Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jeden z miliardy rozdílů mezi mnou a mou sestrou se právě ukázal. Zatímco ona všechny novinky přivítala otevřeně, radovala se nad nimi a zkoumala je, tak já stále nečině ležel na zemi, odmítal změnit svůj výraz a jakkoli se projevit k šílenosti přírody. „Asi jo,“ zamrmlal jsem se zívnutím na řečnickou otázku Laury ohledně mraků. Nezajímali mě. Už jsem viděl duhu, mraky a duhové mraky jsem si tak nějak dokázal představit i bez toho, abych pracně zvedl hlavu k obloze a přesvědčil se, zda tam plují nebo si vymýšlí.
Chvilkama jsem se choulil do těsného klubíčka a třásl se zimou, následně jsem však zase klubko rozbalil a umíral vedrem. A tak vlastně celý den, bylo to nehorázně otravné a naprosto nepřípustné. Proklatý magie. I tohle je dílo nějakýho mizery. Zabít je. Všechny. Do jednoho, zavrčel jsem, když jsem se zase snažil udržet tělesné teplo, které rychlostí blesku unikalo z mého tepla, ale následně se zase vracelo.
Laura si mezitím kolem jančila, dokud nepřišla o značnou část energie a neposadila se vedle mě. Stále jsem tak nějak schoulený ležel na svém proleželém plácku, ani se nenutil zvedat hlavu nebo mluvit. „Nevim,“ řekl jsem. Jestli na svou otázku očekávala delší odpověď, tak se bohužel ptala špatného vlka. převrátil jsem se na bok od Laury, protáhl si tělo a zamručel něco jako nadávku na to, že mi je teplo.

Správné odpovědi:
1. Snow
2. Naomi
3. Atimu
4. Daphne
5. Light
6. Perenelle
7. Ashe
8. Niklifa
9. Réto
10. Fiér
11. Faelnir
12 Carmen

Správní řešitelé:
Falion, Nympha, Ashe, Newlin, Vločka, Ašlink, Nate, Bellray, Light, Amnesia, Atray, Winter, Nerssie, Setia, Wolfganie, Freya, Morfeus, Jenna, Suzume, Tailla, Réto, Launee, Atimu, Laura

Jedna chyba:
Clawdia, Mojo, Blueberry, Kurai

Odměna:
Bez chyby - 1 křišťál
1 chyba - 20 drahokamů

Odměny budou brzy rozdány.

//Gomen Q.Q
Nemám absolutně idea... Zkusím v průběhu týdne, ale *rozhazuje zmateně rukama* netuším...

Laura bohužel řekla věc, kterou jsem si poměrně dlouho nechtěl přiznat. Měl jsem dalších pět sourozenců, kteří běhali po tomhle světě, možná jsem je už potkal a možná je teprve potkám. Snad to nikdy nezjistím... Nechci o tom vědět, stejně tak oni nechtějí vědět o nás třech, povzdechl jsem. Jak jednoduší by bylo, kdyby měl Mistoke jenom jedna vlčata... Je. Naše existence tak důležitá nebyla, spíš naopak zbytečná a akorát přinášela pohromu blízkému i vzdálenému okolí.
I když nebylo nejlepší počasí a zem nebyla zrovna nejsušší, položil jsem se na zem, natáhl se na černý bok, protáhl si pořádně všechny končetiny tak, že jsem je natáhl, div jsem si je nevyhodil z kloubů a nakonec i lehce zakroutil krkem, až v něm zakřupalo. Tak divně se tam něco převaluje... Jako bych tam měl písek... Divný, jak by se tam dostal? zmyslel jsem se. Asi to bylo normální, ale mě to beztak štvalo, protože představa písku v kostech byla nechutná.
Zavřel jsem oči, jako bych se chystal ke spánku. A možná, že jsem se i chystal, když jsem ze sebe dostal veškerý vztek a zároveň i něco, co mě hlodalo víc jak půl roku a neskutečně mě to tim pádem sžíralo a unavovalo. Teď se s tim může prát i ona... I když jsem netušil, zda vůbec fakt mrtvého otce bude Lauru zajímat, spíše jsem to odhadoval na ty sourozence. Pravý opak mě. Já chtěl znát otce, nechtěl jsem poznat pět trosek, co mě budou považovat za vedlejší produkt jako Nate. „To bude jako znova pršet?“ zamrmlal jsem, když mi do oka spadla jedna kapka.

Musel jsem se uchechtnout tím tónem, který neznačil pobavení, nýbrž opovržení. „Nikdo nemůže tvrdit, že jsem slušně vychovanej, abych to udělal.“ Jestli to bylo dobře nebo ne, musel každý posoudit sám, protože já od sebe vychování a způsoby nevyžadoval. Hlavně jsem je neměl před kým předvádět, ale od jiných vlků jsem zase to vychování požadoval, jelikož to prostě byla slušnost a jeden z mých požadavků, abych s vlkem dokázal být více jak tři minuty svého života.
Pršet sice přestalo, ale za to se ozvalo slunce, které bylo v téhle situaci jako pěst na oko a ani trochu se sem nehodilo. Dokonce bych raději vzal i ten déšť, protože by se alespoň dala vysvětlit má pochmurná nálada, která přetrvávala už pěknou řádku let. Tak můžu tvrdit, že mi slunce svítí do očí, tak mě to otravuje, navrhl jsem si a bez většího přemýšlení to i přijal, i když jsem pochyboval, že se kdokoli bude zajímat o to, proč s mračim, když mě jako zamračeného musí znát každá živá bytost na téhle planetě. „Nevim... asi jenom krev,“ zamumlal jsem s odvráceným zrakem. Sice jsem věděl, že se Laura ptala na to, jakej byl nejspíše jejich vztah, ale já prostě odpověděl tak, jak jsem dopověděl. Nerad jsem na otázky odpovídal úplně přímočaře, to mě nehorázně otravovalo.

//Promiň za krátkost

// Promiň mi, nemám teď moc času :/ (platí i za Jinkse)

„Slušně vychovanej by to udělal,“ zamručel jsem uraženě. Nepotřeboval jsem od něho slyšet, že jde umřít, stačilo by, kdyby řekl alespoň jedno všivé slovo. Nebo kdyby se minimálně ukázal. To by mi úplně stačilo ke zlepšení mizerného života a následného klidného chcípnutí. Tedy, chcípnutí při vědomí, že je mrtvá i Laurencie... Ta tu nesmí zůstat déle, zakroutil jsem hlavou. Tak nějak jsem doufal v milosrdenství Smrti a to, že si pro ni už přišla a dlouho ji mučila, než si jí odtáhla tam někam k sobě...
Na hlavu mi dopadlo pár kapek deště, přimhouřil jsem otráveně zrak, protože to zase znamenalo, že zmoknu a budu se tahat k Životu úplně mokrý, se zplihlou srstí a prostě odporný na pohled. A to je normálně jediná věc, kterou nejsem...
Bylo mi jasné, že ani jeden z nás nemůže celý život v žít v nevědomí o tom, kdo je náš otec, kým byl, jak vypadal, jak se choval a jestli náhodou ještě neměl nějaký vlčata, který miloval. Jenom jsem netušil, že většinu z těhle informací budu vědět právě od toho milovaného vlčete, a že je budu sdělovat Lauře.
Zhluboka jsem se nadechl, přehrál si všechny ty otázky v hlavě a snažil se na ně na jedno nadechnutí odpovědět. „Vim jeho jméno, vzhled, rodinu a osud a řekl mi to Nate, takovej zjizvenej otrava. Jmenoval se Mistoke, není tady, byl úplně černý, jako jsem býval já, měl kromě nás pět vlčat a před nějakým tím rokem umřel... Víc o něm nevim.“ Ta poslední věta byla už namále, ale na to jedno nadechnut jsem to dal a to byl úspěch, kterého jsem chtěl dosáhnout. Nebylo nic divného, že i po tomhle byl můj výraz stále nehorázně lhostejný a neutrální. Asi se tak nějak dalo říct, že pro jakékoli pocity, kromě pro vztek, pohrdání a zhnusení, jsem měl nevyvinuté mimické svaly.

Po krátkém zamyšlení jsem přišel na to, že mě to vlastně ani netrápí. Možná dříve, když mi to bylo předhazováno a tak nějak jsem nechápal, proč tam Mistoke nebyl, ale časem mě to přešlo, i když ne touha potkat ho. Nevěřil jsem v to a možná mě proto tolik nebolel fakt, že ho nikdy nepotkám. Více bolelo to, že Mistoke nezdrhnul jenom kvůli matce, ale kvůli Natovi, jeho sourozencům a partnerce. Prostě jsem byl jeden velký omyl... A Laura také, i když velikostně to byl menší omyl. Deliven byl nehorázný omyl. „Netrápí mě to. Je mi to jedno, je to fáze života, jenom mě štve tim, že se rozhodl odejít bez toho, aby cokoli řekl,“ zamračil jsem se. Hloupý důvod, ale pro mě to důvod byl. Stačilo by jakékoli všivé slovo, klidně i "fuj" nebo "sakra", ale ne... Neslyšel jsem od něho ani ň.
„Tam jsem měl taky namířeno,“ zamumlal jsem Lauře do řeči, ale dál ji nechal mluvit a čekal, co z ní vyleze. Docela mě to překvapilo. Život rozkecával tyhle informace? Docela odvážnej, povzdechl jsem si, podíval se lhostejně na Lauru a s klidem řekl: „třeba myslel mě,“ mumlal jsem skoro nesrozumitelně. „Myslim, že o něm vím víc než ty,“ dodal jsem s odvrácením hlavy do strany. Život sice musel myslet Nata, ale já už také něco věděl. Vlastně jsem věděl to nejdůležitějí – byl to náš otec, jmenovl se Mistoke a zemřel. Nečekal bych, že by mi Nate lhal o smrti otce, protože o tom se nelže. Až na Coffina. Snad ho sežrala Smrt, doufal jsem. Nic proti tomu vlkovi... Ale byl to fakt nehorázně odpornej lhář.
„Už několik let nevede nikam. Prostě jdu, dokud nespadnu ze skály a nezlámu si hnáty... Jednoduché,“ odpověděl jsem. Bylo mi jasné, kam šla Laura. Jako poslušnej čokl se vracela do smečky, aby mohla plnit rozkazy někoho, kdo se považoval za lepšího a důležitějšího.

„Nemusí, beztak si ho neznala, řekl jsem, ale ihned si v hlavě dodal: a já taky ne. I když bych ho rád poznal nebo alespoň viděl, zda skutečně vypadal jako já nebo to byl chorý výmysl choré hlavy. Mohl jsem se ostatně zeptat Nata, zda byl Mistoke černý vlk nebo ne, ale zapomněl jsem na to. Třeba ho ještě někdy potkám, pomyslel jsem si. Minule jsem ho potkal někde poblíž, tak se třeba zdržuje na jihu nebo tak. Hledat jsem ho však nechtěl, plánoval jsem ponechání těchto setkání na náhodě, i když jsem zrovna něco chtěl zjistit. Otázka čekala už několik let, mohla ještě rok počkat, já nikam nespěchal.
Na krátkou chvíli jsem zaklonil hlavu, zadíval se na konečně slunnou oblohu, která už snad značila, že pitomá zima půjde do háje, začne se oteplovat a nebudu si muset neustále stěžovat na neustálou zimu, sníh a ledovou vodu, která mi stahovala vrhlo pokaždé, co jsem se pokusil chytit nějakou rybu.
„Fajn, tak když to pochopil, tak to není třeba řešit.“ Neměl jsem zapotřebí řešit cizí... Nebo vlastní krev. Obvykle jsem řešil jenom sebe a obvykle k tomu stačil ještě urážet vlka, co stál poblíž mě, protože mě to zkrátka bavilo, tak trochu naplňovalo a stěžováním na veškeré věci a vlky jsem zabíjel čas. Vrátil jsem hlavu do původní pozice a okamžitě ji odtáhl dozadu. „Co?“ nechápal jsem. Neměl jsem rád, když na mě všichni tak dlouho a z nepochopitelného důvodu civěli. Ať alespoň řeknou důvod, zavrčel jsem si pouze ve své hlavě.

Asi jsem si marně myslel, že se Lauře pokusilo dostat z tý mrchy, kterou jsme se stále tak nějak snažili nazývat matkou. Minimálně ona, pro mě to byla už jenom Laurencie, ta mrcha. Mohl bych teď zmlknout. Třeba bych jí ušetřil nějakýho toho trápení, protože vysvětlení, že vím, že je Mistoke mrtvý, vím od Nata, což je náš nevlastní bratr, o kterém Laura určitě také neví a... Říct to, tak musím vysvětlit tolik věcí, stiskl jsem zuby. Zadíval jsem se do dálky za Lauru, abych si rozmyslel, co jí vlastně řeknu. Možná nebylo nejlepší ničit ostatním životy, ale mně to svým způsobem dělalo radost. Ale mít na krku smutnou vlčici tohohle typu? To asi fakt nemám zapotřebí, povzdechl jsem si, zakroutil hlavou a hodlal se z toho nějak vykroutit. Na to první vlastně ani nešlo reagovat, jenom jsem nad tím lehce zabručel, jako kdybych si pokládal otázku, ale spíše jsem vyháněl nějaký myšlenky. Podstatné však bylo vysvětlit, kdo byl sakra ten Mistoke. To šlo v podstatě uhrát tak, abych nezalhal, ale zároveň neřekl, jak to vlastně bylo. „Byl jako moje rodina,“ šeptl jsem. Když jsem to zjistil, tak to docela dost bolelo, protože to měl být vlk, co vypadal jako já a já ho chtěl potkat, ale nešlo to. Protože byl sakra mrtvej.
Zuby jsem si div nerozdrtil tlakem, co jsem na ně vyvíjel.
Asi nebylo setkání, kdy bych neslyšel "Delčí, Deliven nebo bráška". „Neviděl jsem ho už víc jak rok,“ odpověděl jsem. A ani mi to nevadí, dodal jsem si v hlavě. Bylo mi jedno, kde se nacházel, přeci jenom byl už pár let dospělej a měl se umět o sebe postarat. „Třeba jenom není takovej idiot a pochopil, že smečka je na nic,“ navrhl jsem jednu alternativu, ale že bych tomu věřil? To ne. Byl to hlupák.

//Taky se na ten post těšim :3 :D

Asi bych se za vlastní sestrou nevrhal po hlavě, ale měl jsem dva pozdravy, které jsem jí chtěl nehorázně moc říct už skoro půl roku. Jenom jsem netušil, který mám vybrat. Oba dva jsou hnusné. Jeden je urážlivý, jeden pojednává o smrti. Kdybych neměl těch pár minut na výběr vhodného pozdravu, tak bych si řekl to otravné "nazdar" a více to neřešil. A proč to nezkombinovat? napadlo mě. Proč ne..., pomyslel jsem si, zakroutil lehce hlavou, abych se probudil a naprosto monotónně jsem pokračoval ve své polomrtvé cestě.
Kdybych měl za bratra sebe, tak by moje cesta musela být delší, protože zmetek jako já by mi naproti nešel. Ale to Laura měla tu smůlu, že jejím bratrem byl Meinere. Já měl štěstí v tom, že Laura by se hnala i na skok ze skály, protože by někdo řekl: "Hele, kdo tam bude první?" A při troše štěstí nebo smůly by ten závod i vyhrála.
Soustředil jsem se pouze na mlhu před sebou, neuhýbal jsem zrakem, pouze přímý krok a nic nevypovídající pohled někoho, komu je vlastně už všechno jedno, protože všechny démony uzavřel hluboko ve své hlavě, kde mu pomalu sice hlodají mozek, ale i jiné orgány, ale jemu to je naprosto jedno.
Lauřin pach sílil, ale nikde nebyla. A to bylo i divné, když její srst nebyla zrovna přehlédnutelná. Nebo si hraje na schovávanou, zamračil jsem se nad tou myšlenkou. Nechtěl jsem si hrát. Pomalu jsem se tedy usadil na místě a čekal, zda vlčice vyleze nebo ne. Ale pro mé štěstí vylezla z poza jednoho stromu. Nereagoval jsem na její první slova, pouze jsem tiše zamručel, tiknul okem, když mi olízla tvář a raději se nadechl, abych mohl odpovědět na otázku. „Můj život je stále na nic. A tvůj by měl být taky, protože jsi pouze vedlejší produkt,“ odpověděl jsem bez jakéhokoli náznaku sarkasmu, ironie nebo humoru. „A jo, Mistoke je mrtvej,“ dodal jsem lhostejně, i když při zjištění jsem div nevybouchnul.

// Přímořské pláně

I na mě bylo chození pro tu noc dostatečně. Šel jsem vlastně už jenom z principu, že kladení jednu nohu přes druhou byla snad ta nejednoduší věc na tomhle světě. Navíc jsem se na to nemusel ani trochu soustředit, stačilo jenom vědět, že nejdu dokolečka, ale jinak jsem mohl mít v hlavě vypnuto.
A přesně to jsem dělal. Mysl byla někde ztracená, postava shrbená, akorát tlapy se hýbaly stále dopředu a nesly tak mé tělo více a více na jih. Ale nikde není tak daleký jih, abych před tím smradem zmizel, zatnul jsem zuby, poručil si přidat, ale už jsem na to asi neměl sílu. Sotva jsem se plazil, ale můj mozek stále nechtěl spát. Bylo to tak neuvěřitelně otravné a neskutečně vyčerpávající. Ale měl bych se zastavit. Jenom tak pro jistotu, pomyslel jsem si, zastavil se a rozhodl, že už dál zkrátka nepůjdu.
Ale vydrželo mi to jenom pár sekund. Stál jsem na místě, oči zavřené, ale k uším mi dolehlo tiché vytí. Ignoroval bych to, protože já na ničí volání nereagoval. Jenže tenhle tón mi byl známý, ale ne tak, že bych věděl, jenom o koho jde, ale já onu vlčici znal. A poměrně dost dlouho. Naštvaně jsem odsekl. Mohl jsem na to odpovědět, ale já nebyl ten typ, co vyl. Já buď ignoroval nebo jednal. A ignorovat vlastní sestru by mi s životem nepomohlo, že? zeptal jsem se. Ale vzhledem k tomu, co se stalo předtím, a co mi to připomnělo...
Proč jsem tak neuvěřitelnej hlupák?! sténal jsem, když se mé tělo začalo pohybovat po směru vytí. Jedinou výhodou byla ta mlha, která alespoň zabraňovala v tom, aby kdokoli viděl, jak se jeden hloupý vlk rozhodl najít jiného.

// Řeka Mahtaë

Kdybych byl alespoň trochu normální, tak se svalím někde pod nějakým stromem, pokusím se usnout a překousnu i nějaké ty noční můry nebo jiné pitomé sny. Ale já normální nebyl. Musel jsem chodit, i když mi hlava padala únavou. Všechno se zdálo ještě těžší, protože jsem šel v písku, nohy se mi bořily a každý krok tak vydal za tři. Snažil jsem se jít alespoň po hraně pláže, kde bylo více trávy než písku, ale stejně to nebylo nic jednoduchého.
Všude bylo ticho, takže jsem mohl slyšet i vzdálenější šumění moře, které mě alespoň trochu uklidňovalo. Možná jdu proto, že mě to uklidňuje. Vždy jsem chodil, když jsem byl naštvaný a třeba to je řešením, napadlo mě. Třeba jsem měl pravdu... Třeba mi chození pomáhalo s vyhnáním vzteku, ale už ne zloby. Stále jsem na vlka byl naštvaný a věděl jsem, že pokud ho někdy spatřím, tak mu to dám sežrat, ale už jsem se necítil na povrchu naštvaný tak, aby si toho mohl třeba jenom procházející vlk všimnout. Vypadal jsem klasicky jako ten mrzutý vlk, kterým jsem byl celý svůj život a každý si už tak tedy musel zvyknout.
Písek se mi už pomalu ztrácel pod nohama, že by konečně normální terén? Asi ano. Podle paměti jsem tak nějak věděl, že mám před sebou trochu moc dlouhou cestou přes louku. Tak alespoň nesvítí slunce a není vedro, pomyslel jsem si. Jít v horku uprostřed dne to nemuselo být to pravé, i když chladná noc také nebyla nejlepší.

//Středozemní pláň

// Ostružinová louka (přes Západní louky)

A u řeky jsem byl dříve, než jsem se nadál. Šumění řeky dolehlo k mým uším a každičký sval v mém těle zaplakal, jakmile spatřil to tlusté rameno řeky, které mě oddělovalo od druhé strany Gallirei. Chtěl jsem tam jít, protože tam byl Život a bylo to daleko od zrzavého, což bylo více než příhodné v této chvíli. Ale musim to překročit, povzdechl jsem si. Nechtělo se mi to v tomhle počasí přeplavat, tudíž jsem s tak nějak chystal využít posledních sil a pomoct si magií. Bude to bezpečnější. Kdybych to chtěl přeplavat, tak takovou sílu nikdy neseberu a akorát se utopim. Takže jsem se kvůli svému bezpečí zase začal soustředit na to, co jsem chtěl. Normálně bych asi využil silného stromu, co by mi vytvořil most, ale teď jsem se spokojil s poměrně dost slabým stromem, u kterého jsem odhadoval, že mou váhu udrží. Most však ode mně schytal pár nedůvěřivých pohledů, než jsem na něho položil první tlapu. Ale šlo to. Přišla druhá a třetí noha. Strom držel, raději jsem tedy rychle položil čtvrtou nohu a dostal se na druhou stranu rychleji než kterýkoli jiný vlk v minulosti. A přesně v sekundě, kdy má první noha dopadla při skoku na zem se strom v půlce prolomil, protože byl ztrouchnivělý a následně se propadl do řeky. Tam také zmizel. Tak... Tohle bylo už moc, zakroutil jsem hlavou. Pořádně jsem zívnul, zhluboka se nadechl a vydal se dál k jihu, kam jsem chtěl jít.

//Přímořské pláně