Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Matku? Proč? Asi to znamenalo, že jsme měli naprosto rozdílné vztahy s matkami, jelikož mým cílem bylo být od té mrchy co nejdále, zatímco on ji hledal a docela dost usilovně. To s ní měl tak dobrý vztah? nechápal jsem. i když to bylo logické, protože já byl matkou zohaven... On nejspíše milován. Lehce jsem klopil uši k hlavě, dlouze vydechl a zadíval se na zrzka, který se očividně musel sžírat tím vším ohledně matky. Třeba právě to, že u sebe neměl matku (nebo spíše netušil, kde je) způsobovalo to, jak se choval a jak mluvil.
Mohl jsem na jeho otázku veledlouze odpovědět, ale zkrácené to bylo lepší. „Ne. Nechápu.“ Ač mi ten vlk seděl vším, tak tohle mě trochu odpuzovalo. A možná i trochu děsilo, protože v jeho věku – který jsem odhadoval – nemohl být vztah s matkou, který jsem si tak nějak z jeho hledání vyvodil, nemohl být ani trochu normální. Dobře, možná trochu, ale beztak to nebyla věc, kterou by se měl dospělý vlk zahazovat. Měl se starat o lepší věci. Třeba o žrádlo, pití, nocleh... A nevim, klidně i o ta partnerství nebo vlčata, ale ne o matky.
Zděšeně jsem ustoupil o krok dozadu, když se zrzek k nebi složil. Co nejopatrněji jsem k němu sklopil hlavu, zhluboka se nadechl a hledal slova, která bych mohl říct, ale dlouho mě nic nenapadalo. „Jednou... Jednou matku najdeš a pak...,“ zasekl jsem se. Co pak?
Dlouho jsem mlčel, sledoval ho a přemýšlel, co s tím vlkem. I mně se příčilo to, že bych ho tam měl nechat a odejít. „Jen řekni, co potřebuješ a... Já to seženu. Až na tvou matku, tu bohužel neznám.“

//Řeka Mahtäe

Moc dobře jsem po pár metrech poznal, kam mě vede. Přesto jsem se však držel v jeho stínu, rozhlížel se obezřetně kolem sebe, abych mohl včas zpozorovat jakéhokoli narušitele nebo problém, co by se mohl objevit. To místo je plné vzpomínek, napadlo mě, jakmile mé tlapy dopadly na zem mezi vysoké stromy. Tam více na sever teče potok... Tam jsem našel své dračí vajíčko. A více ve středu jsem minulou zimu potkal po delší době Vločku... Už jsem ji dlouho neviděl. Pozitivní myšlenky se okamžitě stáhly k pesimistickým, protože i přes společnosti zrzka mi chyběla společnost jedné vlčice, která se toulala kdo ví kde, s kdo ví s kým. Určitě je se smečkou, jak jinak, zavrčel jsem si tiše v hlavě, vyhnal pochmurné myšlenky na Vločku z hlavy a raději nadále následoval zrzka, kterými trochu utekl, jelikož jsem nedával pozor, jak rychle jde.
Dohnal jsem zrzka zrovna ve chvíli, kdy vykřikl svou prosbu a donutil mě tak zděšením ucuknout dozadu. Nečekal jsem, že by mohl vykřiknout, ale očividně to uměl. „Nechápu tě, co se děje... Koho hledáš?“ vyptával jsem se ho, ale tak nějak jsem si myslel, že mi neodpoví. Neodpověděl mi ani na primitivní otázku ohledně jeho jméno, natož na tuto otázku. Ten vlk nebyl stvořen k odpovídání... pouze k nepřímému tvoření otázek v hlavách ostatních vlků. On sám je jedna velká hádanka... Jeho chování, chůze, mluva... A přesto jsem potřeboval být v jeho blízkosti. A líbilo se mi to. Že byl jiný. Naprosto odlišný od těch, které jsem potkával dříve.

„Jaký pach?“ Ani trochu jsem nechápal, o čem to mluvil. Nejdříve chtěl před pachy utéct, jelikož cítil smečky, ale rázem musel jeden pach najít. Nějaký specifický? Něčí pach? ptal jsem se nechápajíc a snažil se sám zachytit okolní pachy. Slabé a většinou neznámé, ale jeden můj čenich přesto už jednou cítil. Nijak zvlášť mi onen vlk v hlavě nezakotvil, ale přesto alespoň trochu místa tam měl.
„Kam musíš jít?“ nechápal jsem to ani trochu, ale pro zrzka to očividně podstatné bylo. Nechtělo se mi táhnout za nějakým vlkem, protože to znamenalo, že se o něho budu muset podělit, ale nejít s ním znamenalo ztratit ho. A kdy ho zase naleznu? Některé vlky jsem vícekrát neviděl, některé zase po několika měsících... To je moc. Musí využít každé šance! stiskl jsem zuby. To rozhodování bylo děsné, i když jsem odpověď už dávno znal. Chtěl jsem s ním jít a na sto procent s ním i půjdu. Jenom ten důvod, že chce někam jít, aby někoho nalezl, byla prostě odporná a poměrně i zraňující pro mé ego.
Se zoufalostí v hlase jsem si tiše povzdechl, zakroutil hlavou lehce ze strany na stranu, ale donutil jsem se zvednout zrak k tyrkysovým očím zrzka a povědět: „Veď mě.“ Přičemž jsem za ním ihned vyrazil, jakmile udělal první krok.

//Cedrový háj

//Pardon...

//Promiň, nestíhám, dnes snad napíšu :).

Možná si leknutím z těch smeček okolo spolknul jazyk, napadlo mě. Možná to však bylo tím, že mi zrzek už neměl co říci a to pro mě samého bylo zlé. Neměl nejhezčí hlas, co jsem kdy slyšel, ale přál jsem si to zadrhávání, koktání a problémy s mluvou slyšet. Ale ne. Mezi nejlepšími třemi hlasy by se umístil... Možná má i nejhezčí. Je to hlas, který každej jenom tak neslyší. Vlastně jenom já! a tak tomu i musí nadále být! přimhouřil, jsem zrak, zkontroloval, zda se někdo nenachází kolem, ale vzduch byl čistý. Naštěstí pro ostatní vlky.
Kdyby se jednalo o jakéhokoli jiného vlka, tak bych ho od sebe odstrčil ve chvíli, co by se ke mně přiblížil jenom o píď, ale to, že se mi on sám držel přikrčený u nohou mi ani trochu nevadilo. Spíše mě těšilo, že mě bere jako jakousi ochranu, což značilo i důvěru, ač jsem k němu nebyl z prvu zrovna milý a neznal jsem ho nijak dlouho. Nevadí... Jenom... jenom ať tak zůstane. Mohl jsem jenom doufat, že má tichá prosba bude světem a něčím vyšším vyslyšena a zrzek nezmizí nebo se sem nikdo nepřimotá. „Už v pořádku?“ zeptal jsem se, když smečkové lesy byly už trochu dále za námi a prostor byl celkově otevřenější. „Znám dyštak odlehlejší místa, kde kolikrát nepáchnou vlci, natož nějaké smečky.“ Momentální poloha byla... Takovým středobodem pro všechny. Mnohokrát tu procházeli vlci a já s nimi nechtěl mít cokoli v jiné dny, natož v tento.

//Aston, Aston, Aston!! :D

Vyčkával jsem na jeho jméno, ale to nepřicházelo. Místo toho mlčel, díval se neznámo kam a buď mi nechtěl odpovědět nebo mě neslyšel. Ani mi neřekne, že mi ho nechceš říct? Sklesle jsem si nad tím povzdechl, protože to znamenalo, že ho budu muset i nadále nazývat pouze zrzavým vlkem s nádhernýma tyrkysovýma očima a ničím víc. Ale chci znát jeho jméno, povzdechl jsem si tiše nad faktem, že očividně to bude snad první vlk, jehož jméno nebudu znát. A to bych zrovna jeho jméno chtěl poznat, na rozdíl od jiných. Klidně bych obětoval veškerá jména a vzpomínky na ty vlky, abych mohl znát jeho jméno.
Myšlenka na jeho jméno se však rychle ztratila, když se zrzek zděsil nad... Něčím. Pozorně jsem se rozhlížel po okolí, hledal nejmenšího narušitele jeho klidu, ale nikoho jsem neviděl. Nikdo tam nebyl. Možná smítko prachu, ale nic víc. Přimhouřil jsem zrak ještě více, zaúpěl při nepříjemné natažení jizvy pod okem, ale tentokrát jsem to ignoroval. Nebylo to podstatné.
„Smrdí?“ nechápal jsem. Raději jsem se nadechl, zaregistroval všechny pachy a pochopil, co ho asi tolik trápí. Cítí smečky a bojí se jich? Fajn... Já sám je nemám rád,“ přikývl jsem si zlehka a natočil se k zrzkovi. „Pojďme,“ přitakal jsem, co nejopatrněji se přiblížil k němu, ale zrak se snažil držet pryč... Aby to vypadalo jako nedopatření.

Ani jsem neočekával, že odpoví. Dalo se čekat, že se bez čehokoli dalšího vydá na cestu a já ho budu následovat. Kráčel jsem za ním, opatrně jedna noha přes druhou, pohled jsem z něho už nedokázal odpoutat, protože teď nemohl vědět, že ho sleduji. Mohl jsem na něm oči nechat, přemýšlet nad ním, snít s otevřenýma očima a přitom být po celou dobu v jeho blízkosti. Přesto jsem se však snažil od něho držet pár kroků, protože být k němu moc blízko by pro mě znamenalo něco špatného a kdo ví... Třeba by se mohl vyděsit, když bych se k němu přiblížil, mohl by utéct a já bych ho ztratil. Navždycky. Co bych poté dělal? Na sekundu se mi zastavilo srdce nad myšlenkou, že by mi z očí měla sejít rezavá srst a tyrkysové oči a objevit se na cizích. Zabil bych vlka, který by mi ho sebral, stiskl jsem nad tou představou zuby, zastavil se, drápy zaryl do země a pokusil se uklidnit. Ale nešlo to, představa, že by měl být s někým jiným byla otřesná. Nemístná... Nepřípustná, nemožná!
Naštěstí mě z toho vzteku vytrhla slova zrzka, která pronesl mým směrem. „Jestli se tu někdo mihne, tak si tím můžeš být jistý,“ prohlásil jsem se sebevědomím, které předčilo sebevědomí všech ostatních vlků dohromady. Úsměv, který k tomu zrzek přidal bylo jako pohlazení. Nebo něco takhle příjemného. Co je příjemnější než pohlazení? A jak je vůbec pohlazení příjemné? Myšlenky jsem zase stočil někam úplně jinam od zrzka, což bylo nepřípustné. A proč ho stále nazývám zrzkem? Určitě má jméno... Ale prozradí mi ho? Nervózně jsem polkl, nadechl se a vykoktal ze sebe: „Prosím tě... Jak... Jak se jmenuješ?“ Zase jsem krátce sklopil zrak k zemi, ale vzápětí ho zvedl k jeho očím, protože to zkrátka byla potřeba a nutnost.
Cestu podél řeky jsem znal už nazpaměť. Věděl jsem, co leželo na jihu, severu, východu, západu. Znal jsem území, lesy, potoky, planiny, každý drn a kámen. Nic mě nemohlo překvapit. Až na chování některých vlků ze smeček. Smečky v těchto místech byly všude a nikdo nemohl vědět, co se stane, kdo přijde a komu co přelétne přes čumák. „Co se stalo?!“ vylítlo ze mě hlasité vyštěknutí, když zrzek začal panikařit. Dohnal jsem ho, postavil se po jeho boku a okolí přelétl obezřetným pohledem. Ale nic jsem neviděl.

Au. Už jsem si tak nějak zvykl na to, že jsem pro jiné "to" nebo se na mě dívají s opovržením, nenávistí nebo tak. Ale od něho to neskutečně bolelo. Nejsem to. Jsem Meinere. Ten Meinere. Ale ty si mé jméno přát nechceš, že? Budu pro tebe navždycky to. Protože jsem hlupák a křičel na tebe, že? Nahlas bych to asi nikdy neřekl, protože jsem se před ním styděl. A tohle bylo... Trochu nepodstatné. Musel vědět, že jsem ten a ne to, ale zkrátka mě tak nechtěl brát kvůli mému zevnějšku a chování.
A když jsem se tak vrátil k jeho otázce a zamyslel se nad ní... Nemohl jsem to přiznat. Styděl jsem se, řekl jsem to, ale nedokázal jsem to přiznat, že je to skutečně pravda. Raději jsem tedy mlčel, obracel zrak od vlka s občasným pokuknutím, které mohlo trvat pouhé desetiny sekundy. „Nechtěl... Nechtěl si někam jít?“ zeptal jsem se raději. Chtěl jsem s ním jít kamkoli, ale kam chtěl jít, to jsem netušil. A zda stále chtěl jít. Snad jsem ho od té nabídky neodradil, polkl jsem negativní myšlenku a raději se narovnal proti vlkovi, ale stále jsem se nedíval. Uši stále lehce sklopené, trochu od vlka odtažený, ale... tak nějak jsem se snažil být k němu co nejblíže. Nenápadné, já vím.

Nazval mě pomateným. Proč? Protože jsem poznal vlka, který byl schopný změnit barvu mé srsti z černé, která značila zlo, na částečně bílou, která značilo dobro? Protože mé tělo bylo poloviční a hlava společně s nohama se pyšnila (nebo hyzdila?) zeleným propletením? Proto jsem byl pomatený? Možná byl pomatený on, ale neměl jsem to srdce říct mu to. „Máš pravdu, možná pomatený jsem,“ povzdechl jsem si. Nechtěl jsem se s ním hádat... Nemohl jsem se s ním hádat. Bylo to marné, i když jsem měl pravdu, tak bych se jí nepokoušel prosadit. Aby byl šťastný. Jiný důvod jsem neměl. „Promiň mi, že jsem se tě pokusil zmást. Dlouho jsem nespal, tak už asi blouzním,“ omlouval jsem se mu s ušima svěšenýma, ocasem na půl žerdi a se smutným pohledem na jeho tmavé tlapy. Co jsem si to myslel? Očividně byl vyděšený a zmatený a já se do něho pokoušel vtlouct pravdu o Životě a Smrti! Ještě bych před ním mluvil o tý černý bestii! To tak! Sklapni, Meinere! Další kousnutí do jazyka, abych se umlčel a zoufalý povzdech.
Nazval mě smrtí, že jsem divný a také se zeptal, zda je ošklivý, že se na něho bojím podívat. Nevadilo mě, čím mě nazval. Slyšel jsem i horší a od něho to byla spíš lichotka. Znamenalo to, že mě vnímal, že se na mě díval, že pociťoval mou existenci! A to mi stačilo. Ale otázka ohledně toho, zda je ošklivý, mi vadila. Nemohl jsem mu to vyvrátit a říct, že je krásný, ale zároveň jsem ho v tom nemohl nechat... Další paradox a dlouhé rozhodování o věci, která byla zcela jasná! On byl nádherný! Ta srst, to prolínání do jiných barev, ty oči! Pouze ta bolestivá jizva na jeho čumáku... „Já. Já se stydím,“ přiznal jsem mu nakonec s pohledem na jeho drápky.

//To zní jako demence nedělního večera :D Děkuju.

Cítil jsem se jako v kleštích. Když jsem se na vlka podíval, tak to bolelo, protože jsem se na něho díval a on to musel vědět. Ale pokud jsem se na něho nedíval, tak to bolelo, protože nic nebylo zajímavější než ten vlk. Paradox, ale bolest ze sledování jeho osoby byla ta příjemnější z těch dvou.
Bylo zřejmé, že to koktání by mě u jakéhokoli vlka nesmírně štvalo. Byl bych z toho nepříčetný, skřípal zuby a nejspíše i na dotyčného několikrát zařval, aby začal mluvit normálně nebo zavřel tlamu. Ale u zrzka mi to nevadilo – vlastně mi vadilo, že neznám jeho jméno –, spíše mi to přišlo roztomilé a sladké. Namítal tím koktavým hlasem, že život není dobrý, ale on musel myslet jiný život. Já myslel bílého vlka, který žil vysoko v kopcích na severu a miloval květiny. Ocenil by i on květiny? Hm? Ne, nemůžu! jak rychle myšlenka přišla, tak rychle myšlenka utekla. To bylo nemožné. „Ne. Já... Já myslím jiný Život. Tohle je vlk. Mocný vlk... Není to... věc,“ mumlal jsem podobně rozklepaným hlasem, i když mně šlo o něco lépe rozumět.
S další bolestí na srdci jsem byl nucen sledovat, jak klopí hlavu k zemi a nejspíše se v topí v myšlenkách. Proč je neumím číst?! Měl jsem k Životu zajít už před měsíci! Má hlava nadávala, zatímco oči musely sledovat toho smutného vlčka, co sklápěl tyrkysová očka k zemi.
Šťastný úsměv z přítomnosti zrzka postupně ustupoval při pohledu na to, jak je smutný. Jak takového vlka rozveselit? Jak vůbec rozveselit vlka...? Ne! Chci rozveselit jenom jeho! Ostatní mi byli ukradení. On ne. On byl podstatnější než... Než Laura, Vločka a já dohromady! Proto mě jeho koktavá otázka tolik potěšila. Úsměv se znova objevil, ocas zamával do stran a tlama vyštěkla: „Milerád s tebou půjdu i na konec světa!“ Jenže... Jakmile to ze mě vyšlo, nahrbil jsem se, sklopil zrak a hlavu odvrátil. Hlupáku!

Sem, tam, sem, tam, sem, tam a stále dokola. Nedokázal jsem zrak udržet na jedno místě. Potřeboval jsem po očku sledovat zrzavého vlka, ale zároveň jsem se na něho nemohl dívat, protože by si mých pohledů všimnul a mohl by se kvůli tomu zlobit. Ale nedokázal jsem zrak udržet u země, protože jsem se na toho vlka potřeboval dívat! Má úžasné oči... Jenom tak jizva ho hyzdí. Co se mu stalo? Bolelo ho to? Málem jsem svou starostlivou otázku vykřikl nahlas, ale dokázal jsem to ukočírovat, kousnul se do jazyka a udržel to v sobě. Nebyla správná doba, abych se ho na to ptal poté, co jsem mu položil ty hnusné otázky o jeho původy. Jak jsem ho, já blb, mohl tak neurvale okřikovat?! Nechápal jsem. Ani trochu jsem tomu nerozuměl.
Netrpělivě jsem očekával, co vlk udělá. Uteče? Pronásledoval bych ho! Ale nenápadně. Mohl bych na to využít svou magii neviditelnosti! Zatímco by mě on neviděl, tak já bych ho mohl pozorovat hodiny! Jeho pohyby, reakce a zároveň bych ho mohl chránit před ostatními pitomci, co by se pokusili vyskakovat si na něho, jako jsem se já předtím pokusil vyskakovat si na něho! Dokonalý plán, Meinere! zaplesal jsem. Další možnost byla, že se vlk rozmluví, já konečně uslyším jeho hlas a budu tedy šťastný.
A vskutku se to stalo! Poskočilo mi srdce štěstím, když promluvil. Sice měl koktavý hlas, ale přesto byl roztomilý. „Ne, ne, ne!“ vykřikl jsem, vyskočil na nohy a ihned přešlápl z tlapy na tlapu. Bylo to poprvé, co jsem se někomu hodlal říct, jak to se mnou je. „Já-já se narodil černý,“ usmál jsem se na něho, ale vzápětí odvrátil zrak od jeho očí. „Ale Život mi pomohl ukázat vlkům, že nejsem zlý, protože jsem černý. Tak jsem teď takovýhle,“ mluvil jsem hlavou sklopenou k zemi a doufal, že tím vlka nevyděsím.
Jeho další slova byla pro mé uši mnohem příjemnější. Úsměv se mi rozšířil, oči se rozsvítily a ocas začal mávat divoce do všech stran. „Já, já... Dě-děkuji!“

Stále neodpovídal. Nic. Třeba nemá jazyk, napadlo mě krátce. A zároveň mě s tím i napadlo, že pokud ne, tak by mě zajímalo, jak tlama takového vlka vypadá. Jestli tam má nějaký "pahýl" nebo prostě prázdno. Stále navíc vrčel. K čemu mu to kruci bylo? Už jsem se nepřibližoval, dokonce jsem se i přestal mračit, protože řev na něho očividně nijak nepůsobil. Takže bych to mohl vzít po té "jemnější" stránce? Jakože se slušně zeptat? Ale to je asi holý nesmysl. Myšlenku na to, že bych se měl zachovat slušně proti vlkovi, co se ani nedokáže bránit slovy jsem ihned zavrhnul.
Dobře, takže bude vrčet na do smrti? nechápal jsem to. Kde na to neustálé vrčení bral dech? Nevybroval mu z toho už mozek? A nebolela ho z toho už také hlava? Však to bylo úplně otravné, ale on v tom neustále pokračoval, jako by to bylo přirozené! Teď mě ten otravný zvuk bude doprovázet po zbytek dne, krucinál! zavrčel jsem krátce sám nad sebou a svým konáním.
Zrak jsem společně s hlavou odvrátil do strany. Raději jsem sledoval vodu a chtěl z hlavy vypudit to neustálé vrčení. Jenže z ničeho nic mi přišlo, jako kdyby mi někdo do středu hlavy hodil menší šutr. Pohledem jsem spražil zrzka, abych se ujistil, že přeci jenom nenašel odvahu na to, aby mi ublížil, ale nezdálo se, že by za to mohl. Možná se mi to nezdálo, protože jsem před očima měl pouze rudou barvu, která se rozlévala všude možně a plazila se k vlkovi. Kruciš, zaklel jsem, zavřel oči, zatřepal hlavou, abych se rudé barvy zbavil a mohl zařvat na vlka, že po mě nic házet nebude, když mi odmítá odpovídat na otázky.
Otevřel jsem křečovitě zavřené oči, naštvaně si prohlédl zrzka, ale ztuhl. Ta zrzavá koneckonců nebyla zase tak špatná barva. Naopak vypadala s kontrastu se světle modrou v jeho očích poměrně dost pěkně. Asi jeho černá a bílá! suprová kombinace. Jenže ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že sleduji barvu jeho očí, tak on sleduje mě. Škubnutím jsem sklopil hlavu do strany, uši pozvolna stáhl k hlavě, odkašlal si a poměrně koktavě a zcela jiným tónem jsem ze sebe dostal: „Eh... No... promiň mi... Za ten křik. Nemyslel jsem to tak.“ Oči mi těkaly od vlka k zemi. Hlavně, aby neviděl, že se dívám.

Už jsem si začínal myslet, že jsem potkal největšího strašpytla na světě, že se někdo dokáže bát vlka jako jsem já, ale ono to najednou zavrčelo. Donutilo mě to zastavit, nechápavě se na toho rezavého podívat a zamyslet se nad tím, co tímhle myslel. Byla to výzva? To bych asi vzdal rovnou. Nebo to byla výhrůžka, že se nemám přibližovat? Možná ona. Možná se tím pouze chtěl bránit a doufal, že ho vezmu jako soka a raději ustoupím. Nikdo mi není sokem a neustoupím, odfrkl jsem si pohrdavě, ale žádný krok k němu jsem už neudělal.
Ale štvalo mě, že odmítl odpovědět na moje otázky. I nějaké sarkastické štěknutí by mi ani nevadilo, jenže ten vlk se nezmohl ani na tohle. Smutné, poznamenal jsem tiše, zhluboka se nadechl a rozhodl se, že svou otázku zopakuji, ale mnohem hruběji a výhružněji. Chtěl jsem toho vlka donutit mluvit, i když jsem se celý život snažil o to, aby většina vlků zavřela tlamu, dala zpátečku a vypadla z mé blízkosti. Bohužel, připletl ses k vlkovi, co má takové mindráky, že je potřebuje na někoho hodit, povzdechl jsem si jeho směrem. „Položil jsem ti otázky, jestli si neslyšel!“ zakřičel jsem na něho s vyceněním zubů. Okamžitě jsem je však schoval, udělal jsem k němu dva kroky, oči přimhouřené do úzkých linek a čekal jsem, zda odpoví. Nebo jestli budu muset zařvat víc. Případně to s tímhle případem vzdát a odejít hledat... Lepší společnost. Nebo minimálně přijatelnější.
„Raději je zopakuji,“ odkašlal jsem zlehka, nadechl a s relativním klidem jsem zopakoval svoje otázky: „Co seš za vlka, že zdrháš od nicky jako jsem já a jsi vůbec vlk?“

Omluva všem, ale úkoly se odešlou až dnes odpoledne.