Gallirea - Příspěvky uživatele

Jen začalo zapadat slunce, začal jsem pociťovat značný chlad, co se mi plazil po kůži, jako nějaké chapadlo.Otočil jsem hlavu k západu, zamračil se na slunce, které se pomalu ale jistě ztrácelo za obzorem a nějaký nepříjemný pocit společně s větrem, co se mi opíral do boku mi napovídal, že vysoké teploty posledních dvou dnů nás jistě opouští. Zima... ani trochu se mi to nelíbilo, protože zima byla prostě taková. Studená, mokrá, zničující, ale měla přeci jen i své klady. Slabí jedinci, už jsem ztrácel naději... Slabí jedinci nás brzy opustí, pár chladných večerů, pár dní bez jídla a hned bude tenhle svět pustější a pro někoho, jako jsem já, ihned veselejší.
Informoval jsem onoho blátivého vlka o řekách, ale jako vždycky, nedočkal jsem se díku, žádná slušnost. Mohl jsem se na vlka vykašlat, nic mu neříkat, ale měl jsem slušnost - nebo jsem se snažil ji mít - abych mu o zdrojích vody řekl a třeba ho tam dovedl... Násilím, či ne. Mohl jsem se uchýlit k čemukoli jen z důvodu, aby zdejší vlci nevypadali jako nevycválaná prasata, která nemají mít srst, ale štětiny. Do těla se mi opřel studený vítr, po těch vedrech to byla příjemná změna, ale stejně se mi srst naježila. Oklepal jsem se, srst splihla a já byl tedy spokojený, v rámci možností toho, jak mohl být vlk s mýma potřebami, nenávistí a libidama spokojený. Takže vlastně nespokojený, ale ne natolik, abych měl potřebu utíkat a hledat si lepší místo. Tenhle... Svět... Mi jako domov vlastně vyhovoval, bylo tu dost vlků, které jsem mohl štvát svojí existencí, jako třeba své sourozence nebo podobné vlky, co se chovali jako vlčata a nesnesla pomyšlení, že se kolem nich pohybuje dospělý vlk.
To, co jsem pak zaslechl jsem nečekal, přimhouřil jsem zrak, naklonil hlavu na stranu a čekal, než mi ta slova doputují do správné části mozku. Dě-kuju? heknul jsem nechápavě, odtáhl hlavu dozadu, našpicoval uši, přešlápnul z tlapy na tlapu a nakonec ze sebe vydal jen nechápavé: „Eh?“ nebyl jsem vlk, co čekal děkuji, hlavně ve chvíli, kdy nejdříve vlk jen souhlasně přikývnul a poté mlčel. Blátivý byl tichým společníkem - jestli se tomu tak dalo říkat - a to nebylo zrovna špatné, ti tiší byli nejlepší. „Nevim, jak bych ti odpověděl,“ zamumlal jsem nesrozumitelně ještě se šokem, že mi snad podruhé, či potřetí, někdo v životě poděkoval. „Na můj vkus je tu dost smeček... Hlavně tady, na té severnější straně. Vlastně tu je takovej "pás" smeček. Jedna na druhý a jenom pár území, přes které se dá projít,“ hlavou jsem pokynul k jednomu lesu, dříve jsem se tam párkrát zdržel, ale pak se tam nakvartýrovala smečka. Smutný osud jednoho lesa... povzdechl jsem si se sklopením uší. „A když dost smeček, dost vlků... Mnoho vlků, je to až smutné,“ pro samotáře to bylo hodně smutné, pro společenské pitomce to bylo nejlepší místo, kde zakotvit svůj zadek. „A ne,“ nesouhlasně jsem zakroutil hlavou, jsem samotář.“ hodně vlků, co jsem znal patřilo do smeček. Někdy jsem měl dojem, že jsem posledním samotářem na tomto světě. Vlastně s pár dalšími jedinci.
Očima jsem jezdil po zemi, hledal nějaké místo, kde by se nenacházelo bahno nebo aspoň ně ve velkém množství, nebavilo mě furt stát. Udělal jsem pár kroků od vlka, otočil se na místě, usadil se, ocas obmotal kolem předních tlap - jak jsem měl ve zvyku - a nakonec se napřímil - téže zvyk.
Protože mé tělo ovládal perfekcionismus, smysl pro detail a nehorázně jsem vyšiloval z nepřesností, musel jsem k vlkovým slovům ještě něco dodat. „Nebo na ocas, či na ucho.“ bylo by zajímavé vidět spadnout vlka na ucho nebo jen na špičku ocasu - takřka nemožné - ale zajímavé, to musí každý uznat. „Dal bych ti radu nepadat,“ zamumlal jsem si s hlavou otočenou do strany, bylo to jenom malé rejpnutí.
Hlavu jsem otočil zpět k vlkovi před sebe až ve chvíli, kdy jsem usoudil, že oslovovat ho "vlk", či "blativý" je zcela nesmyslné. „Jsem Meinere,“ představil se a doufal, že má v sobě tolik slušnosti, aby mi prozradil své jméno. Slušnost poděkovat má, snad i toto...

Super akce ^^

Lennie: Sorka socko, nejsou trubky :/

Prkna (62)
• 2x - 30 prken - 1 hvězdička do magie (Jinks - iluze - koupeno za mléko)
• 1x - 2 prkna - 2 drahokamy dle výběru (Jinks - Safíry)

Hřebíky (39)
• 1x - 30 hřebíků - 100 oblázků (Meinere)
• 9x - 1 hřebík - 1 květina dle výběru (Jinks- Kopretiny)

Trubky (29)
• 1x - 24 trubek - 3* do magie (Jinks - iluze - koupeno za mléko)
• 2x - 1 trubka - darovaná hvězdička do vlastností pro jiného vlka (Luka - rychlost)
• 2x - 1 trubka - darovaná hvězdička do vlastností pro jiného vlka (Morfeus - síla)
• 1x - 1 trubka - darovaná hvězdička do vlastností pro jiného vlka (Morfeus - vytrvalost)

Instantní sníh (21)
• 2x - 10 IS - 15 mušliček (Jinks)
• 1x - 1 IS - 5 Opálů (Meinere)

Šrouby a matice (11)
• 1x - ŠaM - 1 klasická magie z výběru s 1* (Meinere - předměty)
• 1x - ŠaM - 1* do vlastností (Jinks - rychlost)

Mléko (8)
• 1x - 8 l Mléka - 1 klasická magie z výberu s 5* (Jinks - iluze)

Cítil jsem pohled bílo-černého vlka, kterého pokrývalo více bahno, než bílá nebo černá barva. Zvedl jsem čumák výše, napřímil se v zádech, nohy dal blíže k sobě, protože i to docílilo toho, že jsem se aspoň cítil vyšší, když jsem jím nemohl být. Zastříhal jsem ušima, docela mě zajímalo, co z onoho vlka vypadne, jestli moje slova vezme smrtelně vážně. Jestli mi řekne, ať si trhnu nohou, že nemá zájem o poučky od dokonalého, černo-bílého plesnivce zrovna nepotřebuje. Nazvi mě plesnivcem a připíšu si tě akorát na seznam bezfantazijních závistivců, co si vylívají závist hloupými urážkami, co po sto padesáté ani neraní. kamenná tvář se na chvilku změnila v pohrdavý úsměv, ale pak můj výraz opět zkameněl. Snažil jsem se na sobě nedávat nic znát, což se mi po většinu času dařilo, pokud se náhodou neukázal někdo, komu se prostě nedalo nesmát.
Nakonec mě to docela potěšilo, protože má slova nijak nechtěl vyvracet, nezačal se ani hádat, prostě mi s klidem odpověděl. Vymluvil se však an to, že ještě nenarazil na řeku, nahrbil jsem jedno "obočí" podíval se na něho s vážností a následně tělo otočil k východu. „Támhle je jezero a dvě řeky... plus potůček k tomu,“ následně jsem tělo otočil k jihu. „Mezi těmy lesy - který patřej smečkám a tací, jako jsem já to pak musej celý obcházet - je další řeka. Ta vede do moře, ale také se rozděluje na další řeku, která vede do dalšího jezera. Z toho také vede řeka, pro informaci...“ tak si myslím, že v okolí bylo dost řek. A pokud na ně nenarazil, alespoň jsem ho obeznámil o jejich polohách, pochybuju, že tě poslouchal... mlasknul druhý hlásek v mé hlavě, který nešel ignorovat. Ani jsem ho ignorovat nechtěl, měl jsem ho rád, byla to jediná společnost, kterou jsem dokázal snášet po celý rok z jakéhokoli počasí a v jakékoli chvíli. Dalo by se říct, že byl mým nejlepším přítelem a byl by i jediným... Ale Vločka... Chm... jedno nenávistné zabručení.
„A hele, bahnu se dá vyhýbat, jako já... Prostě si čum pod nohy a vyhýbej se nejhorším trasám.“ cítil jsem se jako učitelka, rozdával jsem rady na potkání, v této "zimě" to byla už třetí rada, kterou jsem dal vlkům zadarmo. Měl bych za to začít vybírat drahokamy pro Smrt... měla dvě lákavé magie, určitě by měla i třetí! Třeba ovládání počasí - o tom se vlastně i zmiňovala, rád bych určoval venkovní teplotu. Letní slunce, lehký vánek, příjemná, chladivá voda, občas menší sprška. Komu by se to nelíbilo?
A jeho otázka, proč mi vlastně špína vadí. Inu, měl jsem své důvody, ale dlouho jsem je neprozrazoval, takže jsem mlčel, koukal na špinavého vlka, jehož zabahněná srst mě málem donutila k tomu, abych ho odtáhnul k jezeru a donutil vlézt dovnitř, dokud nebude bílý a místy černý. „Proč?“ zeptal jsem se, udělal pár kroků do strany, otočil svojí hlavu k bílé půlce těla, pak k černé a na tu se zamračil. „Tak třeba kvůli tomu, že bílý vlci mají prostě srst v které bahno vypadá dost... Nechutně...“ to nebyl zrovna důvod. „A taky kvůli tomu, že bílá je prostě šik, pěkná. Narozdíl třeba od černé,“ ironie, že to říkal bílo.černý vlk. „A pěkná srst se prostě musí udržovat... Pěkná,“ došla mi slova, nad poslední větou jsem se tedy zašklebil a nechal ji plavat.

// Jedlový pás

Pomalu, ale jistě jsem začínal pochybovat o normálnosti krajiny, kterou jsem už dobrý rok a pár měsíců obýval. Pokud jsem si totiž vzpomínal, minulý rok touto dobou celou zemi pokrýval sníh, klepal jsem se jako osika a k tomu všemu jsem zažíval pár docela nemilých věcí, o kterých jsem se nerad zmiňoval, ale takřka furt jsem na ně musel myslet. Kladl jsem nohu přes nohu, bílou, černou, bílou, černou a tak dále, odhadoval jsem si podle střídání těch barev svůj postup a vlastně mi to i vycházelo. Mohl bych za sebou mít slušnou část tohohle loviště... tohle místo pro mě prostě bylo loviště, prohánělo se tu mnoho stád a mnohokrát jsem si tu ulovil nějaký oběd, ať už větší, či menší. Na tom nezáleželo, i když jsem radši měl ten menší oběd, k jeho lovu jsem nepotřeboval pomoc a jak je u mě známo... Nesnášim jakoukoli pomoc.
Tentokrát se mé myšlenky nezabývali tím, co jsem prožil, nerovnal jsem si vzpomínky do zásuvek podle toho, jak byly a nebyly podstatné. Přemítal jsem nad příliš teplým počasím a nad tím, kolik bahna vytvořila trocha sněhu. Vyhýbal jsem se větším hroudám jako čert kříži, snažil si neušpinit tlapy - hlavně ty bílé, ty jsou až moc vidět - a nesklouznout, což by zapříčinilo kompletnímu zamazání těla. Musel bych se pak vykoupat v řece, ve studené řece, kde žije moje oblíbená pochoutka a přeci nechci, aby se můj oběd ušpinil mojí špínou, kterou bych pak sežral, br... oklepal jsem se nad představou, že v podstatě žeru bahnu a myšlenky odvrátil opět k něčemu zcela jinému.
Ke Smrti a Životu. Nemohl jsem se dočkat toho, až se projeví nové magie, až se budu moct stát neviditelným, až budu moct balamutit vlky svojí mocí a později... Později budu moct číst i jejich myšlenky. Poznám jejich nejtajnější tajemství, která budu moct proti nim využívat... Nebudou o mě moct říct křivého slova, protože za každou křivdu proti mě mohu říct já osm proti nim, ďábelsky jsem se pousmál, zvedl hlavu výše zrovna v čas, abych oběhl bílo-černého vlka, jehož pach jsem nezaregistroval a nemusel tak do něho narazit. A co hůř, nemusel jsem bahno z jeho těla přenést na svoje tělo.
Místo toho jsem ho poklusem elegantně oběhl, zastavil se pár metrů od něho, pro jistotu. Mohl to být někdo ve stylu nedospělých vlků, co se na druhé vrhne bez rozmyslu, začne je kousat do uší a voblizovat, brr... oklepal jsem se nad hnusnou představou, vážně nemilé. Nevadilo mi představovat si vlky, kterým větve stromu provrtávají mozek, ale představit si to, jak moji bílou půlku zaplavuje tmavě hnědá? Ne, děkuji... „Neměl by ses tady promenádovat takhle špinavej,“ obeznámil jsem ho zahuhláním, zašvihal ocasem ze strany na stranu a sjel ho povýššeným pohledem, protože já byl čistý a on byl... V té chvíli byl ošklivější, než Smrt. „Je to dost nechutné,“ zakřenil jsem se. Ono nebylo zakázáno být špinavý, ono to bylo "pouze" nechutný.

// Zřícenina

Dlouho jsem se nezastavoval, pelášil jsem od Smrti, bahno pod mýma nohama mě značně spomalovalo, ale zvládl jsem to. Přežil jsem druhou návštěvu Smrti, nepřišel ani o chloupek, psychicky jsem se také moc nezhuntoval a fyzicky jsem byl téže zdravý. Tak tohle vyšlo, zašklebil jsem se, protáhl si všechny možné kosti v těle, hlavně krk, musel jsem si s ním nějak pohnout, když jsem kroutil hlavou nad tím a snažil se o to, abych Smrt moc nenaštval.
Docela mě překvapilo, že se nikdo neukázal v lese za tu dobu, co jsem byl u Smrti, přeci jen... Bylo to v Gallieře možné? Být chvíli sám, ignorován světem, opuštěný? Začínal jsem věřit v to, že to prostě není možné, ale slábnoucí pach Coffina mě o tom přesvědčoval, žádný nový pach, žádný příchozí, nic.
Usmál jsem se, líbilo se mi to, samota přicházela, a samomluva téže... vlastně se mi i stýskalo, zakroutil jsem radostně hlavou, zašvihal ocasem a vyběhl na další dlouhou pouť k Životu. Smrt by se měla naučit, jak naučit vlky magii čtení myšlenek, zavrčel jsem si ještě krátce.

//Západní Galtavar

OBJEDNÁVKA
M01/Haluciance (10 křišťálů + 100 oblázků)
M01/Neviditelnost (10 křišťálů + 100 oblázků)

M02/Halucinace/5* (80 opálů + 20 Safírů)
Do Neviditelnosti prosím doplnit hvězdičky na max. (výhra v loterii)

// Jedlový pás

Nechápal jsem, jak jsem se mohl k té nazelenalé jeskyni vydat poprvé, zvědavost nikdy moje nebyla, rád jsem se držel tam, kde to bylo bezpečné a okoukané. Ale beru to, šel jsem ke Smrti, ona mi za drahokamy vylepšila magii země, já si odnesl pár fóbií a vydal se přes půlku světa za jejím bratrem. Proč sakra nejdu za ním? On byl aspoň hodný… na rozdíl ode mne.
Začínal jsem poznávat ty stojaté kameny, stále se jim vyhýbal, aby se při mém štěstí nestalo, že nějaký spadne a spojí mě navždy se zemí. Dopadl bych jako brouk, kterého rozdrtil nějaký znuděný vlk. A pak jsem spatřil ten hladký kámen, z kterého bylo tvořené sídlo Smrti, se zelenými žilkami. Podobné žilky se nacházeli i v mé srsti, chvíli jsem sám sebe porovnával s kamenem a zcela zapomenul na to, proč jsem se vlastně k té jeskyni blížil. A stejně jsem hezčí, zašklebil jsem se na tu horninu, zašvihal ocasem, otočil svůj směrem ke vchodu a prošel jím.
Jen jsem se ocitnul jednou tlapou v jeskyni, jako by celé mé tělo ztěžklo. Přikrčil jsem se k zemi, ocas stáhnul k tělu a uši připlácnul k hlavě. Jestli odtud vyváznu jen s jedinou pohmožděninou… Svojí výhružku jsem dokončit nemohl, co bych zmohl proti Smrti? Nic! Je to Smrt, je nejmocnější – možná, že je Život silnější, ale Život v té chvíli byl na druhém konci světa, a tak by mi asi těžko pomohl. Musel jsem se tedy spolehnout na svůj… Šarm. Nebo dostatek krásných kamenů, kterýma u vlčici udusim. Druhá možnost byla přeci jen pravděpodobnější a dokonce se mi i více zamlouvala. Ale dopadne to naopak… To tobě ty šutry narve do krku, pak tě shodí ze srázu a ty se dole rozprskneš, jako ptačí vajíčko, co spadlo ze stromu, zašklebil jsem se nad tím, zatřásl hlavou, prozkoumal místnost, v které jsem se objevil před půl rokem a očima hledal ony shody, kde jsem minule Smrt potkal. A tentokrát půjdu dál od nich, posledně jsem málem spadnul! pravda… Velice nemilé.
Stál jsem pár kroků od vchodu, poslouchal praskání zeleného ohně, divil se, že ještě nevyhasnul, protože tu posledně byl také a prohlížel si i kameny, které byli upevněny ve skále. Párkrát jsem do nich rejpnul drápem, jestli bych je náhodou nemohl nějak dostat ven, ale nešlo to, holt jsem další drahokamy pro Smrt nezískal… Ach… Smutné… Jednou jsem se zhluboka nadechl, v tiché jeskyni to udělalo docela rachot, takže jsem už pro jistotu nevydechl, ještě bych na sebe upozornil, to tak!
Došlapoval jsem na polštářky, blížil se ke shodišti a pomalu po něm začal lézt nahoru, dával jsem pozor, kam šlapu, rozhlížel se přitom kolem sebe a modlil se za to, aby měla Smrt dobrou náladu nebo lépe, kdyby nebyla doma a měla tu nějakého přívětivějšího zástupce, co by mi také mohl dát něco zadarmo.
Bohužel, jen jsem vyšlápnul poslední schod a rozhlédl se, spatřil jsem Smrt, jak prochází podél zdi a o jeden výklenek se drbe na zádech. „Smrti?“ oslovil jsem ji, abych nevyzněl, jako hulvát, že ji jenom tak vlezu do domu a neupozornim na sebe. I přesto, že jsem nezněl nijak nesnášenlivě nebo povýšeně, ona mě brala jako pouhého vetřelce, pomalu ke mně otočila hlavu a tvářila se jako naprostý šílenec. Sklopil jsem strachy uši ještě více k hlavě, nahrbil se, ocas stáhl mezi nohy a sklonil hlavu, abych ukázal, že jsem podřazený. „Co chceš?! Vypadni! Neotravuj!“ vyjela na mě ihned, odstoupila ode zdi, vycenila na mě svoje tesáky, ale držela si ode mě určitou vzdálenost. Což jsem byl více, než rád. „Smrti.. J-á… Přinesl jsem ti kameny,“ zasekl jsem se uprostřed věty, snažil se najít slova, ale nenacházel je, což zapříčinilo tomu, že Smrt ihned moje slova pochopila jinak. „Přinesl si mi kameny?! Jo tak to ano! Tady, tady!“ tlapkou poukazovala na jedno místo před sebou, až natěšeně švihala ocasem, ale pořád se tvářila jako šílenec. „Tady mi je vyskládej, hezky podle velikosti a druhu a vypadni!“ udělala si malou osmičku podél vyznačeného místa, posadila se opodál a čekala. Já se však nehýbal, stále jsem shromažďoval slova. „Já… Já ti ty kameny nechci dát,“ vykoktal jsem ze sebe, hlasitě polknul a hlavu dal ještě níže. To Smrt pobouřilo, našpicovala uši a vybouchla: „Děláš si srandu?! Lžeš mi tu do očí a čekáš, že ti to jenom tak projde! Ty špíno dvoubarevná!“ řvala, cenila zuby a naštvaně dupala. „Ale kameny mám!“ zakřičel jsem na ni, když mě oslovovala „špíno dvoubarevná.“ Uklidnila se, ale ne natolik, pořád soptila, skřípala zubama a nevypadala na to, že by mi chtěla vyhovět. „Tak se už sakra rozhodni! Nejdříve jo, pak ne. Teď zase jo! To má dva tupé mozky, nebo co? Hádají se mezi sebou a nemohou se rozhodnout?!“ vyštěkla s opovržením, hlavu zvedla nahoru a povýšeně otočila hlavu do strany.
Chvilku jsem mlčel, shromáždil poslední slova a spustil: „Mám pro tebe kameny, mnoho kamenů, ale budu za ně něco chtít.“ Vysvětlil jsem ji a zamrkal. O kousek pootočila hlavu mým směrem, nabídka ji zaujala. „Chtěl bych se naučit nové magie a rovnou ji také umět perfektně ovládat.“ srdce mi začalo tlouct rychleji, můj plán pomalu, ale jistě začal vycházet. „A… Jaká magie by to měla být?“ zeptala se Smrt takovým hlasem, jako by zájem neměla, ale nikde hluboko uvnitř zářila, jako sluníčko, že bude mít šutry. „Chtěl bych umět číst myšlenky!“ vyštěknul jsem nadšeně, ale ihned se uklidnil, ztišili hlas a napřímil se. „Čtení myšlenek,“ odkašlal jsem si vážným hlasem. Smrt se mi však vysmála, málem mi to utrhlo ušní bubínky, připlácl jsem uši opět k hlavě a křečovitě zavřel oči, přestal jsem, až když utichla. „Chm… Jenže tyhle magie – s kterejma se vlk narodí já neučim… Ty učí Život, já učim mocnější… Lááákavější magie,“ zazubila se na mne, naznačovala mi tím, že je lepší. Také bych to udělal být na jejím místě…
Zklamaně jsem si povzdechl, zase se vláčet přes půl světa pro čtení myšlenek? Ach… Ale mocnější magie mě také zaujala. „Jaké magie mne můžeš naučit?“ zeptal jsem se se zvědavostí malého vlčete. Smrt švihla ocasem. „Dokážu dělat vlky neviditelnými, naučit je ovládat počasí, elektřinu, přivodit vlkem halucinace,“ po čtvrté magii jsem ji zastavil tichým vyštěknutím, což jsem asi dělat neměl. Věnovala mi jeden vražedný pohled a hrdelní zavrčení. „Omlouvám se,“ hlesl jsem, nadechl se a spustil: „Chtěl bych být neviditelný… A ovládat halucinace! Chci mást vlky!“ spiklenecky jsem se usmál, třeba se Smrti bude líbit, že chci její magie využít k činění zla a ne dobra. „Ještě něco? Jak dlouho mě ještě hodláš otravovat?!“ odfrkla si Smrt, jako by bylo úplně nic naučit vlka rovnou dvě magie. „Ano… Abych nebyl začátečník, abych ty magie mohl využívat… Aspoň trošiku!“ netušil jsem, kolik službiček mi Smrt za mé drahokamy vykoná. „Tak fajn, fajn…“ odfrkla si, udělala další osmičku kolem místa, kde jsem měl odložit drahokamy a něco si mumlala. Tiše jsem stál na svém místě, nevím proč. „Uhm…“ brouknul jsem si tiše pro sebe a tím na sebe upozornil. Smrt trhnula celým tělem mým směrem a vyštěkla: „Ještě něco?!“ nesouhlasně jsem zakroutil hlavou, rychle, že jsem si div neudělal nic s krkem. „Tak asi víš, co ti řeknu, že?“ mlaskla.
„Vypadni?“ zeptal jsem se, ale ptát jsem se nemusel, já věděl, že mi to řekne. „Správně… VYPADNI!“ zaburácel její hlas jeskyní. Utichla a jediný zvuk, který se pak okolím rozlíhal byl můj zrychlený dech, škrábání drápků o hladký kámen a uši trhající smích Smrti. Kolem plápolajících ohňů jsem prolítnul tak rychle, že jsem se divil, že jsem je nesfouknul, ale vydrželi. Podivuhodně.

// Jedlový pás

Coffin tak trochu uhodil hřebíček na hlavičku, já chtěl číst myšlenky. Chtěl jsem vědět, co se honí v hlavičkách těch pitomečků a chtěl jsem vědět jejich tajemství. Ale jak? Jak jsem je mohl zjistit? Měl jsem se jim provrat do hlavy nějakou větví, či něčím podobným? No, to by bylo pěkné, ale zároveň docela kruté, pomalá, bolestivá smrt. Nepřál bych ji ani největšímu nepříteli - nebo tomu jo - ale ostatním vlkům ne.
„tak kdo by nechtěl číst myšlenky? Jen nechci, aby je někdo četl mě... prosté,“ protočil jsem nad tím očima, přes odpor k zablácené zemi se posadil a dlouze zívnul. „za Smrtí mohu jít kdykoli,“ zamumlal jsem otráveně. Nechtěl jsem ke Smrti jít, protože to prostě byla Smrt a já.. já z ní prostě měl značný respekt a dalo by se říct, že i Strach. „Tak pozdravuj... Mamču, taťku... Brášku,“ rejpnul jsem si, přeci mi říkal, že jeho otec zmizel, ale já to prostěl musel říct.
„Zdar, Coffine...“ brouknul jsem naposledy jeho směrem, zvedl svůj velectěný zadek, oklepal se, nasál pach a vyrazil po směru, kde jsem si pamatoval tu černo-zelenou příšeru, co se ze mě pokusila udělat vlčí sushi a trofej k tomu.

//Zřícenina

Už jsem chtěl zvednout tlapu a dát Coffinovi další ránu do hlavy, protože mi prostě ta výchova nepovedených prostě nějak šla. Ale omluvil se mi rychleji, než jsem vůbec stačil nohu zvednout. Stejně jsem ji výhružně zvedl, zamračil se, zavrčel a opět ji položil. Nad jeho slovy jsem jen protočil očima a snažil se je ignorovat. Pak mi však došlo, že tu myšlenku musel slyšet v mé hlavě, opět používal magii, cuklo mi oko, tlapu jsem zvedl a lehce ho uhodil přes čumák. „Pokaždý, když mi budeš číst myšlenky, ti dám jednu ránu, tak si rozmysli, komu budeš lézt do hlas, jasný?“ nemyslel jsem to zle. Natolik zle, trošku jo, ale prostě jsem nechtěl, aby se mi do hlavy přimotal další hlas, nedejbože, aby mi někdo lezl do vzpomínek, co jsem schoval za obří zeď.
Ne, nešlo o princip, u mě o princip nešlo, šlo pouze o to, že prostě Coffin neposlouchal a nevnímal, jak dokonalá je má paměť. Občas si stejně pamatuju víc věcí, než je mi milé... ale čím více rozhovorů slyším, čím více si pamatuji, tím více mám špíny na ostatní vlky. Což je velice, ale velice užitečné. Jen musim zažít nějakou chvíli, kdybych tu špínu mohl vytáhnout, zamručel jsem si tiše, tohle mi ještě nevycházelo a náramně mě to štvalo.
Obvinil mě ze lži, pootočil jsem hlavu do strany, čumák zvedl výše a tlamu nechal pootevřenou. Nelíbilo se mi, že mě někdy nařknul ze lži, i když jsem vážně lhal. „Jo, tak fajn. Lžu, moje matka nikdy nemyslela,“ to už byla pravda. Egoistická vlčice, co se zajímala jen o sebe.
Vedro mě začalo pomalu ale jistě ničit, žádný sníh a ten, co roztál vytvořil se zemí bahno a to se mervomocí chtělo dostat do mé srsti. Zvedl jsem se ze země, hledal si nějaké suší místo a uvědomil si: Nechtěl si jít náhodou za Smrtí? Přiučit pár magiím? ano chtěl, ale když už... Mohu trochu provokovat ostatní a pak si udělat radost. Dvojnásobná radost!

Nechápavě jsem zakroutil hlavou, jestli svého bratra neviděl už přes rok, nebylo tu co řešit. Prostě na něho už měl zapomenout, vykašlal se na... Whiskeyho a raději řešit důležitější věci, jako bylo myšlení na to, co by se hodilo fešákovi Meinerovi k obědu. No? Coffine? Jak jsou na tom tvoje lovecké dovednosti? jestli dokázal číst myšlenky - o čemž jsem se přesvědčil, že ano - mohl mě slyšet a mohl odvětit tím, že nemám být líná svině a jít si něco ulovit sám.
Nechápavě a trochu podrážděne jsem se podíval na Coffine, přimhouřil zrak a natáhnul k němu blíže hlavu, jako bych ho už fakt nechápal. já toho vlka totiž vůbec nechápal! „Tys mě neslyšel, že jsem říkal, že mám úžasnou paměť?“ zeptal jsem se nevěřícně, protože tohle bylo už fakt pevně na nic. Jak si mohl nepamatovat něco, co jsem mu řekl před pár minutama? Má paměť je boží! kdyby se zaposlouchal do myšlenek, uslyšel by akorát egoistické kecy a samomluvu. Tvoje myšlenky stejně musí být často nudné... vlastně i jo, myšlení jenom na to, jak mám krásnou srst, jak myslím na jídlo a tak... Co na tom bylo zajímavého? Vlastně jsem si vytvořil takovou obranu před těma, jako je Coffin. Hah, zazubil jsem se krátce.
Když zmínil "tvoje matka", moje rysy ztuhly, napřímil jsem se v zádech, zamračil se natolik, že se mi zase jizva pod okem napnula a nepříjemně pálila. Nenáviděl jsem, když někdo začal rejpat v otevřené ráně, kterou mi udělala vlastní rodině a tak trochu psychické týrání v dětství.
„Jen to nejlepší,“ odsekl jsem nenávistně proti vlčici i Coffinovi. Zalhal jsem, nenáviděl jsem lhaní, ale bylo lepší, než si tu vylévat srdce nad tím, jak jsem prostě nenáviděl konverzaci o matce. Nenáviděl jsem dost věcí, ale lhaní a matka byla největší nenávist.
„No proto...“ zahuhlal jsem nad omluvou.

Vlček mě podceňoval, alespoň moji paměť. Vyznačoval jsem se úžasnou pamětí, hned po mé srsti to byla moje největší přednost a nejúžasnější věc na mé maličkosti. „Hele, moje paměť je lepší, než si myslíš...“ pootočil jsem se zamračením do strany, přeměřil si vlka povýšeným pohledem a položil mu otázku: „A ty s byl jak velkej, když tvůj bratr zmizel? Hm? Nemáme to náhodou oba dva stejně?“ konec byl stejně úplně totožný. Coffin měl zapomenout na svého bratra a já zase zapomenul na vlčici... Jak se jmenovala? Hah... Vychází mi to, zašklebil jsem se, můj plán vycházel. Ještě, aby vyšel Coffinovi. Pak třeba bude... Hm... Doufejme, že nebude jako můj bratr nebo další. otřásl jsem se pod představou, že by se ten vlk měl chovat stejně idiotsky, jako vlastní bratr.
Nedělal jsem si srandu z toho, že chci, aby se mi Coffin omluvil. Naboural se mi do hlavy, bylo jeho povinností omluvit se mi přesto, že já sám jsem se nikdy nikomu neomlouval, protože jsem na to prostě neměl žaludek. On nebyl já, on dokázal prosit, on dokázal i poděkovat, dokázal určitě i říct pitomé "promiň". Je to jednoduché slovo, ale kdybych ho sám vyslovil, shořel by mi jazyk a musel bych si bolestí vyškrábat oči. Heh... pousmál jsem se na představou, jak si musim vydrápat oči, bylo to kruté, masochistické, ale také vtipné.
„To není zbytečné, to je slušnost. Vždycky musí být nějakej slušňáček a navíc - maminka by nebyla šťastná z toho, že neumíš ani říct "promiň"“ druhou část jsem mluvil šišlavě, jako na malé děcko.

//Promiň, za ten krátký post, ale jsem nějak vyšťavená :)

// Na Silvestra mi byl odebrán notebook, takže dám post zítra :)

S dalšm mlasknutím jsem protočil očima, „furt nevim, kdo je Scrooty. Vim jen to, že je černý - ale vlastně mi to je jedno, takže to je fuk.“ zakroutil jsem nad tím hlavou. Obvykle mě známosti a rodiny ostatních nezajímali... A tohle nebyla výjimka, vlk, jménem Scrooty pro mě byl důležitý, asi jako vlastní otec.
Čím dál tim více se mladý, šedý vlček choval, jako zbitý pes, ale nevadilo mi to, ať se tak schoval, bylo to jeho rozhodnutí, já jsem se radši jako zbitý pes choval uvnitř sebe. Nebo, když jsem byl sám, ale ve společnosti nikdy. Vlk tak ukazuje vlastní slabiny a bolesti, kterých pak ostatní využívají, nemilé. „Řeknu to asi takhle... Jak můžeš brečet nad něčím, co neznáš?“ podal jsem to špatně, odkašlal jsem si a chtěl to říct znova, ale netušil jsem jak. Kousnul jsem se tedy do jazyka a udal příklad sám na sobě. „Nebo takhle,“ odfrknul jsem si, nadechl se a spustil. „Jako třeba... Dříve jsem nenáviděl jednu vlčici a to ani nevim, jak vypadá, jak se chovala nebo proč jsem ji vůbec nenáviděl... Zapomněl jsem na ni, ale věděl jsem, že ji nenávidim. Tak jsem se na ni zcela vykašlal.“ švihnul jsem nad tím s nezájmem ocasem. „A pro info, já mám úžasnou paměť, jen jsem chtěl zapomenout - zapomněl jsem. Problém vyřešen.“ a třeba se i jednu rozhodnu zapomenout na Megan a tak... Kdo ví... jo, to bylo dost dobře nepravděpodobné, ale co...
Že by to ten vlk pochopil? Jo, pochopil to. Pochopil, že ho bratr opustil, a že se mu prostě nevrátí, ani kdyby prosil a žadonil o život. „Postaráš?“ zeptal jsem se a rovnou se k tomu zašklebil. „To zní fajn,“ znělo to spíše vražedně, ale ať si ostatní zabíjej koho chtěj.
Coffin se snažil vykroutit z toho, že prostě mi tu myšlenku nevnuknul. Nevěřil jsem mu, nevěřil jsem nikomu a vlkům, jako je on, jsem nevěřil dvojnásob. Přistoupil jsem ještě blíže k němu, zvednul tlapu a dloubnul ho do hlavy. „Tohle dříve prožije každej, říká se tomu OBJEVENÍ magie, tak se sakra schop a sakra se omluv za vnuknutí myšlenku o chcípání - Děkuji.“ ano, vážně jsem požadoval omluvu.

Naštvaně jsem protočil očima. dříve se na mě sice dívat nedalo, byl jsem černý, ale nyní? Byl jsem černý jen na půl, druhou polovinu těla jsem měl bílou, k tomu všemu zelné odznaky na nohou a bonusově? Bonusově jsem se mohl chlubit ještě dost slušivým, dračím vajíčkem na mém krku. A přesto se na mě nikdo nekoukal... To nepotěší, Coffine... mlasknul jsem si nad mladým vlkem, otočil hlavu do strany a přimhouřil zrak. A to jsem jakože byl dříve hrdina... docela změna... Za pitomý rok, co se asi stalo?
„No vidíš... Tak co řešíš? Odešel, zmizel, takže vůbec nechápu, proč se chováš, jako by ti zdrhlo jídlo před nosem,“ spíše jsem toho vlka provokoval a čekal, čeho všeho je schopný kvůli špatným slovům proti bratrovi. Jediné, co mi zatím dokázal, bylo to, že je srab. Nedokázal se vyrovnat s tím, že se už prostě něco stalo, že mu bratr utekl, nehledal ho, ani se nepokoušel ptát, jestli ho někdo viděl, takže tak... Kdyby ti chyběl, tak ho hledáš... asi podobně, jako on mi řekl, že pro mne moji sourozenci nejsou mrtví. Vracel jsem mu to, i když jsem měl tolik slušnosti, že jsem si mnoho věcí říkal jen sám pro sebe a nepokoušel se ho psychicky deptat.
Tiše jsem Coffinovým směrem zavrčel, nebude mi říkat, co mám děla. A hlavně, kdy mám chcípat, to si rozhodnu sám, nebo Smrt... nebo nějaký hodně naštvaný, třikrát větší vlk, co má zuby velké, asi jako moje hlava...
Opět jsem nad Coffinem protočil očima, otočil se, abych mohl odejít, ale to by se Coffin nesměl zachovat jako někdo, kdo mě jenom svojí magií leze na nervy. Vnuknul mi myšlenku, byla to zajímavá myšlenka, pro mě by tedy platilo to, že bych udělal službu nepřátelům a byl bych sobec. Já jsem rád sobec, zašklebil se, ale pak se už začal soustředit na to, že se mi Coffin naboural o hlavy.
Přikráčel jsem k němu, svoji chůzi dal najevo dupavým krokem a tak došel až ke Coffinovi. Vrazil jsem do něho vší silou tlapou. „Kdo ti dovolil nabourat se mi do hlavy?!“ vyštěknul jsem, obešel Coffina tak, abych stál před ním, vycenil zuby a zavrčel: „Kdo-ti-to-dovolil?!“ zdůraznil jsem svá slova.