Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Užil jsem si na vrcholku téhle hory noc. Pár hodin jsem jenom tak seděl s tím, že jsem se díval do dálky, bloumal nad světem a životem, mhouřil zrak nad nepěkným počasím a snižujícím se teplotám a nakonec se poddal spánku, schoulil se do klubka vedle trsu promrzlé trávy a do pár minut jsem už chrápal.
Ráno mě však nedokázalo chladné počasí probudit. Přemáhal jsem sebe samého, abych si ještě pár minut schrupnul, protože beztak nikam nespěchám, nikdo mě nehledá - jak jsem nakecal hnědému vlkovi - a také jsem já sám nikoho nehledal. Nikoho jsem totiž nepotřeboval. Přátele jsem až na Vločku neměl - ta se stejně ochomítala ve smečce, kde jsem neměl co dělat - a na ostatních mi nezáleželo natolik, abych se je rozhodl jít cíleně vyhledat. U těhle vlků jsem spíše hrál na náhodná než cílená setkání. Z cílených by totiž nebyla ani jedna strana nadšená.
Z mého provizorního noclehu mě vyhodilo až slunce. Svítilo mi přimo do očí, ohřívalo půlku tělo a dalo mi znamení, že je už sakra den, tak ať se koukám zvednout ten svůj všivej zadek a padám se přesunou někam jinam, protože tohle nebylo moje místo. Však už vstávám, zaklel jsem na slunce, pomalu rozlepil obě dvě oči, následně si protáhl přední i zadní nohy, krk a záda, zavrčel nad křupnutím, které mi po incidentu na mýtině absolutně lezlo krkem. Ale přežít jsem to musel...
Pak mě napadlo, co se jít nažrat? Jít se nažrat! přitakal jsem si rázem hlasitě a vydal se dolu, protože nahoře na nic nenarazím a na řeku - protože ryba - už vůbec ne.

//Východní Galtavar

//Řeka Midiam

Pokračoval jsem do kopce, což nebyl můj oblíbený směr, protože tahání těla do kopce bylo únavné, zdlouhavé a kolikrát se jeden dost zadýchal jenom kvůli tomu, aby pak mohl na druhé straně seběhnout zase dolu. a běhání dolu bylo záhulem na klouby a kolikrát to bylo těžší než to chození do kopce. A někdy i namáhavější.
Každopádně jsem do kopce šel a to rovnou do toho nejvyššího, co jsem v okolí našel. její vrchol se činil vysoko nad ostatními a tak nějak mě lákal. Čím více jsem šel, tím více jsem se vzdaloval od vlků i ledajaké fauny. Nakonec jsem na vrcholky spatřil jen pár trsů nažloutlé trávy a jinak jen chladnou zem, která byla navíc vlhká od dešťů.
Byla mi také zima, teplota byla nízká, měsíc ani hvězdy mi nesvítili na cestu, takže jsem šel víceméně poslepu a akorát opatrně zkoušel, kam to šlapu, abych nezahučel do nějaké díry nebo do něčeho odporného nešlápl. To by bylo horší, bleh.
Nakonec se mi to povedlo a skončil jsem na samém vrcholku. Kdyby bylo alespoň trochu světlo, tak vidím na okolí, ale takhle jsem viděl akorát velký kulový. Tma. Jenom černočerná tma, která se zdála ještě černější, když jsem v sedě zavřel oči a odpočíval.

Konverzace s tím hnědým vlkem nikam nevedla. Jenže jsem se o to nesnažil, a on byl očividně stejného názoru. Vlastně jsem se pokusil jednou konverzaci nějak rozjet a to právě tím, že jsem se ho zeptal na tu parádu v jeho uchu. Dělat si kvůli tomu díru do těla? Blbost, zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. Alespoň jsem to tak pochopil. Respektive mi vyvrátil, že tam díry neměl, takže zbývalo jen to, že tam díry musel vytvořit, aby ta věc držela. No a proto jsou přívěsky lepší, odfrkl jsem si a přitom se podíval na svůj přívěsek, který po mně nevyžadoval žádnou díru do krku nebo něco podobného. Stačilo nasadit a pěkný vlk se stal ještě pěknějším.
Zaregistroval jsem příchod nového dne, což znamenalo jediné - vypadnout. Už jsem se zdržel moc dlouho, ale moje nohy přesto neměly potřebu někam jít, protože jsem netušil, kam se vydat. Ale někam jsem potřeboval. Z hnědého toho beztak už více nevymáčkneš, proč se tu zdržuješ? ptal jsem se nechápavě dokolečka sebe samého a nakonec se rozhodl sám sebe i uposlechnout. Bylo to marné, marné, marné... Což bylo dobře špatné. Ten vlk se nesnažil vykecat mi díru do hlavy, ale snažil se mě unudit k smrti. A výběr mezi těma dvěma věcma nebyl zrovna lákavý. Tak se rozluč a padej, pobídal jsem pár minut sám sebe a nakonec ten hlásek i uposlechl.
„Chm... Mám pocit, že jsem potřebnej jinde, tak se opatruj,“ zamumlal jsem k tomu vlkovi takový skoro rozloučení, zvedl svůj velectěný zadek, zamával ocasem a s tím se vydal do kopců opodál, protože se mi nechtělo přeskakovat řeku. Ještě bych podkouzl a vykoupal se, to tak.

//Vyhlídka

// Myslím, že je už zcela zbytečné jakkoli čekat, tudíž si hrajte, než dorazím ostatní.

Většinou jsem zvířata netrápil a netýral. Své úlovky jsem usmrcoval rychle, nelovil zbytečně moc potravy - protože jsem byl líný - a taky jsem nesledoval, jak zvíře trpí a krvácí. A podobně to mělo být i s tim plazem, který byl nazván želvou. Normálně bych to netýral, ale tentokrát jsem si prostě... Řekněme, že jsem si hrál. Vlk měl poznávat tyhle základní věci jako prcek, měli mu to vysvětlit rodiče, ale když má někdo za matku Laurencii, tak musí i sebe samého poznávat jako dospělý. „Takže to vlastně jen zaleze a může chrápat se střechou nad hlavou?“ položil jsem si otázku, na kterou jsem nečekal odpověď. Závist, ty bahnitej plaze, odfrkl jsem na želvu, poposunul ji tlapou jemně k vodě, což mělo být asi jejím domovem a přestal se jí věnovat. Ještě bych třeba poznal, že i takovýhle zvířata mají zuby nebo něco takovýho a nehodlal jsem si kvůli nudě lízat další jizvu. Jako bych si ty dvě lízal, že? rejpl jsem si sám do sebe. Pod oko jsem si řádně nedosáhl a na ucho už vůbec ne... Jizvy jsem si tedy fakt nikdy nelízal a jsem za to rád, vypadal bych jako mamlas.
Přemýšlel jsem nad tím, že bych se vydal někam dál. Řeku jsem si už prohlédl - nic zajímavého - a vlka jsem už dostatečně poznal. Až na jeho jméno, ale ani jeden z nás se do představení neměl, takže mi to v těhle ohledech bylo jedno. Pořád jsem přemýšlel, zda jít nebo nejít za Životem, ale... Lenost. To bylo největší překážkou. A hlavně se mi tam nechtělo jít jen kvůli tomu, že chci číst cizí myšlenky, i když je to velmi lákavá aktivita, která by mě dokonce mohla i bavit a neomrzet. S tichým mlasknutím jsem stočil pohled k hnědému vlkovi, přimhouřil zrak a zaměřil se na to peří, co mu viselo z ucha. „To sis takhle šikovně zaplnil díry v uchu nebo sis je tam udělal kvůli tomu?“ vybalil jsem na něho mou otázku.

Složil jsem zadek u toho zvláštního zvířete v barvě bahna a občas mu klepnul tlapou do jeho schránky, abych ho probudil nebo alespoň zjistil, co to má být přesněji za věc. Zvíře však nereagovalo, pouze se schovávalo ve své schránce a nejspíše si myslelo, že ho chci zabít. Ne, vypadá nechutně, ušklíbl jsem se a na pár chvil ho nechal být. „Mě by zajímalo, co je to vůbec za zvíře,“ řekl jsem krátce po hnědém, který dle všeho věděl, co to je zač. Neptal jsem se přesně, jen jsem podal nepřímou otázku a čekal, že mi bude odpovězeno, ale kdo ví... Dyštak si to zjistim, proč ne, že? pokrčil jsem nad tím lehce rameny.
Vzdálil jsem se od zvířete pár kroků a byl ticho. Čekal jsem, že vyleze, když neucítí nebezpečí a vážně to udělalo. Vystrčilo pomaličku hlavu a pomalu začalo i s končetinama. V tu ránu jsem však k tomu přikročil a ze strany do toho silněji drknul, takže jsem to přetočil na záda. Z týhle pozice se asi nezvedne, ušklíbl jsem se opět. Alespoň jsem odhadoval dle toho, že mělo dost krátké nohy a určitě se jenom tak nepřetočí. Udělal jsem to tedy sám, abych neměl na svědomí smrt nějakýho zvířete, co nemůžu ani sežrat.
Pak jsem to zvíře už nechal být, jen k němu něco zamručel a natočil se k tomu hnědému vlkovi doufajíc, že mi prozradí, co to je za zvíře. Ale ptát jsem se samozřejmě nechtěl.

V

//Post bohužel zítra (platí i uMeinera)

Písmeno pro další dva dny je také počátečním písmenem ve jméně šedého vlka s bílým flekem přes oko, tmavšíma nohama až na jednu zadní, která je navíc bílá.

Složil jsem své tělo na břehu řeky tak, že mi přední tlapy lehce přečuhovaly přes břeh a lehce se přitom dotýkaly hladiny vody, ale sotva ji rozčeřily. Ale i přesto jsem cítil, že je voda chladná a nerad bych si v ní tlapy namočil... Ještě by mi upadly, to tak, potřebuju čtyři nohy k putování. Hlavu jsem naklonil nad vodu, abych mohl kontrolovat, zda se po mně nevrhne nějaká ta zubatá ryba, ale vypadalo to, že se všechny uložily ke spánku nebo neměly chuť na černobílého vlka, co by jim udělal mnohem horší věci než ony černobílému vlkovi.
Upřeně jsem se díval do vody a koutkem oka se snažil zhypnotizovat hnědého vlka, aby buď začal něco dělat nebo aby vypadnul z místa, které jsem si původně našel já sám. Jenže mi hypnóza nešla a vlk tam tedy zůstával i nadále. Chm..., zamručel jsem si tiše, položil hlavu na přední tlapy a přitom stále hypnotizoval černou hladinu s mým polovičním odrazem.
Pak můj zrak zaznamenal nějaký pohyb po mém boku. Otočil jsem tím směrem hlavu a všiml si, jak si to po břehu štráduje nějaké hnědozelené stvoření s velkým... Něco jako ulitou na zádech. Pochybovalo se to pomalu a vypadalo to trochu jako nějaká hnusná vrásčitá ještěrka. „He?“ vyhrkl jsem udiveně, zvedl se tomu stvoření a opatrně se k němu začalo přibližovat. Šlo dost pomalu a nijak mě nezaznamenalo, tak jsem se ho snažil trochu upozornit. Strčil jsem do jeho duté schránky na zádech tlapou. A nic. Tak prudčeji. A zase nic. Tak ještě prudčeji, až mě zabolela tlapa. A zvíře se najednou schovalo ve své schránce a zůstalo schované. „Co je tohle za blivajz?“ zeptal jsem se větru, ale mohlo to vyznít jako otázka pro hnědáka.

Tak mi vlk přeci jen potvrdil, že jsme se potkali. A dokonce to bylo i tady, což bylo trochu víc nedůležité, ale jako poznámka to posloužilo. Dokonce i rozvedl, kdo se tady nacházel. Respektive dokázal určit jen půlku přítomných a vlků. A to Coffina, protože na toho nejde jenom tak zapomenout, ušklíbl jsem se. Alespoň já na toho vlka jenom tak nezapomenu, protože mi přijde ještě rozdělenější, než byla má srst. Jednou mě obdivoval, jednou mi lhal a vysvětloval mi, že přes všechno miluju své sourozence a pak byl zase naštvaný... Ale to bylo tím, že jsem ho hlavně provokoval ohledně (ne)existence jeho bratra Whiskeyho. A od tý doby jsem ho nepotkal... Hm... Až ho potkám příště, tak už bude určitě větší než já. Silnější, ale zase ne hezčí, přemýšlel jsem nad tím šedým vlčkem od Medvědího jezera a až po dokonalé představě toho vlka tomu hnědému, co byl přítomný, prozradil alespoň jméno jiného hnědého, co se zde posledně také nacházel.
„To byl Taehyuk.“ Jen jsem netušil, zda jsem to jméno dobře vyslovil, protože jsem jeho jméno už dlouho neřekl - nebyla potřeba ho říkat. Jen vyslovení toho jména mi vybavilo vzhled toho vlka. Hlavně jeho jizvu a to odporně vyhlížející slepé oko. A ta představa oka mě donutila dost viditelně se oklepat zhnusením. Ale taky jsem se toho štítil, abych to dal na pravou míru... Bylo to nechutný.
„Zajímalo by mě, kde je tomu šedému vlčkovi konec... Třeba ho jeho přořízlá tlama přivedla do hrobu,“ začal jsem do řeky mumlat a zároveň tak mluvil sám se sebou.

L

„Taky si říkám,“ přitakal jsem beze zájmu, položil hlavu na bílou přední tlamu a na pár sekund opět zavřel oči, jako bych snad ještě pokoušel štěstí s usínáním. Ale nevedlo se - alespoň pár sekund - takže jsem oči otevřel a stočil zorničky k obloze, která se začala pozvolna projasňovat, ale také tmavla díky tomu, že přicházel večer. Jenže se k nám taky kradla zima a nebylo mi na té zemi zrovna příjemně. Slunce zem přes den neohřálo a zima za to rychle zem zchladila, takže mě brzy začala píchat do břicha a donutila mě tak postavit se a pokoušet vyvinout si nějaké to tělesné teplo alespoň drobnými pohyby. Hnědý vlk se mezitím odsunul dál ode mě k řece, kam ke všemu směřovaly i mé kroky, protože jsem měl žízeň. A hlad, ale nehodlal jsem před někým ukazovat své lovecké dovednosti. A navíc v té řece nebylo moc ryb, co bych chtěl chytat, spíše jsem se jim chtěl vyhnout. Alespoň od vyprávění Coffina jsem nějak vzal to, že v řece žijí ryby, co rády koušou zvědavé vlky a případné lovce a dělají tak z nich kořist.
Každopádně jsem risknul napití se z řeky, ale nelovil. Místo toho jsem se spíše zamyslel nad tím, že jsem zde docela dávno potkal Coffina, Taehyuka a ještě jednoho hnědého vlka. Krátce po jeho příchodu jsem však naštvaně odešel, takže jsem ho nepoznal, ale přeci jen jsem ho znal. „Poslyš...,“ zamumlal jsem k vlkovi a chtěl tak upoutat jeho pozornost.
„My dva jsme se už někdy viděli, že jo?“ zeptal jsem se, ale byl jsem si jistý, že ano. Chtěl jsem to pouze potvrdit. Navíc to nebylo nic důležitého, jen mě zajímalo, zda je má paměť stále dokonalá.

Moc dobře jsem věděl, že lžu, neměl jsem lhaní rád, ale tohle nebylo něco, co by jednomu mělo ublížit. Lhal jsem tím stylem, že jsem vlkům naznačoval "neptej se", protože jim do barvy mé srsti absolutně nic nebylo. A navíc mi přišlo nudné žít "to milosrdný Život mi dal možnost být tím, kým doopravdy jsem!" A hlavně nikomu absolutně nic nebylo do toho, proč jsem se rozhodl být černým a bílým přesně na půl. Obsahovalo to minulost a o minulosti jsem nikomu říkat nechtěl. Do toho nebylo absolutně nikomu nic!
Nijak na to nezareagoval, alespoň ne slovně. Minimálně na tu srst, okomentoval můj výběr slov a nejvíce ho zaujalo slovo "osobnost". „Jo... Jsem strašně rozdělenej... Půlka mě by chtěla běhat a nahánět vlčice a ta druhá by nejraději počítala ovečky... Přiklánim se k ovečkám,“ huhlal jsem s hlavou položenou na zemi. Což akorát potvrzovalo to o počítání oveček. Ale pravdou bylo, že jsem měl dobu, kdy jsem rád i běhal. Z území na území, na sever a na jih, z východu na západ... Ale nenaháněl jsem přitom vlčice nebo něco takového... Spíše jsem honil čas a soutěžil, zda stihnu projít všechna území před začátkem zimy nebo alespoň před koncem svého černobílého života.
Na mou otázku ten vlk odpověděl stejně, jako bych odpověděl já, kdyby se mě zeptal. Neřekl to přímo, jen mi potvrdil, že to jméno má. Super, mlaskl jsem si. Nepotřeboval jsem to jméno vlastně znát, takže jsem se dále neptal, jen jsem jeho odpověď nechal viset ve větru.

//Chvátám, chvátám, pardon

Má smysl zvedat se? Za chvíli je zase večer a než najdu další místo na spaní, tak..., zamýšlel jsem se opět nad otázkou života a smrti a došel k jednoduchému řešení - Nemá. Takže jsem zůstával i nadále rozvalený na svém černém boku a dával tak na obdiv převážně svou bílou stránku... A vlastně i povahově, na nějakou tu agresi jsem byl beztak unavený a zatím nebyl důvod vybalit to.
Čekal jsem, zda z vlka něco vypadne, třeba to, že se ptal na můj kožich a ne spánek, protože koho by také můj spánek zajímal? No rozhodně by to byla změna, kterou bych ocenil. Docela se mi zamlouvala představa, že bych měl rozbírat spaní, problémy s usínáním, sny a tyhle ty věci... Nebo ne. Sny si nepamatuji, takže by to byl krátký pokec, ušklíbl jsem se krátce a raději si vybíral nějakou tu lež o svém kožichu. Jakou použiji dnes? položil jsem si otázku, zhluboka se nadechl a začal vlkovi odpovídat ihned, jak mi objasnil jeho otázku. Předtím jsem však ještě zareagoval na to o živé mrtvole. „Já vím, dneska se snažím tvářit živě,“ zamrmlal jsem a na důkaz své aktivity jsem pohodil ocasem. Ano, furt žiju, ujistil jsem sebe samého.
„Částečně od narození, částečně to je stářím... Matka bílá, otec černý a rozděl ty barvy mezi tři vlčata... Bílej bratr, černá sestra a já jsem jako správnej prostředník schytal tuhle rozdvojenou osobnost... No a to zelený? Nejsem zrovna nejmladším vlkem a ani aktivním - jak můžeš vidět - prostě na mě roste mech... Soucítím s přírodou, jinak řečeno!“ rozmluvil jsem se a... Kecal jsem ve všech věcech, kromě barvy svého otce.
A znova jsem se pokusil pohnout, tentokrát to bylo zvednutí hlavy. Konečně jsem se tak mohl na vlka podívat z normalního úhlu a neměl ho zkresleného. „Hm... Máš jméno?“ zeptal jsem se... Třeba ho mít nemusel...