Netuším.“ pokrčil jsem nad tím "rameny" a nejspíše tuhle konverzaci o Smrti a Životě uzavřel. A pokud ne... Co by se ještě o nich dalo říkat? Prakticky nic a raději vůbec nic, ti dva musí mít uši, oči a všechno ostatní všude a na sto procent si zapísují k našim jménům černé puntíky.
Naklonil jsem hlavu lehce do strany, Vločka byla očividně zamyšlená a já čekal, jaké moudro z ní vypadne. Čekal jsem na některé poměry vcelku dlouho, ale pro mě to byl přiměřený čas, abych se rozhodnul, kam půjdu potom a dokonce abych odešel. Ale neodešel jsem a čekal na tu bílou vlčici. „Hm... Tak to mi teda laskvě vysvětli, jakej vlk by ke svému chování měl mít velkej mozek.“ zakroutil jsem nad tím nesouhlasně hlavou. Kdyby se velikost mozku určovala dle chování nebo naopak, asi by vlci vymřeli, protože by se do mozku nevešli základní věci, jako přežití, získávání obživy a hlavně způsob... Rozmnožování. To nepobralo dost vlků, řekl bych. „Ale no, i kdyby měli vlci mozek, jak pátrací balón, stejně by ho zanesli kravinama, nepotřebnýma blbostma a nechutnými pocity a nesplnětilnými sny.“ to bylo hnusné, ale pravdivé. Proč si nikdo sní sny, které se mu stejně nesplní? Je pak akorát zklamanej a ostatní šťastní, protože někomu zase něco nevyšlo. Jen jedna věc je v životě jistá... Smrt... ta si přišla pro každého, kdo se jen dotkl země. Bez vyjímky, neexistuje vlk, kterému by byla dána nesmrtelnost a pokud jo, trpěl více než vlk, který věděl, že zemře. Nekonečný život nebyl dar, ale prokletí nekonečné bolesti.
„A co.. Třeba žádný nebe a peklo není. Třeba je prostě nicota... Nebo reinkarnace... Bože, já už nechci žít další život, nebo je možný, že si ho vlk nepamatuje... Co myslíš?“ zarazil jsem se, vyvalil oči a pak vyklopil na Vločku: „Jestli chcípnu... Vyhledej v té době narozená vlčata a najdi mě, až mě najdeš... ZAB tu matku, já už další nechci,“ co kdyby se život každého vlka stále opakoval dokola, aniž by si to pamatoval? Já nechci zažít další Laurencii, Laurencie byla satan ze samotných pekel! Horší než Smrt a všichni černí vlci dohromady.
„Já ani nevim... Možná to má více důvodů a záleží na tom, kdo si jakej najde. Už jsem i slyšel, že jsem zprsklej z černýho a bílýho vlka, že se příroda nemohla rozhodnout a tak...“ upřímně. Kdyby moje máma byla třeba bílá a otec černý, měl bych na ně alespoň fajnvzpomínku o tom, jak se to všechno událo. A co teprve, kdybych se narodil prostřední, bratr černý, sestra bílá a Meinera na půl takový a na půl makový? To bych třeba i rád chodil někam se sourozencema, pěkně mezi nima, aby to všechno šlo vidět. Ale ne, tak to nebylo a já s Laurou a Delivenem neměl takový vztah, abych s nimi mohl někam jít.
„Víš... Naučili mě sice mluvit, ale nutili mě mlčet. Každé mé slovo bylo prakticky špatné a zlé... Všechno prost koření jinde... Nech to plavat,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou, nechtělo se mi o tom mluvit, dost jsem se za ten rok rozmluvil, co víc sakra chtěj?!
Kdyby napadlo více sněhu, mohl bych do něho sebou plácnou taky a stát se tím též neviditelný... Kdybych si lehnul na černou půlku těla. „Tak trochu. Ještě čumák, oči a drápy. Počkej do večera, zavři oči a budeš fuč.“ dokonce jsem se lehce pousmál.

Kdybychom si museli udělat vlastní munici tak nevim, nevim... Mohla bych slepit listí a bahno...

1) Vločka
2) Coffin
3) Taehyuk
4) Morfeus
5) Luka
6) Laura
7) Deliven
8) Savior
9) Lievenne
10) Skylieth

V hlavě jsem se pokoušel o obrázek toho, jak by asi spolupráce Života a Smrti mohla vypadat... Vypadalo to asi jako apokalypsa, ale mnohem horší. Nakonec na to stejně doplatili vlci a Život se Smrtí se odebrali do svých sídel na severu a na jihu, žili dále tím svým životem a nic je netrápilo. A ostatní vlci se samozřejmě rozkládali na prachu, v troskách a mezi ostatními mrtvolami. „To by asi nebyl nejlepší nápad,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou bez toho, abych Vločce udal nějaké logické vysvětlení, proč by to nebyl dobrý nápad. Ale t, že je to špatný nápad nevylučuje, že toho dráčka chci... možná bych bral i malého draka velikosti vlka nebo trochu většího, aby naháněl strach, prostá výhružka. Nemusí být vysoký jak skála, špatně by se ovládal. Zavrtěl jsem nad tím hlavou, což asi Vločka nemohla pochopit. „Nevim, no...“ zahuhlal jsem s odfrknutím. Jestli se ke smrti ještě někdy dostanu... Arg... Při mém štěstí do dopadne úplně stejně, jako předtím. Vyděsí mě a nic mi neřekne, nad tou vzpomínkou jsem se oklepal. Děsivé setkání, které bych si už nerad zopakoval. Tentokrát budu chytřejší! Tentokrát? Jako že tam půjdu znova? Vyděsil jsem se sám sebou, zasekl a přemýšlel, co bych vlastně od Smrti chtěl. Jiné magie? Zemi už ovládám, co jiné magie? přemýšlel jsem nad tím dlouho, hlavně nad tím, co bych chtěl dále ovládat. Oheň... Mohl bych se zahřát i v zimě... A co myšlenky? Konečně bych věděl, co se skrývá v hlavách druhých... zase jsem na nějakou dobu vypnul a prostě přemýšlel. Co existuje dál? Voda, vzduch... Iluze... Dál? už jsem nevěděl, tak jsem starost s magiemi vypustil, hlavně proto, že jsem v létě prohlásil, že jiné magie ovládat nechci. Huh... Ale ty magie se občas hodí! začal jsem se tedy hádat sám se sebou, jestli je lepší mít více magií nebo zůstat zcela zemní typ.
„Já neříkal, že si blbá... Nejspíš, nepamatuju se,“ lehce jsem zastříhal ušima a otočil hlavu někam do strany. Řekl jsem o Vločce, že je blbá? Někdy? Možná... Říkal jsem to o všech... O každém.... Hm... Asi jsem ji někdy blbou prohlásit musel, ale už si to nepamatuju, takže se to nepočítá. „No jo... Ale jestli je to reálný, tak to znamená, že budu mít potom co dělat, abych neproletěl ohněm a nespálil si kožich... Myslíš, že v pekle bude cítit smrad ze spáleného masa? Nebo něco horšího?“ mluvil jsem o sobě jako o pekelníkovi, protože mluvit o sobě, jako o někom, kdo půjde do nebe by bylo asi až moc s nadsázkou.
V té chvíli mě napadlo, že po Smrti je možná ještě nějaký soud. Třeba další sourozenci Smrti a Života... Spravedlnost, Odměna a Trest? Třeba tihle, hodnotí vlčí život a podle toho ho pošlou nahoru nebo dolu. Jaké by asi bylo před nimi stát a poslouchat, jak moc můj život byl špatný. Al třeba bych taky slyšel pár dobrých věcí, kdo ví? A co když se vlci nemohou rozhodnout a tak vlka nemohou nikam poslat? Pošlou ho zpět na zem, aby ho chvíli pozorovali a poté rozhodnou? Hm... Každou chvíli jsem se do těch myšlenek o všem možném motal více a více, bolela mě z toho hlava.
„Jo?“ zeptal jsem se Vločky nechápavě a zvědavostí přešlápl z nohy na nohy. „Tak mluv, co si v tom viděla?“ než jsem však svou otázku položil, Vločka už vysvětlovala. Po celou dobu jsem se tvářil neutrálně, až na konci lehce zabručel a zamyslel se nad tím. Jo, přesně tak, ale ty světlé vlastnosti? Hm? ty mi chyběli, ale namlouval jsem, že nějaké mám. Vlastně mi ani nepřipadalo, že mám zrovna špatné vlastnosti, spíše ty neutrálně. Šedý jsem být nechtěl, tak jsem černo-bílý. A přeci, z černé a bílé vznikne šedá, takže tak.
Nad jménem sestry jen zabručela a já se nad tím zamračil. Co to znamenalo? Nechápal jsem... Cizí myšlenky... Arg...Chci ovládat myšlenky! a bylo rozhodnuto... Ať jsem prohlásil cokoli, teď to už bylo jedno, chtěl jsem a potřeboval jsem ty myšlenky číst.
„Nemusim? Tak fajn aspoň budu moct mlčet,“ zašklebil jsem se nad tím, ale vážně, aspoň se nebudu muset tolik přemáhat a přemýšlet nad tím, jestli to, co řeknu je zlé nebo ne. Na čumák mi dopadlo pár vloček bílé hmoty, která mi předpověděla, že moje tělo se dostane do několika měsíčního třesu, chladu. Sníh se mi bude lepit na tlapy a to bude největší peklo. Studené peklo. „Vidím...“ zavrčel jsem na bílou hmotu a zatřásl hlavou, aby ze mě vločky spadaly. „Nelíbí se mi to,“ zafuněl jsem si pod vousy.

Chvíli jsem měl ponětí, že je Vločka nemocná, že začal blouznit, či tak. Přeci jen, nevypadala na tu vlčici, co by nechala potenciálního vraha někde lítat a ještě ho přesvědčovala v tom, že drak, který by mu pomáhal zdevastovat planetu mu klidně Život vytvoří. „Hm... Stejně mi furt připadá logičtější, abych o to požádal Smrt... To ona z toho bude mít prospěch,“ přitom jsem otočil hlavu lehce do strany, jako vždy, když jsem nad něčím uvažoval a nechtěl, aby se mi přitom někdo díval do očí. Nejeden pak ihned ztratil nit, bylo to fakt na nic. Musel by mít drak jméno? Nebo by stačilo říkat mu "Draku"? Neumim vymýšlet jména... Proč taky? Nikdy jsem nikoho nepojmenovával a nikdy vlastně ani nebudu, takže... Ach jo... Zase odbočuju myšlenkama někam jinam, nenávistně jsem nad tím zavrtěl hlavou. Snažil jsem se držet jedné nitě, ale přitom po cestě myšlenkama sbíral další a další, dokud nedaly vzniknout v klubko a já do něho nebyl zamotán.
Vločka se očividně taky ve svých myšlenkách ztrácela, protože mluvila o drakovi a najednou najela na téma "co se děje po smrti." Nepotřeboval jsem se nad tím zamýšlet, já věřil v nebe a peklo. „Smrt ano... Ale, podle mě je něco jako... Rozcestník.“ to slovo znělo fakt divně a pro Smrt jako urážka. „Smrt ti vezme duši a asi si nějak prohlédne tvůj život a podle toho, jak ses chovala, cos dělala a tak... Podle toho rozhodne a buď tě pošle po cestě klidu nebo bolesti. Prostě nebe a peklo. Chápeš?“ určitě mě chápala, nebyla hloupá... Doufal jsem v to, nechtělo se mi to dvakrát vysvětlovat. „Prostě, já věřim v to, že tvoje činy při životě se odráží v odměnách, či trestech, po smrti.“ a nikomu nemuselo být divné, že jsem se už psychicky připravoval na tresty v pekle. Ne! Zatim mám nahráno k nebi! Zachránil jsem život Darkallainovi! A Skylieth a Bellatrix! Myslim... To by vlastně sen... To se taky počítá! A Taehyuk! Odehnal jsem od něho toho magora! udělal jsem dost dobrých věcí, ale mnohem více horších... Kdybych Smrt trochu uplatil, mohla by přivřít očka, až mě bude posílat na milost a nemilost nebi a peklu? Doufejme...
Při slovehc o mé srsti jsem se lehce pousmál, alespoň někdo to přiznal a nesnažil se mě urazit tím, že jsem zprsklej z bůh ví čeho, a že na mě roste plíseň. Ta zelená značila to, že dokonale ovládám magii země, ne jako ostatní, nejsem laik. „Já nemám smysl pro nic, jen jsem nechtěl být černý, ale zároveň ano... Takže, jak jinak toho docílit? Zelená je už vedlejší účinek,“ pokynul jsem lehce hlavou směrem k Vločce. A jizvy pouhé nedokonalosti, které nelze napravit. jak mi to bylo líto... Nenáviděl jsem své jizvy, pod okem, chybějící část ucha.. Obě dvě, jestli za život získám ještě nějakou... Budu dost nepříjemný... třeba mít jizvu přes oko, jako Vločka, Taehyuk, Morfeus nebo další? Ne, děkuju, raději zabít.
Nechtěl jsem o své sestře mluvit a už vůbec ne zmiňovat její jméno, svěsil jsem koutky, sklopil zrak a snažil se příjít na jméno světle hnědé vlčice. Když já nechci to jméno říkat... Povzdechl jsem si nad tím a nakonec její jméno vyslovil. „Laura.“ Vloččino chování mi v té chvíli přišlo divné, k ní nepřirozené, ale raději jsem to nekomentoval, bůh ví, nad čím přemýšlela, a co bych zapříčinil nevhodným komentářem.
Nad omluvou bílé vlčice jsem si pouze povzdechnul, omluvy, děkování, prošení... Nic z toho jsem proti sobě neznal, mě bylo všechno přikázáno, ukradeno, už jsem si na to zvykl. „To je v pořádku.“ jak se mi příčilo to říkat, asi jako to, co jsem řekl chvíli potom a na co Vločka zareagovala způsobem, že má nejšťastnější den v životě. Mýlila se, sice to mohlo být ode mě ojedinělé, ale ne dvakrát zajímavé, pro ni.
Přesto jsem se nad jejími slovy lehce usmál, přeci jen, její slova jsem taky neslyšel každý den. Možná... Možná poprvé v životě? Jo, asi nějak tak. „Ono mi je proti srsti více věcí, no,“ zakýval jsem se zašklebením hlavou zlehka ze strany na stranu. Kamarádka... Dlouhý slovo... Vymýšlejte kratší slova, krucinál!

Docela se mi ten návrh zamlouval. Jít za Životem a požádat ho o to, aby to, co mám na krku, nebylo jenom vajíčko, ale drak. Zeleno-modrý se zlatými křídly a stejně barevnýma očima. Každou chvíli se mi představa vlastnit nejmocnější zvíře planety zamlouvala více a více, ale malý počet květin a všeho ostatního moji představy zase ubíjel a já mohl tedy jen snít, na což jsem neměl čas. „Možná by mohl... Ale třeba tohle zrovna ne. Co kdyby si myslel, že ho chci použít proti ostatním nebo tak?“ ne, Život by si to nemyslel. On by to věděl, vykopnul by mě a já bych se valil z kopců, jako balvan. Dole bych se zarazil čumákem v hroudě bůh ví čeho a tam zůstal ležet pomlácenej a stále s vejcem na krku. To se mi dvakrát nelíbí, raději budu mít alespoň trochu úcty a nebudu TEN vlk, kterého vykopnul Život.
„Správně! Kromě výborné paměti mám přeci také originální, nadčasovou a čistou srst.“ tohle hraničilo s povrchností, ale koho to zajímá? Na svou srst a paměť jsem mohl být hrdý, když na nic jiného ve svém životě. Když Vločka nechtěla, abych jí vymlouval, že nic dobrého nemám, zmínil jsem tu srst, sice to nebyla vlastnost, ale bylo to lepší, než se ponižovat, že jsem bezcenný, na nic a ještě nosim všem okolo sebe smůlu. Jo, to by asi Vločka slyšela nerada. Ani nechci vědět, jak bych dopadl, kdybych to všechno řekl nahlas.
Zpozorněl jsem při nedokončeném slově, rovnou se u toho zamračil, protože jsem nevěděl, co Vločka vlastně říká a sakra jsem to chtěl vědět. Zatnul jsem zuby, zaryl jednou tlapou v jehličí a zhluboka se nadechl. Už jsem se chtěl zeptat, ale v tom Vločka začala mluvit. Alespoň mě osvobodila od mluvení. Zase, normálního vlka bych odbil, u Vločky jsem podal důkazy. „Sestra mě chtěla zabít a bratra jsem k tomu donutil,“ jo... Donutil jsem vlastního bratra, aby mě nenáviděl, protože tomu vždycky tak bylo, jen si to nepřiznával a já nám chtěl ušetřit to trápení, kdy to musel v sobě dusit, až to bylo všem nepříjemný. Hlavně jemu a mně. Při jejích posledních slovech jsem na dobro vypnul. Jako by zase duše opustila tělo a před Vločkou zůstala prázdná, deaktivovaná schránka, která čekala na novou duši, která se momentálně ztrácela v ukrývaných pocitech, slabostech, vzpomínkách a snech. Hloupost... Nesmysl... Nemožné... Možná....Nikdy! řval jsem sám na sebe a hádal se s tentýž osobou, která mi při narození vlezla do hlavy a do dnešního dne nevylezla. Kecy... Lžeš sám sobě, neříkej nic... Odejdi... Nesmysl... Bláboly... Hlupáku, jen si to namlouváš! další kecy proti mě.
Nakonec jsem stejně to uvnitř sebe neposlechl a řekl jsem to, co jsem řekl. Duše se vrátila do těla a já už nebyl prázdnou schránkou. Stále jsem však sledoval Vločku a poslouchal jí. Čekal jsem, kdy utichne a já bud mít prostor alespoň na pár kloudných slov, která bych proti ní mohl říct, a kterých snad nebudu litovat.
„Tak fajn... Tenhle výjev si zapamatuj nebo ho zcela vymaž z paměti, jak chceš...“ zhluboka jsem se nadechl. Pro některé mohlo být lehké něco takové říct, pro mě ne, já to v životě neřekl. „Jsi pro mě kamarádka, víš to?“ ano... Tohle bylo největší BUM podle Meinera, pro jiné normálka, pro mě životní událost, hned po mém narození.

Sklopil jsem nad slovy Vločky lehce zrak. Z mého vajíčka se vážně žádný drak nevylíhnul, což se mi zrovna nelíbilo, protože bych strašně rád některý vlky nechal drakem sežrat. Měl jsem celý seznam a byl by mnohem delší, kdybych nenáviděl vlky za každé křivé slovo, které proti mě bylo proneseno. Vlastně bych celý svět vyčistil od všech vlků a zůstal sám... S drakem, nebyl by to úžasný svět? Pro mě ano, pro mrtvé... Mrtvým na ničem nezáleží. Lehce jsem si povzdechnul a až pak promluvil k Vločce. „Bohužel...“ mohla by Smrt moje trápení s tim vajíčkem vyřešit? Nebo třeba Život? Kdyby však nevěděl, k čemu draka chci použít.
Vločka sice netušila, ale já tušil. Pamatoval jsem si to, pamatoval jsem si více věcí, než mi bylo milé a ano, pamatoval jsem si i to, kdy jsem Vločku posledně potkal. Byl to konec léta, čtyři obraty měsíce, tečka. „Já také ne, jen jsem si to teď na rychlovku spočítal... Aspoň paměť mám dobrou.“ a srst, mohl jsem zmínit, ale to muselo být každému jasné.
Zarazil jsem se při otázce, co jsem celou dobu dělal, nerad jsem mluvil o sobě, to, co se mi stalo, patřilo k minulosti a tu jsem nerad vytahoval. Díval jsem se na Vločku jiným pohledem, než v ostatních chvílích, nebyl to kamenný výraz, byl to ztrhaný výraz s prosbou v očích. Ať mě zbaví toho všeho, co se kolem mě stalo, ale přesto jsem věděl, že to Vločka splnit nemůže. Normálnímu vlkovi bych nic neřekl, možná jen "nic moc." Ale Vločka byla tak trošku jiná vlčice. Už jen kvůli tomu, že se mnou protrpěla více času, než jiní vlci a rozhodla se mnou zůstat tak dlouho, dokud Život nesplnil mé přání. To už o něčem vypovídá. „Mám smůlu... A ta se mě drží... Ničí mě a ničí všechno okolo mě... Jak myslíš, že se tedy mám? Stále, moje sestra mě nenávidí, už i můj bratr. Musim si hrát na něco, co nejsem, abych ostatní upoutal, aspoň na pár vteřin...“ a tím jsem skončil kecy o tom, co se v mém úžasném životě vlastně děje, byl čas, aby mluvila Vločka. „A co ty? Jak se vede ve smečce? A tak obecně...“ lehce jsem pootočil hlavu do strany abych naznačil, že mě to vážně zajímá, jen abych nemusel mluvit já.
O pravé zimě se mi dvakrát mluvit nechtělo. Sníh, chlad, led, mrznutí... Pro tuláka nejhorší obdoí v životě. Pro jistotu jsem sebou oklepal, zhluboka se nadechl a zadíval se na oblohu. „Doufám, že zima bude krátká a relativně teplá... Už teď mi je zima.“ proklínání slabého kožichu, který chytal sluneční paprsky už jenom tak na půl.

Kvůli jedmnomu cucku bůh ví čeho, který se spojil s nevím čím - a ani to nechci radši vědět - jsem si musel menší chuchvalec srsti vykousnout a vyplivnout opodál. Humus! zašklebil jsem se na mokrý chuchvalec srsti, slin a ještě něčeho, co vážně nechci zjišťovat. Pro jistotu jsem tlapkou chuchvalec popostrčil opodál, nahrnul na něho pár spadaných jehliček a pousmál se. Že by se mi aspoň jednou konečně něco vedlo? Chtěl jsem mít chuchvalec z očí a už ho v životě nevidět a hele! Už jsem ho neviděl, protože byl pohřben pod hromádkou jehliček a jedné šišky.
Srst byla konečně čistá, cítil jsem se lehčí, svěží a dokonce i svůj. Jak na mě ostatní sakra koukali? Jako na černo-bílého, špinavého vlka s rozježenou srstí a podrážděnou povahou? položil jsem si docela zajímavou otázku, chvíli na ni hledal odpověď, ale pak mi došlo, že tu odpověď ani znát nechci. Možná ji nechceš znát, protože už ji víš, nemám pravdu? na prázdno jsem klapnul zubama, zase jsem začínal se samomluvou, která mne trápila pokaždé, když jsem byl sám a potřeboval si promluvil s někým na mojí úrovni. Ale kolikrát mě taky trápila ve společnosti... Stejný důvod, potřeboval jsem si pokecat s někym na své úrovni... „Jo, možná tu odpověď znám, ale co s tim?“ protočil jsem očima, mlasknul a rohodl se, že vlastní hlásek v hlavě budu ignorovat a raději se budu věnovat něčemu... Užitečnějšímu...
Jenže nic důležitějšího nebylo, rozhlížel jsem se kolem sebe, hledal něco, co bych mohl dělat, ale nic nepřicházelo. Vlastně přišli jenom vzpomínky na tento les, nic jiného. Procházel jsem tudy s Lievenne... Na jaře, asi nějak tak, ale už se schylovalo k létu... Oba dva jsme měli hlad a žízeň, procházeli jsme kolem potůčku, kde jsme se napili a pokrčovali k jezeru, co je na západě. Já jsem však v potoce našel hnízdo a doufal v holátka, která bych mohl sežrat... Ale bylo tam vajíčko, modro-zelené na zlatém řetízku. to byla má vzpomínka na toto místo plné cedrů a pachů veverek.
Jedna z lepších vzpomínek... většina mých vzpomínek nebyla zrovna růžová. Ach... povzdechnul jsem si a zaklonil hlavu dozadu. Díval jsem se skrze větve stromů a marně hledal nebe. Místo toho si však někdo našel mě. Pach bílé vlčice s jizvou přes oko a modrýma očima. A ještě kousek černého ocasu, abych nezapomněl. V té chvíli na mě také zavolala. Otočil jsem k ní hlavu, ale nezvedl se, nic, neuměl jsem projevovat radost a nadšení, jako Vločka. „Ahoj.“ oplatil jsem jí pozdrav a otočil tělo blíže k ní. „No... Jo, přesněji od konce léta... Možná více, řekněme... Čtyři obraty měsíce?“