Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Můžu dostat záchvat starostlivosti, smutku, radosti nebo naštvání, ale pravděpodobnost záchvatu gentlemanství se rovná pravděpodobnosti, že si ty někdy najdeš partnera.“ Má hlava se přitom pomalu otáčela ze strany na stranu. Nebyl jsem gentleman a takový vlky jsem nechápal. Udělat cokoli pro někoho, kdo mi to oplatí maximálně tím, že mi oslizne čenich nebo mi rozcuchá srst na krku? Ne, děkuji.
I když nebyla potřeba nechat si projít Lievenninu otázku hlavou a dalo se na ni ihned odpovědět, neodpověděl jsem. Mlčel jsem, vlastně jsem jenom tiše zamručel na náznak zamyšlení, naklonil hlavu lehce do strany, prohlédl si černočernou vlčici a nakonec se alespoň pro dalších pár vteřin rozhodl nechat otázku nezodpovězenou. Co já vím, co se ostatním vlkům honí hlavou. Co já vim, k jakému zablešenci by byl někdo schopnej lehnout si nebo se snad k němu i trvale připoutat. Co já toho vůbec vim o životě. „Tak takhle se lichotí?“ zeptal jsem se přeci jen pobaveně sám nad sebou. „To taky zažívám prvně v životě,“ zahuhňal jsem si pod vousy někam do země od Lievenne pryč.
Ranní mrazík mi projížděl celým tělem. Nechtělo se mi vůbec hýbat, i kdyby to bylo dobré, abych se alespoň trochu zahřál. Jenže proč lpět na tělesném teplu, když jsem mohl sledovat, jak se někdo pokouší chytit snídani. Ne-li dvě... Neopovrhnul bych rozdělením... I když ten dluh... uh, povzdechl jsem si.
Také mě napadlo, že bych mohl alespoň trochu naštvat vlčici tím, že bych si zase protrénoval magii a zkusil ji shodit do ledové vody. Jenže kdo ví, jak by to dopadlo. Určitě bych tam musel skákat za ní a vytáhnout jí z vody, protože by utrpěla nějakej šok... A já vodu neměl v lásce.
„No bravo,“ vylezlo ze mě, když v tlamě držela rybu. A já byl na suchu. Zase...

// Opovrhuje tvou společností! Jdu tam já!

// Přijď a uvidíme! :D

// Přímořské pláně

Na slova Lievenne nešlo zareagovat nijak jinak než: „Právě proto pro tebe nic nedělám.“ Upřímnost nadevše. Ale byla to pravda. Vždycky pro mě něco udělala Lievenne, i když to vůbec nebylo záměrné. Spíše nechtěla sledovat můj otrávenej ksicht z toho, že nebudu jíst, tak mi kousek dala a mj mozek mi automaticky nařídil, že ten dluh musim stejně splatit, aby pak na mě nevytasila, že chce na zádech vytáhnout na nejvyšší horu Gallirei. To by příjemné moc nebylo.
Při cestě k řece nás zastihl sníh, takže moje nálada mezi pláží a řekou zase o něco poklesla, protože mi sníh lezl na nervy už v té chvíli. Zmrzlé tlapky, ledová voda, kolikrát i zamrzlá, mnoho teplo vyhledávajících vlků, mnoho hladu, málo žrádla a skoro nikde se kvůli tomu sněhu nedalo spát v suchu. A hlavně sněhové vánice, hlavně vánice. Potřebuju si sehnat otroka s magií ohně, zopakoval jsem si plán na každou zimu, ale nikdy jsem nikoho takového nesehnal. Protože jsi línej.
„Úkryt je na nic. Jakmile nějakej budeš mít, tak se ti do něj bude hnedka někdo cpát,“ snažil jsem se zavrhnout Lievennin nápad ohledně úkrytu. „Raději se ujmi toho, že se nacpeš k někomu a ušetříš si tak hledání a případné hrabání noclehárny,“ snažil jsem se... Poradit? Nevim, nebylo to razení, spíše jen hlasité roztrubování vlastního názoru na hrabání a hledání úkrytu na zimu.
I přes ten sníh jsem se posadil kousek od břehu a sledoval Lievenne, jak se snaží chytit si snídani. Jenže voda byla kupodivu ledová, v čemž mě přesvědčila i její reakce. A její poznámka mě trochu i pobavila. A to se moc často nestávalo. Určitě by bylo fajn, kdyby nám oběd skákal přímo do huby, ale... To bych nemohl sledovat vlky, jak se ženou do ledové vody jenom kvůli jídlu. A já samozřejmě taky, odfrkl jsem si.

Lievenne se ze mně očividně pokoušela udělat hlupáka, který ani nedokáže využít podřadnější a hloupější vlky. Jenže takhle blbý jsem zase nebyl. Věděl jsem, že existuje něco za něco. Taky proto jsem zrovna u téhlé vlčice měl skoro rok jeden dluh... A to šlo jenom o chcíplou rybu!
„Sice nevim čím to je, ale dávaj mi něco automaticky. Já splnil úkol a oni přitáhnou králíka nebo tak... Což je mi docela k ničemu, protože já králíky nežeru,“ odfrkl jsem si podrážděně. Posledně mi králíka přitáhla Clawdia a následně ho i sežrala, což znamenalo, že jsem zase musel táhnout svůj drahocenný zadek k nejbližšímu vodnímu toku a něco si chytit k snídani. „A rozhodně. I kdyby by nic nedali, tak bych je přinutil dát mi to,“ dodal jsem po delší odmlce se souhlasným přikývnutím. Zadarmo jsem toho dal až moc, teď nastala chvíle, kdy jsem za své službičky chtěl zaplatit.
Lievennino ušklíbnutí jsem raději přešel bez jediné poznámky, protože bych to v normálních chvílích dokázal rozpoutat do hádky, jenže s touhle se hádat nedalo a dopadlo by to tedy jen s tikem v oku pro mě a neutrálním výrazem pro vlčici. Docela by mě zajímalo, jak by tahle vlčice zareagovala na konec světa..., položil jsem si jednu otázku, na kterou jsem si plánoval odpovědět při troše volného času a nudy. Každopádně jsem už ze začátku tušil, že by to nebyla žádná přehnaná reakce...
„Koukal bych, kdyby mi nezmizel,“ zahrál jsem si na posmutnělého vlka, kterému utekl červený kamarád v písku. Krátce po Lievenne jsem zvedl svůj vlastní zadek ze země, oklepal se, abych odstranil ze srsti větší množství písku, i když se to kvůli mokru nevedlo a to bylo docela otravný. Znamenalo to, že pokud chci být čistý, tak musím do vody, ale majáček v mozku, co reagoval na teplotu, křičel jasné NE.
Nakonec jsem přeci jen vyrazil k nedaleké řece s tím, že bych si i já sám mohl něco chytit.

//Řeka Mahtaë

„Fajn,“ odsekl jsem. Sice to mohlo znít naštvaně, že už neuslyším jenom tak další lichotku, ale vlastně mi to bylo tak nějak jedno. Nebo jsem s tím byl smířený a lichotky neočekával... A není to v podstatě jedno a to samí? zamyslel jsem se na krátkou dobu. V podstatě ano... Alespoň ve výsledku to stejné bylo, i když cesta, myšlenky a názory se v tom lišili.
„Závist. Mě berou jako nějakého průvodce, či jak. Neustále se ptají na cestu, zda jsem viděl jejich ztracenu famílii a jestli náhodou nevím, kde se vyskytuje jejich milovaná polovička... Je jasný, že jim polovička zahýbá s někym, ale oni se přesto ptají,“ rozmluvil jsem se na dost hloupé téma a přitom nad tím kroutil hlavou. Možná šlo o to, že jsem se prostě potřeboval vymluvit, když se už konečně našel někdo, komu to jedním uchem vejde a druhým vypadne a nebude v tom nijak rýpat. Jen si pomyslí, co jsem to za užvaněného mamlase - i když to už musí vědět - a po pěti minutách si na to už nevzpomene. Taková zpovědnice, ušklíbl jsem se. „Ale mě poznat je radost, no ne?“ zeptal jsem se řečnicky... Kdyby se někdo snažil odpovídat, tak by vždy řekl "ne", to mi bylo zřejmé, ale slyšet jsem to nemusel.
Na otázku ohledně jídla jsem jen polkl sliny a čumákem naznačil cestu k jezeru. Sice to nebyla řeka, ale ta z toho vytékala a také tam vtékala, takže to vyjde na stejno. A při troše štěstí Lievenne sežere medvěd, pomyslel jsem si a zhluboka se nadechl. Sice jsem tam medvěda nikdy nepotkal, ale bylo tam mnoho jejich pachů. Dle zvedání jsem pochopil, že to nebyla jen otázka pro příště, ale aby mohla ihned jednat a co nejrychleji žrát. Sedět nebo vnitrozemí? položil jsem si podstatnou otázku lenosti a žraní.

// Omlouvám se za zdržení, zkusim napsat ještě dnes :)

Bylo po dešti, ale přesto nebylo počasí zrovna úžasné, spíše na podzim průměrné, jednotvárné a naprosto nudné. Co jsem však mohl dělat, počasí jsem ovládat nedokázal... Bohužel. Určitě by to nějak šlo zařídit, napadlo mě, ale s přemýšlením nebo nějakou realizací jsem se neobtěžoval. Na to jsem nebyl, spíše jsem jen hledal zajímavé myšlenky a ihned je vypouštěl z hlavy, protože mě na promýšlení nikdo neuživil.
Nedalo se nevšimnout Lievenniny urážky. Normálně bych to přešel... Vlastně nikdy bych to nepřešel, protože jsem urážky vůči sobě nenáviděl, ale nenáviděl jsem jakoukoli přehnanou reakci na tu kecy. Akorát jsem ohrnul čumák a zvedl ho o něco výše s tichým odfrknutím. Přesto bylo však zřetelné, že mě to urazilo a nelíbilo se mi to. Komu taky ano, co? zeptal jsem se rázem sebe samého a uvědomil si, jak vesel urážím všechny na potkání. Ale to bylo jiné, to jsem já urážel a nebyl urážen, teď to bylo naopak a to se mi zkrátka nelíbilo.
Sice Lievenne následně neřekla, že by mě potkávala ráda - ani jsem to nečekal, mě nikdo nepotkával rád - ale zase jsem musel vzít v potaz to, že to bylo asi to nejmilejší, co mi kdokoli řekl... A to bylo více než smutné. „Páni... Právě si mi vysekla největší poklonu za celej můj všivej život,“ zamrmlal jsem k vlčici se zamračením do prázdna.
Vlků jsem si všiml, jen jsem je nepočítal, protože to bylo moc složité. Spočítal jsem však počet vlků, co jsem po pachu znal. „Jo... A smutný je, když s dvěma z nich jsem měl už co dočínění.“ Mračil jsem se směrem do středozemí.

//Napíši vlčata (alespoň ta, co hrají), pak hodím konečně závěrečný post za Osud

//No... Já nikdy nebyla dobrá v počtech :D

Na vystrčený jazyk mi dopadlo několik kapek vody. Nemusel jsem nad tím moc přemýšlet, aby mi došlo, že začalo pršet. Spíše tedy poprchávat, ale nic neměnilo na tom, že se mi to ani trochu nelíbilo. Neměl jsem rád déšť a už vůbec ne, když jsem byl někde venku, akorát jsem pak musel trpět vlhkou a zapáchající srst jak sebe tak i cizích vlků. A jedna brzy páchnoucí vlčice je už přede mnou, povzdechl jsem si a jazyk zastrčil zpátky do tlamy kam patřil, abych nemusel snášet nu lehce slanou vodu na jazyku.
Lievennina nahlas pronesená myšlenka o častém setkávání mě donutila zamyslet. Ale na nic jsem nepřišel, stávalo se mi to normálně. Přišlo mi už normální, že potkávám nějaký vlky vícekrát... Hodně z nich jsem potkal více než jednou, ale více jak třikrát se mi stávalo už výjimečně. „no tak je jasný, že na sebe musíme narážet často,“ pronesl jsem s pokrčením ramenou. Myšlenku jsem však nedokončil. „A velikost?“ zamumlal jsem, „možná dost na to, aby tu pár desítek vlků bylo, ale natolik malý, aby jeden potkal více mamlasů než je pro život vhodné.“ Smutná pravda... Alespoň v mém případě, potkal jsem opakovaně mnoho tupců, abych své tvrzení potvrdil.
„A vůbec neříkej, že mně nepotkáváš ráda,“ ohradil jsem se zamračeně.

Odměny rozdány, reklamace do vzkazů.

No, zeptat se musím. "která se mu podle vás něčím podobá" -> Musí to být pouze podoba herní (vzhled, povaha, magie) nebo se do toho dá započítat i taková "podoba neherní"? Nevím, jak přesně to vysvětlit, ale zkrátka tak, že třeba Neon je považován zkrátka za tuleně, tak by se do nějakého filmového okruhu nakreslil jako tuleň, i když to vzhledově vlku nesedí (nebo jo? :D). Je to jen návrh a jelikož mám nápad jen na tuhle podobu neherní, tak se ptát musím :).

//Hesla ke všem vládním organizacím :D (losy :D)

Ano, gurmán, proto žeru jenom ryby, zašklebil jsem se. Kromě chutě ryb jsem měl na nich rád taky to, že nebylo zrovna složité a namáhavé pro líného vlka lovit je. Na rozdíl od zajíce, za kterým musíte zdrhat kdo ví kolik desítek metrů, aby vám ta ušatá mrcha zmizela v díře v zemi, kam neprorvete ani čumák. „Tse... Ochutnal bych, ale něco bych ti za to dal, takže by to byla služba za službu,“ pohodil jsem uraženě hlavou do strany. Svůj dluh jsem splatil už posledně, nedokázalo to, že plním tyhle věci jako splácení žrádla i po X měsících? A tady bych to vyřešil klidně do dne, takže by se nemusela nervovat s tím, že by přišla o malý kus nechutného masa, po kterém bych se snad i pozvracel - už od pohledu byl krab hnusnej a jeho maso určitě smrdělo mořem a solí jako všechno okolo.
Seděl jsem na zemi, hlavu zastrčenou trochu dozadu a přitom jsem Lievenne hypnotizoval pohledem, když si tak prohlížela můj přívěsek. Však byla u toho, když jsem ho našel a minule mně s ním taky viděla, tak co vyšiluje? nechápal jsem a akorát jsem nad tím mohl ohrnovat podrážděně čumák. Nakonec se opovažovala do mě dokonce drknout, což mě donutilo zamračit se a odstrčit vlastní tlapou tu její.
„Symbol krásy, nevidíš?“ odsekl jsem stroze a přimhouřil zrak, protože se mi nelíbilo, jak blízko ke mně byla. Hlavně nebyla prvním a to bylo mnohem děsivější. Nechtěl jsem však nijak moc konat, takže jsem jen mlčky vystrčil špičku jazyka, abych ji při nejlepším donutil oddálit se.

„Žrala si někdy už kraba, že se ho pokoušíš chytit? Nebo to zkoušíš jenom ze zoufalosti?“ zeptal jsem se zvědavě, jelikož mi nepřišlo poněkud moudré chytat právě kraba, který měl ty dvě nebezpečná klepeta, tlustou skořápku a s kombinací mála masa to neznělo zrovna jako vhodný nebo dvakrát výživný oběd. A kdo ví, jak moc odporně to krabí maso chutná, třeba může být nějak slizké nebo úplně bez chuti.
Lievenne si kraba začal prohlížet, začal jsem si myslet, že se snad pokusí usmrtit ho, prolomit jeho tvrdou schránku a okusit jeho maso. A mohla by se podělit, abych to okoštoval, ušklíbl jsem se, když Lievenně zkoumala svůj oběd, který se do pár sekund změnil z oběda na obyčejné zvíře, co po straně cupitalo do své skrýše v písku poblíž moře. To se mu to žije v písku, když není problém vyhrabat v něm díru, odfrkl jsem si. A navíc ho netrápilo to, že se mu ta zrníčka zachytávala v srsti, protože žádnou neměl, i když pod krutnýřem to mohlo tlačit. Ale zase se nezdálo, že by ho trápil nějakej písek, spíše ho trápila před chvílí vlčice a on byl teď šťastný, že je volný.
Sledoval jsem očima kraba, dokud mi Lievenne nepoložila otázku s pokývnutím k mému hrudníku, kde jsem stále měl dračí vajíčko. „Jen jednou - když jsem ho našel - teď tim akorát mlátim po hlavě idioty,“ zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou.

Chvíli po mém příchodu k Lievenne jsem se posadil na zadek, obmotal ocas kolem tlap a čekal, co ze sebe ta černá vlčice vymáčkne ohledně rudého kraba, co si držela pod tlapou. Nějak se neměla do toho, aby s ním něco dělala, což mi tak trochu nesedělo. Alespoň mi nepřišlo, že by zrovna tahle vlčice dělala některý věci zbytečně nebo jenom ze zvědavosti. „Nic proti, ale já bych se taky nenechal jenom tak sežrat,“ zahuhňal jsem s hlavou natočenou do strany. Žádný tvor se nikdy nenechal dobrovolně sežrat. Hlavně, že já sám se předtim naštval, že se mi ryba nenachomýtla dobrovolně do tlamy, protočil jsem rázem po promluvení na Lievenne očima.
Chvilku jsem tak pozoroval toho rudého kraba a čekal, co se bude dít. snažila se ho přimáčknout ještě více k zemi, aby ho tak nějak zabila, ale nepovedlo se, protože se ten krab akorát snažil bránit. Jo, tak tenhle se nenechá zabít zrovna lehce, zamručel jsem si tiše a naklonil hlavu zlehka vpravo. „Co bych s ním udělal já?“ zopakoval jsem Lievenninu otázku a zamyslel se, ač byla odpověď jasná. „Pustil bych ho a šel bych si chytit rybu.“ Lehké jako facka. A ryby lepší než cokoli jiného.