Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Odepíšu později, čeká mě Deadpool :D ^^ (snad ._.)

Ten vlk...
Ta liška...
To děsivě hnusně zbarvené stvoření se zkrátka naježilo. Se mě štítí? nechápal jsem. Možná se jenom bál nebo na mě chtěl zaútočit. Nebo jsem se mu zkrátka nelíbil - a to by byla od něho prvotřídní urážka, protože já se měl líbit. Tse. Otočil jsem hlavu do strany, tiše si zamručel nad myšlenkou, že by se mě někdo měl takhle štítit a pro zkoušku jsem udělal dva kroky dopředu směrem k zrzkovi. Mně se bát nebudeš... Minimálně ne teď! štěkal jsem na něho ve své hlavě. Kdybych něco vyštěkl nahlas, tak by asi dost rychle zdrhnul a já bych tak ani neměl možnost poznat vlka, co se mě bojí. Prosim, ať je to strach, poprosil jsem někoho mocnějšího, abych z tohohle nakonec nevyšel jako hlupák, že nepoznám výhružné ježení od toho vyděšeného.
Dělal kroky dozadu. Samozřejmě... Mířil co nejdále ode mně. To já bych měl být mezi dvěma vždycky ten srab. Co si to krucinál dovoluje?! zamračil jsem se na něho. To od něho nebylo zrovna milé.
„Co seš to krucinál za vlka, že zdrháš od věci, jako jsem já?!“ dovolil jsem si na něho zakřičet, protože mě to vážně štvalo. Větší srab než já neexistoval. A tohle bylo prostě nepřípustné. „Seš ty vůbec vlk?“ odtáhl jsem nakonec hlavu s dosti pohoršeným až zhnuseným výrazem. Všechno na něm mi prostě přišlo cizí.

Na krátkou chvíli mě přepadla myšlenka, že se Lievenne pokusí snad i mě donutit ulovit její večeři. Vzápětí mi však došlo, že zrovna tohle není její styl, tudíž jsem v suchu, co se týče lovení pro cizí. Mě asi lovit nikdo nebude. Jaká škoda, co? povzdechl jsem si a zároveň to mínil i tak nějak na sebe. Dlouho jsem si nepopovídal sám se sebou... Vlastně popovídal. Furt si povídám se sebou, ale pouze ve své hlavě. Nahlas jsem si však už dosti dlouhou nepokecal. Nebo jo? Mám snad už děravou paměť?! Pomalu jsem začínal panikařit, jelikož má paměť byla mojí zbraní proti ostatním a jestli začínala selhávat, tak to znamenalo, že jsem vážně v průšvihu. Ne... Ne, ne, ne. Moje paměť je dokonalá! přesvědčoval jsem sebe samého, zatímco se Lievenne vzdalovala někam na sever kdo ví kam. Pokývla na pozdrav, já nad tím jenom mávnul ocasem a nechal to raději být. Žádné velké loučení, žádný smutek, ale ani veselí. Spíše ta lhostejnost, která byla i v minulých loučeních. Ne, že bych si nějak stěžoval.
Slunce mi začínalo svítit do očí. Mohl jsem se převalit na druhou stranu, abych se slunečních paprsků zbavil, ale to na mě bylo moc složité. Hlavně by to znamenalo, že si musím lehnout na bílou půlku těla. A tu hrozila špína, bláto, nečistoty. A tohle všechno se rovnalo znečištění dokonale bílé srsti, její čištění a při troše neštěstí také "chlubení se" nečistotou před cizími nebo známými. To nemám zapotřebí, povzdechl jsem si s vytáhnutím na všechny čtyři.
Zamžoural jsem po okolí, hledal nějaký záchytný bod, kde by se nacházelo jídlo nebo třeba... Třeba Vločka. Možná bych snesl i Lauru, protože jsem měl potřebu nazvat ji "Vedlejším produktem" jako mě v létě nazval Nate. Pokud ho už nepotkala, zamračil jsem se a vydal se po břehu řeky. Cítil jsem pach vlka, nějak se snažil vyhnout se mu, ale... Mé štěstí mi poroučelo narazit na toho probléma.
Jenže... Ač jsem cítil vlka, tak jsem před sebou viděl... „To je docela dost ohavná velká liška,“ odtáhl jsem hlavu dozadu, nechápavě naklonil hlavu do strany a přemýšlel, zda může liška takhle vyrůst nebo se třeba může zkřížit s vlkem. „Vlastně nevypadá ani jako liška... Ale tu hnusnou barvu mají společnou,“ ušklíbl jsem se. Jak se sakra může s touhle barvou producírovat? Vidět je i za rohem, je to vyzývavé a hlavně nepřirozené... A pokud tohle tvrdil vlk z půlky černý a z půlky bílí, navíc propletený zelenými žilkami, tak byl někde závažný problém.

//Nevadí, Lievenne... Vlastně vadí, ale co mám dělat? :D

Řeka, Lievenne, zima, vítr, ležení a filozofování nad dokonalými partnery mě začalo už poměrně nudit. Kdyby mě u země neudržovala lenost, tak bych možná byl už na druhém konci světa jen kvůli tomu, abych už nemusel dřevěnět na jednom místě. „Co jsem tak vypozoroval, tak to někteří dělaj,“ poznamenal jsem před jedním delším zívnutím, u kterého jsem div nezhltnul nejbližší okolí. Poslechl jsem si, že by se Lievenne takový partner hodil, a kdyby jeden takový vlk už neležel pod kytkama, tak bych pro ní měl naprosto úžasného partnera. Ale on je mrtvej, dvě vlčice opuštěný... Ne, že by mi bylo té jedné líto... A kupa vlčat může akorát vzpomínat na otce, zatímco ti druzí můžou naivně snít, že ho někdy potkaj. Tohle je zvrácenej svět, zamračil jsem se na širé okolí a hlavně to smiřoval na každou živou bytost, co šlapala po zemi.
„Tak hodně štěstí s hledáním,“ řekl jsem, abych to všechno nějak moc neprodlužoval. Navíc jsem na to neměl už co říct. Přesto mi ani trochu neseděla představa Lievenne a partnera. Byla to jako představa sněhu na poušti.
Na otázku ohledně šedivění se mi nechtělo odpovídat. Spíše jsem se chtěl jít podívat do odrazu na svůj odraz, zda nemám nějaký šedý chlup, protože by to byl vážný problém. Když bych neměl svůj dokonale černobílý vzhled, tak co bych měl? Nic...

Tak tohle by už stačilo, nemyslíš? položil jsme otázku jedné pomalu snášející se vločce. Zima mi už poměrně dost lezla krkem. Hlavně kvůli tomu, že jsem ji většinou proležel na zemi, což znamenalo, že mi kožich ihned navlhnul, pojem "suchá srst" mi byla naprosto cizí a navíc na mě furt sněžilo, což znamenalo, že jsem byl mokrý i na zádech. A dohromady s větrem to bylo tak nehorázně nepříjemné. Ale že bych se zvedl? Ne, to prosím pěkně ne...
Vyšlo ze mě něco mezi uchechtnutím a zároveň i pohrdavým odfrknutím. Má ideální partnerka? Nic takového na tomhle světě chodit nemohlo. Každá vlčice byla svým způsobem stejná, tudíž dost otravná. A já neměl potřebu trávit s kýmkoli více času, než bylo nutné. Chtěl jsem být sám a devadesát procent vlčic mělo naopak potřebu být neustále s tím vlkem, co si obmotaly kolem tlapy. Pak tu byl ten problém s potomky a tím vším okolo, což jsem v životě neměl zapotřebí. „Moje ideální partnerka neexistuje. Nemám potřebu, aby mi stál furt někdo za zády a seřval mě pokaždý, co kejchnu na jinou vlčici,“ vysvětlil jsem se zakroucením hlavy a okamžitě s tim i setřásl možnost, že by se někdy někdo takový našel... Měl jsem zkrátka moc vysoké nároky i přesto, že jsem byl taková spodina, která si nemohla ani nárokovat podmínku, že musí být partnerka živá.
„Já štěstí nepotřebuji,“ namítl jsem ještě krátce. Kdybych partnerku hledal, tak by se štěstí hodilo, ale kdo nehledal, tak to nepotřeboval. Akorát bych ho kradl jinému zoufalci.
„Stálo, já vim... Jenže tim, že tu budeš ztrácet se mnou a já s tebou, tak tyhle pitomce v životě nenajdeme. Takže budeme odkázáni na ty, co nám budou dlužit službičku, ale to zase budeme muset udělat něco pro dotyčné, takže to je nehorázně nevýhodné.“ A já za svůj život už udělal tolik službiček, že se mi zcela obracel žaludek při pomyšlení, že bych pro někoho měl udělat ještě něco a pak ho hledat, aby mi to oplatil.
Vrhnul jsem akorát při Lievennine rejpavé otázce na tu černou vlčici jeden zamračený pohled. Jestli mě od něčeho zdržovala, tak maximálně od toho, abych přesunul svůj zadek zase kdo ví kam. Nikam jinam jsem nespěchal... a kdo ví, na co bych cestou na jih zase narazil. Jenom při té myšlence jsem se zhnusením otřásl. Fuj. Posledně se mi na jihu zrovna moc nevedlo.

//Promiň, tenhle týden je nějaký *mává rukama*. Napíšu snad v pátek :)

Zeptat se vlka, jako jsem byl já, jak zabíjí nudu, bylo dost hloupé a nesmyslné. Já nudu nezabíjel. Já ji trpěl, přežíval, respektoval, zvykl si na soužití s ní a popravdě jsem i plakal, když nuda odešla a nastoupila akce, kterou jsem nesnášel, ale měl talent na její vyhledávání. „Nezabíjím, protože nevim, proč bych to dělal. Raději bych zabil akci, do které se mnohokrát přimotám,“ podal jsem krátké vysvětlení s položení hlavy na tlapy. Pomalu mě přemáhala únava, ale zároveň se mi vlastně nechtělo vůbec spát... Jenže spánek byl zároveň tak příjemnou věc, že by mi to vlastně tolik nevadilo, kdybych usnul.
Vadilo mi, jak začal můj kožich být mnohem těžší, splihlejší a... Celkově mi vadilo, v jakém stavu momentálně je, jenže mi únava nedovolovala, abych s tím cokoli šel udělat. Na otázku Lievenne jsem nějak odpovědět neuměl, protože jsem nevěděl, jak vlk chce, aby se k němu vlčice chovala. Asi záleželo na povaze onoho vlka, ale kdo ví... Třeba chce každej naivní nánu, co pro něho udělá první i poslední, jenom kvůli tomu, aby si ho nerozhádala. „Já nevim... Asi jako naprosto hloupá osobnost bez vlastních plánů, duše a potřeb...? Asi tak nějak jsem to viděl. Asi. Kdo ví, zrovna tyhle věci jsem vždycky tak nějak odhadoval a hlouběji nad tím nepřemýšlel.
„A co lovení snídaně, oběda a večeře? To už by možná stálo za tu námahu, když vezmeš v potaz, že i stačí jenom po zbytek života rozkazovat a trpět za to přítomnost jednoho pitomce...“ I když ten jeden pitomec po zbytek života nezněl zrovna lákavě...
Možná bych se měl už vydat na ten jih... Nebo alespoň najít na večer nějakej strom, pod kterej si lehnu. Vypadá to, že bude zase sněžit,“ povzdechl jsem si tiše a vyfouknul tak z tlamy obláček bílého kouře.

Bez většího prodlužování a jakéhokoli okecávání. Každý, kdo se zúčastnil, tímto do svého úkrytu získává 20 drahokamů a vlci, kteří byli vybráni čtyřčlennou porotou (měla být tříčlenná, ale někdo si neuvědomil, že má počítat i sebe, heh...), získávají navíc ještě jeden křišťál. Každý porotce vybral tři básničky, které se mu zalíbily, což dává dohromady 12 rozdaných křišťálů na konta vlků.

Mnoho zdarů do nového roku přeje a tímto také děkuje Setii, a za pomoc.

Odměny budou rozdány v blízké době.

Stání u řeky mi postupně začalo být nepříjemné, protože mě už bolely nohy. Jenže na zemi byla kopa sněhu a do toho se mi nechtělo lehat, protože byl neuvěřitelně ledový jenom na tlapy, natož na celé tělo. Jenže tady už jenom tak suché místo nenajdu, zamručel jsem si pod vousy. Nakonec přeci jenom lenost a únava zvítězila nad touhou po suchém a čistém kožichu. Nejdříve jsem však poodstoupil od řeky a lehl si tak necelé dva metry od Lievenne, kde jsem se položil do sněhu a hlavu ihned položil na přední tlapy. Měl jsem však co dělat, abych nezavřel oči a usnul. Nebál jsem se toho, že by mi vlčice něco udělala ve spánku, spíše mi tohle msíto nepřišlo na spánek vhodné, protože se tu každou chvíli objevil nějaký vlk, co už něco udělat mohl... Třeba mě mohl probudit a to bych mu jenom tak neodspustil. Posledně to udělal ten proužkatej mamlas... Doufám, že někde spadl ze skály, když honil motýly nebo nějaký svoje halucinace, zaklel jsem proti hlupákovi, co mě naposledy probudil u toho rudého jezera více na jihu.
Jak se posléze ukázalo, Lievenne si žádný požadavky na partnera neklade. Spíše se zdálo, že o něho nemá zájem, tak nemá důvody, proč by měla určovat, co její partner musí mít anebo naopak nesmí mít.
„Jestli se ke všem vlkům chováš jako ke mně, tak chápu, proč partnera nemáš,“ zamumlal jsem ještě pod vousy a pootočil hlavu do strany k řece. Trochu mi nedocházelo, proč jsem navedl na tuhle konverzaci. A hlavně jak. Minule nevím, o čem jsme přesně mluvili, ale předposledně to byla zase vlčata... Úžasné, protočil jsem s panenkama s následným zavřením očí, abych si alespoň odpočinul.

K Meinerovi se taky nehodila

Většinou jsem se nechytal slov ostatních a vůbec nad nimi nepřemýšlel. Nikdy mi totiž nepřišlo, že by vlci řekli něco, co by byla pravda nebo alespoň nějaká zajímavost, která by mě donutila rozpumpovat mozek a pracovat chvíli nad jejich výrokem. Pravdou také bylo, že se nenašlo na světě moc vlků, co by se pokusilo říct mi něco, co by mě mělo urazit nebo donutit zamyslet se nad vlastní existencí, chováním nebo jenom postoji ke světu. A když už někdo takový byl, tak řekl pouze to, že bych neměl být "až moc" a poté dodal můj nedostatek. No a pak tu byla Lievenne. Sice to řekla jako otázku a možná to to pronesla jen kvůli tomu, aby mě naštvala nebo sledovala mou reakci, když se mě někdo snaží naštvat, ale nestalo se tomu tak. Stál jsem poměrně klidně, jen jsem občas pohnul čumákem, abych ze sebe setřásl bílé vločky, co mi dopadaly na čumák a nechtěly roztát. Možná má pravdu... Možná se mě snaží jen zlomit, možná je úplně pitomá, navrhoval jsem si, abych alespoň na povrchu zamaskoval naštvání z toho, že mi tohle řekla. Kdyby alespoň za zády a někomu jinému, ale ona se to rozhodla říct rovnou přede mnou a přesně a pouze mně. „Možná máš pravdu,“ vydechl jsem slova a zároveň i své naštvání. Tím, že bych začal být viditelně naštvaný anebo na ni zakřičel, tak bych její slova potvrdil a možná ještě zhoršil.
Už jsem ani neočekával, že něčím Lievenne naštvu nebo ji donutím zakřičet na mě. Tak jsem jenom pokoušel, co si mohu dovolit, jak daleko mohu zajít a... Že jsem mohl zajít vážně daleko. Vždycky s nezájmem odpověděla a nevzrušovala se tím. Možná se mě akorát snažila naštvat. Jako třeba tím, že řekla, že nikdy nenarazila na pěkného vlka. Samozřejmě, já něco podobného řekl před chvilkou o vlčicích a vlastně o všech. „Žádný nedokázal splňovat tvé požadavky? Nebo sis je ani nevytvořila?“ zeptal jsem se přeci jen. Nechtěl jsem hrát až tak uraženého.

// Sice sama furt nevim, ale asi bych to skloňovala Meinere, Meinera, Meinerovi, Meinera, Meinere!, Meinerovi, Meinerem (asi :D)

Lievenne měla po jídle, já po možnosti, že bych mohl alespoň kus ochutnat. Nu což, odfrkl jsem si. Zase taková tragédie to nebyla a pokud ano, tak to rázem přebil ten fakt, že se pořádně rozsněžilo a teplota byla tak nízká, že sníh neroztával, ale začal se držet na zemi, takže vytvářel už vrstvičky, které mi měly znepříjemnit život zase na pár měsíců. Nejraději bych celou zimu prospal, zavrčel jsem. Být medvědem zase nemuselo být tak špatné... A hlavně, medvědi jedí ryby... Já taky jím převážně ryby. Docela bych si mohl s medvědama rozumět. Pokud nepočítám výškový rozdíl, druhový rozdíl a vlastně všechny ostatní fakty až na oblibu v rybách.
Zaměřoval jsem svůj zrak na protékající vodu ve vodě, přitom doufal, že nějaká ta ryba vyskočí na břeh a dobrovolně se nechá sežrat. Takže jsem tam vlastně jenom fantazíroval, zatímco Lievenne ležela opodál a buď nedělala nic nebo spala. Oboje bylo dost možné, ale nepřesvědčil jsem se o tom, co je a co není pravda. Na to jsem byl moc líný a bylo mi to také jedno.
Pak přeci jen řekla, že ani jedna ze tří aktivit, kterou jsem navrhl, nemůže být těžká. Myslíš vážně? zeptal jsem se jí s nahrbením jednoho "obočí" a ze zvědavosti se tentokrát už natočil tělem jejím směrem. Zajímalo mě, co z ní vypadne nadále. „S tím jídlem máš pravdu, není to těžký, ale lenost je silná.“ Už jsem si myslel, že to bude i normální, inteligentní a klidná konverzace, ale pak do mě rýpla s tím, že jsem očividně úplně neschopný v nahánění vlčic, když tu trávim čas s ní. Ohrnul jsem nad tím jeden pysk a hlavu zvedl výše k nebi.
„Jo, asi to bude těžký,“ uznal jsem nakonec. „Za těch... Pár let?... Jsem nedokázal ani vlčici donutit respektovat mou existenci, takže to je asi fakt těžký... Měl bych se držet toho lehkého lovu,“ zamručel jsem si poslední větu. Po krátké pauze mezi mluvením jsem navíc ještě dodal: „A najít někoho, koho v tomhle světě prohlásíš za pěkného je taky pekelně těžký.“

Nejlepší překlep je a bude zkrátka péče → píče :D

Inu, i když mám už ty akce, které jsou někdy spíše nárazovou záležitostí než trvalou, tak se pokusím nabídnout ještě na správce k Životu/Smrti. Sice si nepřijdu i po těch dvou letech jako nějaký zkušený nebo dlouhodobý hráč, ale zase nejmladší a nejnovější zde nejsem :) :D. S webem už obeznámena jsem, přidávání, ubírání mi nedělá problém a až na rušnější měsíce (jako je momentálně nárazově prosinec) bych čas měla mít prakticky kdykoli, takže by čekání nemuselo být zase tak dlouhé :D. Co se už týče mého posuzování příspěvků, schvalování, zamítání... To už asi budou muset posoudit oni porotci, jelikož tohle sama nijak neokomentuji... Vím, co jsem za člověka :D.
Ps. Kdyby se přeci jen hledal někdo na registrace a byl velký problém... U mě no problema :D
~ Banánovka

I když se mi to ani trochu nelíbilo a nebyl jsem na to zvyklý, musel jsem uznat, že jsem na to už neměl co říct. Lievenne v tomhle vyhrála. Nehodlal jsem však uznat slovní porážku, proto jsem jen pootočil hlavu od Lievenne, zamračil se sám nad sebou a nad tím, jak jsem ji mohl tak skvěle nahrát a zároveň se vysmál sám sobě, že jsem tupec. Nic jsem však nadělat nemohl, čas jsem vrátit neuměl a říct něco, čím bych se akorát ztrapnil, se mi ani trochu nezamlouvalo. Prohrál si. Smiř se s tím, popíchl jsem sám sebe. Nelíbilo se mi to. Odjakživa jsem prohrával ve všem, jenom tohle mi šlo. A teď jsem byl poražen... Nesnášim ten pocit, kterej mě zaplaví př prohře, zaťal jsem drápy do zmrzlé země s trochou sněhu a snažil se povrchově uklidnit. Ale zase se mi to všechno vrátilo. To, že jsem byl nicka, co nic neuměla, která nebyla světu potřebná, jehož existence byla přehlížena... Ne, že bych si od té doby polepšil, ale... Nebylo mi to předhazováno.
Napadlo mě, že bych se mohl odreagovat tím, že bych se pokusil chytit si oběd, ale neměl jsem na to náladu, tudíž jsem zůstal sedět s hlavou natočenou pryč a snažil se ignorovat zvuky, které Lievenne vydávala při žraní. Pitomá vlčice, mám z ní hlad, zavrčel jsem si v hlavě a stiskl zuby, jako by mě tak snad mohl hlad přejít. Naštěstí byla lenost silnější.
„Co není tak těžké? Najít si partnera, chovat se slušně nebo něco jinýho?“ Musel jsem se zeptat, jelikož mi absolutně její slova nezapadala nikam. Doufal jsem, že se to všechno týkalo "něčeho jiného". U týhle jo, přesvědčil jsem se rázem po vyslovení své otázky.