Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Jedlový pás

Nechápal jsem, jak jsem se mohl k té nazelenalé jeskyni vydat poprvé, zvědavost nikdy moje nebyla, rád jsem se držel tam, kde to bylo bezpečné a okoukané. Ale beru to, šel jsem ke Smrti, ona mi za drahokamy vylepšila magii země, já si odnesl pár fóbií a vydal se přes půlku světa za jejím bratrem. Proč sakra nejdu za ním? On byl aspoň hodný… na rozdíl ode mne.
Začínal jsem poznávat ty stojaté kameny, stále se jim vyhýbal, aby se při mém štěstí nestalo, že nějaký spadne a spojí mě navždy se zemí. Dopadl bych jako brouk, kterého rozdrtil nějaký znuděný vlk. A pak jsem spatřil ten hladký kámen, z kterého bylo tvořené sídlo Smrti, se zelenými žilkami. Podobné žilky se nacházeli i v mé srsti, chvíli jsem sám sebe porovnával s kamenem a zcela zapomenul na to, proč jsem se vlastně k té jeskyni blížil. A stejně jsem hezčí, zašklebil jsem se na tu horninu, zašvihal ocasem, otočil svůj směrem ke vchodu a prošel jím.
Jen jsem se ocitnul jednou tlapou v jeskyni, jako by celé mé tělo ztěžklo. Přikrčil jsem se k zemi, ocas stáhnul k tělu a uši připlácnul k hlavě. Jestli odtud vyváznu jen s jedinou pohmožděninou… Svojí výhružku jsem dokončit nemohl, co bych zmohl proti Smrti? Nic! Je to Smrt, je nejmocnější – možná, že je Život silnější, ale Život v té chvíli byl na druhém konci světa, a tak by mi asi těžko pomohl. Musel jsem se tedy spolehnout na svůj… Šarm. Nebo dostatek krásných kamenů, kterýma u vlčici udusim. Druhá možnost byla přeci jen pravděpodobnější a dokonce se mi i více zamlouvala. Ale dopadne to naopak… To tobě ty šutry narve do krku, pak tě shodí ze srázu a ty se dole rozprskneš, jako ptačí vajíčko, co spadlo ze stromu, zašklebil jsem se nad tím, zatřásl hlavou, prozkoumal místnost, v které jsem se objevil před půl rokem a očima hledal ony shody, kde jsem minule Smrt potkal. A tentokrát půjdu dál od nich, posledně jsem málem spadnul! pravda… Velice nemilé.
Stál jsem pár kroků od vchodu, poslouchal praskání zeleného ohně, divil se, že ještě nevyhasnul, protože tu posledně byl také a prohlížel si i kameny, které byli upevněny ve skále. Párkrát jsem do nich rejpnul drápem, jestli bych je náhodou nemohl nějak dostat ven, ale nešlo to, holt jsem další drahokamy pro Smrt nezískal… Ach… Smutné… Jednou jsem se zhluboka nadechl, v tiché jeskyni to udělalo docela rachot, takže jsem už pro jistotu nevydechl, ještě bych na sebe upozornil, to tak!
Došlapoval jsem na polštářky, blížil se ke shodišti a pomalu po něm začal lézt nahoru, dával jsem pozor, kam šlapu, rozhlížel se přitom kolem sebe a modlil se za to, aby měla Smrt dobrou náladu nebo lépe, kdyby nebyla doma a měla tu nějakého přívětivějšího zástupce, co by mi také mohl dát něco zadarmo.
Bohužel, jen jsem vyšlápnul poslední schod a rozhlédl se, spatřil jsem Smrt, jak prochází podél zdi a o jeden výklenek se drbe na zádech. „Smrti?“ oslovil jsem ji, abych nevyzněl, jako hulvát, že ji jenom tak vlezu do domu a neupozornim na sebe. I přesto, že jsem nezněl nijak nesnášenlivě nebo povýšeně, ona mě brala jako pouhého vetřelce, pomalu ke mně otočila hlavu a tvářila se jako naprostý šílenec. Sklopil jsem strachy uši ještě více k hlavě, nahrbil se, ocas stáhl mezi nohy a sklonil hlavu, abych ukázal, že jsem podřazený. „Co chceš?! Vypadni! Neotravuj!“ vyjela na mě ihned, odstoupila ode zdi, vycenila na mě svoje tesáky, ale držela si ode mě určitou vzdálenost. Což jsem byl více, než rád. „Smrti.. J-á… Přinesl jsem ti kameny,“ zasekl jsem se uprostřed věty, snažil se najít slova, ale nenacházel je, což zapříčinilo tomu, že Smrt ihned moje slova pochopila jinak. „Přinesl si mi kameny?! Jo tak to ano! Tady, tady!“ tlapkou poukazovala na jedno místo před sebou, až natěšeně švihala ocasem, ale pořád se tvářila jako šílenec. „Tady mi je vyskládej, hezky podle velikosti a druhu a vypadni!“ udělala si malou osmičku podél vyznačeného místa, posadila se opodál a čekala. Já se však nehýbal, stále jsem shromažďoval slova. „Já… Já ti ty kameny nechci dát,“ vykoktal jsem ze sebe, hlasitě polknul a hlavu dal ještě níže. To Smrt pobouřilo, našpicovala uši a vybouchla: „Děláš si srandu?! Lžeš mi tu do očí a čekáš, že ti to jenom tak projde! Ty špíno dvoubarevná!“ řvala, cenila zuby a naštvaně dupala. „Ale kameny mám!“ zakřičel jsem na ni, když mě oslovovala „špíno dvoubarevná.“ Uklidnila se, ale ne natolik, pořád soptila, skřípala zubama a nevypadala na to, že by mi chtěla vyhovět. „Tak se už sakra rozhodni! Nejdříve jo, pak ne. Teď zase jo! To má dva tupé mozky, nebo co? Hádají se mezi sebou a nemohou se rozhodnout?!“ vyštěkla s opovržením, hlavu zvedla nahoru a povýšeně otočila hlavu do strany.
Chvilku jsem mlčel, shromáždil poslední slova a spustil: „Mám pro tebe kameny, mnoho kamenů, ale budu za ně něco chtít.“ Vysvětlil jsem ji a zamrkal. O kousek pootočila hlavu mým směrem, nabídka ji zaujala. „Chtěl bych se naučit nové magie a rovnou ji také umět perfektně ovládat.“ srdce mi začalo tlouct rychleji, můj plán pomalu, ale jistě začal vycházet. „A… Jaká magie by to měla být?“ zeptala se Smrt takovým hlasem, jako by zájem neměla, ale nikde hluboko uvnitř zářila, jako sluníčko, že bude mít šutry. „Chtěl bych umět číst myšlenky!“ vyštěknul jsem nadšeně, ale ihned se uklidnil, ztišili hlas a napřímil se. „Čtení myšlenek,“ odkašlal jsem si vážným hlasem. Smrt se mi však vysmála, málem mi to utrhlo ušní bubínky, připlácl jsem uši opět k hlavě a křečovitě zavřel oči, přestal jsem, až když utichla. „Chm… Jenže tyhle magie – s kterejma se vlk narodí já neučim… Ty učí Život, já učim mocnější… Lááákavější magie,“ zazubila se na mne, naznačovala mi tím, že je lepší. Také bych to udělal být na jejím místě…
Zklamaně jsem si povzdechl, zase se vláčet přes půl světa pro čtení myšlenek? Ach… Ale mocnější magie mě také zaujala. „Jaké magie mne můžeš naučit?“ zeptal jsem se se zvědavostí malého vlčete. Smrt švihla ocasem. „Dokážu dělat vlky neviditelnými, naučit je ovládat počasí, elektřinu, přivodit vlkem halucinace,“ po čtvrté magii jsem ji zastavil tichým vyštěknutím, což jsem asi dělat neměl. Věnovala mi jeden vražedný pohled a hrdelní zavrčení. „Omlouvám se,“ hlesl jsem, nadechl se a spustil: „Chtěl bych být neviditelný… A ovládat halucinace! Chci mást vlky!“ spiklenecky jsem se usmál, třeba se Smrti bude líbit, že chci její magie využít k činění zla a ne dobra. „Ještě něco? Jak dlouho mě ještě hodláš otravovat?!“ odfrkla si Smrt, jako by bylo úplně nic naučit vlka rovnou dvě magie. „Ano… Abych nebyl začátečník, abych ty magie mohl využívat… Aspoň trošiku!“ netušil jsem, kolik službiček mi Smrt za mé drahokamy vykoná. „Tak fajn, fajn…“ odfrkla si, udělala další osmičku kolem místa, kde jsem měl odložit drahokamy a něco si mumlala. Tiše jsem stál na svém místě, nevím proč. „Uhm…“ brouknul jsem si tiše pro sebe a tím na sebe upozornil. Smrt trhnula celým tělem mým směrem a vyštěkla: „Ještě něco?!“ nesouhlasně jsem zakroutil hlavou, rychle, že jsem si div neudělal nic s krkem. „Tak asi víš, co ti řeknu, že?“ mlaskla.
„Vypadni?“ zeptal jsem se, ale ptát jsem se nemusel, já věděl, že mi to řekne. „Správně… VYPADNI!“ zaburácel její hlas jeskyní. Utichla a jediný zvuk, který se pak okolím rozlíhal byl můj zrychlený dech, škrábání drápků o hladký kámen a uši trhající smích Smrti. Kolem plápolajících ohňů jsem prolítnul tak rychle, že jsem se divil, že jsem je nesfouknul, ale vydrželi. Podivuhodně.

// Jedlový pás

Coffin tak trochu uhodil hřebíček na hlavičku, já chtěl číst myšlenky. Chtěl jsem vědět, co se honí v hlavičkách těch pitomečků a chtěl jsem vědět jejich tajemství. Ale jak? Jak jsem je mohl zjistit? Měl jsem se jim provrat do hlavy nějakou větví, či něčím podobným? No, to by bylo pěkné, ale zároveň docela kruté, pomalá, bolestivá smrt. Nepřál bych ji ani největšímu nepříteli - nebo tomu jo - ale ostatním vlkům ne.
„tak kdo by nechtěl číst myšlenky? Jen nechci, aby je někdo četl mě... prosté,“ protočil jsem nad tím očima, přes odpor k zablácené zemi se posadil a dlouze zívnul. „za Smrtí mohu jít kdykoli,“ zamumlal jsem otráveně. Nechtěl jsem ke Smrti jít, protože to prostě byla Smrt a já.. já z ní prostě měl značný respekt a dalo by se říct, že i Strach. „Tak pozdravuj... Mamču, taťku... Brášku,“ rejpnul jsem si, přeci mi říkal, že jeho otec zmizel, ale já to prostěl musel říct.
„Zdar, Coffine...“ brouknul jsem naposledy jeho směrem, zvedl svůj velectěný zadek, oklepal se, nasál pach a vyrazil po směru, kde jsem si pamatoval tu černo-zelenou příšeru, co se ze mě pokusila udělat vlčí sushi a trofej k tomu.

//Zřícenina

Už jsem chtěl zvednout tlapu a dát Coffinovi další ránu do hlavy, protože mi prostě ta výchova nepovedených prostě nějak šla. Ale omluvil se mi rychleji, než jsem vůbec stačil nohu zvednout. Stejně jsem ji výhružně zvedl, zamračil se, zavrčel a opět ji položil. Nad jeho slovy jsem jen protočil očima a snažil se je ignorovat. Pak mi však došlo, že tu myšlenku musel slyšet v mé hlavě, opět používal magii, cuklo mi oko, tlapu jsem zvedl a lehce ho uhodil přes čumák. „Pokaždý, když mi budeš číst myšlenky, ti dám jednu ránu, tak si rozmysli, komu budeš lézt do hlas, jasný?“ nemyslel jsem to zle. Natolik zle, trošku jo, ale prostě jsem nechtěl, aby se mi do hlavy přimotal další hlas, nedejbože, aby mi někdo lezl do vzpomínek, co jsem schoval za obří zeď.
Ne, nešlo o princip, u mě o princip nešlo, šlo pouze o to, že prostě Coffin neposlouchal a nevnímal, jak dokonalá je má paměť. Občas si stejně pamatuju víc věcí, než je mi milé... ale čím více rozhovorů slyším, čím více si pamatuji, tím více mám špíny na ostatní vlky. Což je velice, ale velice užitečné. Jen musim zažít nějakou chvíli, kdybych tu špínu mohl vytáhnout, zamručel jsem si tiše, tohle mi ještě nevycházelo a náramně mě to štvalo.
Obvinil mě ze lži, pootočil jsem hlavu do strany, čumák zvedl výše a tlamu nechal pootevřenou. Nelíbilo se mi, že mě někdy nařknul ze lži, i když jsem vážně lhal. „Jo, tak fajn. Lžu, moje matka nikdy nemyslela,“ to už byla pravda. Egoistická vlčice, co se zajímala jen o sebe.
Vedro mě začalo pomalu ale jistě ničit, žádný sníh a ten, co roztál vytvořil se zemí bahno a to se mervomocí chtělo dostat do mé srsti. Zvedl jsem se ze země, hledal si nějaké suší místo a uvědomil si: Nechtěl si jít náhodou za Smrtí? Přiučit pár magiím? ano chtěl, ale když už... Mohu trochu provokovat ostatní a pak si udělat radost. Dvojnásobná radost!

Nechápavě jsem zakroutil hlavou, jestli svého bratra neviděl už přes rok, nebylo tu co řešit. Prostě na něho už měl zapomenout, vykašlal se na... Whiskeyho a raději řešit důležitější věci, jako bylo myšlení na to, co by se hodilo fešákovi Meinerovi k obědu. No? Coffine? Jak jsou na tom tvoje lovecké dovednosti? jestli dokázal číst myšlenky - o čemž jsem se přesvědčil, že ano - mohl mě slyšet a mohl odvětit tím, že nemám být líná svině a jít si něco ulovit sám.
Nechápavě a trochu podrážděne jsem se podíval na Coffine, přimhouřil zrak a natáhnul k němu blíže hlavu, jako bych ho už fakt nechápal. já toho vlka totiž vůbec nechápal! „Tys mě neslyšel, že jsem říkal, že mám úžasnou paměť?“ zeptal jsem se nevěřícně, protože tohle bylo už fakt pevně na nic. Jak si mohl nepamatovat něco, co jsem mu řekl před pár minutama? Má paměť je boží! kdyby se zaposlouchal do myšlenek, uslyšel by akorát egoistické kecy a samomluvu. Tvoje myšlenky stejně musí být často nudné... vlastně i jo, myšlení jenom na to, jak mám krásnou srst, jak myslím na jídlo a tak... Co na tom bylo zajímavého? Vlastně jsem si vytvořil takovou obranu před těma, jako je Coffin. Hah, zazubil jsem se krátce.
Když zmínil "tvoje matka", moje rysy ztuhly, napřímil jsem se v zádech, zamračil se natolik, že se mi zase jizva pod okem napnula a nepříjemně pálila. Nenáviděl jsem, když někdo začal rejpat v otevřené ráně, kterou mi udělala vlastní rodině a tak trochu psychické týrání v dětství.
„Jen to nejlepší,“ odsekl jsem nenávistně proti vlčici i Coffinovi. Zalhal jsem, nenáviděl jsem lhaní, ale bylo lepší, než si tu vylévat srdce nad tím, jak jsem prostě nenáviděl konverzaci o matce. Nenáviděl jsem dost věcí, ale lhaní a matka byla největší nenávist.
„No proto...“ zahuhlal jsem nad omluvou.

Vlček mě podceňoval, alespoň moji paměť. Vyznačoval jsem se úžasnou pamětí, hned po mé srsti to byla moje největší přednost a nejúžasnější věc na mé maličkosti. „Hele, moje paměť je lepší, než si myslíš...“ pootočil jsem se zamračením do strany, přeměřil si vlka povýšeným pohledem a položil mu otázku: „A ty s byl jak velkej, když tvůj bratr zmizel? Hm? Nemáme to náhodou oba dva stejně?“ konec byl stejně úplně totožný. Coffin měl zapomenout na svého bratra a já zase zapomenul na vlčici... Jak se jmenovala? Hah... Vychází mi to, zašklebil jsem se, můj plán vycházel. Ještě, aby vyšel Coffinovi. Pak třeba bude... Hm... Doufejme, že nebude jako můj bratr nebo další. otřásl jsem se pod představou, že by se ten vlk měl chovat stejně idiotsky, jako vlastní bratr.
Nedělal jsem si srandu z toho, že chci, aby se mi Coffin omluvil. Naboural se mi do hlavy, bylo jeho povinností omluvit se mi přesto, že já sám jsem se nikdy nikomu neomlouval, protože jsem na to prostě neměl žaludek. On nebyl já, on dokázal prosit, on dokázal i poděkovat, dokázal určitě i říct pitomé "promiň". Je to jednoduché slovo, ale kdybych ho sám vyslovil, shořel by mi jazyk a musel bych si bolestí vyškrábat oči. Heh... pousmál jsem se na představou, jak si musim vydrápat oči, bylo to kruté, masochistické, ale také vtipné.
„To není zbytečné, to je slušnost. Vždycky musí být nějakej slušňáček a navíc - maminka by nebyla šťastná z toho, že neumíš ani říct "promiň"“ druhou část jsem mluvil šišlavě, jako na malé děcko.

//Promiň, za ten krátký post, ale jsem nějak vyšťavená :)

// Na Silvestra mi byl odebrán notebook, takže dám post zítra :)

S dalšm mlasknutím jsem protočil očima, „furt nevim, kdo je Scrooty. Vim jen to, že je černý - ale vlastně mi to je jedno, takže to je fuk.“ zakroutil jsem nad tím hlavou. Obvykle mě známosti a rodiny ostatních nezajímali... A tohle nebyla výjimka, vlk, jménem Scrooty pro mě byl důležitý, asi jako vlastní otec.
Čím dál tim více se mladý, šedý vlček choval, jako zbitý pes, ale nevadilo mi to, ať se tak schoval, bylo to jeho rozhodnutí, já jsem se radši jako zbitý pes choval uvnitř sebe. Nebo, když jsem byl sám, ale ve společnosti nikdy. Vlk tak ukazuje vlastní slabiny a bolesti, kterých pak ostatní využívají, nemilé. „Řeknu to asi takhle... Jak můžeš brečet nad něčím, co neznáš?“ podal jsem to špatně, odkašlal jsem si a chtěl to říct znova, ale netušil jsem jak. Kousnul jsem se tedy do jazyka a udal příklad sám na sobě. „Nebo takhle,“ odfrknul jsem si, nadechl se a spustil. „Jako třeba... Dříve jsem nenáviděl jednu vlčici a to ani nevim, jak vypadá, jak se chovala nebo proč jsem ji vůbec nenáviděl... Zapomněl jsem na ni, ale věděl jsem, že ji nenávidim. Tak jsem se na ni zcela vykašlal.“ švihnul jsem nad tím s nezájmem ocasem. „A pro info, já mám úžasnou paměť, jen jsem chtěl zapomenout - zapomněl jsem. Problém vyřešen.“ a třeba se i jednu rozhodnu zapomenout na Megan a tak... Kdo ví... jo, to bylo dost dobře nepravděpodobné, ale co...
Že by to ten vlk pochopil? Jo, pochopil to. Pochopil, že ho bratr opustil, a že se mu prostě nevrátí, ani kdyby prosil a žadonil o život. „Postaráš?“ zeptal jsem se a rovnou se k tomu zašklebil. „To zní fajn,“ znělo to spíše vražedně, ale ať si ostatní zabíjej koho chtěj.
Coffin se snažil vykroutit z toho, že prostě mi tu myšlenku nevnuknul. Nevěřil jsem mu, nevěřil jsem nikomu a vlkům, jako je on, jsem nevěřil dvojnásob. Přistoupil jsem ještě blíže k němu, zvednul tlapu a dloubnul ho do hlavy. „Tohle dříve prožije každej, říká se tomu OBJEVENÍ magie, tak se sakra schop a sakra se omluv za vnuknutí myšlenku o chcípání - Děkuji.“ ano, vážně jsem požadoval omluvu.

Naštvaně jsem protočil očima. dříve se na mě sice dívat nedalo, byl jsem černý, ale nyní? Byl jsem černý jen na půl, druhou polovinu těla jsem měl bílou, k tomu všemu zelné odznaky na nohou a bonusově? Bonusově jsem se mohl chlubit ještě dost slušivým, dračím vajíčkem na mém krku. A přesto se na mě nikdo nekoukal... To nepotěší, Coffine... mlasknul jsem si nad mladým vlkem, otočil hlavu do strany a přimhouřil zrak. A to jsem jakože byl dříve hrdina... docela změna... Za pitomý rok, co se asi stalo?
„No vidíš... Tak co řešíš? Odešel, zmizel, takže vůbec nechápu, proč se chováš, jako by ti zdrhlo jídlo před nosem,“ spíše jsem toho vlka provokoval a čekal, čeho všeho je schopný kvůli špatným slovům proti bratrovi. Jediné, co mi zatím dokázal, bylo to, že je srab. Nedokázal se vyrovnat s tím, že se už prostě něco stalo, že mu bratr utekl, nehledal ho, ani se nepokoušel ptát, jestli ho někdo viděl, takže tak... Kdyby ti chyběl, tak ho hledáš... asi podobně, jako on mi řekl, že pro mne moji sourozenci nejsou mrtví. Vracel jsem mu to, i když jsem měl tolik slušnosti, že jsem si mnoho věcí říkal jen sám pro sebe a nepokoušel se ho psychicky deptat.
Tiše jsem Coffinovým směrem zavrčel, nebude mi říkat, co mám děla. A hlavně, kdy mám chcípat, to si rozhodnu sám, nebo Smrt... nebo nějaký hodně naštvaný, třikrát větší vlk, co má zuby velké, asi jako moje hlava...
Opět jsem nad Coffinem protočil očima, otočil se, abych mohl odejít, ale to by se Coffin nesměl zachovat jako někdo, kdo mě jenom svojí magií leze na nervy. Vnuknul mi myšlenku, byla to zajímavá myšlenka, pro mě by tedy platilo to, že bych udělal službu nepřátelům a byl bych sobec. Já jsem rád sobec, zašklebil se, ale pak se už začal soustředit na to, že se mi Coffin naboural o hlavy.
Přikráčel jsem k němu, svoji chůzi dal najevo dupavým krokem a tak došel až ke Coffinovi. Vrazil jsem do něho vší silou tlapou. „Kdo ti dovolil nabourat se mi do hlavy?!“ vyštěknul jsem, obešel Coffina tak, abych stál před ním, vycenil zuby a zavrčel: „Kdo-ti-to-dovolil?!“ zdůraznil jsem svá slova.

Hlavu jsem měl zlehka zvednutou k obloze, sledoval Coffina tak trochu odměřeným pohledem a zároveň i pohrdavým. To bylo kvůli tomu, že tak tesknil po bratrovi, nechápal jsem ho, můj vztah s bratrem byl asi takový, že bych ho raději zabil já, abych mohl žít. neobětoval bych se pro něho. Trošičku sobecký... ne, bylo to dost sobecký. Nejsobečtější věc, kterou jsem možná v životě řekl, ale nehodlal jsem ji odvolat, protože to byla pravda.
„A on natáhl bačkory? Nebo jak?“ zamumlal jsem Coffinovým směrem, zvedl se z jehličí plné země, protáhl si záda, přední tlapy a udělal několik kroků kolem Coffina, nespouštěl jsem z něho zrak, ale přitom se držel několik metrů od něho. Jenom tak, pro jistotu, má slova nebyla zrovna nejpříjemnější. Nikdy nebyla příjemná, ale tahle nebyla ani slušná. Nikdy si nebyl slušný... upozornil jsem sám sebe na smutný (pro někoho) fakt a raději se sám pro sebe uvnitř sebe zašklebil.
„Co má tvůj bratr, co dělat s tím, že si smutný? Kvůli sourozencům by vlk neměl být slušný... Od narození jsou jako osina v zadku a v případě, že jsi ten starší, dvojnásobně.“ mluvil jsem z vlastní zkušenosti a z toho, co jsem tak pochytil za čtyři roky svého ničemného života.
Udělal jsem pomalé kolečko kolem Coffina, zastavil se za jeho zády, kde jsem se opět usadil, obmotal ocas kolem tlap a zívnul. Přesto, že jsem před chvílí vstával, jsem byl zase takový... Malátný? unavený? Prostě se mi chtělo spát. Rád bych prospal značnou část svého života, ale někdo mě neustále budil, otravoval a nepřál mi alespoň trochu radosti. Spánek je jedinou radostí... a nikdo mi ji nedopřával. Kdo je na tomhle světě tedy svině, hm?! ostatní, ne já.

Moc jsem se za tím pachem nehnal, měl jsem dost času, rozhlížel jsem se kolem sebe, přemýšlel nad tím, o co Smrt požádám, a v neposlední řadě přemýšlel nad tím, čím by mi ona magie od Smrti mohla pomoct. Co mi nabídneš? zeptal jsem se Smrti, kdyby mě náhodou mohla slyšet až z té její zříceniny. Byl jsem vcelku blízko a ona byla prostě... Smrt, mohla to dokázat, také mi mohla hodit nějaké echo, ale nehodila. Protočil jsem nad černo-zelenou vlčicí očima, švihnul ocasem ze strany na stranu a raději šel dál směrem šedého vlčka.
Uslyšel jsem nějaký hlas, možná, že i rozhovor, nebyl jsem si jistý. Vlastně byl, byl to jeden hlas, mluvil si sám pro sebe nebo si dokonce vyprávěl příběh? Hm? našpicoval jsem uši, přidal do kroku, vykouknul zpoza stromu a všimnul si Coffina, jak si povídá něco nesmyslného pro sebe. Vlastně to nějaký smysl mělo, mluvil... Mluví o svém bratrovi... pootočil jsem hlavu nechápavě do strany, přimhouřil zrak a lehce pootevřel tlamu. O čem to mele? zeptal jsem se sám sebe nechápavě, zavřel tlamu a usadil se na zem. Bylo zajímavé poslocuhat cizí monolog. O bratrovi, Whiskeym? Asi takhle se nějak jmenoval, Coffin se kvůli němu trápil, lpění na sourozencích... a celkově na rodině... bylo to zbytečné, rodina dříve, či později dotyčného opustila, zavrhla. Bylo lehčí udělat to sám, vlk si alespoň ušetřil bolest.
„Kdo je Whiskey?“ zeptal jsem se nakonec, abych upozornil na svou přítomnost, kdyby mě náhodou Coffin nezaregistroval. Pochopil jsem, kdo Whiskey je, ale chtěl jsem vědět víc, a také jsem to všechno chtěl mít potvrzené rovnou od zdroje - Coffina.

// Neprobádaný les

Nezdálo se mi to, zima vážně skončila mnohem dříve, než jsem očekával, počasí se zbláznilo, bylo mi příjemné teplo, žádný sníh, nic se mi nelepilo na tlapky, nic mě nestudilo. Tak to pochybuju, že tuhle "zimu" chcípne pár tuláků... smutná pravda. Nebo dobrá zpráva? Huh... Ne, špatná zpráva, velice špatná zpráva. Nelíbilo se mi, že bych se měl o tenhle svět dělit s dalšími hladovými krky, který jsem pro chod světa zcela nepotřební, a každý by se bez nich dozajista obešel. Jestli tě Smrt slyší, tak z tebe musí být naprosto šťastná... a není pravda? Ona chtěla zabíjet, já chtěl vidět vlky mrtvý...
Probíhal jsem mezi jehličnatými stromy, přesněji jedlemi a hledal místo, kde jsem Smrt našel posledně. Byla to podivná, zeleně zářící jeskyně, docela to tam páchlo, ale zase mi to místo splnilo pár přání... Dobře, musel jsem se pak následovně trmácet přes půl světa, abych svůj plán dokončil, ale to je už vedlejší.
Přemýšlel jsem o Smrt, úspěšně ignoroval své okolí až do chvíle, kdy jsem ucítil jeden známý pach, o kterém jsem netušil, co si myslet. A také jsem neušil, co si majitel pachu myslí o mně... A dyť je to jedno, mlasknul jsem s protočením očí a vydal se po pachu vlka.

Bylo fajn se zase prospat, nabrat alespoň nějakou energii a necítit se... Hm... Jako chodící mrtvola? Ne, jako chodící mrtvola jsem se cítil po celý život, takže takhle jsem byl alespoň chodící mrtvola, co se konečně vyspala. Spal bych dál, ale probudilo mě teplo, což bylo zvláštní, byla zima.Nechápavě jsem si nad tím zabručel, zvedl zrak k nebi, ze kterého nespadla ani vločka a následně se podíval na zem, na které se neobjevila jediná vločka. Všechny se v tom neskutečném teple rozpustily. Divné... to bylo divné i na mě. A to bylo už co říct.
Zvedl jsem se ze země, setřásl ze sebe listí, jehličí a další bordel, abych se mohl jako kultivovaný vlk vydat na cestu někam zase bůh ví kam. A co třeba za smrtí? zeptal jsem se sám sebe natěšeně a přitom také stáhl strachy ocas mezi nohy.
Jenom tam ne... kníknul druhý hlas, ale třetí se ho zase snažil přesvědčit o tom, že by bylo vhodné ke smrti zajít. Magie... upozornil jsem sám sebe, otočil hlavu k místu, kde jsem si pamatoval setkání ze smrti a rozhodoval se. Říkal jsem si klady a zápory, bylo více záporů, ale stejně jsem tam chtěl jít. Tak dobře... zavrčel jsem sám na sebe, odsouhlasil jsem si to a vykročil ke Smrti.

//Jedlový pás

„A není náhodou tohle úděl partnera? Udělat z partnerky tlustou kouli chlupů, pár závazků a tim si ten vopelichanec zajistí, že mu následně partnerka nezdrhne za lepším?“ ano, asi takhle nějak jsem viděl partnerství. Nic pro mě, jedině, že by se vynechali závazky, tlustá koule bych byl já a pak by si ona vlčice mohla zdrhnout kamkoli by chtěla, protože bych už zájem neměl. Nad ironií jsem protočil očima, mohla si to v klidu odpustit. neuškodilo by to. „Pro informaci, taky o partnera nestojim,“ až pozdě jsem si uvědomil, co za blbost jsem to řekl, zastříhal jsem ušima a co nejrychleji se opravil. „Ku. Partnerku.“ sice jsem na svoji chybu poukázal, ale také jsem poukázal na to, že ji chápu a opravil jsem se.
Nad vlastní blbostí jsem švihnul ocasem, zvedl se ze země, protáhl si ztuhlé kosti a přitom si zívnul, už na mě vážně padala únava a nehodlal jsem ji nějak ignorovat, chtěl jsem si jít lehnout. „Vyprošuji si... moje práce JE vlky urážet a také vychovávám vlčata... Ale to jen okrajově a upřímně? Jejich rodičům se moje výchova moc nezamlouvá,“ protočil jsem při vzpomínce na vlka očima. Já tomu vlčeti dal životní lekci a on mě chtěl za to snad i zabít, hulvát.
Už jsem svůj zadek k zemi nepokládal, místo toho jsem se vydal ke stromu, u kterého jsem se minule ráčil urazit, trochu si tam tlapou urovnal zem, odhrabal roztávající sníh - bylo super, že se oteplilo - dvakrát se na místě otočil a položil tělo na zem. Hlavu jsem opřel o jeden z kořenů, chvíli těkal pohledem po okolí, jako bych něco hledal a nakonec stočil zrak k černé vlčici. „Když zabíjíš čas, nechceš zabít něco jinýho? Obvykle mám ráno hlad a hodila by se mi nějaká snídaně,“ čekal jsem odmítnutí a poslání do nehezkých míst, ale stejně jsem se pokusil sehnat si jídlo bez práce.

Očividně jsem nebyl jediný, kdo se hodlal urážet nad lovy toho druhého. Černá vlčice totiž udělala to samé, co jsem udělal já předtím, šla si lehnout ke stromu, abych na ni neviděl a mohla mě v klidu pomlouvat se stromem a vším tím, co žije uvnitř toho stromu. Zůstal jsem na svém místě, otočil hlavu lehce do strany a tak trochu se zasnil, když jsem na to už měl po dlouhé době čas. Fantasie nebyla moji silnou stránkou, obvykle jsem si dokázal představit jen to, jak kolem mě leží kupa vlků, nebe v rudé barvě, ohořelá tráva a špinavé řeky s mrtvýma rybami. Svět končil a já zůstal sám, líbilo se mi to, ale zároveň to bylo děsivé. Snažil jsem si představit to, co bych v takovém světě dělal, jaká by byla má první reakce a jaká poslední. Možná bych se přemýšlením dostal k zajímavé myšlence nebo z toho všeho udělal příběh, ale to by zase vlčice nesměla udělat to, co jsem udělal předtím já. Zvedla se a začala se vracet, vážně měla chuť na nenávistný rozhovor? Nebo aspoň měla chuť v tom pokračovat? Ona možná ano, protože vyhrávala, to já prohrával, ale nechtěl jsem jako zahanbený pes odkráčet, chtěl jsem ten rozhovor vyhrát nebo ji donutit vzdát se. Skoro... kdyby se nevrátila, třeba bych se i vítězem debaty prohlásil.
Líbilo se mi, že jsem alespoň v něčem měl pravdu, ne ve všem, ale alespoň v něčem. „A teď jenom podstatná otázka, kolik zablešenců si potkala... Jestli čtyři, tak je to fakt na nic. Jestli padesát, tak upřímnou soustrast...“ a tentokrát jsem to i myslel vážně. Kolik jsem jich potkal já? A kolik jich stálo za to? Kolik vlků stálo za ohlodanou kost? Dva? Možná tři... Ale víc ne.
Začínal jsem si o Lievnne myslet, že to není ta vlčice, co by prahla po podobných blbostech, jako ostatní, vlastně jsem si to myslel už dávno. Třeba by nešílela, kdybych to vlče v horách zakousnul, třeba by se nad tím i usmívala. Kdyby nemluvila dál, možná bych si tohle všechno myslel. Nechápavě jsem poodtáhnul hlavu dozadu, napřímil se a nechápavě pootevřel tlamu. „Jsi zoufalá z toho, že nemáš partnera?“ otázka trochu mimo téma. Ale další otázku jsem nepokládal, ono je někdy lepší to proklaté ticho, než rozhovor o ničem - v kterém navíc prohrávám, protože nedokážu udržet myšlenky pohromadě a moje názory se každou chvíli liší. „Vlastně... V překladu to znamená, že se navzájem nenávidíme, ale odmítáme uraženě odejít, protože nechceme zůstat sami, protože nás všichni nenávidí?“ pochopil jsem správně? Pochopil.

Nechtěl jsem, aby mi Lievenne mazala med kolem huby, už jenom kvůli tomu, že med lákal včely a včely bodali... Nejsem sebevrah, trochu více včeliček a mohu taky natáhnout brka. V zimě přeci včely nelétají, poznamenal druhý hlas, což mě donutilo zamyslet se. Nejsou včely, není med... Je to tak? nebylo tomu snad tak? K černé vlčici jsem hodil jeden nedůvěřivý pohled, mohla mi v zimě mazat kolem huby cokoli, ale ona si vybrala med, na který jenom tak nenarazí, vážně? „Popravdě, nechci aby si říkala cokoli... Prostě,“ zlehka jsem si odkašlal, popadl dech a s dalším výdechem větu dokončil. „Drž tlamu.“ beztak jsem pochyboval, že tim to všechno ukončim, a že si užiji chvíli klidu a pohody.
Poslouchal jsem vysvětlení, jak to vlastně s tou norou je, přitom se tvářil tak nějak znuděně, bez života - nebo spíše zájmu - ty kecy poslouchat. Musel jsem se však chytit poslední věty, obvykle jsem se podobných vět chytal a odpovídal na ně. „Tolik si nefandi... Nepohrdám jenom tebou,“ bylo o hnusné a já to řekl na plnou hubu, ale ono už tomu tak bylo, proč tedy předstírat, že jsou vlčice více důležité nebo stejně důležité, jako já, když to pravda nebyla? Alespoň v mém životě, životy jiných mě nezajímali.
Protože jsem už neměl na noru a všeho ohledně toho už co říct, chtěl jsem zvednout svůj velectěný, černo-bílý zadek a odejít, Lievenne raději můj nápad o matce bez domova tiše zamítla, tak co dál? Nic.. Tahle konverzace - jestli se tomu tak dalo říkat - byla u konce a já ji nehodlal mervomocí natahovat a neopouštět od ní, přeci jenom se chýlilo k večeru a nejeden vlk dostal z mozkovny signál, že by se mělo jít chrupkat. A navíc... Ne každý se zrovna dneska vyspal, zavrčel jsem si směrem k Lievenne, nebyla to ona, co mě probudila? Samozřejmě, že to byla ona!
Rozhodl jsem se vyslechnout celou Lievenninu přednášku, docela mě to zaujalo, ale opět jsem si neodpustil zamračen, zvednutí hlavy povýšeně nahoru a několik mlasknutí společně s protočením očí. „Sečteno a podtrženo. Všichni vlci na tomhle ničemnim světě jsou tak originálně nevyčnívající z davu, že neexistuje jedinej zablešenec, co by za to stál?“ Lievenne taky měla na hlavě kytku, to ji také dělalo svým způsobem jinou, i když tam ta kytka byla omylem. Mohla si ji přeci sundat a zadupat podobně, jako jsem to udělal já. Nejspíše jsem se tvářil naštvaně, možná jsem chtěl i Lievenne její názor vymluvit, nasadit ji do hlavy ten vlastní, protože byl lepší, ale proč? „Tak fajn, máš pravdu... Jsem tak nudný vlk, že moje proklatá existence pro tenhle svět nic neznamená. Ani tvoje, ani kohokoli jiného... Takže, proč tady jsme? Proč trpíme společnost těch, co nenavidíme?“ poslední otázku jsem si mohl odpustit, ale mě se tam tak líbila...