Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ageronský les

Svítiví les mi postupně mizel za zády a místo toho se přibližovala jedna menší louka kousek od smečkového lesa, který byl po mém levém boku. Jako vždy jsem se takovému místu vyhýbal obloukem, protože mě to ani trochu nelákalo dostat se do křížku s kýmkoli, kdo by se také cítil jako víc než nic. Pro tento měsíc to muselo prostě stačit. Chtělo by to klid, povzdechl jsem si, vydechl bílý obláček kouře, který se okamžitě rozplinul před mou tlamou. Dýchal jsem už pomaleji než ve chvíli, kdy jsem odcházel od zrzavého, i když jsem byl mnohem unavenější než předtím. oči jsem pomalu zavíral, ale spát se mi nechtělo, protože mi bylo jasné, že kdybych usnul, tak bych měl noční můry. Měl jsem je vždycky, když jsem šel spát naštvaný – pokud jsem v takovém případě vůbec dokázal usnout.
Teď mi bylo jasné, že bych rozhodně neusnul, protože mé naštvání bylo obrovské a ležení by bylo pouhým zdržováním před útěkem před problémem. Prostě jdi, dokud nepadneš únavou, poručil jsem si přísně, zatnul zuby a šel dál. Bylo mi jasné, že se blížím k řece,věděl jsem, že ji potřebuju překročit, ale použít na to magii mi sebere poslední energii a pak se budu jenom plazit do nekonečna. To zvládnu... Nějak, nadechl jsem se, vydechl a přidal do kroku.

//Řeka Mahtaë (přes Západní louky)

// Jezero Nä'hi

Asi by bylo správné někde se zastavit, zhluboka se nadechnout, vydechnout a tenhle proces dýchání opakovat až do té doby, než bych se uklidnil, ale na to jsem neměl čas. Pospíchal jsem, i když netuším, kam vlastně. Můj směr byl akorát pryč od toho zrzavého vlka a udržet se tak dlouho, abych ho nezabil. Netrvalo mi dlouho, než jsem se dostal do lesa a ani jsem se nemínil zdržovat, ale něco mě donutilo.
Nikdy jsem se nekochal přírodou a ani se moc dlouho nerozhlížel po okolí, abych se pokochal, protože nic jsem neshledal natolik pěkným, abych měl důvod zastavit se a rozhlédnout. Ale ten les svítil. Doslova zářil, když jsem do něho v noci vkročil. Mech všude po zemi vyzařoval tyrkysové světlo, za které by se nemusela stydět ledajaká světluška. Zastavil jsem se, rozhlédl se a odhodlal se k tomu dýchání, abych se uklidnil a zároveň nad vším zase přemýšlel. Pouze mě sprostě využil, jako kdybych byl něco méně než on. Kdo mu dal právo? Nikdo. Můžu být nic, ale ostatní nejsou více, zavrčel jsem do prázdného lesa. Všichni jsme byli pouhopouhé nic, ale někteří si mysleli, že jsou něco a povyšovali se nad ostatními. Hraje si na neviňátko, aby oklamal ostatní... Jenže všichni nejsou hloupí jako, zavrčel jsem už podruhé hlasitěji. Drápy jsem zaryl do zmrzlé země, naposledy se rozhlédl po zářicím lese, který mě donutil zastavit se, ale ne zůstat. Musím na jih... Tam je něco, co by mi mohlo pomoci, pomyslel jsem si a myslel Život. Čtení myšlenek byla věc, kterou jsem nutně potřeboval, abych už více nebyl využívaným hlupákem.
Rozešel jsem se dál, nechal světélkující les za sebou, ale přemýšlel nad tím, že se tam někdy vrátím, protože ten les byl jiný. Rudé jezero a světélkující les, kdo by to řekl? Ta místa byla jiná a tam se vlk, co byl naprosto odlišný hodlal vracet.

//Ostružinová louka

Nebyl jsem ničí hračka a už vůbec někdo, kdo by se nechal využívat od vlků, jako byl třeba on. Postu hlupáka, co udělá cokoli pro to, aby si ho někdo oblíbil, jsem se už dávno vzdal a raději jsem byl pouze hlupák, s kterým si však nikdo nebude zahrávat. Ale tenhle vlk tomu tak udělal, použil na mě magii a následně hrál hlupáka, aby se zbavil podezření. Ale to mu nemohlo vyjít, protože já věděl svoje. Vycenil jsem na něho zuby, hrdelně zavrčel a pohnul se o krok dopředu, když pronesl svou otázku o tom, kdo mě sem přivedl. „Nenávist a zloba!“ zavrčel jsem svou odpověď. Alespoň tak jsem vnímal svou matku, která mě přivedla na tenhle krysami prolezlý svět, který potřeboval od těch hlodavců vyčistit. Už dlouho se nenašlo nic, co by mě naštvalo tolik jako ten vlk. Možná tak Coffin nebo Laura mě dokázali natolik naštvat za poslední dva roky, ale nově se k nim mohl přidat ještě tohle zrzavej podvraťák, co si hrál na nevinného hlupáka. Protože ses manipulátorskej parchant, zasyčel jsem, ale tohle si nechal pro sebe, protože jsem neměl jediné důvody říkat to nahlas. On to musel vědět moc dobře sám a nebyla potřeba to roznášet dál. Každý s průměrnou inteligencí to musel o něm vědět. Ale já ne... Jsem hlupák, že jsem ho neprokouknul dříve, stiskl jsem zuby naštváním, drápy chtěl zatnout do země, ale stál jsem bohužel na kamenech.
Znovu? To se pleteš... Ublížím ti poprvé a pokud tě uvidím ještě někdy, tak i podruhé. A pak potřetí... Počtvrté... Dokud se nepřiznáš a nevzdáš, nasadil jsem úsměv na jeden koutek, který neříkal nic dobrého, spíše to, že přijde něco zlého. Podíval jsem se zrzkovi do očí a rozhodl se, že jeho bolest znepříjemním, i když se ho ani nedotknu. Zapojil jsem opět magii, která se mi začala stávat dobrou přítelkyní. Bolest se mu musela prohnat celým tělem a každou chvíli byla více a více nesnesitelná. To byl můj cíl. Způsobit bolest bez jediného doteku a výčitek svědomí. Já nejsem tvá loutka, řekl jsem mu, když jsem se přestal na magii soustředit a bolest tak mohla pomalu ustupovat.
Ale já ještě neskončil. Pokoušel se zvednout, aby mohl odejít, ale to já chtěl odejít a také to u mě bylo pravděpodobnější. Prošel jsem kolem něho, zastavil se kousek od jeho těla, otočil k němu hlavu a se zcela kamenným výrazem řekl: „Nejsem ničí hračka.“ A před dramatickým odchodem jsem si neodpustil toho, aby se pod zrzavým zmetkem dostatečně neotřásla země.
A teď můžu jít někam chcípnout na únavu, pomyslel jsem si, když jsem se s poslední energií plazil někam pryč. Nejlépe, o nejdále od toho podvraťáka.
//Ageronský les

Stát nemohl, ale podruhé jsem ho už nechytil, když se předtím vzpíral mé pomoci. Vlk, co nezná magii... Divnej svět. Nějak mi to nešlo pochopit. Magie byla všude kolem, musel se s ní někdy už setkat, ale tvářil se, jako kdyby viděl třeba rudý nebe nebo fialovou trávu. Každou sekundou jsem cítil, že ze mě vyprchává cit – nebo co to mělo být – k tomu vlkovi a viděl jsem v něm pouze dalšího hloupého vlka, co se nedokáže postarat o sebe samého a ani se o to nepokouší. Pouze čeká, co mu kdo přinese pod nos a vždy si nějakého takového hlupáka najde. Jako třeba mě. Ulovil jsem mu dvě ryby... Dvě. Musel na mě použít magii, jinak bych to totiž neudělal, zavrčel jsem si tiše pro sebe. Byl jsem si jistý tím, že na mě použil magii a to se mi ani trochu nelíbilo. Nenáviděl jsem, když někdo proti mě používal jakoukoli magii, když se mi nabourával do hlavy a měnil se ve stvůry, aby mě mohl zabít. Ale tenhle to používal ve svůj prospěch... Byl ze všech nejhorší. Třeba hloupost jenom hraje. Chce, abych si myslel, že je hloupý a nepodezříval ho. O jakýkoli cit k němu jsem přišel ve chvíli, kdy byl neskutečně unavený a vyhladovělý. Že by to bylo tím? Ztratil energii a já cit? přemýšlel jsem nad tím, jak se to mohlo stát a myslel jsem si, že je jsem na to už přišel.
„Možná jo,“ zavrčel jsem. Když on používal magii proti mě, tak já se rozhodl stejně. Ale neublížil jsem mu, protože to já nedělal. Míto toho jsem využil neviditelnost tak, aby mé tělo několikrát před jeho očima probliklo, jako kdybych tam byl a zároveň nebyl. Se mnou si hrát nebudeš!

Ten otazník za slovem magie mě donutil zamračit se. Naznačoval tím, že neznal magii, i když podle barvy očí bylo jasné, že se mu musela už projevit? Dělá si srandu? doufal jsem tiše. Neměl jsem náladu a chuť komukoli vysvětlovat věc tak zřejmou. Magie byla všude kolem něho, musel ji už potkat, tak proč se tak hloupě ptal? Měl jsem chuť pustit ho na zem a nechat ho ležet. Když jsem magii použil, tak bylo jasné, že magie existovala, ale on se mě hloupě ptal, co to ta magie je.
Neodpověděl jsem mu, protože jsem tu věc nedokázal vysvětlit. Prostě to bylo něco, co měl každý vlk a buď to dokázal lépe nebo hůře ovládat. Jenže to mu nestačí, zatnul jsem zuby, dlouze se nadechl a raději tu otázku přešel, jako kdyby ani žádnou otázku nikdy neřekl.
Na druhou jsem se však už rozhodl odpovědět, protože na to jsem už odpověď dokázal zformulovat. „Trávu, rostliny, kameny, půdu... Všechno, po čem chodíš a co roste,“ vysvětlil jsem mu. Na rozdíl od jiných magií mi přišlo, že země toho dokázala ovládat mnohem více než ostatní. Ne, že bych si stěžoval nebo se v tom naopak vyžíval, jenom to bylo zkrátka zvláštní.
„Unavuje mě držet tě. Můžeš stát?“ Ani to nebyla tolik otázka jako spíše obeznámení, že ho nebudu nosit celé dny. Abych mu tak nějak naznačil, co jsem tím myslel, tak jsem povolil sevření těch kořenů a kladl jeho váhu více na zem.

Nikdy jsem neměl moc chuť využívat magii, protože mi to k životu přišlo naprosto zbytečné a jako mladšímu mi i přišlo, že mě to od ostatních strašně odtáhla, ač jsem měl stejnou magii jako zbytek rodiny. Ale poslední dobou jsem magii přišel na chuť, i když to z velké části muselo ovlivnit to, že se ve mně probudilo více magií kromě země. Třeba neviditelnost a to nebylo zrovna od věci. Kdo by se občas nechtěl schovat před vlky jako je třeba Suzume nebo Newlin? Pak tu byla halucinace... Aneb, jak přivést vlkům nevolnost, aniž bych se jich musel dotknout a jakkoli jim fyzicky ublížit. Magie sama o sobě není špatná. Záleží jenom na tom, jakému cvokovi se dostane do tlap. Já si tim život ulehčuju, ušklíbl jsem se zlehka. Však i schovávání před problémy bylo ulehčování života.
Zrzek mé "nadšení" pro magie však moc nesdílel. Kousal se do nohy, což bylo naprosto idiotská reakce, když se mu jeden snažil pomoci. Proč? ptal jsem se, ale nechápal jsem a ani jsem v tom nechtěl nijak rýpat. Nevěděl jsem, co s ním nadále, takže jsem nechal kořeny pouze lehce ho přidržovat, aby nemusel klást celou váhu na tlapy. „To je magie... Nic zvláštního,“ odpověděl jsem mu tiše. Z jeho strany to byla hloupá otázka, když už barva očí o něm hodně naznačovala, ale co na plat. Navíc mi přišlo nesmírně hloupé, že se ptal na takovou otázku, nebylo to náhodou zřejmé?

Zvedl jsem hlavu ze svých tlap, protože mi to vzhledem k situaci přišlo blbé. Ale zvednutím hlavy jsem snad dal najevo i to, že mi snad záleželo na tom, co se mu stalo, případně to, že mu snad chci i pomoci, ať je mu cokoli. Ale to nebyla pravda. Nepomáhal jsem nikdy, nikomu, ničemu a za žádných okolností. On nebyl a ani nesměl být výjimkou. Nikdy, poručil jsem si. Choval jsem se sice k vlkům tak, abych byl navždy sám a oni si ke mně nevypěstovali žádný vztah, ale já to tak vlastně i chtěl. Byl jsem moc starý na to, abych si nějaký vztah vypěstoval, udržoval ho a rozvíjel. Neuměl jsem vyjádřit vřelé city a to byl hlavní problém toho všeho. Zkráceně jsem si musel od všech udržet odstup, abych nepohořel. „Jak ti mám pomoci?“ zeptal jsem se. Abych mu pomohl vstát, tak jsem se ho musel dotknout, ale do toho se mi nechtělo a jemu samotnému by se to také nelíbilo.
Kdybych měl dny a týdny času, tak jeho kňučení ignoruji, aby pochopil, že nikdo na pomoct nepřijde, protože nikdo nechce, ale já ten čas neměl, a když jsem sem toho vlka přitáhl, tak jsem ho musel minimálně odtáhnout zase na místo, kde jsem ho sebral.
Napadlo mě, jak jednoduše mu pomoci, ale to se už on sám snažil postavit. A ne, nešlo mu to. Povzdechl jsem si nad jeho konáním, zvedl se, odstoupil o pár kroků dozadu, kde jsem se posadil a zaměřil se na jeho tělo. Základem bylo zvednout ho, což znamenalo, že potřebuje podepřít a to mohla zvládnout magie země. Poručil jsem kořenům nedalekých stromů, aby ho podepřely a zvedly na nohy tak, aby nemusel nést velkou část své váhy, ale aby se jenom zlehka podpíral. „Stačí takhle?“

Byl jsem připravený na to, že pokud z vlka nevyjde jediné slovo, tak ho asi zabiju. Pokud z něho vyjde něco ve smyslu toho, že se mu tu nelíbí nebo se bojí, tak bych ho asi taky zabil, protože já měl tyhle místa schovaná před světem rád. Jenže on řekl pouze dvě slova. Bok a bolest, i když v opačném pořadí. Každopádně, význam to mělo stejný a já měl stejnou odpověď. „S tím ti nepomohu.“ Neuměl jsem léčit, neuměl jsem mu ani poradit, maximálně to, že nemá skákat jak magor, ale raději dávat pozor na cestu a nedělat prudké pohyby, protože pak si většinou nic neudělá. Jenže on si už ublížil a snad očekával, že mu nějak pomohu. Ale já neměl jak, protože já všechna svá zranění tak nějak přešel, ale mnohokrát neúspěšně. Jizva pod okem byla nechutně zahojená, furt bolela, protože jsem se s ní odmítal smířit, takže jsem ji neustále drápala. Ucho jsem si stále furt drápal, ale tomu pomoci nebylo, zkrátka jeho část není. No a noha, do které jsem byl v létě kousnutý? Tak ta docela dlouho poté ještě bolela, i když teď už naprosto minimálně a jizva byla zarostlá srstí, takže jsem se nemusel stydět za další zohyzdění mého těla.
Stiskl jsem zuby. Neuměl jsem se o kohokoli starat, pečovat o něho nebo o něho jenom mít jakoukoli péči, každopádně jsem se... Snažil. „Dokážeš alespoň říct, jak to bolí. Nebo co?“ Neznamenalo to, že jsem se mu snažit nějak pomoci, ale tak snad vlci se zemí nějaký to... Léčení nebo něco na ten způsob musí umět. Třeba nechat vyrůst nějaký rostliny, co uleví od bolesti nebo kdo ví... Nejsem ten pravej vlastník země. Veškerý kytky mi jsou ukradený.

Určitě to nechtělo pouze minuty nebo hodiny učení toho, že na jeho kňučení nikdo nepřiběhne, protože je dospělý a navíc nikdo nemá zájem starat o se o někoho, kdo není z jeho rodiny nebo nějaký kamarádíček. Já sám bych se nepostaral o rodinu nebo přítele, ale já byl taky úplně jiný případ. Chce to dny. Možná i týdny, ale tolik času nemám... A ani trpělivosti, zatnul jsem zuby doufajíc, že to vydržím třeba ještě o pár chvil víc. Snažil jsem se vytěsnit kňučení z uší, snažil jsem se přemýšlet nad čímkoli, ale ten otravný vysoký zvuk mi byl stále v uších. Tady jsou důvody, proč bych už nikdy nechtěl být znova vlčetem nebo otcem! vyštěkl jsem uvnitř sebe, křečovitě zavřel oči a drápy se snažil zatnout do země, ale měl jsem pod sebou oblázky, což vážně nešlo.
Být s jiným vlkem, tak už dávno vybouchnu. Křičel bych na dotyčného, ať kouká držet tlamu, cenil bych na něho zuby, štěkal jednu nadávku za druhou nebo mu snad i vyhrožoval, že ho napadnu. Jenže tady jsem věděl, že udělat to, tak budu mít na svědomí zbytek psychického zdraví jednoho vlka a asi by se jemu samotnému už nikdy nepovedlo relativně správně fungovat a postarat se o sebe. Ale proč se o to sakra zajímám?! Je mi ukradený! běsnil jsem. Nebo tomu snad tak nebylo? Brouka v hlavě jsem už neměl, což znamenalo, že ten vlk mi měl zmizet z očí, hlavy, srdce a všech ostatních orgánů, do kterých mi za těch pár dní vlezl! Ale ten zmetek tam byl... A proto jsem na něho nemohl zařvat.
Jenže jsem nemohl ani promluvit, protože ve mně bublal vztek, který jsem potřeboval ze sebe dostat. A pokud ne tlamou, tak jinak... Jenže jak? Prostě se uklidni... Spolkni to, jako si spolkl bolest... Zlost nemůže být těžší. Zuby jsem si div nerozdrtil pod tlakem, který jsem na ně vytvářel, ale fungovalo to. Někdo by si pokoušel vzpomenout na veselé nebo pěkné chvíle v životě, ale já musel myslet na bolest, co jsem prožil. A bolesti jsem se zbavoval myšlením na situace, kdy jsem běsnil. Bílá vlčice, co mě opustila... Matka vraždící svého syna... Černý vlk vražděn černou vlčicí... Vlk nenáviděn svým obdivovatelem... A po chvíli byl vztek fuč, i když jsem cítil, že mi led prožírá srdce. Jako to ostatně dělal celičký život...
„Co se děje?“ vyšlo ze mě. Nebylo to nijak starostlivé jako jiná otázka, co jsem mu položil u řeky, ale nebylo to ani lhostejné, jako převážná většina mých slov proti jiným vlkům.

// Meinere nemá jenom černý ocas :D

Věděl jsem, že jít ještě kousek na sever, tak snad dojdeme na konec světa, což se mi nechtělo. Na jeden den jsem toho nachodil dost a podle stíhání Zrzka to pro něho nemohlo být moc příjemné, jelikož se mi neustále ztrácel, musel za mnou tedy utíkat a to ho vysílilo dvojnásobně rychleji. Takže to dneska zabalíme tady. Fajn, povzdechl jsem si dlouze, když se Zrzkovo tělo s žuchnutím svalilo k zemi na kameny poblíž jezírka.
Nechal jsem toho mlčenlivého vlka se svými myšlenkami a sám se začal věnovat těm svým. Ale nejspíše jsem si už všechny urovnal, jelikož má mysl byla prázdná, hlava mě netřeštila a cítil jsem se svým způsobem volný... Samozřejmě do té doby, než jsem nad tím začal přemýšlet a vybavil si jiné chvíle. Popravdě mi k tomu dopomohl i Zrzek, který při jednom z pohybů zase zakňučel. Sice jsem zastříhal ušima, ale nijak více jsem na to nereagoval. A to mě přivedlo ke vzpomínce a myšlence na kousek své minulosti. Když budu jeho kňučení ignorovat, tak přestane. Také jsem přestal, protože jsem byl ignorován. A tak jsem poprvé tak nějak najel na chování a "výchovu" mé matky. Odvrátil jsem od vlka hlavu, zadíval se do vody, která byla z velké části pokryta lehkým pláštěm z ledu a čekal, až to vzdá a přestane s tím otravným zvukem.

// Ageronský les

Nemýlil jsem se. Na tom malém území jsem nikoho neslyšel, necítil a ani neviděl. Je to tedy pusté. Což bylo dobře, jelikož ten fakt snad uklidil Zrzka natolik, že přestal být osikou a stal se zase v rámci možností normálním vlkem, jako byl alespoň chvíli v tom lese plném cedrů. Tam se neklepal, ani moc nekoktal a až na to kňučení by ho jeden mohl skutečně označit za normálního.
Pro tentokrát bylo ještě jezírko z větší části zamrzlé, i když jsem pochyboval, že by to uneslo jakoukoli váhu. O tom jsem se také přesvědčil, když jsem na povrch tůně položil tlapu a led okamžitě popraskal. Měl jsem pravdu, ušklíbl jsem se zlehka nad tím chladem, co se mi opřel do tlapy a raději si lehl na břeh jako posledně.
„Vidíš? Nikdo tu není a taky nebude. Je to tu naprosto pusté,“ pověděl jsem směrem k Zrzkovi, který se opět držel kousek za mnou. Po ještě jedné kontrole, že je tůň naprosto vlků prázdná jsem se tak nějak konečně uvolnil, hlavu jsem položil na přední tlapy, jakmile jsem se protáhl v zádech a našel si zároveň na oblázcích takové místo, kde mě nic netlačilo a dalo se to nazvat tak nějak pohodlným ležením, i když poměrně chladným. Ale taky čistým, protože tam bláto nemělo jakoukoli šanci na výskyt.

Nemám přístup do adminu, ale už tři hráči odevzdali i šifru, tudíž nabídka neplatí.

Znal jsem vlky, co se lehce rozruší a znervóznit je není nic těžkého, ale Zrzek to všechno posunul na novou úroveň, jelikož stačilo, že je mj hlas o něco nižší a tiší než obvykle a vlk se rozklepal jako osika a bál se, že je někdo poblíž. Poměrně nechápavě jsem se naň ho podíval, zlehka se zamračil, ale pro jistotu se i rozhlédl kolem sebe. Nikde nikdo, žádné pachy, pouze vlhkost, stromy, mech a možná pár malých zvířat, co se potulovalo kolem. „Šeptal jsem, protože nechci křičet,“ pokusil jsem se podat nějaké vysvětlení, ale tušil jsem, že mu to nebude stačit. Ale snaha byla. Každopádně se už klepal a něco mi říkalo, že ho nic jenom tak neuklidní, že jsem... Něco podělal. Ostatně jsem na to expert, že? povzdechl jsem si, rozešel se hlouběji do lesa, ale takřka jsem se plížil, protože se mi nechtělo vlka nahánět po celém lese. Výkřik, že chce jít dál mě donutil otočit se a vydat se blíže k němu, protože on couval pryč. „Nikdo tu není.“Zdůraznil jsem hlavně slovo není, protože tam v tom lese krucinál nikdo nebyl!
Tak stůj! okřikl jsem ho, ale nahlas si to nedovolil. Kdybych tak udělal, tak by toho vlka už nejspíše nikdo nikdy nespatřil, protože by se mohl i vypařit. Jenže mi štěstí nepřálo, proběhl kolem nás zajíc a to Zrzka vážně málem dostalo. „Tak pojď. Znám jedno místo a tam nikdo nikdy neleze, protože to místo prostě vlci neznají,“ pokývl jsem hlavou směrem k horám, ale namířeno jsem tam neměl. Tam bylo posledně až moc vlků. Měl jsem na mysli to malé jezírko s neuvěřitelně ledovou vodou, ale také neuvěřitelně tiché, odříznuté od světa a pusté. Prostě dokonalý místo na to, aby se uklidnil.
Udělal jsem dva kroky k jezírku, zastavil se, ohlédl se na Zrzka a pokývl, aby šel také, protože kdo ví, co by byl schopný udělat. „Věř mi,“ špitl jsem. Chtěl jsem toho sice moc, ale tak.

//Jezero Nä'hi

// Západní Galtavar

Můj čenich se nepletl. Veškeré pachy smečky zmizely a zůstal pouze les plný mechu a jehličnatých stromů. kde občas páchla nějaká noha, ale nikdo si to už nemohl nárokovat. Zastavil jsem se na hranicích lesa a ohlédl se za sebe, protože mi přišlo, že kroky za mými zády utichly. A částečně tomu tak bylo. Neslyšel jsem je tak zřetelně, protože se Zrzek vzdálil a dokonce na mě volal, ať počkám. Tak jsem zkrátka počkal na hranicích lesa a mohl za to být ještě rád. Já nikdy na nikoho nečekám. Pokud se mnou někdo nebyl schopný držet krok, tak ho držet zkrátka nemohl a já se kvůli němu neomezoval. Ale tentokrát jo, i když se mu to ani nemohlo zdát. Být to jiný vlk, tak jdu hlouběji do lesa a klidně ho i projdu, aniž bych věděl, zda je společník stále za mnou, nebo se propadl do země už na začátku cesty. Bylo mi to jedno...
„Tady to bude lepší,“ pověděl jsem, když se přiblížil natolik, abych nemusel zvyšovat hlas, do toho se mi totiž vůbec nechtělo. Mohl jsem říct, že tu dříve byla smečka, takže se mnoho vlků bude místu z principu vyhýbat, protože asi o rozpadu nevědí, ale proč to zmiňovat? Ještě by ho to rozrušilo a mně se nechtělo za nim lítat po všech čertech. „Buď se můžeme na chvíli zastavit zde a pak jít dál nebo jít rovnou.“ Nechal jsem ho vybrat kvůli tomu, že ho to mohlo donutit říct alespoň ta tři slova, co někdy řekl. S ním si beztak jeden probere myšlenky. Vlk ví, že je někdo poblíž, takže dvakrát nepanikaří z toho, kdy ho někdo napadne, protože ho druhý může upozornit a zároveň má dost času na to, aby si roztřídil své pochmurné myšlenky do škatulek podle pochmurnosti. Dalo se tedy říct, že Zrzkova přítomnost byla příjemnou změnou – v pořadí třetí příjemnou změnou v mém životě –, ale na rozdíl od těch dvou to nemohlo trvat věčně. I když u jedné taky hrozí, že bude narušena. Ale třeba je už mrtvá... Doufejme.

// Cedrový háj

Kdybych chtěl být zlý, tak bych řekl, že jdeme za Smrtí. Ale to za prvé nebyla pravda – a já nelhal – a za druhé jsem to ani říkat nechtěl. Mohl jsem si totiž jenom představovat jeho reakci na to, jak bych pověděl, že jdeme za Smrtí. I když pravdou, že tady chození za Smrtí a Životem bylo zcela normální. Sám jsem tam u Smrti byl dvakrát a u Života jednou. Nemám co soudit druhý, zamračil jsem se. Ale dvakrát a dost. Vícekrát už to jeden snad ani zvládnout nemohl. K Životu kopec, u Smrti jistá smrt. Stačilo si už mezi těma vybrat jenom menší zlo a tam jít, ale nejlépe nejít za nikým a hledět si svého – což vážně říká ten pravej.
Kráčel jsem na svůj vkus docela pomalu. Byl jsem zvyklý chodit rychle, abych se rychle přesouval z bodu do bodu a minimalizoval tak šanci, že kohokoli potkám, do čehokoli se dostanu nebo tak. Prostě jsem o nic neměl zájem, ale teď jsem šel pomalu, jelikož planina zela pachově prázdnotou a nebezpečí snad k ránu také nehrozilo. Ale kdo ví. Moje štěstí nám nahrává k tomu, že se zase něco stane. Naštvaně jsem stisk chrup. Kdybych se do problémů dostal jednou nebo dvakrát, tak to pochopím, ale já v něm byl víckrát, než jsem let na světě! A to je už taky pár let. Stárnul jsem... Hnusný pocit.
Paměť mi prozrazovala, že vlevo od nás by měla být smečka, ale já nic necítil. Zamračil jsem se, ale okamžitě svaly povolil. Pokud nejsou pachy, tak není smečka. Pokud není smečka, není zákaz vstupu. A pokud není zákaz vstupu, tak se můžu vybodnout na ten les poblíž smrti. Poměrně jednoduše jsem si dal jedna a jedna dohromady, což dalo dva a dva byl výsledek, který... Který mi zkrátka radil, abych stočil svůj krok k východu a šel raději do jiného lesa, než jsem měl původně v plánu. „Tam, kam jsem chtěl, by se mohl někdo ukázat...,“ vysvětlil jsem Zrzkovi svou náhlou změnu směru, ale více to nekomentoval.

//Ageronský les