Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ta slušnost a a maličká kapka vychování, která se každým dnem rychleji a rychleji vypařovala, a navíc byla někde velice hluboko v mém těle mi říkala, že bych se měl odklidit alespoň o dobrý půl kilometr dál, kde bych se měl na chvíli usadit, rozmyslet si, co chci vlastně nadále dělat - kromě návštěvy Života pro přání ohledně čtení myšlenek - a kam vlastně chci jít. Případně koho si chci rozhádat a znepřátelit. Jenže ta kapka slušnosti byla vážně utlačována drzostí, leností a nezájmem o přání a požadavky druhých. Prostě jsem zůstal tam, kde jsem se napil, aniž bych nějak vnímal, že je ta vlčice pořád poblíž. Ustoupila dál, tak jsem si myslel, že prostě odešla, protože nějak vycítila, že tvrdohlavec a ignorant, jako jsem byl já, prostě neodejde, ani kdyby ho na nože brali.
Posadil jsem se na vlhkou zem, obmotal dvoubarevný ocas kolem dvoubarevných tlap s zelenými žilkami, napřímil se v zádech, našpicoval uši a díval se přes jezero někam do dálky. Už jen matně jsem vzpomínal na dobu, kdy jsem sem přišel, odkud, kam jsem měl namířeno a proč jsem se tu vlastně "usadil." Kvůli Lauře... poradil mi ten jeden hlas. A měl zase pravdu, potkal jsem zde Lauru a myslel si, že by vše mohlo být takové, jaké bylo. Ale místo toh se vše zvrtlo a já zůstal v jejím srdci nenáviděný. Stejně jako ona v mém. Může si za to sama. zavrčel jsem si tiše pro sebe, protože to byla pravda. Ošklivá pravda. Nenáviděla mě od narození... sice na to nevypadala, ale já to tak cítil.
„Možná by ses zase mohl někam vydat... Do dálky, do neznáma... Nebo se vrátit po vlastních stopách. Ale kudy jsem přišel?“ zeptal jsem se sám sebe. Mluvil jsem k sobě, ale mluvil jsem nahlas, což samo o sobě bylo divné. Nebylo by to chytré... odpověděl jsem si v hlavě, přimhouřil zrak a pociťoval opět v nezahojené jizvě nepříjemné pálení. „Pokud není už dávno mrtvá... Jednou ji za to, co mi provedla zabiju.“ neznělo to, ale byla to přísaha. „A klidně ponesu následky a nálepku, že jsem vrah vlastní matky,“ kamenná tvář se mi na krátko chvíli změnila na ďábelský, nepříjemný úsměv, který bolel ze všeho nejvíce.

// Východní Galtavar

Slunce při mé cestě vykouklo ještě párkrát a ani jednou se mi to nelíbilo, už jen kvůli tomu, že půlka těla neustále mrzla a ta druhá se ihned ohřívala a nebylo zrovna nejhorší s tou srstí žít. První a poslední výhoda černé srsti... nikdy bych si svou srst nenechal vrátit, ale přeci jen to teplo jsem měl raději, než zimu. Už jen kvůli tomu, že já prostě neměl srst stavěnou na zimu. Nebyla teplá a huňatá, spíše řidší a drsná na dotek. Ani trochu pro vlky příjemná... A přesto jsem ji miloval více, než kohokoli jiného nebo dokonce sebe samého. Třeba proto, že sebe ani rád nemáš, což byla docela trefná poznámka od jednoho hlasu v mé hlavě. Vlastně to byl můj hlas, ale mluvil na mě ve třetí osobě... Takže ani tak trochu nebyl můj, ale prostě někoho, kdo na mě mluvil uvnitř sebe. Ani nezněl jako můj hlas, když jsem mluvil nahlas, bylo by tedy možné, že patřil nějakému cizinci? Třeba vlkovi, co bravurně ovládal čtení myšlenek a nějak se mě celý život držel s tím, že se mi takto nabourával do hlavy a mluvil na mě? Jestli ano, ukaž se mi.... zasyčel jsem s vyceněním zubů do prázdna. Nikde však nikdo, alespoň ne v mé blízkosti, ani ne daleko, ani ne blízko byl vlk. Černo-bílý, hubený, žádná koule něčeho jako jsem byl třeba já... Ale... Já byl obecně váhově větší, než ostatní, což se už nedalo říct výškově. Zimu na tebe! zašklebil jsem se nad sebou samým. Nikdy jsem v zimě netrpěl, což byla docela ironie, v zimě jsem si totiž dokázal nabrat zásobu tuku a nevyužíval jsem tu, co jsem si nabral přes léto. V létě jsem nikdy moc nežral...
Vlk... Eh... Vlčice, je jich strašně moc! se také hodlala v jezeře napít, udělal jsem to samé, hledal jsem však nejvhodnější místo, kde by na břehu nehrozilo, že si ušpinim bílé tlapy a zároveň takoví místo, kde vypadala vodě nejčistěji a nehrozilo by, že naberu do tlamy hlínu. Takové místo se nacházelo poblíže vlčice, zatnul jsem zuby, přeci nevyjedu na cizinku, takový hlupák jsem nebyl. Věnoval jsem se svému, sklonil hlavu k jezeru a napil se. Chladná voda mi stáhla hrdlo, zakroutil jsem hlavou, nakonec však otřásl celým tělem a vícekrát se z jezera napít nehodlal. Ale ryby... zasténal jsem hladově. „Raději hladovět než umrznout!“ zamumlal jsem si pro sebe tiše, udělal několik kroků od jezera a byl odhodlaný, že tuhle zimu prostě do vody nespadnu. Stačilo to minulý rok... Ztrapnil jsem se před Morfeusem... což pro mě bylo i horší, než spadnutí před vlčicí. Jejich názory mi byly ukradené - což i Morfeusovi, ale on byl alespoň vlk...

// Východní hvozd

Počasí odpovídalo vlastně i mé náladě nebo jsem si to myslel, dokud poprvé nevykouklo sluníčko a já pochopil, že takhle dobře se rozhodně nemám. Měl jsem náladu pod psa... Pod vlka. Hlavu jsem držel skloněnou, div jsem čumákem neryl k zemi, ocas svěšený, našlapoval jsem tak, že jsem spíše tlapy tahal za sebou. Ani jsem nebyl schopný udržet oční víčka otevřená, oči jsem měl skoro zavřené, tlamu pootevřenou a tiše jsem si pro sebe funěl. Vlčice... Přihlouplé vlčice... Kdyby se tenhle svět bez nich obešel, zavrčel jsem si, zvednul hlavu a zamračil se jako nikdy. Všechny svaly se mi napjaly, což byl ten nejsložitější pohyb dne. Všechno by hned bylo lepší! dokončil jsem svoje klení a proklínání vlčic.
Vycenil jsem zuby, povolil zaťaté svaly a pokračoval dál v cestě. Dostával jsem žízeň a hlad, ale žízeň byla větší, takže jsem se rozhodl jít k tomu velkému jezeru, na které jsem měl vzpomínky týkající se jídla a také vlastně i vlčice. Jedné, ale rozhodně to s ní nebylo tak zlé jako s těma dvěma v lese. Také jsem tam našel to malé, dračí vajíčko... Jedno pozitivum... sklonil jsem hlavu, podíval se na své vajíčko a kráčel dál.

//VVJ

// Berte to pozitivně! :D Tento rok má vyjít alespoň pokračování Rytíře sedmi království! ^^

Cítil jsem, jak se jedna moje část ošila a přitom začala křičet na tu druhou: Copak se necháš okřikovat... Vlčicí? to poslední slovo znělo tak povýšeně a zároveň se tomu snažil i vyhnout. Chápal jsem ho. Poslouchat, nechat si rozkazovat nebo se jen podmanit vlčici bylo pod mojí úroveň. Nadzvednul jsem hlavu, zatnul zuby a procedil skrze ně něco ve smyslu: „Budu zticha, až se mi bude chtít.“ to se mi sice chtělo většinu času, ale to vlčici mohlo být jedno. V té chvíli to navíc nebylo ani trochu důležité. Důležité bylo to, že jsem těma vlčicema byl ztrapněn, od jedné jsem určitě musel chytit i blechy a na místech, kde mě olízli jsme už cítil, jak mi odpadává srst. „Tobě ještě nedošlo, že o mě se nikdo dělit nebude, nebo co?!“ odsekl jsem k té hnědé vlčici, co mi ještě před chvílí byla moc blízko. Zvedl jsem se na nohy, udělal několik kroků do strany, tam se znova posadil se zamračeným výrazem a hořkostí na jazyku.
„Nepodstatné? Jídlo je to jediný podstatný!“ zavrčel jsem si jenom tak pro sebe do země. Všechny svaly v těle jsem měl napnuté k prasknutí, v hlavě mi tepalo, tohle nebyla fajn chvíle. Byl jsem... Jako zase na tom moři, všechno se houpalo, ale tady jsem nebyl chvíli nahoře a dole, ale středem vesmíru a najednou zase tim co za všechno může. Takže minuta slávy a poté zase ničemou... celej můj život šel vážně od desíti k pěti.
Strakatá chtěla vysvětlit, co se vlastně stalo, hnědá z toho vlastně obvinila mě. Že se do mě zamilovali, ale prosil se je o to někdo? Ne... Nikdy jsem se neprosil o žádnou lásku, vlčici nebo jenom náklonost. „Jo... Jsou v tom vaše pitomý geny a potřeby mít nějakého idiota, co by se o vás postaral...“ takže ne, nic zvláštního to nebylo. Byla to jen jejich potřeba. S pohledem někam jinam jsem se zvednul ze země, oklepal se a už vyhlížel nějaké místo, kam bych se nadále vydal. Neměl jsem zapotřebí, aby mě někdo urážel přímo před čumákem, bylo to... Ponižující.
Není úžasný ani ničím výjimečný. zopakoval jsem si její slova v hlavě. Bolelo to, ale na povrch jsem to jako vždycky nedal znát, držel jsem si stále kamenný výraz, jak tomu bylo již dlouho. Nedokázal jsem prostě dát najevo, že se mě něco dotklo nebo se mi to vrylo do paměti, i když tomu tak prostě bylo. Ta hnědá partnera měla a přitom, přitom dělala to, co zrovna udělala. V té chvíli mě zrovna přepadla potřeba onoho tupce najít a zeptat se ho na názor ohledně téhle situace, ale ať jsem byl sebevětší podrazák a zmetek, tohle bych asi neudělal...
„Jo... To by i fajn bylo...“ přitakal jsem souhlasně. Představil jsem si všechny ty, co mě nesnášeli, které jse i nutil mě nesnášet... Oni by se usmívali a já byl mrtvý. Sice jsem si přál, aby to vše bylo naopak a já se tedy mohl dívat na jejich mrtvoly... Ale... I tahle možnost zněla fajn. Otočil jsem celé své tělo k severu, moje práce totiž byla dokonána. Donutil jsem už nevím jak dvě vlčice, aby mě neměly rády, abych já neměl rád je a nic víc jsem nepotřeboval. Nejdříve jsem jen šel, pohled upřený do země a postupně jsem zrychloval.

//Východní Galtavar

Začal sr mi nadzvedávat žaludel a k tomu všemu ještě mandle. Nerval jsem se a neylburpvna šťastný, že se perou ostatní. Dokud to jako bitka nevypadala,nevadilo mi to, ale ta hnědá vlčice, chtěla, aby ji pustila. Začalo se mi to příčit. A to dost. Ničí se kvůli nikomu... poznamenal jeden hlásek vcelku na miou poznámku proti mé osobě, ale neměl jsem mu to za zlé. Stále jsem totiž nic nebyl.
Jenže pak ta strakatá prohlásila, že si hnědá ma smraďocha - tedy mě - nechat. Zamračil jsem se, nesmrděl jsem, nebyl jsem smraďoch, měl jsem totiž jméno, které. Té chvíli bylo zcela irelevantní.
Dokonce i hnědá mě nazvala smraďochem, což mě donutilo zamračit se ještě víc. "S dovolenim... Ale já nejsem klacek, co si můžete lobovolně přehazovat." procedil jsem skrze zaťaté zuby, protože tohle přehazování si mě, jako bych tu ani nebyl se mi nelíbilo. "A srnu jsem si taky ukradl já" a kdybych trochu potrénoval neviditelnost, už bych byl v trapu a nemusel řešit tuhle připitomělou situaci
A nemusel bych poslouchat, jak mě nevim co miluje a zároveň nazývá smraďochem! zavrčel jsem si nakonec s ošitím celého těla.

Tak samozřejmě, že mi záleželo na tom, abych byl krmenej od rána do večera, ale přeci jsem to nemusel troubit do celého světa. To, že rád jim na mě muselo být vidět. Každopádně jsem to řekl, bylo to venku a to mi vysloužilo ránu přes čumák od té strakaté vlčice. Co si dovoluješ?! chtěl jsem už na ni zařvat, nazvala mě totiž sposťákem a hned na to mě olízla mokrým, drsným jazykem, který měl prpstě zůstat v tlamě. "Jak si-" chtěl jsem se na ni obořit, ale v tom do mě vrazila hnědá a udělala t samé. Další jazyk na mé tváři! Vlčice! vyštěknul jsem plašeně. Potkal jsem mnoho různých vlčic, ale žádné, zdůrazňuji ŽÁDNÉ se mě ani nedotkly... Jazykem.
A popravdě jsem za to byl rád.
Strakatá ustoupila a já cítil jakousi poloviční výhru nad vlčicemi a nad olizováním. Což bylo dost nehygienické a tak trochu jsem cítil, že mi cizí sliny spalují srst. Moji krásnou srst! kníknul jsem si strhaně. A ještě k tomu se o mě vlčice otírala. Jal mohla? Jak se na mě mohla tak sápat?! Ale krmila mě, což nijak neměnilo to, že ta slova byla na zvracení a nesmyslná. Ale já nemiluju... obeznámil jsem ji ve své hlavě.
Po zemi jsem se začal sunou opodál a udělal jsem dobře. Začala totiž další rvačka. Ale tentokrát pomocí magie, i když jsem nepochopil, co tp vyvolalo...
"Já..." měl jsem pocit, že bych se do toho měl vložit, ale nevěděl jsem co mám jak říci... Možná něco ve stylu "já vás nemiluju. Ani mě nepřitahujete" nebo co jako? Mlč... poradil mi hlásek, přikrčil jsem se, těkal pohledem z vlčice na vlčici a snažil se být zase neviditelným. Marně.

Pomalu, ale zcela jistě jsem začal chápat přísloví, které sice nevim, jak znělo, ale pokednávalo o třech vlcích, jedné bitce a jednomu vysmátému. A to já jsem ten vysmátej! pronesl jsem plný pýchy, i když jsem se tvářil kamenně, ale to také nikdo nemohl vidět, což byla docela ironie. Vlčice se hašteřily s vědomím, že jsou sami - takže to přísloví teoreticky ani neplatilo...
Odtáhl js si tu srnku dál od vlčiv, zašvihal ocasem a pustil se do nohy, kterou jsem ji tahal pryč. Zvedl jsem hlavu s koukem masa v tlamě, když jsem zaznamenal ticho a čtyři oči na mém těle. A teď jsi v háji... něco mi říkalo, že má neviditelnost již nefunguje a zloděj oné srny je tedy vidět. Bez rozkousání jsem spolknul kus masa, dusivě si zakašlal a bylo to v pohodě. Což se však nedalo říct o mé situaci. Zloděj odhalen a dvě agresivní, přitloublé vlčice, co mě rozthají na tisíce černých a bílých kousků. "A jsem v kelu..." zamumlal jsem si pro sebe s trhnutím celého těla.
Ale podivuhodně se nic takového nestalo. Ba naopak! Hnědá vlčice se ke mně přikradla, urvala kus masa ze srny a k tomu využila mého nechápavého výrazu s pootevřenou tlanou, aby mi tu srnu narvala až do žaludku. Vyvalil jsem na ni oči, měl co dělat s tím, abych se s nedobrovolným soustem vypořádal a přitom sledoval dění okolo sebe.
Nevim, co jsem použil za kouzlo a sakra, že jsem se ho nenaučil používat dříve! Ale vlčice se začali hádat a strkat, že by se to týkalo jídla y nebylo divné, ale ony se hádaly o mne!
Nechápal jsem, ale co, přikrčil jsem se k zemi, po očku sledoval výhružky, nadávky, urážky a dalši, a přitom se snažil nasnídat. Tak tohle m nikdo neuvěří! zakřenil jsem se a čekal na pokračující představení. Pravou tlapku na tu hnědou! nakrmila mě... Jiný důvod nebyl. Byl bych s kýmkoli, jen pro snídani, oběd a večeři přímo do krku.

// Mám tedy počkat nebo napsat?

// Kaskády

// Pardon za čekání, ale oběd v podobě srny jsem si nemohla v této chcíli odpustit!

Proč jsem měl nemilý pocit, že se někdo hnal k jídlu, které jsem si sice neulovil, ale za to jsem o něm při běhu dokázal skládat balady, ódy a další básně a písně na oslavu bezpracné snídaně.
Pro moji smůlu jsem se nemílil, ty budikničemu! Běhej rychleji! proklínal jsem sám sebe s yceněním zubů. Jak se mohl blk, natož dva vlci... Natož dvě vlčice, dostat k žrádlu dříve než já, ač jsem to měl za rohem a cesta musela uběhnout rychleji než mrknutí?
Nrž mě vlčice spatřili, vymyslel jsem si plán. Využil jsem převážnou zásobu své energie do magie neviditelnosti a pomalu se zcela neviditelný kradl ke kořisti. Vlčice jsem ihnoroval, zakousnul jsem se do nohy té srny a pomalu, ale zcela jistě s námahou jsem se ji pokoušel někam odtáhnout. Jako by bylo úplně normální, že se zvíře v tomhle stavu pohybuje. Budeš moje! Moje, moje, moje! moje slova povzbuzení.

//Omluva za chyby, píšu přea mobil :)

// Hopem šupem za žrádlem

Jak jsem otočil hlavu do strany, abych alespoň trochu zamezil nekonečnému zírání Airshiry na moji maličkost, nos zaznamenal slabý závan čerstvě padnuté srny, která si musela jenom tak ležet mrtvá na zemi, sama, samotinká. Neměla nikoho, kdo by ohlodal její masu, vylízal morek z kostí a nakonec jen tak ohlodával její koszi, dokud to vlka nezačne nudit.
"Jak lákavé..." zamumlal jsem si pro sebe tiše s krátkým zamračením a olíznutím čumáku. Zvedl jsem se na nohy, udělal několik kroků po pachu mrtvé srny, ale ještě se pootočil k černo-bílé vlčici. Nic necítíš? nechápal jsem to. Ten pach byl tak silný a lákavý! Pokynul jsem ji zlehka na rozloučenou, znova si olíznul čumák, zašvihal ocasem a vyběhnul po pachu.

// Východní hvozd

Červená růže ~ Morfeus
Bílá růže ~ Vločka
Pralinky z bílé čokolády ~ Lievenne, Luka, Deliven
Pralinky z hořké čokolády ~ Laura, Suzume, Taehyuk
Plyšový vlk ~ Coffin (ihned poté, co byl plyšákem umlácen), Niklifa

// Myslím, že to je v pohodě :)

Tak přihlašuji Meinera ^^
Baz specifikace nebo jakéhokoli nápadu... heh...

Nedůvěřivě jsem přimhouřil zrak, ostatně jsem to dělal vždy, když jsem nechápal něčí úsměv nebo podobný výraz. Hlavně úsměvy, byly tak.. Nepřirozené, zvláštní a už vůbec jsem jim nevěřil, když byly někde poblíže mě, nedej bože rovnou mým směrem, ale to se neděje často... jen párkrát do roka, více ne. Nikdo k tomu neměl důvody, všichni měli akorát důvody ustoupit dozadu a odvrátit pro jistotu zrak někam do neznáma, jen aby na mne nemuseli koukat. "Takže Airshira..." pokrčil jsem nad tím rameny, vážně jsem nikdy nikoho neoslovil jinak, než jeho jménem a nehodlal jsem to v blízké, ani daleké budoucnosti měnit. Na jména jsem byl háklivý, stejně tak na svoji srst, ale srst ostatních mi narozdíl od jmen byla ukradená. Nemohl jsem hlídat, jestli si budou svoji srst udržovat nebo ne, ale mohl jsem ovlivnit, jestli je budu alespoň oslovovat něčím jiným, než je jejich jménem. A co? třeba jednou i pochopí, že zkomoleniny nebo zkratky jako je "Air" nebo "Shir" je naprostá hloupost a nesmysl.
"Pár minut... Jestli myslíš tohle," samozřejmě, že nemyslela. Mohlo to vyznít jako vtip, ale já to pronesl zcela chladně bez jediné emoce nebo sarkastického hlasu či úsměvu. "přes rok..." houknul jsem spíše pro sebe tiše.
Další otázka přišla o chvíli později, ptala se, kolik tu je vlků. Jsem snad počítadlo?! odseknul jsem si pro sebe, ale zase na povrchu nenechal nic znát, nechtělo se mi to počítat, hledal jsem tedy jedno vhodné slovo, ale jedno nešlo. Řekl jsem tedy víc slov. "Víc, než je některým milé..." "některým" jsem myslel hlavně sebe, většina vlků měla ráda společnost. Mě stačil ten jeden vlk, dva už byl dav a tři? To byl sakra problém... Horší, než otázky, však bylo zírání. Jako od toho bílo-černého vlka s růžovýma očima. "Nezírej na mě..." zamumlal jsem nesrozumitelně s hlavou otočenou do strany. Neměl jsem to rád...