Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Napíšu zítra až budu ve vlaku, teď na to nemám prostředky...

„Do mě už taky několik let pere s přestávkama sluníčko a taky nesvítim a nehřeju...,“ namítl jsem Clawdiiným směrem poté, co řekla, že ta mušle šumí kvůli tomu, že byla dlouho v moři. Bylo to docela dost nelogické vysvětlení, takové převzetí schopností jiného předmětu nebylo zrovna obvyklé, pokud se nepočítala vlčata a jejich rodiče, ti od nich nějaký zkušenosti, vlastnosti a dokonce i schopnosti přebírala.
„Znám desítků vlků, co by se ti za tohle vysmála,“ houkl jsem jejím směrem se zívnutím, únava se na mě zase podepsala jako poslední dobou neustále, chtěl jsem spát, ale tušil jsem, že se nevyspím, protože mě vlčice kolem nenechají. Ještě lov a pak budu moct někam zmizet, uklidnil jsem sám sebe s tím, že další den touhle dobou bych už mohl někde ležet spokojeně sám s vlastními myšlenkami a nikoho jiného neřešit. Po západu slunce se v mé společnosti zase začalo řešit podobné téma. Tentokrát hvězdy, další útvary na obloze, co občas vidět byly, občas zase ne, záleželo na počasí. A také na tom, jak moc líní jsem byl zvednout hlavu a podívat se nahoru. Co vůbec znamenají? Co tam dělají? ptal jsem se sice sám sebe, ale ty otázky jsem nikdy nevyslovil nahlas, protože jsem věděl, že by mi nikdo neodpověděl. Severka pověděla, že hvězdy jsou krásné, což mě přivedlo na otázku: „Není Severka náhodou taky hvězda?“ protože jsem to označení určitě někdy slyšel a nebylo to jméno vlčice. Nebo o ní mluvili tedy dost divně...
Nejdříve jsem zaznamenal, že si lehl někdo poblíže mě, pak jsem zaslechl slova. Už několik let jsem se nedělil o prostor s někým cizím, uvědomil jsem si, na krátkou chvíli otevřel oči, zvedl hlavu, koukl směrem k bílé vlčici a rozhodl se, že se posunu opodál. Přetočil jsem se tak o tři kroky doleva, znova si lehl, koukl ještě po vlčicích a při pohledu na bílou si uvědomil, že vážně vypadá jako Vločka. No co... Vlci si jsou podobní, kolik jsem třeba potkal černých vlků? Hodně..., uklidnil jsem vlastní mysl a raději se pokusil usnout, i když to zprvu nešlo.

Probudilo mě slunce a klasické šumění moře, vlčice ještě spaly, nechrápaly, takže se naštěstí na mém probuzení nepodílely, pro jejich štěstí..., asi bych byl po dalším nedobrovolném probuzení více agresivnější. A jelikož jsem měl slíbeno, že půjdeme lovit a měl jsem tedy větší šanci na úspěch, nikam jsem nespěchal, rozhodl jsem se na vlčice počkat a mezitím se třeba podívat k moři. A to přesto, že jsem na něj neměl šťastné vzpomínky. Při vstávání jsem se rovnou i protáhl v zádech, zavrčel při křupnutí kostí, protože to po rychlém zestárnutí a omládnutí bolelo mnohem více než dříve.
Zamířil jsem rovnou k moři, sice jsem se z něho nemohl najít, ale mohl jsem si v něm alespoň smočit tlapy, nic jiného jsem ani nepotřeboval. Trochu mě iritovalo, že jsem si chtěl jen smočit tlapy, ale voda několikrát vyšplhala až do půli nohou nebo se dotkla i břicha a to jsem nepotřeboval. Budu mít pak hnusně zacuchanou srst, zavrčel jsem si tiše a pozvedl hlavu výše. Dolu jsem se díval až moc dlouho.

Slyšel jsem něco o lesknoucí se věci a o šumění moře. Šumění moře jsem slyšel i já z pláže a to jsem se nemusel ani k vodě nijak přiblížit, stačilo ležet opodál, nepřemýšlet a tiše vnímat okolí. A do toho patřilo i šumění moře a poslouchání dvou vlčic.
Už se zase stmívá... uvědomil jsem si, když mi na srst už nepadalo tolik slunečních paprsků a pocítil jsem nepatrné ochlazení. Hmm, tiše jsem si nad tím zabručel, pomalu rozlepil oči a také kvůli tomu, že Severka upozornila, ať se Clawdia na něco podívá. Sice to nebylo mířené ke mně, ale stejně jsem se podíval, co mělo být natolik úžasného, aby se na to jeden musel podívat.
Týkalo se to slunce, co za mořem zapadalo. Upřímně jsem čekal něco záživnějšího, úžasnějšího nebo majestátnějšího než pouhý západ slunce, který jsem viděl už tisíckrát předtím. Je to obyčejné... broukl jsem si tiše pro sebe, položil hlavu zpět na zem a zamyslel se, jestli by nebylo možné, aby se slunce ponořilo do moře a tím pádem se uhasilo, zhaslo nebo co to ono vlastně dělalo. Svět by pak byl ponurý... Temný... Byla by to novinka, krátce jsem se nad představou černého světa usmál, byla by to příjemná změna od změny dne a noci.
Jelikož jsem měl hlavu položenou na zemi a tak nějak jsem s tou zemí byl spjatý, slyšel jsem, jak se Clawdia přibližuje, otevřel jsem tedy oči právě ve chvíli, kdy mi řekla, že ta věc, co smrděla po soli, šumí. „Jak může šumět?“ zeptal jsem se tiše sám sebe se zamračením, zvedl hlavu a na věcičku se jenom letmo podíval. Vypadala jako mušle, takže to asi mušle byla. „Nevim toho hodně...“ namítl jsem se zamručením ke Clawdii. Byl jsem hloupý, nemohl jsem toho tedy vědět hodně. „Posouvá se sem a tam furt dokolečka. To ty vlny, prostě někdy vystoupají výš a někdy níž...“ lehce jsem nad tím zašvihal ocasem, tenhle pohyb moře jsem nikterak nevnímal, ani mi to nikdy nepřišlo.
„Kdyby to bylo, tak to poznáme... Bude to v pohodě,“ zívl jsem jedno chabé uklidnění pro Clawdii a hlavu dal zpět na zem a zavřel oči, abych si mohl vychutnat poslední teplé paprsky.

Pochopil jsem, že vlčice netuší, kde moře leží, ale už jsem netušil, že ani nevědí, jak ta věc vypadá. Obrovská mořská plocha, co smrdí po soli a málem jsem na ni přišel o život... jak jsem však tak odhadoval, tenhle můj krátký popis by vlčicím nestačil a nejspíše by ani nechápaly, takže jsem raději držel tlamu a sloužil jako průvodce, co jim moře ukázal. Co tady chtějí sakra lovit? už se stmívalo, nic tu nebylo, pouze teplý písek, pár těch rudých potvor a voda bez ryb. By si museli zaplavat a to je na nic, zakroutil jsem nad tím vším hlavou, už mi začalo docházet, že tady se nenažeru, což byla ostatně škoda. Vlastně mě to naštvalo. Mohl jsem být někde zcela jinde, žrát svoje milované ryby, ale ne, já se musel ukázat jako vlkumil a dovést je až k moři, nemohl jsem jim totiž jenom ukázat cestu. Akorát mě z toho bolí noha, zasyčel jsem tiše bolestí a rozhodl se lehnout si na písek, protože to znamenalo kompletní ulehčení noze.
Dal jsem však pozor, abych ránu nepoložil na písek a nezanesl ji tak špínou, což by zase nepomohlo léčení. Není špatné spát při šumu moře, pokýval jsem zlehka hlavou, než jsem ji položil na zem a rozhodl se, že si odpočinu - protože jsem toho v noci moc nenaspal.
Vlčice na sebe mezitím pokřikovaly, skákaly do vody a chovaly se zcela jako vlčata. Jejich chování mě však přivedlo na zajímavou otázku: Radoval jsem se někdy takhle? i když to byla poměrně lehká otázka, odpověď na ni byla dost složitá. Musel jsem pátrat v minulosti, stranit se zlým a smutným vzpomínkám a hledat radost, úsměv, který jsem neznal a cokoli, kdy mé srdce jenom slabě poskočilo radostí. První lov... To na mě byla totiž pyšná i matka, sice jsem po kratší úvaze došel k závěru, že byla šťastná kvůli tomu, že se už nebude muset tolik namáhat, ale to bylo jedno. Já v té chvíli byl totiž šťastný, dokázal jsem to, co Laura a Deliven dokázali až po mnohem delší době, měl jsem jakýsi náskok v přežití, osamostatnění a... A taky jsem jediný, kdo zůstal tulákem, šli do smečky... Zbabělé, šli tam kvůli jídlu, nemohou tam být štastni, alespoň takhle jsem to pochopil po posledním setkání se sestrou.
Clawdia mě vytrhla z mých myšlenek, jestli se nechci jít také ochladit. Zvedl jsem hlavu ze země, nesouhlasně s ní zakroutil a na vysvětlenou dodal: „Nemám s tou vodou nejlepší zkušenosti.“

// Středozemní pláň

Pro moje štěstí se vlčice začaly vybavovat mezi sebou, jak to mělo jejich pohlaví ve zvyku, protože mlčení neznaly. Vážně se baví o tom, jak vypadají? zašklebil jsem s zhnuseně až zděšeně nad jejich slovy. Absolutně jsem nechápal, proč je vůbec poslouchám, bylo mi to ukradené, ale stále lepší, než poslouchat sám sebe... uvědomil jsem si vzápětí, zatnul zuby co nejsilněji jsem mohl a soustředil se na to, abych nedošlapoval na nohy plnou vahou, ale jen částečnou a nemusel o pár měsíců později čelit nadávkám proti sám sobě, že jsem idiot, co ani nedokáže nechat zahojit vlastní rány na svém úžasném - jizvami zničeném - těle.
Čím více jsem cítil sůl, tím více se mi sbíhali sliny nad nastávajícím obědem a možná i minimální námahou. Udělám si u nich dluh, ale co? V podstatě jim to splatím tím, že jim to moře ukážu, nažeru se a budu si moci jít po svých... Ale kam? poměrně podstatná otázka, na kterou jsem si nikdy neuměl odpovědět, protože jsem odpověď neznal nikdy. Jdu tam, kam mě nos zavede... Takže... do moře? odfrkl jsem si, když jsem na horizontu konečně spatřil modrou plochu, která se vlnila pod náporem vln a leskla díky slunci, co se rozhodlo, že uvaří krev zdejších vlků. Půlku těla jsem měl krásně v příjemném teple, ale ta druhá se přímo pekla. Nevýhoda dvoubarevné srsti, ale lepší, než být celý černý! alespoň trochu toho optimismu jsem si vnesl do života.
„Tak prosim, tady máte to moře,“ houkl jsem k vlčicím, když se mé tlapky dotkli písku. S tím jsem si taky kecl na zadek, začal šetřit nohu a ocas obmotal kolem tlap.

„Tráva je na nic,“ prohodil jsem takřka ve stejnou chvíli jako Clawdia. Každý jsme očividně měli jiný názor na trávu, takže pokud by nastal hlad a vlci by museli začít jíst trávu, asi bych se docela rychle uchýlil ke kanibalismu a na nějakou trávu se všem mohl z vysoka vykašlat. K tomu bych se nesnížil.
Očividně jsem do jejich plánu byl zakomponován dříve, než se mě vůbec zeptali, jestli náhodou někam nespěchám. „Jak můžete vědět, že nemám na severu nějakou práci? Rodící partnerku, smečku, která se nemůže dočkat až se...“ chtěl jsem to podat jen řečnicky a nakonec s vlčicemi jít, ale uvědomil jsem si, jak blbě to všechno znělo. No tohle znělo ke mně sakra divně... popravdě jsem ani netušil, jaká z těch dvou myšlenek zněla absurdněji. Já a smečka? Já a partnerka? Já a vlčata? Ty vtipálku! zvolal jsem sám na sebe.
Nesnášim skupinovej lov, otřásl jsem se jenom nad tou myšlenkou, že bych se měl řídit tím, jak ostatní pískají, abych se mohl nažrat. Ale mohli by to chytit ony a za to, že jsem jim ukázal cestu bych mohl kousek dostat, no ne? zauvažoval jsem nad tímhle plánem, který mi beztak určitě nevyjde a raději se otočil, že půjdu za vlčicemi. Respektive jsem je předehnal, abych jim ukázal cestu k moři, která byla poměrně dost primitivní - stále za nosem. „Fajn, takže směrem k moři...“ odfrkl jsem ještě nad slovy Severky.

// Mušličková pláž

Když jsem se už vlčicím dostatečně předvedl, tak jsem neměl důvod, abych se promenádoval a trpěl bolest v noze. Usazení na zem a přenesení váhy na jednu nohu byla ta nejkrásnější věc, co jsem v té chvíli mohl udělat - pokud jsem nepočítal nažrání se. Měl bych najít někoho, kdo alespoň trochu ví něco o léčení ran, přeci... Já na to expert nejsem, rozhlédl jsem přitom po přítomných vlčicích. Neodhadoval jsem ty dvě zrovna na to, že by věděli, jak si mám správně ošetřit zraněnou nohou, protože ta jedna očividně s jizvama neměla zkušenosti a Severka měla na rameni krásný důkaz. Jenže to je spálenina a ne tržná rána, obeznámil jsem sám sebe. Výsledek je však stejný, musí být, odfrkl jsem nad tím vším a rozhodl se, že ránu prostě nebudu zatěžovat, nebudu si ránu škrábat a nebudu se snažit servat veškeré strupy, co se tam vytvoří, ať to stojí cokoli. Nevydržíš! vysmál jsem se však sám sobě, neměl jsem na to. Musel jsem si všechny rány škrábat a nimrat se v nich.
„Když na to máš žaludek, tak se tam dají lovit ryby, ale musíš mít štěstí, je to mnohem těžší než v řece,“ alespoň tohle jsem posledně u moře vykoumal. Nezkoušel jsem nějakou rybu ulovit, ale vlk musel postoupit až daleko do vody, pokud chtěl jenom nějakou rybu spatřit, jak mu zdrhá před čumákem. „Ptáci a takoví rudí... něco. Ti ptáci ještě jdou, na to rudý to chce odvahu, mají klepeta a poměrně tvrdou skořápku,“ jenom jsem se otřásl, jak jsem si uvědomil vzhled těch klepet. Nechtěl bych jimi dostat do čenichu. Vlastně nikdo normální to nechtěl.
„A ne... K moři se chodí akorát vlci kochat, co jsem tak vykoumal... Unáhlíš se ke kanibalismu?“ zeptal jsem se černé vlčice. Však vidět vlčici, jako loví jinou, by nemuselo být zrovna od věci. Určitě by to bylo i vtipné.
Bílá se zase zeptala jestli jdeme. Nechápavě jsem k ní natočil stranu a zeptal se: „My?“ já byl přeci jen kolemjdoucí rádce...

Tak kromě toho, že jsem poznával vlčici já sám, i ona mě poznala, i když musela položit tu otázku, kterou by položil každý zdravý jedinec. „Ležel jsem moc dlouho na sluníčko - léto bylo fakt teplé,“ podal jsem na vysvětlenou jednu ze svých oblíbených lží. Byla blbost, abych řekl, že jsem vlkem mezi Životem a Smrtí, a mým úkolem je soudit, kdo má zemřít, protože Severka si mě pamatovala ještě černého... Takže bych vypadal jako mamlas. Takhle jsem vypadal alespoň jako lhář, co nerad mluvil o svém životě a vyžíval se v sarkasmu. „Ale sluší mi to, ne?“ pronesl jsem rozzářený jako sluníčko, což byl jenom další sarkasmus a chtěl jsem poukázat, že jsem idiot. Přitom jsem však hrdě vypjal hruď a ukázal se oběma vlčicím z obou stran, jenom jsem stále na jednu nohu našlapoval méně, protože prostě bolest.
„Moře je na západ,“ prohodil jsem ke Clawdii, vlčici, která se podobala Vločce. „A nejmenuju se vlk. Jsem Meinere,“ opravil jsem ji. Už jsem přijal, že mě pár mamlasů bude nazývat "Unaveným," ale nepotřeboval jsem, abych byl teď ještě nazýván "Vlkem." A to vlk jsem, ale nelíbilo se mi to. Měl jsem jméno, nelíbilo se mi, ale ať mě jím alespoň ostatní nazývali, když si už matka dala práci s tím, aby mi ho vůbec dala.
„Lovila si někdy v moři?“ zeptal jsem se bílé vlčice. „Je slané, narážej tam do tebe vlny a blbě se tam loví ryby!“ to, že se tam dají lovit rudé potvory a ptáci jsem vynechal, já chtěl totiž rybu. „Ale zkusit to můžeš, tohle právo ti neodpírám,“ mrskl jsem nad tím jen zlehka ocasem. Popravdě jsem chtěl vidět vlčici, jak se šklebí a dáví přemírou soli ve vodě.

Protože jsem plánoval, že si chytím nějakou rybu, musel jsem nejdříve najít nějakou vodní plochu, která nebude zářit červeně nebo černě. Což byla docela i práce, když vezmu v potaz, že jsem prošel jednu řeku a jedno jezero, které měli měli právě zmíněné barvy! Procházka na celý den, jak na to koukám, odfrkl jsem si se zamračením, zakroutil nad vším hlavou a šel dál na sever, kde jsem tušil, že je pár řek, nějaké to jezero a mnoho, mnoho ryb. Asi jsem si na nich vypěstoval závislost, poznamenal jsem si s mírným úšklebkem. Mnoho vlků ryby nenávidělo, já je miloval a lovil jsem je častěji, než zajíce, lumíky a podobné pozemní tvorečky. Na srnu jsem si stejně sám netroufl, takže co jiného žrát?
„Arg... Pro rybu zadarmo bych vraždil!“ zasténal jsem. Hlad byla mocná věc, ale lenost byla mocnější. Byl jsem rád, že se hýbu, protože mě to bolelo, nemohl jsem lovit, mohl jsem se akorát pokusit rybu chytit, ale stejně jsem se musel do vody předklonit, přenést váhu a trpět. Kdyby ta vlčice... Neříkal jsem to už? zarazil jsem se sám na sebou. Moje vzpomínky se furt opakovali dokola. „No tak tohle je už smutný,“ povzdechl jsem si nad tím faktem a raději začal vnímat, že zase nebudu sám.
Oslovila mě vlčice, která se představila pod jménem Clawdia, ale já měl chuť vyhrknout jiné jméno. "Vločka." Jenže pak jsem si ji prohlédl a našel rozdíly. Vločka má modré oči, jizvu přes oko a na noze... A fleky pod očima taky nemá, jinak si byly vlčice podobné. Stejně jsem si odfrkl, Vločku jsem neviděl od zimy, docela mi chyběla. Druhou vlčici jsem znal, od pohledu. „Severka?“ zeptal jsem se s uchechtnutím. „Viděl jsem tě tu už asi dvakrát. Jednou si mě využila jako schovku před nějakou černou vlčicí a podruhé... Jenom jsme se minuli, ale... Docela smutný, že tvoje jméno vim až nyní,“ zakřenil jsem se nad tím faktem. Ale popravdě... Bylo mi to fuk.

// Ohnivé jezero

I tentokrát jsem šel s hlavou sklopenou k zemi, protože jsem se neměl na co koukat, na koho se koukat a celkově mi to vyhovovalo. Rád jsem sledoval, jak se při každém kroku mění barva tlap. Černá, bílá, černá, bílá. Dříve mě to možná mátlo, teď, když jsem si na to už zvykl, mě to uklidňovalo. Tentokrát jsem se však lehce nahýbal na jednu stranu z důvodu zranění jedné nohy, zatínal jsem nad tím zuby, bylo to dost nepříjemné a ta noha poměrně i dost bolela. Kdyby ta vlčice nebyla už mrtvá, tak ji asi zabiju! zavrčel jsem si nad vzpomínkou na předchozí dny.
Dostal jsem se volnějším krokem na planinu, kde bych mohl něco chytit... Kdybych neměl v oblibě spíše ryby a nebyl moc unavený a vyčerpaný na lov, ač jsem zrovna teďka vstal. Spánku není nikdy dost, no ne? zašklebil jsem se nad sebou a přemýšlel nad tím, že už bych si zase někde lehnul, protože pro dnešek už bylo chůze dost. A možná by se šikla nějaká uzdravovací magie... napadlo mne. Třeba by ta magie fungovala i na jizvy a... chybějící části uší.
„Hm...“ zamručel jsem si tiše. „Ta představa oběda je poměrně lákavá... Nebo spíše snídaně?“ když jsem totiž tak koukal na slunce, byla teprve chvíle snídaně a poměrně brzo ráno. Obvykle mě budí slunce přímo nademnou, ale takhle? Stává se ze mě ranní ptáče... Do pekel... Já stárnu! zděsil jsem se nad tou představou a stáhl uši dozadu. „Babizna ničemná!“ zavrčel jsem na mrtvou, určitě za to mohla ona. Nebo tě probudili otrapové u jezera, navrhl však druhý hlas rozumnější a lepší alternativu mého brzkého vstávání.

Byl jsem více než rád, že vlci vážně odešli za svým přítelem a mě nechali v klidu samotného. Mohl jsem se konečně po náročném dni vyspat, dal jsem odpočinout noze a zároveň i mysli. Bylo to po dlouhé době konečně, co jsem mohl zcela vypnout, na nic nemyslet, nikoho nevnímat, nedělat si s ničím starosti. Má mysl se sice chvíli soustředila na historii, na vlčici, co se o nás dříve starala - a nemyslel jsem matku - na její zradu, její opuštění, ale také na to, že kdyby nebylo její zrady, možná bych byl už mrtvý. Nenaučil bych se lovit. Žil bych v přesvědčení, že mě to má matka jednoho dne naučí... Zemřel bych. Chtěla to, nikdy by mě nenaučila lovit, kdybych se do její přízně nesnažil mermomocí vetřít a nedonutil ji naučit mě lovit. Třeba mě těch pár měsíců měla i ráda... Tuhle myšlenku jsem však vyloučil. Byla to hloupost, ta vlčice mě nikdy za mojí barvu srsti nenáviděla. Černý... Vždyť mi tak i chvíli říkávala... Vlastně vždycky. Moje jméno je synonymem pro černý - Zlý. stiskl jsem zuby, tohle myšlení mě dělalo vzteklým. Ostatně jako každé jiné... odfrkl jsem si opět proti sobě a dokonce i se zavřenýma očima protočil očima.
Bylo tak osvěžující spát až do rána. Probudilo mě švitoření ptáků - což nebylo dvakrát příjemné - a slunce, co mi ohřívalo půlku těla. Ještě se zavřenýma očima jsem se natočil ke slunci černou stranou, abych nasál nějakou tu energii ze slunce a až poté vstal. S myšlenkou, že bych si mohl jít něco ulovit, jsem si protáhl záda, podíval se na druhou stranu jezera, kde se ještě nacházela skupinka tří vlků. Zlehka jsem přimhouřil zrak, pokud jeden z nich v noci nezdrhl, byli tři i v noci. Lháři, co nedokážou ani říct do očí, že se mnou nechtějí mít co dočinění, zašklebil jsem se nad šedým s proužkama, vyrazil kolem jezera jejich směrem - protože jsem měl směr na sever - vyhnul se jejich skupince o dobrých pár desítek metrů a vyrazil na rozlehlou pláň kousek na severu.

//Středozemní pláň

Ohrnul jsem nad slovy Newlina pysky. Taková blbost. „Milerád bych ti i ukázal, že to fyzicky možné je.“ odsekl jsem k němu stroze. Jestli si tenhle vlk myslel, že zavřít tlamu je fyzicky nemožné, tak asi musel mít hluchoněmou rodinu. Nejraději bych mu vytrhl jazyk... Ani křičet bolestí by nemohl. Nebylo by to... sladké? občas jsem podobné morbidní myšlenky a nápady měl, ale nikdy jsem je neuskutečnil, protože jsem stále byl proti rvačkám a zabíjení. Alespoň fyzicky, ve své psychice jsem zabíjel na potkání a všemožnými způsoby. „Jestli mají lepší věci na práci, tak absolutně nechápu, proč se zahazují zrovna s tebou.“ prohodil jsem jeho směrem bez náznaku zájmu. Nelíbilo se mi, že se ke mně předklonil, měl jsem chuť dát mu tlapou po čumáku. „Ne, vlastně mi připadají jako dvě němé máničky, co tě doprovází jako nějací strážní andělé, co tě při menším náznaku agrese nebo naštvání stáhnou do pekel, kde tě stáhnou z kůže.“ vysvětlil jsem mu tiše svojí představu s pohledem někam do tmavé oblohy. Někdy jsem netušil, kde jsem svá slova hledal, ale bylo mi to fuk, říkal jsem to, co jsem měl na jazyku. A to bylo upřímné a vždy to první. Bez přemýšlení. Nevím proč, ale představil jsem si vlka staženého z kůže... Růžovou postavu v krvi s kůží na zemi. Fuj, zašklebil jsem se, byla to odporná představa.
Kdyby to byly chůvy, byly by to ty nejlepší chůvy, které bys kdy potkal! ta slova šedého s proužkama mi uvízla v hlavě. Zavzpomínal jsem na svá vlčecí léta, na poslední noc, kdy jsem ji viděl. Nesnášim tě! uslyšel jsem svůj hlas, ale mnohem vyšší a ufňukaný. Meii... Říkala mi Meii, začala se mi bolestí z rány, ale i ze vzpomínání, třást poraněná noha. Přenesl jsem zbylou váhu na druhou nohu, abych té první zcela ulevil, ale moc to nepomáhalo. Občas se mi stalo, že nějaký vopelichanec uhodil hřebík na hlavičku a já tím pádem slyšel stará slova, viděl minulost a... nenáviděl se mnohem více, než předtím. Vyrvi mu jazyk... šeptal jsem sám sobě a dokonce i hodlal vystřelit. Zab ho... na krátkou dobu jsem opětovně vycenil zuby, ale ihned je schoval, snažil jsem se uklidnit sám sebe, chtěl jsem vytěsnit staré vzpomínky do nejtemnějšího koutu mé mysli... A povedlo se.
Bíločerná vlčice jenom ze sebe s koktáním, jako by se přitom valila z nějakého kamenitého svahu, dostala, že to zvládají a Newlin je úžasný. „Jestli koktáš kvůli strachu, nervozitě nebo úctě ke mně, tk ti děkuju. Jestli to máš vrozený, tak tě lituju a jestli si myslíš, že tohle je úžasný vlk...“ zastavil jsem se, uchechtl se a dokončil svou větu slovy: „Tak si ještě nepotkala Smrt.“ já ji potkal a... Její společnost zněla lépe než Newlinovala, koktálka a mlčocha.
„Popravdě ano, Newline, vidim tenhle svět černobíle. Zlo a dobro. Nevidíš?“ pokynul jsem hlavou a o několik kroků ustoupil, byl jsem totiž úžasným příkladem dobra a zla. Bohužel, černým jsem byl déle než bílým a tam moje černota v duši převládala, jaká smůla pro ostatní. Pro mé štěstí pak řekl, že mají někde na druhé straně jezera vlka, co se bojí tmy, takže chtějí jít za ním. Pokrčil jsem nad tím rameny, otočil se na místě, lehl si na zem s tím, že mi to je jedno - a také bylo. „Přátelství je irelevantní... A nepotřebný...“ zašeptal jsem si tiše pro sebe.

//Odepíšu po poledni... Snad.

Kromě šedého s divnými proužky, co se dle všeho jmenoval Newlin, se přidala ještě černo-bílá vlčice s očima iluzí a šedý vlk s bílým monoklem, co se schoval za vlčici, co se schovala za Newlina. Ti dva mlčeli, což bylo dobře, protože alespoň dva byli natolik chytří, aby věděli, kdy mají držet jazyk za zuby. To Newlin nevěděl a ta tlama mu jela o sto šest. Mohli bychom mu jí zavřít... radil jsem se sám se sebou, když jsem k němu přimhouřil zrak. Přeslechl jsem se nebo mě nazval Unaveným, jakožto jménem? zrak jsem přimhouřil ještě více, dokud z mých očí nezůstali pouze úzké štěrbiny zelené barvy. Ucítil jsem napínání jizvy pod okem, ale to bylo zrovna v té chvíli irelevantní, potřeboval jsem v té chvíli jedno - zničit Newlinovi představu o mém jméně. „Jo... Jsem Unavený a mám za sebou blbej den, jsem teda unavený, můžeš zavřít tlamu?“ ještě jsem to říkal relativně klidným a "milým" tónem. Milý bylo však v obřích uvozovkách, protože já nikdy nebyl milý, a rozhodně jsem nebyl nikdy milý na vlky, jako byl Newlin. Ukecaní, dětinští a hyperaktivní, nenáviděl jsem je...
„Vy se o něho máte starat nebo co?“ promluvil jsem na dva vlky, co se schovávali za Newlinem. Zrak jsem měl stále přimhouřený a nějak jsem doufal, že ti dva Newlina umlčí, něžně nebo násilně, na tom vůbec nezáleželo. „Protože svojí práci odvádíte fakt mizerně.“ zdůraznil jsem předposlední slovo s odfrknutím, otočil se, udělal několik kroků dozadu a zase se otočil k Newlinovi, když začal mlít něco o barvách. Černá, bílá, zelená... Nevidíš? odsekl jsem na něho ve své hlavě s pootočením hlavy do strany a pozvednutím hlavy nahoru. „Nemám oblíbenou barvu, stačí ti to? Sklapneš už?“ zeptal jsem se už mírně podrážděně.
Mám talent na magory... Jak na ty v rodině, tak na ty známosti", co je tohle sakra za život? Co třeba potkat němého vlka, co rád putuje bez zastavování a nemá potřebu potkávat nové vlky? upřímně jsem doufal, že alespoň jeden takový vlk na tomto světě je. Kdybych byl nucený s někým prožít zbytek života, byl by to určitě tenhle vlk... jenom smůla, že neexistoval nebo jsem ho alespoň nenašel. Já našel pouze bandu pitomců.

Nerváku, uchcetl jsem se v duchu sám sobě přesto, že na povrchu jsem zuřil. Nenáviděl jsem, když mě kdokoli vyrušoval, budil, narušoval soukromí a tak. Tihle vlci vyřvávali jak na lesy, tim pádem mě docela dost vyrušovali a to se mi nelíbilo. Nehodlala jsem však odejít, protože to jezero byla jediná pěkná věc na tomhle světě, a když jsem se k němu jednou za uherský rok dostal, musel jsem u něho nějakou dobu vytrvat, než se zase vydám někam do neznáma. Byl si tu předtím, než ses vydal po té zpropadené melodii, vzpomeň si, hlupáku. upozornil jsem však sebe ve třetí osobě. Zamračil jsem se, měl jsem totiž pravdu, byl jsem tu poměrně nedávno s Laurou, poté jsem zdrhnul, protože jsem něco slyšel a... Kyby v té chvíli Laura třeba řvala více, tak bych tu melodii setřásl! obvinil jsem jak Lauru, tak sebe. A vlastně i tu stařenu, která teď musela na té mýtině hnít. Červi jí rozežírali vnitřnosti a maso, ohlodávali jí krkavci a... další horší věci. Přeju jí to. žádné odpočívej v pokoji, nic takového, takový jsem nebyl. O mrtvých se dobře mluvit nemusí, beztak už jsou mrtví.
Stále jsem ležel na zemi, poté, co jsem na vlky zařval jsem položil hlavu zpět na zem, pomalu zavřel oči a pokoušel se usnout, ač jsem tušil, že v takovémhle ukřičeném prostředí neusnu. Vytrhnout jim jazyky, když neumí mluvit přiměřeně hlasitě, aby se slyšeli navzájem, ale neslyšel je ten, který o to nemá zájem... zavrčel jsem si hrdelně, ale slova pronesl pouze v myšlenkách, protože jsem je beztak neměl komu říkat, a pokud jsem chtěl usnout, nebylo vhodné mluvit sám se sebou nahlas.
Kdybych nebyl v tom mizerném stavu mezi bděním a spánkem, kdy vlk chce naprosto spát, je ztrhaný k smrti, děsně potřebuje spát a v noze mu cuká bolestí, ale něco ho z posledních sil drží bdělého, slyší ty rušící hlasy a tak, zcela zoufalý, nemůže usnout. Zabijte mě... zasténal jsem zoufalostí v jedné chvíli. Už jsem podle dění ve svém životě měl zemřít mnohokrát a kolikrát jsem měl i namále, ale vždycky jsem se z toho s problémy vyhrabal, ale tohle nevypadalo, že by to mělo řešení. Všude tady jsou vlci, absolutně všude, nechci je potkat, ale potkávám je! hledal jsem proto se své mysli místo, kde by nemusela být ani noha. Na severu jich je mraky, to jsem tedy jako nápad zrušil ihned. Ale co třeba ty jeskyně? Jsou podstatně nedaleko, sice to tam bude... nebezpečné, ale možná, že už to bude bezpečnější, než posledně. Ostatně bych to mohl zkusit, tam moc vlků jenom tak nezavítá, ale při mém štěstí bylo možné všechno.
Už jsem takřka spal, byl jsem v posledním stádiu bdění, ale pak kroky... a hlas. Po vyslovení prvního slova jsem otevřel oči, dokonce jsem i cítil, jak se mi doširoka rozevírají zorničky, kvůli dennímu světlu, ale pak se ihned stáhly do mini černé tečky, jak jsem byl vzteklý, že se mě jeden z těch vlků rozhodl probudit, když jsem nebyl v zrovna dobrém stavu. A navíc vypadá divně, odsoudil jsem šedého vlka s pruhy už jenom od pohledu... a hlasu. „Já jsem unavený,“ odpověděl jsem mu ještě v leže se zamračením. Se zatnutými zuby jsem se však začal zvedat, a že to z únavy, bolesti celého těla a palčivé bolesti ve stehně bylo namáhavé. Pravé přední jsem jenom lehce ulehčil tím, že jsem se posadil a přenesl váhu na levou, více jsem pro ni nemohl udělat.