Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Středozemka

Všechno to bral s tím klidem, možná s apatií a arogancí, která mu byla vlastní a se kterou se musel smířit každý, kdo s ním někdy trávil čas. Neuměl na věci reagovat, vlastně ani nechtěl, všechno jím proplouvalo jako řeka, sem tam se tam zasekl nějaký bordel, který ho hlodal uvnitř, ale nikdy to nedával najevo ostatním.
I to vztekání bral s klidem. Prostě frustrace, kterou ze sebe potřebovala uvolnit a u něho to bylo fajn, ani ji neplánoval soudit. Jenom nechápal definici jako předtím. Co bylo předtím? Jaká doba byla předtím? Kde byl ten zlom? Koukal do země, sledoval bílou zem pod jeho tlapama s myšlenkou jenom na to, že i jeho konec má přijít v zimě. Měla to být ta letošní? Netušil, nevěděl, nechtěl to úplně řešit. Dál poslouchal Biancu, ač se to nemuselo zdát. Chtěl něco říct, že nemusí dělat nic, že nemusí řešit, kým vlastně je, protože na tom nezáleží. Jenže nic nakonec neřekl. Tlamu nechal pootevřenou, hleděl do země, opakoval si ta poslední slova, co řekla a až po osmém opakování k ní otočil hlavu. Ale místo té apatické prázdnoty tam byl jistý odpor. „A tvoje smrt by tohle všechno vyřešila?“ odsekl. Otočil se k ní čelem, stromy na ně házely studené stíny, vzduch byl děsně chladný. „Tobě by to vlastně bylo jedno, byla bys mrtvá, ale okolí? Jo, já nic necítim vlastně, to je pohoda. Saturnovi by se to nikdy neřeklo, by nad tím mávl tlapou, všechno by bylo v pohodě,“ pokrčil rameny. „První, co mě zajímalo, když si lehla mrtvá a zmizela, bylo to, aby ses vrátila. Protože to jde, věděl jsem to už tehdy. Ale to je vlastně fuk, ne?“

//Staré Meandry přes Červenou řeku

Po celých těch letech toho o smečkách věděl strašně málo a bral to tak, že nikdo o nich moc neví, protože jedna z něj udělala betu a jeden upřámný pohled na něj a všichni museli pochopit, že on žádná beta nebyl. „Seš alfa, on je alfa, nemůžete si udělat, co chcete?“ zeptal se s pokrčením ramen. Třeba by i jemu dovolili, ať si rok táhne po všech čertech a pak se ukáže na nový rok, ale jeho mozek by nebral, že je tulák a nemělo by to ten efekt, který u sebe potřeboval. „Na existenci jako tulák stejně není nic krásného a romantického,“ vydechl. Naštěstí o takový věci ani nestál, aby ho to nějak trápilo, ale furt se snažil nějak Biancu od toho nápadu odradit, aby... prostě nedělala blbosti.
Na chvíli ho i donutila zmlknout. Šel přes planinu, šumění říček nechával za sebou a přemítal nad odpovědí, která neexistovala a i kdyby ano, nechtěl na to odpovídat. „Nevim,“ vysoukal ze sebe něco. Ani netušil, jestli se dá vůbec cokoli nazvat vztahem. „Ale já toho nevim dost.“
Jeho vtip o umírání nesklidil žádný potlesk a ani uznání. Na bodovacím systému jedna až deset dostal maximálně dvojku, takže nemělo smysl se pokoušet ho zopakovat.

//Zarostlý les přes Esíčka

Trochu se ztrácel sám v sobě. Chtěl zpátky svojí samotu, nezávislost, chtěl už zase jenom chytat ryby a neřešit, že by něco měli žrát i ostatní. Tohle... mu trochu narušovalo plány. Nic s tim dělat nemohl, ale co. Možná s ní chtěl cestovat, možná chtě být sám, možná se ještě ani pořádně nedostal z toho, že umřela a zase ožila. Možná se tím vším cítil provinilý, možná ji vážně mě rád, možná netušil, jak se jmenují emoce, možná netušil, jak svět okolo něho chodí. Možná byl prostě jenom hloupý.
„Nevím,“ řekl prostě, „jsi jeho jediná sestra, ne?“ Ne, že by ji chtěl donutit k provinilosti, ale nelhal a pokládal věci takové, jaké ve skutečnosti jsou. A tohle nebylo nic příjemného. „Jestli chceš odejít, řekni mu to. Jestli nechceš, tak... nic neříkej? Jestli chceš v té smečce zůstat, řekni mu třeba, že chceš chvíli pro sebe. Nebo tě doprovodim do Mechu a pak odejdu sám. Někdy se třeba objevim, někdy nás třeba svede dohromady nějaká další pohroma, kde už snad nikdo neumře.“ A případně já.
„ALe už pojďme,“ kývnul hlavou. U těch šutrů byli už dlouho.

//Středozemka přes Červenou řeku

Nic dalšího na to neřekl, jenom nad tím lehce zakroutil hlavou. Bral to jako definitivum, rozmyslel si to, došel k tomu, chtěl to udělat. Obvykle své myšlenky neměnil, minimálně ne v rozmezí několika let, takže... Odejde. Buď to řekne, nebo to řekne ona, až půjde okolo lesa, ale nebude se tam už vracet se slovy, že jde domů. Prostě se půjde maximálně podívat, jak si tam žijou, ale pro něho tam už místo nebylo a v hlavě to místo snad ani nikdy neexistovalo.
Padla noc, poslední z těch letních, kromě hvězd byl na obloze i srpek měsíce, který neposkytoval mnoho světla, ale bylo určitě lepší, že byla tma. Alespoň nemusel vidět její výraz, nemusel se moc zajímat ani o ten vlastní. Zhluboka se nadechl, chtěl i dlouze vydechnout, tak nějak si povzdechnout nad životem, ve kterém se opět něco dělo a to on neměl rád. Měl rád stereotyp, obyčejnost, klasický život bez nějakých zatáček a zajímavosti. Místo výdechu mu ale z tlamy vyšel nějaký zvuk. Těžko by se to nazvalo vytím, spíše to bylo tiché houkavé volání mateřské planety, aby ho vyzvedli z tohohle bordelu, který okolo sebe vytvořil.
Pár chvil ještě hleděl na černou oblohu, zbytek vzduchu z plic jenom tak vydechl, sklopil hlavu a poslouchal Biancu, která zrovna tak zněla odhodlaně, že odejde. „Tak pojď,“ řekl prostě, „ale první to řekni Saturnovi,“ dodal a vlastně to byla i výzva. Jestli si za tím dokáže stát.

„Co?“ vyprskl zmateně. Přimhouřil i u toho oči, rázem zakroutil hlavou, vydechl a pak seděl, mlčel a tupě zíral do prázdna. „Není to kvůli tobě,“ dodal. Jenom nedokázal říct, proč vlastně teď, proč vlastně vůbec. Teda věděl to, tušil, ale blbě se mu to převádělo nahlas, protože si nemyslel, že jiní pochopí tu jeho logiku za tím. „Nikdy mi nesedla ta myšlenka, že se mám někam vrátit,“ přiznal, „a toulání mi vždycky bylo bližší srdci. Raději přenášet svoji rejpavou energii rovnoměrně mezi všechny, ne tim zahlcovat jednu skupinu.“ Tlapu na srdce, neměli ho občas plný zuby s tim, jak se choval? „Občas bych se tam ukázat mohl,“ zamumlal s pokrčením ramen, „ale chci projít zbytek světa, který jsem ještě neprošel.“ Minimálně Gallireu. Celé ty roky a stejně mu toho tolik chybělo.
Nedávalo mu však smysl, proč by měla odcházet i Bianca. Pokud se pomine to, že byla alfa, tu smečku hledala Launee pro ně, aby měli kde žít. „Nemusíš být alfa, ne?“ zeptal se, „můžeš mít jinou roli ve smečce... Beta je volná,“ pokrčil rameny. Lindasa bude mít možná výhrady proti její barvě, ale je to sestra hnědého alfy, třeba bude trochu shovívavější.
„A chceš ty trávit čas se mnou?“ obrátil tu otázku na ni, „moje rejpání, moje mlčení, moje nenadále odchody bez toho, abych věděl, kam vůbec jdu? Nezastavuju se.“

Očekával oheň na střeše, protože to velice rád dělával. Založil lesní požár, ani si to neuvědomoval a neřešil to, pak ho uhasil, jako kdyby se opět nechumelilo a následně z nudy rozfoukal poslední maličký plamínek, co mu stál v cestě, protože... byl asi idiot bez budu sebezáchovy. „Myslim, že bych se měl vrátit k tomu, co jsem dělal dřív,“ přiznal. Mech měl rád, i když na to třeba nevypadal, dokonce mu záleželo i na jeho obyvatelích a ze všech smeček v okolí k nim bude mít nejblíže a asi by všechny zařadil i na svůj list "občas se ujistit", ale nikdy mu úplně nesedělo to, že se má vracet. Že vždycky, když jde pryč, má se vrátit, musí se otočit do lesa a tam se objevit. Chtěl, aby cesta nikdy nekončila, aby každé místo byla jenom přechodná zastávka a jeho domov byl vždy jeden strom přes noc a nikdy ne na delší dobu.
Zamračil se však při otázku, jestli by taky mohla odejít. On o tom nerozhodoval, ale nerozuměl, proč by chtěla odejít z Mechu. Však tam měla bratra, Launee, jestli se předtim nespletl, tak Saturnus i zjistil, co se kam strká a vyvedl s jeho kamarádkou mladý. „Ty chceš odejít?“ zeptal se bez odpovědi na její otázku. Nemyslel si, že chce. Naopak si docela myslel, že za tuhle otázku sám mohl svým prohlášením o toulání.

V jeho... oku to, vypadalo špatně ze všech směrů. Nesedělo mu to, cítil se z toho blbě a odsuzoval sebe samého, že se vůbec o něco pokouší. Neměl to dělat, měl se prostě smířit s tím, jaký život měl být. Mohl se snažit, aby vše bylo jiné, ale přitom... byl rád, když vše bylo stále stejné. Chybělo mu, když tyhle věci neřešil.
Povzdechl si, koukal do země, jako by mu mohla přinést nějaké odpovědi, ale spíš prostě neměl důvod hledět nahoru. „Můžu tě doprovodit,“ navrhnul jí ohledně návratu domů, „ale... pak odejdu.“ Za těžko se mu to říkalo, ale donutil se zvednout i hlavu. Myslel to vážně. Chybělo mu, kdy se mohl pohybovat po svět bez toho, aby říkal měl bych se někam vrátit. Nemít střechu nad hlavou, nemít žádné místo, nepatřit nikam, nikomu... Byl to život, kterému byl předurčen. Měl tu smečku rád, ty vlky tam, ale patřil ven.
„Nějak jsem se tu vyloupl, jak normálně dělám,“ pokrčil rameny, ale moc to komentovat nechtěl. Chtěl se prostě jenom vyloupnout zase o barák dál.

trochu doufal, že ten monolog nakonec nepovede a třeba mu něco řekne, ale asi by taky neměl do tohohle co říct. Nebo by hlavně ani nechtěl nic říkat, nechal by toho druhého, aby se v tom topil a snad by si to i zlomyslně užíval. Ale jenom trošičku.
Řekl však vše, co říct chtěl a sice toho moc nebylo, byl toho dostatek na to, aby… aby vlastně nic. Jenom sumarizoval pár myšlenek, které mohl říct už předtim a ušetřit si tohle celé bláznoství, ale on si moc věci neuvědomoval až do chvíle, než se zhroutily.
Zůstal stát a dále už jenom mlčel. Neměl co jiného říct, akorát by se vrátil k tomu, co už jednou zahlásil a to se vždy ukázalo jako těžce špatný. Na nějaký slova mu Bianca přikyvovala, hlavně na tu nadávku, co si proti sobě vytvořil, pak ale odvrátila hlavu a zírala někam do prázdna, kam předtim koukal i on, aby si srovnal, co vlastně chce říct. Podíval se tam taky, jestli tam nenajde nějakou odpověď, ale bylo tam prázdno. Takže, zopakoval si.
Po takže už nic neměl. Prostě tomu tak bylo a tím to chtěl všechno ukončit. Dal tomu tečku a neočekával, že by se mělo začít na dalším odstavci. “Takže těžko říct,” řekl prostě. “Furt mi přijde, že dělám něco špatnýho a přitom nevim pořádně proč.” Možná to bylo tim, kdo byla, možná tim, že byl prostě kemrd, ale nějak v tom celém neviděl žádnou logiku, za kterou by mohl obhájit svoje konání.

Nebyl naivní, aby očekával vřelé přivítání. Nečekal ani žádné... pozitivní. Nečekal vlastně nic, protože nad věcmi nepřemýšlel. Vždycky jenom konal, bez rozmyslu, protože myšlení ho unavovalo a nebyl zrovna myslitel. Neuměl věci obracet, prohlížet si je, už vůbec neuměl dělat závěry, které by mu poradily, jestli jeho úmysly mohou vést k nějakému pozitivnímu výsledku.
Na druhou stranu ho tahle schopnost nemyslet, docela stavěla do pozice, kdy ani ti proti němu nemohli tušit, co od něho čekat a nemohli se proti němu obrnit.
Čekal, že dostane do tlamy, ale taky tušil, že by se po první ráně zhroutila a pokud ne mentálně, zcela určitě fyzicky, protože by její tělo nesneslo ten tlak a sesunula by se k zemi jako domeček z karet. Útočila na něho však jenom mračením a odtažením, které neřešil, však si sám cenil toho prostoru okolo sebe.
„Myslim, že jo,“ odpověděl po odmlce, ale stále nepřemýšlel nad tím, co říká. Trochu musel vzpomínat nad tim, kde vlastně skončili a dostal se jenom ke své ultimátní obraně, kdy tvrdil, že se chce nadýchat čerstvého vzduchu a byl v trapu. Doslova. „Ale říkám, klidně si povedu monolog, na tom mi moc nesejde, jsem docela obstojný řečník.“ Sarkasmus si od toho odpustit nemohl.
Zůstal stát na místě, možná by se dalo říct, že přemýšlel, ale v hlavě měl kompletní vzduchoprázdno a snažil se do něj vloudit nějakou myšlenku, protože ještě před pár vteřinami neplánoval o těhle věcech mluvit a teď se do nich dostal... tak co měl říct?
„Když jsem byl malý,“ začal, aby si nabral trochu času a ujasnil, o čem vlastně chce mluvit, „strašně jsem se snažil o to, aby mě ostatní měli rádi. Jenže na tom nikdy nezáleželo, nikdo mě nikdy neměl rád natolik, aby se mnou zůstal a to i přesto, že se jednalo i o moji rodinu.“ Zpětně nikdy nechápal, proč se snažil o přízeň matky, ale nikdo ho nemohl vinit z mladické hlouposti. „Život byl pak jednodušší, když jsem se o tohle už nepokoušel, i když ne vždycky to úplně vyšlo. Ale jako vždy – odešli. Asi jsem si za to pak už mohl prostě sám, protože jsem všechny odehnal, než měli čas si uvědomit, že tu se mnou ve skutečnosti nechtějí být.“ Zastavil se, protože se v tom začal zamotávat rychleji, než původně doufal. Dal si tak nějaký čas na rozmysl, hlavu odvrátil do strany a předstíral, že nad něčím úpěnlivě přemýšlí a přitom... no, jenom zahazoval konec té původní myšlenky a hledal jakým slovem začít novou větu.
„Asi jsem prostě kemrd,“ vydechl se zaseknutím, co to vlastně vyšlo za slovo. Chtěl použít dvě, obě lichotivá až za hrob, ale nějak si nevybral, který použít a spojil to dohromady. Natočil pohled zpátky k Biance, hlava nakloněná trochu do strany, protože furt přemítal, co za slovo vytvořil a neuvažoval nad dalšími slovy. „A pro tvoji smůlu tě ten kemrd rád má.“

Docela přemítal nad tim, jak ho tenhle život mohl předtím bavit. Nebo spíš uspokojovat natolik, že neměl potřebu ho měnit a žil v něm celá ta dlouhá léta. Možná to byl začarovný kruh, nemohl z něho vylézt a musel si tak nalhávat, že to je skvělý, aby mu z toho nehráblo? Dost možná. Pak se z kruhu dostal a vehementně hledal cestu zpět, aby se mohl zahrabat do své samoty, která mu konečně byla nabídnuta a jaký byl výsledek? Nebavilo ho to. Netušil, co chtěl, ale věděl, že si nic nezaslouží a tohle ležení by mělo být závěrem jeho mizerné existence na světě.
Sledoval posledním okem vodu před sebou, ignoroval vítr a svou pozornost odpoutal až ve chvíli, kdy se přihnalo něco zajímavějšího. Ačkoli v tomhle případě se zajímavost spíše odrážela v… dramatičnosti. Nehýbal se, asi považoval Biancu z dinosaura, který špatně vidí a pokud bude předstírat, že je šutr, půjde si po svých dál.
Pro jeho smůlu ho viděla a něco tam i odplivla, ale přes vodu ji neslyšel, možná to bylo i dobře.
Povzdechl si z vlastní zoufalosti a trochu nedobrovolně se začal zvedat na nohy, i když pořádně netušil, co by sám měl udělat. Předtím udělal vše pro to, aby zničil vše, co asi nechtěně budoval, ale… Vlastně to ani ničit nechtěl, jenom nikdy nevěděl, co má vlastně dělat. Postavit se všemu čelem, třeba?
Protáhl si krk, jednou v něm křuplo, než přeskočil na druhý břeh říčky, ale držel se opodál. ”Můžem si promluvit?” Nadhodil otázku, ”klidně budu mluvit sám.” Na mluvení byl expert, ne?

//Konec světa přes Eucalyptový les

Ta myšlenka ho provázela celou tou dlouhou cestou dolů. Věnoval tomu víc času, než by měl, protože na tom už stejně nezáleželo. Podělal vše svým vlastním kreativním způsobem a asi to bylo to správné, co měl udělat. I když by třeba Život nebo někdo nesouhlasil. Záleželo vlastně na tom, co si myslí zrovna tenhle, kterej nikdy nesleze z toho svýho kopečku a pokud jo, tak kvůli němu všichni umírají? Ne.
Zastavil se u řeky s dost hlasitým a přehnaně dramatickým povzdechem, který pro jeho štěstí nikdo neslyšel. Nedjříve zíral jedním okem někam nahoru, pak se podíval do vody a čekal, že na něj třeba vlastní odraz promluví, aby mu něco řekl, ale svéhlavě mlčel.
Foukal vítr a štípal ho něčím v očích, což nevnímal, spíše sledoval stín, který se mu vlnil na vodě a v dostatečné vzdálenosti od něho, protože už snad léta čekal, že od něj chytí lepru. Ani ten stín mě nechce, odsekl si pro sebe, než se konečně napil. Pak si dřepl, následně i lehl, zíral na vodu a namlouval si, že je všechno v pohodě a takový, jaký to bylo dřív.

Vlče se rozhodlo zmizet samo. Asi se mu nelíbil pohled na někoho s jednim okem a jedinou buňkou, která měla zájem starat se o ostatní. Pokrčil nad tím rameny, bylo mu to zcela jedno. Vlastně byl i rád, že zmizel, mohl tam v těch skalách být sám a v uvozovkách si užívat pohled na to nekonečné moře daleko pod ním. Třeba tam někde byl další svět, o kterém netušil, třeba tam bylo velký nic, třeba byl svět koulí a doplaval by na samém severu. Kdo ví. On určitě ne.
Trochu přemítal nad tim, že by se na vše vykašlal. Že by tam zůstal hnít, jako to dělal celé ty roky předtím. Jaké krásné časy to byly, ne? Ale pak mu došlo, že o hnití moc nestojí. Už shnil zevnitř, nemusel i na povrchu.
Ach ta nuda, zasteskl si nad vlastním osudem. Jak nudný a přitom žil takovou řadu let? A proč se vlastně vracel k těmhle myšlenkám, které nikam nevedou? Život mu tvrdil, že má druhou šanci, že má něco udělat a on ten rok využil k tomu, že...? Ah, uvědomil si. Jak se tu celou věc pokoušel dostat z hlavy, protože se cítil z toho blbě. Hej, Launee, přehrával si v myšlenkách jeden rozhovor, zatímco slejzal ze skal, co kdybych ti zprznil dceru?
Nádherná představa.

//Staré meandry přes Eucalyptový les

Z zády se mu sice stahovaly tmavé mraky, které stínily slunci a moře před ním se tak stahovalo do tmavé barvy. Ne, tohle se mu nelíbilo. Nechtěl tmavé počasí, nechtěl žádný déšť, protože na něj prostě náladu neměl. A za ta léta, co tu byl, zjistil pár věcí – že je nemusí trpět. Obloha v jeho blízkém okruhu se tak naopak roztáhla zpátky do azurově modré, bylo tam slunce a pálilo ho do zad, jak jenom jarní mohlo. Žádný možný déšť, v jeho okruhu bude prostě tak, jak chce on. Stejně mu do toho nemohl nikdo kecat.
Nebo si to myslel, snad i v to mohl doufat, ale zase tohle ovlivnit nemůže. Můžu. Rychle se opravil a přemítal nad tím, že by zmizel dřív, než by se hlásek mohl nadechnout pro další větu, ale jednooký pohled mu padl moc rychle na hlásek. Tmavé vlče několika barev, které kníkalo něco o tom, že se objevilo na tom místě a netuší, co se děje. Nějakou chvíli mlčel. Jak se tam objevil on? Prostě počítal s magií, ačkoli netušil, jak se mohl objevit někde, kde nikde nebyl. A on taky, přemítal. Do háje, zaúpěl. Špatný pocit, že se snad něco děje, když se tu objevil.
Tiše polkl, nadechl se, následně si zoufale povzdechl. Tedy mohl odejít, však prostě mohl, ale prostě... neodcházel. Sympatizoval s tímhle druhem a přitom ani nechtěl. „Nikdo neví,“ odpověděl mu. „Odkud seš? Ukážu ti směr, kam jít.“

Dává logiku, děkuji ~

Edit poddotaz: založení musí proběhnout s adolescentem, nebo už úkoly s ním? (alias jestli může vlče zakládat třeba v půl roce a do jeho desátého měsíce bude smečka)

Hello,

dotaz, který není specifikovaný u malých smeček – je možné smečku zakládat s druhým zakládajícím členem, který je vlče?