Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Niklifa hádám nenapíše, ať tedy hraje Coffin...

Nikdy nejez sníh s barvou žlutou,
pokud ochutnáš, zjistíš pravdu krutou.
Nebezpečné také jsou rampouchů ostré hroty,
hlavně když zvyšují se teploty.

V zimě hlavně nebezpečné jsou kopce,
dokonce horší, než-li potkat lovce.
Pod tíhou laviny může ti v hlavě prasknout žilka,
a to by nebyla pěkná poslední chvilka.

Zima zkrátka nebezpečná je,
proto říkám ji rázné ne!
Sice je při ní příjemný chládek
a já už fakt nevím, tohle je můj poslední řádek...

Protože mám ráda parodie...

Bylo po dešti, bylo po mlze podivuhodně bylo docela příjemně. Kdybych byl ještě na nějakém odlehlém místě zcel sám, případně s dost tichým vlkem, co by se věnoval jen sám sobě, tak bych to považoval z docela ucházející den, ale bohužel tomu tak nebylo. Pěkný den a odlehlé místo taky, ale společnost... A dokonce dvě, super! uvědomil jsem si docela pozdě, že se něco blíží a má to plnou tlamu keců proti životě, kterej ani nezná a myslí si, že všechno jde provést napravit dupnutím tlapy. Naštěstí to hnědý stvoření mluvilo na šedou vlčici, tudíž jsem se tak nějak od nich odpoutal, natočil hlavu do strany a snažil se jejich typickou hádku vlčic vytěsnit ze své mysli, abych jejich "urážky" a narážky na tu druhou nemusel poslouchat a brečet nad nimi. Jenže to hnědý se rozhodlo, že začne mluvit i na mě. Nejdříve spustilo, že budu určitě chytřejší, u čehož jsem si neodpustil myšlenku ve své hlavě: No tak to jsi slušně naivní mládě...
Ani ne na dvě sekundy jsem k tomu natočil hlavu, vyslechl si hloupé otázky, také neschopnost počítat do tří a zase hlavu vrátil tam, kde byla, než se to hnědý k nám přiřítilo. Tak přesně tenhle typ vlčat má být zalehnuto matkou, jakmile to půjde, protočil jsem očima a zároveň litoval toho, že tohle je už na zalehnutí trochu velký... I když všechno jde. Můžu to zkusit, ostatně, zamyslel jsem se, ale zároveň jsem pochyboval, že moje tulácká váha by zalehla tu obří tlamu, co to odrostlejší vlče mělo.
Odpověděl jsem vlčeti akorát na jednu otázku a ta zněla: Takže co bude? A byla to moje klasicky hloupá odpověď na hloupé otázky. „Podzim...“, zahuhlal jsem. Bude totiž podzim... Cítil jsem to v kostech. A viděl v počasí. Vlče mělo ještě kecy proti barvě srsti druhé vlčice... Smutné... Vlčice nemají nic důležitějšího na práci, než urážet druhé kvůli nevkusné barvě srsti... A to říká zrovna vlčice, která má na zádech... Zvláštně se tvářící hnědou.

Další promarněný den, napadlo mě, když slunce pomalu mizelo za obzorem a kolem moře se začala tvořit bílá mlha, která nás všechny nejspíše chtěla sežrat. Tak snad začne vlčicí, pomyslel jsem si se slabým zašklebením nad svou nenávistnou myšlenkou proti opačnému pohlaví. Nebo jen zašklebení nad svým opovržením nad tím pohlavím, nenávist to totiž přímo nebyla. Maximálně nenávist v počátečním stádiu.
Vlčice mě urazila, když nazvala můj přívěsek "ulítlý". Dost jsem se zamračil, napnul tak jizvu pod svým okem a tiše bolestí zasyčel. „To je znak krásy, abys věděla!“ odsekl jsem s povýšeneckým otočením hlavy do strany a zvednutím čumáku nahoru, protože tohle pro mě urážka byla. Nic na mě nebylo ulítlé, ani srst, ani vzhled a ani můj přívěsek!
Tak nějak jsem nepochopil, proč mi vlčice řekla o své magii... Asi to brala jako nějakou seznamovací samozřejmost, kdo ví... Divný... Nezajímá mě to, pokrčil jsem si s nezájmem rameny, ale abych se tak nějak mohl vychloubat, prozradil jsem své magie. „Země, neviditelnost, halucinace a ještě jedna... Něco s předmětama,“ zamumlal jsem, čumák držel stále tak nějak zvednutý a tiše dodal: „A brzo ještě čtenář myšlenek,“ tím jsem si totiž byl jistý a byl to můj cíl - pročíst si hlavy všech, protože jsem zkrátka chtěl.

Byl jsme radši, když pršelo. Vítr byl totiž mnohem horší, jelikož mi byla mnohem větší zima, jak jsem k tomu všemu byl mokrý. Jenže tímhle se ten pitomej podzim vyznačuje... Bude akorát hůř a hůř, zanadával jsem si sám pro sebe ve sví vlastní hlavě a k tomu všemu se zamračil na nebe. To ono za všechno totiž mohlo! Zatímco jsem si nadával, tak mi vlčice položila ihned dvě otázky. A každou jsem už několikrát zaslechl, i když netuším, kterou jsem slýchával častěji, a kterou vlci upřednostňovali. „Tohle je Gallirea... Myslím. A je mi fajn. Jsem zelený od přírody... Jako příroda... Je to symbol mé magie... Chápeš?“ zamotal jsem se trochu ve svém vysvětlení. Co jsem jinak tý vlčici měl říct? Měl jsem vyklopit všechno o Životě a Smrti a tom, jak to tady vlastně chodí... Je to složitý, chtěl jsem dodat nahlas, ale nakonec jsem byl moc líný, abych otevřel tlamu a pohnul hlasivkama. Nechal jsem tedy vlčici v tom, že se buď zeptá nebo bude trpět nevědomostí... A bylo mi zcela jedno, co si vybere, i když mlčení s zdálo příhodnější pro mou osobu.
Vítr k nám zanesl několik kapek slaný vody. Vlčice to schytala do čumáku, zatímco já musel mrkat jako potrefený, protože ta voda v oku nehorázně pálila. Chmf. Čumák by byl přijatelnější, zavrčel jsem si pod vousy, když jsem se snažil tlapou z oka vytřít kapku, ale nijak mi to nepomohlo. „Je to moře. To JE slaný,“ zareagoval jsem na tu vlčici, i když to spíše jen konstatovala a nemyslela to jako otázku.
„Meinere,“ představil jsem se suše ještě s neustálým mrkáním od slané vody. Takže příště k normální řece, poručil jsem si, protože tahle slaná voda mi už docela začala lézt krkem... Jenže písek mi byl zase celkem pohodlný, až na to neustálé zachycování do srsti.

Koutkem oka jsem se občas podíval směrem k blížící se vlčici. Už mi to docela lezlo na mozek. Každý vlk se chtěl seznamovat, přibližoval se ke mně a přitom jsem nemohl vypadat jako stvoření, co má zájem o nějakou konverzaci, společnost nebo navazování přátelství. Občas jsem sice o společnost stál, ale měl jsem dny, kdy jsem prostě potřeboval být sám... A tenhle den byl jedním z nich. Možná je láká moje srst... Chtějí si ji pouze prohlédnout, ale musí kvůli tomu podstoupit to smutný seznamování a hledání konverzace, zamyslel jsem se. A nejspíše jsem měl i pravdu. Měl jsem totiž úchvatnou srst, kdo by se na ni nechtěl podívat zblízka? A k tomu dračí vajíčko, jizvy - někomu se třeba líbily - zelené žilkování a prostě vlk, který byl hodný pokoukání... Kdyby o to však stál, zašklebil jsem se a začal svou psychiku připravovat na seznámení s další vlčicí... Kterých bylo už prostě moc.
Řekla to strohé a otrkané ahoj, co jsem slýchával furt. Ode mně se však takového pozdravu nedočkala, pouze jsem na oplátku tiše zamručel a pokynul hlavou, což byl můj jediný pozdrav. Nic jiného jsem nesvědl, potřeboval jsem totiž zjistit, co má ona vlčice za lubem. Zatim se neměla do ničeho jiného než do malého úsměvu. Takže něco bude chtít, povzdechl jsem si velice tiše. „Potřebuješ něco?“ zeptal jsem se neutrálně na rovinu. Abych to alespoň věděl rovnou a nemusel chodit kolem horké kaše.

// Medvědí jezero

Déšť mě původně nesl k nějakému přístřešku, ale hádal jsem, že v lese nebo v nějakých jeskyních bude v tomhle počasí narváno, tudíž jsem své kroky stočil k moři, kde jsem už párkrát pobyl, ať sám nebo s vlky, a tak nějak se rozhodl, že mi šumění ledového moře společně s kapkami deště udělá dobře. Hlavně na psychiku, kterou mi kompletně rozdupal bráška Nate. Je divný ho tak nazývat... Nebo ho tak alespoň brát... Není mi podobný, nevyrůstali jsme spolu, nesdílíme stejnou matku, hledal jsem ve své hlavě důvody, proč mi Nate není bratrem, ale na všechno existovala výmluva. Laura mi také nebyla podobná a byla to moje sestra. To, že spolu někteří nevyrůstají, neznamená, že nejsou příbuzní a konečně to, že jsme měli stejného otce, což bylo samo o sobě dost. Může být rád, že mu matkou není Laurencie... Asi by byl v tomhle věku už dost labilní, vrtěl jsem nesouhlasně hlavou a snažil se na toho hnědobílého vlka nemyslet, ale nešlo to. Stačí pomyslet na krev a myslim na něho, povzdechl jsem si zase, vzteky zabořil tlapy do mokrého písku kousek od moře, sklopil hlavu k zemi a nechal déšť smáčet nadále mou srst a bubnovat do mě. Bylo mi to tak nějak už jedno, jenom jsem potřeboval pauzu a doufal jsem, že mi to pláž poskytne. Ale čumák se mě snažil přesvědčit o něčem jiném.
Hledal jsem původce pachu, o kterém mi říkal čumák, ale chvilku mi to trvalo, jelikož jsem měl oči od deště rozkapané. A přesto jsem si všiml ne moc vzdálené šedé vlčice, co se každou vteřinou přibližovala. Někdo si neumí vybírat společnost, odsekl jsem si se sarkastickým úsměvem uvnitř sebe.

Neustálý déšť měl jenom jediný vysvětlení... I nebe brečelo nad blbostí Suzumeho a jeho přehnaně stupidního chování. A brzy budu možná brečet taky, sklopil jsem hlavu společně s ušima a šiškou i lehce zatřásl. Bylo to marný, marný a zase marný... Nebo jsem byl marný alespoň já, protože jsem se nedokázal poučit z toho, že si nemám "zahrávat" se společností, a že mám raději vlézt někam do temné cimry a užívat si společnost pouze sebe samého, což mohlo být nejlepší věcí, která mě do narození mohla potkat.
To ticho, které nastalo, mi sevřelo žaludek, jelikož jsem to nebral jako spásu, nýbrž jako ticho před bouří, kterou mělo buď rozpoutat nebe nebo Suzumeho tlama a při nejhorším i zbytek těla. Tak raději odejdu dříve, než rozpoutá tornádo, rozhodl jsem se, zvedl zase hlavu nahoru, abych se mohl na Suzumeho zamračit a představit si ještě krátce jeho smrt. Třeba ten způsob, jak lítá všude kolem, pak zakopne a zlomí si vaz. Brilantní! zajásal jsem s kamennou tváří a přehrál si tu scénu ještě párkrát, poté mě bohužel vyrušil Suzume a jeho "nuda". Ale já se náramně bavím, namítl jsem s odfrknutím a pohodil hlavou do strany. Každý z nás měl očividně jiné představy o zábavě.
Zrovna jsem zvedal černobílý zadek ze země, když Suzume jako správná vlčice vypískl "medvěd" a začal poskakovat všude kolem s bonusem, že se mi pokusil ocasem vymést vnitřek čumáku. Na oplátku jsem se já snažil připravit jedním stisknutím zubů jeho ocas o pár cucků hnědé srsti. Ale nevyšlo to, bohužel, zavrčel jsem si pod "vousy". Žádného medvěda jsem neviděl a necítil, tudíž bylo Suzume chování vyhodnoceno akorát jako chabý pokus o vystrašení nebo vytvoření reakce u nás dvou... V mém případě mě donutil akorát jednou stisknout zuby. „Hele, ty vopelichaný pometlo,“ oslovil jsem Suzumeho pro tentokrát trochu odlišně... Posledně to bylo Sezam - což bylo jeho jménu dost podobné. „Kdyby tu nějaký medvěd byl, tak by se možná rozbrečel nad tvojí labilitou... A já z tebe už mám popravdě taky na krajíčku,“ pronesl jsem druhou větu jen tak do větru s protočením očí. Raději jsem už doopravdy zvedl svůj zadek, zašvihal ocasem jenom tak a nastavil svá záda Suzumemu, jelikož tady jsem už neměl místo. „Každopádně se jdu raději vybrečet jinam,“ zamumlal jsem tiše a nesrozumitelně, což přes déšť a to všechno nemuselo být ani slyšitelné.

//Mušličková pláž

Amnesia... Dlouho mi trvalo, než mi došlo, že má fleky...

//Jelikož vím, že nikdo tuhle akci nebude chtít zbytečně prodlužovat a protahovat, nechte prosím vlčata tady s Bellrayem a jděte sami

Existovali tři možnosti, proč Suzume sklapnul. Neměl co říct, neměl jak reagovat, pochopil, že je lepší mlčet, pokud chce odejít se stejným množstvím chlupů, jako k jezeru přišel. Vsázím na dvojku..., promluvil jsem sám na sebe ne zrovna vesele. Bylo zřejmé, že Suzume potřeboval nějak reagovat, ale neměl jak, tak prostě mlčel a doufal, že něco řeknu, což by mohlo rozpoutat další slovní přestřelku, která by určitě padla pro jeho dobro, protože já se nehodlal snížit na jeho úroveň a raději si udržoval tu svoji, která byla o mnoho příček nad Suzumem.
Akorát okomentoval to, jak to bylo se mnou a partnerstvím. „To mi není žádná novinka,“ odpověděl jsem tiše s pohozením hlavy do strany. Kdyby alespoň řekl něco, co nevím. Takhle si akorát zbytečně namáhá hlasivky pro nic, zavrtěl jsem nad tím vlkem hlavou. A já si ty hlasivky namáhal v podstatě taky jenom pro nic... Nebo pro Suzumeho. Což bylo vlastně taky prosté nic.
Bílá vlčice Suzumemu něco šeptala, což mě svým způsobem zajímalo, ale vlastně mi to bylo i jedno. Ale bylo to o mně... Což mě štvalo ze všeho nejvíce. Sklapni, okřikl jsem tu vlčici neurvale a doufal, že si tuto myšlenku přečte a uslyší můj nevraživý tón. Hnědý vlk se odhodlal napít, což znamenalo otočit se ke mně zády... Věděl, že nezaútočím, neměl jsem to zapotřebí.
Jeho poznámku o tom, že jim beztak nic neudělám, jsem okomentoval pouhým odfrknutím. Ten vlk mě neznal. Ani já sebe neznal, ale stále jsem se překvapoval, tudíž se mohlo stát cokoli... A to, co je nové, mě přeci láká. A jednou se beztak budu muset odhodlat k fyzickému ublížení. proč nezačít jedním z nich? zeptal jsem se řečnicky sám sebe a jen nad tím pokýval hlavou ze strany na stranu na náznak toho, že jsem nad tím přemýšlel.

//Šakalí pahorkatinu tvoří hlavně písky a kameny, jen místy tu proroste ostrá žlutá tráva.

// Edit: Jelikož a poněvadž jsem nečekala, že bude akce trvat tak dlouho, a jelikož nebudu mít v týdnu přístup řádně k internetu, tak ať se vlci domluví, kam sova letěla a následně se za ní vydali.

Lehce jsem souhlasně přikývl, jelikož jsem si pamatoval, že jsem podobné věci už řekl. A nejenom Suzumemu, ale více vlkům... Mám to ale pestrý život! zajásal jsem s kopou sarkasmu ve své hlavě, ale na povrchu se jen zamračil a odpověděl Suzumemu zcela jinak. „To protože to potřebuješ zopakovat, snažil jsem se mu objasnit, ale bylo mi jasné, že mu to šlo jedním uchem tam a druhým zase ven. Jak jinak, taky... „Vypadám snad jako vlk, co by potřeboval partnera?“ kladl jsem s přimhouřenýma očima důraz na poslední slovo a zároveň s tím si hlasitě odfrkl. Takový jsem já nebyl. Hlavně kvůli tomu, že jsem chtěl být sám a ostatní mě nezajímali. A hlavně jsem k sobě nechtěl nikoho vázat, ale spíše odhánět a strašit.
Buď se mi to zdálo nebo se ti dna snažili na sebe házet nějaký cukrblata a prostě toho druhého okouzlit, potěšit nebo prostě chtěli třetího - mě - donutit zvracet z jejich nechutného chování. Protože prostě vlci a vlčice myslí jenom na jedno, protočil jsem s odseknutím očima. Proč nemohli myslet třeba na... Jídlo? Proč já idiot tu rybu hodil do jezera?! zařval jsem na sebe nechápavě... Měl jsem ukrutný hlad. Sakra velký hlad, ale přesto ta blbá ryba byla už kdo ví kde v jezeře a nechávala se ohlodávat svýma kamarádkama. Super, Meinere, pronesl jsem sám k sobě a stiskl zuby. Jsme vážně idiot.
Snažil jsem se sledovat ty dva vlky, abych mohl případně uhnout jejich pitomým náletům - hlavně od Suzumeho a neuniklo mi, že seta bílá vlčice dost otřásla a vrazila přitom do hnědého. Čte myšlenky... Tupče. A tvoje jsou mnohdy zajímavé, snažil jsem se vysvětlit její chování. Vzpomínka na tu myšlenku a reakce vlčice mě donutila usmát se na jeden koutek, ale nebyl to pobavený úsměv, spíše jen klad děsivý důraz na mou myšlenku.

*Tiše pláče pro svého vlka, kterého prostě jednou chtěla do Ageronu procpat doufajíc, že Ageron ožije.*