Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// VVJ

Celý les na mě působil tak zvláštním, tajemným podtónem, který mě tak trochu uklidňoval, uspával, ale zároveň mě donutil k tomu, abych byl v pozoru a počkal si na případné trable, které by mohly nastat. Déšť byl sice o něco lepší, ale to, že nešlo vidět ani na krok, se nezměnilo. Našlapoval jsem opatrně, nechtěl jsem se přerazit o první kořen, na který narazim nebo narazit do prvního stromu, který se rozhodne vyrůst přes mým nosem.
„Jako bych to neříkal...“ odfrknul jsem si nad slovy Vločky ohledně toho, že sušení kožichů bude muset počkat do jara. Třeba bude tahle zima tak krutá, že se někteří z nás zimy nedožijí... vždycky tomu tak bylo a vždycky tomu tak bude, aspoň jeden slabý tulák chcípne, poskytne potravu těm silnějším, ale přesto natolik slabým, aby si ulovili vlastní potravu. Vlastně nám poskytne tak trochu službičku... celý svět byl o tom, že silnější přežije, nebylo to tedy nic špatného... Myslím to, že se vlk občas nažere masa stejného druhu, ba svého přítele! Jaké máš štěstí, že jsi ve smečce, budeš žrát celou zimu a nechcípneš... Nesežeru tě... ostatní mými přáteli nebyli, o ostatních jsem to říct nemohl.
Dřív nebo později... zopakoval jsem si slova bílo černé vlčice, uprostřed lesa se pomalu sesunul k zemi, hledal nějakou pohodlnější pozici u kmene stromu a snažil se ještě nějak smysluplně odpovědět. „U mě platí později... Nejsem starý... Moje čtvrtá zima, pokud se nemýlím...“ spíše úvaha nad věkem, než nad smrtí a životem. Ale to bylo jedno, zamlaskal jsem, párkrát zamrkal do černé tmy a hledal v ní bílou. „Nezajímám... Ale... Ale občas je těžké ignorovat někoho, kdo ti křičí do ucha nekonečné měsíce, každý den, každou noc...“ zase jsem začal myslet na sebe, a na to, co se stalo dříve, odbočil jsem od toho, otočil hlavu do strany, položil ji na zem a pomalu začal zavírat oči, abych dal jasně najevo, že se mi chce spát.
„Měla by ses vrátit do smečky... Co jsem slyšel, musíte tam být vyrovnaní a poslouchat rozkazy... Tak nemeškej!“ zvolal jsem sarkasticky, švihnul ocasem a zavřel oči. Dobrou... v překladu.

Meinere:
1 los za příspěvek (14. 12.)
3 losy za příspěvky (15. 12.)
2 losy za příspěvky (16. 12.)
1 los za příspěvek (18. 12.)
celkem 31 losů

Souhlasně jsem přikývnul, to bylo přímo to, co jsem myslel. Do jara bylo daleko, déšť ještě zesílil a k tomu všemu jsem neviděl ani na krok. Podíval jsem se k zemi a jediné, co jsem viděl, byla zelená a jedna noha, nic víc... Zajímavé... ostatně, jako vždycky... Vždycky to bylo velice... Zajímavé...
Nohy mi čvachtaly s bahně, déšť mě bičoval a přísahal bych, že jsem mokrý až na... Na kostech, prochladlý, unavený a ne... Ne prochladlý, zmrzlý! A k tomu všemu mokrý! Horší kombinace už vážně neexistovala a navíc jsem to nehodlal trpět, procházet se podél pitomého, ledového jezera, klepat kosu a k tomu všemu si stěžovat na neustálý déšť. Někam si zalezu... schválně jsem mluvil v jednotném čísle, netušil jsem totiž, co se honí v hlavě Vločce. Zatím... kdo ví, třeba jednoho dne budu tím vlkem, co dokáže číst myšlenky, může se prohrabovat v soukromý jiných, přestože to sám nenávidím... ale to nebylo podstatné!
Zvědavě jsem pootočil hlavu k Vločce, ve tmě musela být vidět jen jedna půlka hlavy a k tomu všemu dvě zelené oči, které jsem dost často přirovnával ke světluškám... tak to udělám i tentokrát, půlka bílé hlavy a dvě zelená očka, jako světlušky ve tmě.„Nebo budeš tak blízko ke smrti, že prostě jednou umřeš...“ ukončil jsem to všechno - alespoň jsem doufal - dost pesimisticky.
„Jo... Mohl jsem to udělat, a jak by to dopadlo? Poslouchal bych připitomělé kecy o tom, že jsem měl pomoci, ale neudělal jsem to... O kolik bych byl lepší, než ten tříbarevný vlk, co se snažil uhamounit truhlu pro sebe?“ položil jsem jednu z řečnických otázek. „Mám pocit, že já vlky strašim už tak i tak...“ zahuhlal jsem nesrozumitelně, pomalu otočil své tělo druhou stranou k jednomu lesu a beze slov, ostatně, jako vždy, se vydal jeho směrem.

//Neprobádaný les

„Říkám... Už to je jedno, vykročil jsem, zmoknul jsem, jsem mokrý a mokrý budu tak... Do jara...“ to bude páté jaro... uvědomil jsem si v jedné chvíli, podíval se na nebe, na kterém nebylo zrovna nic zajímavého, ale zaujalo mě více, než přemýšlení nad jarem. Páté jaro... To to letí... dobře nebo špatně? Každým rokem starší a za pět let jsem ani nic nedokázal. Nic zvláštního. Změnil jsem svou srst, zlepšil se v magii, donutil svou rodinu nenávidět mě a dál? správně, nic jiného jsem nedokázal a pokud to půjde takhle rychle i nadále, nikdy už nic nedokážu. Chcípnu osamělý a jediný, kdo bude za to všechno rád, budou vrány. Vrány mrchožroutky, co mi vyklovou oči, sežerou střeva a sežerou všechno maso na mém těle. Pozitivní a příjemná to představa! zašklebil jsem se na nebe, sklopil hlavu a vykročil dle podél jezera, jen jsem se pro jistotu oddálil od jeho břehu, ještě bych někde sklouznul na bahně a zahučel přímo po hlavě do jezera. Ztuhnou svaly, šok a vlk ani nemůže plavat... Utopí se, jak prosté... a velice nemilé.
„Páni... Zrovna tohle jsem ještě pochopil,“ odpověděl jsem Vločce dost nemile. Moje omezené myšlení vážně ještě stačilo na to, abych pochopil, že na vodě se bruslit nedá, a také se nedá bruslit na ledě, co neunese ani vlčí tlapu, natož břicho a to ostatní.
„Když myslíš... Natahuj je,“ švihnul jsem nad tím ocasem, já byl pevně rozhodnut, že se do dalšího průseru už nevrhu a tím pádem nebudu muset řešit tu situaci, kdo z nás dvou chcípne, koho přizabiji a koho zachráním - aby to bylo kompletní.
V jedné chvíli jsem se však zarazil. „Jak MOHL zachránit?! To jsem chcípnu?!“ spíš to bylo takové rejpnutí do přesného vyjadřování, jak jsem měl ve zvyku. Pro některé nemilé, pro mě dokonalé. „Proč si mi neřekla, že jsem chcípnul?! Nezdržoval bych se s lovením a raději strašil ostatní vlky!“ zavrčel jsem naštvaně - na oko - potřeboval jsem prostě hrát blbečka, jak jsem to měl ve zvyku.

// Západní Galtavar

Už bylo asi pozdě na to, abych se otočil a odkráčel někam do lesa, kde by mi nezmokla srst. Měl jsem pocit, že se začalo oteplovat, sníh začal tát a všude se začalo objevovat bahno, což bylo nepříjemnější, než nějaký déšť se sněhem. „Teď je to už jedno... Stejně jsem už mokrý,“ zavrčel jsem někam do strany mimo Vločku, hlavu jsem zpátky neotáčel, díval jsem se do strany, hypnotizoval skoro roztátý sníh, aspoň není zima... Ale zase bude bahnu... Chmf... klapnul jsem na prázdno zubama, zvedl hlavu výš a s tim i tělo, při mém štěstí bych klesnul tak nízko, že bych břichem projel po bahně a skončil na třetinu bílý, na třetinu černý a na poslední třetinu zůstal černým. Ach...to by nebylo pěkné.
Na to ohledně hlídání zad jsem nereagoval, určitě by to dopadlo mnohem hůř, kdybych reagoval, než kdybych Vloččina slova ignoroval - což jsem také udělal. Jenom jsem nad tím lehce zabručel, ocasem švihnul ze strany na stranu a pak nic. Zastavil jsem se, kouknul na ledové jezero, které vážně nebylo zamrzlé, napřímil se a s povzdechem se podíval na Vločku. Tak se ukaž, vodní vlku, zabruslíš si?“ možná by to znělo směšně, ale já nezměnil výraz, takže to byl spíše posměšek.
„Jo... Ale představ si, že to jednou nedopadne dobře, jeden z náš přitom natáhne bačkory - v lepším případě já a dobrodružství nebude nijak odměněno, protože by to nevynahradilo tu obrovskou ztrátu....“ zarazil jsem, se. Vážně jsem řekl tu největší ptákovinu svého života? Pohledem jsem těknul k Vločce. „Ignoruj má slova, řekl jsem nesmyslnou blbost...“ nejdříve jsem se takřka shodil a nakonec se povýšil na nad boha a prohlásil, že má smrt by byla tou nejhorší věcí, která by se udála za posledních sto let.
O dobrodružství se mi nechtělo mluvit, protože... Stalo se to v minulém čase, minulý čas rovná se minulost, minulost je co? Minulost je zakázané téma. „A to je zlé...“ zašeptal jsem si reakcí na zimu, která ani nezačala. Nelíbilo se mi to, ježilo mi to srst na krku.
Při výkřiku jsem sebou trhnul, čekal jsem, že se zase něco děje, ale byl to jen planý poplach, zamračil jsem se, div nezavrčel a šel podél jezera někam dál.

// Jedlový pás

Normálně bych nikdy nehodlal v Jedlovém pásu zůstat, ale když jsem si všimnul počasí, které panovalo všude okolo, svůj názor jsem změnil a hodlal se vrátit. Nejhorší možná kombinace, chlad, sníh, déšť... Na pár chvil jsem se na kraji lesa zastavil, zklamaně se díval na oblohu, z které bez ustání padal sníh společně s deštěm a odmítal vylézt. Musim si zmáčet kožich? optal jsem se sám sebe, tiše si pro sebe zabručel a vykročil. První kapky byly, jako bodání nožem, ty další také. A další a další... Sklopil jsem hlavu, celkově se začal pohybovat plíživým krokem, jako bych chtěl někoho lovit, ale já pouze chtěl udržet své tělo od země, kde bylo obvykle tepleji, než někde nahoře. Moc to nepomáhalo, ale i tak.
„Otáčím se, protože čekám, kdo mi jako první skočí zezadu na krk.“ přiznal jsem, ač jsem to zrovna neočekával, otáčel jsem se kvůli tomu, že jsem kontroloval onoho vlka, co šel za mnou. Bylo to zřejmé.
Vyhlídka na to, že bych měl začít další "dobrodružství" a vyváznout hůř, než pro tentokrát, mi naježila srst na krku. Sice ihned splihla, protože byla mokrá, ale i tak, příčilo se mi. „Promiň, ale kdybych měl začít další... Problém... Raději bych tě už nepotkal.“ začalo to skoro utopením sebe a dalšího vlka, poté jsem se málem utopil v krvi, následně přizabil vlče a na počtvrté? Co by se stalo? Co horšího? Někdo by zemřel? Já?
„Zaútočil na nás obří pavouk... Pak jsme se málem utopili v krvi... Nic zvláštního...“ stejně jsem měl stále nemilé tušení, že to byl pouze věrohodný a moc živý sen. Ale co když ne? Toho vlka z hor jsem znal... Viděl jsem ho v tom snu a to nemohla být náhoda!
„Zima sotva začala...“ obeznámil jsem Vločku s nemilým faktem. Zima sotva začala a to znamenalo, že je ještě dlouho před námi. Mnoho třasu je před námi. Hlavně předemnou.

// VVJ

// Sněžné hory

Upřímně jsem nečekal, že se Vločka rozhodne se mnou někam nadále jít, jde tě pouze seřvat, upozornil jsem sám sebe, otočil lehce hlavu dozadu, abych na Vločku viděl, ale nezastavil se. Neměl jsem ani trochu chuť na to, abych byl seřvaný za to, že jsem takřka zabil vlče, že jsem se ani nerozhodl mu pomoct a ještě si všechno hamounil pro sebe - neúspěšně. Hamty, hamty, ať mám víc, než tamti! zašklebil jsem se, ta věta se mi líbila. Sice mě zrovna nevyjadřovala, ale zněla dobře a vtipně. „Aby sis nevěřila, ještě jsem se dostal do jednoho, nebo to byl sen? „A jako normálně, nevyváznul jsem jenom tak v pohodě... Ale jo, nikoho jsem nezmrzačil, nepřizabil a dokonce se ani o jeho zabití nepokoušel.“ jenom tak kdyby náhodou si chtěla rejpnout, jestli jsem se nepokoušel někoho zabít již podruhý. Jazykem jsem přejel po tesácích, stále jsem cítil krev, chuť byla sice už slabá, ale přetrvávala. Chuť vlčete... K životu jsou na nic, ale jako chodící oběd by se možná... Možná y to šlo... zvrácená představa. Možná, že přeci vlčata byli také vlci a kanibalismus se mohl mnoze vlkům příčit. Radši rybu... zakroutil jsem nakonec hlavou, ryba lepší, než hloupé vlče, které by u toho ještě kňučelo.
„Proč k jezeru?“ odfrknul jsem nechápavě do strany. Jezero jsem si spojoval akorát s prázdným, ptačím hnízdem, v kterém jsem objevil přívěsek. Pochybuji, že se mi to povede podruhé... ale jo, bylo by zajímavé mít dvě vajíčka. Později třeba dva draky... Hm... Bych ale musel jít sám, takhle bych ho musel ze slušnosti dát Vločce... nebo také Vločka mohla tušit, že se nedělím, že nic nedaruji a tudíž bych si i druhé vajíčko uhamounil.
Nezpomaloval jsem svůj krok, jen jsem se párkrát ohlédl za sebe, jestli se mi stále Vločka drží za ocasem a běžel k jezeru. S ní nebo bez, jako vždy.

//Západní Galtavar

Pomalu jsem se začal zvědat ze země, mračil se přitom na vlka, co se nazýval otcem oněch zlodějů a malých zmetků. „A co ti v tom brání?“ seknul jsem jeho směrem. Co vlkům bránilo v tom, aby mě zabili? Chtěli to udělat, přáli si to, ale nikdy to neudělali. Zbabělci... nic jiného nebyli. Místo smrti jsem však dostal kytky, které jsem mohl použít u Života, zazubil jsem se, to se mi líbilo. Květiny znamenají dovednosti, dovednosti znamenají síla, síla znamená moc.
Vločka mě bránila tím, že to žrádlo bylo moje a vlče tedy nemělo právo mi moje žrádlo brát, navíc mě kouslo! Sice se mi nelíbilo, že mě bránila vlčice, že mě vůbec někdo bránil, ale aspoň šlo vidět, že přeci jen nejsem zmetek, co nemá nikoho, kdo by ho bránil. Že by to bylo tím kouzelným slovíčkem "kamarádka"? některá slova mají přeci jenom moc měnit vlky. Tedy ne mě, jenom názory proti mě.
„Páni... A já se divil, po kom to koště je nevychovaný...“ ulovil jsem žrádlo - nedobrovolně to vlče nechal nažrat, uštědřil mu životní lekci zadarmo a stejně jsem se vděku nedočkal? Uraženě jsem si nad tím odfrknul, otočil hlavu do strany, s tím otočil i tělo a bez rozloučení odešel, vždyť už to bylo jedno.
Klusal jsem svižnějším tempem na jih, opět k místu, kde jsem našel sídlo Smrti, ale nehodlal se tam zdržovat, ani jsem nechtěl tím směrem jít, ale všude jinde byla pouze smečka a popravdě mi to stačilo. Nepotřeboval jsem se dostat do křížku s dalšíma, natvrdlýma vlkama, co si chrání přihloupý les jen kvůli tomu, že oni tam byli první, a že si ho označkovali... Kdybych chtěl, tak to přeci taky udělám, ale nechtěl jsem.

//Jedlový pás

// Meinere taky protestuje, on je košiška ;3

V hlavě mi pulzovalo, mozek mi zaplavily myšlenky a vzpomínky na to, jak jsem měl hlad, jak jsem svoje žrádlo dával jiným a nikdy se nedočkal vděku. Vločka se mě sice pokoušela uklidnit, ale bylo to marné, hlavu jsem měl plnou vzpomínek na vyrůstání a neustále se mi zjevovala myšlenka, jak vlče leží v mé tlamě, na místě králíka, který mi sežral. Tvůj první a poslední sníh... Užil sis ho doufám... Doufám, že sis užil svůj krátký, bezcenný život. Nejdříve ty a pak další... pohledem jsem zavadil ke třetímu vlčeti, k tomu, co hlídal hnědý vlk. Přemáhal mě hněv, byl to po dlouhé době nějaký pocit a zrovna to schytalo méněcenné vlče a jeho sourozenci. Smutné... Tvoji sourozenci budou mít trauma... A je to tvá vina, na prázdno jsem klapnul zubama, ač se mě Vločka snažila uklidnit tím, že mi uloví zajíců, kolik jen budu chtít, neslyšel jsem omluvu od prašivce. Vloččina slova byla tedy jen vítr.
Máchnul jsem zubama proti vlčeti a dopadlo to jinak, než jsem chtěl. Chtěl jsem to vlče mrtvé ve svých zubech, cítit mladičkou krev, co mi stéká po krku do žaludku. Do mé tlamy se sice krev dostala, ale už se do ní nedostalo bezvládné tělíčko vlčete, to místo toho padlo na zem, bělostný sníh se barvil krví do růžová a v mých očích se objevovala jiskřička, která pro vlče neznamenala nic dobrého.
Nechal jsem toho malýho zmetka krvácet, bez pocitu viny otočil tělo, podíval se kamenným výrazem na Vločku, olíznul si krev, co patřila vlčeti a odporoučil se dál. Z výhodnějí pozice jsem se díval na krvácejícího zmetka, krev nepřestávala téct a on nepřestal trpět. Vykrvácíš... už jsem čekal na chvíli, kdy se přestane hýbat, kdy jeho tělíčko začne tuhnout a mrznout.
Tak nějak jsem byl překvapený, že Vločka po mě vystartuje, kvůli tomu hloupému vlčeti, ale nebylo tomu tak, místo toho odběhla, hledá matku? Bude na mě práskat? copak jsem provedl něco zlého? Jen jsem bránil svou čest, dával vlčeti lekci, že krást se nemá, a že je vhodné říkat slovo "děkuji" vlkům, jako jsem byl já. Neměl jsem sebevědomí, čest a ani pomyslnou čáru, kterou bych nikdy nepřekročil. Děkuji ti, matko... alespoň něco mě ta vlčice naučila, že jsem nic. A nic nemá hranice.
Kdybych měl potřebu se usmívat, určitě bych se usmíval při pohledu na pomalu umírající vlče, jednou nebo dříve ta krev téct přestane... A ty chcípneš... smál jsem se mu. Ještě, že nejsi natolik hloupý, abys měl vlastní vlčata... brouknul tichý hlásek v mé hlavě. Protočil jsem očima, copak by vlk, jako já, mohl mít vlčata? Nebo snad někoho, s kym by ta vlčata měl? V tomhle jsem měl dobrou... Ochranu... Mě...
Třeba by to vlče zemřelo... Třeba bych si šplhnul u Smrti a pohoršil u Života, život Darkallaina na život podřadného... Stále vedu! stále jsem věřil, že jsem udělal více dobroty, než škody. Něco nebo spíše někdo, mi však nedovolil dívat se na poslední výdech vlčete. Přesněji nějaký černo-šedý vlk, co se podobal jednomu vlčeti a určitě se musel nazývat jejich otcem. Otočil jsem se k němu, věnoval mu jeden zamračený pohled a větu plnou nezájmu. „Životní lekci... Pokud přežije...“ jeho život mi byl ukradený. Ostatně, jako život všech kolem mě... Možná kromě Vločky, ale ona to už bude cítit jinak...
Nedával jsem pozor, vlk proti mě švihnul tlapou a já se svalil na zem, přetočil jsem se, zůstal ležet, zkontroloval si bílý bok, jestli náhodou nekrvácím, protože bych musel někomu udělit již druhou lekci.
Už nemělo cenu se zvedat, zůstal jsem ležet, setřásl ze sebe sníh, koukal se směrem k jihu a přitom poslouchal děkovný proslov otce vlčat. „Zdrhla, jak jinak? Chytrá to vlčice...“ odpověděl jsem si pro sebe. Být partnerkou tak ošklivého vlka, jako byl onen otec, také zdrhnu... A mít tři vlčata? Ach bože, radši umřu! Při oslovení "černo bílý prašivec" jsem otočil hlavu k vlkovi a následně k Morfeusovi. „Ty ho necháš, aby tě oslovoval "prašivec?"“ nebyl jsem tak hloupý, abych nepochopil, že to patřilo mě, ale co?
Při slově odměna jsem zpozorněl, vyskočil jsem na nohy, oklepal se, usadil a začal diktovat. „Všem nám dlužíš den života, mě za to polo chcíplý vlče dlužíš králíka, mrznou nám koudele a ještě... Jo, některým z nás by se hodily blyštivé kameny...“ přeháněl jsem, věděl jsem to, ale uvnitř mě hřálo uspokojení, že jsem málem zabil vlče... Jen málem... Pamatuj si to... Jen málem... což bylo asi to nejhorší... Zloději by se měli zabít!

Meinere:
2 losy za dva posty
5 losů za 100 oblázků
celkem 24 losů

Jinks:
2 losy za dva posty
celkem 8 losů

Držel jsem si u nohou svého králíka a přitom sledoval počínání vlků. Morfeus se snad toho vlčete bál i dotknout, to mu samozřejmě bralo kramle a on se za ním musel hnát bůh ví kam. Z Vločky se zase stalo něco k jídlu, nechávala si to líbit, což jsem absolutně nechápal, vlčice... mlaskl jsem si nad tím. Třetí, hnědý vlk si s vlčetem poradil o něco lépe. Prostě použil magii země, svázal užvaněnému vlčeti tlamu a nechal ho být. Na několik otázek mu odpověděl, ale to bylo tak všechno.
„Já nikoho krmit nebudu!“ zavrčel jsem si s hlavou otočenou do strany. Na to, že jsem byl nazván zcela jiným jménem, jsem raději ani nereagoval. Jmenuji se Meinere, jmenuji se Meinere... zopakoval jsem si své jméno několikrát v hlavě, zavřel oči, abych si tak trochu srovnal pocity a všechno ostatní a nemusel tedy vybouchnout na Morfeuse. A popravdě se mi na černo-bílého vlka chtělo vyštěknout mé pravé jméno.
Ve chvíli, kdy byli moje oči zavřené, se ke mně přikradlo hnědo-pískové vlče a chtělo se zakousnout do králíka, ale místo kousnul do mé nohy. Vyštěknul jsem, vyhrnul pysky na hnědé vlče a vydal nemilý zvuk, které bylo horší, než hrdelní vrčení. Podvraťáku, zavrčel jsem na vlče, zaryl drápy do země a snažil se udržet v klidu. Ale vlče žralo MÉ jídlo, to jsem nehodlal trpět. Aniž by poděkovalo nebo cokoli řeklo, uteklo zpátky k Vločce a mě zůstalo jenom nic.
Srst po celém těle se mi vztekem naježila, zvedl jsem se na nohy, zuby vyceněné, stále jsem vrčel. Žádná chvála, žádnej dík... nic, jsem jenom posluhovač pro rozmazlený zmetky... vykročil jsem směrem k vlčeti. Tlapama našlapoval do sněhu, zcela ignoroval křupání, uši stažené dozadu, bělostné tesáky lesknoucí se v ranním slunci. Ty nemáš právo žít! vyštěknul jsem, sice v hlavě, k vlčeti a přidal do kroku.
Byl jsem pevně rozhodnut, že vlče za to všechno zaplatí, za zlodějnu, za nepoděkování, za to, že existuje. Měl jsem to udělat už dávno... Měl jsem to udělat těm dvěma... chtěl jsem se uklidnit nebo více naštvat? Mohou za to oni... Mohou za to, že tvůj život skončí dříve, než vlastně začne. Skončíš, jako ten králík, prokousnu ti hrdlo, vyrvu střeva a tím získám tvou stravu zpět. Je to hnusné, ale vlče není vlk, jako jsem já... Podřadní tvorové! už jsem byl takřka u vlčete a Vločky, nedbal na Vločku, otevřel tlamu a tesáky švihnul proti vlčeti s jediným účelem...

Jak mě mohlo překvapit, že Vločka vlastně nikam nechtěla jít? Bylo to zřejmé, ona neměla žaludek na to, aby nechala pár vyzáblých vlčat na pospas svému osudu jen kvůli tomu, že se je matka rozhodla opustit. Beztak mě nejvíce překvapila Morfeusova slova, která jsem zrovna dvakrát nepobral.„Mně?“ chvíli jsem si černo-bílého vlka přeměřoval nechápavým pohledem, ale pak ho raději nechal být a všímal si vlčat, která nám zůstala na krku.
Respektive, jedno vlče se dokodrcalo k Morfeusovi, ten začal samozřejmě šílet, bylo vtipné ho sledovat, jak se snaží zvládnout vlče, které se po něm sápalo, jako druhé vlče po Vločce.
Hnědý vlk, kterého jsem prostě musel znát a on musel znát mě, prohlásil, že má pět vlastních vlčat. „Upřímnou soustrast,“ brouknul jsem jeho směrem. Vlče od sebe sice odstrčil, ale to k němu ihned zase přiběhlo a zavalilo ho otázkama, z kterýma by mi šla ihned hlava kolem. Každé vlče přišlo k nějakému vlkovi, jen já zůstal sám, tak, jak to mělo být. Zazubil jsem se nad tím, kouknul po morfeusovi s vlčetem, které mu bralo kramle a neodpustil si menší rejpnutí. „Hodíte se k sobě.“
O Vločce a jejím vlčeti se to už říct nedalo, ona bílá, vlče hnědé. Jméno jsem přeslechl, ale to bylo jedno.
Poodstoupil jsem od všech vlků, lehnul si na zasněženou zem a sledoval dění okolo sebe. Konečně ostatní makaj a Meinere chrápe... To se mi líbí... dříve tomu bývalo naopak, Meinere se jak idiot honil za potravou a ostatní si leželi před norou, stěžovali si na hlad, a následně sežrali, co mohli. Mám hlad... uvědomil jsem si vzápětí a vyškrábal se na nohy. Nasál jsem okolní pachy, vyloučil pachy vlků a vlčice, co vzala kramle od vlčat a hledal nějakou potravu. Králík? Jenom? zabručel jsem si naštvaně, ale muselo to stačit.
Bezeslov jsem se otočil, pomalu vyběhl směrem králík a ostatní nevnímal a už vůbec nebyl připraven pomáhat nebo si s nimi roli čumila prohodit. Ve sněhu se mi běželo dost těžce, ale aspoň jsem lépe viděl stopy, kde se ušatej proháněl. Běžel více k severu, ale moc daleko nedoběhl. Zrovna se rozhlížel po krajině, bohužel na špatnou stranu, když v tom bílý sníh zaplavila teplá, rudá krev a bezvládné tělíčko leželo v mé tlamě. Tohle by šlo i s těma vlčatama... Ušetřili by jim trápení... se svým úlovkem jsem se vracel zpátky k vlkům, lehnul si opodál a králíka si držel mezi předníma nohama. Tak vidíte! Taky mám svýho svěřence, tichý, klidný a jmenuje se Pajda. zašklebil jsem se.

// Meinere má sebe, to je horší :D

Nejdříve jsem měl za to, že ona vlčice je Morfeusova a vlčata jsou téže jeho. Ona by ta barva vlčat dokonce i seděla. Že by Morfeus byl ten typ vlka, co chce vše pro sebe a kašle na ostatní? vypovídalo to z toho, proč je Morfeus přecpaný a vlčata vyhublá. Prosté kostičky potažené kůžemi. „Hm...“ zabručel jsem jenom tak na odpověď pozdravu a svůj zrak stočil k hnědému vlkovi se zelenou nohou, který také dorazil, ale tak nějak nás ignoroval. Nejdříve jsem ho nevnímal, ale pak mi to všechno došlo, uvízl jsem na něm zrakem a snažil se všechno pochopit.Byl v mém snu... v tom sakra živém snu, kde jsem se málem utopil v krvi. Každou chvíli jsem měl pocit, že to sen nebyl, ale... Ono vážně nebylo vhodné to tam začít řešit, hlavně kvůli tomu, že ten vlk se nezdál, že by ho nějaký připitomnělý sen sužoval, jako mě. Odvrátil jsem od hnědého zrak a raději se podíval směrem Morfeuse, což nebylo moudré. Smál se mým směrem nebo snad k Vločce? Doufal jsem, že jejím směrem...A upřímně jsem se bál, co se mu honí hlavou, ten úsměv nevěstil nic dobrého. Žádný úsměv mým směrem nevěstil ni dobrého!
Barevná vlčice se nás snažila utišit, tedy ostatní, já jsem jen tiše zabručel na pozdrav. Pak začala s příběhem, proč je vlastně s vlčatama někde v horách, a také o tom, že její partner nebyl zrovna dvakrát chytrý a porval se s alfou. Páni... Ten vlk má nižší inteligenci, než já. Ani já nejsem dost blbej na to, abych se porval s alfou... a jenom tak... já bych se hlavně nikdy nepřidal do smečky!
Jak jsem si tak představoval toho pitomého vlka, co se rval s alfou, málem jsem přeslechl to, že nám ona vlčice chce přenechat vlčata a zdrhnout. Vyvalil jsem na ni bezeslov oči. Pootevřel tlamu, ale z té nic nevypadlo. O můj bože! šílel jsem uvnitř sebe, na povrchu to dal znát pouze sklopenýma ušima a několika krokama dozadu za Vločku. Doufal jsem, že se vytratím, hlídání vlčat totiž překonalo jako dobrodružství na moři, tak skoro utonutí v krvi! Morfeus mě však zastavil a chtěl to na mě všechno shodit. „Jak to máš ty s vlčatama?!“ vyštěknul jsem na něho. „Asi dvakrát líp, než to s nima mám já!“ pro moje štěstí však nehodlal všechno hodit na mě, ale na Vločku. Protestoval jsem. „Tak to teda ne! Tohle je moje vlčice, moje Vločka a Vločka nedělá chůvu cizím vlčatům! Tys tu byl první! Ty se o ně postarej, my jdeme dál!“ otočil jsem hlavu do strany, překročil jedno malé vlče, to co bylo převážně hnědé a z části pískové, kráčel si sněhem dál. Zastavilo mě až prošení o pomoc, trhnul jsem hlavou dozadu a zmateně sledoval Morfeusovo počínání s černo-bílým vlčetem. „Má tě rádo! Adoptuj ho! Je ti podobný!“ problém byl, že až na špičku ocasu bylo podobné i mně. To však nikdo vědět nemusel. Přeci, bílá barva nebylo moje přírodní, Morfeuosova ano!
„Vločko!“ zavolal jsem na bílou vlčici. „Prosim... Že to vlče neadoptuješ...“ zaklonil jsem zoufale hlavu, prohlédl si všechna vlčata, posléze hnědého vlka a kývnul k hnědočernému vlčeti. „Moc se ti nepodobá... Ale... Hodně štěstí!“ přeskočil jsem vlčata, abych se dostal zpět na místo za Vločku, sledoval Morfeusovo počínání s jedním vlčetem a v duchu se modlil, že ke mně se žádné nedokodrcá a pokud jo... Hodim mu na hlavu sníh a uteču, jednoduché. Nenávidim vlčata... Nenáviděl jsem ani sebe, jako vlče! a nenávist k sobě samému mě nepřešla...