Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Mám tedy počkat nebo napsat?

// Kaskády

// Pardon za čekání, ale oběd v podobě srny jsem si nemohla v této chcíli odpustit!

Proč jsem měl nemilý pocit, že se někdo hnal k jídlu, které jsem si sice neulovil, ale za to jsem o něm při běhu dokázal skládat balady, ódy a další básně a písně na oslavu bezpracné snídaně.
Pro moji smůlu jsem se nemílil, ty budikničemu! Běhej rychleji! proklínal jsem sám sebe s yceněním zubů. Jak se mohl blk, natož dva vlci... Natož dvě vlčice, dostat k žrádlu dříve než já, ač jsem to měl za rohem a cesta musela uběhnout rychleji než mrknutí?
Nrž mě vlčice spatřili, vymyslel jsem si plán. Využil jsem převážnou zásobu své energie do magie neviditelnosti a pomalu se zcela neviditelný kradl ke kořisti. Vlčice jsem ihnoroval, zakousnul jsem se do nohy té srny a pomalu, ale zcela jistě s námahou jsem se ji pokoušel někam odtáhnout. Jako by bylo úplně normální, že se zvíře v tomhle stavu pohybuje. Budeš moje! Moje, moje, moje! moje slova povzbuzení.

//Omluva za chyby, píšu přea mobil :)

// Hopem šupem za žrádlem

Jak jsem otočil hlavu do strany, abych alespoň trochu zamezil nekonečnému zírání Airshiry na moji maličkost, nos zaznamenal slabý závan čerstvě padnuté srny, která si musela jenom tak ležet mrtvá na zemi, sama, samotinká. Neměla nikoho, kdo by ohlodal její masu, vylízal morek z kostí a nakonec jen tak ohlodával její koszi, dokud to vlka nezačne nudit.
"Jak lákavé..." zamumlal jsem si pro sebe tiše s krátkým zamračením a olíznutím čumáku. Zvedl jsem se na nohy, udělal několik kroků po pachu mrtvé srny, ale ještě se pootočil k černo-bílé vlčici. Nic necítíš? nechápal jsem to. Ten pach byl tak silný a lákavý! Pokynul jsem ji zlehka na rozloučenou, znova si olíznul čumák, zašvihal ocasem a vyběhnul po pachu.

// Východní hvozd

Červená růže ~ Morfeus
Bílá růže ~ Vločka
Pralinky z bílé čokolády ~ Lievenne, Luka, Deliven
Pralinky z hořké čokolády ~ Laura, Suzume, Taehyuk
Plyšový vlk ~ Coffin (ihned poté, co byl plyšákem umlácen), Niklifa

// Myslím, že to je v pohodě :)

Tak přihlašuji Meinera ^^
Baz specifikace nebo jakéhokoli nápadu... heh...

Nedůvěřivě jsem přimhouřil zrak, ostatně jsem to dělal vždy, když jsem nechápal něčí úsměv nebo podobný výraz. Hlavně úsměvy, byly tak.. Nepřirozené, zvláštní a už vůbec jsem jim nevěřil, když byly někde poblíže mě, nedej bože rovnou mým směrem, ale to se neděje často... jen párkrát do roka, více ne. Nikdo k tomu neměl důvody, všichni měli akorát důvody ustoupit dozadu a odvrátit pro jistotu zrak někam do neznáma, jen aby na mne nemuseli koukat. "Takže Airshira..." pokrčil jsem nad tím rameny, vážně jsem nikdy nikoho neoslovil jinak, než jeho jménem a nehodlal jsem to v blízké, ani daleké budoucnosti měnit. Na jména jsem byl háklivý, stejně tak na svoji srst, ale srst ostatních mi narozdíl od jmen byla ukradená. Nemohl jsem hlídat, jestli si budou svoji srst udržovat nebo ne, ale mohl jsem ovlivnit, jestli je budu alespoň oslovovat něčím jiným, než je jejich jménem. A co? třeba jednou i pochopí, že zkomoleniny nebo zkratky jako je "Air" nebo "Shir" je naprostá hloupost a nesmysl.
"Pár minut... Jestli myslíš tohle," samozřejmě, že nemyslela. Mohlo to vyznít jako vtip, ale já to pronesl zcela chladně bez jediné emoce nebo sarkastického hlasu či úsměvu. "přes rok..." houknul jsem spíše pro sebe tiše.
Další otázka přišla o chvíli později, ptala se, kolik tu je vlků. Jsem snad počítadlo?! odseknul jsem si pro sebe, ale zase na povrchu nenechal nic znát, nechtělo se mi to počítat, hledal jsem tedy jedno vhodné slovo, ale jedno nešlo. Řekl jsem tedy víc slov. "Víc, než je některým milé..." "některým" jsem myslel hlavně sebe, většina vlků měla ráda společnost. Mě stačil ten jeden vlk, dva už byl dav a tři? To byl sakra problém... Horší, než otázky, však bylo zírání. Jako od toho bílo-černého vlka s růžovýma očima. "Nezírej na mě..." zamumlal jsem nesrozumitelně s hlavou otočenou do strany. Neměl jsem to rád...

Myslel jsem si, že mi umrzne krk. Pod tou ledovou vodou se mi stáhnul krk, málem jsem se udávil, ale nakonec jsem to všechno uhrál jen na pořádné zašklebení a tiché zadušení. I to pití už může vlka zabít! odkašlal jsem si, otřásl celým tělem od hlavy, až po špičku ocasu a teprve poté se pomalu otočil a začal si všímat toho, že si mě vlčice nevšímala, ač jsem ji k tomu vyzval. Měl si mlčet... Nevšimla by si tě... protočil jsem nad vlastní blbostí očima, usadil jsem se na zem a ocas obmotal kolem předních tlap. „Zdar...“ brouknul jsem si tiše pod vousy jako chabou odpověď na pozdrav oné vlčice.
Kdopak jsem? Zajímavá otázka. Hodně zajímavá. Byl jsem vlk, samec, černo-bílý, bílo-černý, trochu i zelený. Byl jsem slaboch, mamlas, drzoun, ignorant, černá ovečka rodiny... Mám vcelku mnoho postavení, když nad tím přemýšlím... ale vlastně jsem byl jenom jedno. „Meinere.“ tohle přesně jsem byl. Prostý vlk jménem Meinere. „Nikdo jiný, žádná jiná formulace. Jen Meinere.“ zdůraznil jsem slovo "jen", protože jsem jakékoli jiné oslovení z hloubky duše nenáviděl a mohl jsem se zbláznit, když mě kdokoli jakkoli jinak oslovil.
„Ty?“ bylo to takové nijaké, ani zvědavé, spíše trochu lhostejné, ale zároveň jsem chtěl vědět to, co ona vlčice věděla o mě. a to bylo jméno, zatím (a celkově) nic víc. Hlavu jsem natočil do strany, zvedl hlavu výše a zívnul, několik kapek mi spadlo do krku, což bylo dost nemilé, předklonil jsem se, dusivě zakašlal a mlasknul. To už nikdy nedělej! poručil jsem si s výsměchem.

// Východní Galtavar

Čím déle jsem šel, tím více pršelo a tím těžší můj kožich byl. V té chvíli bych si ho nejraději sundal, nechal někde uschnout a oblékl si ho až ve chvíli, kdy bude suchý a krásný jako vždycky. Ještě by mi ho někdo tak ukradnul... odfrknul jsem si, vlci byli zmetci. Každou krásnou věc by si vzali a mě by nechali nějakej humusnej kožich, né-li žádný.
„Dal bych cokoli za jaro nebo mírnější léto. Absolutně cokoli! Kohokoli! Trochu tepla, sucha, tohle mokro mě už štve...“ zavrčel jsem si sám pro sebe při procházení přes nějaké kopce. Slyšel jsem někde šumět vodu, buď malá říčka, hlučný potok nebo třeba takovej vodopád či něco podobného. Hm... stejně je všude mokro a já mám vyschlo v hrdle... nebylo by tedy od věci jít a trochu si schladit hrdlo. Tak... kdepak máme tu vodu? napřímil jsem se, prohledal okolí, nasál pachy, i když byla všude vlhkost, větší množství vody jsem stejně poznal. Jdeme... oznámil jsem sám sobě, obrátil tělo směrem k vodě a vyšel.
Na vodu jsem narazil, ale narazil jsem také na njakou vlčici, co seděla opodál. Dost hlasitě jsem si povzdechnul, zatim mi ta samota totiž nijak nevadil. „Mě si nevšímej...“ brouknul jsem při procházení kolem vlčice, sklopil hlavu k vodě a napil se.

// Západní Galtavar

Dost mi vadilo, jak mi lehký déšť smáčel kožich. Bylo to tak otravné, studené a navíc jsem si připadal strašně těžký. Pitomá zima! štěknul jsem do prázdna s oklepáním. Moc to nepomohlo, protože se mi déšť do kožichu dostal takřka ihned. Uhm... Tohle je na nic... svěsil jsem hlavu k zemi, uši připlácnul k hlavě, snažil se vyhýbat těm největším loužím na zemi a hlavně bahnu. Ještě být špinavý, to by mi tak chybělo! povýšeně jsem nad tím zvednul hlavu, špína byla poslední věc, kterou jsem v životě potřeboval. Dělila se o příčku se smečkou a velkém množství přátel. Smečka je dál... takže špína byla až druhé poslední místo.
Tak bych se mohl zkusit soustředit na to, co mi slíbila Smrt... Ovládat neviditelnost. zastavil jsem se, zvednul hlavu a začal se soustředit na to, abych začal mizet. Nejdříve to šimralo, pak štípalo, přestupovalo to k pálení a dost mě to vysilovalo. Ale povedlo se, nejdříve začaly mizet tlapky, poté ocas, uši a skončil jsem u čumáku. Otřepal jsem se, přestal se soustředit a tělo tak znova zviditelnil. Páni... bylo to... Bylo to lepší než zjištění, že jsem ovládal magii země na špičkové úrovni. Tohle bylo v něčem jiné.

// Kaskády

// Promiň, nechtělo se mi déle čekat :/ :)

Zaměřoval jsem svůj zrak k jihu, ke svému cíli, ale netušil, jestli se k němu svojí rychlostí dostanu. Zastavoval jsem se snad na každém území, abych se dostal do křížku s nějakým vlkem, ať v pozitivním nebo agresivním smyslu. Většinou tedy agresivní, nedokázal jsem s vlky moc dobře vycházet... A absolutně mi to nevadí... komu by to také mělo vadit? Mě ne, bylo zbytečné se zajímat o to, jestli si o mě vlk myslí zlé či naopak dobré. Bylo to zcela jedno.
„Víš, Valhe... Moje cesta je ještě dlouhá a život podstatně krátký. Měl bych pohnout nebo ke svému cíli dojdu jako šedivej, seschlej vlk...“ zamumlal jsem jeho směrem, protáhnul si ztuhlé kosti a rozhlédl se kolem. Buď jsem se mohl vydat podél řek a riskovat tak setkání s dalšími vlky. Nebo jsem mohl jít druhou cestou, tam bylo minule podstatně méně vlků. To zní lépe... vybral jsem si druhou cestu. Krátce se podíval na bílo-černého vlka, rozloučil se s ním a vydal se dál na cestu k Životu.

//Východní Galtavar

// Bohužel, zítra (doufám)

// Oh, děkuju :)

// Nevim jak, ale smazala se mi půlka postu, zkusím ho kolem poledne dodat...

Někteří vlci prostě cítili, když jim někdo pohledem vypaluje díru do těla, někteří to necítili, protože byli na pohledy zvyklí, ale já ne. Já patřil mezi ty, co cítili, jak se jim smaží maso na hlavě a vůbec jim to nebylo příjemné. Zatřepal jsem nejdříve hlavou, posléze celým tělem, abych tak nějak dal najevo, že pohled na moji maličkost není to pravé ořechové. Touhle divnou dvoubarevností jsem si nejspíše vykoledoval několik pohledů od mnoha vlků... A mnoho ne dvakrát vtipných poznámek, které mi už vážně lezli krkem. Kdyby aspoň vlci vymysleli nějaké originální, netradiční, něco, co jsem ještě neslyšel, ale ne. Plesnivče, plísňáku, rozdvojená osobnost... možná to rozdvojená osobnost - lehce. Nebo přesněji dva hlasy, co se prali v jedné hlavě o post vůdce - a můj hlas vyhrával. Pyšně jsem se usmál, opět krátce a skoro nepatrně, ale i tak to od mého mračení, vrčení a mlaskání byla změna, která sice patřila jen mě, ale mohli ji vidět i další. Neměl jsem rád změny svého výrazu, dlouhé měsíce jsem si udržoval kamennou tvář a jakákoli změna, která směřovala k optimistickému výrazu mi nadzvedávala žaludek. Nechal jsem toho, začal se tvářit opět kamenně a pohledem sjel k jihu, kam byl i můj směr. Budu číst myšlenky, všem. Věnoval jsem krátký pohled k Valhemu - jak se mi později představil - a zauvažoval, co by se mohlo honit v jeho hlavě. Jaké pak myšlenky? Optimictické, pesimistické? Deprese či nadšení? dával jsem si různé návrhy, ale dokud jsem čtení myšlenek neovládal, nemohl jsem si to potvrdit.
„Na jihu?“ zopakoval jsem jeho otázku. „Nevím... Ale můj směr je momentálně k jihu,“ což o ničem nevypovídalo, protože jakmile zmizím, už se nikdy neobjevím. Jaká je pravděpodobnost, že opět vlka potkám? Malá a pokud jo, bude to zase po roce, jako s Morfeusem, Coffinem a dalšíma. To si to do té doby zjistí sám... rychlejším tempem by se na jih dostal vcelku rychle. „Ale něco mi říká, že smečky jsou spíše na severu, nemám tucha proč,“ nechápavě jsem si nad tím zamlaskal. Na severu se nacházela Smrt, proč ji být tedy na blízku? Žádnej důvod k tomu nebyl. Třeba více zvěře, napověděl mi druhý hlásek, odsouhlasil jsem to. Znělo to totiž logicky.
„Jo... Ale kdybys viděl zdejší vlky...“ povzdechnul jsem si se svěšením hlavy, při další větě jsem navíc vrtěl hlavou. „Ani tím zdravým rovnováhy neoplývají.“ svět šel v tomto ohledu do kytek. Za chvíli se budou muset vlci plazit.
A přeci jen byl vlk slušně vychovaný, ze všech tady možná nejvychovanější. Neskákal do řeči, vlastně moc nemluvit, neskákal, neslintal, nesrážel mě, neřval na mě, nedával mi důvod řvát na něj. Slušně se ptal, děkoval a také se mi představil. Jmenoval se Valhe. Jméno... Možná bych ho dal spíše vlčici. Ale já a rozdávání jmen nejraději bych vlky čísloval, protože někdy ta jména byla nehorázně hloupá, dlouhá a zkomolená z nejdivnějších věcí, které mohli existovat.