Příspěvky uživatele

< návrat zpět

V krku jsem pomalu začínal pociťovat jisté štípání, až tahání, jak jsem ji měl nakloněnou do strany. Pro příjemnější sezení jsme ji tedy narovnal, ale takhle jsem se na Lauru nemohl koukat, obecně na žádného vlka, takže jsem svůj zrak stočil k rudému jezeru, pozoroval jeho hladinu osvícenou měsícem a jen tiše naslouchal okolním zvukům. Jenže žádné zvuky nebyly, jen jsem slyšel tichý tlukot svého srdce a cítil Lauřinu přítomnost.
Až po mé otázce promluvila dost krátce, na ni až moc krátce, u mě by to byla průměrná věta. A takhle skončil i šťastný život dalšího z nás? že by naše rodina přeci jenom nebyla obdařena šťastným životem až do konce svých dnů, ale jen na určité období? Docela by to i odpovídalo, já se šťastnými dny skončil první, teď třeba Laura a následně mohl přijít na řadu Deliven nebo ho to také už postihlo... to jsem vědět nemohl, neviděl jsem ho od pozdního léta. Za tu dobu se mohlo stát mnoho věcí, i vlk jako byl Deliven se mohl od základů změnit, osud je vrtošivý a nepředvídatelný. Mohl bych se na něho zeptat, ale k čemu by to vedlo? pouze k otázkám, jestli náhodou (konečně) neumírám, že se začínám vyptávat na rodinu.
„Jsem říčka přírody, co vznikla sprsknutím černého a bílého vlka.“ odpověděl jsem bez náznaku jediného citu, ale později jsem akorát s náznakem sarkasmu dodal: „Což je značné zlepšení.“ a ještě jsem byl vlastně plesnivý, ale to netřeba zmiňovat, to si určitě musela myslet i Laura.
Možná to bylo jen moje tušení, ale nejspíše jsem ukončil konverzaci, co nebylo zrovna příjemné, ale nedokázal jsem ji zase začít, takže jsem jen mlčel, krátce se podíval na Lauru, hlavu sklonil k zemi, sledoval lehce se pohupující vajíčko na krku, snil nad mocným stvořením, co by se z něho mohlo vyklubat, ale jinak nic. Na více jsem se nezmohl.

A víš, že moc vlků se ti na třetí omluvu v řadě vykašlou? Tak hloupej není nikdo, povédal jsem si sám se sebou, zatímco jsem kladl nohu přes nohu a přibližoval se tak k Lauře. Nemuselo to být z jejího pohledu zrovna dvakrát přijemné, hlava lehce skloněná, tlapy prudce dopadali do trávy a všechny svaly napjaté k prasknutí, jenže já takhle chodil normálně, nebylo to tedy nebezpečné, ale někomu se to mohlo zdát. A třeba omluvu nechci... Třeba prostě jen chci projít, co ty víš? lhal jsem sám sobě, kdybych chtěl jen porjít, určitě bych šel druhou stranou a neblížil se k Lauře co nejblíže. Chtěl jsem prostě jít za ní, ať mě to stálo cokoli.
Nejdříve jsem si myslel, že Laura odejde, protože jsem šel za ní a ona na mě neměla náladu nebo žaludek na to, aby se na mě koukala. Tak to by byla již druhá z vlastní rodiny... Nebo snad třetí? jak to vůbec dopadlo s Delivenem, když jsem ho nazval hlupákem? Nestarej se! okřiknul jsem se stroze, cuknul hlavou a raději se soustředil na sestru, co nevypadala, že by brala nohy na ramena. A nakonec ze sebe dokázal ještě vykoktat jednoduchý pozdrav, který jsem prostě já neuměl. "Ahoj" mi vždy připadalo jako... Prostě prázdný pozdrav. Já sám buď nezdravil nebo jsem řekl "zdravím," při nejhorším "nazdar," ale "ahoj" jen výjimečně. Takhle v podstatě zdravím jen Vločku, takže... jenže Vločka byla jediným vlkem, na kterém mi alespoň trochu záleželo, a kterému jsem věřil. To byl ten problém.
Na pozdrav jsem tedy jen přikývnul, zastavil se dobré dva metry od Laury, usadil se na zem, ocas stočil kolem tlap a hlavu lehce naklonil do strany. Nejspíše bys měl začít mluvit... upozornil jsem sám sebe. Alespoň takto to chodilo, mluvil ten, který přišel, ať s prosbou, požadavkem nebo jen potřebou mluvit. Moje potřeba asi spočívala v tom, abych cítil alespoň někoho z rodiny, když se do ni Suzume navezl.
Dlouho jsem hledal slova, co by nevyzněla divně a nakonec mě napadlo jen: „Co život?“

// Přímořské pláně

Někdy jsem se jenom tak ptal sám sebe, jak moje chůze musí vypadat z dálky. Z jedné strany jako pochod ničeho, maximálně let jedné zelené světlušky a z druhé pochod obyčejného vlka. A vpředu? Pochod polovičního vlka. Bylo to na jednu stranu vtipné, ale nedokázal jsem se tomu smát, byl to můj život a ten vtipný nebyl. Možná trochu, tolik ironie nikdo zažít přece nemohl.
A jak jsem se tak blížil k tomu jezeru, začal jsem si všímat krvavě rudé barvy, co na sebe ještě více poukazovala díky svitu měsíce v úplňku. Vlastně ten měsíc poukazoval na více věcí, na trávu probouzející se ze zimního spánku, na řeku, co pokračovala na sever do neznáma. Třeba bych mohl jít po jejím toku... zamyslel jsem se na krátkou dobu, ale tu myšlenku zavrhnul ve chvíli, kdy jsem si vzpomenul, že tamtím směrem na sever se rozprostírá bažina, kterou jsem prošel v létě při cestě od Života, dodnes toho lituju. jediná výhoda byla, že má srst v té době nesla ještě černou barvu a ne bílou, nebylo to tedy až tak vidět.
A kromě toho, že mi měsíc svítil na cestu, odhaloval mi i jiné návštěvníky jezera, přesněji byl jeden. Alespoň jsem si jednoho všimnul... Byla to vlčice, menší, hnědá, bílá, trochu i černá i na tu dálku jsem rozeznal zelené oči a věc na krku. Sestřička... pověděl jsem si s hlubokým nádechem. Stále jsem někde hluboko cítil bublající vztek, který se tam pomalu vařil už přes rok, ale už to bylo přeci jen lepší. Za ten rok a něco mě totiž dokázalo naštvat více vlků, což Lauřiny skutky trochu zmírnilo. Posledně k tomu přispěl všech vrabčáků král Suzume svými slovy o tom, že jsem toužil po rodičovské lásce. Velká slova, malý mozek, odseknul jsem si proti němu, chvíli váhal, ale nakonec spolknul tu poslední kapku své hrdosti, co jsem si střežil a vyrazil jejím směrem zcela mlčky bez výrazu.

// Přímořské pláně

Obvykle, když jsem někam po delší době došel, protože jsem tam prostě chtěl, alespoň jsem se na pár chvil zastavil, rozhlédl se po místě, trochu si zauvažoval, zapřemýšlel a následně si to šinul někam dál, protože mi to místo začalo připadat okoukané. A tentokrát to nebylo jiné. Podíval jsem se na moře, na chvíli si nechal vlnami omývat nohy, chvíli jsem se díval na měsíc a nakonec se rozhodl jít podél pláže v mokrém písku směrem k jihu, kde jsem moc času nestrávil. Obvykle jsem těma místama jen procházel a ničeho si nevšímal, kromě toho rudé jezera, o kterém se mi Coffin snažil namluvit, že navždycky zmizelo. ulhaný vlk, co mě bral za rodinu, pronesl jsem se zamračením proti Coffinovi, pootočil hlavu do strany, jak jsem dělal vždycky, když se na mě někdo koukal, vystoupil z vody a pokračoval přes suchý písek pryč zpět na trávu.
Mířil jsem si to k tomu jezeru, jeho polohu jsem si pamatoval, umístění takového místa se jenom tak nezapomíná. Při cestě jsem se ještě snažil setřást písek z nohou, bylo nepříjemné, jak mi zalézal mezi polštářky, škrábal. Jenže to nešlo, musel jsem tedy čekat, až písek zaschne a následně ho setřást.

// Ohnivé jezero přes Středozemní pláň

// Řeka Mahtaë

Ta řeka se začala pomalu stávat mojí jídelnou. Byl jsem u ni už mnohokrát a snad pokaždé, když jsem kolem ni prošel jsem se musel alespoň napít. Tentokrát jsem se rovnou vrhnul k tomu, abych si našel něco k jídlu, než noc skončí, a abych se pak ještě stihnul do východu slunce podívat k moři, kde bych nejspíše i na nějakou chvíli zůstal a následně vyrazil dál.
Jako vždy jsem dával dobrý pozor na to, abych se náhodou nepřevážil, nezahučel do jezera a nemusel pak řešit mokrou srst v takovém počasí, ač už nefoukal studený vítr, nechtěl jsem v tomhle počasí usychat. Na sluníčku by to nebylo tak zlé, možná, že i příjemné, ale v zimě? Ne, děkuji.
Po několika minutách vyčkávání, prozkoumávání vodní hladiny a pár neúspěšných pokusech jsem přesto ve své tlamě nesl ještě mrskající se rybu, ale dlouho netrvalo a mrskající se ryba se změnila v pár kostí a vnitřností na hromádce, které jsem jenom tak pro zamaskování důkazů o své přítomnosti smetl tlapou do řeky, odkud ryba přišla a vydal se dál.

// Přímořské pláně

Jediná slova, která mi před odchodem uvízla v hlavě, byla: „Samou láskou bych tě teď povalil a zahřál tě svou přítomností u srdce. Tak, jak to tvoji rodiče zřejmě neudělali. Co říkáš? Líbilo by se ti to?” nelíbilo se mi to. Ono to i bolelo, protože tim poukazoval na moji minulost a tu jsem nenáviděl. Nepotřeboval jsem žádnou lásku nebo cokoli, co by mě zahřálo, jenže to on nevěděl a ani vědět nemusel, protože zdrhnul. A udělal dobře, za ta slova bych ho musel zabít, ač jsem byl přísně proti tomu. Nenávidim ho... dokázal jsem akorát zavrčet na jeho účet, než se mi jeho hnědej ocas ztratil z dohledu.
Zhluboka jsem se nadechl, zadíval se do prázdna, které se začalo plnit vlky, což mě trochu vyděsilo, ale já tu byl první... Já nezdrhnu... odfrkl jsem si, stočil se do klubbíčka, ulehnul na zem a odpočíval. Vychutnával si první sluneční paprsky a zároveň nějak ventiloval svůj vztek. Rovnal jsem si myšlenky, což jsem už dost dlouho nedělal, protože nebyl čas a přemýšlel nad tím, co bych vlastně mohl jít dělat. Došel jsem ke stejnému závěru, jako prakticky vždycky. Jít, jíst, pít, spát... to bylo asi moje jediné poslání, které zatim neomrzelo. A omrzí až v den smrti! třeba budu "promarněného" života litovat, ale co? Už bude pozdě... Týrání sebe samého, to je ti podobné, rejpnul jsem ještě do sebe, než jsem vypnul svět.

//Na příspěvek by to bylo krátké, tak to spouji s tímto

Přes polozavřená oční víčka jsem začínal mít pocit, že je venku večer větší světlo, než za dne. Nebo, že by byl den? Prospal jsem celý den? zapřemýšlel jsem, pootevřel jedno oko a zjistil, že byla noc, na nebi zářil měsíc v úplňku a to byl původce toho světla. Tak takto... pokýval jsem nad tím hlavou, zvedl se ze země a rovnou se šel k jezeru napít. Nejdříve jsem se oklepal nad studeným větrem, poté nad studenou vodou a celkově nad tím vším. Ale teplo se už blíží, což byla jedna z pozitivních věcí.
Chvíli jsem jenom tak stál a uvažoval, kam se vydám a nakonec svůj směr stočil k moři, vlny se měsícem v úplňku, klid písek... Kdo by to nebral? Ale hlavně sám, zamlaskal jsem si s libostí a vyrazil.

//Řeka Mahtaë

Obořil jsem se na vlka pohledem, který naznačoval, že mě jeho slova nepobavila a ani jsem je nebral vážně. „Tak vážně,“ odkašlal jsem se a dal velký důraz na svá budoucí slova. „Fakt vypadám jako vlk, co by se chtěl dvořit vlčici? Co by chtěl plítvat nocí nad koulí chlupů s emocema?“ zamračil jsem se na něho a přitom klapnul zubama.
Suzumeho rady šly tedy jedním uchem tam a druhým uchem ven, jeho rady byly důležité asi jako chumelenice v létě... Zcela nepotřebné, nevhodné, nedůležité a iritující. Až se já budu dvořit, svět vzplane a všechno živé shoří! to muselo být jasné každému, kdo měl alespoň trochu znal. City, emoce, vztahy... To jsem nebyl já, to byl Meinere, kterého někdo zabil dříve, než se vůbec narodil. Někdo ho zabil brutální a pomalou smrtí, jeho malé, slepé tělíčko pohodil někde na mýtině a nechal ho sežehnout sluncem, zbičovat deštěm a sežrat červy. A takto ten malý dopadl... přimhouřil jsem nad ním zrak a přitom zavrčel nad tím, koho tenhle svět nechal žít. Zakřiknnutého, nenáviděného, egoistického parchanta, co uzavřel city tak hluboko v sobě, že tam nedosáhne ani on sám. „Dřív se tenhle svět utopí v krvi, než abych udělal cokoli z tvých rad,“ pohodil jsem hlavou do strany, zvednul čumák výše a odmítnul o tom nadále mluvit.
Žárlivost byla jedna z mých vlastností, hlavně, co se týče rodiny. Jak jsem mohl nežárlit na vlka, co poznal otce a lásku vlastní matky? Žárlíš, ale nikdy mu to nepřiznáš, zbabělče... Ale dobře děláš, odsouhlasil mi hlásek mé mlčení. „A skromný...“ dodal jsem k jeho slovům. Z nás dvou jsem byl navíc já ten krásnější, hlavně, co se vzhledu týče. A charakter? Sice jsem ho neměl tak sladký, ale a to rozumnější...
Nedokázal jsem pochopit, co to právě předváděl, ale prohlašoval se za krále a chtěl mluvit. Otočil jsem hlavu do strany, sklopil zrak a snažil se předstírat, že já toho vlka prostě neznám a pouze tu sedím, vyčkávám a náhodou jsem si chtěl odpočinout poblíže šílence s nadějí, že bych mu mohl pomoci vyléčit jeho šílenství. „Opakuji... Až se svět začne topit v krvi!“ odseknul jsem k němu, ohrnul pysky, vycenil tesáky a vydal hluboké, hrdelní zavrčení.
Někde hluboko uvnitř mi začal hrát úsměv, on chtěl slyšet o mých magií, ale já měl talent ve zklamání a bolesti. Řekl jsem tu větu už potřetí: „Až se svět začne topit v krvi, v té chvíli ti řeknu o magiích.“ v očích nemilý záblesk a povýšenecké uchechtnutí bez změny výrazu.

Absolutně jsem netušil, o čem to Sezam zase mluví. Na co jsem měl dobře slyšet? Čím posloucháš? zívnul si jeden hlásek, díky kterému jsem to pochopil.Ten vlk narážel na mé ucho, na mé ukousnuté ucho. Proradná matka... to ona za to všechno mohla, to ona mi tuhle hnusotu způsobila, to ona si zasloužila to samé, i když bych ji úplně nejraději ukousnul celou hlavu a ne jen část ucha. Dluhy a splátky, zašklebil jsem se a zasmál uvnitř sebe. Jako vždycky jsem se však na povrch tvářil neutrálně, kamenně. Trochu mrzutě, jak říkal Sezam. „Jo... válečné zranění. Přesně tak. Sluch mi to nenarušilo, slyšel jsem všechny tvoje pitomé narážky na vlčici... A těch bohužel bylo. Už se jich jenom tak nezbavim,“ potupěle jsem sklopil uši, nevěřícně zakroutil hlavou, to totiž nemohlo být možné, ten vlk vážně proti vlčici kecal kraviny. Dlouho jsem si zařazoval do kontextu slovo "cool" a nakonec jsem to pochopil nějak tak, že je to něco super a božího, což jizva nebyla. „Ne... Není to... Cool...“ to slovo znělo prapodivně. „je to potupa... Dokud neokusíš - nepoznáš.“ procedil jsem nevrle skrze zatnuté zuby se zamračením, což také napnulo špatně zahojenou jizvu pod okem, pálení se vrátilo jako vždycky, když jsem se mračil - takže takřka furt.
Proč si ty idiote navedl na konverzaci o rodičích?! zavrčel jsem na sebe s dalším zamračením, které jsem tentokrát věnoval sám sobě. Zaryl jsem drápy do ledové země, napnul všechny svaly a měl co dělat, abych hlasitě nezačal nadávat sám na sebe. „Tady je mi někdo mamánkem...“ odfrknul jsem si do strany. Moji vlastní sourozenci si mohli myslet, že jsem já sámmamánkem byl, ale přitom jsem byl nenáviděný, což byla docela ironie. Nejstarší, nejnormálnější a nejnenáviděnější... Se tady taky někdo uměl narodit, prohodil jsem k vlkovi a hlavu pootočil do strany.
Chvíli jsem myslel, že odejde, ale neodešel. Smůla... No... Co se dá dělat.
Opravil mě, že jeho jméno není Sezam, ale Suzume. Byla tedy má vina, že jsem špatně slyšel. „Pardon, Suzume.“ pověděl jsem jeho jméno schválně správně, aby neremcal. Začal mi pokládat otázky, ta první mi nevadila, druhá byla na nic a ta třetí byla... Hm... Na mě nebyla zrovna správná. „Dlouho... Přes rok? Asi...“ pokrčil jsem nad tím bez zájmu rameny. „Vypadám snad jako někdo, kdo by vydržel ve smečce, a kterého by smečka trpěla?!“ odseknul jsem stroze. Prostě jsem byl tulák. Konec.
„Něco málo,“ brouknul jsem. Pár magií jsem ovládal. „Ale neznám všechny. Jen pár. Zemi, neviditelnost... Halucinace... A tak trochu v sobě cítím ještě něco,“ otřásl jsem se nad pomyšlením, že ve mě vře ještě nějaká magie, kterou neznám. Jestli mi to udělala Smrt... Zabiju ji... Obrazně...

Pootevřel jsem nechápavě tlamu, vážně ten vlk nazval vlčici "Kočko"? To mi tak trochu nesedělo, byla to blbost. Jak mohl vlk o vlčici žít, že je Kočka? nebyla to urážka? Asi ano... Nebo je ten vlk prostě labilní... nebo také oboje. Ten vlk se každou chvíli podobal čím dál tim více mému bratrovi, což bylo dost smutné...
Nějak jsem nepochopil, co vlk myslel naším rozhovorem, my žádný rozhovor nevedli, on jen prohodil pár slov a já pár dalších slov odseknul. Tomu se vážně nedal říkat rozhovor. A ani s ním žádný rozhovor nechci začínat, mlasknul jsem si pro sebe, zvednul se ze země a myslel si, že odejdu. Byl jsem k tomu více než připravený, už jsem je pátral po místě, kam bych se vydal, ale nic mě nenapadalo, to tu s ním nakonec zůstanu? kníknul jsem si pro sebe, psychicky se na to začal připravovat. Sedl jsem si jen pro jistotu o kousek dále, kdyby náhodou vlka popadl záchvat, že musí povalit dalšího vlka, ocas opět obmotal kolem předních tlap a čekal, jestli nějaký rozhovor bude vůbec chtít vést nebo si zdrhne někam za černo-bílou nebo tou bílou. Jedna moje část prosila, aby to udělal, ta druhá si tak nějak říkala, že společnost pitomého vlka je stále milejší, než společnost vlčice. „Jsem vážný vždycky...“ což si ostatně mohl i všimnout, můj výraz se vážně skoro nikdy neměnil.
Ten vlk chtěl vážně slyšet, co si o něm myslím? Jen na vlastní nebezpečí, upozornil jsem ho. Pokud však nečetl myšlenky, měl smůlu. „Ne. Myslim si o tobě, že si tím kompenzuješ to, že jsi vychová od těch nejpřísnějších. Nevyhrál sis jako malej, tak to děláš teď a moc dobře víš, že kdyby to viděli vaši, tak je šibne, protože tohle z tebe nechtěli.“ moje máma ze mě chtěla mrtvolu... A taky žiju a chci žít dlouho... Takže jo, tohle jsem tak trochu chápal.
Na krátkou dobu jsem na něho vycenil zuby, nebyl si totiž schopný zapamatovat jméno o sedmi písmenech. „Meinere... Sezame...“ houknul jsem si tiše. Pokud jsem to tedy vyslovil správně. Ale byla to jeho vina, na můj vkus mluvil prostě rychle, spěchal snad někam? Já ne... já měl času dost.

Vážně jsem byl nazván "panem Mrzoutem"? Nechápavě jsem k hnědému vlkovi stočil zrak, můj pohled musel vypovídat o všem - nechápal jsem, proč jsem zrovna já byl nazván bručounem, když jsem... Možná jsem vážně Mrzout... zasekl jsem se v půlce myšlenek, vyloučil uražení a spíše přijal to odporné oslovení. Ale jinak se jmenuju Meinere, díky ti... Suzane? Suzame? Sazame? Suzume? za optání... trochu jsem se zasekl nad vlkovým jménem, přeci jen nebylo podstatné k mému životu, tak jsem si ho nezapamatoval... Z velké části. Mohl bych se zeptat, ale není to zbytečné? zasténal jsem si tiše pro sebe. Zcela jsem ignoroval, že se nejspíše vlkova slova týkala přímo mě, možná bych měl litovat anebo také ne... Zase nemusim slyšet všechno. Musim! jak špatné by tedy bylo zeptat se vlka, co to vlastně říkal?
Párkrát jsem pro sebe zamrkal, nechal jsem to pro tentokrát být a zaměřil se na jejich slova. Tedy na vlkova, vlčice zmlkla. Zaslechl jsem akorát něco o rozpadu a poté... Poté i druhá vlčice prostě odešla a já zůstal sám s oním vlkem. Tiše jsem si pro sebe mlasknul, to mi vážně chybělo...
Jenže, odešly vlčice a já byl tedy jedinou společností. Nejdříve začal s tím, že mohu být rád za jeho zásah. Vážně? Myslím, že bych se bez tebe obešel... zasyčel jsem si tiše, zamračil se, ale jen krátce. „Nemyslim si, že bych byl kaput... Já ji ani nechci.“ uraženě jsem pootočil hlavu do strany. Sice jsem řekl, že ano, ale... Tomu se říkalo lži, no ne? Lži, tkeré nikomu neublíží.
„Jsme mrzutější déle, než ty jsi na světě.“ (//a to je starší jen o 9 dní :D) odseknul jsem s otočením hlavy do stranu, nepotřeboval jsem být nazývaný Mrzoutem. Nelíbilo se mi to, ač to sedělo. „Jmenuju se Meinere...“ zavrčel jsem si tiše nesrozumitelně.

Někde uvnitř jsem musel ocenit tu vlčici, že nepadla vlkovi kolem krku, jen kvůli tomu, že ji vysekl pár vážně divných poklon, kterou nikdo nemohl brát za normální. Natož vůbec nějakou pěknou. Obecně se ten vlk choval dost divně, tys měl bejt vlčice, ale něco si to na poslední chvíli rozmyslelo, protočil jsem nad ním očima s povzdechnutím se posadil, ocas obmotal kolem tlap a hlavu otočil někam do neznáma.
Ta bílá vlčice udělala dobře ve dvou věcech. 1) Poradila hnědému vlkovi, aby přestal provokovat. Ten zmetek však nepřestal... Smutné a otravné. 2) Odešla. Mnohem lepší, o jeden problém a jeden pár očí méně.
Díval jsem se někam na tmavou oblohu, myšlenkama byl někde zcela jinde, lehce si pobrukoval, a takhle to šlo až k tomu, než mě onen hnědý vlk oslovil, že bych si měl na vlčici dát pozor... Nebo něco takového. „Rada nad zlato,“ odseknul jsem sarkasticky. To sám bych nevěděl, ale... Dávat si pozor na vlčice nebo snad na jejich city? Ne, děkuji vám... To bych si raději promluvil s mámou. Nebo t radši oboje nechme být, smetl jsem tyhle dva problémy z imaginárního stolu a věnoval se tomu stále stejně barevnému nebi.
Prej jsem gurmán... Zakýval jsem nad tím hlavou, nebyla to snad pravda? Já si rád vybírám, co do tý tlamy strčim. A to nebude jenom tak! odseknul jsem si. Hlavu natočil k vlčici a zpozornil, vypadalo to, jako by toho vlka měla dost. Poslouchal jsem ji, přimhouřil zrak a vyčkával, jestli ho zakousne či tak. Sice se mi rvačky prostě příčily, ale zabít takového otravného vlka, co říkal, že je královského rodu? Klidně bych ji i nabrousil tesáky.

// Post o ničem ^^

Nejdříve jsem přemýšlel, zda si mám udržet svoji relativně vážnou tvář nebo se po dlouhé době od srdce a upřímně zasmát nad tím, co bylo kolem mě. Jeden hnědý vlk, co se snažil snad dvořit zcela cizí vlčici, která očividně neměla zájem. Bod. že by nějaká vlčice nestála o pitomce, co ji bude uctívat jako bohyni, přesto, že by si o ní měl jen čistit tlapy? No, pak tu byla ta bílá vlčice, co si snažila očistit tlapky, jen protože jsem naznačil, že je špinavá, správně. ve své mysli jsem se povýšeně usmál, ona... Ona totiž teoreticky poslechla můj nevyslovený rozkaz, aby se očistila. Nebyl to rozkaz... Byla to jen narážka, ale vzala si to k srdci... Bod pro tebe, Meinere! v té chvíli jsem na sebe byl právoplatně hrdý. Naší skupinku pak uzavírala černo-bílá vlčice s magnetovýma očima, co o hnědého nestála, ale nedávala to znát. Zatím jen odmítla říct své jméno, což mohlo vadit jen hnědému vlkovi. Já se spokojil s oslovením "černo-bílá", "magnetové oči" a při nejhorším: "Ty."
Usadil jsem se na zem, zajímalo, co všechno dokáže ten hnědý vypustit z tlamy a zároveň mě zajímalo, co udělá ta bílá, protože... Sakra, ona se kvůli mě očistila! Byl jsem ten stín v pozadí, podobně jako bílá a nevadilo mi to, byl jsem tím stínem celý život, jeden den navíc to určitě ještě vydržím. Jenže pak se zase vlkův zrak stočil mým směrem.
Pro dobo všeho živýho... Nečum tak na mě. zasténal jsem uvnitř sebe, na povrchu beze změni výrazu. Možná jsem jen rychleji zamrkal, ale to kvůli tomu, co ten vlk řekl. „Milostné vyznání? Děláš si ze mě srandu?“ ohrnul jsem nad tím čumák a pozvednul hlavu do vzduchu, vlčice, jakákoli, byla pod moji úroveň. „Vypadám snad na někoho, kdo by se snažil někomu říct, že ho má rád?“ já spíše vypadal na vlka, co někomu řekne, že by ho rád viděl oklovanýho od vran mrchožroutek...
Chtěl jsem využít nějakou, jakoukoli magii a vlka proplesknout za každou vteřinu, co na mě doslova visel pohledem. Nejdříve má srst, oči, pak vajíčko na krku. Přimhouřil jsem zrak, snažil se mu tím naznačit, že jestli bude ještě zírat, už se nikdy na nic nepodívá, protože mu ty oči nějakým způsobem vydloubnu a vyrvu jazyk. to možná jako první!
Začal kecat něco o tom, že vlčice očividně o moje vyznání - které se ani neuskutečnilo - nestojí. Páni, pan blesk... odseknul jsem si s protočením panenek. Pak spustil něco o zakázaném ovoci, což si nenechala líbit tamta vlčice. Ozvalo se zavrčení. „Já radši ryby...“ prohodil jsem jenom tak do větru. Ovoce... ovoce asi ne, děkuji.
Jeho poznatek a poznámka o tom, že mi stěží dokáže odolat mě donutilo zvednout se a ustoupit o několik kroků dozadu. „Přísahám, jestli ještě někdy řekneš něco podobnýho.. Urvu ti hlavu!“ vyštěknul jsem na něho s vyceněním zubů. Takže tam teď byla tichá vlčice, dva cenící zuby a jede vlk, co si zpečetil osud.
A byla tu otázka o mém kožichu... Nepřestával jsem cenit zuby a řekl první lež, co mě napadla. „Matka bílá, otec černej... Příroda byla na větvi, jsem prostě černo-bílej!“ Neřekl jsem tu lež už někdy? zněla mi totiž povědomě, ale to bylo v téhle chvíli úplně jedno. Jeho jméno mi bylo ukradený, je tedy zřejmé, že jsem na to nijak nezareagoval. krátký, výhružný pohled jsem hodil na bílou vlčici. Ptala se, jestli mají odejít. „Byla bys tak laskava:?“ ne, vážně to nebyl příjemný hlas, cedil jsem to skrze zatnuté zuby a přitom se snažil hnědého propálit zelenýma očima. Vlčice s magnetovýma očima se očividně snažila o podobnou věc.

Celý život jsem si stěžoval na otravné vlky, co se někam přicpou a odmítají odejít, přesto, že jsem byl na onom místě první, a tentokrát jsem tím vlkem sám byl. Snad každičký sval a veškerý rozum mi říkal, že se nemám zdržovat poblíže vlčic a raději si mám jít po svých, ale zase někde ta ukrytá část mého já se snažila dát vlčicím šanci a napravit svoji reputaci, i když to bylo marné, protože všechny vlčice jsou stejné a je to tedy s nimi marné. Akorát se tu ztrapňuješ! zaúpěla jedna část mého já bolestí. Vyhnal jsem ji tichým zasyčením a krátkým cukem celého těla. Vlčice se trošičku rozmluvila. Hlavu jsem otočil k nebi, poslouchal jsem a přitom vnímal jen tak na půl. Nejdříve jsem si myslel, že vlčice prostě ukončila svůj proslov, nedošlo mi, že ji někdo srazil k zemi, dokončil jsem to tedy za ni. „Kdybych odešel. Však už jdu.“ a myslel jsem to vážně, nepotřeboval jsem se zdržovat ve společnosti, kde mě někdo nechce. A kde nechci být já.
Otočil jsem hlavu po hluku a sledoval hnědo-černo-bílého pavouka končetin, chlupů, čenichů a ocasů. Byla to... Zábavná podívaná, ale můj výraz se podivuhodně nezměnil. Sledoval jsem, jak se snažili ze sebe vymotat a přitom děkoval všemožným, že jsem nebyl já ten vlk, co byl povalen na zem. Tahle srst si špínu nezaslouží! odfrknul jsem si a přitom se jen otřásl na pomyšlení, že bych měl schytat nějaké bahno na bílé tlapky nebo tu půlku těla. I na černou část se mi to příčilo. Nejzajímavější na tom asi bylo to, že se ten hnědý vlk, co tu vlčici srazil začal omlouvat jako by způsobil smrt všeho živého a ne pitomou srážku s vlčicí. Bože... Ten to zase zveličuje... pravdou však bylo, kdyby srazil mě, já bych to sakra zveličoval a chtěj od něho líbat tlapy. Uvědomuješ si, že je tu další vlk? obořil se druhý hlásek s odstupem a spíše štítěním. „Sakra, že jo...“ zašeptal jsem si pro sebe s odstupem od obou vlků. Jen přestal plácat něco o kráse vlčice, upoutal zrak na mě.
Tak to mi chybělo, zavrčel jsem si pro sebe, na povrchu jen se zamračením. Nenáviděl jsem jakékoli pohledy na mně, byly tak... Bolavé, vážně bolely.
S jedním pohledem bych se možná ještě vypořádal, ale pak se tam dopotácela další vlčice, čistě bílá... Vlastně trochu špinavá. Fuj... taky když má bílou srst, tak se může udržovat čistá, ne? Základní úkony hygieny asi vlčice fakt nezvládají... poznal jsem už dost příkladů, abych tuhle teorii mohl potvrdit. A i ona mě sledovala! Další zamračený pohled k bílé a nakonec pomalé otočení hlavy k černo-bílé, co chtěla, abych vypadnul. A ostatní? zeptal jsem se provokativně.
Místo pozdravu jsem jen tiše zabručel, nic více po mně chtít nemohli. Zbav se jich! rozkázal jsem sám sobě, zhluboka se nadechl a započal svůj "srdcervoucí" a tak dojemný proslov, že jsem možná někde ucítil i nějakou emoci. Možná! nejdůležitější slovo v uvozovkách... Trojtých uvozovkách. „Jestli omluvíte, hnědý a přírodně hnědý,“ narážel jsem tim na špinavé, hnědé tlapy vlčice. „Momentálně tu vedu jakýsi předlouhý a srdcerivný rozhovor s onou... S tou takzvanou lady,“ nějak mi nedošlo, že neznám jméno oné vlčice. „A vážně nemám odvahu,“ kec, „o tom mluvit před dalšími. Můžete se tedy odebrat o pár - set - „metrů dále?“ mluvil jsem co nejlépe jsem uměl. Ale všechno to byli lži... Jen jsem chtěl mít zase u někoho dluh... tentokrát za odstranění nemilé společnosti.

I když byl hlas vlčice zcela cítit nezájmem, nějak jsem v něm prostě automaticky vycítil špatně skrývanou nenávist. Byl bych mnohem raději, kdyby vlci tu automatickou nenávist vůči mě samému prostě neskrývali, ušetřili by sobě, tak mě trápení a zbytečné kecy. „Já jen překypuji dobrými nápady.“ odseklnul jsem stroze. Nikdy jsem dobré nápady nemíval - vlastně jsem neměl žádné nápady, protože jsem nic nepodnikal a tak jsem nápady ani nepotřeboval - ale když byla možnost, prostě jsem něco podobného řekl. Stejně to každému bylo jedno.
Měl jsem odejít, možná jsem to i naznačil, ale proč? Moje lenost zase převládala a nechtěl jsem se podmanit vlčici jen kvůli tomu, že ona byla u jezera první. Přeci jen, já taky nebyl u té srny předtím první a kdo měl narvané břicho? Správně, černo-bílý měl narvaný břicho a vlčice mohly utřít čumáky. Ale byla to jejich vina, já pouze žral, ony se haštěřily o někoho, kdo o ně neměl zájem... A o kterého nakonec ani ony neměly zájem... což bylo to nejdivnější, co mě mohlo v životě potkat... Dvě podivné vlčice, co se ke mně nejdříve měli, ale pak mě nenáviděli... Ostatně jako celý můj život. hned se mi totiž vybavila jména dalších dvou vlčic, u kterých jsem to měl stejně. Ale tady jsem tu nenávist i vracel.
„Pááni...“ protáhnul jsem ty hlásky co nejvíce jsem dovedl. Hlavu jsem otočil k té černo-bílé vlčici s magnetovýma očima a nahrbil "obočí." „Ještě existujou vlci, co se nechtěj hrabat v hlavě a historii druhých? Vysekávám ti poklonu.“ bez zájmu a jen obrazně. Nikdy bych před nikým nepoklekl.

Chtěl jsem si pokračovat ve svém monologu, možná si i začít odpovídat a tím ten monolog vynést do výšin. Třeba by to ani nebylo tak divné... Černá a bílá, prostě dva vlci v jednom, jak se snaží spolu diskutovat, ale mají jen jeden hlas, tak se prostě musí střídat a nemohou si skákat do řeči nebo se od sebe při hádce oddělit a odejít každý svou vlastní cestou. Tak rád bych v tom rozhovoru pokračoval, když totiž nemohu mluvit s někým inteligentním, sobě rovným, který by se nenechával ovládat geny, pohlavím nebo třeba jen city k ostatním, musím mluvit sám se sebou a spokojit se s tím. Nebo do konce svého mizerného života mlčet a tim uspokojit i všechny ostatní. Přeci jen chtěli, abych držel tlamu, ale já nechtěl. Nechci mlčet. Nevadí mi mluvit, jen v tomhle světě není s kym... smutná pravda. A když takový vlk existoval... Pocházel ze smečky, který musel sloužit nebo měl partnerku... Nebo to prostě byla vlčice. Takže jsem odsouzen k doživotnímu mlčení... krátce jsem se nad tím zamračil, poslouchat do konce svých dnů jen sám sebe? Ne... To taky dvakrát nešlo.
Pro mě až infarktová chvíle přišla, když se za mnou ozval hlas. Myslel jsem si, že si zmizela! okřiknul jsem vlčici, ale je ve své hlavě. Otočil jsem s ledovým klidem hlavu dozadu, přimhouřil zrak a kouknul na ni. Vážně tam byla, nebyl to jen další z mých bludů a přelodů... „Netušil jsem, že tu si... Kdybych to věděl, neseděl bych tu a raději bych odešel.“ natolik hloupý jsem nebyl. Nepotřeboval jsem, aby někdo slyšel mé myšlenky a už vůbec ne, pokud se to týkalo vraždy mé matky nebo jakékoli jiné vraždy. Stejně si moc slabý a měkký na vraždu kohokoli... a byla to pravda... Zabíjení, rvačky, jenom ublížení.. Ne. Jednou a provždy prostě ne.
„Máš jinak snad problém s mými myšlenkovými pochody o rodičích?“ odfrknul jsem si předtím, než jsem se zvedl ze země, oklepal se a opět byl připravený k odchodu, protože tvoje místo není nikde. už jsem se o tom přesvědčil mnohokrát.