Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Pokusim se odpovědět nějak na večer, chvátám, chvátám...

Cestovatel možná znělo lépe, než poutník. Ale nebylo to stejné, jako být tulákem. Tulák neměl domov, tulák byl třeba vyhoštěnec ze smečky, ale poutník - nebo cestovatel - nazýval svým domovem širý svět. Nikdo ho odnikud nemohl vykopnout, protože to bylo jeho. „Víš, že mi timhle tak trochu ničíš slabou skořápku psychické stability?“ už se mě takhle nedávno pokusil zničit Coffin a možná se mu to i povedlo. Nepotřeboval jsem, aby se o to pokusila i Lievenne - a že k tomu stačilo málo.
Vážně mě strašilo to, jak se Lievenne usmívala. Byl to úsměv šílence, hlavně, když byl mířen proti mě. Co se jí sakra honí hlavou?! začal jsem uvnitř sebe vyšilovat, protože jsem zase čekal plány na ovládnutí světa, plány na stáhnutí mě samotného z kůže nebo okradnutí Života a Smrti. „Tak jak si to myslela?“ naklonil jsem nechápavě hlavu do strany, snažil se na odpověď přijít dříve, než by řekla Lievenne, abych zase nebyl za takového hlupáka. Chmf... odfrknul jsem si po chvíli, otočil hlavu k nebi, ze kterého pořád padalo bílé tentononc, co se mi usidlovalo na hlavě, zádech a nepříjemně studělo na tlapkách. „Hm... Takže to nebylo z důvodu sdílení osobního prostoru, ale z jakého? Snad si nemyslíš, že bych ti tu noru dal... Nebo nedej bože vyhrabal!“ nejsem charita a už vůbec nehrabu nory na počkání. Bohužel, na to si Lievenne našla špatného kašpara. „Zkus jinde... Když budeš hrát nemocnou nebo opuštěnou budoucí matku, třeba si někdo - až na mě - slituje a nějakej blb ti noru vyhrabe,“ pokrčil jsem nad tím "rameny". Také byla možnost, že by si mohla nějakou opuštěnou noru najít... Jen návrh... nejjednoduší způsob, jak si najít střechu nad hlavou.
„A nenapadlo tě, že někdo má život tak nudný, bez jiskry a má místo jen na nenávist, že prostě musí nenávidět, aby byl oproti jiným odlišný a aspoň trochu zajímavý?“ nemluvil jsem o sobě, mluvil jsem tak obecně.

Noční sněžení nic nebylo, ráno se tak rozchumelilo, že i černá část mé srsti byla bílá, na hlavě se mi tvořila hromádka sněhu, kterou jsem bleskurychle setřásl pouhým zakroucením hlavy. Nepomohlo to, hned se začala tvořit další závěj sněhu, nenávistně jsem si nad tím odfrknul, schoval se pod jednu větev stromu a rozhodl se nemilou záležitost se zimou neřešit. Stejně to nijak neovlivním. Mohla by Smrt pomoct i s timhle? Nějak ovlivnit počasí? dobrá otázka, jestli se k ní někdy vadám, určitě se ji zeptám.
Chtěla, abych řekl "Nebudu ti na to odpovídat," řekl jsem to: „Nebudu ti na to odpovídat.“ a dokonce to nebylo ani plné sarkasmu nebo nějakého jiného přízvuku, bylo to upřímné a možná, že i vážné. Trochu se mi nelíbilo, že se Lievenne z ničeho nic usmála, viděl jsem v tom ihned postranní úmysl... Paranoia nebo snad byla oprávněná? Přimhouřil jsem zrak, zaryl drápy do země a hlavou zakroutil ze strany na stranu, jenom tik... doufal jsem...
Jednou jsem si tiše povzdechl, podruhé trochu hlasitěji, dostával jsem hlad, ale ním uvažechtělo se mi lovit, že bych si udělal další dluh? krátce jsem nad tím uvažoval, nakláněl hlavu ze strany na stranu, hledal klady a zápory, teda. Od každého jsem našel jen jeden. Nažeru se, a to, že budu zase půl roku splácet pitomý dluh. Tak budu hladovět... rozhodl jsem se, dlouze vydechl a dlouze se nadechl.
„Tulák? Prosím?“ pootočil jsem hlavu do strany. Já nebyl tulák, já byl poutník, neměl jsem domov, neměl jsem smečku, ani venek nebyl mým domovem, mým domovem byl celý svět, nikde jsem nebyl dvě noci, na nikoho jsem se nevázal. „Já jsem spíše poutník...“ ujasnil jsem ji, ale ono to vlastně bylo jedno. Některým to bylo jedno, mě ne. Při další otázce jsem se na Lievenne nevěřícně podíval, „A ty si jako myslíš, že kdybych měl díru v zemi, tak bych tě tam trpěl a odhodlal se k tomu, abych se s tebou dělil o osobní prostor?“ nebo si snad myslela, že bych ji tu díru daroval?
„Otravuje mě bílé svinstvo, kytky na jaře, vysoké trávy, jehličnaté lesy, letní slunce, podzimní deště, jarní bou-“ zarazil jsem se, zmlknul a při dalším výdechu švihnul ocasem. „Je lehčí říct, co mě neotravuje...“ svatá pravda...

Wohoo ^^ Meinere si asi bude muset brzy udělat výlet ke Smrti :D :3

Btw. Když se dostávali hvězdičky do dovedností, dostávali se červený nebo žlutý? :D Snažim se zjistit podivné hvězdičky u Jinkse :D

Nebyl jsem smutný, nikdy jsem nebyl smutný. Vždycky jsem byl jen naštvaný, uražený, podrážděný, nervózní, zklamanný, polomrtvý, ale nikdy jsem nebyl smutný. Co je smutek? Jaký to je pocit? Když ho neznám, nemůžu ho prožívat, to je přeci logické. A vůbec, v té chvíli, kdy Lievenne uhodila hřebíček na hlavička a tak trochu více poodhalila, proč mám věčně náladu pod bodem mrazu a při troše inteligence se toho dá zjistit více... sledoval jsem kůru stromu jen kvůli tomu, že jsem momentálně na nikoho nechtěl zírat, mračil jsem se na strom a čekal, že mi to oplatí, neoplatil. Lievenne se rozhodla odejít, což znamenalo, že jsem zůstal sám a to se mi i vcelku líbilo. Samota... zhluboka jsem se nadechl, sice jsem stále cítil pach Lievenne, ale už jsem cítil tu samotu, tu, která mě doprovázela dlouhé měsíce na mé cestě a rozhodla se mě opustit právě na tomto místě. Zdravím tě, stará přítelkyně, na krátko jsem zavřel oči, užíval si pocitu samoty a dýchal noční, zimní vzduch. Byl ledový, ale na tak, jako v jiných zimách, tenhle byl oproti minulé zimě nebo jiné tropický.
Zvedl jsem se ze země, už jsem neměl pro koho být uražený a vlastně už ani nebyl důvod, důvod odešel. Oklepal jsem ze své srsti jehličí, potáhl si přední i zadní tlapy, nakonec krk a záda. Ve chvíli, kdy jsem měl hlavu zakloněnou k nebi jsem si všimnul, že je měsíc v úplňku, a také toho, že sněží. Už jsem začínal doufat v to, že prostě sníh nebude a já budu aspoň kvůli něčemu šťastný, ale ta bílá, ledová hmota padala a padala... Nevypadalo to, že by to chtělo přestat.
Chtěl jsem odejít, ale zaslechl jsm kroky a pochopil, že se Lievenne vrací, ztuhnul jsem, ale pak se co nejrychleji vrátil na své původní místo, zíral do kůry a snažil s nehýbat, jako jsem to udělal minule. Hm...zavrčel jsem, i když jsem neslyšel, co Lievenne říkala... Třeba se i prospím... alespoň nějaké pozitivum do toho, že mám ležet a čumět na kůru. Hluk opět utichl, že by Lievenne znova odešla? Nebo také mohla někam zalézt a usnout, využil jsem toho, zvedl se ze země, zase si protáhl záda a chystal se odejít, v tichosti. Jenže jsem netušil, že černá vlčice leží opodál a nespí. No, už jsem vstal, už jsem mohl i mluvit. „Nejsem uraženej, jen nesnášim, když někdo rejpe v tom, co bylo...“ chabé obhájení.

Co jsem měl mít na těch kytkách rád? Pouhé kytky plné pylu, po kterých vlk akorát kýchal, kytky lákaly včely, včely bodaly, bodance bolely. Hotovo, proto jsem kytky neměl v lásce, vlk nemusí svojí magii dvakrát milovat, aby ji mohl ovládat, vlk s ní mohl jen vyžít a využívat ji. Jako já... očima jsem těknul do strany, sledoval jeden z kořenů stromů a tak nějak si představoval, že zrovna tenhle kořen by mohl pomocí mě umlátit pár vlků k smrti. „Už tomu tak bude...“ zahuhlal jsem do prázdna odpověď na otázku Lievenne, kdyby to náhodou nebylo všem jasné.
Podle čeho jsem měřil inteligenci? Podle čeho mohl zakomplexovaný, všemi nenáviděný vlk, jako jsem byl já, měřit inteligenci vlků? Vážně to chtěla vědět? Otočil jsem hlavu k černé vlčici, chvíli jí koukal do očí, chvíli zcela bez zájmu, ale pak začal mhouřit zrak. Chceš to vědět? zeptal jsem se ji v duchu, ale určitě to vědět chtěla, tak jsem ji to řekl: „Podle pohlaví.“ a bylo to venku. Přestal jsem mhouřit zrak, chvíli se ještě Lievenne díval do očí, ale pak toho nechal, hlavu jsem otočil do strany a povídal si sám se sebou. A to ani nevíš, které z pohlaví je hloupější... obě dvě byli naprosto k ničemu, ale jedno přeci jen víc. Bylo to to moje pohlaví nebo Lievennino?
Zaslechl jsem něco o tom, že každý tomu slovu rozumíme jinak a také jsem zaslechl, že trpím komplexy. Že by možná i pravda? Nehodlal jsem odpovídat, mlčel jsem a mlčení znamenalo souhlas, nebylo tomu tak? Potom, co však dodala to, že mě jako malého museli mlátit nebo tak, to jsem už zrovna psychicky nedal. Mlčky jsem otočil své tělo zády k Lievenne, stáhl pokousané ucho k hlavě a lehl si k stromu opodál, díval se na strukturu kůry a raději neodpovídal. Nebylo to příjemné. I tak se to dá říct... zahuhlal jsem, nemlátili mě, ale napadli, zranili a zničili.

Střídavě jsem sledoval Lievenne, kytku za jejím uchem a kytku, kterou jsem sám vytvořil. Chtěl jsem se jí rychle zbavit, ale Lievenne s ní měla očividně vlastní plány. Dala si ji za ucho, za to druhé, takže v ohledech květin za uchem byla asimetrická. Ale vypadalo to divně, vážně divně.
Asi to byl poks, protože po jednou zakroucení hlavy se květina svezla k zemi a tam zůstala ležet, tlapou jsem si ji přitáhl blíže, ne že bych byl ohledně kytek nějak očarovanej, sice to byla má magie, ale kytky jsem nemiloval. Nemilosrdně jsem květinu zašlápl do země, snažil se jí rozdrtit na kaši a tak trochu ji nechal zemí pohltit. Zkráceně - kytka byla fuč.
Asi jsem byl stvořen k tomu, abych ničil... Přeci, dalo mi námahu to vytvořit, ale jedním máchnutím tlapu to všechno zmizelo... A popravdě, to mizení se mi líbilo více, než tvoření růžových kytek jen kvůli tomu, abych dosvědčil jedné vlčici, že má něco na hlavě. Mohl jsem ji prostě poslat k jezeru a ona by se už o kytce na hlavě přesvědčila... odfrknul jsem si, když už bylo pozdě. Nad vlastní blbostí jsem protočil očima a raději se věnoval blbosti Lievenne.
„Tak to asi budeš jediná,“ pronesl jsem do větru jednu ne zrovna milou poznámku o její inteligenci a všímavosti. Byla to jedna z mála poznámek, kterou si vlk prostě nemůže odpustit, protože se do rozhovoru náramně hodí a zároveň prokáže, že nejste suchar a milujete rejpavé poznámky. „Nejsi? Smůla...“ ignoranti tenhle svět snášeli mnohem lépe než rýpalové.
Hlavu jsem otočil nechápavě do strany, já a rýpal? Možná tak perfekcionista, ale rýpal? Ehm... Není to vlastně to stejné? Asi jo... Heh... neměl jsem, co odpovědět.

Meinere:
2 losy za příspěvky (19. 12.)
3 losy za příspěvky (20. 12.)
2 losy za příspěvky (21. 12.)
celkem 38 losů

Jinks:
2 losy za příspěvky (21. 12.)
celkem 10 losů

Nechápavě jsem pootočil hlavu směrem k Lievenne, přimhouřil zrak a snažil se rozluštit ten výraz, který vrhla směrem ke mně. Co si myslíš, že děláš? zeptal jsem se ji v duchu, ale můj výraz musel říkat to samé. Paranoia... Za vším jsem viděl jenom to nejhorší... Hlavně za vlčicemi! A vlky... Takže za všema...
Už jsem si chtěl myslet, že jsem já ten blbý, ale v tom se mě vlčice nechápavě zeptala, co za plevel to myslím.Ona se na mě koukala nechápavě, já se na ni koukal zcela stejně. „Děláš si srandu?“ zazubil jsem, ale po chvíli pochopil, že si Lievenne srandu nedělá a vážně o ničem nemá ani ponětí. Přestal jsem se tedy zubit, zvedl černo-bílé tělo ze země, na prázdno si mlasknul a udělal několik kroků do strany. „Na hlavě máš...“ co já idiot to měl co popisovat? Zbytečná slova. Zabručel jsem si pro sebe jedno, či dvě neslušná slova, usadil se proti Lievenne, ocas obmotal kolem tlap a urputně se soustředil na plácek země před sebou. Jednou, či dvakrát jsem se kouknul směrem hlavy Lievenne, abych si tu kytku prohlédnul. Magie se občas hodí... občas často!
Snažil jsem se, aby kytka na zemi byla identická s tou, co měla Lievenne za uchem, a o které neměla ani páru. Velký, růžový květ s nějakým cancourem uprostřed. Když byla práce hotová, dlouho jsem si ji prohlížel, porovnával ji s kytkou za uchem a nakonec své dílo schválil. To by šlo... jo... bylo to dokonalé! Přeci jsem to dělal já... „Takže...“ odkašlal jsem si, zvedl pohled k Lievenne a tlapou poukázal na kytku.„Něo takovýho - přestě takovýho - máš na hlavě... Chápeš? Moje otázka, odkud ten plevel máš je tedy zbytečná...“ odfrknul jsem si nad tím uraženě. „Vhodnější otázka by tedy byla... Si vážně takový ignorant nebo si naprosto blbá?“ pootočil jsem hlavu do strany, upřímně, odpověď na tuhle otázku mě zajímala více, než ta předchozí.

// Jou... :D Takže good :D

// A já to pochopila tak, že Lievenne svůj velectěný zadek nikam nepotáhne :D
Btw. Tu kytku máš zahranou, že? :D

// Řeka Kiërb

Asi nejlepší by bylo, kdybych přišel do lesa, odhodil k Lievenne rybu a se zbytkem hrdosti odkráčel někam pryč. Já to však udělal zcela jinak. Prošel jsem kolem Lievenne s rybou v tlamě, věnoval ji krátký, nezajímavý pohled a šel dál. Ušel jsem možná dvacet metrů, proplétal se mezi stromy, překračoval kořeny stromů a užíval si na krátko chuť ryby, šupin a snažil se neslintat.
Až poté jsem se zastavil, sesunul tělo k zemi, švihnul hlavou a rybu tak odhodil do jehličí blíže k Lievenne, ale dvacet metrů k ní jsem ji vážně nedohodil... Možná tak půl metr od sebe.
„Dobrou chuť...“ zašklebil jsem se na rybu obalenou jehličím. A ano, udělal jsem to schválně...
„Odkud máš ten plevel za uchem?“ položil jsem po chvilce jednu z mála otázek, která mě zrovna napadla. Další (blbou) otázku, kterou jsem mohl položit, zněla asi takto: Proč je zima? Nebo třeba: Jak se máš? Jo... Otázka o tom, jak se vlk má, byla ta nejhloupější, kterou mohl kdo kdy položit. Blbě se pokládala, blbě se na ni odpovídalo a celkově... Co komu do toho co bylo?!
Nízká teplota a prudký vítr mě přesvědčil akorát o tom, že se vážně žene zima, že mokrá srst není to, co by si vlk v ten den přál... Třeba už je ten led... Vločka chtěla bruslit... zamyslel jsem se na krátce, otočil hlavu směrem k jezeru, ale zamyšleně nad tím zabručel. Propadne se pod ní... Utopí se... Super... a kterak Meinere přišel o jediného kamaráda... Kvůli zábavě, pitomci zábavní vlci...

// Neprobádaný les

Vlčice se mnou sice došla na kraj lesa, ale zbytek byl na mně, chce se jen přesvědčit, že nezdrhnu... bylo mi to jasné. Také bych byl obezřetný před vlkem, co mi něco dluží, natož pak jídlo! „Ani jsem ji nehledal...“ zavolal jsem na ni s mlasknutím. Ne, vážně jsem ji nehledal, nikdy jsem ji nehledal a mám pocit, že ani nikdy hledat nebudu. Vlčice jsou náladové, bojí se pocuchat si srst, pořád chtějí, aby ostatní pracovali za ně a... Nejsem já nakonec vlčice? zašklebil jsem se sám na sebe. Docela jsem se toho bál, bylo to totiž dost možné!
Při zmínce, že lov pro cizího musí být radost, protože to je pohyb, podíval jsem se na Lievenne tím pohledem, jako bych říkal "to myslíš vážně?" Ale abych naznaeil pohyb, pouze jsem ze strany na stranu švihnul černo-bílým zadkem a mávnul černo-bílým ocasem.
Procházel jsem podél břehu řeky, díval se do špinavé vody, litoval, že do ní budu muset strčit hlavu - minimálně a přitom tiše proklínal dluh, co jsem si v létě vytvořil, kvůli pitomosti na mém krku. Pitomosti, kterou samozřejmě miluji, že... Moc ryb jsem neviděl, vlastně jsem neviděl žádnou rybu, pouze pár klacíků ve vodě, špínu a nic víc. Špatná řeka... zavrčel jsem si sám pro sebe, ale když jsem se už hodlal otočit a vymluvit se, že svůj duh splatím jindy, spatřil jsem nějaký obrys v řece. Ihned jsem zpozorněl, šivhnul ocasem, vycenil zuby a bleskurychle švihnul proti rybě. Díky bohu to fakt byla ryba a nic jinýho, chvíli se mrskala v tlamě, nafackovala mi, ale nakonec toho nechala a já se mohl pyšnit úlovkem, od kterého ochutnám akorát šupinky.
S lehkým zabručením jsem se otočil, cuknul hlavou s Lievenne, abych ukázal, že je hotovo a šel zpět do lesa svojí válečnou kořist odevzdat... A takto, dámy a pánové, vypadá partnerství...

// Neprobádaný les

Chvíli jsem přemýšlel nad tím, jestli se mě Lievenne snaží vyprovokovat, jestli má velmi krátkodobou paměť, takže vlastně rybu nedlužím... Nebo jestli je prostě zcela blbá. Meinere? Hnědý? Prosím? hnědá by ke mně nešla, ta barva je tak.. Bahnitá... Hodí se možná tak ke špinavým, bahňákům, kterým nezáleží na svém vzhledu, ale rozhodně se nehodí mně! Zebra? Pruhovaný kůň? Jsem snad pruhovaný?! natočil jsem hlavu nechápavě do strany, sice se mohlo rozdělení zdát, jako by to byly pruhy, ale dál? Pár proužků na nohou, pár na hlavě, nic víc! „Meinere byl celý černý...“ zabrblal jsem si jenom tak pro sebe, protože jsem takové ponětí, že kdybych ta slova mířil přímo na Lievenne, začala by mi to vymlouvat a snažila se mě přesvědčit, že jsem byl hnědý. Tmavě hnědý, ale přesto hnědý a ne černý!
Protočil jsem panenkama, přešlápnul z tlapy na tlapu a posunul černo-bílé, mokré tělo o několik kroků do strany. Takže to má být první vlk, co mě nazve sýrem? jak milé... A originální, uznejme... Moje plesnivění nebo to, že na mě roste mech je prostě už ohrané, nudné a zcela bez fantazijní. Což by na většinu vlků sedělo. „Ne... Jsem vlk, stvoření na čtyřech nohách, vyju na měsíc - někdy, žeru maso a někteří, zvláštní jedinci se dokonce združují do smeček nebo aspoň... Er... Do párů...“ oklepal jsem se při pomyšlení na obě dvě věci.
Kdybych mohl, začervenal bych se, ale já nechtěl a navíc jsem nemohl. „Jak milé...“ pronesl jsem nakonec bez toho, aby se kamenná tvář změnila nebo abych dal vůbec najevo to, že se mě to nějak pozitivně dotklo. Spíše negativně. Hlavu jsem otočil nejdříve doleva, pak doprava, rozhlédl se, nasál pachy a nakonec vyšel směrem, odkud se linul pach vody. „Pojď...“ přikázal jsem bez zájmu. „Chci tebe a tu rybu mít z krku do jara...“ rád bych svoje dluhy splatil ještě ten samý rok, pak se už blbě vlci shání - chípnou - a navíc se dluhy blbě pamatují.

//Řeka Kiërb

//Třeští mi z rodiny hlava, pardon za překlepy, krátkost atd. -.-

Jak jsem čekal, Vločka se rozhodla odejít, kvůli smečce, samozřejmě... Pitomá věc, která tě uzemní, zničí tvoji svobodu a přinutí tě dělat věci, které ani dělat nechceš... a proto jsem byl tulák. Nebo také kvůli tomu, že přidání mé osobnosti do smečky, by svět skončil dříve, než je původně plánováno. Kdo by chcípnul dřív? Já? Smečka? Nebo by prostě svět bouchnul? mohl jsem začít přijímat sázky... A taky jsem už mohl jít vyhledat nějakou smečku, je jich dost, neustále musim obcházet pitomá území a prodlužuju si tak cestu od bodu A do bodu B, protože smečka si prostě řekla "Á... To je moje! Nechoď sem nebo ti ukousnu řiť!"
Už jsem si myslel, že to bude úspěšná noc, že si lehnu, usnu, přetrpím hloupý sen, který posléze zapomenu a probudím se zcela "svěží" do nového dne, zakleju, užiju si naposledy chuť vlčete ve své tlamě, posléze přebiji chuť chutným králíkem nebo lépe rybou, někam se projdu a zase se odeberu ke spánku, protože tak jsem to prostě měl rád. Takže dobrou, Meinere... popřal jsem si dobrou noc, naposledy se zavrtěl, připlácl uši k hlavě a zlehka dýchal.
Možná bych se i vyspal, možná bych měl dobrý den, ale někdo mi to prostě nepřál... Někdo ke mně přispěchal, rozhodl se, že promluví mým směrem a nedovolí mi usnout. Jdi do háje... zaklel jsem k vlku dříve, než jsem otevřel oči a zareagoval, o-koho-to-vlastně-jde. Pro mé překvapení to byla černá vlčice jménem Lievenne, ale změnila se. Tedy... Nějak se rozhodla, že za uchem bude nosit růžovou kytku. „Hm... Milé...“ zabručel jsem si tiše pro sebe, zatímco jsem zvedal mokré tělo ze země. Oklepal jsem se, abych ze sebe vytřesal přebytečnou vodu - a přitom ji naházel na ostatní v mé blízkosti.
„Fajn... Nerad se opakuju, ale jsem Meinere... A jo, furt si pamatuju, že ti dlužim polosežranou rybu, nezapomínám... A jo, byl jsem moc na sluníčku, vybedl jsem a jo... Začal jsem plesnivět...“ chtěl jsem si tu pitomu už odpustit...