Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Nechtěla bych být na druhý straně mapy seklá na akci :D

Nepotřeboval jsem umět moc sčítat, abych pochopil, že se počet mých sourozenců dvojnásobně rozrostl za jeden den. Laura, Deliven, Nate, Lavi, Damon a Lock... Super... A kolik z toho je sester? zarazil jsem se. Z jmen jsem to zrovna nedokázal rozpoznat. Jestli bude mojí jedinou sestrou Laura, tak... Jí nezávidim šest bratrů, dokončil jsem svou myšlenku.
Čekal jsem, že mi Nate řekne něco o tom, že od nich Mistoke později zdrhl, odešel, zmizel, zkrátka cokoli, ale nečekal jsem, že mi řekne, že je nejspíše mrtvý. Důvod a příčina mě nezajímala, přestal jsem totiž vnímat ve chvíli, kdy jsem zaslechl "mrtvý." Od malička jsem si přál Mistokeho jednou potkat a prohlédnout si ho. Měl být černý jako já. Mohl mě třeba podpořit nebo jsem se alespoň nemusel cítit tak špatně, že jsem takový, jaký jsem... Vlastně byl. Taky jsem si většinu života přál, aby umřela moje matka, aby ze mě odpadlo to obrovské břemeno a abych pocítil malé vítězství z toho, že jsem ji přežil relativně ve zdraví a klidně by mohla zemřít v mých zubech, dodal jsem. Zabití matky byla jediná věc, kterou bych snesl, jiné fyzické ublížení jinému vlkovi ne.
Nevěděl jsem, co Nateovi odpovědět, takže jsem řekl strohé „dobře“ a doufal, že mě nějak nebude řešit. Prostě jsem Mistokeho jednou chtěl potkat a rázem se moje malá naděje stala nulovou šancí.
Snažil jsem se na Mistoke nemyslet a raději jsem pronesl něco, co ke mně alespoň trochu sedělo. A to byla nemilá poznámka k jiným vlkům. „Fajn. Takže Lavi, Damon a Lock... No, alespoň to není takovej Newlin nebo Suzume,“ odfrkl jsem s povzdechem a krátce sklopil zrak ještě s myšlenkou na to, že můj jediný životní cíl byl v trapu.

Na krátkou dobu jsem se zamyslel. Co kdybych se teď jenom tak zvedl a šel najít matku s tím, že bych ji řekl o tom, že Mistoke už vlčata měl? Určitě by zuřila. Zuřila z mé vlastní existence, zuřila kvůli Mistokemu... A určitě by nenáviděla i Natea, protože měl něco společného s Mistokem. Nebo by jí byl ukradený - v lepším případě, povzdechl jsem si tiše a tak nějak odignoroval Nateovu omluvu. Špatně jsem ty omluvy přijímal, neuměl jsem na ně reagovat, jelikož jsem je slyšel jen párkrát za život. Stejně jako slovo "díky," ale to je jiná kapitola. Nebo ne? zamyslel jsem se a začal vzpomínat, což jsem dělal velice nerad. Lovil jsem pro Lauru, protože měli hlad a matka pro nás nelovila, jelikož nás neměla ráda... A to bylo kvůli Mistokemu. Takže teoreticky za celej můj podělanej život může Mistoke, kterýho tady Nate musel mít určitě rád. Brilantní,“ odsekl jsem sarkasticky a otočil hlavu ke slunci, které se pomalu dralo na obzor.
Takže Laura s Delivenem mohli pocítit jakousi "lásku" od matky, jelikož jí byli podobní. Nate a jeho sourozenci od Mistokeho a možná i od jejich matky... A já? Nic. Každej přede mnou utekl nebo mě zničil... Super,“ přidal jsem další sarkastické odseknutí a koutkem oka se podíval na svého dalšího bratra. Druhý bratr a možná jich je víc... Pochybuji, že je to jedináček, povzdechl jsem si. Jak se najednou moje rodina rozrostla! „Já, Deliven a Laura... V tomhle pořadí,“ odpověděl jsem na jeho otázku ohledně našeho vrhu Mistokeho vlčat.
Zaslechl jsem, že "Mistoke byl" a dál už jen pár slov, protože Nateovi nebylo moc rozumět. Nijak jsem to raději nekomentoval, protože jsem neměl jak. Já slyšel akorát to, že byl Mistoke černý a... Jmenoval se Mistoke. „Kolik měl Mistoke vlčat? Kromě nás...,“ zeptal jsem se ho. Potřeboval jsem si to nějak ujasnit. Rázem se zvýšila šance, že jsem potkal ještě další sourozence a nevím o tom, zamračil jsem se. To se mi nelíbilo. Co kdyby se totiž ukázalo, že je třeba můj bratr Newlin? Nebo Suzume? Nebo další a horší vlci. „A jména... Potřebuju se o něčem ujistit,“ dodal jsem. Nebyla to prosba, spíše taková výzva.
Poslední poznámku jsem moc nepochopil. Přimhouřil jsem tedy znova zrak, natočil hlavu do strany a zeptal se: „Jak to myslíš?“

Nevím, co mě naštvalo více. Jestli to, že by si ze mě Nate dělal srandu, že by si ze mě dělala Laura srandu, že mě nazval lhářem nebo snad to, že jsem pouze vedlejší produkt. Lhář... Já nejsem lhář. Mluvim pravdu, zavrčel jsem si v duchu a přimhouřil oči ještě více, takže zůstaly akorát dvě zelené štěrbiny na místě očí. „Neobviňuj mě ze lhaní, protože zrovna téma "můj otec" je tak pitomý téma, že se o něm v mém případě nedá lhát!“ vyštěkl jsem na něho až moc prudce. To bylo tím tématem... A taky tím faktem, že by ten vlk přede mnou měl mít z části stejnou krev jako já. „A nejsem ani žádnej vedlejší produkt!“ vykřikl jsem na něho v sebeobraně. Nazvali mě už mnoha jmény, ale "vedlejší produkt" se mi líbil ze všeho nejméně a dost mě urážel. Jenže... Když Mistoke nebyl s náma, tak byl logicky s nima, uvědomil jsem si, přestal tak mhouřit oči a lehce i povolil svaly. Stačilo říct ale levoboček a ne vedlejší produkt,“ zasyčel jsem na Natea v duchu. Opět to byla věc, co se mi nahlas nechtěla říkat.
„Vypadám snad jako lhář?“ zeptal jsem se vlka z ostra a pohodil hlavou. „Mistoke byl černý vlk. Rychle přišel, rychle odešel a na jaře jsem přišel já, Laura a ještě náš pitomý bratr. Víc sebe neubránim, protože o tom vlkovi nic nevim,“ zamračil jsem se. „Ale na oplátku... Já nevěřim v tobě. Ne v tom, že by Mistoke neměl mít další vlčata, ale nevěřim ti v tom, že mi nevěříš..,“ zamumlal jsem nesrozumitelně. Neměl jsem sice důvod, proč by mi vlk neměl věřit, ale... Kdyby mě znal, tak ví, že nelžu a může mi v těhle věcech tedy na sto procent věřit.
„Když mi nevěříš, tak jdi najít Mistokeho a řekni mu jméno "Laurencie". Pokud přijde reakce, tak mi budeš muset věřit, bratříčku,“ použil jsem to oslovení záměrně, aby pochopil, že to myslím vážně. Ne to, že je můj bratr, to mi bylo jedno, ale to, že je Mistoke můj otec.

„To je, prosim pěkně, moje milovaná sestřička, co má potřebu asi ze mě dělat blbce nebo nevim... Jenom ona by mohla dostat tenhle blbej nápad, aby přede mnou někdo mluvil o Mistokem,“ vysvětlil jsem ještě s relativním klidem, i když se mi tahle chvíle ani trochu nelíbila. Kdyby se vlk rodil bez rodiny, to by bylo pěkný! zavrčel jsem ve své hlavě. Prostě spadnout z nebe a být, to by byl třeba i dobrej život, ale ne. Vlk se musel narodit dvěma dalším vlkům a při troše smůly musí kvůli těma dvěma trpět po zbytek života.
Zaregistroval jsem Nateovo naštvání a popravdě mě to trochu překvapilo. Čekal jsem něco jiného, ale ne zrovna takovou změnu nálady jenom kvůli tomu, že jsem řekl o cizím vlkovi (pro něho o cizím vlkovi) řekl, že to byl idiot. Mohlo mu být jedno, jak jsem mluvil o svém otci, byl totiž můj a ne jeho.
Protože sezení na zadku bylo v téhle chvíli trochu nežádoucí, postavil jsem se proti vlkovi a nespouštěl ho pro jistotu z očí. O další jizvu jsem nestál a posle jeho zevnějšku on možná už také ne. Měl jich poměrně dost po celém těle. Super. Takže to je maskovaný rváč. Laura si umí vybírat poskoky, odfrkl jsem si. Mohl jsem v té chvíli spoléhat jen na štěstí a trochu síly, co se ve mně ukrývalo.
„Chceš to vysvětlit? Fajn, je mi to proti srsti, jelikož Mistoke je můj otec... A taky Laury, to je moje sestra, kdyby tě to zajímalo. Takže by mě docela zajímalo, proč se tu oháníš ty Mistokem...,“ nebyla to sice otázka, ale chtěl jsem vědět, proč mu to bylo zase tolik nepříjemný, když ani nebyl Mistokeho syn.

Ten vlk se musel chytit zrovna té věci, o které jsem toho nejméně věděl. O otcích a celkově rodině. A taky vlastně se to týkalo i vzhledu. Řekl, že se Mistokemu moc nepodobal, což byl pravý opak mě. „Já byl zase úplně stejnej jako on, vlk si nevybere,“ pronesl jsem, jako by to byla normální věc, ale poté mi to došlo.
Ztuhl jsem, koukl na toho vlka a přimhouřil zrak. Co že to vlastně řekl? Že se nepodobal Mistokemu? naklonil jsem k tomu hlavu podezíravě do strany a z vlka nespouštěl zamračené oči. První, co mě napadlo, bylo to, že ten vlk někde potkal Lauru a ta ze mě chtěla udělat hlupáka nebo si jen chtěla vystřelit a poslala za mnou Natea. Druhá možnost byla ta, že důvod, proč Mistoke nezůstal s mojí matkou nebyla matčina povaha, ale Nate a nejspíše nějaká kopa dalších vlčat. Blbost... Mistoke by s matkou nikdy nezůstal, ale... Až Lauru najdu, tak ji za tohle zabiju! zavrčel jsem si hlasitěji a na krátkou dobu vycenil zuby, ale ihned je zase schoval. Laura to nebyla, nebyl důvod cenit zuby.
„Jak moc tě musela Laura přemlouvat, aby si řekl to idiotský jméno toho černého idiota?“ zeptal jsem se s kamenným výrazem Natea. Nejdříve řekneš, že byl tvůj otec černý a pak ještě řeknš jméno mého otce... Jsem rád, že si vlci ze mě ještě pokoušejí tropit srandu a snažit se mě snad i rozesmát, odfrkl jsem si a upřel zrak na Nateovi oči, abych si byl jistý, že mi nebude lhát nebo se nebude nějak vykrucovat.
„Poslední léta mám docela blbou náladu, takže bych nepokoušel ze mě dělat blbce, nevyplatí se to,“ upozornil jsem ho a myslel to tak trochu i jako výhrůžku a varování.

V jedné chvíli se mi do srsti opřel silný vítr, co navíc dost studil a to mi na dobré náladě moc nepomohlo. Naopak mě to donutilo zamračit se a to rovnou směrem k tomu hnědobílému vlkovi, který se mi následně představil jako Nate. Máš u mě bezvýznamné plus za krátké jméno, u kterého si nebudu lámat jazyk, až tě budu proklínat a snášet na tebe kletbu pekelnou, pověděl jsem tomu vlkovi pouze ve své hlavě, takže pokud mi nečetl myšlenky, tak si tuhle poctu zrovna moc neužil a nahlas jsem to vážně nemínil říkat.
„Co je na tom zajímavého?“ zeptal jsem se ještě předtím, než mi to dopověděl, takže moje otázka byla dost zbytečná. Ale můj ne zrovna milý tón naznačoval už rovnou to, že mi to je svým způsobem jedno. A že mi nic zajímavé nepřijde. Všechno je tak nudné a hnedka okoukané, povzdechl jsem si. Čekal jsem větší zajímavost než to, že máme černé otce... Černých otců bylo totiž sakra hodně! „Páni. Hodně zajímavé... Černých vlků je totiž sakra málo a ta barva je sakra vzácná a ojedinělá!“ odsekl jsem sarkasticky. Černých vlků bylo moc a já měl vůči nim už silnou averzi... I proti sobě, když jsem byl malej a naprosto blbej. „Jak na tebe koukám, tak ses očividně moc nepotatil,“ zauvažoval jsem a rovnou si ho zase prohlédl. Ne. Pár tmavých chloupků, ale černá jeho barva zrovna nebyla.
„Meinere. Jen a pouze Meinere. Nejsem Meiny, ani Mei, jsem zkrátka Meinere,“ představil jsem se mu na oplátku a rovnou ho tak i skrytě varoval, že nesnesu jakékoli zkomoleniny nebo zkráceniny mého jména.

Po slunci už nezbyla ani stopa, ale to také znamenalo, že se mi tak trochu z očí ztratil ten hnědobílý vlk, což bylo malé plusko do té noci. Kdybych sám nevěděl, že nejsem normální, tak bych jeho poznámku o nenormální společnosti nějak okomentoval. Jenže já normální nebyl a on navíc změnil výběr svých slov, takže bylo absolutně zbytečný to nějak komentovat, rozpitvávat a bránit se pravdě. „Ty lichotního,“ pohodil jsem zlehka hlavou, ale žádný dojem to na mě neudělalo. Bylo mi to tak nějak jedno. Bylo mi jedno, zda jsem byl divný, zajímavý, perfektní, pitomý... Prostě jsem byl a dokud budu, tak si nemám na co stěžovat.
Že jsem se divil tomu, že mi položil tu klasickou otázku ohledné mé srsti. Dneska jsem prostředník Života a Smrti, byl jsem moc dlouho na sluníčku, jsem říčka přírody nebo co? zamýšlel jsem se nad lží, co bych mohl říct tomuhle vlkovi a zároveň s tím nasadil svůj zamyšlený výraz. Nakonec jsem však řekl takovou polopravdu. „Jsem prostě vadnej,“ odpověděl jsem mu s jakýmsi nezájmem. „A co si tak matně pamatuju, tak byla matka z části bílá a otec černej... Osud se nějak nemohl rozhodnout, co ze mě udělá,“ povzdechl jsem si tak nějak. z části to byla pravda, ale máma nějak moc bílá nebyla... Což byla smůla, protože krev by se po té barvě srsti mnohem lépe rozlila.
„A teď ty,“ poukázal jsem čumákem na toho vlka. „Tvoje srst je nudná, magie mě nazajímá... Co tvoje jméno?“ zkrátka jsem chtěl vědět, jak mám nazývat tohohle vlka - hnědobílý bylo moc dlouhé oslovení.

Nečekal jsem, že si mojí otázku ten vlk přebere takto, ale udělal to. Mohl jsem tedy jen sklopit hlavu, přimhouřit oči, sledovat ho a zaznamenávat si všechno, co tenhle vlk má. Prakticky neměl nic. Vlastně neměl absolutně nic... „A králík má být letošní nebo dáš přednost staršímu masu?“ zeptal jsem se s nádechem nadšení, jako bych se chtěl ještě v té chvíli zvednout a běžet mu nějakého ušatého krasavce ulovit k večeři, aby mohl být vlk plně spokojený a nemusel chuděrka trpět hlady. „Jelena ti promiň neulovím... Ale možná při troše štěstí najdu nějaký ten parůžek jako suvenýr!“ vypískl jsem nadšeně... Kdyby tam však nebyl ten sarkasmus. Proč mají ale vlci tu potřebu mít smečku? Chm... Omezování vlčí svobody! zavrtěl jsem nad ním následně nechápajíc hlavou. Nebo jsi možná divnej a uniká ti tolik možností a přátelství! vyjádřila se však druhá část mého já, která mě donutila dost "hlasitě" se v hlavě zasmát, ale na povrchu to nešlo takřka poznat, pokud se nepočítalo to nepatrné cuknutí koutků, co se spíše podobalo tiku z toho, že toho vlka nemůžu na místě zakousnout. Nemohl jsem, jelikož mi to zakazoval pud sebezáchovy.
„Budliky, budliky,“ zahuhňal jsem, když jsem k němu natahoval hlavu. pak jsem ji však vrátil do původní pozice. Mám zapotřebí ponižovat se tu před ním? položil jsem si dosti důležitou otázku a odpověď zněla ne. Já se totiž nikdy před nikým neponižoval. „Docela bych potřeboval silnější žaludek na to, abych mohl z tohohle světa odstranit nepohodlné typy...,“ pokrčil jsem rameny nad jeho otázkou, hlavu stočil do strany a raději se soustředil na... Vlastně na nic, nic tam totiž nebylo. Snad jen tráva a v hučící řeka v dálce. „Normální louka... nic divnýho,“ zamumlal jsem. Mě ta louka přišla obyčejná. Samozřejmě až na šutr, který by mohl na toho vlka spadnout jakmile udělám pár bezpečných kroků do strany, abych si náhodou nerozdrtil nějakou kost v těle. Nepomůže mi s tímhle magie? Jako... Trochu pohnout kamínkem a chudák vlk bude už navždycky mrzákem s nohama na kaši...

Zvedl jsem svou línou kůži ze země tím způsobem, že jsem nejdříve natáhl tlapy, postupně je začal napínat a hlavu nechal viset dole dostatečně dlouho, než mi došlo, že nespadnu a můžu tedy vynaložit sílu do udržení jak těla, tak i hlavy, abych se na toho vlka mohl dívat ze stejné výšky a nehrát si tu na... Na někoho, kdo se chce vyspat, dořekl jsem si trochu zklamaně. Nic lepšího jsem si nedokázal vymyslet a tohle bylo asi nejpravdivější věc z mého života. „Ani se ti nedivim, když vypadáš takhle,“ zavrtěl jsem nad tím vlkem nesouhlasně hlavou. Tenhle se nezdál jako Smyrill - neměl neustálou potřebu vychvalovat se - takže jsem to mohl říct s klidem a skoro stoprocentní jistotou, že mi tu nezačne básnit o jeho dokonalosti, kráse a jaké mám štěstí, že jsem potkal právě jeho, ač je v ranním slunci a v lehkém vánku mnohem krásnější, jelikož v tom vyniknou jeho nádherně modré oči. No to určitě, odfrkl jsem se při představě, jak tady ten vlk přede mnou stojí právě ráno, slunce mi svítí do ksichtu a on se tu naparuje s vypnutou hrudí a jiskrou v oku, před kterou padne každá slabomyslná - každá - vlčice.
Naštěstí pro mě byla noc, nepršelo, mohl jsem se "kochat" výhledem na hvězdy a zároveň k tomu tiše nadávat, že mi jeden vlk sedí ve výhledu. „Potřebuješ něco?“ zeptal jsem se nakonec, když se rozhostilo ticho. O ticháčka jsem zrovna nestál, nejsou k ničemu užiteční, jenom zabírají prostor a vyrušují jenom svojí existencí a příliš hlasitým dýcháním.
Myslel jsem si, že od vlka trochu poodstoupím, ale nějak jsem neměl kam. Za mnou byl šutr, přede mnou vlk, do strany jsem jako krab šlapat nechtěl a ani jsem neměl v plánu vlka mocným jelením skokem přeskočit, takže seď na zadku a mlč, okřikl jsem se, znuděně povzdechl sám nad sebou a zaklonil hlavu, abych alespoň mohl zírat na hvězdy.

// Laura ať raději mlčí :D. Meinere si furt pamatuje jaro 2014 u Medvěďáku :D

Počkal jsem do poslední kapky deště a až poté se rozhodl otevřít jedno oko, abych si mohl prohlédnout noční oblohu, která bude absolutně stejná jako předchozí noc, poznamenal jsem si trochu pesimisticky v hlavě. Někdy i mně samotnému připadalo smutné, jak odporný a nudný mi tenhle svět připadá. Ono to padá? zeptal jsem se zmateně s ohrnutím jednoho pysku. Jedna ta hvězda vážně spadla... A možná i na zem. Hm... Třeba i taková hvězda může někomu spadnout na hlavu a zabít ho, zauvažoval jsem s přimhouřením toho otevřeného oka. V hlavě se mi promítlo mnoho vlčích hlav, kterou bych si přál vidět s hvězdou zaseknout v hlavě a krvácející bezvládně ležet na zemi. A naši hvězdnou loterii vyhrává... Maminka! uchechtl jsem se zlovolně při pomyšlení na Laurencii a na hvězdu v její duté hlavě.
Jelikož však hvězdy byly hvězdy - takže nic záživného - zavřel jsem opět oči a nechal se unášet pozvolna přicházejícím spánkem. Dlouho mi však ten stav nevydržel, jelikož jsem zaslechl kroky blížící se ke mně a ani ne po několika sekundách dokonce i hlas, který se rozhol otravovat mě a stížit mi život tím, že začne dýchat kyslík, co jsem si uzurpoval pro sebe. Dosti uražený jsem otevřel oči, zvedl hlavu a vlka si prohlédl. Řekl, že vypadám děsivě.. Tse, odfrkl jsem si, koutkem oka si hnědobílého vlka prohlédl a musel mu odpovědět dost podobně. „Taky nejsi zrona fešák,“ což byla pravda... Měl divný proužky na předních hnátách.

Brno je moc daleko, ale kdyby přeci jen nějak vyšel ten v Praze, tak by to už tentokrát bylo reálnější :).

// Třešňový háj

Než jsem vypadl z toho lesíku, který byl plný ovocných stromů, začalo pro moji smůlu pršet. Sice nebylo takové dusno, ale to neznamenalo, že jsem byl nadšený. Naopak, štvalo mě, jak mám srst smáčenou od deště a taky mi díky tomu byla i krapet chladno, což způsobil právě ten déšť. A stejně... Zase se pomalu začíná blížit zima, což znamená jen a jenom zimu - zmrzlej zadek, neschopnost spát na zemi a tak... Super! zavrčel jsem si a zatím se snažil nějak využít toho v rámci možností pěkného počasí. Ale taky by to už mohlo stačit, ne? zamyslel jsem se tentokrát ohledně chůze, jelikož jsem už začínal cítit jistý tlak v tlapách a také menší únavu.
Kroky mě dovedli až ke stojícímu šutru, který se trochu podobal těm, co měla poblíž sebe Smrt, ale přesto byl jiný. Poblíž něho jsem si lehl, sice byla zem mokrá, ale to mi nějak nevadilo - stejně jsem už mokrý byl.
Nedokázal jsem však usnout, netušil jsem proč. Takže jsem jenom tak ležel pod kamenem, oči měl zavřené, mělce oddechoval a asi čekal na konec světa a otevření pekelných bran.

Řekl mi to, co jsem čekal, že nevypadám jako idiot, i když si určitě v hlavě musel říkat něco jiného. Ale to jsem ignoroval, mě záleželo totiž na tom, co říká nahlas. To uvnitř mě nijak netrápilo nebo nezajímalo. „Tak se příště tak blbě neptej,“ odsekl jsem k němu s krátkým vyceněním zubů, zamračil se a s trhnutím otočil hlavu do strany, jelikož jsem na Smyrilla už neměl ani trochu náladu. Někteří vlci byli otravní, někteří otravnější a Smyrill vytvořil novou úroveň otravnosti a vlezlosti. Tiše jsem zavrčel, když pověděl, že se mu můžu svěřit. „Ani kdyby si byl můj bratr, tak se ti nesvěřím,“ zavrčel jsem zase, zamračil se a v hlavě si dodal: To by byl důvod sám o sobě, proč tě nenávidět.
Ani trochu se mi nelíbilo, jak se Smyrill furt nápadněji nebo méně nápadněji přibližoval, lezlo mi to na mozek a měl jsem chuť ho za tohle zakousnout. „Přibliž se ještě o centimetr a přejdeš o ten svj fešnej ksicht,“ vycenil jsem na něho zuby, už mě to vážně štvalo. Nevadilo mi, že se vlci pohybovali, dokonce mi to nevadilo ani mým směrem, ale tenhle to dělal záměrně a furt, furt směrem ke mně - nebezpečně blízko ke mně - což mi už vařilo mozek.
Po chvíli jsem to přeci jen "vzdal", spíše jsem si tedy šel zachránit krk tím, že jsem se zvedl ze země, pohodil párkrát ocasem a konečně řekl: „Řekl bych, že jsem tě rád potkal, ale to by byl kec. Prostě jsem tě potkal, což je smutný... Sbohem, Smyrille,“ zamumlal jsem takřka nesrozumitelně, otočil se a vydal se pryč. párkrát jsem ještě zkontroloval, zda mě Smyrill nepronásleduje, ale díky bohu ne...
Taky měl jediný štěstí.

//Kopretinová louka