Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Stella nepíše, přeskočte ji a jeďte další kolo.

// Odpovím nejspíše zítra nebo v noci, nemám absolutně náladu (platí i za Shy)

Kdy nebyla potřeba mluvit? Třeba teď. Nepadla žádná otázka, mě žádná nenapadala a ani jsem nad žádnou zrovna nepřemýšlel. Navíc mi kolikrát i to mlčení vyhovovalo více než mluvení. Vlk mlčením nikdy nic nezkazil, zatímco při mluvení toho vyzradil více než původně chtěl, a než chtěl ten druhej slyšet.
Smyrillovi jsem schválně řekl jen to, čeho by si nevšiml jen slepej, jelikož jsem neměl zapotřebí vykládat své osobní informace, bolístky a tajemství na potkání... A už vůbec se mi to nechtělo sdělovat vlkovi, který měl způsoby jako Smyrill. Rejpal, egoista a nerespektující osobní prostor. Snad nečekáš, že ti o sobě něco řeknu, zavrčel jsem na něho ve své hlavě, ale na povrchu se jen zamračil, zvedl se ze země a udělal několik kroků od něho, kde jsem se opět usadil. Zkrátka a prostě jsem ho nechtěl mít tak blízko sebe. „Vypadám jako idiot, co říká svoje tajemství na potkání?“ zeptal jsem se ho s přimhouřením očí a smrtelně vážně. Čekal jsem nějakou sarkastickou nebo egoistickou odpověď, ale vyjet na něho za to jsem neplánoval. Kdybych měl vyjet na vlka pokaždé, když řekl nějakou blbost nebo něco, co se mi nelíbí, tak nedělám nic jiného.
Poměrně dostl hlasitě jsem si povzdechl, což moc důležité nebylo, ale při nádechu jsem kromě třešní cítil taky pach vlčice, kterou jsem posledně dovedl k moři. Jmenovala se Clawdia a byl jsem docela rád, že nejspíše jen procházela a nerozhodla se hledat pána bručounů... A Smyrilla. Je horší než já, zasyčel jsem se zamračením k tomu hnědému vlkovi. Kdybych nebyl líný a měl alespoň nějaký dočastný cíl kam jít, tak bych asi odešel, ale... Jedno bylo a druhé nebylo, takže jsem ještě chvíli zůstával.

// Myslela jsem, že bude samozřejmost psát podle toho, jak jste sem dorazili...
Ergo, Laura, Bellray, Daphne, Niklifa, Coffin, Hotaru, Vločka, Stella

// Stále JEDNO volné místo.

Uhodil hřebíček na hlavičku... Já nebyl výřečný, pokud k tomu situace nevybízela a zrovna tahle situace mě nenutila být výřečným. Neměl jsem co říct, bohatě mi stačilo občas vlka zkontrolovat, zda se ke mně zase nepřiblížil a jinak kontrolovat bzučivý hmyz, co přes den poletoval všude možně a dosti mě znervózňoval kvůli svým žihadlům a jedem, který nebyl ve větším množství zrovna něco, co bych chtěl pocítit. „Nemluvim, když není potřeba,“ oznámil jsem po delší tiché pauze hnědému vlkovi a trhnul hlavou do strany. něco jsem zaslechl, ale musel to být netopýr nebo něco takovýho, jelikož hmyz v noci moc nepoletoval. Naštěstí.
Když jsem nad tím tak přemýšlel, tak většinou jsem byl výřečný jen v přítomnosti hlupáků, jelikož jsem si pak připadal chytřejší a rád jsem sledoval ty pitomce, jak mě špatně pochopí a melou pak nesmysly. Jenže ty nesmysly kolikrát pak obrátili proti mě a měl jsem následně chuť zabíjet... Smutné, obracet na mě takhle vlastní zbraně! Tenhle zatim... Ten spíše jen v mých slovech hledal mou vlastní tupost, aby mohl ukázat, že je chytřejší a také v tom hledal vlastní dokonalost. A teď otázka na dlouhé večery... Jaký typ vlka je lepší? A odpověď... Mrtvý.
Trochu jsem si na tu otázku nahrál... Já o něm sice nic vědět nechtěl, ale on toho očividně chtěl vědět dost. Jenže já mu to nechtěl říkat.. Ještě by to, co mu řeknu někdy obrátil proti mě a co mám pak dělat? Možná tak skočit z útesu. Jeho přiblížení se mi nelíbilo, ale tentokrát jsem nevrčel, nýbrž jsem jen na něho hodil podezíravý pohled a trochu si odsedl, což mi bylo houby platný... A jelikož chtěl přeci něco slyšet, jenže já toho nechtěl moc říct, řekl jsem mu to, co mohl vidět nebo už slyšel. „Jsem Meinere, jsem černobílý vlk se zelenýma žilkama na ksichtě a nohou. Na krku mám dračí vajíčko z kterého se vyklube drak a ukousne ti hlavu, ovládám magii země a jsem strašně líná veš, co je kolikrát natolik líná, že by potřeboval dejchače, co by za něho dýchal,“ tečka. Tohle mu stačit muselo a celý svůj výstup jsem ukončil přiblblým úsměvem, který sám o sobě zaváněl sarkasmem.

Jestli čas v jeho společnosti ubíhal rychle? Nevim. Nenajdu nic lepšího než společnost toho vlka? Pochybuji. Napadly mě... dvě věci, které bych dělal zrovna raději, než pobýval ve společnosti hnědýho se šrámem přes ksicht. Spal bych a žral bych.
Ten vlk musí mít schopnost vysávat vlčí ego... Takhle egoistickej nemůže být snad nikdo... Nebo to taky může být bratr mojí matky... Egoista a hamounka. Jo, takovej vrh by docela ušel... Mám ho začít oslovovat strejdo teď nebo až později? zamračil jsem se krátce směrem hnědého. Nebylo to však naštvané zamračení, ale takové to zamyšlené. Měl jsem vlků, jako byl on, plné zuby. Lezli mi na mozek, jejich společnost mohla být nejdříve fajn, ale pak byla dost na nic a nudná, jelikož se stále opakovala - já, já, já. O ničem jiném vlk nemluvil a já mohl být jako "ano, ano, ano" a přikyvovat jako pitomeček, který dostal tiky.
„Už chápu,“ zabručel jsem jenom kvůli tomu, aby ten vlk zmlknul. Žebříček mi byl docela dost ukradený. Měl jsem vlastní, kde každý skákal jako žába nahoru a dolu podle toho, co zrovna prohlásil, jaké bylo jeho pohlaví, jestli byl tulák nebo ve smečce, jestli se vyptával nebo mlčel a tak... Ten hnědý si moc dobře nevedl.
Sarkasmus, upozornil jsem vlka ve své hlavě, obrátil zrak jinak abych mohl protočit očima a následně zrak vrátil k němu. „Úplně mi stačí, že se jmenuješ Smyrill... Nic víc o tobě vědět nepotřebuju,“ zakroutil jsem nad ním hlavou. Nemusel jsem slyšet o jeho nudně smutném životě a o tom, jak hledá smysl života, jak ho opustila partnerka a jak to všechno ostatní šlo zcela do kopru.

Po celou dobu jsem se tiše modlila, aby se v registraci něco na schválení neukázalo :D

Pšš!

Ležel jsem stále pod stromem a poslouchal egoistické kecy hnědého vlka se šrámem. Nic lepšího jsem na práci neměl, a i kdybych se zvedl a někam se vydal... Buď by šel za mnou nebo by se na to vykašlal, jenže bychom se potkali později a já bych musel poslouchat, jak moc drzý jsem byl, že jsem od jeho "maličkosti" odešel bez rozloučení a vyseknutí poklony. „Jak myslíš...,“ zamumlal jsem co se barvy očí týče.
Bylo mi to tak nějak jedno, červená, zelená, modrá... Zkrátka to nějaká barva byla. Dokud oči sloužily, tak jsem je řešit nemusel. Pár centimetrů nahoru a už jsem vidět nemusel, zamumlal jsem si se zamračením a tlapou se poškrábal na jizvě pod pravým okem, která prostě pálila jako vždycky, jen jsem to pálení vnímal někdy více a někdy méně. Stejně jako to kousnutí do nohy, které už dávno vytvořilo strup a bolest už tak strašná nebyla, pokud jsem na nohu nekladl velký nápor.
Pomalu jsem se začal zvedat s tím, že se už blíží večer, nižší teploty a nebude tedy tak hrozné se někam vydat nebo vůbec přežít tohle pitomé léto. „Docela by mě zajímalo, proč tu s tebou ztrácim čas,“ povzdechl jsem si, zakroutil nad tím vším hlavou a protáhl si záda tím, že jsem natáhl přední tlapy a předklonil se.
„Takže nejsem normální vlk a nejsem normální podřadná nicka, ale přesto se nevyrovnám něčemu hnědému s jizvou přes celej ksicht?“ zeptal jsem se nechápavě hnědého, co se mi nepředstavil, ale nehodlal jsem se ho na jméno zeptat. Do toho se mi nechtělo. Buď ho řekne nebo ne, případně se zeptám později, až na něho budu chtít křičet nebo tak.
„Je to... Skoro normální jméno,“ odfrkl jsem reakci na mé jméno. Společně s dlouhým nádechem jsem také nasál pach do čumáku. Poměrně pozitivní bylo to, že se tu zatím neukázal jiný vlk než ten hnědý, což bylo docela neobvyklé, většinou se na jednom místě sešlo deset idiotů, co se překřikovali a žádali moji společnost jen proto, aby pochopili, že to není procházka růžovým sadem.
„Takže...,“ odkašlal jsem si a usadil se na zem, ocas obmotal kolem tlap, přejel hnědého vlka pohledem a nakonec zvedl čumák lehce nahoru. „Co ti jsi vůbec za nádheru, která se bojí spát sama?“ hodlal jsem to jeho otravné přiblíženi omílat ještě dlouho...

Bylo myšleno tak, že Scarity tlapka se neobjevila v předloze, protože to tak nevyšlo a teď jsem to už nechtěla opravovat, protože pár lidí už odeslalo, jinak se 8 doplňuje.

Stačilo pár minut jeho přítomnosti a už jsem věděl, že ten vlk je prostě... jinej. Nerespektoval osobní prostor, podle pár slov to byl menší egoista a cynik a jo, měl všechny zuby, což jsem poznal právě kvůli tomu, že nerespektoval osobní prostor. „Páni, gratuluji ti,“ pokynul jsem až uznale hlavou, že donutil vlka otevřít oči. To přeci nedokáže každý, co? odfrkl jsem si v duchu sarkasticky, nahlas jsem raději nic neříkal, protože bych mohl dostat přednášku, že ne každý dostane všechno, co chce, ale on určitě ano, protože je prostě úžasný. Nebo něco v podobném smyslu - odhadoval jsem.
To posouvání hlavy mým směrem jsem samozřejmě zaznamenal a zareagoval na to stejně pomalým ohrnováním pysků a ceněním zubů aby pochopil, že ke mně se přibližovat nebude. Chtěl jsem mu něco říct, ale nakonec jsem se rozhodl jenom pro to pomalé odhrnování tesáků, dokud se bude blížit. Odhalené tesáky jsem ještě nechal pár vteřin poté, co se odtáhl a otočil hlavy do strany. Mezitím jsem si olízl tlamu, chtěl i zívnout, ale zastavila mě slova hnědého se šrámem, na které jsem už prostě musel zareagovat svou obyčejnou a lhostejnou pochvalou sebe samého. „Tak samozřejmě. Však jsou nádherné, tak ještě abys na ně nadával,“ pokrčil jsem rameny a sám natočil hlavu do strany s tím, že jsem oči přimhouřil a poslouhal bzučení včelstva, které bylo všude kolem. Jedno píchnutí od těch žlutočerných much a odcházim, pověděl jsem si tiše. Odešel bych i bez píchnutí, ale užíval jsem si stínu, co mi nabízely stromy a svým způsobem taky společnost samce, protože samic jsem měl už po krk. A také dětinských samců, které jsem potkával ihned po samicích nebo zároveň s nimi.
Jeho "celkem neslušné" mě donutilo otočit hlavu k němu, nahrbit obočí a odfrknout si. „Celkem neslušné je, že ses mi rozvaloval v osobním prostoru, že ses rozhodl dýchat mi vzduch přímo z tlamy a to, že mi říkáš, co je celkem neslušné,“ pověděl jsem neutrálně, chvíli mlčel a nakonec svoje jméno i prozradil, protože jsem neměl důvod tajit ho a nehodlal jsem, aby mě další vlk nazýval "Unaveným" nebo podobnou blbostí. „Meinere,“ zamumlal jsem bez nadšení.

// Mohu nabídnout post lvl. mobilní telefon nebo zítra odpoledne z notebooku :D

Dobře jsem věděl, že jsem neřekl nic takového, co by vlka donutilo odejít, ale zase to nebylo nic milého. Spíše se to blížilo opovržení jeho přítomností, což i trochu bylo nebo mé normální reakci, když mě někdo vyrušil v odpočinku a chvilce, kdy jsem si rovnal veškeré myšlenky a pocity ze dne do škatulků s nemilými názvy. Vlastně to, co jsem řekl přímo lákalo, aby sám vlk řekl něco podobného nebo i urážlivého proti mně, což si mohl zkusit. Bylo mi to zrovinka jedno a pochyboval jsem, že řekne cokoli, co jsem v životě neslyšel a co by mě ranilo u srdce nebo donutilo uronit slzu.
Nic zvláštního a světoborného však neřekl. Vlastně se to moc nelišilo od toho, co bych mu já sám řekl, kdybych byl na jeho místě. Jenže je důležité zmínit, že já nikoho ve spánku neruším a nepozoruju ho ve spánku, upozornil jsem se tiše ve své hlavě. Vážně se mi zvedal žaludek z toho, že na mě nejspíše někdo kouká, propaluje mi do hlavy díru svýma oplzlýma čumilovskýma očima a hledá ubohou urážku proti mé zeleni, dvoubarevnosti nebo prostě proti mé stavbě těla a způsobu mluvy, který musel vyvodit jenom díky dvěma slovům.
Zaslechl jsem lehké otřesy půdy a pomyslel si, že se vlk pohnul, otočil svůj chlupatej zadek a našel si lepší oběť pro slovní šikanu. Za jak velkého šťastlivce se mám považovat? přežil jsem setkání s vlkem, aniž bych ho viděl a mohl si ho tedy zapsat do paměti. Ale třeba na sekundu otevřít očko a prohlédnout si ho..., zamumlal jeden můj hlásek.
Druhý hlásek si zase zamručel, nechtěl jsem otevírat oči, ale nakonec mě přemohla zvědavost a divný pocit, jelikož jsem ucítil lehké oteplení a blízkost cizince. Otevřel jsem oči původně jen zlehka, ale to co jsem spatřil mě donutilo rozevřít oči ze široka, zorničky se mi nejdříve stáhly do maličké tečky a nakonec se rozšířily tak, že zelená barva takřka nešla vidět. Proč byl tak blízko? Proč se na mě tak díval? Rudooké něco se šrámem přes celý čumák. „Však se sotva známe,“ zamumlal jsem a zvedl hlavu z tlap, abych se alespoň trochu oddálil od jeho čumáku. Nemyslel jsem ta slova vážně, bylo to plácnutí, protože takhle blízko u mě nikdy nikdy nebyl a dvakrát jsem po tom ani netoužil... A už vůbec ne od něho.

Spánek mě opět přemohl rovnou na celý den. Většina vlků spala přes noc, já poslední dobou převážně v noci, protože se vždycky našel někdo, kdo by mě vyrušil, ale kdo by k ránu zdrhnul a nechal mě tedy volně dýchat - a spát.
Nestěžoval jsem si. Rád jsem prospal horký den a užíval si chladnější noc, jelikož to všechno bylo nejlepší řešení na přežití léta. Kdyby to tak platilo i na zimu..., povzdechl jsem si z polospánku. A na vlhký podzim..., dodal jsem po chvíli a na jaro, protože to je zase moc pylu. V překladu to znamenalo, že jsem neměl rád ani jedno roční období, ale léto jako jediné se dalo přežít tím, že dny prospím a přes noc budu cestovat a hrát si na ducha s polovinou těla, zašklebil jsem se při vzpomínce na reakce některých vlků, když mě potkali poprvé a nedokázali uvěřit, že by to měla být pravda. Třeba Deliven si myslel, že jsem jeho mrtvý bratr..., jenže u Delivena se to dalo očekávat, protože je to hloupý vlk. Ostatně jako každý, ale to je jiný druh hlouposti než u slabomyslného Delivena.
Pocítil jsem ochlazení, vítr mi stále čechral srst a nějak jsem si uvědomil, že už bude noc a bude tedy bezpečné vydat se někam a prozkoumat zase jih. A pokud nebudu líný, tak dojdu i za Životem a přečtu si pár myšlenek, pomyslel jsem si s nezájmem. Čím déle jsem totiž svou návštěvu Života odkládal, tím více mě přecházela chuť pročítat si pitomé myšlenky ostatních vlků. Beztak myslí na blbosti, vlčice myslí na vlky, vlci myslí na vlčice... To zrovna slyšet nepotřebuju, docela viditelně jsem nad tou myšlenkou otřásl tělem.
Kromě čechrání srsti měl vítr ještě jednu výhodu - donesl ke mně pach vlka ještě dříve, než vůbec dorazil a promluvil. Byl jsem na něho připravený, určil jsem si zatím jeho pohlaví a také si připravil hlasivky na prostý pozdrav, abych to ze sebe dostal co nejdříve a mohl si formalitu představení co nejrychleji odpustit. Na pozdrav to však nevypadalo, docela mě jeho slova pobavila, protože to byla věc, co bych já nikdy v životě neřekl. „Jsem poctěn,“ pronesl jsem se zavřenýma očima a se sarkasmem v hlase. Do otevření očí jsem se však ještě neměl a ani jsem svojí pozici nezměnil, zatím jsem měl hlavu stále opřenou o přední tlapy - převážně tedy o bílou tlapu.