Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Předem se omlouvám, ale pokud na mě dojde do neděl řada, tak bohužel nenapíšu, odjíždim pryč :)

Protože nešla používat magie, bylo to všechno tak o něco těžší. O něco moc těžší. Jelikož jsem se do toho ještě nemohl moc hýbat nebo jsem tedy mohl, ale trpěl jsem přitom děsivou bolestí, všechno bylo ještě mnohonásobně těžší. A pak to uzavření v kruhu s vlky, co trápila podobná věc jako mě. Ten jeden šednul - měl to z nás nejlepší. Jedna neviděla, druhý neslyšel, Deliven... Deliven byl normální, alespoň se mi zdálo, ale ostatním se vyhýbal, tedy i mně. A béžová vlčice opakovala stejnou informaci, nepřinesla tedy žádný užitek.
Chtěl jsem se odhodlat ke zvednutí, k přemožení bolesti, ale Anakhe mě vyrušil, nejenže, že by ke mně tak blízko, že by ke mně mohl klidně i přirůst, ale na tu vzdálenost nezvolil ani vhodnou hlasitost svého hlasu. Přiklopil jsem uši k hlavě, otočil hlavu do strany a vzteky zatnul zuby. Buď jsem toho vlka mohl ignorovat a čekat tedy, že se bude ptát dál a hlasitěji nebo se snad ještě přiblíží. „Meinere...“ řekl jsem na něho, ale nebylo to tak hlasité, prostě mj obyčejný hlas, ani hlasitý, ani tichý jenom takový, aby ho slyšel ten, kterému byla slova určena a nikdo jiný.
Pak však Anakhe zmlknul, každý řešil svoje postižení a já se s ním pokoušel bojovat tak, že jsem vstal na nohy, zatínal zuby a dusil v sobě bolest, když se ozvalo křupnutí, které musel slyšet každej kromě Anakheo... Možná i ten, byl dost blízko - a to byl důvod, proč jsem se zvedal, chtěl jsem se posunout o krok dál. Při mém prvním kroku však Anakhe znova zakřičel, škubl jsem celým tělem, zavrčel a zastavil se. To prostě nešlo, ale věnovat ostatním pozornost jo. „Neumírám, sakra!“ zasyčel jsem ještě na černo-bílou, co se také začala přibližovat. (//teď se omlouvám, ale asi jsem přehodila reakci Anakhi(h)o a Fanny, pardon) By se ti líbilo... zavrčel jsem ani nevím na koho, možná, že to vrčení bylo už tak ze zvyku.
Šedý vlk navrhnul, abychom vyhrabali tunel... Ať si hrabou, ale do toho by mě s touhle bolestí nedonutili ani kdyby jejich záchrana a zbytku světa záležela jenom na mně.
A jestli naše postižení nebyla ničím zvláštní, zvláštní brzy přišlo. Nějaká stará babizna, co šílela z toho, že zemřeme. Nejdříve jsem na ni koukal zděšeně, pak pohoršeně a nakonec jsem se do toho musel i já pustit - šedý byl přeci jenom první a poté Anakhe, ten nechtěl zemřít a doufal, že neumřeme. „Drom? Trms?“ zaujala mě dvě slova, co jsem naznal. „Co to sakra je?!“ vážně mě zajímalo, co znamenají dvě slova než to, proč umíráme...

Buď mi to připadalo a byl jsem sám ignorován vlastním bratrem nebo Delivenova tupost pokročila na takovou úroveň, že mě už taky nepoznal. Nebo tě nechce poznat... podal jeden hlas něco na vysvětlenou, co jsem přijal jako druhou nejmožnější odpověď - první byla tupost.
Žádný vlk se o nic velkého nepokoušel, což mě nepřekvapovalo, kdo by taky chtěl řešit něco, co ho naprosto psychicky a fyzicky vyčerpá, protože řešení věcí s ostatními vyčerpá obě tyhle věci? Nebyl jsem takový, abych se toho ujal, raději jsem stál kousek od ostatních a snažil se přijít na to, jak se odtud sám dostat a případně z toho nějak vysekat i jednoho či dva vlky, co se budou chovat normálně, a kteří by tomuto světu mohli ještě nějak prospět. Černo-bílý s divným přízvukem a černo-bílá vlčice prohrávají... odfrknul jsem si. Ten s divným přízvukem - Anakhe (prej) - se na ten seznam dostal jenom kvůli přízvuku, byl zkrátka divnej. A vlčice to byla za tu blbost ohledně mlhy, která se tu neobjevovala. Stačí drobnosti, zašklebil jsem se, nad vlčicí protočil očima a raději o jeden krok ustoupil.
Jakmile jsem však ten krok udělal, v přední noze mi tak silně křuplo, že jsem myslel, že se mi zlomila každá kost v noze a rozpadla se. Dal jsem to najevo zasténáním a přikrčením k zemi. Dlouho jsem nohu nemohl položit na zem, bolelo to. A když jsem to udělal a snažil se udělat další krok, luplo mi za krkem a to mi vypálilo až do hlavy, což bylo mnohem nepříjemnější a chvíli jsem i myslel, že vrhnu svoje poslední jídlo.
Co nejopatrněji, ale s bolestí a hlasitým praskáním jsem ulehl na zem, v kloubech jsem měl tlak, ale odmítal jsem se pohnout z důvodu bolesti. Už jsem možná chápal, proč vlčice volala po mlze, prostě se zase něco dělo, něco nesmyslnýho a já se do toho přimotal. A do háje už se mnou! zavrčel jsem na půl bolestí a na půl vztekem. Anakhe zase volal tak hlasitě, že musel být snad hluchý. Nejraději bych ho okřiknul, ale nechtěl jsem riskovat jediný pohyb a bolest.
Anakhe zavolal na hnědého, že zešednul, obětoval jsem sám sebe, pootočil hlavu za vážně šednoucím vlkem a rovnou znova zasténal při dvojitém křupnutí krku. „Chtěl jsem chcípnout na stáří až za pár let,“ zavrčel jsem si pro sebe co nejtišeji, že jsem pochyboval, že to ještě s mým místem dál od vlků kdokoli slyšel... No, Anakheho jsem vyloučil rovnou. Nevím, proč mě však napadlo stáří, bolest kloubů prostě někdy byla... I hluchota a nějaký to špatný vidění... Jenom šednutí srsti mě dovedlo na stopu stárnutí. Uvězněnej mezi stromy, sotva schopnej pohnout se a s nahluchlým vlkem... taky brzo ohluchnu!

Naivně jsem začínal věřit tomu, že melodie v mé hlavě je něco dobrého, jakási harmonie duše, kterou jsem nalezl po usmíření se sestrou a shozením určitého břemeně nenávistí ze srdce - což stále nezměnilo můj pesimistický a bezcitný pohled na svět. Jenže z ničeho nic melodie utichla, nemohl jsem si na ni vzpomenout, abych ji nějak v hlavě obnovil, prostě byla pryč a společně s ní byl fuč i celý svět. Nejdříve jsem viděl les, pak to vše zmizelo, černočerná tma, která postupně začala ustupovat z nepropustné černi se stalo pár flíčků po okrajích, až nakonec i to zmizelo. To se mi nelíbí... nikdy se mi nic podobného nestalo, probíral jsem se z toho "šoku" a přitom se snažil hluboce dýchat, což jsem však dělat neměl. Nadechnutí mě upozornilo na jeden pach a na ten se nedalo zareagovat nijak jinak, než: Ty si mi tu chyběl... jako jeden se dokáže usmířit s jedním vlkem, ale s dvěma? Ještě k tomu hned za sebou? Spolknul bych svojí hrdost a dokázal to, ale už žádnou hrdost nemám... Nic polykat nebudu... otočil jsem tedy hlavu od vlastního bratra a tvářil se, že ani neexistuje.
kromě Delivena tu bylo však několik dalších vlků, písková vlčice, černo-bílá vlčice a dva vlci. Hnědý a černý. To se mi nelíbí... zopakoval jsem si, stisknul zuby a těkavě se rozhlížel kolem sebe. Začal jsem mít pocit, že se svět kolem uzavřel, že jsem byl s těmi vlky uvězněn a jak mi potvrdil hnědý - ona to byla pravda. Napnuly se mi všechny svaly v těle, o pár kroků jsme ustoupil dozadu a snažil se zhodnotit situaci. Jsem tu s nimi zavřený... nic jiného jsem nevymyslel. Jenže já nechtěl být s nikym zavřený, začal jsem se soustředit na svojí magii země a poručil stromům, aby se rozestoupily a já mohl odejít. Marně... Nešlo to. To se mi už ani trochu nelíbí! tiše jsem polknul, podíval se na černo-bílého vlka, co řekl, že nemže ovládat magii vzduchu pod... Dál jsem nerozuměl. Snažil jsem se nevnímat to zavření a tmu, tma by tolik nevadila, ale ten pocit, že jsem byl v pasti. Brzy přijde hlad... poznamenal jsem si tiše pro sebe s prohlédnutím všech přítomných.

// Omlouvám se, že se čeká, ale neplánovaný odjezd do divočiny, dnes večer napíšu...

// Ohnivé jezero

Poprvé po více jak roce jsem odcházel od své vlastní sestry bez toho, abych byl naštvaný, uražený, zrazený nebo nějak jinak vykolejený. Vlastně jsem byl dost klidný a nějak smířený s tím, že jsem si Lauru alespoň trochu udobřil nebo ona mě a jediný, kdo mě tedy z rodiny neměl v lásce byla vlastní matka a bratr. I když... Nikdo neví, co si Deliven myslí, ten vlk byl dost nepředvídatelný a to bylo vlastně i jeho mínus a slabost - pokud se to vzalo takhle.
Má cesta přes další území, které jsem ještě neměl v nohou mě dovedla do jakéhosi hvozdu, kde jsem začal ztrácet nit ve svých myšlenkách a místo toho se ponořil do jakési zvláštní melodie, co pro mě byla uklidňující a zároveň mě takovým zvláštním způsobem hlodala do hlavy, až mi to bylo nepříjemné. Snažil jsem se tu melodii dostat pryč třesením, pak jsem se to snažil přehlušit myšlenkami, ale dopadlo to tak, že jsem se té melodii poddal. Byla svým způsobe, krásná, uklidňující, ale dvakrát se mi to nelíbilo z důvodu, že jsem tu myšlenku nikdy neslyšel a bál jsem se, že mi ji někdo cizí přivodil.
Měl jsem v plánu otočit se a zmizet, ale nešlo to, pokračoval jsem hvozdem dál, na půl si melodii užíval a na půl se snažil ji dostat pryč. Jenže každým krokem to bylo hlasitější a hlasitější a vyhlídky na umlčení menší a menší.

Moc mi nesedělo, proč jsem se snažil omluvit vlastní matku, ale už jsem to udělal. Stejně jsem se nad sebou, ač pozdě zamračil, protože tohle jsem prostě nebyl já. Já vlky neomlouval, já je urážel. Ale tohle mi stejně názor na ni - a určitě ani Lauře - nezmění, tak co tu řeším? uvědomil jsem si, protože nikdo touhle maličkostí nemohl změnit na tu vlčici názor.
Jestli jsem se nezamotal ve vlastních slovech, určitě jsem se zamotal ve slovech Laury, které byly reakcí na moje slova. Cože?! nasadil jsem krátký nechápavý výraz přimhouřil oči a zamručel, abych si nahnal trochu času na sestavení smysluplné odpovědi. „Tak jsem pochopil, že tě nechápu...“ to s tím mozkem bych klidně i odsouhlasil, ale přeci nebudu až tak hnusnej.
Otázka ohledně toho, jestli stále uvažuju tak... Sadisticky, pesimisticky, psychopaticky, byla zcela zbytečná, protože odpověď byla zřejmá. Když je vlk černý, musí přemýšlet černě, a přesto, že jsem nebyl zcela černý, stále jsem jako černý vlk myslel. Prostě se mi pocit sledování krve a toho všeho líbil. Pokud se nejednalo o mojí krev nebo o krev, kterou jsem sám prolil. Až na toho zmetka, klapnul jsem na prázdno zubama a zamračil se. „Já nevim... Mně to je nějak jedno,“ švihnul jsem nad tím s nezájmem ocasem, sice mě zarazilo, kolik let by mi to vlastně mělo být, ale jinak mi to bylo ukradené.
„Já rád lžu... Ale nesnášim, když mi lžou... Rád slyšim pravdu a taky ji vlastně rád říkám... Což je se vcelku vylučuje, ale je tomu tak.“ dříve se mi lež příčila, ale pokud jsem nechtěl říkat, jak jsem přišel ke své srsti, prostě jsem musel lhát.
Pomalu jsem se začal zvedat ze země k odchodu, moc sezení na stejném místě. „Protože jsi malá... Ale stejně to můžeš zkusit, jednomu to prospěje...“ mlasknul jsem na prázdno, obešel sestru a ohlédl se za ní. Neměl jsem v lásce loučení, a tak jsem se ani neloučil, jen jsem zamrskal ocasem a prostě odešel.

//Sarumenský hvozd

// Meinere taky :D

Tentokrát jsem se nad tím musel nepatrně, vcelku zlomyslně pousmát. „Jenže ta naše nebyla dobrá.“ tohle jsme museli vědět. Jak já, tak Laura a Deliven, nikdo tu vlčici nemohl považovat za dobrou nebo alespoň ucházející matku. Ano, porodila nás, nezabila, v rámci možností nás krmila, ale neposkytla nám lásku a nesnažila se být vůči nám ani nijak přátelská. Ale přitom si dva ze tří dokážou vybudovat přátelství nebo k lásku k jiným... Tady bude někde chyba, zamračil jsem se. Ta chyba mohla být v tom, že jsem byl matce blíž a zároveň nenáviděný nebo jsem prostě měl v genech, že jsem lásku nedokázal prožívat nebo jenom cítit. Nebo tu lásku jenom respektovat. „Takže jí to vlastně omlouvá...“ zašklebil jsem se nad tím.
„Dal bych ti radu, ať nikdy nedáš na můj názor nebo rady, ale to by taky byla rada na prd...“ takže takovej menší paradox. Sám sobě jsem ve věci názoru nevěřil, tak proč by měl jiný. Nebo důvěra v jiných věcech, že nezradím, že nezdrhnu, že prostě neudělám nic vůči druhému. „Na pohled je spíš děsivé... Strašidelné, jako by bylo z krve všemožných živočichů... Libí se mi,“ zazubil jsem se na to jezero, v tomhle se mi líbilo, ale krev jako obecně se mi příčila. Moje i cizí. Jen ta vlčecí byla svým způsobem chutná... možná to bylo tím mládím nebo pocitem pomsty a nenávistí. Mámina by třeba chutnala stejně... krátké zamyšlení, už dlouho jsem prolít krev té vlčice, ale bůh ví, kdo mě v tomhle přeběhnul.
„Upřímně si myslim, že mě to jednou zabije... Moc vlkům se upřímnost nelíbí,“ až po chvíli mi došlo, že jsem slyšel snad třetí nebo čtvrté "díky" ve svém životě... Nevěřícně jsem pohlédl na vlastní sestru, zamračil se na ni a stisknul zuby. Ten pocit je úžasný, ale děsivý...
Na tohle jsem měl jednoduchou radu. „Už nějakej ten čas chodím s čumákem nahoru, reju sice do oblohy, ale hlavu mám tak vysoko, že mi do těch očí nikdo nevidí... Někdy to zkus, když máš čumák nahoru, nikdo ti nebude mluvit do zubů...“ nehezká rada, ale některým - jako třeba mě - se líbila. Alespoň to tak venkovně vypadalo, uvnitř jsem za ta slova trpěl jako zbitý pes.

//Promiň, že to trvalo, ale perné dny :/

// Zkusim odepsat zítra, dneska jsem mrtvá :/

Díval jsem se na Lauru zrovna ve chvíli, kdy se její výraz změnil z úsměvu na dosti zaražený, který později zavinil ten předlouhý proslov o tom, že by nebyla matkou jako byla Laurencie, ale zcela jinou, mnohem lepší, která by svá vlčata milovala a ne pouze přežívala do doby, než budou alespoň trochu samostatná. Po celou dobu proslovu jsem mlčel a nakonec musel říct něco, co mi bylo podobné. Bylo to tak trochu urážlivé, trochu sarkastické a trochu hnusné vůči sobě samému a vůči ostatním vlkům - tentokrát to bylo zaměřené na to, kdybych někdy měl vlčata. Což je dosti směšná představa... Zhluboka jsem se nadechl a řekl to tím lhostejným tónem, co urážel ještě více než můj normální. „Já vždycky chtěl být jako otec. Prostě užít, ale nezažít.“ zašklebil jsem se nad tím. Přepadla mě však otázka, která se otce týkala. Myslel někdy na naší budoucnost? Jestli nás zabije, jestli se mu budeme podobat nebo tak? byla to hloupá otázka, ale hnedka mě to navedlo k další. Kdybych takový byl já, záleželo by mi na nich? ne, nezáleželo. A jestli jsem se otci podobal alespoň v něčem, muselo to být v tomhle. Otci na nás tedy nezáleželo.
Laura by na mé rady neměla dávat, možná by neměla dávat na ničí rady a rozhodovat se sama, jednou ji to přivede do problému nebo ji to i zabije. Ale také by jí to mohlo zachránit život, kdo ví... „Třeba to je úplně normální voda,“ pronesl jsem s pokrčením ramenou a krátkým pohledem do vody. Mohl to být jenom nějaký blud, co zabraňoval vlkům ochutnání vody nebo tak...
Ono to nebylo jednoduché? Já v tom jednoduchost viděl, ale taky bych k tomu musel použít lež, ale... Pro svobodu cokoli! „Se tam prostě nevracej... To máš jedno.“ to, že má Laura partnera mi muselo nějak vypadnout, ale teď se to vrátilo a mě napadlo, jak velkým idiotem, tupcem, či rovným magorem by ten vlk mohl být. A stejný věci si budu jednoho dne myslet o Delivenově partnerce... Pokud se dřív nezabije... to bylo pravděpodobnější. „Bezradná si byla půlku života s matkou, ono by to zase moc nevytrhlo.“ tohle bylo už trochu hnusné, ale...

Takže jsme vlastně měli dvě vzhledově shodné věci, ale povahově a tak jsme byli zcela jiní, až cizí. Já vlčata neměl rád, protože to byla tak trochu msta za to, že já jsem jako vlče byl prostě... Jiný... Ani jsem si nijak nepamatoval, že bych si to vlastní vyrůstání nějak užil a nějaká pečovatelka... Chmf... odfrkl jsem si. Ta od nás zdrhla. Nechala nás samotné s matkou, hladové, osamocené a vlastně i bez lásky. „Si pořiď vlastní,“ sekl jsem docela dost stroze. Více, než jsem to původně zamýšlel, ale bylo pozdě na to, abych to vzal zpět. „Když zdrhneš od cizích, je zle, když od vlastní, půjdeš prostě jen ve stopách vlastní matky. To se toho stane...“ protočil jsem s mlasknutím očima. Jo, sice matka jenom tak nezdrhla, protože jedno vlče šlo s ní. A bohužel jsem jím byla já... Tušil jsem, že nikdy nebudu nejchytřejším vlkem, ale také jsem netušil, že budu tím nejhloupějším, ale chybama se učíme... a myslím, že zrovna tohle byla má jediná a největší chyba v životě.
Díval jsem se převážně na to rudé jezero, připomínalo mi krev, což mě znepokojovalo, ale tak, nic lepšího na koukání nebylo. Dostával jsem z toho pohledu na rudou vodu žízeň, ale pro jistotu jsem z toho nepil, ještě by mě to zabilo. „Můžeš to zkusit. Ale až ti sleze veškerá srst a budeš vypadat jako vyhublý prase... Pamauj, že já řekl "ne".“ potřeboval jsem ze sebe co nejrychleji smést případnou vinu za to, že bude Laura mrznout v růžové kůži bez jediného chloupků, případně jenom se srstí na hlavě a zbytkem někde v jezeře. Děsivá představa, otřásl jsem se zhnusením.
„ Jo tohle,“ uvědomil jsem si svá slova. Když jsem je tak poslouchal, zněla docela fajn, mělo to i hlavu a patu, nebylo to plácnutí do větru bez rozmyslu, ale já si stejně všechna svá slova rozmýšlel, takže to nic neznamenalo. „Tak prostě z tý smečky odejdi... Kdo ti v tom brání? Cizí vlčata? Smlouva s ďáblem?“ zašklebil jsem se nad druhým návrhem.

Tak jsem se tak krátce podíval na své nohy, poté na Lauřiny a zjistil, že teď máme alespoň dvě věci společné. Barvu očí a barvu nohou. To jedno se stalo samo od sebe, to druhé už bylo složitější, mě to stálo několikaleté utrpení, procestování části světa a nakonec ještě zaplacení Životu. Ale já mám nohy ještě trochu zelené... plesnivé, jak říkali ostatní věci. Já to bral jako věc, co mě odlišuje od ostatních - společně se srstí. Černo-bílej vlk je sice každej druhej, ale ne tímto způsob, takový to jsem pouze já... Doufejme.
Po odpovědi, že je ve smečce již půl roku jsem si musel přehrát, co jsem za ten půl rok prožil já. Takže od podzimu... zamyslel jsem se a přišel na pár důležitých bodů. Zvykal jsem si na novou srst, navštívil jsem Smrt a začal ovládat neviditelnost společně s halucinacemi - které jsem ještě nevyzkoušel, nazval Vločku svojí kamarádkou, málem zabil jedno vlče, když jsme ho měli pohlídat, než se jejich matka vrátí - a stejně se nevrátila. A to bylo asi všechno. Stalo se toho docela dost. Poté Laura pokračovala s tím, že tam moc nezapadla, že byla povýšena a musela se starat o zcela cizí vlčata. Vidíš, mohla si být tulačkou a vše by bylo lepší. alespoň z mého pohledu. Kdyby mi někdo přikázal, abych hlídal vlčata... Asi bych odešel dříve, než bych se ve smečce vůbec stačil usadit. „Vypadá na záživnou a naplňující práci,“ pronesl jsem krátce s dávkou sarkasmu.
Občas jsem se podíval ke své sestře, ale jinak se díval zcela jiným směrem, přesněji jsem se na ni podíval ve chvíli, kdy jsem cítil, že mě spaluje pohledem zelených očí. Vadilo mi to, takže jsem se na ni krátce zamračil a doufal, že to pochopí a přestane se na mě tak upřeně koukat. Jednou mi ti vlci vyčumí srst a bude na tom místě jen kůže, zašklebil jsem se nad tou představou.
Uběhla delší doba mezi mými slovy a Lauřinými, takže se mé myšlenky zase stočili k zcela jiným věcem, přemýšlel jsem, kam po tomto setkání jít dál a zcela tedy nechápal, ohledně čeho jsem měl pravdu. „V čem pravdu?“ zeptal jsem se nechápavě. Vlastně mě i překvapilo, že mi někdo dal za pravdu v čemkoli nebo že mě snad někdo poslouchal. Na její poslední slova o Životě jsem jen tiše zabručel. Neprosil jsem a neděkoval.

Pletení nohou jen kvůli tomu, že jsou stejně barevné? „Jedna je levá, jedna pravá. Nic složitého. Ale u dvoubarevných to je jako bys měla dvě zcela cizí nohy, co se snaží dohnat.“ že bych snad začal litovat svého rozhodnutí o změně srsti? To zase ne, jen jsem si na to stále nezvyknul, půl roku bylo půl roku, ne čtyři nebo kolik let života, co jsem byl pouze černo-černým vlkem bez bílého chloupku.
Jestli by smečka nesnesla mě nebo já nesnesl smečku bylo zcela jedno. zkrátka a jednoduše byl nesmysl, abych já mohl žít ve smečce, byl k užitku a svět neskončil v pekle. „Tak třeba tohle,“ pokrčil jsem nad jejími slovy s nezájmem rameny a nad druhými slovy zase nesouhlasně zakroutil hlavou. „Jenže já do smečky ani nechci a respektovat nějaká postavení mi dělá problém... A zvednou zadek, abych něco udělal mi dělá problém... A spát na jednom místě... Dělit se o jídlo... Mít neustálou společnost... Pomáhat a nechat si pomáhat...“ dělal jsem mezi větami dlouhé mezery a rozhodně jsem nevyjmenoval vše, co bych ve smečce nezvládal a prčo bych uvnitř nedokázal žít. „Ty žiješ ve smečce?“ měl jsem takový pocit, že jestli mi to Laura někdy řekla, tak to byla ta chvíle, kdy jsem na ni byl naštvaný a odmítal ji poslouchat a hlavně její omluvy. Takže jestli mi o smečce nebo čemkoli jiném řekla, zapomněl jsem to... Což u mě bylo vzácné, já přeci nezapomínám.
Po dalších slovech jsem pochopil, že v té smečce přeci jen bude, záviděla mi tuláctví a celkově mluvila, jako by snad pro ni smečka byla problémem a starostí. „Mám pocit, že vlci, co se jako tuláci narodili nemohou žít ve smečce. Nejsme k tomu stvoření,“ zakroutil jsem nad tím hlavou. Vlci, jako jsem byla já nebo Laura, mi jsme byli naučeni na krutější podmínky, spoléhali jsme jen na sebe, nemohli jsme žít ve smečce, alespoň tak jsem to viděl já, jak Laura? Nevím... Vlkům do hlavy nevidím. Zatím! stále jsem doufal, že se někdy odhodlám zajít k Životu a požádám ho o čtení myšlenek.
„Taky jsem si to myslel, ale Smrt mě vyvedla z omylu... Dělá jen půlku práce, zbytek dělá Život,“ nějak jsem se o to nestaral, mně ta chůze mezi nima nevadila, rád jsem chodil, toulal se, poznával - přírodu, ne vlky.

Dost mě překvapilo, že pomalu začalo vycházet slunce, vše se začalo rozjasňovat a i zrak se zlepšoval. normálně bych teprve vstával, ale prospal jsem takřka celý den, takže bylo vcelku logické, že jsem v noci nepotřeboval spát, Laura na to taky nevypadala, ale kdo ví... Někdo dokáže i předstírat svoji únavu a ne jenom zkaženou povahu.
Laura pověděla něco ve smyslu, že mi to sluší, co jsem na to však měl odpovědět? Že jí to také sluší? Jenže Laura se takřka nezměnila, možná trochu pohubla, ale to i já a to jsem byl vždycky spíše tlustější vlk. Druhá možnost byla, že jsem mohl poděkovat, protože to byla slušnost, kterou jsem naopak neoplýval, a ač jsem tak nějak věděl, co by se vlastně i slušelo nebo co je takové nepsané pravidlo, nikdy jsem to neříkal nebo se tak nechoval. „Jo... Stejně furt nedokážu pochopit vlky, co mají různobarevné nohy. Je divný, když šlape černá a vedle toho bílá. Matoucí...“ zakroutil jsem nad tím nechápavě hlavou, a až poté si uvědomil, že vlastně Laura má také jednu nohu černou a druhou bílou. Jenže ona se takhle narodila a třeba to nikdy nezaregistrovala. Nebo se také při chůzi dívala na svět a ne na své nohy jako já, protože jsem neměl nic lepšího, na co bych se mohl koukat. Sklopená hlava hanbou... jen nevím, za co jsem se vlastně styděl nebo co jsem komu provedl.
Na otázku ohledně toho, zda jsem furt tulák jsem musel odpovědět otázkou: „Vypadám jako někdo, koho by dokázala smečka strpět?“ navíc jsem stále nedokázal pochopit, jak to uvnitř smečky chodí a zjišťovat jsem to ani nechtěl.
Otázka ohledně kopců mě trochu překvapila, Laura tu ostatně byla déle než já, ne? Bylo mi tedy zvláštní, že to místo neznala, protože podle moci onoho vlka nahoře to muselo být oblíbené místo. „Jednou... A ještě jednou bych někdy chtěl... Je tam vlk, učí magiím, dělá vlky silnějšími, rychlejšími a tak. Život se jmenuje.“ lehce jsem přimhouřil zrak, ani jsem se nepodíval, jaké kopce Laura myslela a kdo ví, zda tu poblíž nevyrostly další a já tedy nemelu hlouposti.