Gallirea - Příspěvky uživatele

// Medvědí jezero

To místo jsem neznal... Mnoho ovocných stromů - třešní - a skoro nic jiného. Vonělo to tam, ale docela mi vadilo to bzučení včelstva, co jsem navíc někde i spatřil. Ale tak... Je tu chládek a docela i příjemně. Na chvíli bych se tu mohl zdržet, zamyslel jsem se s pokrčením ramenou, vešel hlouběji do třešňového lesíka a hledal přitom nějaké vhodné místo, kde bych zase na chvíli složil kůži a odpočinul si. Šel jsem kousek... Moje lenost je vážně obdivuhodná! zasmál jsem se v duchu sám sobě, protože to bylo vážně smutné. Tulák, poutník, cestovatel a přesto děsně líný, co se chůze týče.
Po pár minutách hledání jsem jedno vhodné místo přeci jenom našel. Chvíli jsem uvažoval, zda si chci lehnout, když stále slyším nějakou tu včelku nebo vosu, ale lenost.
Lehl jsem si, zase na chvíli zavřel oči, nějakou dobu se uveleboval a vypnul svět, protože bylo na čase. Musel jsem využít té zasloužené samoty.

// Medvědí řeka

Takovéhle počasí se mi vcelku líbilo. Žádné spalující slunce, ale teplo, zataženo, sice bezvětří, ale to zase tolik nevadilo, pokud nebylo dusno. Ale ten vítr by přeci jenom mohl, zabručel jsem si tiše s otřepáním celého těla, abych si alespoň trochu pročechral srst. Vlci s magií větru mají v tomhle zase výhodu, odfrkl jsem si s krátkou myšlenkou, že bych mohl jít k Životu škemrat o magii větru. A myšlenek, které jsem už sakra dlouho chtěl. A když jsem u toho, tak i oheň, ne? položil jsem si otázku, natočil hlavu do strany a zapřemýšlel nad tím. A co voda? abych ovládal všechny živly. Bylo by to docela fajn, protože... Tolik vlků zase nemůže ovládat všechny živly, ne? A i kdyby... Ostatní mi jsou ukradení, na poslední chvíli jsem se navíc vyhnul jedné menší louži. Občas jsem byl tak zamyšlený, že jsem nekoukal na cestu a ušpinit srst... To jsem zrovna nepotřeboval.
Byl jsem na sebe v té chvíli pyšný, že má srst byla v té chvíli dokonale čistá, bez poskvrny a načechraná. Prostě dokonalá. Jinak to ani popsat nešlo. Ale nezapomeň na jizvy! vyhrkl najednou někdo uvnitř mě, na jehož jsem jen klapl zubama, umlčel ho a mířil dál na východ, kam byl momentálně můj cíl.

// Třešňový háj

Neměl jsem jediný důvod, abych šel se Severkou hledat Bellatrix. Neznal jsem ji, nechtěl jsem ji znát a navíc jsem chtěl odpočívat, což bylo nejlepší právě u řeky. K tomu všemu jsem byl i líný zamručet něco na rozloučenoou, takže jsem jen zašvihal ocasem místo mávnutí, uvelebil se na zemi a dal si krátké bezesného šlofíka, abych nabral alespoň nějakou energii a mohl jít dál.
Všichni někoho hledaj... Jenom já ne. asi protože mám něco důležitějšího na práci, odfrkl jsem si. Tohle hledání... Taky jsem dříve chtěl najít Lauru, Delivena nebo třeba Mistokeho, ale... To už přešlo. Neměl jsem potřebu vidět je. Sice by bylo fajn vidět toho vlka, který má být stejný jako já, ale mým cílem to nebylo. Furt existuje šance, že je Mistoke mrtvý..., upozornil jsem sám sebe s tichým polknutím. A při troše štěstí i Laurencie, zašklebil jsem se s pomalým otevřením očí, abych se mohl vpravit dál, když jsem byl konečně zase sám.
Nechápal jsem, proč Laurencii a Mistokeho nedokážu nazvat matkou a otcem, ale bylo tomu tak. Příčilo se mi to oslovení, jelikož jsem cítil, že rodiče ani nemám. Jeden mě nezná, druhá mě nenávidí... Proč je tedy jmenovat rodiči? Nemá to smysl, povzdechl jsem si tiše, protáhl se v zádech, rozhlédl se po okolí, nasál do čenichu všechny možné pachy a vydal se po řece směrem k jihu, kde bylo jezero, kde jsem potkal Vločku a další s plánem, že od jezera půjdu na východ.

//Medvědí jezero

Zdravím,
červen je už skoro u konce (školou povinní slaví) a to znamená, že termín odevzdání posledních povídek do soutěže už před pár dny skončil. Jak jsem si myslela, tak většina lidí odevzdá povídku těsně před uzavírkou, takže nějaké překvapení z nízké účasti z počátku nebyla (spíše zklamání :D). Každopádně povídku odeslalo celkem deset hráčů a anonym, kterého jsem pomocí Sherlocka Holmese a slečny Marplové vyhledala, tímhle těm dvěma patří dík. Z těchto jedenácti povídek čtyři popisovaly magii myšlenek, tři účastníci si zvolili magii země, dva ohně a po jednom se také objevila magie předmětů a iluzí. Popravdě jsem doufala, že se ukáže alespoň jedna povídka od každé magie, ale co se dá dělat. Také padla otázka, zda si autoři přejí, aby povídky byly volně k přečtení a deset hráčů bylo pro zveřejnění, tudíž se přizpůsobí většině a odkaz na povídky budiž ZDE. (pozn. heslo je "Gallirea")

Co se vyhodnocení týče. Nemám k tomu co moc říct. Některé povídky se mi líbily nápadem více, některé méně. Některé byly čtivé, jiné méně. Některé jsem si přečetla dvakrát nebo i víckrát, některé jen jednou a poté přemýšlela nad hodnocením.
Malou odměnu za účast dostane samozřejmě každý, ale ti, co se dostali přes 70 bodů také dostanou malý bonus v podobě drahého kamení. A aby toho nebylo málo, tak tři účastníci, kteří se dostali přes 80 bodů také dostanou ještě jeden menší bonus.

Tudíž, odměny byly následující:
1. místo: 8 křišťálů a 80 oblázků
2. místo: 6 křišťálů a 60 oblázků
3. místo: 4 křišťály a 40 oblázků
Za účast: 2 křišťály
70+ bodů: 30 drahých kamenů (náhodných)
80+ bodů: 1* do libovolné magie

// Omluva za čekání...

Možná, že kdybych nebyl tak líný, tak bych nebyl tak často mokrý a promrzlý.
Ležení na mokré zemi, mrholení a slabý vítr mě donutil několikrát se otřást zimou a klapnou na prázdno zubama - vzteky, ale i mrznutím. A co si prostě najít nějaký úkryt, kam bych se každou noc vracel a vyhýbal se těmto nepříjemnostem? zeptal jsem se sarkasticky sám sebe a následně zlehka zakroutil hlavou.
„Béžová vlčice s bílými a hnědými odznaky?“ zopakoval jsem popis Severky ohledně Bellatrix, nechal oči z únavy a lenosti zavřené, jen zastříhal ušima a zapřemýšlel. Béžová byla třřeba Laura, Lylwelin, ta z mýtiny, ta z jeskyně... Hnědé odznaky měla ta z jeskyně. A měla dokonce i bílé odznaky. Páni... Tak tu vlčici znám, uvědomil jsem si, otevřel oči a stočil pohled k Severce.
Původně jsem se nechtěl zvedat, protože jsem na to byl strašně líný, ale nechtěl jsem huhlat s hlavou položenou na tlapy a zvednout jenom hlavu se mi nechtělo. Říkala, že se musí vrátit ke smečce... Myslim. Ale za tu dobu se mohlo stát hodně věcí, uvažoval jsem nejdříve v duchu, abych neplácl blbost.
„Znám ji, prohlásil jsem nakonec a s tím se i zvedal ze země. Než jsem však mluvil dál, tak jsem si protáhl záda, zavrčel nad křupnutím za krkem a zívl. „Potkal jsem ji v jeskyních kousek odtud. Pak řekla, že se vrací ke smečce... Ale k jaké, to už nevim,“ čas jsem raději nezmínil. Navíc vlci nezdrhají ze smeček jenom tak, určitě v nějaké musela být...

// Tak nakonec mě raději přeskočte nebo se Shy probudila a kouká na vás z dálky, protože já na to nemám...

//Pokusim se o post v průběhu zítřka (i za Shy), ale nic neslibuju...

// Nom... Nom... *Aston odešel mimo les :D

Zůstal jsem ležet na zemi s tím, že se alespoň vyspím nebo si z cestování k moři a zpět odpočinu. Nějak jsem pochopil, že minimálně jedna z vlčic je na odchodu, respektive se už rozloučila, pronesla něco v tom duchu, že se snad někdy potkáme, dobrý vtip, poté něco k Severce a nakonec se rozklusala do někam. O jednoho méně, zakřenil jsem se slabě, protáhl si v leže všechny čtyři končetiny a obrátil se na bok, že nechám alespoň občasný paprsek slunce ohřát mi alespoň půlku těla. Jenže slunce se neukázalo moc často, takže jsem spíše mrzl z chladného vzduchu, než si užíval slunce, teplo a... To tak vše, nic víc mi to nepřinášelo a občas i tyhle dvě věci byly pěkně na nic a musel jsem na ně zanadávat. Jenže tahle chvíle to nebyla, teď mi slunce chybělo.
„Koho vůbec ty hledáš?“ zeptal jsem se jenom ze zvědavosti Severky. Za tu dobu tady jsem nějakých pár vlků potkal, takže tu vlčici možná znám. A kdyby ano... Nic to nezmění, jen jsem to chtěl vědět, nechtěl jsem se dostat do pátrací skupiny za hledáním možná i zcela neznámé vlčice, která mě absolutně nezajímá. Spíše šlo o to, že kromě zvědavosti jsem také nenáviděl, když byl někdo v mé blízkosti a mlčel. A v případě zavřených očí jsem kolikrát nabýval dojmu, že se ke mně vlk v tichosti přibližuje a chystá se mi prokousnout hrdlo. Při mluvení totiž bylo těžší zamaskovat, že se ke mně přibližuje... Paranoia a strach z ušpinění nádherné srsti, uchechtl jsem se sám nad sebou v duchu.

Koutkem oka jsem akorát zaznamenal, že Severka sama se pokoušela ulovit nějakou tu rybu a nakonec i úspěšně. Fajn, alespoň se nemusím s nikým dělit o jídlo... Beztak bych to neudělal, zamyslel jsem se na chvíli sám nad sebou a přitom okusoval maso. Nebyl jsem stvořený k dělení, hlavně ne potom, co jsem ze sebe dělal část života šaška a jako šašek z toho i vyšel. A přitom jsem chtěl slyšet jenom díky... Chtěl jsem toho moc? zavrčel jsem si tiše, kousl prudce do ryby a zamračil se. Vylíváš si zlost na jídle, jak moudré, odsekl jsem si stroze, zakroutil nad tím zbrkle hlavou a čumákem zbytek ryby s trochem masa, kostmi a vnitřnostmi odsunul dále na náznak toho, že už nebudu. Přešla mě chuť ze sebe samotného... Smutné.
Nad otázkou ohledně rozdělení cest jsem odpovídat nemusel, u mě to bylo jasné. Měl jsem vlčicím akorát ukázat, kde leží moře, nažrat se a poté zmizet, jinou povinnost jsem neměl a ani jsem nechtěl. „Já půjdu na jih,“ broukl jsem tiše spíše pro sebe, podíval se k jihu k místu, kde měli ležet přibližně kopce a přimhouřil zrak. Chtěl jsem tam jít... Už sakra dlouho, ale pokaždé mě něco zastavilo, něco změnilo můj směr a tak jsem tam nedošel. Herdek... Takhle nebudu číst myšlenky nikdy! zavrčel jsem si tiše, když jsem si tak uvědomil svojí rychlost cesty k Životu. Naposledy jsem tam byl... V létě... Takže to bude rok, uvědomil jsem si při troše počítání. Tak se svět ještě chvíli nezboří..., cestu k Životu jsem nakonec a nějakou dobu ještě zamítl s tím, že si třeba ještě něco rozmyslím nebo domyslím a nebudu tam tedy muset jít víckrát.

// Napiš ty přesun do Močálů, tam napíšu já, ty a pak už zcela normálně :D, mělo by to takhle vyjít.

Byl jsem ponořený do vlastních myšlenek, bylo mi vlastně jedno, jak daleko půjdeme, protože můj hlad už nemohl být horší, ale jestli se v blízké době nezastavíme, tak budu lovit, kde zrovna budu, zamručel jsem si pro sebe trhnutím hlavy k vodě. Nebylo to zase tak špatné, při troše opatrnosti by se něco dalo ulovit. Jenže vlčice jsou odjakživa opatrnější... Až moc opatrné, i když jsem nebyl o moc lepší. Choval jsem se k sobě opatrně, protože jsem byl taky to jediný, co mi tenhle proklatý svět nabídl. Smutné, zašklebil jsem se. Ale mít sebe je jednoduší než mít deset dalších vlk, o které bych se musel starat a udržovat s nimi vztahy. I když... Hm... Ta má beztak smečku, takže ta si na mě ani nevzpomene, poměrně hlasitě jsem mlaskl, podíval se k lesům na severu, které podle pachu patřily smečkám a zamračil se. Smečka byla vážně věc, kterou jsem opovrhoval, omezoval svobodu a rozdával příkazy... Nic pro Meinera a jiného normálního vlka.
Z mých pochmurných myšlenek mě vyrvala Severka, co řekla něco o tom, že tady by se už dalo lovit... Nebo to byla otázka, ale to je fuk. Haleluja, odfrkl jsem si, poodstoupil ještě kousek od vlčic, protože jsem nehodlal lovit tam, kde loví někdo jiný... Hlavně Clawdiiným stylem.
Stál jsem na břehu, sledoval narůžovělé ryby ve vodě a nespouštěl zrak z té, která se zdála o něco pomalejší než ty ostatní, která plavala v kruzích a nevypadala zrovna nejlépe. Vždycky si beru nejslabší, zašklebil jsem se. Byla to pravda, proč brát silné jedince, když můžu ty slabé a lehké? Pomalu jsem hlavu přiblížil k vodě, otevřel tlamu a počkal, dokud se ryba nepřiplížila a poté vystartoval. Neudělal jsem kolem toho takový povyk jako Clawdia a stejně jsem uspěl. Zkušenosti...,broukl jsem si, přišel o pár kroků blíže k vlčicím, položil rybu na zem, přichytil ji tlapou dříve než mi stihla utéct, lehl si k ní a začal se v tichosti probojovávat k masu.

// Mušličková pláž (přes Středozemní pláň)

Šel jsem pomaleji, protože jsem neměl důvod nikam spěchat. Nikdy jsem se přírodou nekochal, protože nebylo čím, ale tentokrát jsem se rozhlížel kolem sebe s nadějí, že snad něco nebo někoho spatřím a to zapříčinilo mojí pomalejší chůzi a celkovou ignoraci obou vlčic přede mnou. To, že jsem ignoroval ostatní, nebylo nic nového pod sluncem, ale spíše má pomalejší chůze. Chodil jsem rychle, nehleděl na ostatní a kolikrát se ostatním i ztratil z dohledu, tentokrát to bylo naopak na netuším proč. Možná stárneš..., prohodil jsem sám k sobě s povýšeným uchechtnutím v duchu. Stárnul jsem každý den, takže to taky nemohlo být nic nového... Každý stárnul, jenom prostě bylo divné, abych ze dne na den prostě začal být pomalejší. Stářím to nebude... Spíše tím, že když jdeš rychle, tak tě ostatní mohou dohnat, když jdeš pomalu, tak na tebe ostatní kašlou, tohle znělo už logičtěji a praxe taky vyšla. Vlčice na mě ohled nebraly a raději řešily, kde se nažereme. Špatná řeka, ta na severu by byla lepší..., to jsem však nahlas neřekl, proč taky?
Pomalu jsem začal přidávat do kroku, ale stále jsem se držel tak tři vlky od vlčic. Ta bílá vážně vypadá jako Vločka..., uvědomil jsem si, když jsem přimhouřil zrak. Neviděl jsem její oči a ty fleky pod okem, takže se jí vážně podobala, protože absenci jizev jsem ignoroval. Nenáviděl jsem jizvy, vždycky nesly nějaký příběh, který byl ve většině případech smutný nebo k naštvání. Nebo třeba v mém případě ponižující, protože kolik vlků by se chlubilo tím, že je napadly jejich matky a ukously jim kus ucha a udělaly jizvu pod okem? A nezapomínej na nohu, ta tě taky bolí kvůli vlčici, rejpl jsem si sám do sebe a stiskl zuby. Když jsem bolest ignoroval, tak jsem ji necítil, i když jsem blbě došlapoval.
„Já tě slyšim!“ vyprskl jsem na poslední poznámků bílé vlčice.

// Mám trochu problém napsat post s hlavou a patou, přeskočte mě tohle kolo s tím, že manipulaci mátě tak nějak obě dvě. Další kolo se připojím...

Po chvíli se ke mně přidala Severka, neslyšel jsem ji sice přicházet, ale za to na sebe upozornila při otázce, kam se půjdeme nažrat. Upřímně mi to bylo jedno, kolem nás byly minimálně dvě řeky v kterých by se dalo něco chytit a při nejhorším by se dalo něco ulovit na té planině kousek na východ. Sice je rybina fajn, ale maso z vysoké by také po tak dlouhé době neublížilo. Jenže ho nechci lovit, je to pracné a může se při tom lovu tolik stát..., ať by to byl pouhý neúspěch nebo zranění... Dokonce i smrt byla možná a při mém štěstí by to byla má smrt. Odejít ze světa takhle se mi zrovna nechce, zamračil jsem se lehce, raději bych totiž odešel přirozeně... Ve spánku a hlavně v klidu bez ostatních. Na otázku Severky jsem nakonec neodpověděl, protože jsem nevěděl, ale odpověděla Clawdia, která se nakonec taky probudila a přišla k nám. „Tak třeba tam,“ švihl jsem nad rozhodnutím ocasem, protože mi to upřímně bylo jedno, hlavně, že jsem se blížil jídlu.
Tentokrát se ujala Clawdia vedení a toho, že nás k řece zavede, alespoň ví, kde leží, zakřenil jsem se a doufal, že nepřijde otázka, jestli bych náhodou nešel první, abych nás k řece dovedl, že si polohou řeky není jistá. Stačilo by jít náhodným směrem a na nějakou řeku narazíš, dříve nebo později, ale určitě ano.

// Medvědí řeka přes Středozemku