Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Očividně nic říct nechtěl, jelikož mlčel. Na jednu stranu to bylo dobře, protože to alespoň nebyl společník, co do mě hustil jednu zbytečnou informaci za druhou, ale na druhu stranu to znamenalo, že já jsem ten ukecanější. A to ke mně nesedělo. Vždy jsem se snažil komunikaci omezit na minimum, abych neplýtval dechem pro nic za nic a navíc na blbosti beze smyslu. Ale lepší minimální konverzace se smyslem než blekotání o ničem. Kdyby mluvil více, tak já stejně tak. Hůře se tak udržují informace a také zaznamenávají. Takže nakonec to bylo mnoho bodů pro Zrzka a pár stržených bodů za to, že ze mě udělal toho otravného ukecance, co jsem vždycky nenáviděl pro to, že moc kecal o blbostech. Skvělý. To nemělo žádnou chybu.
Ale povedlo se mi ho alespoň donutit říct tři slova, což byl docela úspěch, když jeden vzal v potaz to, jak mluví normálně. Vlastně normálně to jsou také ta tři slova plus mínus. Jasné bylo, že musím vybrat směr, který bude naprosto mimo společnost vlků a smeček, což znamenalo, že jediným možným směrem byl sever. O Smrti nejspíše nevěděl a já se tomu místu chtěl vyhnout, tak zkrátka stačilo nejít po paměti, ale občas prostě někam zabočit. „Fajn,“ odpověděl jsem. Mezitím jsem si i protáhl záda, vyklepal ze srsti poslední zbytky jehličí a vydal se za slabým pachem vody, který značil můj oblíbený potůček. A potůček byl na kraji lesa, což znamenalo, že stačí jíst stále na sever, projít planinu a dostat se do toho lesa plného jehličnatých stromů, stojících kamenů a Smrti. A vyhnout se těm kamenům a Smrti, jak jinak. Po vytvoření jakéhosi předběžného plánu už nic nebránilo v tom, abych vyšel. Koutkem oka jsem se před prvním krokem podíval na Zrzka. Pro mé... štěstí? Smůlu? Se díval mým směrem, což znamenalo, že se asi nebude dlouho zdržovat, než vyrazí také. „Nechci jít moc daleko... A ani k vlkům, tak nebudeš muset vyšilovat,“ zamumlal jsem s prvním krokem. Buď ho to uklidní nebo rozruší. To se uvidí...

//Západní Galtavar

Ležel jsem tam s hlavou lehce odvrácenou od Zrzka, oči lehce zavřené, ale to mě nutilo spát. Cítil jsem, že mě postupně přemáhá slabost, tak jsem oči pro jistotu otevřel. Okolí se nezměnilo. Stromy stále stály tam, kde stály před pár minutami, větve propouštěly minimum slunečního svitu a Zrzek ležel proti mě a dělil nás pouze pár mrtvých ryb a jehličí.
Snad i se zaujetím jsme očima sjížděl kmen jednoho stromu, pozoroval strukturu jeho kůry a přemýšlel, jak dlouho tam stojí a roste. Byla to hloupá myšlenka, ale stále bolela méně než jakákoli myšlenka o minulosti, rodině nebo o mně. Nevinná a hloupá, taková ta myšlenka na strom byla a takové myšlenky jsem potřeboval, pokud jsem nechtěl chodit po světě s hlavou sklopenou. Z myšlenek mě však vyrušilo kňučení, které jsem u dospělých vlků moc často nepotkával. Kňučneí má přivolat matku k hladovějícím potomkům... Ale když matka nepřijde, tak potomci ztratí důvod kňučet. Později jen vyčkávají, zda se matka vrátí nebo je nechala na pospas osudu. Kéž by mě osudu nechala, zatnul jsem zuby, dlouze vydechl a hlavu jsem natočil k Zrzkovi. „Chceš něco říct? Nebo ne?“ zeptal jsem se s ledovým klidem. Nemohl přece kňučet jenom tak pro nic za nic.
Stání a sezení mě nebavilo, ale ani ležení na kořenu – který jsem zrovna chytil – nebyl nejpříjemnější věcí na planetě. Nejdříve jsem se pokusil převalit na bok, ale o nic lepší to nebylo, akorát se mi na srst nalepilo pár kusů jehličí. Jediným řešením bylo zase vstát a oklepat se. „Nemůžu být tak dlouho na jednom místě... Potřebuju chodit,“ zamručel jsem po chvíli. Snažil jsem se v okolí zorientovat, najít nějaké záchytné body a naštěstí jich i pár bylo. Na sever Smrt, na západ jezero, kde jsem vždycky narazil na příliš mnoho vlků. Jih smečky... Všude smečky. A tam on nepůjde. Zbýval teda nějaký směr?

Kmitání zrzavých uší mě neustálo znervózňovalo. Jako by se snažil chytit každý zvuk okolí, ale přitom to kolem bylo tiché. Jenom já jsem vydával zvuky tím, že jsem neustále otevíral tlamu a odpovídal mu na jeho otázky, což tvořilo další a další otázky na mou maličkost. Na tu poslední otázku už však námitku neměl. Že by si odpověděl? napadlo mě. Přeměřil jsem si vlčka pohledem, ale nepřišlo mi, že by nějak změnil svůj výraz nebo polohu. Pokud si odpověděl, tak musel pochopit, že i když nejspíše nejsem jiný než ostatní, tak nejsem vhodným společníkem nebo někým, s kým by druhý chtěl být déle, než je tomu zapotřebí. Ale on zůstával. Takže si musel odpovědět buď špatně, bál se odejít nebo jenom lhal sám sobě o tom, co je ten vlk předním zač. Vyhánět jsem ho však nechtěl. Nechal jsem ho být. Zatím neudělal nic, co by mě nutilo odejít nebo ho od sebe odehnat. To byla jeho výhoda – málo mluvil, málo chyb dělal, řečí těla toho moc vlk nenaznačí, hlavně v leže, když jenom stříhá ušima.
Pohled na mé nohy mě nutil přemýšlet nad tím, jaké bylo dívat se dolů a vidět dvě černé nohy. Teď jsem se díval dolů a viděl černou, bílou a zelenou. Černá noha s bílými a zelenými žilkami. Bílá noha s černými a zelenými žilkami. Udělal jsem to schválně, chtěl jsem to a přesto mi stále přišlo, že to ke mně nepasuje, i když svým způsobem ano. Černá a bílá tvořila šedou, což byla barva neutrální, pokud jeden vzal v potaz, že černá je zlá a bílá hodná. Ale přesto jsem více zlý, dokončil jsem svou myšlenku. Černá barva mi ovládala srdce a duši a to Život spravit nedokázal. A vlastně nikdo to nedokázal. Bylo tedy mé rozhodnutí správné? Kdo ví. Po více jak roce jsem o tom začal pochybovat. A štvalo mě to.
Ani na samotu už Zrzek nereagoval. Proč je tak otravný říkat mu Zrzek? To slovo zní divně v hlavě, natož na jazyku... Musí mít jméno, jenom se ho stydí říkat nebo má snad podobný problém jako já? Má stejně idiotský jména? odpovědět jsem si však nedokázal. Pokusil jsem se to tedy ignorovat, protože to bylo nejlepší. Místo toho jsem se věnoval tomu, že vlk mi už očividně neměl co říct, ale mně se odcházet nechtělo. Neměl jsem nic na práci, cesta má také nikam nevedla, takže se mé tělo opět svezlo na zem. Nejdříve jsem se protáhl, ale pak si položil hlavu na tlapy a zavřel oči, abych si odpočinul. Spát se mi ale nechtělo.

Přišlo mi, že mi celý život všichni pouze pokládali otázky, na které jsem neuměl odpovědět. Na mnoho jsem také odpovědět nechtěl, ale tohle byla ta první možnost v pokládání otázek a jejich zodpovídání. Po dlouhé době jsem sklopil zrak zklamáním a hanbou zároveň. Dříve jsem se na vlky odmítal dívat, protože jsem se nenáviděl za to, jak jsem vypadal, kým jsem byl, jak jsem se jmenoval, jak jsem se choval a prostě celkově. Bylo hanbou nosit černou srst, zelené oči, vystavovat své natržené ucho a jizvu pod okem. A nejhorší bylo říct, že mé jméno zní Meinere. Poslouchal jsem, jak je to jméno vyslovováno, jako kdyby bylo hadím jedem a samotný pohled na mou osobu, jako dívání se na mršinu, která ležela na přímém slunci mnoho dní. „Asi se prostě jen dívej. Nic víc asi není potřeba,“ odpověděl jsem spíše zemi než vlkovi. Problémem bylo, že na mě mohl mít zkreslené myšlení, protože ještě před chvílí jsem byl vlkem, který byl... Byl. Který cítil hřejivý pocit vůči někomu. Takový pocit, který nikdy nezažil a nemyslel si, že ho někdy i pozná. Bylo to jiné, než vnímání Vločky. To byla vlčice, která prostě byla a snad mě i donutila, abych jí kamarádkou nazval. Ale možná to také bylo tím, že viděla mnoho věcí. Viděla, jak se ze mě smyla má čerň, věděla, že to chci udělat, slyšela moc věcí, viděla, jak jsem se pokusil zabít vlče, protože chtělo vzít to, co bylo mé. Bylo hladové, slabé, ale já mu stejně ublížil, protože podle mého to bylo správné. Zničit slabšího, aby silnější mohl žít. A přesto, že jsem si myslel toto, tak jsem lovil pro jiné a ani to nebral jako dluh. Lovil jsem pro své sourozence, matku a sám hladověl. Lovil jsem pro Zrzka, aniž bych po něm něco chtěl na oplátku... Proč? Co to bylo za pocit? ptal jsem se dokola a také jsem to dělal. Můj mozek to nebral a tělo stejně tak. Ne všechno, co pro mě bylo neznámé, bylo dobré – tohle se mi nelíbilo.
Proč mi stále pokládal otázky? Když jsem mu já nějakou položil, tak mi neodpověděl. Minimálně ne tak, aby mě tím uspokojil. Ale to samé dělám já s tím rozdílem, že se nezadrhávám a mluvím více, ač stejně nepřímo, zamračil jsem se. Nevěděl jsem, zda se mi více příčí to, že on neodpovídá přímo nebo to, že to dělám já. Ale samota. Jak se dala popsat? Jako něco, kdy vlk stojí kdekoli, ale v jeho dohledu nikdo není. Anebo jako to, když vlk stojí uprostřed smečky, ale je pro ně vzduchem. A také jako vědomí, že kdyby zmizel, tak nikdo strádat nebude, protože nezná vlka, jenž by ho hledal, chtěl potkávat a toužil po něm. Vždy jsem byl ten třetí vlk. Mnohokrát tím druhým a zažil jsem dlouhé měsíce, kdy jsem byl tím prvním. Být jedním z těch třech se dá překonat, ale být dvěma z nich je bolestivé i pro ledajakého samotáře. In on musí strádat, napadlo mě. Na pár sekund jsem k němu zvedl zrak, ale rychle jsem s ním ucuknul, zadíval se na kůru jednoho dřevěného velikána a odmítal od něho odpoutat zrak. „Protože jsem nikdy nepotkal vlka, co by byl ochoten se mnou zůstat.“ Tak zněla má odpověď. Nikdo takový neexistoval. I Vločka odešla. Musel jsem však sám sobě položit otázku: Potřebuješ vůbec takového vlka? Ale rázem jsem na ni odpověděl: Nevím, protože jsem nikdy takového vlka nepotkal.

Nerad jsem mluvil o vážnějších tématech. Nebo jakkoli záživnějších, ale zároveň jsem nerad blábolil o ničem. Raději jsem mluvil o nepotřebných věcech, které někoho zajímali, ale mně ne. Mohl jsem o tom tedy mluvit, ale později se netrápit nad tím, co jsem řekl omylem navíc a nemohl jsem litovat. Občas jsem však o vážnějších tématech s někým mluvil, i když nerad. A... Ještě méně radši jsem mluvil o tématech, která se týkala mě. Myslel jsem si, že to vlci později použijí proti mně, že pokud poznají moje slabosti, tak zmizí moje šance na přežití v tomhle světě. A mé slabiny znala Laura, která toho využila k tomu, aby mě z tohoto světa sprovodila, ač neúspěšně– prozatím. Zrzkovi jsem odpovědět nemohl, alespoň ně nijak lehce, protože to nešlo. Byl jsem jiný? Vzhledově určitě. Smýšlením? Možná. Svou existencí? Ne, byl jsem stejný jako ostatní. „Na to si odpověz sám, já nevím,“ odpověděl jsem mu nakonec, protože tohle byla otázka, na kterou jeden odpovědět nemohl. Kdybych řekl jo, tak v čem bych byl jiný? Na čem bych svou lež postavil? A kdybych řekl ne, tak co? Prohlásil bych tím, že jsem stejná nicka jako ostatní.
Takže jsem ho nechal rozhodnout se. Bylo to na něm. Chvíli mi přišlo, že mu snad záleží na tom, co odpovím, ale ta myšlenka byla ihned zavrhnuta. Spíše to chtěl jenom pouze vědět a vyhodnotit si, zda jsem stejný parchant jako všichni ostatní. Jako na jednoho z mála vlků jsem se na tohohle mohl koukat z výšky, ale to bylo vlastně jen kvůli tomu, že byl stále na zemi a to musel být každej menší než já. Stejně je to divné dívat se dolů. Jako se koukat na vlče a myslet si, že jsem opět někým víc... Chytřejší, větší, zkušenější. Nelíbí se mi to, otřásl jsem se nad tím pomyšlením. Ne... Nelíbilo se mi to, ale říct mu, ať si stoupne, by bylo určitě stejně marné, jako zeptat se na jméno.
Nad otázkou samoty však opět přišla dlouhá odmlka. Nevyrůstal jsem ve smečce, ale pouze s matkou, bratrem a sestrou, což samo zapříčinilo to, že jsem si nikdy nezvykl na neustálou společnost vlků, kteří nesdíleli stejnou krev. Ale i mezi svou rodinnou jsem se cítil vždycky sám, protože jsem nebyl jako oni. Ani trochu. Za všechno však mohl otec, který byl podle Nata mrtvý a Laurencie mě odmítala mít ráda. Laura byla s Delivenem a já... Já byl sám. Vztahy jsem si nedokázal vypěstovat nikdy. I když jsem s vlky už dlouho, tak jsem stále sám. „Vím, co je to být sám,“ zašeptal jsem k němu nakonec. On to znal také. Jak toho pocitu docílil? Bez rodiny? Odstrkován? Nebo to bral psychicky jako já?

Nechápal jsem a netušil jsem, co se stalo. Jako, kdybych měl v hlavě na nějakou dobu otravného brouka, co se mě pokoušel přinutit být milý k cizím vlkům. Ale teď byl brouk z hlavy pryč a zda to bylo dobře nebo ne. Sám jsem se sebou byl spokojený, zda ostatní, to už bylo diskutabilní. Ale Meinere, co má rád, není Meinere... Meinere nemá rád... A Meinera nikdo nemá rád. Očividně jsem se musel kompletně probrat do své "normální" povahy tím, že jsem opět začal urážet sám sebe stylem, jako to dělávala matka. Musel jsem se podcenit, dokázat si, že nejsem nikdo a nikdo mě nemá rád. Určitě jsem uspěl. Hřejivý pocit v srdci, který způsobovala zrzkova přítomnost byl fuč, přišel chlad.
U Zrzka jsem si však větší změny nevšiml. Že bych toho brouka měl v hlavě zase jenom já? Přišlo krátké pomatení smyslů? Nebo snad za to mohl on sám. Třeba jo. Magie jsou mocné a dokáží pomotat hlavu, proč se tomu tak nemohlo stát i v jeho případě? Nic nehrálo proti mé myšlence a ani pro. Možné mohlo být všechno. Položil mi dohromady tři koktavé otázky, což byl asi jeho vrchol. „Já jsem takový, ty jsi makový, mohl bych ti položit stejnou otázku,“ odpověděl jsem na tu první. A nebyla to pravda? To, co jsem si prožil, udělalo své. Nebylo tomu i tak u něho? Nebo byl takový už od narození? Druhá otázka šla už krapet mimo mě. Neznal jsem nikoho, kdo by se mě bál, tudíž jeho strach ze mě byl neoprávněný... Až na naše setkání. „Protože o mně smýšlíš špatně.“ Tak nějak zněla odpověď na jeho druhou otázku, ale na třetí si musel krapet déle počkat. Protože jsem v hlavě už neměl brouka, necítil se v jeho společnosti lépe než o samotě nebo s Vločkou, tak jsem neměl důvod zůstávat. Ale tak nějak mi přišlo, že jsem ho dostal na svědomí. Posledně to byl Coffin... A s tim jsem selhal. Pak ta vlčata v horách. To jedno je asi mrtvé, kdo ví. A teď on? Co s tim mám dělat? Možná jsem jenom všechno viděl jinak, než to bylo. „Já nezůstávám nikde. Nikdy. S nikým. Jsem sám, chápej...,“ zalhal jsem mu. Svým způsobem. Dokud jsem byl živý, tak jsem teoreticky nikdy nebyl sám. Protože i po více jak roce jsem se stále cítil, jako kdybych viděl dvě kráčející těla vedle sebe. A dokonce spolu mluvila. ač pouze v hlavě.

S novým dnem muselo očividně přijít i mé prozření. Pokud se to tak dalo nazvat. Spíše to bylo dlouhé hledění na zrzka a pomalé uvědomování si, že ten vlk není úžasný, ale spíše zvláštní. Nebyl ani nádherný, byl podvyživený, srst měl moc křiklavou, oči ještě křiklavější k té srsti a neuvěřitelně vyhublý, že se v tom dokázal vyrovnat i Smrti samotné. A možná i povahou. Nebyl jenom jiný, ale hlavně naprosto povahově nenormální a možná trochu inteligenčně na úrovni prosté vlčice. Ale přesto, že jsem tohle musel vědět, tu teď jsem stále s ním. Chytil jsem pro něho bez jediné námitky dvě ryby a dokonce se i zavázal tomu, že ho ochráním, pokud se něco podělá. Není to vtipný? Neudělal bych to ani pro vlastní rodinu, natož pro cizího vlka, co není schopen říct mi jeho jméno, zamračil jsem se na něho, podezíravě si ho prohlédl, ale před větší reakcí jsem raději dojedl jídlo, které jsem si chytil pro něho. Hlupáku... Nikdy ti to neoplatí, jenom ses zase nechal využívat! okřikl jsem se, zatnul co nejsilněji zuby, až jsem čekal, že je pod tím tlakem rozdrtím, ale naštěstí se tomu nestalo.
Odstrčil jsem od sebe zbytek ryby, přešla mě na ni chuť. Místo toho jsem se zvedl ze země, protáhl si záda, neutrálním pohledem se podíval na zrzavé něco, co se válelo na zemi a kňučelo. Měl by se sebrat... Alespoň se naučit lovit.

Sám netuším, proč s tebou zůstávám. Ale jsem tu, protože se mi to líbí, i když jsi divný. Je to stejně nevysvětlitelný jako je život a smrt. A Život a Smrt. Mohl jsem říct něco takového, alek čemu by bylo, kdybych to řekl? Buď by má slova nepochopil nebo by to snad na něho bylo moc informací. Pro něho asi podstatné bylo vědět, že s ním zkrátka chci být, protože nesnesu představu, že by měl být s někým jiným než se mnou. Ale to říct nemohu. Měl by mě totiž za hlupáka a já v jeho očích nechtěl být hlupákem, nýbrž vlkem, u kterého mohl vědět, že mu neublíží, ale pomůže, podrží ho a ochrání ho před těmi, kteří by se pokusili ublížit mu. To však také nemohu říct... Jak mu tedy mohu odpovědět? Mezera mezi mou odpovědí a jeho otázkou se postupně díky mému mlčení prohloubila, až to ticho bylo trapné. Raději jsem čumák schoval do ryby, sežral kousek jejího masa a až poté, co jsem si olízl čumák, jsem zrzkovi odpověděl. „Nevím,“ zalhal jsem mu nakonec. Asi to bylo nejlepší. Přiznat se, že s ním chci být, bylo trapné. Rozvíjet svou odpověď by bylo hloupé a... Milostná lež občas byla tím nejlepším řešením, který jeden mohl vybrat. Asi se mi zkrátka líbí s tebou být, dodal jsem málem nakonec, ale udržel jsem to ve své hlavě a dokonce to dokázal dokopat někam do temných koutů své mysli a doufal, že to již nikdy nevytáhnu. Jenže... Já si pamatuji, povzdechl jsem.

Čím déle jsem sledoval tu zem, tím více mě lákalo to, abych si do ní lehl, položil si hlavu na tlapy, zavřel oči a usnul. Ale přemáhal jsem se. Hlavě se spát na rozdíl od těla nechtělo. A hlava měla být silnější. Vydrž. Chvíli, pak od tebe stejně zrzek uteče a ty budeš moct spát. Sice s naštváním na sebe samého, že si ho nechal utéct, ale budeš moct spát, uklidňoval jsem se. Moc mi to však nepomáhalo. Představa, že zase budu sám, byla... Je to celý můj život. Bylo mi předurčeno, abych byl sám, ale když jeden potká vlky, jako je třeba on, tak je mnohem těžší přijmout svůj osud samotáře.
Zase promluvil. Ne, že by mluvil moc, spíše méně než já sám a já toho mnohokrát moc nenamluvil. Moje? Slyšel jsem ho dobře? Asi jo. Daroval mi tu rybu, protože... Netušil jsem, proč mi ji dal, ale nechtěl jsem se s ním hádat. Hlavně poté, co černý čumák ke mně přisunul potravu blíže. S povzdechem se se svezl na zem, přisunul rybu blíže k sobě a poměrně dost dlouho jsem přemýšlel nad tím, zda se do ryby pustit rychle nebo pomalu a vychutnat si její chuť.
Druhá možnost vyhrála. Pokoušel jsem se vyhnout vnitřnostem, větším kostem a ploutvím. Zrzek mi svým koktáním položil další otázku, na kterou šlo odpovědět pouze jedním slovem. I když jsem měl tvář předtím po celou dobu kamennou, ale v očích jakousi slabost k zrkovi, tak můj tón hlasu byl pro tu chvíli jiný. Spíše hřejivý. „Zůstanu,“ pokusil jsem se k tomu usmát, ale jakýkoli úsměv kromě toho posměšného ke mně nebyl přirozený.

Očekával jsem stejný výjev jako předtím. Zrzek, který se vrhá po rybě hlava nelhava, kost nekost. Ale nebylo tomu tak. Ryba padla na zem před jeho nohy, trochu její krve zaplavilo okolní jehličí, ale nic víc. Zrzek se jí ani nedotkl. Ani se na to jídlo nepodíval, pouze znovu poděkoval, ale nic víc. Štve ho, že je to znovu ryba? ptal jsem se sebe samého. Pro jeho smůlu jsem nic jiného zrovna lovit neuměl a nic jiného jsem sám nežral, takže jsem ani neměl potřebu zdokonalovat se v lovu jiných zvířat. A v tomhle prostředí ani nic jiného chytat nešlo, musel bych tedy jít kdo ví kam, abych něco chytil. Jenže to by znamenalo, že bych se musel více zdržet a riskoval bych ztrátu zrzka nebo přítomnost cizince. A to nepotřebuju. Ale jestli tu rybu nebude chtít... Asi budu muset jít lovit jinam, povzdechl jsem si utrápeně, na chvíli se zase posadil kousek od zrzka, sklopil lehce hlavu únavou k zemi a přizavřel oči. Snažil jsem se však neusnout, protože kdo ví, kdy bych se probudil.
„Jez,“ pobídl jsem zrzka už slabším a tiším hlasem. Chtěl rybu, tak ji měl, ale žrát nechtěl. To bylo krapet zklamání. A moc zbytečných pohybů, které jsem pro to vykonal. „Nebo to nech ležet,“ dodal jsem tišeji po chvíli. Konec konců to bylo i jedno. Kdyby nechtěl, tak ta ryba mohla skončit v mém žaludku. Jenže můj hlad nebyl takový jako jeho. Do určité míry mi byl hlad i příjemný a tohle ještě byla ta hladina, kdy jsem byl schopný to trpět.

Snažil jsem se na něho dívat tím pohledem, kterým jsem se na něho díval před chvílí, kdy jsem viděl pouze zajímavě zbarveného vlka s neuvěřitelně krásnýma očima. Teď jsem viděl ty nedostatky, jako třeba jeho povislou kůži a to podivínské chování, které mi přišlo každou chvíli horší a horší. Přesto jsem na něho koukal jinak než na ostatní vlky. Trochu s lítostí, trochu se zájmem, snad i s porozuměním, ale hlavně se zalíbením. Udělal bych cokoli, abych přestal vidět ty nedostatky. Po tom prohlášení jsem stiskl zuby, zaryl drápy do ledové země pokryté jehličím a moc dobře věděl, že tohle se mi nepodaří. Nemohl jsem měnit vlky, neuměl jsem to a ani jsem svým způsobem nechtěl. Ten vlk byl takový, jaký byl. Možná bezejmenný, pološílený, vyhladovělý, ale byl... Byl to on. Nepotřebuji, aby se otevřel nebo změnil. Jen... Aby se mě neštítil, polkl jsem svou prosbu, sklopil posmutněle zrak, protože jsem věděl, že tomu tak nebude. Musel jsem pro něho být strašákem, ničím víc. Ale přesto neutekl, i když měl možnost. Vlastně ne. Byl vyhladovělý, daleko by neutekl... Myšlení mě bolelo, jelikož jsem myslel proti sobě. Ale jinak to nešlo.
Jeho koktavý dík se k mým uším donesl, ale nezareagoval jsem. Nenáviděl jsem nepoděkování, ale neuměl jsem na to reagovat, když to náhodou někdo vyslovit. Jak je to slovo, co na to ostatní říkají? Ani to jsem neznal. Bylo to něco s díkem nebo tak. Netuším.
Rozhodl jsem se držet svůj zrak u země. Čekal jsem, zda bude chtít vlk odpočívat nebo hledat to, za čím se tak honil, ale on místo toho vykoktal další nepřímou prosbu. Stále má hlad. Jak dlouho nejedl? ptal jsem se sebe samého, když se můj zadek pomalu zvedal ze země. „Počkej tu, za chvíli se vrátím s další... pokud uspěji,“ pověděl jsem, otočil se a šel zase tou cestou, kterou jsem k němu přišel.
Možná mě přepadla únava nebo jsem se nedokázal soustředit, ale ryba pro tentokrát byla o něco menší a trvalo mi déle, než jsem ji chytil. Také jsem k tomu musel využít kapku magie s tím, že jsem z kamení vytvořil na části řeky něco jako rybník, kde se ryba dala lépe chytit. Možná bych měl chytit i pro sebe, ale... To počká, zamítl jsem svůj kručející žaludek a raději jsem se šel vrátit k zrzkovi. On to jídlo potřeboval víc.

Ještě nikdy jsem neviděl vlka, co by se vrhnul po jídle takovým způsobem, jako se po něm vrhnul zrzek. Pro jistotu jsem od něho poodstoupil ještě o dva kroky, pomalu klesl zadkem k zemi, abych si alespoň na chvíli odpočinul a přitom jsem nedokázal odtrhnout zrak od toho, jakým způsobem ten vlk jedl. Zajímalo mě, co se mu honí hlavou, i když to mohlo být i zřejmé. Ale kdo ví, třeba to nemuselo být tak prosté, jak se na první pohled mohlo zdát.
Vlk, který očividně dlouho nejedl. A potravu mu ulovil vlk, který prakticky celý život chová pro podobné, jako je on sám. Vždycky lovím, ale nic za to nemám. Ani hloupý dík, každý mě bere jako samozřejmost, která udělá vše, co je řečeno, zavzpomínal jsem si na dobu, kdy jsem byl ještě podstatně menší a tohle všechno dělal pro to, aby mě matka měla ráda. Nebo abych slyšel dík od svých sourozenců. A nepovedlo se ani jedno. To samé udělal i zrzek. Nepoděkoval, nijak nereagoval a ani mě za to neměl raději. Jenže mně to nevadilo. Stačil mi fakt, že žere, že alespoň na chvíli ta ryba usmíří jeho žaludek a třeba bude alespoň někde hluboko cítit vděk k vlkovi, který pro něho potravu ulovil, aniž by sám něco z toho mála chtěl.
Musel jsem se však na vlka dívat s jakousi... Rezervou. Oproti jeho předešlým reakcím na mě a jeho chování mi tohle přišlo už krapet odpuzující. Nezamezilo to však tomu, abych s vlkem nechtěl být. Stále jsem to nutkání a potřebu měl. Proto jsem neodcházel a místo toho jsem čekal, zda něco řekne nebo provede. Ale nezdálo se, že něco udělá. Bohužel.

Ještě tam je. Jeho zrzavá srst se nedala přehlédnout a to bylo svým způsobem dobře. Mohl jsem ho lehce najít, ale stejně tak snadno si ho mohl všimnout i jiný pitomec, co ho mohl obtěžovat podobně, jako jsem to měl původně v plánu já. Každým krokem jsem mu byl blíže, srdce mi tlouklo rychleji, ale na sekundu se zastavilo, když jsem si všiml jeho výhružného vycenění bělostných tesáků. Zastavil jsem se, naklonil nechápavě a trochu zklamaně hlavu do strany a myslel jsem si, že i rybu odhodím na zem a půjdu si po svých, když mu takto očividně můj návrat nevyhovuje. Nemáš důvod bát se, chtěl jsem říct, ale rozmyslel jsem si to ve chvíli, kdy se ke mně pomalu začal plazit.
Předklonil jsem se, odložil rybu kousek před sebe a raději udělal dva kroky od ryby dozadu, aby věděl, že je to pouze pro něho, ač mě také sužoval hlad. Jenže já to dokázal vydržet, nevypadal jsem jako kost a kůže, což on ano. Kdy naposledy jedl? napadlo mě, ale odpovědět jsem si nedokázal. A také jsem věděl, že mi neodpoví ani on sám.
„Dobrou chuť,“ popřál jsem mu však ze slušnosti, i když jsem k ní nebyl vychován a nikdy jsem to ani nikomu nepřál. Ale jemu jo. Jenom tak se mi totiž do toho zachtělo.

//Toto říkáš člověku, co tu sám neustále zdržuje? Nevadí :D :)

Jeho povislá kůže sama volala po jídle, ale zatím jsem to ignoroval s obhajobou, že je to třeba ten typ, co prostě žere naprosto minimálně a jeho vyhublost mu postačuje. Jenže tenhle vlk mě o jídlo požádal. Možná to spíše přikázal, ale sejde na tom? ptal jsem se sebe samého a odpověď byla jasná. I kdyby mi to přikázal pod výhrůžkou smrti, tak bych to pro něho udělal. Ne kvůli strachu ze smrti – pochyboval jsem, že by mi dokázal ublížit –, ale kvůli tomu, že to byl zkrátka on a navíc to potřeboval. Proč mu nepomoct s naplněním břicha, což byla jedna moc důležitá potřeba života? Navíc mi jeho pomalé hroucení trhalo srdce. „Počkej tu. Nějaké jídlo přinesu,“ vykoktal jsem ze sebe a opatrně poodstoupil od vlka. Chtěl jsem jít co nejrychleji k řece, abych něco chytil a následně se ihned vrátit, ale bál jsem se, že mi uteče, než se vrátím. Nebo že se k němu někdo připlete, že se něco stane nebo tak. Čím rychleji půjdu, tím menší pravděpodobnost je! Párkrát jsem sebou cuknul, než jsem se odhodlal k chůzi, ale nakonec se tomu tak stalo.
Vyběhl jsem směrem, kde byla řeka od které jsme přišli. Mnohokrát jsem z ní už chytil oběd, proč by se to nemohlo povést znovu? Byl jsem si tim naprosto jistý. Několikrát jsem se musel ohlédnout, zda se někdo neblíží, ale žádný pach jsem nezachytil, nikoho jsem neviděl a ani stopy jsem nespatřil. Ale to neznamená, že nemám pospíchat!
V chytání ryb jsem byl zkušený. Miloval jsem rybinu, neživil jsem se ničím jiným a nevadilo mi to. Nevadila mi ta slizkost, to mrskání v tlamě, šupiny, ani mnoho malých kostiček. Šlo prostě jen o zvyk a zkušenosti. A zkušeností jsem měl dostatek, proto jsem se nijak nedivil, že se do chvíle už jedna ryba mrskala v mé tlamě. V noci jsou méně ostražité, zazubil jsem se i přesto, že se mi ta věc mrskala v tlamě. Zpátky k zrzkovi, pobídl jsem se myšlenkou, otočil své kroky a vracel se hlouběji do lesa tam, kde jsem ho nechal. Snad tam je.

//Nechtěl se mi psát přechod k řece a zase sem, takže byl Meinere tak nějak na hranicích území.