Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Řeka Mahtaë

Slabý vítr ke mně donesl pouze sůl a vlhko. Necítil jsem žádné velké množství vlk, vlastně jen jednoho a pár slábnoucích pachů někoho, kdo už musel být dávno pryč, což bylo více než dobré. Sice by to chtělo o vlka méně, ale to se dá přežít, pokýval jsem si zlehka hlavou ze strany na stranu a nepřestával pochodovat přes pláž. Nevím, jak daleko jsem chtěl dojít, takže jsem zkrátka jenom šel s tím, že třeba něco upoutá na chvilku mou pozornost a zastavím se, abych to letmo prozkoumal nebo tak.
Ze zkušenosti jsem si dával pozor na to, kam a na co šlapu. Bylo tu mnoho krabů, ostré mušličky a někdy i lejno od racka, co poletoval po obloze. Jestli se mi to vykálí na hlavu, tak budu asi dost naštvaný, zavrčel jsem si, zvedl hlavu, abych zkontroloval, kde se nachází nějaký racek, abych ho případně upozornil, že vykálení se mně na hlavu by byla poslední věc, co by ve svém zbytečném životě udělal. Ale racek ani jeden... Možná na ně bylo chladno. Ale to je fuk, důležité je, že zde nejsou. Na ničem jiném nezáleželo.
Žádné upoutání pozornosti dlouho nepřicházelo, až pak jsem si kousek od vody všiml hubeného fleku černé barvy, který tam jenom tak stál. He? naklonil jsem zlehka hlavu do strany, rozhlédl se kolem sebe a nakonec s tichým zamručením na náznak zamyšlenosti vykročil k černému fleku, který se postupně zformoval do fleku v podobě vlčice, kterou jsem taky neviděl zrovna poprvé. Něco držela pod tlapou. Něco rudé barvy. „Baví tě to stání bez cíle?“ zeptal jsem se rovnou s přeskočením pozdravu.

//Západní louky

Jít přes louky bylo v pohodě. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem měl překročit řeku. Chlad, voda a vlk... To se mi ani trošku nelíbí, stiskl jsem zuby a přitom dlouze vydechl čumákem. Zkoumal jsem pomalou hladinu té řeky kousek od svého cíle a přitom přemýšlel, jak to překročím suchou nohou. Hádal jsem, že to nepůjde, ale zase jsem mohl rovnou něco chytiti, když jsem u té vody. „Takže nejdříve oběd a poté překroč řeku,“ poručil jsem si, zhluboka se nadechl a rovnou se pustil do práce, která alespoň v prvním bodu nezněla tak špatně. Pro jídlo bych totiž i zabíjel nebo vstoupil do chladné řeky.
Vybral jsem si, že tentokrát vstoupím do řeky a zabíjet budu příště. Nohy jsem měl ve vodě asi po kolena, málem mi leknutím upadly, ale zvládl jsem to a nasadil stejnou techniku jako jindy. Čekal jsem, kdy si ryby začnou myslet, že pro ně nejsem nebezpečí, připlují blíže a následně se po nich co nejrychleji oženu svýma zubama, aniž by ten slizký tvoreček něco postřehl.
A i tentokrát byla má technika úspěšná a do necelých deseti minut jsem sice necítil nohy, ale za to jsem cítil vodu ve své tlamě a mrskající se šupiny a ploutve v mé tlamě. Ušetřil jsem té malé mokré mrše trápení, zakousl ji, stejně rychle ji sežral a poté začal přemýšlet, jak řeku vlk překročí.
Pomocí magie, samozřejmě! uchechtl jsem se a usadil se na zem. Už jsem to jednou udělal a tentokrát také. Začal jsem se soustředit na to, aby přede mnou vyrostl tak akorát tlustý kmen stromu a následně se překlopil přes řeku, abych mohl přejít. Ani jsem necítil, že by mi to ubralo velké množství energie. Spíše taková střední únava, která mi dovolila s krátkodobou hrdostí přejít řeku na druhou stranu.
Poté kmen zmizel v zemi a já zmizel na pláži.

//Přímořské pláně

// Jezero Na'vi (přes Ageron bez vstupu do akce)

Už po pár krocích jsem si řekl, že bych mohl znova risknout cestu k moři. Sice jsem tam minule potkal bandu tupých vlků - nebo respektive oni potkali mně a začali tam tyranizovat tu šedou vlčici - ale moře bylo moře. Pobřeží bylo dlouhé, takže určitě existuje možnost, že si najdu klidný plácek, kde nikdo nebude otravovat, kde bude klídek, moře, pár racků, chladný a navíc slaný vzduch a ten písek, co budu mít zase mezi tlapama a v srsti. Ale to se vymeje. A ten písek zase velkej bordel nenadělá. Nebo aspoň není tolik viditelnej jako bahno. Otřásl jsem se jen při pomyšlení, že bych měl ve své srsti nalepené bahno. Bylo to odporný, hnusný a prostě... Brr a fuj. Kdo měl tu srst pořád mýt? A hlavně v tomhle počasí?! Však byla už pomalu zima!
No a vlastně bude hůř. Sníh... Ale... Zase bude o pár tuláků méně, ušklíbl jsem se a tiše doufal, že pár tuláků přijde kvůli své neschopnosti postarat se o vlastní krk o život. Že je navždycky pohřbí sníh nebo je sežerou krkavci a havrani. Jenom, aby tu nikde nehnili, to by pěkné nebylo.
Šlapal jsem nadále přes louku, která byla vždycky na jaře a v létě plná barevných květin a včel, proto jsem byl rád, že je tu tentokrát mrtvo, jelikož jsem nestál o šlápnutí na nějaký hmyz nebo rovnou, že by mě nějaká ta žlutočerná létavá mrcha bodla.

//Řeka Mahtaë

Ani rybička. Ani pitomý potěr, co by se dal sežrat, to jezírko neobsahovalo. Podivuhodně... Ale přeci musí existovat ryba, co by dokázala žít v takovém mrazu... A jestli jo, tak ať koupá pěkně rychle ukázat ploutev! přikázal jsem se zvednutím čumáku k obloze. Měl jsem hlad... Proč se nějaká rybička prostě neobětovala pro zaplnění mého žaludku? To byly ty ryby takoví sobci? Tse! odsekl jsem si hrubě, protestně se posadil k jezírku zády, obmotal ocas kolem tlap, čumák měl stále zabodnutý do vzduchu a tváře lehce nafouklé na důkaz toho, že jsem byl uražený, co se jídla týče.
Clawdia si sežrala zajíce, co původně ulovila pro mě a to mě zase donutilo klít proti sobě ve druhé osobě. Kdybys nebyl vybíravej, tak máš plnej žaludek a netrápíš se tu, že ti ryba nechce darovat kousek svého masa... Dříve si žral, co bylo a teď? Tuláctví tě rozmazlilo! vrčel jsem sám na sebe. Což byla docela ironie, že mě rozmazlila samota a tuláctví, ale sedělo to. Dříve jsem se musel dělit, takže si nyní užívám to, že to, co ulovím, je moje a nikoho jiného.
Po jídle se kupodivu rozhodla Clawdia odejít. Jak taky jinak... kdo by stál o mou společnost déle než je nutné a vyžaduje to jeho potřeba? „Jo, jo... Třeba někdy,“ zahuhňal jsem si stále uražený a čekal, dokud Clawdia nezmizí. Pak jsem čekal už jen pár minut a nakonec se vydal někam k jihu, protože na severu mi byla od těch hor větší zima, než se mi líbilo.

//Západní louky (přes Ageron - do akce nechci vstupovat)

Počet zúčastněných: 35 hráčů
Písmena v pořadí: M, N, O, E, I, Z, H, L, P, V

Pořadí: ZDE

Odměny:
Účast: 50 drahokamů + 3 křišťály
Účast ve všech deseti dnech: 10 mušliček
1. místo: 15 křišťálů + 1 hvězdička do libovolné magie
2. místo: 10 křišťálů + 1 hvězdička do libovolné magie
3. místo: 10 křišťálů + 1 hvězdička do libovolné vlastnosti
250+ bodů: 50 květin

Tímto gratuluji vítězům a děkuji všem zúčastněným. Případné reklamace do vzkazů a výherce prosím o určení hvězdiček do magií a vlastností. Drahokamy budou rozdány náhodně.

Možná jsem dost riskoval tím, že jsem si ustlal na kraji ledového jezírka, ale kdo neriskuje, nic nemá. Sice jediné, co bych tady mohl získat, byla zástava srdce nebo umrznutí způsobený ledovou vodou. Ale za celou noc se nic takového nestalo, stále jsem ležel na kraji jezera, hlavu měl lehce nakloněnou nad ledovou vodou, ale ani špičkou jednoho ucha (více špiček jsem neměl) jsem se hladiny pro své štěstí nedotýkal. Určitě by mi to ucho upadlo, kdybych se vody jen dotkl. A pak bych byl bezuchý vlk... No brilantní! odsekl jsem sarkasticky ve své hlavě. Už tak mi stačilo, že mi vlci na ucho čuměli. Ještě aby mi čuměli na místo, kde mělo být druhé ucho.
Většina mých nocí byla bezesná nebo jsem si alespoň nikdy nezapamatoval, zda se mi něco zdálo a pokud ano, tak co se mi zdálo. Každopádně jsem po probuzení na sny nemyslel, většinou jsem myslel jen na to, kam zase půjdu, kde si ulovím snídani, kde zase večeři a kde si půjdu večer natáhnout kostru. Po rozlepení jednoho zeleného oka s jizvou pod ním jsem zmerčil před svou tlamou mrtvého zajíce s mokrým kožichem. No bylo načase, aby mi někdo nosil snídani až do pelechu, ucechtl jsem se velice tiše, opatrně zkontroloval, kde je jezírko, abych do něj nespadl, následně se začal zvedat na všechny čtyři, ale stále jsem sledoval zajíce. Nejbižším a jediným vlkem byla Clawdia, takže to nejspíše přišlo od ní. „Ten je tvůj?“ zeptal jsem se. Nepřišlo mi, že by ho tu vlčice zapomněla, takže zbývalo to, že ho sem položila schválně. „Zajíce nežeru... Vem si ho,“ pokynul jsem ji a šel zkontrolovat jezírko. Marně jsem doufal, že v něm bude ryba, kterou jsem narozdíl od zajíců žral. Jenže žádná ryba by v něm nevydržela a moje snídaně tedy byla v trapu.

Jelikož jsem neležel pod žádným stromem, ale na břehu jezírka, tak jsem nebyl skrytý před měsícem v úplňku, který dokázal dokonce i vrhat stín, jak byla zář silná. Moc mi to však nevadilo a nehodlal jsem se jít schovat do stín stromů - zima je pod stromy i u jezírka. Clawdia se mě snažila nejspíše nějak dostat nebo alespoň reagovat podobně jako reaguji já na její otázky. Jenže nejspíše zapomínala na to, že jsem stále Meinere a dokáži reagovat stejně jako ten Meinere. „Úkol skočit ze skály by pochopilo i sebeblbější vlče,“ namítl jsem však o něco slaběji než u mě bylo ve zvyku.
Nerad jsem zodpovídal tyhle otázky o Životě, Smrti a těhle věcech. Nebavilo mě to. Alespoň ne po druhé a po třetí. Po prvé jsem to mohl říct s hrdostí, že vím o něco víc než jiní, ale podruhé to bylo už o tom, že jsou vlci úplně hloupí a po třetí jsem už přestával věřit v to, že i jiní vlci nosí v hlavě kouzelnou věc, která se nazývala mozkem. „Buď existuje nebo mají vlci z tohohle světa skupinový halucinace,“ odpověděl jsem zase trochu jinak, než by odpověděl normální vlk, ale ve výsledku to bylo stejné - Ano, existoval Život.
Otázka, proč bych měl sedět na trůnu byla tak zřejmá, jak se sakra mohla ptát! „Pro dobro a zlo všeho na světě... Nejsem vládcem pekla, jsem vládcem téhle země. Smrt je vládcem Pekla, Život nebe a já jsem vládcem země. Pekelný trůn mám jenom kvůli tomu, že jsem byl líný ten svůj přestěhovat do pekel,“ odfrkl jsem si s pohozením hlavy. Svým vzhledem bych dobře pasoval na vládce někoho, kdo vládne věci mezi peklem a zemí... Ne snad?
Ani jsem nepostřehl, že by Clawdia řekla něco o tom, že jde spát, ale už tomu tak bylo. Zůstal jsem tedy jen ležet na svém místě, čuměl všude okolo a nakonec i sám ulehl.

// Ageronský les

Byl jsem zvyklý chodit, ale většinou jsem chodil pomalu a nikam nespěchal. Tentokrát to bylo naopak, takže jsem byl velice rád, když se můj zadek mohl snést k zemi a nemusel jsem tak veškerou práci přenechávat nohám. Ty taky potřebovali šlofíka, tak jsem jim ho alespoň na pár chvil dopřál.
Clawdia se okamžitě vrhla napít z jezera a stejně tak rychle se i zježila, protože voda byla ledová. A to i dosvědčovaly kusy ledu plovoucí na hladině maličkého jezírka, kam mě můj nejlepší přítel - čenich - zavedl. Dobrá práce, ušklíbl jsem se na vlastní čumák a raději sledoval počínání vlčice. Její reakce mě přinutila, abych se nechodil napít vody, protože mé hrdlo nebylo vhodné a přivyklé na ledovou vodu. Byl jsem zvyklý na přepych... Na tulácký přepych. „Skákání ze skály bude až o půlnoci. Otevře se tu taková brána, která bude narudle zářit. Pak prostě projdeš dál, tam bude ta skála a jo... Nováčci jdou obvykle první,“ zasmál jsem se lehce zlověstně. „Já se budu koukat ze svého pekelného trůnu vedle Života a Smrti...,“ pochlubil jsem se s vypnutím hrudníku. Však jsem také byl půl na půl. Patřil jsem přímo mezi Života a Smrt.
Pak mi nakonec odumřeli i přední nohy, svezl jsem se pomalu na zem, dlouze si zívl a zůstal ležet na hraně jezera s pohledem na pár malých ledových ker v jezírku. Několikrát jsem do nich dloubl tlapou, ale jinak se jim moc nevěnoval.

// Jedlový pás

„Můj dobrý přítel mi tvrdí, že tu sídlí maximálně mech a pár zajíců,“ odpověděl jsem okamžitě po Clawdiině otázce. Za svého nejlepšího přítele jsem logicky považoval svůj čenich. A ten mi říkal, že tenhle les je prostě lesem bez jakéhokoli majitele. Ale, jak si dobře vzpomínám, tak tu někdo ten les obýval. Poslal na mě totiž jelena. No dobře jim tak. Smečky jenom zabírají nám tulákům prostor, odfrkl jsem si, pohodil hlavou lehce do strany a kráčel si to mlčky dál do neznáma.
Absolutně jsem neměl potuchy, kam to jdu a proč tam jdu, ale doufal jsem, že na něco narazím a nebudu tak za neznalého a zmateného strejdu, co neví, kam jít. Jenže zase děláš, jako by si věděl, kam vůbec vždycky jdeš, odsekl jsem sám na sebe. Vždy jsem šel tam, kam mě čumák vedl, ale postupně jsem ta území poznával, tak jsem si nějak pamatoval, ale nikdy jsem nikam nechodil cíleně. To nebyl můj styl. Já byl prostě tulák, co momentálně pošlapával světelkující mech v bývalém smečkovém lese. Ani ten mech tahle země nemůže mít normální! zavrčel jsem si podrážděne, přimhouřil zrak a se zatnutýma zubama pokračoval v cestě.
Promluvil jsem až ve chvíli, co Clawdia zvolala, že vidí jezero. „Tak samozřejmě! Kam myslíš, že jsem tě celou dobu vedl?“ odfrkl jsem si uraženě s krátkou zastávkou. Taková nemístná urážka proti mému orientačnímu smyslu! pohodil jsem hlavou do strany. Chvála všemu, že tam není jenom spáleniště, ale něco, co tu vlčici zaujme, vydechl jsem však úlevně nakonec.

//Jezero Na'hi

// Západní Galtavar

Chůze v tichosti mi skoro vždycky vyhovovala. Alespoň ve chvílích, kdy jsem na vlka neviděl a nemusel se bát toho, že mi ten podrazák skočí na záda, zakousne se mi do krku a vyrve mi pár chlupů nebo v horším případě hrdlo. A v nejhorším případě by mi ten zmetek přetrhnul zlatý přívěsek a já bych musel své dračí vajíčko nosit navždycky v tlamě, aby ho všichni viděli.
Se zamračenýma očima jsem hypnotizoval vzdálené sídlo Smrti. Vzpomínal jsem na její neustále. Puch, vyhublá černá srst se zelenýma drápama, kterýma mě chtěla rozpárat, výhružky, nadávky a šílenost, která z ní přímo sálala... Byla to odpudivá, ale bohužel všemocná vlčice, co mi docela i pomohla - a to to nerad přiznávám.
Nečekal jsem, že by si Clawdia nevšimla sídla Smrti, ale zase jsem neočekával, že se zeptá, co to má být... Třeba neví o Smrti... Nebo jejím sídle, pokrčil jsem při krátké zastávce lehce rameny, ale pak se zase rozšel a rozhodl se Clawdii odpovědět až za pochodu.
„To je taková divná skála,“ odpověděl jsem. A nebyla to přeci jen divná skála? Ano, byla! A navíc jsem netušil, jak to jinak vysvětlit... Že je to rozpadlé sídlo? Ptala by se, čí to je sídlo a na to se mi nechtělo odpovídat.
Mířil jsem postupně k severu, ale pak jsem zaznamenal pár pachů z té planiny. Mířili do hor, což se mi nelíbilo. Nechtěl jsem se o ně dělit, takže se můj krok nepatrně stočil k západu a tam jsem také pokračoval s tím, že prostě někam půjdu...

//Ageronský les

„Stalo? Co by se stalo? Jsem v pohodě!“ odsekl jsem stroze s oklepáním celého těla, abych ze sebe mohl setřást to pitomé naježení ze vzteku nad myšlenkou ohledně matky. Vždy mě to naštvalo, jenže to ta vlčice nemohla vědět a já se s tím ani nehodlal vychloubat, takže to ani vědět jenom tak nebude.
Od jezera jsme se dostali poměrně rychle, ale přesto už byl večer a kolem nás bylo docela dost vlků. Zaznamenal jsem mnoho pachů, ale ani jsem se nerozhlédl, co se to kolem nás nachází, prostě jsem šel dál za nosem, k horám, kam jsem chtěl původně Clawdii zavést. A tam ji pohřbít v hlubokém sněhu, kde nikdo nenajde její mrtvolu, ušklíbl jsem se sám nad sebou. Neznělo to zase tak špatně ani brutálně. Jen jsem chtěl někoho strčit do sněžného hrobu, zahrabat a pak si jít po svých k teplejšímu jihu a tam přežít zimu. Ale nebuď hloupý. Má rudý oči, takže oheň, prostě by sníh nechala roztát a ještě ti pak podpálila srst za to, že ses pokoušel zničit její existenci, pokáral jsem sebe samého s uchechtnutím. Docela jsem pochyboval, že by vlčice jako ona byla něčeho takového schopna, ale jeden nikdy neví.
„Jdeme tam, odkud není návratu. Kde slunce a měsíc splývají v jednu jedinou fialovou kouli a po indigovém nebi se hemží duchové vlků, kteří zaprodali svou duši pro pár posledních slunečních paprsků předtím, než zešíleli a vrhli se ze skály na ostny pod ní,“ udal jsem přesný popis našeho cíle a přidal do kroku se zavoláním: „Tak si pospěš, ať nepřijdeme pozdě na noční skoky ze skály!“ A s tím jsem se vydal do lesa, kde sídlila Smrt, ale tentokrát jsem tam nemířil.

//Jedlový pás

Poměrně dost mě uráželo, že se mým slovům někdo směje nebo uchechtává. Nebylo to vtipné, to jenom dělal můj hlas! Jinak to totiž bylo dost smutné, ale to prostě ostatní nechápali. Jak taky jinak, jejich mozková kapacita na to nebyla tak rozsáhlá. Nejsem váš kašpar, abyste věděli! chtěl jsem vpálit bílé vlčici přímo do ksichtu, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslel, protože bych se musel rapidně přiblížit a po zkušenosti s moc přítulným vlkem Smyrillem jsem neměl zapotřebí cítit v čumáku cizí chlupy.
Připadal jsem si jako průvodce... Tentokrát vlčice chtěla na sever. Ten zas tolik rozsáhlej z téhle naší součastné pozice, ale přeci jen se dalo jít na sever ještě dále. Do hor, pomyslel jsem si, zamračil se a vzpomněl si, jak jsem před tím rokem cítil v zubech krev malého stvoření, co mi ukradlo žrádlo. Zmetek jeden, doufám, že na to zranění chcípl ve sněhu! zavrčel jsem si naštvaně, zaryl drápy do země a na pár sekund zježil chlupy na zádech.
„Fajn... O něčem bych věděl. Následuj mě, moc se nezdržuj a vůbec nikam neodbíhej, protože tě nehodlám tahat z průseru...,“ poučil jsem krátce Clawdii a vyrazil směrem k severu. Na tahání vlků z průserů a dostávání se do průseru jsem měl sakra velkej talent... A už jsem se dlouho do ničeho nezapletl, polkl jsem, ale nechtěl jsem to zakřiknout.

//Západní Galtavar

Už jsem snad začínal věřit, že to, co bych zrovna tak nějak chtěl, tak se mi vyplní, ale pak mi zase Osud ukázal, co je vlastně zač a nahrál mi do života špatnou vlčici... Jako vždycky, odsekl jsem si stroze se zatnutýma zubama. Přitom jsem hlavu pohodil do strany, zastavil se a uraženě hodil svůj zásek na zem na protest, že blíž už prostě nejdu, protože se jedná o omyl. Nejdříve mi Osud splete vlčici, co mi má přihrát za matku a teď mi ještě přihraje špatnou vlčici v bílé barvě s černou špičkou ocasu, odfrkl jsem si zase a zamračil se. To s vlčicema bych ještě pochopil, ale ta matka mě štvala více... Kdybych měl přeci jen za matku tu šedou, tak bych se měl lépe. Milovala by mě. určitě ano. Milovala mě, i když jsem nebyl její! A pak tě opustila, zahihňal jsem se škodolibě, což mě zase donutilo vztekat se nad vlastní osobou. Jediným štěstím v té chvíli bylo, že i ta špatná bílá vlčice byla komunikativní a rozhodla se, že když už jdu k ní blíže, tak ona tu mezera zcela zruší a pokusí se navázat rozhovor.
„Tak já jsem všude, kde by mě jeden nečekal... Třeba mezi živýma,“ pokrčil jsem si zlehka rameny. Neříkal jsem to s žádnou emocí, prostě a zase neutrální a kamenný Meinere, co rád urážel, jak si musela při prvním setkání Clawdia zvyknout. „Já a nudit? Simtě! Jsem vlk tisíce možností, tisíce dobrodružství a zážitků... JÁ SE NENUDÍM!“ pronášel jsem sarkastickou baladu na téma "můj život".
Pak mi však došlo, že můj život je vlastně nudný a stejně nemám na celej den žádnou práci.„Kam chceš tentokrát?“ povzdechl jsem.

// Východní Galtavar

A konečně jezero...
Trvalo mi déle, než jsem si myslel, než jsem k němu došel. Ale koneckonců to stálo za to, protože se na první pohled zdálo jezera klidné, bez vnějších vlivů a hluku v podobě jiných vlků nebo čehokoli jiného rušivého. Jeden bod k dobru, ušklíbl jsem se, přiklusal z posledních sil k jezeru a pomalu ho začal zkoušet tlapkama. Podivuhodně bylo studené, ale co jeden taky čekal. Musel jsem do něho vkročit, pokud jsem chtěl obědvat.
A tak jsem to udělal. Stál jsem do půli nohou ve vodě, ani nedýchal, jen jsem tiše pozoroval hladinu jezera a hledal jakýkoli pohyb ryb. Tepalo mi přitom v hlavě, v nohou jsem začínal cítit křeč, ale ryba žádná. Dokonce jsem začal přemýšlet nad tím, že se na to vykašlu, lehnu si na břehu a budu brečet, protože mi kručí v břiše a jsem natolik líný, abych chytil králíka nebo lumíka. Mám raději ryby, tak se snaž ty imbecile! okřikl jsem sebe samého, zatnul vyceněné zuby a začal mnohem ostražitěji sledovat hladinu.
Pak jsem si konečně všiml pohybu, na nic jsem nečekal, ohnal se po rybě, která také nakonec zůstala zaklíněná v mé tlamě a z posledních sil se škubala. Za ty roky jsem si lov ryb natrénoval k dokonalosti, takže to nebylo nic složitého - alespoň ne pro mě.
Po vylezení z vody, sežrání ryby a krátkém odpočinku jsem se začal rozhlížet kolem jezera. V dálce jsem si přeci jen všiml nějakého "narušitele". Bílého narušitele s koncem černého ocasu. Více věcí jsem si nevšímal, protože mi v hlavě problesklo jen jedno jméno. Vločka! Třeba se po necelém roce na mě pousmálo štěstí a bylo mi souzeno jí potkat. Samozřejmě, že jsem se k ní rozklusal, ale jakmile jsem si všiml rudých očí, fleků pod okem a absencí jizev... Můj pársekundový úsměv poklesl, přestal jsem tak energicky klusat a zase se kompletně přeměnil do toho mručouna. „Aha... Clawdia...,“ zamručel jsem si akorát naštvaně.

// Vyhlídka

Opět jsem se už nacházel na severní části Gallieri. Připadalo mi, že mám momentálně větší pravděpodobnost někoho potkat, protože je tu mnoho smeček, což znamenalo i mnoho vlků a mnoho starostí. Stále jsem byl spíše samotář, i když jsem pomaličku začal chápat, že tenhle svět kromě mě a hlupáků obsahuje taky pár zvláštních vlků, kteří neškodí mému duševnímu zdraví a ani fyzickému. Jenže těch bylo sakra málo a byla malá pravděpodobnost, že je potkám... Jenže sever. Více možností... No, uvidíme, vydechl jsem dlouze vzduch a zároveň i svou myšlenku, zavrtěl nesouhlasně hlavou a s upřeným zrakem se vydal směrem k jezeru, které bylo nedaleko a bylo mým cílem pro to, abych nalezl svůj oběd v podobě velké, masité a lahodné ryby. Jen jsem si to představil, začaly se mi zbíhat sliny, které jsem nemohl zahnat. Mohl jsem však přidat do kroku, což znamenalo rychlejší nalezení jezera, rychlejší ulovení ryby, rychlejší plné břicho a rychlejší na pět minut spokojený Meinere, po kterém každý ze zdejších vlků toužil.
Jenže planina mi přišla v té chvíli nekonečná, jeden krok dozadu, dva dozadu. Naštvaně jsem nad tím zavrčel, zaklapal zubama a zase přidal. Skoro jsem běžel, což pro mě nebylo obvyklé, ale pro žrádlo by jeden blb udělal úplně cokoli.

//VVJ