Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// S dovolením jsem se na to mrkla a chybělo ti jedno lomítko u přímé řeči, teď se post zobrazuje celý :)

Ukázal jsem své umění cizinci, asi jsem byl moc pošetilý. Ale koneckonců mi to mohlo být jedno, existovalo mnoho vlků, co umělo být neviditelným a tak to nebylo nic natolik úžasného a výjimečného. „Je to vyčerpávající... Došla bys do půlky lesa, pak se vyčerpala a oni by tě roztrhali. Byla by to zajímavá podívaná... Docela bych to chtěl vidět, ale problém tuláctví, no,“ mrmlal jsem. Jenom jsem říkal nahlas své myšlenky – jako vždycky – a bylo mi jedno, že to jiným nemusí být zrovna příjemné, protože to většinou neřeknu nic, kde bych onoho vlka nezabil nebo alespoň nedostal do smrtelného nebezpečí. Ale jenom říkám své myšlenky, nic víc, obhájil jsem se, tentokrát už jenom ve své hlavě, protože mi nepřišlo podstatné, abych to řekl nahlas. Vlčice to slyšet přeci jenom nepotřebovala.
Jestli mi nevěřila, že magie unavuje, tak by měla. Nebylo to nic lehkého, rázem jsem byl zase unavenější a trochu hladovější, ale ryby žádné a... Ty myši, co mi navrhla... Obrátilo mi žaludek vzhůru nohama jenom myšlenka, že já, já Meinere, bych měl žrát nějaký pozemní stvoření, které poznalo vodu pouze jako věc důležitou k životu a jako tu věc, která padá z nebe, když je zataženo.
„Nežeru nic, co nemá žábry,“ odfrkl jsem si. Měl jsem to úplně opačně než jiní. Ostatní jedli ryby jenom ze zoufalství, to maso jim nechutnalo a kosti je škrábaly v krku, ale já ryby jedl, protože jsem je měl rád. Neměl jsem rád to... tuhé maso myší, zajíců a ani to maso, které pocházelo z vysoké. I když ty jsem nelovil, protože jsem na to neměl. Párkrát jsem je však jedl, nic speciálního to nebylo a raději jsem si šel spravit chuť svojí rybičkou. Se stálým znechucením z myšlenky, že bych měl pozřít něco, co neslo název "myš", jsem zvedl čumák přeci jenom trochu více, aby pochopila, že to myslím smrtelně vážně.

Neměl jsem zrovna rád společnost vlčic, to byla pravda. Ale já neměl rád ani společnost vlků. Jedním pohlavím jsem tak trochu opovrhoval, protože ono opovrhovalo mnou a to druhé pohlaví, ač bylo i moje, mi nerozumělo. Ve výsledku jsem nevycházel s nikým, ale nevadilo mi to. Jenže fakt, že s nikým nevycházím, mi nikdy nezabránil v tom, abych měl nějakou tu společnost, kterou jsem nechtěl zardousit, přizabít nebo se jí minimálně zbavit. Jednou se mi přeci jen povedlo narazit na vlka, který byl slušně vychovaný – což se o mně říct nedalo – a nijak mě neurazil. Dokonce se mi omluvit i za absolutní blbost, kterou nemohl nikterak ovlivnit. Buď byl hloupý on, nebo se chtěl vyhnout konfliktům, každopádně to byl snad první vlk na světě, kterého jsem neurazil a nesmýšlel o něm nějak špatně, protože to ani nešlo. Ale také to mohlo být tím, že jsem s ním dlouho nepobyl, kdo ví.
Ta hnědá vlčice patřila mezi ty, který jsou slušný buď kvůli tomu, že naproti nim stojí někdo, kdo vypadá jako zjevení z jiného světa kvůli svému rozpolcení – myslim fyzického – a nechce si ho tedy znepřátelit. Nebo může být slušný ke všem. Jak se takovým musí žít? Nevyskakujou si, neodsekávaj, jsou svým způsobem i submisivní a kolikrát i bez názoru a nechají si všechno vnutit. Nudnej život, zamyslel jsem se. Hned poté jsem vlčici odpověděl činem místo slovy. Nejdříve začaly mizet tlapy, poté ocas, špičky uší a jako poslední zmizely zelené oči, rudá jizva a pach, který by naznačoval, že se tam někdo nachází. Ale ani ne po půl minutě se to všechno vrátilo v opačném pořadí.
Kdybych byl ultimátní hajzl, tak asi jako neviditelný rovnou i odejdu, ale neměl jsem zatím tu potřebu mizet. Tak jsem prostě zůstal a ukázal svůj um, i když jsem už začínal kvůli tomu všemu být už unavenější a hladovější.
Jenže ryby nikde. „Taky možný... Takže asi nežeru.“ Když se přeci jenom nic nenašlo, nechal jsem to plavat. Tak velkou potřebu žrát jsem zase neměl a bylo mi to tak nějak jedno. Bez jídla nebo pouze s malým množstvím jsem vydržel už delší dobu. Nebyla potřeba lovit každý den.

Kdybych byl nějak více zlomyslný a užíval si cizí neštěstí, tak bych se asi vlčici vysmál, že zatímco ona mokne, tak já si můžu sedět v suchu a nepřemýšlet nad tím, co potom udělám pro to, aby byl můj kožich suchý a nehrozilo nějaké nastydnutí nebo zapaření kožichu. Fuj. Ale já zlomyslný zase tolik nebyl. Byla pravda, že jsem se kolikrát vyžíval v tom, když jiní musí trpět a několikrát jsem ty vlky i trpět nutil, jako třeba toho zrzavého zmetka, ale ten si to zasloužil. Všichni si to zasloužili, pokud mi nějak ublížili, ať fyzicky nebo psychicky. A tak jednou za měsíc se takový vlk našel, takže jsem si docela často užíval to, jak jiní potom trpí nebo jenom musí trpět moje pitomý kecy a to všechno okolo.
Jelikož ta hnědá vlčice zatím nic mé osobě neprovedla, nebyl důvod, proč bych se jí měl vysmát za to, že má mokrej kožich. Zatím si hlavně všímala svého, což bylo neobvyklé a ani mě moc nerušila – ale o mohlo být tim, že jsem to byl já, kdo začal vyrušovat. Jenže i vlk, jako jsem byl já, potřeboval občas pronést něco k ostatním vlkům, i když to bylo úplně pitomý, nedůležitý a prostě... Meinerovský.
Déšť už pomalu ustával, les byl tichý, žádní ptáci, jiní vlci a voda také nebyla hlasitá, když neměla do čeho narážet. Slyšel jsem, jak tiše pronesla, že magie země je užitečná. A byla to pravda. Chtěl jsem přejít přes řeku suchou nohou? Bez problému, stačilo přes ní přehodit strom a přejít. I když to musel být vždycky řádně dlouhej strom... Chtěl jsem být v suchu? Stačilo, když jsem si udělal deštník jako nyní. A to zároveň chránilo i před sluncem. Chtěl jsem žrát, ale chuť na maso nebyla? Stačilo nechat vyrůst nějaký ty bobule. Anebo jsem chtěl třeba někoho ukamenovat? Bez problému. Stejně tak jsem ho mohl nechat pohltit i zemí. Prostě úžasná magie, i když jsem to nikdy nepřiznal nahlas. „Jo, někdy se dá využít, ale jinak to je prachobyčejná magie. Znám užitečnější,“ zamrmlal jsem v odpověď. Jak jinak, nepřiznal jsem, že mám užitečnou magii. Ale stejně jsem měl ještě jednu užitečnější. Neviditelnost.
Od vlčice později přišla ještě jedna rada. Že pstruzi mají raději silnější proud. To mi ale bylo jedno. Já chtěl prostě nějakou rybu. „Nepotřebuju pstruha. Nemám je rád, mám radši lososy, ale ve finále mi to je úplně jedno.“ Beztak jsem to už vzdával. Trpělivost jsemuž očividně neměl jako dřív. Byl jsem nějakej zhýčkanej.

Byl jsem zakoukaný do té vody. Hledal jsem v ní jakýkoli pohyb, který by naznačoval, že řeku obývá moje budoucí snídaně. Jediný pohyb však bylo neustálé vlnění vody a k ránu i kruhy, které způsobovaly padající kapky. Krátce jsem pohleděl vzhůru, abych si všiml temným dešťových mračen. Déšť. Ze zplihlé srsti bude mokrá srst. Budu vážně odporný, ušklíbl jsem se sám nad sebou, zrak jsem vrátil zase k vodní hladině a sledoval vzrůstající počet kruhů na hladině řeky.
U řeky byl logicky pruh bez stromů, znamenalo to, že na mě mohlo volně pršet a mohlo mě chránit jenom pár větví stromů. Mohl jsem odejít, schovat se, ale pořád se mi chtělo lovit. Vlčice mezitím řekla jenom to, že se přišla napít, jako odpověď přišlo mé krátké zamručení. Byl bych odpověděl něco víc, ale už jsem se soustředil na větve nade mnou, které propouštěly kapky deště na můj kožich. Nechal jsem je povyrůst a protkal je více drobnými větvičkami a lístky, takže jsem nad sebou vytvořil nepropustnou střechu. Takhle jsem mohl stát u řeky, sledovat její vodní živočichy a zároveň být v suchu.
Buď to byl můj osobní postřeh nebo to byl fakt, ale řeka mi přišla prázdná. Nebo spíše mrtvá. Ani jedna ryba, prostě nic. Ale už jsem v ní někdy lovil, ne? Nebyl jsem si tím jistý, ale já už lovil na tolika místech, že si to nešlo ani zapamatovat. Žádná řeka však nemůže být úplně mrtvá. Alespoň malá rybka se tam musela dostat z té druhé řeky, když se rozdělovaly, ne?
„Jestli chceš přejít, přejdi tady. Jinde je řeka moc dravá nebo široká,“ zamrmlal jsem k vlčici něco jako radu. Zatim jsem k ní zrak moc nezvedal, neměl jsem to zapotřebí, ale přišlo mi, že ani ona nemá potřebu dívat se na mě. Ale tuhle potřebu neměl ostatně nikdo. Ne, že by mi to vadilo. Nebylo na mě co vidět. Hlavně teď. Vždycky jsem měl kožich lesklý, čistý, přímo nádherný, ale teď byl zanedbaný, plný písku, zplihlý a trochu mokrý z toho deště, který mě ještě před chvílí trápil. Až bude trochu tepleji, tak ho dám do pořádku, aby měla alespoň důvod dívat se, zasmál jsem se trochu pohrdavě ve své hlavě. Na povrchu však zůstala kamenná tvář.

// Přímořské pláně

Nevim, co mi vadilo víc. Zplihlá srst? Hlad? Žízeň? Písek ve zplihlé srsti? Teplo? Asi se to všechno sčítalo dohromady, protože moje nálada byla pod bodem mrazu, pod kterým by mohla být i teplota. Absolutně jsem netušil, kam jsem putoval, co jsem si totiž pamatoval, tak na tom místě jsem nikdy nebyl. Nebo jsem se v něm nikdy dlouho nezdržel.
Lesík mi povědomý nepřišel, ale mohlo to být také tím, že to pro mě byl další obyčejný les bez nějaké specifikace. Nesvítil, nebyl růžový kvůli všudypřítomným třešním a ani neměl vysoké stromy s hladkou kůrou. byl to prostě normální les, do kterého jsem pro jednou doputoval bez cíle.
Necítím tady moc zvířat... Ale slyším řeku, že by? Ozvala se ve mně potřeba žrát a pít. A řeka mohla splnit obě dvě potřeby a třeba mě i potěšit v tom, že mi ten vodní prostor dá pro jednou nějakou větší rybu, třeba lososa. Toho jsem už dlouho neměl.. A to i přesto, že jsem je měl rád. I když jsem si popravdě vystačil s jakoukoli rybou, hlavně, že měla ploutve a dýchala žábrami.
Vykročil jsem tedy k řece, ani jsem se neohlížel, jak jinak. Se zrakem upřeným před sebe jsem postupoval, akorát jsem se vyhýbal kořenům stromů a samotným stromům. Vždycky mi tahle moje chůze připomínala vraha. Šel jsem přímo za svou "obětí", neohlížel jsem se, nepřemýšlel nad následky a nic mě nedokázalo vyrušit. A když jsem svou "oběť" našel, v mozku se mi rozlila jakési potěšení a z hrdla vyšlo posměšné uchechtnutí.
Voda... Můžu se už uchechtnout, řekl jsem si a rovnou tak i udělal. Vyšlo z mého hrdla něco jako ucechtnutí. Pak jsem hlavu konečně sklonil, uspokojil jsem tak svou žízeň a mohl jsem se vrhnout k lovu. Kdybych tu tak byl sám, že... Nějaký hlásek v mé hlavě se zase ozval. Zvedl jsem hlavu, krátce se podíval na hnědou vlčici a zase hlavu sklonil, abych se mohl znovu napít. „Chceš se dostat přes řeku?“ zeptal jsem se nakonec tiše.

Moje nic nedělání dospělo k závratným výšinám. Na té pláži jsem byl neskutečně dlouho, kožich jsem měl díky tomu plný písku, měl jsem hlad a byl jsem už tak trochu i unavený z toho neustálého převalování vln sem a tam. Sem a tam. Ale je tu klid. Skutečný klid, vydechl jsem si úlevně, což znamenalo, že mi osud zase musí přihrát nějakého magora do cesty. A zase jím byl ten pitomý, hrozně proužkovaný vlk, co nechápal, že "Unavený" není vlčí jméno, nýbrž jenom přívlastek.
Protože jsem byl připravený na to, že ho od sebe budu muset odstrčit, vyskočil jsem na nohy a hodlal ho praštit po čumáku, ale naštěstí se ke mně moc nepřibližoval. Jenom zdrhal směrem na jih a řval nějaké pomatené nesmysly, jako posledně. Alespoň se nezajímá o barvy... To bych už asi znovu nevydržel. Stejně jsem na něho při jeho kecech musel hledět s lehkým opovržením a částečným znechucením nad tím, co mlel. Byla to taková blbost. A hlavně, proč bych měl někam běžet s někým, jako byl on? Nejsem takovej pomatenec, abych s tebou běžel. Ještě bys mě zavedl do bažiny! zavrčel jsem naň ho ve své hlavě. Nechtěl jsem mu cokoli říct, protože mi bylo jasné, že by se zastavil a chtěl si se mnou povídat jako nejlepší kamarád.
Vypadni, vypadni, vypadni! křičel jsem. Nechtěl jsem s nim být. Dokonce bych i blechy bral více než jeho! Ach Smrti, díky, vydechl jsem úlevně, když po dalším slově byl už Newlin někde daleko ode mně a mířil nejlépe do hluboké propasti. s vroucí lávou na jejím dně.
„Zhnusil si mi tuhle pláž... Pro dnešek,“ pronesl jsem ještě tiše k mizejícímu vlkovi. Probudil mě tak nějak z mojí hybernace, zhnusil mi pláž a tak nějak mi i připomněl, že mám vlastně hlad.
Tak jdeme. S tou myšlenkou jsem se už definitivně rozhodl, že tam už nadále nezůstane. Protáhl jsem si záda, naposledy se podíval směrem k moři, které stálo házelo svoje vlny sem a tam, následně jsem se oklepal, abych ze sebe dostal alespoň pár zrnek písku - jako vždycky neúspěšně - a zmizel jsem dříve, než se vůbec ukázal někdo, kdo by mě mohl vyrušovat.

//Křišťálový lesík

Jen upozorním, že je možné si o hvězdičky napsat do 10. 7. Poté rozdávám hvězdičky náhodně bez možnosti reklamace.

Skutečně se omlouvám za to dlouhé čekání na výsledky, ale škola, brigáda, rozbitý notebook... Však to znáte.

První otázku, kterou vám zodpovím, je ta, kolik těch jmen sakra v osmisměrce bylo ukrytu. Přesně 96. A pár žolíků v podobě Bellatirx nebo Jeena. Ne, tato jména vážně nešlo počítat. Také bylo možné jedno jméno najít vícekrát (moje chyba, heh), ale samozřejmě bylo započítáno pouze jako jedno jméno (ale nálezci obou dvou forem u mě mají jedno velké bezvýznamné plus).
Dohromady se zúčastnilo 14 lidí. Každý, kdo poslal osmisměrku s jedním, deseti nebo padesáti jmény, má 2 křišťály a 20 drahokamů za účast.
Nadále ti, co našli 30 jmen a více, si mohou přičíst jednu hvězdičku do libovolné vlastnosti (napište prosím do komentářů, kam má přijít).
Aby toho nebylo málo... Pokud máte šedesát a více jmen, znamená to pro vás další hvězdičku, tentokrát však do magie (do komentářů napište k jaké magii).
Mojo se může těšit z dalších deseti křišťálů, Newlin s Launee z pěti a Amnesia tří.

A zde je pořadí hráčů:
12) Blueberry (20)
11) Auriel (30)
10) Dastray (33)
9) Vločka (39)
8) Suerte (44)
7) Bellray (48)
6) Falion (57)
5) Clawdia, Setia (60)
4) Winter (67) (další nepodstatné plus za krásné zvýraznění, rozhodně nejpřehlednější, co mi přišlo)
3) Amnesia (72)
2) Newlin, Launee (73)
1) Mojo (76)

// Promiň, promiň... :( Chytly mě (zase) ledviny, tak napíšu zítra, protože dneska to je k nevydržení... :/

Asi jsem se těma hloupýma odpověďma chránil. Jestli před pozitivními vztahy s ostatními nebo něčím horším, to nevím, ale chránil jsem se. Možná to ale byla jenom součást mé povahy, která nešla odpárat. „Postrádání mozku je v naší rodině tradice, která se dědí z generace na generaci,“ obeznámil jsem rudého vlka. Jsem totiž po matce, víš? dodal jsem k tomu. Ať tvrdila cokoli, ať říkala kolikrát chtěla, tak já nebyl po otci, ale po ní. Oba dva jsme byli ten typ vlka, kterého by ostatní nejraději zabili nebo při nejmenším vyhnali.
Odvrátil jsem od vlka hlavu, abych se mohl dívat nadále na moře, které se táhlo snad po celé šíři světa. Kde asi končí? napadlo mě a co si pamatuji, tak mě to nenapadlo poprvé. Už tehdy jsem nad tím musel přemýšlet a odpovědi jsem se očividně nedopátral, když jsem se ptal znova. Přemýšlel jsem nad mořem, protože vlk mi nedal jediný důvod k přemýšlení. Nemohl jsem za to, že byl hloupý a nepochopil primitivní věc, jako třeba to, že jestli chce, aby na něm něco drželo, tak to musí nějak uchytit. A když ten provázek – nebo na čem mu to viselo – byl na konci spojený, takže tvořil něco jako kruh, tak bylo jasné, že svojí dutou hlavu musí protáhnout tím otvorem, aby ten krám na něm držel. I já, vlk bez mozku, to pochopil!
Vlčice se pokusila vydolovat ze mě mé jméno, ale já ho nechtěl už říkat. Vědělo ho mnoho vlků a nejméně u poloviny bych si přál, aby tomu tak nebylo. Ne kvůli tomu, že jsem nechtěl, aby si mě pamatovali, kdo by totiž zapomněl na kožich, jako mám já? Ale kvůli tomu, že mi přišlo lepší, aby říkali "on? To je protiva" nebo třeba "to? To je protivné". Ale nechtěl jsem, aby tam zmiňovali mé jméno. Už ne. Říkal jsem ho špatným vlkům, povzdechl jsem si v hlavě. Třeba Suzume... Ten si to jméno nezasloužil znát, pak Megan, svým způsobem i Skylieth a další.
„To není podstatné,“ řekl jsem nakonec vlčici, položil hlavu na přední tlapy a zavřel oči. Rudý zmizel, což znamenalo, že je půlka práce s odrazením ostatní za mnou. Stačila ta druhá půlka.

„Tak proč se mě na to ptáš?“ odsekl jsem mu. Proč mě sakra nutil plýtvat dechem, abych odpověděl na otázku, která byla zodpovězena jenom tím, jak jsem se na něho díval. I když pravda, že bych se na něho díval stejně nezaujatě, i kdyby byl sebehezčí, sebeošklivější, nechutnější nebo děsivější. Dobře, možná bych u té nechutnosti obrátil svůj žaludek, ale to by tedy poznal, že je nechutný. Víš, že mě to nezajímá? řekl jsem v hlavě vlkovi. Mně bylo jedno, kdo se z kopo sesypal, komu se z koho podlomila kolena, kdo se s kým pohádal a tak. Pochopte, že nejsem žádná vrba, která udrží všechna tajemství, já je obracim proti vám, tak zavřete už ty tlamy! zaječel jsem na všechny vlky na tomhle světě, co ke mně chodili, aby mohli říct slova tohohle typu.
Rozloučil jsem se s vyhlídkou tichého a klidného dne na pláži a přijal fakt, že budu muset být opět nápomocný vlkům, co ještě nedospěli do stádia, kdy můžou vytáhnout z tlamy mámin struk a jít do světa. „Co? To vejce?“ nechápal jsem, ale podle toho, co držel v hubě, asi myslel mé dračí vajíčko. „To je můj zakrnělej bratr... Toho jsem nijak nepřetahoval, ten ke mně prostě přirostl ještě v děloze,“ odpověděl jsem. Hlas sice vážný, ale slova tak pitomá, že to i mě bolelo. Nemohl mi to věřit, to jsem čekal, ale stejně jsem to musel říct. To bych nebyl já, kdybych řekl normální radu... I Clawdie jsem posledně tvrdil, že jdeme sledovat rituální sebevraždy.
No... Pak přikráčela ta vlčice, kterou měl nejspíše na mysli. Byla to ta, co tam předtim poskakovala. Nejdříve mluvila na toho rudého, ale ke mně pronesla poznámku, která byla nepodstatná pro existenci. Vlci s magií země... Jo. Tihle typové museli být při narození puštěni z višně, aby se u nich magie potvrdila. U některých to má doživotní následky. Sice jsem mířil víceméně na Delivena, ale patřilo to i ostatním.

Líbil se mi klid, měl jsem ho rád, vychutnával jsem si ho a trpěl jsem, když se klid přetransformoval do hluku, zmatku nebo nějakého adrenalinu. Jako tomu většinou bylo. Ale teď mi přišlo, že se všechno vyvede a alespoň jeden den budu mít naprosto klidný, kdy se nebudu muset trápit s jinými vlky a jejich pitomými problémy, kterými se mě zase budou snažit zahltit.
Kolem profičela nějaká vlčice, ale naštěstí jenom profičela, nebyl důvod věnovat se jí. Nadále jsem pozoroval moře, sledoval modré vlny, pěnu na břehu, mokrý písek a občas přimhouřil oči, když se moře až moc zalesklo v odpoledním slunci a zamezilo mi ve výhledu. Dokázal bych na tom místě strávit zbytek života, to jo. Voda byla nedaleko, takže jídlo také, byl tam klid, svítilo slunce, ale foukal tam vítr, takže tam bylo příjemně. A nikdo tam nechodil... Dokonalé místo. Ani jsem nepotřeboval přístřešek, při nejhorším bych si nechal vyrůst nějaký strom, co by mi vrhal stín v horkých letních dnech a v zimě by zase zachytával sníh, co by na mě měl dopadat. Ale jakmile bych se tu zabydlel, přišel by vlk a zničil by mé místo, povzdechl jsem si, zavřel oči a zkusil si alespoň představit, že je to místo izolované od světa, že tam nevkročí vlčí noha, kromě té mé... Ale nešlo to. Znamenalo by to, že bych na tom místě byl šťastný a to nešlo. Já nemohl být šťastný – Život a Smrt mi to nepřáli.
A pak mi to i osud potvrdil. Slyšel jsem kroky, otevřel jsem zrak a koutkem oka se podíval na vlka, který se barevně připojil k těm divným, jako byla třeba Deriliana. „Co já vim. Vypadám, že se tě bojim?“ odpověděl jsem mu na otázku otázkou. Vlci mi už položili hodně idiotských otázek, ale tahle byla novinka i pro mě.

//Středozemní pláň

Neměl jsem kam pospíchat. Šel jsem klidně, dokonce jsem se i rozhlížel po okolí, zda něco nezahlédnu. Nebylo to žádné kochání. Už jsem tím místem procházel mnohokrát, znal jsem ho a ani poprvé jsem na něm neshledal cokoli zajímavého, co by upoutalo mou pozornost na více jak pět sekund. Pět sekund mé pozornosti bylo už docela dost dlouhá doba.
Vydal jsem se k moři, proč? Ani sám nevim. Ale možná, že kvůli té slanosti ve vzduchu a všudypřítomným ptákům tam nikdo moc nelezl, byl tam tedy klid a to šumění moře i docela uklidňovalo. Minimálně mě. A fakt, že tam nikdo nebude, mi pouze hrál do karet, protože jsem neměl zájem s kýmkoli se vybavovat, kamarádičkovat a ani se mi nechtělo zase dělat někomu průvodce po koutech tohohle světa.
I přes svůj odpor ke špíně a písku jsem si do něho lehl. Sledoval jsem moře, které bylo nějaký ten kus ode mně, ignoroval jsem ty vřeštící ptáky a pokusil se vypnout. Neměl jsem žádné myšlenky, co by se mi rojily v hlavě. Alespoň do chvíle, než jsem si uvědomil, že na nic nemyslím. Pak to všechno začalo, pomyšlení na Lauru, která se svým bratrem nedokáže vydržet, posléze vzpomínka na bílošedou vlčici, co mě opustila, Vločka, která byla kdo ví kde se svou smečkou, všichni ti parchanti, co mi ublížili... Ti určitě žili, protože tak je tomu vždy. Ti nejhorší žijí nejdéle.
Ale poslední myšlenka padla šedému vlčkovi, který mě možná měl a možná neměl rád. Kde se asi toulá?

Možná by bylo dobré, kdybych se alespoň podíval nebo zkusil zapřemýšlet, proč tomu tak je. Ale... Mně to nezajímalo a to byl ten hlavní problém. Bylo mi jedno, proč slunce svítí, proč se střídá s měsícem, proč prší, proč žiju a proč jsou mraky někdy jiný než v normální dny. Laura se z toho ale těšila více. Kde se v ní to nadšení bralo jsem netušil, ale nezáviděl jsem jí ho. Vydávat tak obrovské množství energie pro nadšení muselo být únavné. A očividně to nevypadalo, že potřebuje trávit čas s někým, kdo odmítá dát byť kapku své energie pro projevení nadšení. Rozloučila se a zmizela. Nechala mě samotného spát a to bylo to, co jsem si ze všeho nejvíce momentálně přál. A tak jsem tak učinil, uvelebil jsem se, zívnul a konečně se také odebral do říše věčné tmy, kde ani sny nemají moc.

Probudily mě ranní paprsky přímo v mých očích. Pokusil jsem se to vyřešit přetočením na druhou stranu, ale zase jsem docílil toho, že mi slunce spalovalo záda.Otevřel jsem oči, podíval se na zelenající trávu před mým čumákem, co se jemně vlnila ve větru a zapřemýšlel nad tím, že bych se mohl zvednout. Tak jsem tak udělal. Nejdříve posazení, posléze i postavení na všechny čtyři. Srst jsem na jedné straně měl vlhkou od ranní rosy, ale nějak vážně mi to nevadilo, dalo se to přežít. Tak jdeme... Někam, povzdechl jsem si a vyšel. Nelíbilo se mi, jak jsem byl vidět uprostřed ničeho.

//Přímořské pláně