Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Řeka Kiërb

Čím blíže jsem byl k jezeru, tím více jsem svůj rychlý krok zpomaloval, až jsem se nakonec k jezeru plazil šněčím tempem. Protože já nikam nespěchám... uvědomil jsem si. Mohl jsem jít ještě pomaleji a být tak v půli cestě, ale proč? Čím dříve jsem byl u jezera, tím rychleji jsem si mohl lehnout na jeho břech, odpočívat, poslouchat šelest větru, zurčení vody a nic jiného. Svoje myšlenky! vyhrkl jsem. Ty také budu poslouchal, protože těch se vážně jenom tak nezbavím.
„Občas by se hodilo být jako ti vlci bez mozku... Ticho v hlavě by někdy bylo tak osvobozující...“ povzdechl jsem si tiše, udělal několik posledních kroků k jezeru, podíval se na jeho rudé vody a nakonec se sesunul k zemi s tím, že si trochu odpočinu, naberu síly, vydám se někam chytit jednu nebo dvě ryby, najdu něco normálního k pití a nakonec... Nakonec si zase půjdu někam lehnout, abych mohl celý cyklus opakovat stále dokola. „Protože ani nic jiného neumím. Občas něco chytím, někdy najdu něco, z čeho bych se odvážil napít, někdy dokonce najdu i suché místo, kde bych se nebál položit se na pravou půlku těla... Páni, můj život je záživnej a já jsem sakra univerzální vlk!“ odfrkl jsem si uraženě proti sobě. Také jsem protočil očima, bylo až nemožné, jak sem dokázal sám sebe urážet a přesto... mít sám sebe rád. Alespoň svojí srst, srst, dračí vajíčko na krku, pronikavě zelené oči... A jizvy! vyhrkl ten další. To mě zase donutilo zamračit se, jizvy byly... Počítaly se k mé osobnosti, byly nemístné, nenáviděné. Jenom jeden vlk se dokáže milovat a nenávidět zároveň. A jsi to ty! pohrdavě, až zničeně jsem se zasmál, dokonce i hlasitě, s tím jsem se také rozhodl lehnout si. Protáhl jsem si všechny kosti v těle, hlavu položil co nejblíže jezeru, zavřel oči a vypnul.
Pak to však přišlo... Hlasy. A nebyly moje, byly cizí. Rozpoznal jsem tři. „Do pekel s váma všema“ zařval jsem na dotyčné vlky, zvedl hlavu s ohrnutými pysky a vyceněnými tesáky. Zpozoroval jsem tři vlky opodál. Byli daleko, ale já je přesto slyšel. Shořte v peklech, zmetci! zasyčel jsem na ně, zatnul všechny svaly a rovnou zaúpěl bolestí, když se ozvala rána ve stehni, které jsem se snažil ignorovat.

// Řeka Tenebrae

Stačilo mi přejít přes řeku a ujít pár desítek metrů přes louku mezi řekami, abych pochopil, že Nort se raději od mé maličkosti oddělil. Protože s pitomcem ostatní nechtějí mít co dočinění. vysmál si mi jeden hlásek v hlavě, který bych v té chvíli nejraději uhodil. Jenže to bych se musel bouchnout do hlavy a to se mi zrovna nechtělo, tudíž jsem jen sám nad sebou zavrčel a šel s klidem dál, jako by žádný vlk Nort předtím nebyl.
Po mém levém boku jsem měl stále hvozd, z kterého jsem předtím vylezl. Další špatná vzpomínka, povzdechl jsem si se skloněním hlavy. Těch špatných vzpomínek bylo tolik... Vlčice Megan, obří ještěrka, dřevěná jeskyně na moři, vlčata, vlčice, co se zabila, vlčice, co se nám snažila sebrat životní energii, poblázněné vlčice, co mě milovali a zároveň nenáviděli... Tolik špatného, povzdechl jsem si podruhé, sklopil hlavu tak nízko, že jsem skoro ryl čumákem k zemi a pokračoval dál.
Rozhodl jsem se, že půjdu podél jezera tak dlouho, dokud nenarazím na mě milované jezero. Jezero s barvou krve, děsivé a přitom strašně krásné. Mě oblíbené, rád jsme se tam vracel, ač jsem to nikdy nedělal. Nikdy jsem neměl oblíbené místo, vlka nebo třeba i roční období. Vše jsem jenom tak přežíval, trpěl, nikdy nemiloval. Ale to jezero je krásné, přesvědčoval jsem sám sebe s olíznutím tlamy, přidal do kroku, abych byl u jezera co nejrychleji a nevnímal ne zrovna pěkné počasí.
Tam, kam jsem mířil, by stejně pěkné počasí moc atmosféře nepomohlo, spíše naopak.

// Ohnivé jezero

Nort - ten světlý vlk s hnědým čumákem - měl docela podobný cíl, ač u něho byl asi jenom dočastný, u mě trvalý. Chtěl najít vodu, u mě se akorát ještě přidalo hledání jídla a něčeho, co by mi posloužilo jako přístřešek na noc. Třeba by nezemřel, napadlo mě v duchu, dyž pronesl něco o tom, že se z řeky rozhodně nenapije. „Třeba by ti narostla druhá hlava.“ pronesl jsem jenom tak do větru, v tomhle světě to mohla být pravda, existovala Smrt, Život, proč by nebyl vlk s dvěma hlavama? Život není daleko, beztak jsem tam měl důvod zajít kvůli čtení myšlenek, proč to neudělat? nebylo to zase tak z cesty, jenom menší odbočka, ale dvakrát se mi tam nechtělo. Šplhání do kopců, znovu setkání se Životem a tak.
„Fajn, tak tim pádem zase přelez přes ten strom.“ pokynul jsem hlavou ke stromu a tím také naznačil, ať jde Norte první, protože jsem nechtěl být ten, co by měl za zadkem jiného, raději bych sám byl někomu za tím zadkem. „Je to spíš řeka... Teče od toho rudýho jezera a pak se rozlévá do močálů... a pak se zase nějak formuluje do normální řeky.“ udělal jsem svetlýmu menší výklad o tom, jak to vlastně s tou řekou je - a vlastně s celým jyyhovýchodem téhle země. Tak zase tak špatnou paměť nemám, usoudil jsem, když jsem si dokázal tu přírodu dokonale představit. Alespoň tu, co jsem prošel, ať jsem se tam zastavil nebo jsem procházel. Dokonce jsem si i pamatoval, kde jsem koho potkal a jakým místům se mám vyhýbat, pokud se nechci dostat do problémů - Mýtina, hory na severu, moře na západě a ty jeskyně na sever. Ale jinak tam bylo docela pěkně, alespoň co si pamatuju z toho, než jsem se propadnul k tomu odpornýmu pavoukovi...
„Vyznělo to tak, slaboch je ten, co se o sebe nepostará, takže bych byl slaboch, kdybych potřeboval tvojí pomoc - a tu nepotřebuju.“ nepotřeboval jsem nikoho, nic... Jenom sebe a nikoho jiného. Lehce jsem se zamračil, protože jsem netušil, co má být laxní, nedokázal jsem si to zasadit do kontextu a tím pádem zjistit, co tím básník chtěl říci.
„Jak myslíš...“ pronesl jsem tiše, překročil přes řeku (toho dne už podruhé) a vydal se po paměti a slabém pachu k řece.

//Řeka Kiërb (dolní tok)

sice jsem se nemusel zdát, ale dal jsem už horší věci, poraněná noha, která ani tolik nebolela, nebyla ničím vyjímečným a dokonce ani něčím, na co by se umíralo. „Myslim, že to dám. Přežil jsem vážně i horší věci.“ nesouhlasně jsem zakroutil hlavou, neměl jsem potřebu hádat se s vlkem, co přežiju a co ne. Nebo jestli se o sebe vůbec postarám, zda přežiju a tak. Staral jsem se o sebe od malička, zastaví mě snad nějaká noha? A na lov ryb nepotřebuju všechny čtyři nohy. měl jsem dokonce i ponětí, že bych se bez jedné nohy obešel, přežil bych. Takovej smolař a nicka zase nejsem, abys věděl. pověděl jsem v duchu na vlka, hlavu uraženě otočil do strany a odmítl se na téma mého zdraví bavit.
Beztak do toho rýpal, že nikam nedojdu, že se nenažeru a něco o vedru. Kdybys byl zavřenej takovou dobu jako já mezi stromy, asi tě počasí nebude zajímat... zajímala mě akorát svoboda a hlad... a žízeň. „Tady máš řeku... ale nepil bych ji.“ švihnul jsem nad tím zlehka ocasem, podíval se po proudu řeky a zamyslel se. „Na severu by mohla být řeka... Nebo minimálně na západě.“ zauvažoval jsem nahlas, pomalu se zvedl na nohy s tím, že jsem na zraněnou nohu došlápl abych dal najevo, že jsem v pořádku a nic mi není.
„Znám poblíž jezero... ale má rudou vodu, tu bys pít nechtěl. Na severu je močál, nic lepšího. Ale kousek na západ by měl být myslím potok.“ odpovídal jsem mu a zároveň i přemýšlel nahlas.
„Víš, nejsem zrovna slaboch.“ namítl jsem vlkovi se zamračením. Ale nebyl jsem ani silák, to zase ne. „A říká se tomu ignoranství, prostě vás nevnímám. Kolikrát to nemám zapotřebí.“ objasnil jsem mu zároveň to "přehlédnutí."

Slunečné počasí mi dvakrát nevadilo, ale to bezvětří, co mi navozovalo pocit, že je svět nějaký pustý a přítomnost pouze divně černé vody mě poměrně děsila. K tomu všemu jsem dostával pořádno žízeň a nejbližší voda... Posle mé paměti nebyla voda zrovna nejblíže. Na druhou stranu je řeka a to rudé jezero... Uhm... Přejít zpátky? No ták! občas mě moje nadutost a zabědněnost zarážela, pamatoval jsem si věci, možná i místa, ale nedokázal jsem si je spojit dohromady a vytvořit tak ve své hlavě mapu. Tak třeba potůček nebo kaluž, rozhlédl jsem se s tou myšlenkou kolem sebe, ale nic jsem necítil a bohužel ani neviděl.
„Co?“ zeptal jsem se až nechápavě, jak jsem byl ránou zaujatý a světlého vlka takřka nevnímal. Ihned jsem si však uvědomil, že myslel mojí ránu na noze. Přeprala tě vlčice - už podruhé, smiř se s tím. vysmál se mi hlásek v mé hlavě, jednou nadávkou jsem ho umlčel a v klidu odpověděl: „Měl jsem neshody s jedním vlkem. Ale už je to v pořádku.“ v pořádku to bylo natolik, že já byl živý a ona mrtvá, její mrtvola se už pomalu rozkládala na mýtince a pokud vlci nebyli hloupí, nikdo se o ní již nestaral a nikomu ani trochu nechyběla.
„O nic neprosim.“ připravoval jsem se, že to vlkovi budu muset vysvětlit, protože v tomhle jsem to měl trochu jinak, než ostatní. „Nepoužívám ‚nemáš zač,‘ ale jenom ‚prosím,‘ protože mi to přijde lepší. A to slovní spojení nemám rád.“ myslel jsem to to "prosím" jako bych ho žádal, aby prošel dál, nijak jinak.
Na jeho představení jsem jen souhlasně přikývl, dvakrát si jeho jméno zopakoval v hlavě a nechal to být. Místo toho jsem poměrně neurčitě odpověděl na jeho otázky, protože já cíl neměl a společnost nebyla mojí předností nebo snem. „Na sever, na jih, na západ, na východ... Kam budu chtít, nikdo mě neomezuje.“ tím jsem dal i tak trochu najevo, že jsem tulák, že jsem vlastně zcela sám a nemám nikde žádný úvazek, protože to prostě nebylo pro mě. „Takže mě vlastně nemáš kam doprovázet.“ nad tím jsem zašvihal ocasem, což mě připravilo o rovnováhu, raději jsem se tedy natáhl na zem, hlavu nechal zvednutou a tlapu dále od těla, abych na ní náhodou nelehl.

Lehce jsem nadzvedl poraněnou tlapu, protože jsem vážně nehodlal trpět další jizvu a chtěl jsem, aby se rána co nejrychleji zacelila a já si na ni ani nevzpomenul. Nezapomínám... pamatuji si vše, tohle jenom tak nezapomenu. uvědomil jsem si se skleslým pohledem po krátké době, někdy si pamatovat věci, co ranili, je docela na nic. Všechna ta slova, ty činy... bolelo to. Tenkrát v tom lese, má matka, má sestra, všichni ostatní. jejich slova bolela více, než ten škrábanec od vlčice.
Vlk řekl něco o sobeckosti, že by bylo sobecké přejít sám a ostatním to neumožnit. Donutilo mě to usmát se, ale ne pobaveně, nýbrž tou sladkou ironií. Když jsem obětoval svojí energii, je to přeci moje, ostatní nepohnuli ani brvou a mají si přecházet? „Ne. Jednou jsem slyšel, že bez práce nejsou koláče. Udělal si něco pro to, abys mohl přejít na druhou stranu?“ byla to akorát řečnická otázka, vlk nevypadal, že by se o něco snažil. Jen využil mého mostu.
„A proč bych to dělal?“ nebyl jsem sice žádný milovník přírody - ač je to moje magie - ale nechtěl jsem shazovat stromy jenom tak ze srandy, hlavně jsem na to neměl tolik energie. „Promiň, že jsem zraněnej...“ odfrknul jsem si tiše, zvedl se, přešel zbytek klády a seskočil na zem jen na tři nohy, dokulhal jsem se opodál, to aby na mě vlk náhodou neskočil, musel bych ho za to něčím trefit do hlavy. „Prosím...“ zahuhlal jsem se zatnutím zubů. Furt mi to prosím proti mě nesedělo - bolelo to.
„Jsem Meinere.“ zamumlal jsem k vlkovi, když jsem nadzvedával tlapu, abych jí zase ulehčil od práce. Držel jsem se pouze na třech nohách a to mi docela omezovalo rovnováhu, tak trochu jsem se tedy zaklonil a bylo to mnohem lepší.

Normální vlk by se soustředil na to, kam šlape, aby náhodou do řeky nezahučel, protože shození stromu přes řeku musel být očividně důvod k tomu, aby se jeden nenamočil. Mě to bylo v podstatě jedno, i když jsem to tak původně mínil, párkrát se mi noha podklouzla a nebezpečně společně s půlkou těla nahnula nad vodu. „Uh...“ jednou jsem měl namále, podklouzla mi noha, která byla z vnitřní strany zraněná od pitomé stařeny, co se rozhodla, že mě obětuje, protože chci obětovat další. Do nejhlubších pekel s tebou! proklal jsem ji s vyceněním zubů. O mrtvých prý jen dobře, ale o ní nešlo mluvit dobře, chtěla zabít nás, tak ať se v pekle smaží.
Nechápal jsem, jak jsem tu bolest v noze mohl ignorovat, ale už tomu tak bylo, při skoro pádu jsem si však vzpomněl a nešlo to už ignorovat. „Do pekel s tou ránou!“ zavrčel jsem na širý svět, zastavil se, pomalu se ještě na kmenu usadil a nohu si začal prohlížet. Nic zvláštního to nebylo, ale bolelo to, měl jsem tři tržné rány od drápů, kterou jsem se rozhodl nechat zahojit a nepokoušet se zničit jako tu pod okem. Žádné další jizvy, máš dvě, pitomče! upozornil jsem s agresí sám sebe a v té samé chvíli si uvědomil, že mám někoho za sebou. Někdo využíval můj most přes řeku bez vybrání daní. Hm? s přimhouřeným zrakem jsem otočil hlavu přes tělo za sebe. Za zadkem mi byl vlk převážně světlé barvy, pokud se nepočítal světle hnědý čumák. „Jsi si vědom toho, že využíváš bez řádného povolení můj most, pro který jsem obětoval svojí energii?“ zeptal jsem se s přimhouřeným zrakem, ale klidným hlasem bez nenávisti.

// Sarumenský hvozd

Každou minutu jsem doufal, že už budu z lesa venku, že neuvidím ty proklaté stromy, že neucítím pachy těch vlků. Prošedlého, Anakheho, mého bratra, slepé vlčice a té přihlouplé. Chtěl jsem být venku, vidět slunce, cítit, jak mi spaluje půlku tělo, jak sotva něco vidím, když jdu proti němu. Chtěl jsem v noci mrznout, cítit vítr, co mi žene do očí zvířený prach a prostě... Prostě jsem chtěl být na jiném místě, protože jsem už takový byl. Nikdy nezůstanu na jednom místě, přesně takový jsem byl. Neměl jsme domov, neměl jsem ve svém životě jedinou zastávku, prostě jsem musel jít, dokud jsem neměl pocit, že mi upadnout tlapy únavou a nebudu muset své tělo kroutit a vlnit po zemi jako had, abych se pohnul dál. I bez noh by má pouť neskončila. pověděl jsem s nepatrným zamračením a napnutím jizvy pod okem, takže jsem se sice zbavil bolesti kloubů, ale stará rána se ozývala. Můžeš si za to sám... Drápal sis to tak dlouho, dokud se rána neotevřela, pak si čekal na strup a zase to rozškrábal, hlupáku! zaklel jsem proti sám sobě s vyceněním tesáků.
S těmahle myšlenkama jsem došel až k řece s vodou barvy mé srsti... S levou půlkou mé srsti. Tak tmavá, že jsem se i přes žízeň bál napít se. Chtěl jsem tedy alespoň přejít na druhou stranu, ale proud mi to nedovoloval, s povzdechnutím a odfrknutím jsem se tedy unáhlil k magii, která konečně fungovala. Soustředil jsem se na jeden strom z hvozdu a nechal ho s hlasitým žuchnutím dopadnout na zem přesně tak, aby kmen padl přes řeku. Donutil jsem se nad tím nepatrně a ne zrovna elegantně - spíše ďábelsky - pousmát. Pomocí dalších čárů jsem část stromu připravil o větve, vyskočil na kmen a s "elegancí" přešel přes kmen na druhou stranu. Občas se ptám, jak jsem bez magií mohl žít... nechápal jsem to, protože jsem magii poslední dobou používal častěji a častěji k "banálním" věcem nebo jako první řešení problémů. Třeba toho vězení na mýtině.

// S prominutím tedy přeskakuju :)

Boleli mě od přímého světla oči, bylo to nesnesitelné, ustupoval jsem dále ke stromům, i když jsem věděl, že dále se už nedostanu, protože jsem mezi stromy zavřený s bandou vlků a jednou umírající stařenou, co nám ukradla životní energii. Už to tak nebolí... uvědomil jsem si, když jsem dělal kroky dozadu. Bolest ustupovala, cítil jsem se zase mladý, staří ustupovalo a nastupovalo moje... mládí s krizí, že jsem se vším v pytli.
Po pár vteřinách bolest a světlo přeci jen ustoupilo. Držel jsem oči ještě několik minut pro jistotu zavřené, dokud jsem si nebyl jistý, že je všechno relativně v pořádku. Nejdříve jsem po otevření očí nic neviděl, měl jsem před očima světlé fleky, kterých jsem se nemohl zbavit. Zmateně jsem tedy začal mrkat a doufal, že všechno bude v pořádku. A svět se mi najednou skládá z ústřižků, uvědomil jsem si mezitím mrkáním, jak jsem svět viděl jen v útržcích. Bylo to divné a docela i děsivé.
„Sakra!“ zaklel jsem, když jsem při couvání narazil do jednoho stromu. Chtěl jsem se po něm ohnat a zaklít, že se odtud nedostanu, ale... Mohl jsem odejít. Stromy mě nikde už nedrželi, mohl jsem odejít, ostatní se ještě vzpamatovávali z ostrého světla a z toho, že je vlčice mrtvá. Využil jsem té situace a z paniky z uzavřeného prostoru a přítomných vlků jsem se otočil a pro všechny případy zmizel mezi stromy s tím, že na tu mýtinu už nevkročím a nebudu poslouchat melodie. A nebudu se samozřejmě združovat ve skupinkách.

// Řeka Tenebrae

// Bude se ještě lpět na pořadí nebo vám to je jedno?
Jinak prosím o to, co chcete za květiny/drahokamy...

Svým tempem bych možná dohonil šneka a rozšlápl ho, pokud by se mi však nerozhodl z ničeho nic uhnout. Každý byl u vlčice mnohem rychleji - dokonce i ta slepá - a každý ji cupoval na kousky jako by to byla zdechlá kořist, co si chytla nějaká smečka na louce a teď šla hodovat. Tohle je vlčice, zákeřná, zlá, ale stále vlčice. zastavil jsem se kousek za Anakhem, dále jsem jít navíc nemohl, protože prostě nebylo kam, zuby jsem měl vyceněné, cítil jsem, že mi také z tlamy odkapává slina, raději jsem ji jazykem zachytil, nechtěl jsem vypadat... divně.
Dokonce i Deliven - hloupý a neškodný Deliven - se do vlčice zakousl a dokonce jí vytrhl i kousek masa, který mi s hrdostí ukázal a ještě prohlásil, že je pašák a není přebytečný. Ohrnul jsem nad tím čumák, sice jsem chtěl sám do vlčice kousnout, ale rozhodně jsem nechtěl maso ukazovat svému bratrovi, abych se ukázal jako potřebný a k tomu všemu pašák. Neodpověděl jsem mu, toho se ujal Anakhe, já jen ustoupil do strany, podíval se na vlčici, co nám brala energii a pomalu cítil, že jsem živější a snad i mladší. Jako by jí to kousání oslabovalo, vracelo nám to energii a tak.
Nějaké moje já mě donutilo zavřít co nejkřečovitěji oči, protože mě pohled na to, jak vlci zabíjí jiného vlka, nadzvedával žaludek, příčil se mi a zároveň jsem se chtěl začít hlasitě smát, protože to bylo vtipné. Ta vlčice chtěla zabít ještě před pár minutama nás a přitom už teď byla naprosto v loji, protože z tohohle úniku vážně nebylo.
Kousni si, přesvědčoval mě jeden hlas a přes všechen odpor jsem mu chtěl vyhovět, znova jsem vycenil zuby, udělal pár bolestivých kroků k vlčici, ale v tom mě oslepila záře. Bolelo to, pálilo do očí, musel jsem o několik dalších kroků odstoupit, zavřít oči a připlácnout uši v hlavě. Co to zase? ostatní řekli něco podobného, také jančili, že nic nevidí - to byl zrovna Anakhe. Umíráme? A přesto? Nebylo návratu? Vážně? chtěl jsem se s tím smířit, ale takhle rychle to nešlo, potřeboval jsem čas.

Zmocňovala se mě taková zoufalost, že bych vážně dal vlčici jakéhokoli vlka, jen abych se dostal ven, abych konečně kolem sebe viděl něco jiného, než pevně semknuté stromy, abych na chvíli zase pocítil samotu a případně přítomnost někoho, s kým nebudu sdílet nebezpečí, které mi může vzít život, případně při kterém si na život nesáhne někdo jiný - už i to se mi stalo...
Zatímco jsem se já snažil nějak alespoň většinu z nás dostat ven, Deliven si neodpustil menší proslov, který mířil hluboko do mojí minulosti a ke vztahu se zbytkem rodiny... Což ostatně byla jenom Laura. „Delivene! Sklapni sakra a tu tlamu otevři jenom v případě, že dostaneš nápad, jak se dostat ven!“ dokonce i na něho jsem cenil zuby, protože to jinak nešlo. Obecně mi vadil jeho výjev a to, že to prohlásil i před ostatními moc nepomohlo, naopak. Bylo to ještě mnohem horší.
Stařena - vážně s kapkou ironie, ale jméno jsem netušil, jak jinak jí říkat? Mladina? Stařena si na mě otevřela tlamu s tím, že bych mohl obětovat sám sebe a s tím na mě skočila. Dopadl jsem na záda, málem bolestí omdlel, protože to praskání kostí musel slyšet i Anakhe a ve změti bolesti jsem neručil, že mi nějaká kost nepraskla a nezlomil jsem si tak něco. „Nejsem žádnej jejich kamarád!“ odsekl jsem, ale to se změnilo v bolestné zavytí, když jsem ucítil její drápy v mém stehně. Nejspíše se rozhodla, že mi stáhne tělo z kůže, protože takhle postupovala, dokud jí ze mě nesrazil hnědý vlk. Se značnou bolestí jsem se dostal na nohy, zavrčel na pískovou vlčici, co furt netušila o co jde a tak se chovala dost nemístně. Přesto se ta béžová "zapojila" do rvačky a kousla vlčici do kožichu, což moc nepomohlo. Až Anakhe udělal něco užitečnějšího, když do vlčici narazil. Přemluv tu blbost, který říkáš hrdost a udělej něco! zakřičel jsem sám na sebe, přimhouřil zrak a vycenil zuby. Bolelo mě všechno, co jsem v těle měl a snad i neměl, hlavně noha, kam vlčice zaryla své drápy. „Nejednoduší přesto bude zabít tě a užít si alespoň posledních pár měsíců - možná let - co nám zbývá s pocitem, že j tu alespoň o mrchu méně!“ na prázdno jsem klapl zubama, nechal je vyceněné a s bolestí, nenávistí v očích se "rozeběhl" proti vlčici.

VYHODNOCENÍ:

Upřímně mě účast na mé první mimoherní akci překvapila. Přihlásilo se rovnou 40 vlků a z toho více jak 90 % mělo všechno správně. Menším zákonem schválnosti bylo to, že Skylieth, která se ukrývala pod číslem 12., dostala pět minut po vyvěšení akce spešl, kde její odznaky nejsou a tak se tam dalo chybovat. Pak také číslo 5 a záludná Parysa, která se skrývala pod číslem 3 (a někteří si neprominuli na Parysu zanadávat :D).

Správné řešení (pro kontrolu):
1. Kallenjano
2. Taehyuk
3. Parysa
4. Rodos
5. Newlin
6. Nathan
7. Blueberry
8. Daikon
9. Art
10. Stella
11. Tavarillë
12. Skylieth

Odměna pro každého úspěšného řešitele je 30 náhodných květin a ti, kteří měli jednu chybu (více se nevyskytlo) mají o 5 květin méně.

Úspěšní řešitelé:
Morfeus, Tavarillë, Ashe, Geib, Fiér, Vločka, Anakhi, Lindasa, Dellenaya, Bellray, Takki, Litai, Art, Coffin, Atimu, Newlin, Winter, Hotaru, Falion, Parysa, Amelis, Lievenne, Meadow, Freya, Neilynn, Nareia, Haruhi, Cattan, Faelnir, Ergo Proxy, Lexiett, Naomi, Coeden, Derian, Stella, Suzume, Katarina

Řešitelé s jednou chybou:
Sheila, Rocky, Carmen

Odměny budou rozdány co nejdříve, děkuji za účast.
Pac a pusu dává banánová tlapa

Zuby jsem měl pevně zatnuté, protože jsem si zrovna v té chvíli nebyl jistý sám sebou. Sice jsem měl námitky proti tomu, abych se nějakýmu vlku zakousnul do krku, protože mi ublížil (nebo ukradl životní energii), ale zrovna u téhle vlčice to neplatilo. Kdybych se mohl hýbat, kdybych mohl bez větších bolestí běžet, asi bych svoje tesáky zaryl co nejhlouběji do jejího těla, i kdybych tím zcela zničil naše malé naděje na to, že nám naší energii ještě vrátí. Ale ona by si ji neužila, to je to podstatné, pověděl jsem si přesně ve chvíli, kdy se mi taky ohrnul horní pysk a já tedy ukázal tesáky širému světu - nebo alespoň našemu kroužku světa.
Nejvíce na nervy mi momentálně lezla béžová vlčice, která byla naprosto senilní, furt se ptala na otázky, u kterých jsme se smířili, že nedostaneme odpověď. Pak se rozeběhla za vlčicí, že tu nechce zůstat a najednou si myslela, že hrajeme nějakou pitomou hru.
Hnědý vlk zareagoval lépe, ten za "stařenou" vyběhl a kousnul ji, čímž ji zastavil a já se nemusel namáhat s během. Stačilo k nim tedy jen dojít s odhalenýma tesáky a dožadovat se odpovědí, jak se dostaneme pryč a jak nám vrátí naše malicherné životy.
Anakheho zajímalo pouze to, že je jeho život malicherný a že chce omluvu. Hlupáku! okřiknul jsem ho ve své hlavě a na povrchu jen se zamračením. „Mizernej život si napravuj, až budeš nějakej mít!“ sekl jsem na hluchého vlka moc potichu a zaměřil se přitom na "stařenu."
Stále jsem měl v tlamě tu hnusnou pachuť, která byla způsobena uzavřeným prostorem a zároveň bolestí z neustálého křupání kloubů, ta bolest už byla nesnesitelná. „To, že jsme blbí, že si nás sem nalákala, ještě neznamená, že jsem natolik blbí, abychom tě nechali odejít!“ zavrčel jsem ke "stařeně" a stále nehodlal skrýt tesáky. „Mluv... Jak dostaneme náš věk zpátky? Máme někoho obětovat?“ rozhlédl jsem se kolem sebe. „Není problém.“ uznal jsem. Smrt jednoho je lepší než smrt všech. „Chceš zazpívat? Určitě se tu někdo takový najde... Musíme tě zabít?“ to poslední byla spíše výhrůžka, kterou bych v té situaci i rád uskutečnil.

// Omlouvám se, že se čekalo

Nikdy v životě jsem si nemyslel, že bych mohl trpět strachem z uzavřených prostorů, ale už tomu tak začínalo být. Nikdy jsem takhle nebyl uzavřený, proč taky jo? měl jsem v tlamě takovou divnou pachuť, nakyslá a zároveň hořká. Snad žaludeční šťávy z toho, jak mi z toho všeho bylo blbě. Vlci kolem mě to moc neulehčovali, naopak, cítil jsem se o to hůř, že jsem uzavřen s někým, že brzy začneme umírat a následně začnou být ostatní zoufalí a pokusí se mrtvého i sežrat. Nesmím být první! problesklo mi hlavou, což mě také donutilo k tomu, abych začal ještě usilovněji přemýšlet o tom, jak nás dostat ven.
Jistou nápovědu nám dala stařena, ale nikdo z nás ji nechápal. Našedlý vlk, který byl i relativně nejklidnější jednu z těch nápověd zopakoval, Anakhe se snažil zjistit, co to znamená a Deliven naštvaně, vážně... naštvaně a s panikou vyřvával, že je to blbost. Najednou však dostal nápad a snažil se stařenu ukecat, že pokud jí někdo z nás zazpívá melodii, tak nás pustí. Já sám spíše přemýšlel nad nápovědama. Jeden z nás tajemství ukrývá... Deliven namítnul, že každý z nás máme tajemství, ale jenom jeden z nás musel mít tajemství o tom, jak se dostat ven. Tak už ho sakra někdo řekněte! zakřičel jsem ve své hlavě na všechny ostatní. Někdo to věděl, někdo tušil, co se děje, ale nechtěl to říct.
A pak jsem si toho po jednou křupnutí v zádech všiml. Ta stará vlčice... mládla. Ale vždyť... vykoktal jsem a myslel si, že už mám ze strachu bludy. „Ty... mládneš.“ řekl jsem nakonec nahlas ke "staré" vlčici a přistoupil k ní blíže. „Jak je možný, že mládneš, když mi tu všichni desetkrát rychleji stárneme?!“ zařval jsem na ni s vyceněnýma zubama z plných plic.
„Vidíte to, ne?!“ zakřičel jsem následně na ostatní a těkal pohledem mezi všema přítomnýma. „Takhle nevypadala!“ věděl jsem, co jsem viděl. Vlčice byla starší a najednou mládla. Možná, možná už šílim ze strachu... polkl jsem z ničeho nic, schoval ocas mezi zadní nohy a o několik kroků ustoupil. Ta hnusná pachuť strachu se mi v tlamě množila.