Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tu (ne)výhodnou pozici na zemi jsem využil k tomu, že jsem si pořádně protáhl záda, až v nich zakřupalo a rovnou si k tomu protáhl všechny čtyři končetiny, které jsem se pokoušel dát co nejdále od těla, abych nebyl zase tolik ztuhlý. Jenže jsem si při tom počínání neodpustil nevypustit unavené mručení, které mohlo tak nějak prolomit to ticho uprostřed bílé mlhy, jelikož se ten hnědý vlk do ničeho neměl. Bodík pro něho! uchechtnul jsem se pro sebe a počítal, kolik takových bezvýznamných bodíků jsem už rozdal. Dva nebo tři? položil jsem si otázku. Více jich být nemohlo. Moc vlků, co by ke mně nepřiskočilo, nezačalo se po mně válet a nezačali by mi vyřvávat díru do hlavy nebylo. Vážně to budou ty dva body, uznal jsem. Ten vlk si mohl gratulovat, protože tím bodíkem dokázal, že to není bezcenná a nepotřebná existence jako zbytek osazenstva tohohle světa.
Po prohlédnutí hnědé srsti jsem se odhodlal zase na pár sekund zavřít oči s tím, že jsem se pokoušel najít pohodlnou pozici na ležení - zvedat jsem se nehodlal. A po několika přetočení, cuknutí a dvěma zamručením jsem beztak zůstal ležet na boku s čumákem natočeným k vlkovi, který se o pár metrů přisunul blíže ke mně. Už se mi tolik neschovával v mlze, takže jsem si všiml, že jeho hnědá není tolik vybledlá, jak jsem si původně myslel. Byla poměrně dost tmavá se světlejšími místy a nějakou ozdobou na uchu. To jsou mi výmysly, zamrmlal jsem si... Zamrmlal jsem si já, kterýho dloube do hrudníku dračí vajíčko.
Pozdravil, jenže na podobně znějící odpověď jsem byl ještě rozespalý. „Jo, jo, jo,“ zívl jsem mu na oplátku. V mém světě to znamenalo pozdrav. Ač jsem jeho otázku pochopil, tak jsem se zachoval jako hlupák a odpověděl mu na něco jiného - měl se ptát přímo a nebýt líný zeptat se pořádně. „Tak dlouho ne, ležim tu jen od večera...“

// asi můžu říct - hrajte, nečekejte

Prej jsem usnul...
Minimálně mě to napadlo, protože jsem nevnímal svět, probudil se později dopoledne a naskytl si výhled na bezbarvé nebe. Furt jsem ležel na zádech, tlapy měl jako správná chcíplotina ve vzduchu a tlamu otevřenou dokořán, div jsem nesežral všechnu moudrost světa a slunce jako zákusek. Kde jsou moje mraky? "zafňukal" jsem si. Neviděl jsem žádné plující mraky po obloze, žádné měkké chuchvalce něčeho bílého, co by mi zdrhaly z výhledu... Viděl jsem velký kulový a svůj obrovsky vypadající čenich k tomu všemu. A ten radar mi navíc přináší špatné zprávy, zamračil jsem se při prvním nadechnutí čumákem. Cítil jsem smrad... Nebo taky vlka. Každý to nazývá jinak. Ale noc to bylo nerušená. Musel jsem uznat, protože tohle se mi nestalo už docela dlouho. Nikdo do mě nerýpal, nikdo si mě neprohlížel, nikdo se nechtěl kamaradíčkovat a nikdo se neptal, jak dojde k moři nebo k řece. A zeptej se ty a už se nikdy na nic nezeptáš, upozornil jsem pach, který jsem přes mlhu ani neviděl... Však to bylo úplně normální.
Odjakživa jsem však měl štěstí na to, že si mě pachy chodily rovnou najít. A nedivil jsem se. Však i můj pach musel být tak zvláštní, že každý musel spatřit polovičatou kreaturu vlka, co se válí po trávě jako vlče, co chce pozorovat mraky, které však na obloze nejsou. Brečel bych pro mraky, zasténal jsem a ihned poté se snažil stočit očko k přicházejícímu objektu. Ale stál mi tam tak nešikovně za hlavou, že jsem si málem vykroutil krk. Ježiši... Nekoušu, pojď blíž! zasyčel jsem na něho, snažil se vykroutit hlavu ještě více, ale nešlo to. Odhodlal jsem se tedy k převalení na jeden bok, abych na vlka viděl o něco lépe. Zrak jsem k němu měl zvednutý a sledoval jeho počínání na břehu. Nejspíše něco dělal, ale já to neviděl. Každopádně mi neuniklo, jak ke mně zabloudil očkem. Koukni se klidně víc, zašklebil jsem se a stále dotyčného sledoval... A mohl bych to přirovnat dokonce k zasněnému pohledu na múzu... Ale popravdě jsem byl rozespalý a musel jsem se soustředit, abych tam vůbec viděl flek, co měl připomínat vlka. Hnědá srst... Chm... Podle toho charakter neurčim, zamrmlal jsem si pod vousy... Nemohl být třeba... Hm... Jinde?

Sedmé písmeno akce se pro dnešní dva dny skrývá pod počtem lesu/lesíků, které jsou na Gallieře.

Nadále upozorňuji, že akce se má celá odesílat pouze do jedné zprávy.

5. Písmeno
Počet vlk, kteří byli obdarováni v "sedmi dnech plných překvapení" vám prozradí prozradí pořadí dalšího písmene v anglické abecedě.

6. Písmeno (z důvodu nepřítomnosti)
Bez větších hádanek a hlavolamů, je to poslední písmeno anglické abecedy.

Pořadí v anglické abecedě dalšího čísla vám prozradí zároveň odpověď na jednoduchou otázku z Gall:
Jaký je maximální počet speciálních magií, co může vlastnit jeden vlk?

Pokud chcete přijít na 3. písmeno, musíte nejdříve vyluštit tuto jednoduchou křížovku. Řešením je číslo, které určuje opět umístění písmene v anglické abecedě. Hodně štěstí.


1. Narské ...
2. Magie od Smrti, která má mechově zelenou barvu očí
3. Jméno vlka, který podal registraci 17. 8. 2015
4. Výherce první neherní soutěže na Gallieře
5. Název smečky, která se nedávno rozpadla
6. Bílý vlk s odznakem magie iluzí
7. Nejjižnější louka na mapě

// Přeskočte...

// Víte někdo co je s Ergem?

SUDOKU:
Aby získání druhého písmene nebylo tak lehké, připravila jsem si pro vás menší úkol, kde vám vyjde 8 čísel. Ty čísla sečtete/odečtete/vydělíte dle příslušného klíče, který najdete dole a výsledné číslo bude umístění 2. písmene v anglické abecedě.
Čísla berte do klíče zleva a po řádcích.


Klíč na zjištění čísla:
+, +, :, +, +, +, - (nehleďte na to, že dělení má přednost a pokračujte popořadě)

// Středozemka

Dokázal jsem dojít až k řece, což bylo fajn. A dokonce tam bylo pusto, což bylo dvojnásobně fajn. Akorát mi trochu vadil hluk, který vydávala řeka z toho, jak voda narážela do kamen, ale to se dalo přežít mnohem snadněji než třeba neustálé kecání vlčic nebo vlčat. Na co nejbezpečnějším místě jsem přešlapal řeku přes mokré kameny s tím, že jsem byl připravený použít magii, abych si při případném pádu pomohl a nenechal se tak řekou stáhnout kdo ví kam.
Až ve chvíli, kdy jsem byl v bezpečí na druhé straně řeky jsem položil svou kostru na volné prostranství kousek od řeky, lehl si stočený do klubka tak, že jsem řece vystavoval spíše černou půlku a tu bílou ukazoval hrdě světu za mými zády. Hlavu jsem schoval tak, aby mi nikdo nemohl hulákat do uší a aby bylo všem jasné, že spím, i když jsem nespal. Jen jsem ležel, oči otevřené a díval se na nebe. Furt chci být mrakem, povzdechl jsem si a po chvíli změnil svou pozici ležení.
Stočení v klubíčku mi bylo nepohodlné a bolela mě z toho záda, takže jsem se rozbalil, převalil se rovnou na záda a tlapy dal do vzduchu tak, že jsem mohl vypadat jako zdechlina, co se dívala n nebe krátce předtím, než naposledy vydechla. Takovýhle klidný život se mi líbí... Slunce, teplo, ale žádné vedro, mraky, samota, šumění řeky, měkká tráva... Možná bych tady mohl jednou i umřít, zamyslel jsem se hodně daleko do budoucnosti... Vážně jsem nehodlal umírat. Ještě jsem toho musel tolik stihnout. Třeba zabít matku... Potkat... povzdechl jsem si a větu nedokončil. Už jsem otce nemohl potkat. Byl totiž mrtvý, ale mě to stále tak nějak nedocházelo nebo jsem nechtěl, aby mi to došlo. Až teď jsem si dovolil pochopit to. Neuměl jsem tesknit nebo trpět ze ztráty, kterou způsobila smrt. Uměl jsem trpět akorát opuštěním, kterou způsobilo vlkovo srdce, ale tohle ne... A je to hnusný. Stejně hnusný jako opuštění! stiskl jsem naštvaně zuby a zamračil se do mraků. Nesnášel jsem ty myšlenky, co se mi honily hlavou, když jsem byl sám.

// Mušličková pláž

Vypadl jsem konečně od všeho toho ruchu a mohl si užít chvilku ticha. Nikdo se kolem mě nenacházel, nikdo se ke mně neřítil, k nikomu jsem se ani neřítil já. Prostě krásná samota, která mi už dlouho chyběla. Potřeboval jsem si všechno srovnat v hlavě, proto jsem vypustil jakoukoli vzpomínku a myšlenky na pláž a ostatní vlky a raději se věnoval jen sobě samému, což mi několik dní nesmírně chybělo, ten egoismus a arogantní chování vůči světu. Popravdě jsem se tak choval furt, ale o něco méně než obvykle. Ještě chvíli a možná bych byl průměrně přátelským vlkem jako je každý druhý, odfrkl jsem si povýšeně a raději zvedl halvu, abych mohl nadále pozorovat mraky a závidět jim jejich volnost a možnost zmizet někde daleko. Když nemůžu zmizet vzduchem, tak to zkusim prostě po zemi, pokrčil jsem si rameny, vrátil oči k cestě, abych sebou nešvihnul u prvního drnu a při chůzi tak nějak přemýšlel, kam bych stočil svou chůzi. Z dálky jsem si všiml protékající řeky nedaleko a nepřipadalo mi, že by tam bylo moc vlků... No doufejme, zamručel jsem si, pootočil své nohy po směru řeky a vydal se k ni.
Už dálky jsem si však všiml, že ta řeka je mi povědomá... Potkal jsem tam posledně Coffina, kterej se mi snažil nabulíkovat, že jsou moji sourozenci mrtví a pak mi dal psychologickou lekci o mém životě, který ani neznal. Pitomec malej, zasyčel jsem na Coffinův účet, zamračil se a s vyceněnýma zubama pokračoval dále, ale o něco více naštvaný.

//Řeka Midiam

A tak jsem seděl. A mlčel. Takže jsem seděl a mlčel. Výraz znuděného vlka, který uvnitř brečel z toho, že zase narazil na společnost, která se sice mohla zprvu zdát nadějná, ale pak se ukázala jako naprosto nevyhovující, smutná až politováníhodná. Vlčice se hádala s vlčicí a já sám se soustředil na bílé mraky plující po nebi. Chvíli jsem snad i chtěl, abych mohl být jedním z nich a zcela nepozorovaně tak mohl pláchnout nad moře, kde bych už nikoho nezajímal, nikdo se by se do mě nenavážel, nepokoušel se mě urazit ohranýma urážkama na mou srst a celkově by tam nikdo nemusel řešit, že má hnusnou a trapnou srst... Protože všechny mraky jsou až na velikost stejné.
Hnědá vlčice byla zaneprázdněná urážením šedé, šedá zase urážením hnědé. A já furt pozoroval mraky. Jenže pak se asi peklo otevřelo nebo co. Přišla totiž další vlčice s vlkem a ihned spustili stejnou písničku jako ta vlčice předtím. Nás nazvali špínou, sebe vychválili do nebes a začali se navážet do šedé vlčice, přičemž mě každý z nich zmínil jen okrajově. Já byl akorát tak nazván hrbáčem a vyzván k tomu, abych promluvil. Sklonil jsem jen na pár sekund hlavu, abych se na vlčici podíval, nijak nezměnil svůj znudeně kamenný výraz a hlavu zase zaklonil, abych viděl na mraky. Za to vlk se do mě pustil "prudčeji" tou nejohranější urážkou - že jsem plesnivý. Protože jsem si však tuhle urážku vyslechl již stokrát, ani jsem se nenamáhal s pohlédnutím na toho vlka a raději se soustředil na plující mraky.
Možná bych se měl zachovat normálně, vytáhnout z tohohle blázince šikanovanou vlčici a odejít, zamyslel jsem se, ale nápad ihned zamítl a místo toho se jen zvedl, přestal se dívat na mraky a zkrátka zamířil pryč. Už i pláž mi tahlé cháska zhnusila, zavrčel jsem si pro sebe v hlavě, protáhl se vedle hnědého vlka tak, abych se ho dotkl a on mohl chytit moji plíseň a s ledovým klidem bez jediného slůvka pro tu imbecilní rodinu magorů.
A jelikož pro mě byla pláž už nějak tabu, zase jsem to vzal do vnitrozemí s nadějí, že třeba tam najdu klidu, i když se to prostě zdálo už nemožné.

//Středozemní pláň

M

//No... Počkám na Izara a pak napíšu.