Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pootevřel jsem nechápavě tlamu, vážně ten vlk nazval vlčici "Kočko"? To mi tak trochu nesedělo, byla to blbost. Jak mohl vlk o vlčici žít, že je Kočka? nebyla to urážka? Asi ano... Nebo je ten vlk prostě labilní... nebo také oboje. Ten vlk se každou chvíli podobal čím dál tim více mému bratrovi, což bylo dost smutné...
Nějak jsem nepochopil, co vlk myslel naším rozhovorem, my žádný rozhovor nevedli, on jen prohodil pár slov a já pár dalších slov odseknul. Tomu se vážně nedal říkat rozhovor. A ani s ním žádný rozhovor nechci začínat, mlasknul jsem si pro sebe, zvednul se ze země a myslel si, že odejdu. Byl jsem k tomu více než připravený, už jsem je pátral po místě, kam bych se vydal, ale nic mě nenapadalo, to tu s ním nakonec zůstanu? kníknul jsem si pro sebe, psychicky se na to začal připravovat. Sedl jsem si jen pro jistotu o kousek dále, kdyby náhodou vlka popadl záchvat, že musí povalit dalšího vlka, ocas opět obmotal kolem předních tlap a čekal, jestli nějaký rozhovor bude vůbec chtít vést nebo si zdrhne někam za černo-bílou nebo tou bílou. Jedna moje část prosila, aby to udělal, ta druhá si tak nějak říkala, že společnost pitomého vlka je stále milejší, než společnost vlčice. „Jsem vážný vždycky...“ což si ostatně mohl i všimnout, můj výraz se vážně skoro nikdy neměnil.
Ten vlk chtěl vážně slyšet, co si o něm myslím? Jen na vlastní nebezpečí, upozornil jsem ho. Pokud však nečetl myšlenky, měl smůlu. „Ne. Myslim si o tobě, že si tím kompenzuješ to, že jsi vychová od těch nejpřísnějších. Nevyhrál sis jako malej, tak to děláš teď a moc dobře víš, že kdyby to viděli vaši, tak je šibne, protože tohle z tebe nechtěli.“ moje máma ze mě chtěla mrtvolu... A taky žiju a chci žít dlouho... Takže jo, tohle jsem tak trochu chápal.
Na krátkou dobu jsem na něho vycenil zuby, nebyl si totiž schopný zapamatovat jméno o sedmi písmenech. „Meinere... Sezame...“ houknul jsem si tiše. Pokud jsem to tedy vyslovil správně. Ale byla to jeho vina, na můj vkus mluvil prostě rychle, spěchal snad někam? Já ne... já měl času dost.

Vážně jsem byl nazván "panem Mrzoutem"? Nechápavě jsem k hnědému vlkovi stočil zrak, můj pohled musel vypovídat o všem - nechápal jsem, proč jsem zrovna já byl nazván bručounem, když jsem... Možná jsem vážně Mrzout... zasekl jsem se v půlce myšlenek, vyloučil uražení a spíše přijal to odporné oslovení. Ale jinak se jmenuju Meinere, díky ti... Suzane? Suzame? Sazame? Suzume? za optání... trochu jsem se zasekl nad vlkovým jménem, přeci jen nebylo podstatné k mému životu, tak jsem si ho nezapamatoval... Z velké části. Mohl bych se zeptat, ale není to zbytečné? zasténal jsem si tiše pro sebe. Zcela jsem ignoroval, že se nejspíše vlkova slova týkala přímo mě, možná bych měl litovat anebo také ne... Zase nemusim slyšet všechno. Musim! jak špatné by tedy bylo zeptat se vlka, co to vlastně říkal?
Párkrát jsem pro sebe zamrkal, nechal jsem to pro tentokrát být a zaměřil se na jejich slova. Tedy na vlkova, vlčice zmlkla. Zaslechl jsem akorát něco o rozpadu a poté... Poté i druhá vlčice prostě odešla a já zůstal sám s oním vlkem. Tiše jsem si pro sebe mlasknul, to mi vážně chybělo...
Jenže, odešly vlčice a já byl tedy jedinou společností. Nejdříve začal s tím, že mohu být rád za jeho zásah. Vážně? Myslím, že bych se bez tebe obešel... zasyčel jsem si tiše, zamračil se, ale jen krátce. „Nemyslim si, že bych byl kaput... Já ji ani nechci.“ uraženě jsem pootočil hlavu do strany. Sice jsem řekl, že ano, ale... Tomu se říkalo lži, no ne? Lži, tkeré nikomu neublíží.
„Jsme mrzutější déle, než ty jsi na světě.“ (//a to je starší jen o 9 dní :D) odseknul jsem s otočením hlavy do stranu, nepotřeboval jsem být nazývaný Mrzoutem. Nelíbilo se mi to, ač to sedělo. „Jmenuju se Meinere...“ zavrčel jsem si tiše nesrozumitelně.

Někde uvnitř jsem musel ocenit tu vlčici, že nepadla vlkovi kolem krku, jen kvůli tomu, že ji vysekl pár vážně divných poklon, kterou nikdo nemohl brát za normální. Natož vůbec nějakou pěknou. Obecně se ten vlk choval dost divně, tys měl bejt vlčice, ale něco si to na poslední chvíli rozmyslelo, protočil jsem nad ním očima s povzdechnutím se posadil, ocas obmotal kolem tlap a hlavu otočil někam do neznáma.
Ta bílá vlčice udělala dobře ve dvou věcech. 1) Poradila hnědému vlkovi, aby přestal provokovat. Ten zmetek však nepřestal... Smutné a otravné. 2) Odešla. Mnohem lepší, o jeden problém a jeden pár očí méně.
Díval jsem se někam na tmavou oblohu, myšlenkama byl někde zcela jinde, lehce si pobrukoval, a takhle to šlo až k tomu, než mě onen hnědý vlk oslovil, že bych si měl na vlčici dát pozor... Nebo něco takového. „Rada nad zlato,“ odseknul jsem sarkasticky. To sám bych nevěděl, ale... Dávat si pozor na vlčice nebo snad na jejich city? Ne, děkuji vám... To bych si raději promluvil s mámou. Nebo t radši oboje nechme být, smetl jsem tyhle dva problémy z imaginárního stolu a věnoval se tomu stále stejně barevnému nebi.
Prej jsem gurmán... Zakýval jsem nad tím hlavou, nebyla to snad pravda? Já si rád vybírám, co do tý tlamy strčim. A to nebude jenom tak! odseknul jsem si. Hlavu natočil k vlčici a zpozornil, vypadalo to, jako by toho vlka měla dost. Poslouchal jsem ji, přimhouřil zrak a vyčkával, jestli ho zakousne či tak. Sice se mi rvačky prostě příčily, ale zabít takového otravného vlka, co říkal, že je královského rodu? Klidně bych ji i nabrousil tesáky.

// Post o ničem ^^

Nejdříve jsem přemýšlel, zda si mám udržet svoji relativně vážnou tvář nebo se po dlouhé době od srdce a upřímně zasmát nad tím, co bylo kolem mě. Jeden hnědý vlk, co se snažil snad dvořit zcela cizí vlčici, která očividně neměla zájem. Bod. že by nějaká vlčice nestála o pitomce, co ji bude uctívat jako bohyni, přesto, že by si o ní měl jen čistit tlapy? No, pak tu byla ta bílá vlčice, co si snažila očistit tlapky, jen protože jsem naznačil, že je špinavá, správně. ve své mysli jsem se povýšeně usmál, ona... Ona totiž teoreticky poslechla můj nevyslovený rozkaz, aby se očistila. Nebyl to rozkaz... Byla to jen narážka, ale vzala si to k srdci... Bod pro tebe, Meinere! v té chvíli jsem na sebe byl právoplatně hrdý. Naší skupinku pak uzavírala černo-bílá vlčice s magnetovýma očima, co o hnědého nestála, ale nedávala to znát. Zatím jen odmítla říct své jméno, což mohlo vadit jen hnědému vlkovi. Já se spokojil s oslovením "černo-bílá", "magnetové oči" a při nejhorším: "Ty."
Usadil jsem se na zem, zajímalo, co všechno dokáže ten hnědý vypustit z tlamy a zároveň mě zajímalo, co udělá ta bílá, protože... Sakra, ona se kvůli mě očistila! Byl jsem ten stín v pozadí, podobně jako bílá a nevadilo mi to, byl jsem tím stínem celý život, jeden den navíc to určitě ještě vydržím. Jenže pak se zase vlkův zrak stočil mým směrem.
Pro dobo všeho živýho... Nečum tak na mě. zasténal jsem uvnitř sebe, na povrchu beze změni výrazu. Možná jsem jen rychleji zamrkal, ale to kvůli tomu, co ten vlk řekl. „Milostné vyznání? Děláš si ze mě srandu?“ ohrnul jsem nad tím čumák a pozvednul hlavu do vzduchu, vlčice, jakákoli, byla pod moji úroveň. „Vypadám snad na někoho, kdo by se snažil někomu říct, že ho má rád?“ já spíše vypadal na vlka, co někomu řekne, že by ho rád viděl oklovanýho od vran mrchožroutek...
Chtěl jsem využít nějakou, jakoukoli magii a vlka proplesknout za každou vteřinu, co na mě doslova visel pohledem. Nejdříve má srst, oči, pak vajíčko na krku. Přimhouřil jsem zrak, snažil se mu tím naznačit, že jestli bude ještě zírat, už se nikdy na nic nepodívá, protože mu ty oči nějakým způsobem vydloubnu a vyrvu jazyk. to možná jako první!
Začal kecat něco o tom, že vlčice očividně o moje vyznání - které se ani neuskutečnilo - nestojí. Páni, pan blesk... odseknul jsem si s protočením panenek. Pak spustil něco o zakázaném ovoci, což si nenechala líbit tamta vlčice. Ozvalo se zavrčení. „Já radši ryby...“ prohodil jsem jenom tak do větru. Ovoce... ovoce asi ne, děkuji.
Jeho poznatek a poznámka o tom, že mi stěží dokáže odolat mě donutilo zvednout se a ustoupit o několik kroků dozadu. „Přísahám, jestli ještě někdy řekneš něco podobnýho.. Urvu ti hlavu!“ vyštěknul jsem na něho s vyceněním zubů. Takže tam teď byla tichá vlčice, dva cenící zuby a jede vlk, co si zpečetil osud.
A byla tu otázka o mém kožichu... Nepřestával jsem cenit zuby a řekl první lež, co mě napadla. „Matka bílá, otec černej... Příroda byla na větvi, jsem prostě černo-bílej!“ Neřekl jsem tu lež už někdy? zněla mi totiž povědomě, ale to bylo v téhle chvíli úplně jedno. Jeho jméno mi bylo ukradený, je tedy zřejmé, že jsem na to nijak nezareagoval. krátký, výhružný pohled jsem hodil na bílou vlčici. Ptala se, jestli mají odejít. „Byla bys tak laskava:?“ ne, vážně to nebyl příjemný hlas, cedil jsem to skrze zatnuté zuby a přitom se snažil hnědého propálit zelenýma očima. Vlčice s magnetovýma očima se očividně snažila o podobnou věc.

Celý život jsem si stěžoval na otravné vlky, co se někam přicpou a odmítají odejít, přesto, že jsem byl na onom místě první, a tentokrát jsem tím vlkem sám byl. Snad každičký sval a veškerý rozum mi říkal, že se nemám zdržovat poblíže vlčic a raději si mám jít po svých, ale zase někde ta ukrytá část mého já se snažila dát vlčicím šanci a napravit svoji reputaci, i když to bylo marné, protože všechny vlčice jsou stejné a je to tedy s nimi marné. Akorát se tu ztrapňuješ! zaúpěla jedna část mého já bolestí. Vyhnal jsem ji tichým zasyčením a krátkým cukem celého těla. Vlčice se trošičku rozmluvila. Hlavu jsem otočil k nebi, poslouchal jsem a přitom vnímal jen tak na půl. Nejdříve jsem si myslel, že vlčice prostě ukončila svůj proslov, nedošlo mi, že ji někdo srazil k zemi, dokončil jsem to tedy za ni. „Kdybych odešel. Však už jdu.“ a myslel jsem to vážně, nepotřeboval jsem se zdržovat ve společnosti, kde mě někdo nechce. A kde nechci být já.
Otočil jsem hlavu po hluku a sledoval hnědo-černo-bílého pavouka končetin, chlupů, čenichů a ocasů. Byla to... Zábavná podívaná, ale můj výraz se podivuhodně nezměnil. Sledoval jsem, jak se snažili ze sebe vymotat a přitom děkoval všemožným, že jsem nebyl já ten vlk, co byl povalen na zem. Tahle srst si špínu nezaslouží! odfrknul jsem si a přitom se jen otřásl na pomyšlení, že bych měl schytat nějaké bahno na bílé tlapky nebo tu půlku těla. I na černou část se mi to příčilo. Nejzajímavější na tom asi bylo to, že se ten hnědý vlk, co tu vlčici srazil začal omlouvat jako by způsobil smrt všeho živého a ne pitomou srážku s vlčicí. Bože... Ten to zase zveličuje... pravdou však bylo, kdyby srazil mě, já bych to sakra zveličoval a chtěj od něho líbat tlapy. Uvědomuješ si, že je tu další vlk? obořil se druhý hlásek s odstupem a spíše štítěním. „Sakra, že jo...“ zašeptal jsem si pro sebe s odstupem od obou vlků. Jen přestal plácat něco o kráse vlčice, upoutal zrak na mě.
Tak to mi chybělo, zavrčel jsem si pro sebe, na povrchu jen se zamračením. Nenáviděl jsem jakékoli pohledy na mně, byly tak... Bolavé, vážně bolely.
S jedním pohledem bych se možná ještě vypořádal, ale pak se tam dopotácela další vlčice, čistě bílá... Vlastně trochu špinavá. Fuj... taky když má bílou srst, tak se může udržovat čistá, ne? Základní úkony hygieny asi vlčice fakt nezvládají... poznal jsem už dost příkladů, abych tuhle teorii mohl potvrdit. A i ona mě sledovala! Další zamračený pohled k bílé a nakonec pomalé otočení hlavy k černo-bílé, co chtěla, abych vypadnul. A ostatní? zeptal jsem se provokativně.
Místo pozdravu jsem jen tiše zabručel, nic více po mně chtít nemohli. Zbav se jich! rozkázal jsem sám sobě, zhluboka se nadechl a započal svůj "srdcervoucí" a tak dojemný proslov, že jsem možná někde ucítil i nějakou emoci. Možná! nejdůležitější slovo v uvozovkách... Trojtých uvozovkách. „Jestli omluvíte, hnědý a přírodně hnědý,“ narážel jsem tim na špinavé, hnědé tlapy vlčice. „Momentálně tu vedu jakýsi předlouhý a srdcerivný rozhovor s onou... S tou takzvanou lady,“ nějak mi nedošlo, že neznám jméno oné vlčice. „A vážně nemám odvahu,“ kec, „o tom mluvit před dalšími. Můžete se tedy odebrat o pár - set - „metrů dále?“ mluvil jsem co nejlépe jsem uměl. Ale všechno to byli lži... Jen jsem chtěl mít zase u někoho dluh... tentokrát za odstranění nemilé společnosti.

I když byl hlas vlčice zcela cítit nezájmem, nějak jsem v něm prostě automaticky vycítil špatně skrývanou nenávist. Byl bych mnohem raději, kdyby vlci tu automatickou nenávist vůči mě samému prostě neskrývali, ušetřili by sobě, tak mě trápení a zbytečné kecy. „Já jen překypuji dobrými nápady.“ odseklnul jsem stroze. Nikdy jsem dobré nápady nemíval - vlastně jsem neměl žádné nápady, protože jsem nic nepodnikal a tak jsem nápady ani nepotřeboval - ale když byla možnost, prostě jsem něco podobného řekl. Stejně to každému bylo jedno.
Měl jsem odejít, možná jsem to i naznačil, ale proč? Moje lenost zase převládala a nechtěl jsem se podmanit vlčici jen kvůli tomu, že ona byla u jezera první. Přeci jen, já taky nebyl u té srny předtím první a kdo měl narvané břicho? Správně, černo-bílý měl narvaný břicho a vlčice mohly utřít čumáky. Ale byla to jejich vina, já pouze žral, ony se haštěřily o někoho, kdo o ně neměl zájem... A o kterého nakonec ani ony neměly zájem... což bylo to nejdivnější, co mě mohlo v životě potkat... Dvě podivné vlčice, co se ke mně nejdříve měli, ale pak mě nenáviděli... Ostatně jako celý můj život. hned se mi totiž vybavila jména dalších dvou vlčic, u kterých jsem to měl stejně. Ale tady jsem tu nenávist i vracel.
„Pááni...“ protáhnul jsem ty hlásky co nejvíce jsem dovedl. Hlavu jsem otočil k té černo-bílé vlčici s magnetovýma očima a nahrbil "obočí." „Ještě existujou vlci, co se nechtěj hrabat v hlavě a historii druhých? Vysekávám ti poklonu.“ bez zájmu a jen obrazně. Nikdy bych před nikým nepoklekl.

Chtěl jsem si pokračovat ve svém monologu, možná si i začít odpovídat a tím ten monolog vynést do výšin. Třeba by to ani nebylo tak divné... Černá a bílá, prostě dva vlci v jednom, jak se snaží spolu diskutovat, ale mají jen jeden hlas, tak se prostě musí střídat a nemohou si skákat do řeči nebo se od sebe při hádce oddělit a odejít každý svou vlastní cestou. Tak rád bych v tom rozhovoru pokračoval, když totiž nemohu mluvit s někým inteligentním, sobě rovným, který by se nenechával ovládat geny, pohlavím nebo třeba jen city k ostatním, musím mluvit sám se sebou a spokojit se s tím. Nebo do konce svého mizerného života mlčet a tim uspokojit i všechny ostatní. Přeci jen chtěli, abych držel tlamu, ale já nechtěl. Nechci mlčet. Nevadí mi mluvit, jen v tomhle světě není s kym... smutná pravda. A když takový vlk existoval... Pocházel ze smečky, který musel sloužit nebo měl partnerku... Nebo to prostě byla vlčice. Takže jsem odsouzen k doživotnímu mlčení... krátce jsem se nad tím zamračil, poslouchat do konce svých dnů jen sám sebe? Ne... To taky dvakrát nešlo.
Pro mě až infarktová chvíle přišla, když se za mnou ozval hlas. Myslel jsem si, že si zmizela! okřiknul jsem vlčici, ale je ve své hlavě. Otočil jsem s ledovým klidem hlavu dozadu, přimhouřil zrak a kouknul na ni. Vážně tam byla, nebyl to jen další z mých bludů a přelodů... „Netušil jsem, že tu si... Kdybych to věděl, neseděl bych tu a raději bych odešel.“ natolik hloupý jsem nebyl. Nepotřeboval jsem, aby někdo slyšel mé myšlenky a už vůbec ne, pokud se to týkalo vraždy mé matky nebo jakékoli jiné vraždy. Stejně si moc slabý a měkký na vraždu kohokoli... a byla to pravda... Zabíjení, rvačky, jenom ublížení.. Ne. Jednou a provždy prostě ne.
„Máš jinak snad problém s mými myšlenkovými pochody o rodičích?“ odfrknul jsem si předtím, než jsem se zvedl ze země, oklepal se a opět byl připravený k odchodu, protože tvoje místo není nikde. už jsem se o tom přesvědčil mnohokrát.

Ta slušnost a a maličká kapka vychování, která se každým dnem rychleji a rychleji vypařovala, a navíc byla někde velice hluboko v mém těle mi říkala, že bych se měl odklidit alespoň o dobrý půl kilometr dál, kde bych se měl na chvíli usadit, rozmyslet si, co chci vlastně nadále dělat - kromě návštěvy Života pro přání ohledně čtení myšlenek - a kam vlastně chci jít. Případně koho si chci rozhádat a znepřátelit. Jenže ta kapka slušnosti byla vážně utlačována drzostí, leností a nezájmem o přání a požadavky druhých. Prostě jsem zůstal tam, kde jsem se napil, aniž bych nějak vnímal, že je ta vlčice pořád poblíž. Ustoupila dál, tak jsem si myslel, že prostě odešla, protože nějak vycítila, že tvrdohlavec a ignorant, jako jsem byl já, prostě neodejde, ani kdyby ho na nože brali.
Posadil jsem se na vlhkou zem, obmotal dvoubarevný ocas kolem dvoubarevných tlap s zelenými žilkami, napřímil se v zádech, našpicoval uši a díval se přes jezero někam do dálky. Už jen matně jsem vzpomínal na dobu, kdy jsem sem přišel, odkud, kam jsem měl namířeno a proč jsem se tu vlastně "usadil." Kvůli Lauře... poradil mi ten jeden hlas. A měl zase pravdu, potkal jsem zde Lauru a myslel si, že by vše mohlo být takové, jaké bylo. Ale místo toh se vše zvrtlo a já zůstal v jejím srdci nenáviděný. Stejně jako ona v mém. Může si za to sama. zavrčel jsem si tiše pro sebe, protože to byla pravda. Ošklivá pravda. Nenáviděla mě od narození... sice na to nevypadala, ale já to tak cítil.
„Možná by ses zase mohl někam vydat... Do dálky, do neznáma... Nebo se vrátit po vlastních stopách. Ale kudy jsem přišel?“ zeptal jsem se sám sebe. Mluvil jsem k sobě, ale mluvil jsem nahlas, což samo o sobě bylo divné. Nebylo by to chytré... odpověděl jsem si v hlavě, přimhouřil zrak a pociťoval opět v nezahojené jizvě nepříjemné pálení. „Pokud není už dávno mrtvá... Jednou ji za to, co mi provedla zabiju.“ neznělo to, ale byla to přísaha. „A klidně ponesu následky a nálepku, že jsem vrah vlastní matky,“ kamenná tvář se mi na krátko chvíli změnila na ďábelský, nepříjemný úsměv, který bolel ze všeho nejvíce.

// Východní Galtavar

Slunce při mé cestě vykouklo ještě párkrát a ani jednou se mi to nelíbilo, už jen kvůli tomu, že půlka těla neustále mrzla a ta druhá se ihned ohřívala a nebylo zrovna nejhorší s tou srstí žít. První a poslední výhoda černé srsti... nikdy bych si svou srst nenechal vrátit, ale přeci jen to teplo jsem měl raději, než zimu. Už jen kvůli tomu, že já prostě neměl srst stavěnou na zimu. Nebyla teplá a huňatá, spíše řidší a drsná na dotek. Ani trochu pro vlky příjemná... A přesto jsem ji miloval více, než kohokoli jiného nebo dokonce sebe samého. Třeba proto, že sebe ani rád nemáš, což byla docela trefná poznámka od jednoho hlasu v mé hlavě. Vlastně to byl můj hlas, ale mluvil na mě ve třetí osobě... Takže ani tak trochu nebyl můj, ale prostě někoho, kdo na mě mluvil uvnitř sebe. Ani nezněl jako můj hlas, když jsem mluvil nahlas, bylo by tedy možné, že patřil nějakému cizinci? Třeba vlkovi, co bravurně ovládal čtení myšlenek a nějak se mě celý život držel s tím, že se mi takto nabourával do hlavy a mluvil na mě? Jestli ano, ukaž se mi.... zasyčel jsem s vyceněním zubů do prázdna. Nikde však nikdo, alespoň ne v mé blízkosti, ani ne daleko, ani ne blízko byl vlk. Černo-bílý, hubený, žádná koule něčeho jako jsem byl třeba já... Ale... Já byl obecně váhově větší, než ostatní, což se už nedalo říct výškově. Zimu na tebe! zašklebil jsem se nad sebou samým. Nikdy jsem v zimě netrpěl, což byla docela ironie, v zimě jsem si totiž dokázal nabrat zásobu tuku a nevyužíval jsem tu, co jsem si nabral přes léto. V létě jsem nikdy moc nežral...
Vlk... Eh... Vlčice, je jich strašně moc! se také hodlala v jezeře napít, udělal jsem to samé, hledal jsem však nejvhodnější místo, kde by na břehu nehrozilo, že si ušpinim bílé tlapy a zároveň takoví místo, kde vypadala vodě nejčistěji a nehrozilo by, že naberu do tlamy hlínu. Takové místo se nacházelo poblíže vlčice, zatnul jsem zuby, přeci nevyjedu na cizinku, takový hlupák jsem nebyl. Věnoval jsem se svému, sklonil hlavu k jezeru a napil se. Chladná voda mi stáhla hrdlo, zakroutil jsem hlavou, nakonec však otřásl celým tělem a vícekrát se z jezera napít nehodlal. Ale ryby... zasténal jsem hladově. „Raději hladovět než umrznout!“ zamumlal jsem si pro sebe tiše, udělal několik kroků od jezera a byl odhodlaný, že tuhle zimu prostě do vody nespadnu. Stačilo to minulý rok... Ztrapnil jsem se před Morfeusem... což pro mě bylo i horší, než spadnutí před vlčicí. Jejich názory mi byly ukradené - což i Morfeusovi, ale on byl alespoň vlk...

// Východní hvozd

Počasí odpovídalo vlastně i mé náladě nebo jsem si to myslel, dokud poprvé nevykouklo sluníčko a já pochopil, že takhle dobře se rozhodně nemám. Měl jsem náladu pod psa... Pod vlka. Hlavu jsem držel skloněnou, div jsem čumákem neryl k zemi, ocas svěšený, našlapoval jsem tak, že jsem spíše tlapy tahal za sebou. Ani jsem nebyl schopný udržet oční víčka otevřená, oči jsem měl skoro zavřené, tlamu pootevřenou a tiše jsem si pro sebe funěl. Vlčice... Přihlouplé vlčice... Kdyby se tenhle svět bez nich obešel, zavrčel jsem si, zvednul hlavu a zamračil se jako nikdy. Všechny svaly se mi napjaly, což byl ten nejsložitější pohyb dne. Všechno by hned bylo lepší! dokončil jsem svoje klení a proklínání vlčic.
Vycenil jsem zuby, povolil zaťaté svaly a pokračoval dál v cestě. Dostával jsem žízeň a hlad, ale žízeň byla větší, takže jsem se rozhodl jít k tomu velkému jezeru, na které jsem měl vzpomínky týkající se jídla a také vlastně i vlčice. Jedné, ale rozhodně to s ní nebylo tak zlé jako s těma dvěma v lese. Také jsem tam našel to malé, dračí vajíčko... Jedno pozitivum... sklonil jsem hlavu, podíval se na své vajíčko a kráčel dál.

//VVJ

// Berte to pozitivně! :D Tento rok má vyjít alespoň pokračování Rytíře sedmi království! ^^

Cítil jsem, jak se jedna moje část ošila a přitom začala křičet na tu druhou: Copak se necháš okřikovat... Vlčicí? to poslední slovo znělo tak povýšeně a zároveň se tomu snažil i vyhnout. Chápal jsem ho. Poslouchat, nechat si rozkazovat nebo se jen podmanit vlčici bylo pod mojí úroveň. Nadzvednul jsem hlavu, zatnul zuby a procedil skrze ně něco ve smyslu: „Budu zticha, až se mi bude chtít.“ to se mi sice chtělo většinu času, ale to vlčici mohlo být jedno. V té chvíli to navíc nebylo ani trochu důležité. Důležité bylo to, že jsem těma vlčicema byl ztrapněn, od jedné jsem určitě musel chytit i blechy a na místech, kde mě olízli jsme už cítil, jak mi odpadává srst. „Tobě ještě nedošlo, že o mě se nikdo dělit nebude, nebo co?!“ odsekl jsem k té hnědé vlčici, co mi ještě před chvílí byla moc blízko. Zvedl jsem se na nohy, udělal několik kroků do strany, tam se znova posadil se zamračeným výrazem a hořkostí na jazyku.
„Nepodstatné? Jídlo je to jediný podstatný!“ zavrčel jsem si jenom tak pro sebe do země. Všechny svaly v těle jsem měl napnuté k prasknutí, v hlavě mi tepalo, tohle nebyla fajn chvíle. Byl jsem... Jako zase na tom moři, všechno se houpalo, ale tady jsem nebyl chvíli nahoře a dole, ale středem vesmíru a najednou zase tim co za všechno může. Takže minuta slávy a poté zase ničemou... celej můj život šel vážně od desíti k pěti.
Strakatá chtěla vysvětlit, co se vlastně stalo, hnědá z toho vlastně obvinila mě. Že se do mě zamilovali, ale prosil se je o to někdo? Ne... Nikdy jsem se neprosil o žádnou lásku, vlčici nebo jenom náklonost. „Jo... Jsou v tom vaše pitomý geny a potřeby mít nějakého idiota, co by se o vás postaral...“ takže ne, nic zvláštního to nebylo. Byla to jen jejich potřeba. S pohledem někam jinam jsem se zvednul ze země, oklepal se a už vyhlížel nějaké místo, kam bych se nadále vydal. Neměl jsem zapotřebí, aby mě někdo urážel přímo před čumákem, bylo to... Ponižující.
Není úžasný ani ničím výjimečný. zopakoval jsem si její slova v hlavě. Bolelo to, ale na povrch jsem to jako vždycky nedal znát, držel jsem si stále kamenný výraz, jak tomu bylo již dlouho. Nedokázal jsem prostě dát najevo, že se mě něco dotklo nebo se mi to vrylo do paměti, i když tomu tak prostě bylo. Ta hnědá partnera měla a přitom, přitom dělala to, co zrovna udělala. V té chvíli mě zrovna přepadla potřeba onoho tupce najít a zeptat se ho na názor ohledně téhle situace, ale ať jsem byl sebevětší podrazák a zmetek, tohle bych asi neudělal...
„Jo... To by i fajn bylo...“ přitakal jsem souhlasně. Představil jsem si všechny ty, co mě nesnášeli, které jse i nutil mě nesnášet... Oni by se usmívali a já byl mrtvý. Sice jsem si přál, aby to vše bylo naopak a já se tedy mohl dívat na jejich mrtvoly... Ale... I tahle možnost zněla fajn. Otočil jsem celé své tělo k severu, moje práce totiž byla dokonána. Donutil jsem už nevím jak dvě vlčice, aby mě neměly rády, abych já neměl rád je a nic víc jsem nepotřeboval. Nejdříve jsem jen šel, pohled upřený do země a postupně jsem zrychloval.

//Východní Galtavar

Začal sr mi nadzvedávat žaludel a k tomu všemu ještě mandle. Nerval jsem se a neylburpvna šťastný, že se perou ostatní. Dokud to jako bitka nevypadala,nevadilo mi to, ale ta hnědá vlčice, chtěla, aby ji pustila. Začalo se mi to příčit. A to dost. Ničí se kvůli nikomu... poznamenal jeden hlásek vcelku na miou poznámku proti mé osobě, ale neměl jsem mu to za zlé. Stále jsem totiž nic nebyl.
Jenže pak ta strakatá prohlásila, že si hnědá ma smraďocha - tedy mě - nechat. Zamračil jsem se, nesmrděl jsem, nebyl jsem smraďoch, měl jsem totiž jméno, které. Té chvíli bylo zcela irelevantní.
Dokonce i hnědá mě nazvala smraďochem, což mě donutilo zamračit se ještě víc. "S dovolenim... Ale já nejsem klacek, co si můžete lobovolně přehazovat." procedil jsem skrze zaťaté zuby, protože tohle přehazování si mě, jako bych tu ani nebyl se mi nelíbilo. "A srnu jsem si taky ukradl já" a kdybych trochu potrénoval neviditelnost, už bych byl v trapu a nemusel řešit tuhle připitomělou situaci
A nemusel bych poslouchat, jak mě nevim co miluje a zároveň nazývá smraďochem! zavrčel jsem si nakonec s ošitím celého těla.

Tak samozřejmě, že mi záleželo na tom, abych byl krmenej od rána do večera, ale přeci jsem to nemusel troubit do celého světa. To, že rád jim na mě muselo být vidět. Každopádně jsem to řekl, bylo to venku a to mi vysloužilo ránu přes čumák od té strakaté vlčice. Co si dovoluješ?! chtěl jsem už na ni zařvat, nazvala mě totiž sposťákem a hned na to mě olízla mokrým, drsným jazykem, který měl prpstě zůstat v tlamě. "Jak si-" chtěl jsem se na ni obořit, ale v tom do mě vrazila hnědá a udělala t samé. Další jazyk na mé tváři! Vlčice! vyštěknul jsem plašeně. Potkal jsem mnoho různých vlčic, ale žádné, zdůrazňuji ŽÁDNÉ se mě ani nedotkly... Jazykem.
A popravdě jsem za to byl rád.
Strakatá ustoupila a já cítil jakousi poloviční výhru nad vlčicemi a nad olizováním. Což bylo dost nehygienické a tak trochu jsem cítil, že mi cizí sliny spalují srst. Moji krásnou srst! kníknul jsem si strhaně. A ještě k tomu se o mě vlčice otírala. Jal mohla? Jak se na mě mohla tak sápat?! Ale krmila mě, což nijak neměnilo to, že ta slova byla na zvracení a nesmyslná. Ale já nemiluju... obeznámil jsem ji ve své hlavě.
Po zemi jsem se začal sunou opodál a udělal jsem dobře. Začala totiž další rvačka. Ale tentokrát pomocí magie, i když jsem nepochopil, co tp vyvolalo...
"Já..." měl jsem pocit, že bych se do toho měl vložit, ale nevěděl jsem co mám jak říci... Možná něco ve stylu "já vás nemiluju. Ani mě nepřitahujete" nebo co jako? Mlč... poradil mi hlásek, přikrčil jsem se, těkal pohledem z vlčice na vlčici a snažil se být zase neviditelným. Marně.

Pomalu, ale zcela jistě jsem začal chápat přísloví, které sice nevim, jak znělo, ale pokednávalo o třech vlcích, jedné bitce a jednomu vysmátému. A to já jsem ten vysmátej! pronesl jsem plný pýchy, i když jsem se tvářil kamenně, ale to také nikdo nemohl vidět, což byla docela ironie. Vlčice se hašteřily s vědomím, že jsou sami - takže to přísloví teoreticky ani neplatilo...
Odtáhl js si tu srnku dál od vlčiv, zašvihal ocasem a pustil se do nohy, kterou jsem ji tahal pryč. Zvedl jsem hlavu s koukem masa v tlamě, když jsem zaznamenal ticho a čtyři oči na mém těle. A teď jsi v háji... něco mi říkalo, že má neviditelnost již nefunguje a zloděj oné srny je tedy vidět. Bez rozkousání jsem spolknul kus masa, dusivě si zakašlal a bylo to v pohodě. Což se však nedalo říct o mé situaci. Zloděj odhalen a dvě agresivní, přitloublé vlčice, co mě rozthají na tisíce černých a bílých kousků. "A jsem v kelu..." zamumlal jsem si pro sebe s trhnutím celého těla.
Ale podivuhodně se nic takového nestalo. Ba naopak! Hnědá vlčice se ke mně přikradla, urvala kus masa ze srny a k tomu využila mého nechápavého výrazu s pootevřenou tlanou, aby mi tu srnu narvala až do žaludku. Vyvalil jsem na ni oči, měl co dělat s tím, abych se s nedobrovolným soustem vypořádal a přitom sledoval dění okolo sebe.
Nevim, co jsem použil za kouzlo a sakra, že jsem se ho nenaučil používat dříve! Ale vlčice se začali hádat a strkat, že by se to týkalo jídla y nebylo divné, ale ony se hádaly o mne!
Nechápal jsem, ale co, přikrčil jsem se k zemi, po očku sledoval výhružky, nadávky, urážky a dalši, a přitom se snažil nasnídat. Tak tohle m nikdo neuvěří! zakřenil jsem se a čekal na pokračující představení. Pravou tlapku na tu hnědou! nakrmila mě... Jiný důvod nebyl. Byl bych s kýmkoli, jen pro snídani, oběd a večeři přímo do krku.