Gallirea - Příspěvky uživatele

//teleport Amorek

Vadilo mu, když jiní lhali. Nebo tvrdili věci, o kterých věděli, že pravda nejsou, ale z nějakého důvodu je zapudí a radši budou říkat to, na co jiní nebudou klást otázky. A taky... byl dost naštvaný na sebe. To bylo sice normální, ale když se všechny tyhle pocity nenávisti znásobily, bylo těžší se z nich dostat a chovat se neutrálně, apaticky, lhostejně a nezaujatě, jak se choval po celičký život.
To, že zmizel, nebylo divné. Bylo to normální, však nic jiného neuměl? Ale tohle bylo jiné. Neslyšel vítr, který oznamoval jeho příchod, neměl ten pocit v žaludku a hlavně neznal místo, kam se dostal. Všude okolo sebe viděl kamenné hory, které se táhly po celém širém okolí a on stál na jedné z nich. Jenom jedním směrem na jih se táhlo nekonečné moře, vlny narážely o skály a určitě by byly konečnou zastávkou při neopatrné chůzi vpřed. Neřešil, kde je, jak se tam dostal. Jenom hleděl jedním okem vpřed, nasával slaný vzduch z okolí. Slunce se mu opíralo do černé poloviny těla, posadil se, protože ani neměl důvod odejít z toho místa, hleděl na moře a vpustil si do mozku myšlenku, která se pokoušela proniknout už delší dobu. Už bych se tam neměl vrátit.
Možná měla jeho matka pravdu a pojmenovala ho tím nejlepším jménem, které jenom mohlo přijít. Sice nebyl prokletý tak, aby zabíjel potravu a ostatní hladověli, ale skvěle vysával jejich energii a radost ze života, protože v jeho blízkosti radost existovat nemohla.

Čím déle stál na místě, tím více mu všechno připadalo… špatné. Jako kdyby okolí nebylo takové, jaké mělo být. Něco tam bylo jiné, ale nebyla to ta promáčená půda. Voda vždycky tenhle les umeje, přemítal, ale nikdy ne důkladně. Mohla se tam prohnat povodeň kolikrát chtěla, udělat z lesa další mokřady, kde nikdo nebude chtít žít, ale stejně nezbaví ten les toho, co… bylo špatně. Možná kvůli tomu, že to špatné bylo jenom v jeho hlavě a to povodeň umýt nemohla. Mohla ho pouze utopit a zbavit těch myšlenek, ale to také nešlo. Život mu tvrdil, že zemře v zimě a minimálně teď ho odsoudil k dalšímu roku utrpení. Které si dost možná způsoboval sám, ale třeba bylo na vině i okolí. Měli ho prostě nechat být, zavrhnout ho, pochopit konečně, že ne všichni jsou společnost, která bude někdy příjemná. Bianca to možná chápala, ale furt to nechtěla přijmout a jak to dopadlo? Zle. Snad i to bylo třešničkou na dortu toho, proč by měl odejít stejně jako ta voda, která ani tentokrat les nevyčistila. Možná jsem tou špínou prostě a jenom já.
Ohlédl se přes rameno. Někam na sever, který jenom viděl, ale nikdy tam nešlápl. Ale slyšel odtamtud zvuky, hlasy, moc hlasů, které překřikovaly i ten, který ho kousal na mozku.
Pomalu otočil tlapy, šel po původcem toho hluku, za pachy, které znal a neznal. Nevěděl, co čekat, snad ani nechtěl přemýšlet nad tim, co by tam mohlo být.
Zastavil se mezi stromy. Do krku se mu nahnala kyselá šťáva ze žaludku, kterou měl obtíž spolknout. Všichni jenom lžou, napadlo ho jako první při pohledu na toho, kdo mu vehementně tvrdil, že jsou kamarádi. Mohlo a mělo mu to být jedno, ale bylo toho na něj už nějak moc.

Z bláta do louže, minimálně tak by se to mohlo nazvat. Ale přitom za bláto si mohl sám a přítomnost louže hledal už dávno? Tak proč si vlastně stěžoval? Asi to měl prostě v krvi, nebylo třeba to řešit, byl zkrátka takový.
Ale stál v louži, nebo louže stála u něj a hned mluvila. Dlouze vydechl, poměrně zoufale a pak se posadil na zem, protože měl jisté tušení, že tohle nebude jenom na chvilku. Svěsil ramena dolů a hlavu trochu zvedl nahoru při první výtce, že ji nechal samotnou a ani ji nehledal. „Jsem prostě parchant,“ zahudroval si proti sobě, než k ní sklopil hlavu s tím jedním posledním okem, co mu leželo v hlavě. „Kéž bys ty hledala mě,“ dodal ještě, snad raněně, ale od Lindasy se nedalo čekat hledání něčeho jiného, než vlastního odrazu ve vodě.
„Na obranu osazenstva tohohle světa,“ zahlásil veledůležitě a dal si chvíli času, než se pustil do nějakých slov. A přitom tentokrát moc dobře věděl, co by měl říct, jenom se mu snad moc nechtělo a rád dělal tajemnýho, co moc nemluví. Nemluva byl lepší, jakmile otevřel tlamu, řekl nějakou blbost, jak se sám přesvědčil. „Kdo by měl být hezčí než ty?“ zeptal se doufajíc, že si to třeba i trochu vyžehlí, ale moc s tím nepočítal.

//Úkryt

Čas šel pozpátku, stejně tak to, kým a čím byl. Dostal se do bodu, který neznal, tam se všechno rozbilo a vpřed už nešlo jít. Začal tedy couvat zpět, rychleji, rapidněji a skončil tam, kde vlastně začal. Vylezl z úkrytu, rozhlédl se okolo sebe, několikrát se mělce nadechl a… to bylo všechno? Vzduchoprázdno okolo něj, vzduchoprázdno v něm. Všechno nijaké a obyčejné, nepotřebné. Měl jít prostě dál a moc to neřešit, na chyby byl zvyklý a o odchodu už mluvil. Když neodejde ona, odejde on a svět bude v rovnováze, jak tomu má být. Určitě nechce mít za vinu, že jsou věci pokroucené.
Krátce se jenom podíval k úkrytu, aby se ujistil, že za ním nikdo nejde a je sám. Bylo to v pohodě, nic nehrozilo. Rozešel se pomalu od díry v zemi pryč, svět pod nim byl nasáklý do mrtě a přicházelo krásné jaro, o který dvakrát nestál, ale co s tim měl dělat.

1664

Nikdy si moc nelámal hlavu s tim, co je a není správné. Všechno mělo být šedé, nemuselo to ani existovat, nemělo to žádný smysl. A co nemělo smysl, to nebylo třeba dělit na dobré a zlé. Nebo dobré a špatné. Tak proč se o to pokoušel a proč se přes to ohrazoval? Protože neměl co říct. A možná taky bylo špatně jenom to, že se to týkalo jeho a nic víc. Všechno na něm a okolo něho špatné bylo, nikdy se nemohl rozhodnout správně.
„Ale je to správný?“ stihl se ještě zeptat, než se v úkrytu objevila první a druhá hlava. Tělem mu projela krátká vlna vzteku, díval se na dva zaražený prdy a nic neříkal. Pokrčil nad tim rameny, bylo mu jedno, kdo chtěl komu co ukázat, měl na řešení vlastní důležitější věci, ale jejich přítomnost to zazdila. „Tak jí ho ukaž,“ pronesl lhostejně, „já stejně musim na vzduch,“ dodal v návaznost na to, co chtěl udělat už předtim. Prostě na chvíli zmizet, aby nic víc nepodělal.

//Mech i guess

Guten tag, nesnášim gambling, gambling bolí a ráda se příští rok zase zúčastním <3

Věci prosím takto ~

Golden Ticket
- 400 oblázků - Nemesis
- 30 křišťálů - Nemesis
- Vymaxování magie - Vé oheň

Tickets
- 15 květin - Nemesis
- 30 oblázků - Nemesis
- 10 mušlí - Vé
- 20 mušlí - Vé
- 10 perel - Nemesis
- 2* do magie - Vé myšlenky
- Magie od Života - Vé myšlenky
- Magie od Života - Vé předměty
- Teleportační lístek - Vé
- Jedovatý jazyk - Vé
- Zásah osudu - Nemesis

1663 | Loterie

Přesně nějak tak si to myslel? Že je společník, když ostatní prostě nemají nikoho lepšího, s kym by mohli trávit čas, nemají v plánu sebevývoj, libují si v nudě, případně se jenom zajímají o exotiku, která je pak těžce zklame, protože nepřináší nic nového. Lehce přikývl, že tak nějak to bral a i bere u ostatních, ale moc to rozebírat nechtěl. „O to jsem se už snažil,“ zamumlal nesrozumitelně na poznámku, že by se měli naučit komunikovat, ale prostě na tohle neměl mentální kapacitu? Nebo snahu, důvod, zájem, energii, cokoli.
Celý ten nepříjemný pocit se mu rozlil do celého těla. Možná by se to lépe popsalo tak, že byl v kazajce, která se neustále utahovala a přítomnost v uzavřeném prostoru mu moc nepomáhala. Naopak ten pocit umocňovala a měl nutkání si v hlavě představit libovolně vzdálené místo, kam by přeskočil i za předpokladu, že ho to třeba roztrhá, ale bylo by to menším utrpením. Nejhůř na tom v té chvíli byl asi žaludek, i když byl prázdný, choval se, jako kdyby měl každou chvílí vše vyzvrátit a pak se stáhnout křečí do velikosti vlašáku. Docela bych rád zmizel, řekl si pro sebe, ale dal tomu chvíli, než řekl něco nahlas. „Potřeboval bych na vzduch,“ přiznal neutrálně, ačkoli by ten vzduch klidně chytal u moře.
Nechal tlamu lehce pootevřenou, snad si myslel, že mu do ní bude lépe proudit vzduch, ale stále byl přidušený, přimrzlý a trochu víc malátný. Ve všem vždycky viděl ale, protože všechno mělo svoje ale. Ale teď se tomu všemu měl věnovat a on nechtěl. Neměl rád spory, obvykle je ignoroval, vyvaroval se jim a tohle byl taky spor, i když víceméně jenom v jeho hlavě... Vzhledem k tomu, že se uměl rozdělit na dva, dost lehce to mohl být spor mezi dvěma, ale to bylo na jindy. „Nemyslim si, že to je úplně... správné,“ odpověděl nejistě.

1662

Na to by se určitě taky našla nějaká magie. Skoro mu to vylítlo z tlamy, ale nějaké nervy se spojily a došlo jim, že pronést to nahlas, mohl by se rovnou otočit a odejít, protože by se všechno opět zbortilo a jakákoli snaha o nápravu by šla úplně vniveč. Ale určitě ta myšlenka byla pravdivá a nějaká magie by v tomhle všem pomohla, jenže i on si uvědomoval, jak moc zlenivěl s magiema a že je používá absolutně na všechno, co mu padne pod tlapu. Nutno podotknout, že zase mlčel a nevěděl, co by měl říct na to, že je nečitelný, však to byla pravda a nic s tím nemohl udělat. Přišlo mu i docela trapný, že by se v tomhle měl změnit a začít nějak emoce projevovat, však... netočila se celá jeho osobnost právě okolo toho, že to nedělal? A ostatní ho tak znali, takhle by byl někým... novým a ne moc suprovým společníkem. „Já to pořádně nepoznám ani od ostatních,“ zamumlal jenom z půlky srozumitelně.
Tesáky se začal v zavřené tlamě lehce kousat do jazyka, jestli si ho čirou náhodou třeba neuhryzne, aby nemohl mluvit. Bez mluvení by byl svět lehčí a určitě by se dostal do méně problémů. Tomuhle by se zcela určitě vyhnul. Něco ho neskutečně pálilo na hrudi, poměrně dost to bolelo a nejraději by si sedřel kůži z těla s prosbou, aby to všechno bolet přestalo, ale nedokázal se ani pohnout, natož cokoli udělat.
Decentně naklonil hlavu do strany při poučce, že i snaha se nějakým způsobem cení, když by se pokoušel někoho – přesněji ji – zastavit o odhodu. Těžce se ale zastavovali ti, kteří odešli ve chvíli, kdy jim nebyl na blízku, ale tak to zkrátka bylo. V tichosti a ve tmě to bylo snadnější, než cokoli říct a trpět to, jak se ho druhý snaží udržet na blízku. „A plánuješ odejít?“ zeptal se mimo to, aby měl případně přehled. A hlavně to řekl, aby tohle zahodil, protože o tomhle nechtěl úplně mluvit.
Neříkej to, neříkej to, neříkej to, nabádal ji, ale jeho myšlenky k ní asi nedoputovaly, protože to řekla a v reakci na to křečovitě zavřel oko a stáhl i kůži u toho chybějícího. Do háje se všim, povzdechl si. Otevřel oko, upřel pohled na černý strop, který by se při troše štěstí mohl propadnout a pohřbít ho. Čekal vteřinu, dvě, ale spása nepřišla. „Já tebe taky, ale,“ zasekl se s vydechnutím. Velký ale, které obsahovalo snad úplně... všechno? Všechna ne.

1661 | Loterie

Občas cítil, že někam nepatří. Většinou to bylo do společnosti, mezi ostatní vlky, kteří se znali nebo mohli poznat. Byl to ale pocit pramenící z faktu, že on nechtěl ostatní poznávat a tak se raději klidil, ale tentokrát cítil jiný pocit. Že tam nechce být. Necítil se příjemně, neuměl to celé zpracovávat a akorát vnímal, že každý maličký krok vpřed je akorát krokem přes střepy, které sám rozsypal, ale neví, jak se smést na hromadu a uklidit.
Měl mluvit? Samozřejmě, že měl. Měl by odpovědět, když mu sama odpověděla na otázku, kterou položil, ačkoli byla na její popud. Jenže on místo toho jenom zadkem klesl na zem a zíral na zem před Biancou. Uši měl otočené vzad a nějak... si tohle bral k srdci. Upřímně řečeno, nikdy nebyl... dominantním jedincem, který by si snad stál za názorem nebo ten názor řekl, ale stejně tak nebyl úplně submisivní, aby do sebe nechal jet a nijak na to nereagoval. Ale tady? Byl spíš zaskočený, jenom seděl a nijak mu nesedělo ani trochu to, co mělo přijít. Možná i kvůli tomu, že po dlouhé době někoho naštval z toho důvodu, jak se choval dlouhodobě, ne nárazově v dané situaci. A snad to i bolelo, ale mohl jí to mít za zlé?
„Protože ten čas s tebou trávit chci,“ bránil se konečně, i když upřímně zazdil předchozí výtku. Výtky.
A pak ještě okřiknutí. Naposledy ho okřikla jeho matka. Ale ta ho k tomu urážela bezdůvodně... Nebo možná měla důvod, když se do něj pustila ještě Biance? Možná bylo načase začít přemýšlet nad vlastním chováním a přestat všechno házet na to, že to prostě nechápe. Jo, asi je načase.
Propadl v další mlčení, kdy nějak nedokázal odpovědět na otázku, která mu byla položená. Otočil hlavu do strany, aby sledoval nějaký ten světélkující mech s tím, že zírat na něco jiného mu pomůže, ale jak zjistil, zdrhat před vším je stejně k ničemu, protože ho to dožene. „Z týhle smečky asi nejvíc,“ řekl k tomu mechu. Bylo to jednoduší. „Všechno, co kdy bylo v životě pěkný, nakonec vždycky odešlo a nechalo mě tu trapně stát. Tak je lepší se před všim chránit, než se z toho léčit.“

Zamítnuto, chybí nedobrovolný odchod.
Přepsat nebo vzít pokutu 100 květin a bude vyřízeno

Edit: Vyřízeno

Schváleno, vyřízeno

//Vé?

1660 | Loterie 17

Přišlo mu trochu, že každou chvíli bude fláknutej po hlavě, protože by ta rána mohla způsobit rozsvícení potřebných mozkových buněk, které měl do té doby v režimu spánku, hibernace, možná těsně před smrtí nudou. Vlastně ho dost to prsknutí Bianci zarazilo. Byl zvyklý na to, že ostatní jsou na něj hrubější od první chvíle, co se poznají, protože je zkrátka... hrubý. Ale když už někoho více poznal, tak si už zvykli na to, že je jaký je, ale ona ne. Spíše ho víc poznávala a učila se tomu, že musí být hrubá, protože neustále dotazování a pokoušení se o milost u něho nemá cenu. „Co jsem udělal špatného?“ zeptal se v rámci její rady, jak by měl začít a doufal, že bude naveden ještě na další kroky, jak pokračovat, protože si stále nebyl jistý postupem toho všeho.
Seděli od sebe docela daleko a naštěstí nebyl úkryt žádnou otevřenou jeskyní, odkud by se zvuk rozléhal. Kdyby ano, nebylo by to moc příjemné, ostatní by to mohli slyšet a zrovna celou tuhle situaci si chtěl nechat kompletně pro sebe mimo uši kohokoli. Bych musel odejít, došlo mu. „Není ukradená a nezajímat se stejný?“ optal se s pohledem do stropu, protože si nebyl jistý, jestli to náhodou stejný význam nemá. Tak či tak to znělo jako přilévání oleje do ohně, i když to tak nemyslel. Začal se v tom všem i docela ztrácet, protože netušil, jaký je vlastně cíl. Takový obecný, nejenom v tom, kam se snaží vybruslit z téhle situace. Poposedl si, už jenom z toho důvodu, že mu bylo nepříjemno v uzavřeném prostoru a potřeboval se pohnout, aby se ujistil, že ho to nerozmačkalo. „Nevim,“ odpověděl univerzálně svojí tradiční odpověď, „asi toho, co by se mohlo stát.“

Tickets
Posty
14. 2. - Post Meinere
15. 2. - Post Nemesis
16. 2. - Post Makadi
18. 2. - Post Meinere
20. 2. - Post Vé
21. 2. - Post Lacrima
23. 2. Post Lacrima
24. 2. - Post Meinere
26. 2. Post Vé
28. 2. Post Meinere

Celkem
10 lístků (+36)