Gallirea - Příspěvky uživatele

Doufal jsem, že když budu dostatečně dlouho mlčet, tak i Suzume zcela zapomene na mou přítomnsot, začne se vybavovat a navážet jen do té bílé vlčice a mě tak dá prostor k tomu, abych mohl v klidu, i když trochu více podrážděný, odejít do nějakého temného koutu, kde bych se natáhl a pokusil se zcela zapomenout na hnědobílého otravného mini vlka, co se rád navážel do těch, kteří si to nechají líbit. Alespoň v mém případě - můj pohár trpělivosti byl docela velký a Suzume ho ještě nedokázal naplnit... Jen a pouze pro jeho štěstí, zatl jsem zuby, že jsem se bál, že si je pod tím tlakem všechny rozdrtím.
„Klesl bych na nejhlubší dno nejhlubších pekel jen proto, abych ti přelámal hnáty a vyrval jazyk z tlamy,“ odsekl jsem s dalším poodhalením zubů na jeho účet. Snažil se mě vyprovokovat prakticky vším, co jsem dělal, což bylo i cenění zubů. „Chci, aby ses propadl do pekel, tohle chci!“ vyjel jsem na něho, zvedl se a raději udělal několik kroků dozadu, protože jsem se snažil udržovat si od něho co největší možnou vzdálenost. „Nejlepší by bylo jít až ke Smrti... Ta by srovnala i tohohle mamlase, zabručel jsem si na povrch jen s povýšeneckým odfrknutím.
Vlčice měla furt tak nějak strach, že bych mohl Suzumemu něco udělat, ale ten zase tvrdil, že bych mu nic neudělal. Jednou ti něco udělám... Nebudeš to čekat, ani to nezaznamenáš, ale pak bude pozdě... Tráva pod tvýma nohama se zalije krví a vynahradíš mi tím každého, kdo mi ublížil nebo mě urazil, promlouval jsem k Suzumemu ve své hlavě a chvíli i doufal, že umí číst myšlenky, jelikož tohle musel slyšet. Chtěl jsem, aby to slyšel.
Nechápal jsem, zda se mě snaží uchlácholit, odměkčit nebo byl prostě jinej, ale snad se mi furt snažil skládat lichotky, které na mě působili asi jako prosby vlčete nebo raněné vlčice - nijak. Nereagoval jsem na to, protože mlčení bylo kolikrát lepší... Alespoň u tohohle vlka bylo lepší mlčet.

//Zítra odpoledne, přes mobil se mi nechce...

Poznámka pro mě: Rozdány odměny za popis, zbývá kreslení, poukaz na ID má Winter

„Ne, jsem upřímný,“ namítl jsem s dalším zamračením Suzumeho směrem. Mohlo pro mě být malým vysvobozením, že tu byla ta bílá vlčice, která dokázala upoutat Suzumeho pozornost, tudíž jsem ho nemusel neustále trpět, ale přesto se na mě obracel mnohem častěji, než se mi líbilo.
Podobně jako Smyrill, i tenhle hnědý vlk se chvástal svojí krásou a dokonalostí, což mě pomalu dohánělo k vytvoření další teorie o tom, jak vlka poznat jen dle barvy kožichu. Bílí hodní, černí zlí a hnědí namyšlení, řekl jsem si všechny tři své poznatky a už to začínal pomalu brát jako fakt, který potřeboval jen více vlků jako potvrzení. I když zrovna tihle dva bohatě stačí, odfrkl jsem si s otočením hlavy do strany. Proč ty pitomče neodejdeš? zeptal jsem se sebe samého. Než jsem si však odpověděl, tak jsem zareagoval na Suzumeho. „Raději bych neférový boj na život a na smrt,“ zavrčel jsem a odhalil mu k tomu tesáky, které jsem do pár vteřin schoval, jelikož mě nebavilo mít neustále ohrnuté pysky. A proč? Protože už nemám kam jít... Nezapomínej na to, odpověděl jsem sám sobě s mírným povzdechem. Bohužel to byla pravda. Už jsem neměl důvod nikam chodit. Už jsem mohl jen trpět imbecily jako byl Suzume a snažit se nezničit si slabou skořápku svojí psychiky.
Snažil jsem se nijak nereagovat na to, že bych si měl namlouvat dle Suzumeho už druhou vlčici a Winter nejspíše už několikátého vlka. To je otrava..., okomentoval jsem veškeré dění okolo sebe s povzdechem a protočením panenek očí. Vážně mě to nebavilo... A nechápal jsem, jak někoho mohlo. Byl jsem rád alespoň za to, že jsem si seděl za svou pomyslnou čárou a ti dva se drželi opodál, jelikož jejich přítomnost bych u sebe vážně nesnesl... A možná bych za sebe tentokrát ani neručil.

//Krátký, ale lepší než nic!

// Protože a poněvadž se nezdá, že by Stella hrála, tak můžete směle pokračovat dál, dokud to vlci zkrátka nevymyslí a Osud nebude mít šanci připojit se.

Když se mi konečně dostalo normální otázky od Winter, mohl jsem normálně a jednoslovně odpovědět. „Meinere,“ zaznělo mé jméno nabručeným hlasem do vzduchu. Jako bych ani neodpovídal vlčici, ale spíše jen řekl z ničeho nic mé jméno nahlas, protože tak pěkně znělo. Buď byla ta vlčice velmi nevýřečná, což nebylo tak špatné nebo ze mě měla prostě strach. Což bylo k smíchu, protože by to znamenalo, že se bojí vlka, co sice má zuby, ale nedokáže ublížit ani mouše... Počkej... před chvílí si zabil rybu, obeznámil jsem sám sebe, povzdechl nad svým hlasem v hlavě a raději tvrzení upravil. Neublížil bych ani sebehloupější vlčici a sebepitomějšímu vlkovi.
„A jakej měl důvod opustit tě? Jiná vlčice... No, to se holt stává. Sezam s prominutím není vlk do partnerství... Na to je moc malej a hloupej,“ snažil jsem se to nějak té vlčici vysvětlit. Automaticky jsem to bral tak, že vlčice touží po partnerství a proto se snaží furt být v přítomnosti vlků, jako je Suzume nebo jiní... Prostě těch, kteří si to nechají líbit a jsou natolik hloupí, že nechápou, že být sám je stokrát lepší pocit, než mít neustále někoho za zadkem a muset být oddaný jen jemu. A přesně proto jsem oddán sám sobě... Černá půlka té bílé a naopak. Dokonalá souhra a naprosto se k sobě hodíme, zašklebil jsem se. Když se to tak vzalo, tak já sám už dávno v partnerství byl... A pěkně prosperovalo. Aspoň mně, světu moc užitku a radosti nepřineslo.
Buď ho nějak kouzelně přivolala Winter nebo se ten hnědý podrazák schovával poblíž, ale do pár sekund po mých slovech jsem toho zmetka ucítil a bohužel i uslyšel. Nazval mě mrzoutem, což by nevadilo, ale zlato jsem už vážně nebyl, takže první, co ode mně mohl zaslechnout, bylo hrdelní zavrčení jeho směrem. Přikráčel ke mně blíže s naprosto hloupou otázkou, na kterou nešlo odpovědět jinak než: „Asi jako blechy v kožichu a navíc jsem a prázdno klapl zubama. Pak se naštěstí věnoval bílé vlčici, ale po jedné otázce zase otočil svojí pozornost ke mně a zase se vyptával na to, o co jsem neměl zájem. „O tobě se to říct nedá,“ zasyčel jsem ohledně toho, že jsem zkrásněl a další se rozhodl nekomentovat a raději jsem se jen zamračil, aby pochopil, že já sakra žádný rande nemám a nikdy mít nebudu!
Donutil mě promluvit až ve chvíli, co mě nenazval mým jménem. „Jmenuju se Meinere!“ vyštěkl jsem na něho zlostně. „A je mi nějaká ledová královna volná!“ dodal jsem s výkřikem na celé jezero. Tenhle vlk mi dokázal vařit krev v žilách, což pro něho nebylo zrovna dobré, protože ač jsem se nikdy neodhodlal někomu ublížit, tak on byl na seznamu "kdybych si to dovolil" ihned na prvním místě.
Schovává se za vlčící, došlo mi po chvíli. Byl to srab a musel mít i nahnáno z toho, jak se mnou mluvil, ale beztak to zkoušel. Každopádně jsem se rozhodl prozkoušet jeho reakce, vstal ze země a udělal jeden krok s nepřátelským výrazem ve tváři k němu a vlčici.

// 1) Nikdo neví, jak se skloňuje Meinere!
2) Proč?!
3) Nenávidim tě
4) Emouš? Cerseriously? :D

Dobře dopoledne,
vyhodnocení kreslířské a popisové soutěže je skoro po týdnu ukončení akce zde. Pro tentokrát se zúčastnilo devět lidí na popis vlčka od Cernuna a osm lidí kreslilo vlka dle mého popisu. Dohromady tedy 17 lidí, což je dle mého hojná účast.
Ti, co si pamatují, tak na konci článku o akci byla poznámka, že bude zajímavá odměna - alespoň pro některé zajímavá - ale už nebylo napsáno, co to je.
Začnu tedy odměnami (popis i kreslení má stejné odměny):
1. Místo: 10 křišťálů + 50 drahokamů + 1* do magie (Pokud vlk nemá místo v magii, automaticky dostává tři hvězdy do vybraných vlastností) + speciální odměna
2. Místo: 9 křišťálů + 50 drahokamů + 2* do vlastností (dle výběru)
3. místo: 7 křišťálů + 50 drahokamů + 1* do vlastností (dle výběru)
Ostatní: 5 křišťálů a 20 drahokamů

A co je speciální odměna?
Před nedávnem se na Galliree objevila nová ID nakreslená Cernunem. někteří si již toto ID vybrali jako svého vlka, ale někteří bohužel možnost vybrat si nové ID neměli. A přesně pro ty je tato odměna. Dva vlci, kteří se umístili na prvním místě mají "poukázku" na upravení svého libovolného vlka dle nového ID. Jelikož se však může stát, že vítězové nebudou mít o výhru zájem, nebo nemají možnost nové ID na svého vlka přenést, mohou svou výhru přenést na libovolného hráče, který se účastnil této akce. Výherce proto prosím, aby do komentářů napsali, zda mají o svůj poukaz zájem nebo ho darují jinému hráči z akce, děkuji.

To koktání a necelá slova mi docela lezla na mozek, protože než se vlčice vyžvejkla, tak uběhlo půl dne. Povzdechl jsem nad tím tedy poprvé, když vykoktala první slovo a následně podruhé a mnohem hlasitěji, když ta otázka padla na moje jméno. „Zeptej se normálně a řeknu ti ho,“ řekl jsem tak nějak bez zájmu. Ani mi nějak nezáleželo na tom, že to ta vlčice vykoktala, alespoň se zeptala, ale měl jsem chuť někoho alespoň psychicky deptat, protože jsem na to měl strašnou chuť a dlouho jsem to už nedělal. A bohužel, jsi taková správná oběť, která na mě jenom tak nezvýší hlas nebo nevycení zuby, řekl jsem vlčici ve své hlavě. Podle jejích očí jsem totiž usoudil jedinou magii a ta jí umožňovala číst v mé hlavě. Chudák... Takový blbosti a urážky, co v ní uslyší, zašklebil jsem se. Třeba předchozí myšlenka, která patřila přímo ní nemusela být pro jednoho zrovna pozitivní a příjemná.
Sledoval jsem, jak se ryba dostává hlouběji a hlouběji do nitra jezera a jak se kolem ní zároveň shlukují další ryby, které svojí mrtvou kamarádku využijí jako potravu. Jsem rád, že přátelé nemám. Alespoň mě nebude mít kdo sežrat, zašklebil jsem se s nemilým uchechtnutím, které v té chvíli muselo být více než podivné a možná trochu děsivé.
„Jak ‚bohužel‘“?! vyštěkl jsem hlasitěji, ale zase jsem to nemyslel zle. Chtěl jsem jen na něco upozornit. „Nepřítomnost toho vlka je jako dar z nebe!“ objasnil jsem se zvýšeným hlasem. Tu poznámku o tom,že je s jiným a na ni zapomněl jsem okomentoval jen ve své hlavě dvěma slovy: Smutný románek... Její zavření očí jsem přebral tak, že se na mě prostě nedá koukat. Což byla urážka pro mou srst a ego.

No tak jméno jsem tedy už zjistil po staru. Vlčice se mi prostě představila. Sice jsem netušil, zda posledně zaznělo moje jméno předtím, než zdrhla, ale bylo mi to tak nějak jedno. Buď se zeptá nebo to prostě vezmu tak, že ho ví, ale raději mě nebude oslovovat, zamumlal jsem si pod vousy, položil si opět hlavu na přední tlapy a přitom hypnotizoval jídlo před sebou. Vonělo rybinou, což mě lákalo, ale tlama, mozek a srdce mi říkali, že se na tu pitomou rybu mám vykašlat a raději ji hodit do vody, kde ji alespoň sežerou jiné ryby a ne žádný jiný vlk. Nebo medvěd... Ta krev ho může přilákat, došlo mi. Raději jsem tedy začal konat, zvedl se a tlapou strčil prudce do ryby, aby se překvalila na kraj vody. Stačilo ještě pár šťouchnutí a ryba mrtvě splývala na hladině a krev se rozlévala do čistě modré vody. Ještě pár podobných zmínění o rodině a vytvořím další rudé jezero, odfrkl jsem si. A to původní by ztratilo svůj význam..., pohodil jsem hlavou směrem k tomu jezeru. Měl jsem ho docela rád. Moc vlků tam nebylo, někteří se ho i báli a mě se líbilo... Protože krev, ale přesto zcela bezpečná voda.
„Kde máš toho poděse? Protože přísahám, že jestli mi skočí na záda, tak z tohohle setkání tentokrát bez újmy neodejde,“ odsekl jsem směrem k vlčici a raději se znova rozhlédl, jestli toho blbečka nespatřím, ale vzduch se zdál čistý. Nějak jsem měl v hlavě zakomponováno, že pokud potkám nějakou dvojici vlků, tak je potkám ve stejném složení i následně... A to se mi sakra v případě těhle dvou nelíbilo. Vlčice ještě šla, ve většině případů mlčela nebo utíkala, ale tamten? Ten by se nedal použít ani jako návnada...

Jednou nebo dvakrát jsem si všiml toho, že ryba měla ještě takový tik, že se pohla, ale zachránit se už bohužel nedokázala. No a teoreticky zemřela nadarmo, zamumlal jsem si, protože ač jsem hlad měl, tak jsem prostě žrát nedokázal. Příčilo se mi pozřít jediné sousto. Tudíž jsem jen ležel, sledoval rybu, které po šupinách stékala krev, její mrtvolný pohled a prokousnutá záda od toho, jak jsem předtím vzteky stiskl z toho, že mě plácala ocasem do čumáku. Takže si to vlastně zavinila sama, vydechl jsem společně s touhle myšlenkou, hlavu netočil do strany a tak nějak doufal, že přijde únava a následně i spánek.
Ale ne. Setmělo se a nic se nedělo. Čuměl jsem do prázdna, přemýšlel, vzpomínal, představoval si a sledoval, jak se můj jediný sen rozmetl na prach a nechal se odnést větrem někam do neznáma.
Kroky jsem slyšel, ale nějak jsem je ignoroval, jelikož jsem neměl zapotřebí někoho potkat nebo se s někým dostávat do křížku. Jenže vlci jsou... Společenští a tenhle vlk dokonce přišel blíže a s menším zádrhelem mě pozdravil. Pomalu jsem otočil hlavu do strany, abych toho vlka spozoroval a někam si ho zařadil. Bohužel, tahle vlčice byla už zařazená z minulého setkání do kolonky narušitelů, co nesnesnou mojí přítomnost a raději tedy utečou. Ale jméno? Nevim..., povzdechl jsem si a pokusil se zamumlat nějaký nesrozumitelný pozdrav, s kterým by se vlčice mohla uspokojit.
A neměla tahle náhodou u sebe Suzumeho? K čertu... estli ten je tady taky, zamračil jsem se, zvedl hlavu z tlap a přimhouřenýma očima se začal rozhlížet kolem jezera, ale naštěstí ne. Necítil jsem ho, neviděl jsem ho a neslyšel. Dobře... Ale stejně si dám pozor, zasyčel jsem a zatl zuby.

// Kopretinová louka

Cesta ani tak moc dlouhá nebyla. Alespoň ne vzdálenostně, ale jakákoli cesta při kručení v břiše byla takřka nekonečná, tudíž jsem ani ne v půlce cesty už vrčel naštváním a hladem a doufal, že už spatřím to jezero, kde jsem hodlal chytit si větší rybu k obědu. Na to jeezro si pamatuju... Dvě vzpomínky. Jedna dobrá a jedna špatná. Vločka a Megan. Vlčice, které akorát potvzují teorii o hodných a zlých vlcích. B9lí samozřejmě zaujímali dobro, zatímco černí zlo... V té době jsem byl sám černý, zamyslel jsem se. Vzpomínky se mi v hlavě honily jenom díky Natovi a kvůli tomu, co řekl o otci. To, že je někdo mrtvý mi docela dokázalo pokazit den... Hlavně pokud to byl člen rodiny, kterého jsem v životě neviděl.
Když jsem konečně spatřil jezero, trochu mi povzdechlo břicho blahem, i když stále ještě zbývalo nějakou rybu najít a chytit. Jupí... práce, moje oblíbená činnost, odfrkl jsem si s protočením očí a došel až na kraj jezera, vstoupil po kolena do vody a začal se pomalu rozhlížet po nějaké kořisti. Něco většího by to chtělo, zamyslel jsem se a stočil zrak ke skupince ryb, které se točily furt dokola v určité části jezera. Musel jsem se natáhnout, abych byl rybám na blízku. Naštěstí už nesvítilo slunce, takže jsem nevrhal stín, ale zase jsem toho díky tmě o něco méně viděl. Ale rybu ještě poznám, odfrkl jsem si, pomalu začal otevírat tlamu plnou zubů a následně trhnul hlavou tak rychle, že jsem div nepřepadl.
Ale vydařilo se. Jedna ryba se mrskala v mé tlamě a několikrát mě praštila do čumáku, za což jsem se jí pomstil tím, že jsem stiskl a usmrtil ji tak. S mrtvou v kořistí v tlamě jsem se vydal na břeh jezera, kde jsem se stihl akorát tak oklepat, odhodit rybu na zem a lehnout si k ní s tím, že jsem nejedl. Podivuhodně. Měl jsem hlad, ale nějak se mi jíst nechtělo. Měl jsem náladu pod psa a ta nálada zcela ignorovala kručicí žaludek asi tak, jako ignorovala pocit únavy, který jsem měl naopak na louce.

Snažil jsem se ignorovat Natova slova a hlavně to oslovení. Nechtěl jsem dalšího bratra. Bohatě mi stačil Deliven, ale najednou jsem mohl mít bratrů o mnohem víc. Záleželo pouze na tom, jak odvážný v těhle věcech Mistoke byl. Každopádně byl natolik, aby mohl splodit sedm vlčat, pomyslel jsem si a nemile se zamračil na kámen přede mnou.
Nate už konečně odešel, zůstal jsem sám se svými myšlenkami, vzpomínkami - i když ne na Mistokeho - a vztekem - na Mistokeho. Jako malý jsem prostě jednou chtěl potkat černého vlka, nejlépe ještě se zelenýma očima a zeptat se, zda se jmenuje Mistoke. Také jsem doufal, že mi ten vlk kladně odpoví a následně přijme fakt, že jsem jeho syn, který je do posledního chloupku stejný jako on. Ale nestalo se to. Mistoke byl mrtvý, já už nebyl černý a sen se rozplynul jako kapka krve v obrovském jezeře.
Měl bych si říct, že život jde dál, že jsem k němu neměl vztah, ale já nelžu, pověděl jsem si pro sebe. Život dál nešel, neměl totiž kam. Vztah jsem přeci k němu alespoň maličký měl. Byl jsem jeho syn a možná taky jemu nejpodobnější, ale pro něho zcela neznámý. Možná si myslel, že se nenarodíme. Nebo že nás Laurencie zardousí ihned po porodu, proto zmizel a vícekrát nás v životě neviděl, snažil jsem se toho vlka obhájit, ale nešlo to. Byl to prostě nezopovědný parchant, nic víc.
Stiskl jsem zuby. Moc jsem přemýšlel, moc jsem chtěl spát, ale nemohl jsem. Měl jsem však také hlad a to bylo mocnější než potřeba spát. Poblíž by mělo být jezero, uvědomil jsem si, začal se zvedat na nohy a tak nějak si usmyslel, že půjdu připravit o život nějakou rybu, abych se alespoň trochu uvolnil.
Netrvalo to dlouhou a opustil jsem louku a vydal se na sever.

//Medvědí jezero (přes Středozemní pláň)

Znova jsem se usadil na zem. Přesněji mi ten zadek vysílením spadl na zem a svaly v nohou mi nějak povolily, takže jsem byl nějak pokrčený a hlavu lehce stočenou k zemi, takže jsem se mohl dívat akorát na Natovi nohy. Když se daří, tak se daří, odsekl jsem si tak sarkasticky, že to bylo mi na mě. Hodně dlouho jsem už smutný nebyl, protože jsem ke smutku neměl důvod, nic mě netrápilo, nikdo mě nerozesmutnil a nic se v mém životě nedělo. Teď jsem tak nějak ztratil důvod do života... Což samozřejmě neznamenalo, že půjdu skočit ze skály nebo naběhnu Smrti rovnou do chřtánu, prostě jsem jen netušil, co budu teď hledat nebo koho budu chtít potkat. Budu jenom chodit, chodit a chodit, uvědomil jsem si náhle a zamračil se. To jsem přeci dělal celý život... Ale s cílem, teď už bez cíle.
Posle Natovi otázky jsem pochopil, že Newlina zná také. Chudáku, povzdechl jsem si. Musel jse povzdechnout nad každým vlkem, co se dostal s Newlinem do křížku, jelikož hrozila pro slabší jedince psychická újma a noční můry po dobu několika měsíců. „Bingo... Ten vlk je tak blbej, že to až bolí, zamručel jsem k Natovi. Pěkným důkazem bylo to, že si Newlin myslel, že mé jméno je Unavený. Neorzezná stav od jména, hlupák, zanadával jsem si na toho proužkatého vlka a zavrtěl nad ním hlavou.
Nate řekl, že by měl jít, ale nechal to tak nějak otevřený. Možná čekal, že na to něco řeknu, ale nic jsem říkat nechtěl. Tudíž jsem jen tiše zabručel, zvedl se, otočil se k Natovi zády, lehl si na zády se stočením do klubíčka, abych mohl v klidu přemýšlet a zároveň usnout. S loučením jsem si hlavu nelámal... Když jsem ani nepozdravil, nebyl důvod loučit se.

//Pardon, pardon... Přeskočte mě, nenapíšu normální větu, v příštím kole se přidám...