Gallirea - Příspěvky uživatele

Myslel jsem si, že mi umrzne krk. Pod tou ledovou vodou se mi stáhnul krk, málem jsem se udávil, ale nakonec jsem to všechno uhrál jen na pořádné zašklebení a tiché zadušení. I to pití už může vlka zabít! odkašlal jsem si, otřásl celým tělem od hlavy, až po špičku ocasu a teprve poté se pomalu otočil a začal si všímat toho, že si mě vlčice nevšímala, ač jsem ji k tomu vyzval. Měl si mlčet... Nevšimla by si tě... protočil jsem nad vlastní blbostí očima, usadil jsem se na zem a ocas obmotal kolem předních tlap. „Zdar...“ brouknul jsem si tiše pod vousy jako chabou odpověď na pozdrav oné vlčice.
Kdopak jsem? Zajímavá otázka. Hodně zajímavá. Byl jsem vlk, samec, černo-bílý, bílo-černý, trochu i zelený. Byl jsem slaboch, mamlas, drzoun, ignorant, černá ovečka rodiny... Mám vcelku mnoho postavení, když nad tím přemýšlím... ale vlastně jsem byl jenom jedno. „Meinere.“ tohle přesně jsem byl. Prostý vlk jménem Meinere. „Nikdo jiný, žádná jiná formulace. Jen Meinere.“ zdůraznil jsem slovo "jen", protože jsem jakékoli jiné oslovení z hloubky duše nenáviděl a mohl jsem se zbláznit, když mě kdokoli jakkoli jinak oslovil.
„Ty?“ bylo to takové nijaké, ani zvědavé, spíše trochu lhostejné, ale zároveň jsem chtěl vědět to, co ona vlčice věděla o mě. a to bylo jméno, zatím (a celkově) nic víc. Hlavu jsem natočil do strany, zvedl hlavu výše a zívnul, několik kapek mi spadlo do krku, což bylo dost nemilé, předklonil jsem se, dusivě zakašlal a mlasknul. To už nikdy nedělej! poručil jsem si s výsměchem.

// Východní Galtavar

Čím déle jsem šel, tím více pršelo a tím těžší můj kožich byl. V té chvíli bych si ho nejraději sundal, nechal někde uschnout a oblékl si ho až ve chvíli, kdy bude suchý a krásný jako vždycky. Ještě by mi ho někdo tak ukradnul... odfrknul jsem si, vlci byli zmetci. Každou krásnou věc by si vzali a mě by nechali nějakej humusnej kožich, né-li žádný.
„Dal bych cokoli za jaro nebo mírnější léto. Absolutně cokoli! Kohokoli! Trochu tepla, sucha, tohle mokro mě už štve...“ zavrčel jsem si sám pro sebe při procházení přes nějaké kopce. Slyšel jsem někde šumět vodu, buď malá říčka, hlučný potok nebo třeba takovej vodopád či něco podobného. Hm... stejně je všude mokro a já mám vyschlo v hrdle... nebylo by tedy od věci jít a trochu si schladit hrdlo. Tak... kdepak máme tu vodu? napřímil jsem se, prohledal okolí, nasál pachy, i když byla všude vlhkost, větší množství vody jsem stejně poznal. Jdeme... oznámil jsem sám sobě, obrátil tělo směrem k vodě a vyšel.
Na vodu jsem narazil, ale narazil jsem také na njakou vlčici, co seděla opodál. Dost hlasitě jsem si povzdechnul, zatim mi ta samota totiž nijak nevadil. „Mě si nevšímej...“ brouknul jsem při procházení kolem vlčice, sklopil hlavu k vodě a napil se.

// Západní Galtavar

Dost mi vadilo, jak mi lehký déšť smáčel kožich. Bylo to tak otravné, studené a navíc jsem si připadal strašně těžký. Pitomá zima! štěknul jsem do prázdna s oklepáním. Moc to nepomohlo, protože se mi déšť do kožichu dostal takřka ihned. Uhm... Tohle je na nic... svěsil jsem hlavu k zemi, uši připlácnul k hlavě, snažil se vyhýbat těm největším loužím na zemi a hlavně bahnu. Ještě být špinavý, to by mi tak chybělo! povýšeně jsem nad tím zvednul hlavu, špína byla poslední věc, kterou jsem v životě potřeboval. Dělila se o příčku se smečkou a velkém množství přátel. Smečka je dál... takže špína byla až druhé poslední místo.
Tak bych se mohl zkusit soustředit na to, co mi slíbila Smrt... Ovládat neviditelnost. zastavil jsem se, zvednul hlavu a začal se soustředit na to, abych začal mizet. Nejdříve to šimralo, pak štípalo, přestupovalo to k pálení a dost mě to vysilovalo. Ale povedlo se, nejdříve začaly mizet tlapky, poté ocas, uši a skončil jsem u čumáku. Otřepal jsem se, přestal se soustředit a tělo tak znova zviditelnil. Páni... bylo to... Bylo to lepší než zjištění, že jsem ovládal magii země na špičkové úrovni. Tohle bylo v něčem jiné.

// Kaskády

// Promiň, nechtělo se mi déle čekat :/ :)

Zaměřoval jsem svůj zrak k jihu, ke svému cíli, ale netušil, jestli se k němu svojí rychlostí dostanu. Zastavoval jsem se snad na každém území, abych se dostal do křížku s nějakým vlkem, ať v pozitivním nebo agresivním smyslu. Většinou tedy agresivní, nedokázal jsem s vlky moc dobře vycházet... A absolutně mi to nevadí... komu by to také mělo vadit? Mě ne, bylo zbytečné se zajímat o to, jestli si o mě vlk myslí zlé či naopak dobré. Bylo to zcela jedno.
„Víš, Valhe... Moje cesta je ještě dlouhá a život podstatně krátký. Měl bych pohnout nebo ke svému cíli dojdu jako šedivej, seschlej vlk...“ zamumlal jsem jeho směrem, protáhnul si ztuhlé kosti a rozhlédl se kolem. Buď jsem se mohl vydat podél řek a riskovat tak setkání s dalšími vlky. Nebo jsem mohl jít druhou cestou, tam bylo minule podstatně méně vlků. To zní lépe... vybral jsem si druhou cestu. Krátce se podíval na bílo-černého vlka, rozloučil se s ním a vydal se dál na cestu k Životu.

//Východní Galtavar

// Bohužel, zítra (doufám)

// Oh, děkuju :)

// Nevim jak, ale smazala se mi půlka postu, zkusím ho kolem poledne dodat...

Někteří vlci prostě cítili, když jim někdo pohledem vypaluje díru do těla, někteří to necítili, protože byli na pohledy zvyklí, ale já ne. Já patřil mezi ty, co cítili, jak se jim smaží maso na hlavě a vůbec jim to nebylo příjemné. Zatřepal jsem nejdříve hlavou, posléze celým tělem, abych tak nějak dal najevo, že pohled na moji maličkost není to pravé ořechové. Touhle divnou dvoubarevností jsem si nejspíše vykoledoval několik pohledů od mnoha vlků... A mnoho ne dvakrát vtipných poznámek, které mi už vážně lezli krkem. Kdyby aspoň vlci vymysleli nějaké originální, netradiční, něco, co jsem ještě neslyšel, ale ne. Plesnivče, plísňáku, rozdvojená osobnost... možná to rozdvojená osobnost - lehce. Nebo přesněji dva hlasy, co se prali v jedné hlavě o post vůdce - a můj hlas vyhrával. Pyšně jsem se usmál, opět krátce a skoro nepatrně, ale i tak to od mého mračení, vrčení a mlaskání byla změna, která sice patřila jen mě, ale mohli ji vidět i další. Neměl jsem rád změny svého výrazu, dlouhé měsíce jsem si udržoval kamennou tvář a jakákoli změna, která směřovala k optimistickému výrazu mi nadzvedávala žaludek. Nechal jsem toho, začal se tvářit opět kamenně a pohledem sjel k jihu, kam byl i můj směr. Budu číst myšlenky, všem. Věnoval jsem krátký pohled k Valhemu - jak se mi později představil - a zauvažoval, co by se mohlo honit v jeho hlavě. Jaké pak myšlenky? Optimictické, pesimistické? Deprese či nadšení? dával jsem si různé návrhy, ale dokud jsem čtení myšlenek neovládal, nemohl jsem si to potvrdit.
„Na jihu?“ zopakoval jsem jeho otázku. „Nevím... Ale můj směr je momentálně k jihu,“ což o ničem nevypovídalo, protože jakmile zmizím, už se nikdy neobjevím. Jaká je pravděpodobnost, že opět vlka potkám? Malá a pokud jo, bude to zase po roce, jako s Morfeusem, Coffinem a dalšíma. To si to do té doby zjistí sám... rychlejším tempem by se na jih dostal vcelku rychle. „Ale něco mi říká, že smečky jsou spíše na severu, nemám tucha proč,“ nechápavě jsem si nad tím zamlaskal. Na severu se nacházela Smrt, proč ji být tedy na blízku? Žádnej důvod k tomu nebyl. Třeba více zvěře, napověděl mi druhý hlásek, odsouhlasil jsem to. Znělo to totiž logicky.
„Jo... Ale kdybys viděl zdejší vlky...“ povzdechnul jsem si se svěšením hlavy, při další větě jsem navíc vrtěl hlavou. „Ani tím zdravým rovnováhy neoplývají.“ svět šel v tomto ohledu do kytek. Za chvíli se budou muset vlci plazit.
A přeci jen byl vlk slušně vychovaný, ze všech tady možná nejvychovanější. Neskákal do řeči, vlastně moc nemluvit, neskákal, neslintal, nesrážel mě, neřval na mě, nedával mi důvod řvát na něj. Slušně se ptal, děkoval a také se mi představil. Jmenoval se Valhe. Jméno... Možná bych ho dal spíše vlčici. Ale já a rozdávání jmen nejraději bych vlky čísloval, protože někdy ta jména byla nehorázně hloupá, dlouhá a zkomolená z nejdivnějších věcí, které mohli existovat.

Jen začalo zapadat slunce, začal jsem pociťovat značný chlad, co se mi plazil po kůži, jako nějaké chapadlo.Otočil jsem hlavu k západu, zamračil se na slunce, které se pomalu ale jistě ztrácelo za obzorem a nějaký nepříjemný pocit společně s větrem, co se mi opíral do boku mi napovídal, že vysoké teploty posledních dvou dnů nás jistě opouští. Zima... ani trochu se mi to nelíbilo, protože zima byla prostě taková. Studená, mokrá, zničující, ale měla přeci jen i své klady. Slabí jedinci, už jsem ztrácel naději... Slabí jedinci nás brzy opustí, pár chladných večerů, pár dní bez jídla a hned bude tenhle svět pustější a pro někoho, jako jsem já, ihned veselejší.
Informoval jsem onoho blátivého vlka o řekách, ale jako vždycky, nedočkal jsem se díku, žádná slušnost. Mohl jsem se na vlka vykašlat, nic mu neříkat, ale měl jsem slušnost - nebo jsem se snažil ji mít - abych mu o zdrojích vody řekl a třeba ho tam dovedl... Násilím, či ne. Mohl jsem se uchýlit k čemukoli jen z důvodu, aby zdejší vlci nevypadali jako nevycválaná prasata, která nemají mít srst, ale štětiny. Do těla se mi opřel studený vítr, po těch vedrech to byla příjemná změna, ale stejně se mi srst naježila. Oklepal jsem se, srst splihla a já byl tedy spokojený, v rámci možností toho, jak mohl být vlk s mýma potřebami, nenávistí a libidama spokojený. Takže vlastně nespokojený, ale ne natolik, abych měl potřebu utíkat a hledat si lepší místo. Tenhle... Svět... Mi jako domov vlastně vyhovoval, bylo tu dost vlků, které jsem mohl štvát svojí existencí, jako třeba své sourozence nebo podobné vlky, co se chovali jako vlčata a nesnesla pomyšlení, že se kolem nich pohybuje dospělý vlk.
To, co jsem pak zaslechl jsem nečekal, přimhouřil jsem zrak, naklonil hlavu na stranu a čekal, než mi ta slova doputují do správné části mozku. Dě-kuju? heknul jsem nechápavě, odtáhl hlavu dozadu, našpicoval uši, přešlápnul z tlapy na tlapu a nakonec ze sebe vydal jen nechápavé: „Eh?“ nebyl jsem vlk, co čekal děkuji, hlavně ve chvíli, kdy nejdříve vlk jen souhlasně přikývnul a poté mlčel. Blátivý byl tichým společníkem - jestli se tomu tak dalo říkat - a to nebylo zrovna špatné, ti tiší byli nejlepší. „Nevim, jak bych ti odpověděl,“ zamumlal jsem nesrozumitelně ještě se šokem, že mi snad podruhé, či potřetí, někdo v životě poděkoval. „Na můj vkus je tu dost smeček... Hlavně tady, na té severnější straně. Vlastně tu je takovej "pás" smeček. Jedna na druhý a jenom pár území, přes které se dá projít,“ hlavou jsem pokynul k jednomu lesu, dříve jsem se tam párkrát zdržel, ale pak se tam nakvartýrovala smečka. Smutný osud jednoho lesa... povzdechl jsem si se sklopením uší. „A když dost smeček, dost vlků... Mnoho vlků, je to až smutné,“ pro samotáře to bylo hodně smutné, pro společenské pitomce to bylo nejlepší místo, kde zakotvit svůj zadek. „A ne,“ nesouhlasně jsem zakroutil hlavou, jsem samotář.“ hodně vlků, co jsem znal patřilo do smeček. Někdy jsem měl dojem, že jsem posledním samotářem na tomto světě. Vlastně s pár dalšími jedinci.
Očima jsem jezdil po zemi, hledal nějaké místo, kde by se nenacházelo bahno nebo aspoň ně ve velkém množství, nebavilo mě furt stát. Udělal jsem pár kroků od vlka, otočil se na místě, usadil se, ocas obmotal kolem předních tlap - jak jsem měl ve zvyku - a nakonec se napřímil - téže zvyk.
Protože mé tělo ovládal perfekcionismus, smysl pro detail a nehorázně jsem vyšiloval z nepřesností, musel jsem k vlkovým slovům ještě něco dodat. „Nebo na ocas, či na ucho.“ bylo by zajímavé vidět spadnout vlka na ucho nebo jen na špičku ocasu - takřka nemožné - ale zajímavé, to musí každý uznat. „Dal bych ti radu nepadat,“ zamumlal jsem si s hlavou otočenou do strany, bylo to jenom malé rejpnutí.
Hlavu jsem otočil zpět k vlkovi před sebe až ve chvíli, kdy jsem usoudil, že oslovovat ho "vlk", či "blativý" je zcela nesmyslné. „Jsem Meinere,“ představil se a doufal, že má v sobě tolik slušnosti, aby mi prozradil své jméno. Slušnost poděkovat má, snad i toto...

Super akce ^^

Lennie: Sorka socko, nejsou trubky :/

Prkna (62)
• 2x - 30 prken - 1 hvězdička do magie (Jinks - iluze - koupeno za mléko)
• 1x - 2 prkna - 2 drahokamy dle výběru (Jinks - Safíry)

Hřebíky (39)
• 1x - 30 hřebíků - 100 oblázků (Meinere)
• 9x - 1 hřebík - 1 květina dle výběru (Jinks- Kopretiny)

Trubky (29)
• 1x - 24 trubek - 3* do magie (Jinks - iluze - koupeno za mléko)
• 2x - 1 trubka - darovaná hvězdička do vlastností pro jiného vlka (Luka - rychlost)
• 2x - 1 trubka - darovaná hvězdička do vlastností pro jiného vlka (Morfeus - síla)
• 1x - 1 trubka - darovaná hvězdička do vlastností pro jiného vlka (Morfeus - vytrvalost)

Instantní sníh (21)
• 2x - 10 IS - 15 mušliček (Jinks)
• 1x - 1 IS - 5 Opálů (Meinere)

Šrouby a matice (11)
• 1x - ŠaM - 1 klasická magie z výběru s 1* (Meinere - předměty)
• 1x - ŠaM - 1* do vlastností (Jinks - rychlost)

Mléko (8)
• 1x - 8 l Mléka - 1 klasická magie z výberu s 5* (Jinks - iluze)

Cítil jsem pohled bílo-černého vlka, kterého pokrývalo více bahno, než bílá nebo černá barva. Zvedl jsem čumák výše, napřímil se v zádech, nohy dal blíže k sobě, protože i to docílilo toho, že jsem se aspoň cítil vyšší, když jsem jím nemohl být. Zastříhal jsem ušima, docela mě zajímalo, co z onoho vlka vypadne, jestli moje slova vezme smrtelně vážně. Jestli mi řekne, ať si trhnu nohou, že nemá zájem o poučky od dokonalého, černo-bílého plesnivce zrovna nepotřebuje. Nazvi mě plesnivcem a připíšu si tě akorát na seznam bezfantazijních závistivců, co si vylívají závist hloupými urážkami, co po sto padesáté ani neraní. kamenná tvář se na chvilku změnila v pohrdavý úsměv, ale pak můj výraz opět zkameněl. Snažil jsem se na sobě nedávat nic znát, což se mi po většinu času dařilo, pokud se náhodou neukázal někdo, komu se prostě nedalo nesmát.
Nakonec mě to docela potěšilo, protože má slova nijak nechtěl vyvracet, nezačal se ani hádat, prostě mi s klidem odpověděl. Vymluvil se však an to, že ještě nenarazil na řeku, nahrbil jsem jedno "obočí" podíval se na něho s vážností a následně tělo otočil k východu. „Támhle je jezero a dvě řeky... plus potůček k tomu,“ následně jsem tělo otočil k jihu. „Mezi těmy lesy - který patřej smečkám a tací, jako jsem já to pak musej celý obcházet - je další řeka. Ta vede do moře, ale také se rozděluje na další řeku, která vede do dalšího jezera. Z toho také vede řeka, pro informaci...“ tak si myslím, že v okolí bylo dost řek. A pokud na ně nenarazil, alespoň jsem ho obeznámil o jejich polohách, pochybuju, že tě poslouchal... mlasknul druhý hlásek v mé hlavě, který nešel ignorovat. Ani jsem ho ignorovat nechtěl, měl jsem ho rád, byla to jediná společnost, kterou jsem dokázal snášet po celý rok z jakéhokoli počasí a v jakékoli chvíli. Dalo by se říct, že byl mým nejlepším přítelem a byl by i jediným... Ale Vločka... Chm... jedno nenávistné zabručení.
„A hele, bahnu se dá vyhýbat, jako já... Prostě si čum pod nohy a vyhýbej se nejhorším trasám.“ cítil jsem se jako učitelka, rozdával jsem rady na potkání, v této "zimě" to byla už třetí rada, kterou jsem dal vlkům zadarmo. Měl bych za to začít vybírat drahokamy pro Smrt... měla dvě lákavé magie, určitě by měla i třetí! Třeba ovládání počasí - o tom se vlastně i zmiňovala, rád bych určoval venkovní teplotu. Letní slunce, lehký vánek, příjemná, chladivá voda, občas menší sprška. Komu by se to nelíbilo?
A jeho otázka, proč mi vlastně špína vadí. Inu, měl jsem své důvody, ale dlouho jsem je neprozrazoval, takže jsem mlčel, koukal na špinavého vlka, jehož zabahněná srst mě málem donutila k tomu, abych ho odtáhnul k jezeru a donutil vlézt dovnitř, dokud nebude bílý a místy černý. „Proč?“ zeptal jsem se, udělal pár kroků do strany, otočil svojí hlavu k bílé půlce těla, pak k černé a na tu se zamračil. „Tak třeba kvůli tomu, že bílý vlci mají prostě srst v které bahno vypadá dost... Nechutně...“ to nebyl zrovna důvod. „A taky kvůli tomu, že bílá je prostě šik, pěkná. Narozdíl třeba od černé,“ ironie, že to říkal bílo.černý vlk. „A pěkná srst se prostě musí udržovat... Pěkná,“ došla mi slova, nad poslední větou jsem se tedy zašklebil a nechal ji plavat.

// Jedlový pás

Pomalu, ale jistě jsem začínal pochybovat o normálnosti krajiny, kterou jsem už dobrý rok a pár měsíců obýval. Pokud jsem si totiž vzpomínal, minulý rok touto dobou celou zemi pokrýval sníh, klepal jsem se jako osika a k tomu všemu jsem zažíval pár docela nemilých věcí, o kterých jsem se nerad zmiňoval, ale takřka furt jsem na ně musel myslet. Kladl jsem nohu přes nohu, bílou, černou, bílou, černou a tak dále, odhadoval jsem si podle střídání těch barev svůj postup a vlastně mi to i vycházelo. Mohl bych za sebou mít slušnou část tohohle loviště... tohle místo pro mě prostě bylo loviště, prohánělo se tu mnoho stád a mnohokrát jsem si tu ulovil nějaký oběd, ať už větší, či menší. Na tom nezáleželo, i když jsem radši měl ten menší oběd, k jeho lovu jsem nepotřeboval pomoc a jak je u mě známo... Nesnášim jakoukoli pomoc.
Tentokrát se mé myšlenky nezabývali tím, co jsem prožil, nerovnal jsem si vzpomínky do zásuvek podle toho, jak byly a nebyly podstatné. Přemítal jsem nad příliš teplým počasím a nad tím, kolik bahna vytvořila trocha sněhu. Vyhýbal jsem se větším hroudám jako čert kříži, snažil si neušpinit tlapy - hlavně ty bílé, ty jsou až moc vidět - a nesklouznout, což by zapříčinilo kompletnímu zamazání těla. Musel bych se pak vykoupat v řece, ve studené řece, kde žije moje oblíbená pochoutka a přeci nechci, aby se můj oběd ušpinil mojí špínou, kterou bych pak sežral, br... oklepal jsem se nad představou, že v podstatě žeru bahnu a myšlenky odvrátil opět k něčemu zcela jinému.
Ke Smrti a Životu. Nemohl jsem se dočkat toho, až se projeví nové magie, až se budu moct stát neviditelným, až budu moct balamutit vlky svojí mocí a později... Později budu moct číst i jejich myšlenky. Poznám jejich nejtajnější tajemství, která budu moct proti nim využívat... Nebudou o mě moct říct křivého slova, protože za každou křivdu proti mě mohu říct já osm proti nim, ďábelsky jsem se pousmál, zvedl hlavu výše zrovna v čas, abych oběhl bílo-černého vlka, jehož pach jsem nezaregistroval a nemusel tak do něho narazit. A co hůř, nemusel jsem bahno z jeho těla přenést na svoje tělo.
Místo toho jsem ho poklusem elegantně oběhl, zastavil se pár metrů od něho, pro jistotu. Mohl to být někdo ve stylu nedospělých vlků, co se na druhé vrhne bez rozmyslu, začne je kousat do uší a voblizovat, brr... oklepal jsem se nad hnusnou představou, vážně nemilé. Nevadilo mi představovat si vlky, kterým větve stromu provrtávají mozek, ale představit si to, jak moji bílou půlku zaplavuje tmavě hnědá? Ne, děkuji... „Neměl by ses tady promenádovat takhle špinavej,“ obeznámil jsem ho zahuhláním, zašvihal ocasem ze strany na stranu a sjel ho povýššeným pohledem, protože já byl čistý a on byl... V té chvíli byl ošklivější, než Smrt. „Je to dost nechutné,“ zakřenil jsem se. Ono nebylo zakázáno být špinavý, ono to bylo "pouze" nechutný.

// Zřícenina

Dlouho jsem se nezastavoval, pelášil jsem od Smrti, bahno pod mýma nohama mě značně spomalovalo, ale zvládl jsem to. Přežil jsem druhou návštěvu Smrti, nepřišel ani o chloupek, psychicky jsem se také moc nezhuntoval a fyzicky jsem byl téže zdravý. Tak tohle vyšlo, zašklebil jsem se, protáhl si všechny možné kosti v těle, hlavně krk, musel jsem si s ním nějak pohnout, když jsem kroutil hlavou nad tím a snažil se o to, abych Smrt moc nenaštval.
Docela mě překvapilo, že se nikdo neukázal v lese za tu dobu, co jsem byl u Smrti, přeci jen... Bylo to v Gallieře možné? Být chvíli sám, ignorován světem, opuštěný? Začínal jsem věřit v to, že to prostě není možné, ale slábnoucí pach Coffina mě o tom přesvědčoval, žádný nový pach, žádný příchozí, nic.
Usmál jsem se, líbilo se mi to, samota přicházela, a samomluva téže... vlastně se mi i stýskalo, zakroutil jsem radostně hlavou, zašvihal ocasem a vyběhl na další dlouhou pouť k Životu. Smrt by se měla naučit, jak naučit vlky magii čtení myšlenek, zavrčel jsem si ještě krátce.

//Západní Galtavar

OBJEDNÁVKA
M01/Haluciance (10 křišťálů + 100 oblázků)
M01/Neviditelnost (10 křišťálů + 100 oblázků)

M02/Halucinace/5* (80 opálů + 20 Safírů)
Do Neviditelnosti prosím doplnit hvězdičky na max. (výhra v loterii)