Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Omlouvám se, ale vůbec tenhle týden nemám čas psát :/

2 ^^

//Křišťálový lesík

Klusal jsem skrze les za rojem, který mě okradl. Měl jsem skutečně náladu pod psa, navíc jsem se zase shledal s rodinou a navíc jsem přišel o zuby. Zas mi někdo nepřeje klidný dech, zavrčel jsem si. Lauru jsem nechal někde za sebou, zrovna v té chvíli mi nezáleželo na tom, zda tam je nebo není, podstatné bylo, že jsem tam byl já.
Kam to zmizelo? uvědomil jsem si najednou. Zastavil jsem se až na nějaké vyprahlé části země, kolem nikdo a ani ten roj. A tim pádem ani moje zuby. Nemůžu chodit po tomhle světě bez zubů, pomyslel jsem si nevrle. To bych se už nikdy nenažral! A jakmile bych potkal třeba... Lievenne, akorát by se mi vysmála, že jsem starý a neschopný už i kousání vlastní potravy. Najdu je, i kdyby mě to mělo stát více běhání a pohybu! prohlásil jsem si sebevědomě, i když mi bylo jasné, že do dvou dnů to vzdám a raději budu žít bez zubů.
Jazykem jsem si projel po prázdných místech v tlamě, vycenil bych i zuby, ale to bych je musel všechny mít, že ano... Kde jsou?! Už mě to skutečně štvalo. Pátral jsem okolím, hledal jsem ty modré mrchy, ale nic. A když jsem už konečně získal malou naději, že jsem je našel a znova mi to proletělo kolem hlavy, uvědomil jsem si, že to bylo moc velké. A navíc to byl šutr. „Huh?“ vyhrkl jsem. Trhnul jsem hlavou po tras onoho letícího šutru až k viníkovy, který vypadal jako prachprostý jezevec. „Chej!“ vyštěkl jsem na něho, ale bez zubů to šlo o něho hůř. Nesnášim svůj život...

Něco mi napovídalo, že kdybych se válel jenom ten centimetr od hranic, asi by to někomu šumák nebylo. Hlavně při mém nočním převalování bych se přes tu hranici dostal a byl tak odsouzen k přednášce, že jsem tam, kde nemám být. Anebo také ke smrti, to záleží už jenom na tom, na jak pitomém území smečky bych se válel. Třeba Laura by mě prostě jenom vystrkala pryč... Snad, zamyslel jsem se a po té myšlence jsem i konečně udělal nějaký větší pohyb.
Zvedl jsem se, sice jsem jenom zvedl zadní nohy, ty přední natáhl co nejdále, pořádně jsem si protáhl ztuhlá záda, dlouze zívl, že mi Laura mohla vidět i do prázdného žaludku a posléze jsem už byl schopný stát na všech čtyřech a Laura tak konečně mohla vidět i zbytek mého hnijícího těla. Krásný pohled, že? Já vím. Krátký monolog ve své hlavě jsem si odpustit nemohl.
„Před nedávnem jsem měl docela blbej den a prožil si docela hnusný věci, teď bych rád odpočíval,“ namítl jsem. To, že to s oranžovym podvraťákem se stalo už před nějakým tím úplňkem bylo vedlejší, furt jsem to měl na mysli, takže to furt bylo čerstvý a furt jsem se na to mohl vymlouvat. I příští zimu se na to budu vymlouvat! dupl jsem si pomyslně.
Najednou jsem ve stromech uslyšel šustění, jako by křídel. Na ptáky to bylo až moc křídel, roj včel byl nepravděpodobný. Otočil jsem za tím hlavu, chvíli po tom pátral ve vzduchu a pak jsem si toho všiml. Takového modrobílého něčeho, co si to mířilo rovnou k nám. Hmyz? Teď?! vykřikl jsem znechuceně. Neměl jsem hmyz rád, proto byla zima o něco málo lepší než léto. Nejdříve mě napadlo, že nás to chce jenom otravovat, že to chce vzít to maso, co Laura zbytečně přitáhla, ale ono nám to letěla zrovna do tlamy. Haš! ohnal jsem se po tom hmyzu, ale to jsem to už měl v tlamě a rvalo mi to ven zuby, jako kdyby to bylo úplně normální.
A pak to zmizelo. Úplně klidně si to zmizelo pryč z lesa a nechalo mi o poloprázdnou tlamu. Vycenil bych zuby naštváním, ale když mi jich několik chybělo? Co jsem měl dělat? Pitomé mouchy! Kdo se o ně prosil?! Zvrácený svět! Zvrácený svět! Chci chcípnout! vrčel jsem alespoň ve své hlavě a přitom naštvaně dupal po směru pitomého roje, co mi vzal něco, co bylo moje.

//Šakalí pahorkatina

// Tak máš dva :D

„Fuj,“ pronesl jsem na to. Fakt, že jsem si ani trochu nedokázal vybavit chuť mufloního masa bylo vedlejší. Možná jsem ho ani nikdy nejedl, ale to bylo v podstatě jedno, ani jsem to ochutnat nechtěl, chtěl jsem svoje ryby, který mi nikdo nežral, protože je nikdo neměl rád. Až na výjimky, třeba Lievenne... Ta by sežrala cokoli, jenom aby nemusela pracovat. Ne, že bych byl jiný. Vlastně jo, já bych nesežral něco uloveného, co není ryba. A toho si už ostatně mohla i Laura všimnout, prostě jsem její maso nechtěl.
„Nechci lovit. Lov s rodinou mi přinesl jenom jizvy a bolest, nebudu to riskovat,“ vymluvil jsem se z toho, ale předtím jsem otočil hlavu do strany, takže byl můj hlas tlumený a Laura mi mohla mluvit tak přesně do uší, ale už ne do očí. Je možné, aby vlk prostě zemřel na lenost? Že by byl líný dýchat a udusil se? Hm? napadlo mě. Jestli ano, tak budu jedním z těch, kdo na to zemřou.
„Zejtra ten zadek přesunu, jestli vás to tolik šve,“ řekl jsem jí otráveně. Tohle byl krásný příklad toho, jak smečky omezují život prostých tuláků, který prostě chtějí jenom někde přespat a nebýt rušeni někým, kdo prostě přišel a řekl: "tohle je moje." Si taky příště řeknu, že je něco moje a ostatní, ať se klidně postaví na hlavu, odsekl jsem si. Už mě to vážně štvalo... „však říkám... Zejtra už budu pryč,“ zopakoval jsem důrazněji, když mi bylo řečeno, že už tu ležím poměrně dlouho. Jako tulák byla lepší...

To množné číslo jsem od té vlčice ani trochu nechápal. Vypadal jsem, že se někam chystám jít? Vypadal jsem, že se chystám zase někam jít a dělat někomu průvodce? Ne, nevypadal. Nikam jsem nešel, zůstal jsem se zadkem přilepeným ke studené zemi a čekal, až vlčice zmizí z dohledu, poté zapůsobila přitažlivost země a mojí tlamy.
Zůstal jsem na té zemi ležet dostatečně dlouho, abych si byl jistý, že jsem si tam vyležel krásnej flek, kde ještě pár měsíců neporoste žádná tráva, ale to nebyl můj problém. Navíc se blížila zima, takže ta tráva stejně nebude vidět a tak. Po celou dobu mého flákání se jsem nespustil oči z tekoucí řeky. Měl jsem hlad, lovil bych, nažral bych se, ale nějak jsem nebyl schopný zvednout se a vykonat nějakou činnost, která by mi přinesla nepříjemný zápach ryby, ale zase lahodnou chuť jejich jemného masa a miniaturních kostiček, které jsem měl neustále zaseknuté v krku, protože jsem hltal jako prase a nedával si pozor, jestli už náhodou nežeru jenom pitomý kosti.
No tak se pohnilý, ty líný prase, je to tak těžký? nadával jsem sobě samému. Posléze jsem se i trochu pochválil a snažil se nalákat, abych se zvedl, ale ani dobrá a ani špatná cesta na mojí lenost nijak nezapůsobila a jediný pohyb vykonala má oční víčka, která se pro jistotu zavřela, i když ne na dlouho.
Slyšel jsem kroky, myslel jsem si, že je to ta vlčice, že se snad ztratila, ale hluk přicházel z jiného směru a navíc s pachem, který patřil někomu zcela jinému. Jestli přivede Delivena, tak ji zabiju a jeho sežeru, zavrčel jsem si nevrle, rozlepil stěží oči a viděl akorát tak barevné nohy stojící kousek přede mnou a nějaký kus masa dopadající na zem. Plusem však bylo, že hloupočký bratříček nepřišel. „Tohle maso nežeru,“ spustil jsem bez jakéhokoli pozdravu nebo alespoň zvednutí hlavy. Ta naše setkání mě už zase tolik nedokázala vytrhnout. Poprvé jo, podruhé možná taky, i potřetí to docela šlo, ale teď už mi to přišlo tak často, až se to zdálo jako za starých časů... Prostě normální, jenom ta donáška jídla změnila role. Konečně.
„To už smrdim tolik, že jsem cítit kdo ví kde?“ zeptal jsem se s nevrlým povzdechem. A to jsem si myslel, že když zůstanu na takovém vlkem zapomenutém místě, tak bude klid, ale ne, Meinere smrdí, Meinere láká pozornost...! Super.

//Pardon, pardon, pardon! ._.
Nahromadilo se mi tenhle týden neskutečně moc věcí do školy, dneska (nejpozději snad v noci) odepíšu >.<

Tak to jsme dvě :D

Meinere přeskakuje každodenně mezi Ústím nad Labem a Děčíněm... To jsou myslim i názzvy těch okresů :D. A na sraz by mohl snad dorazit tak jedině nejdál do Prahy.

*Crying in the corner, od banánový tlapy přešla ke slunečnici.*

A Meinerovi zrovna mrzne v Ústí zadek! (Každej všední den mu tam mrzne zadek)

Prvních pět křišťálů bylo rozdáno, zde jsou tedy jména :)

1) Naomi
2) Atimu
3) Freya
4) Wolfganie
5) Newlin
6) Izar

Zvrácené nebo ne, nic to neměnilo na tom, že bych ono roztrhání docela dost rád viděl. Dokonce jsem si ihned vybavil pár vlků, které bych milerád nechal někým roztrhat, protože by svět bez nich byl lepší. Alespoň můj svět, zda na těch vlcích záleželo někomu jinému mi bylo úplně jedno. I přesto, co vlčice řekla, se usmála, což mě přivedlo na myšlenku, jestli není tak trochu padlá na hlavu nebo není podobně zkažená a zvrácená, jako jsem byl já. Za těch pár let na tomhle světě jsem už pár zvrácených duší potkal a kupodivu to byly většinou pouze vlčice, kterým jsem posléze nemohl přijít ani na jméno, protože se mi z nich zvedal žaludek a tekl mi mozek z jejich intelektu, který se na mě pokoušely přenést.
„Riskuješ, zemřeš, já přijdu o podívanou... Nuda,“ povzdechl jsem se zakroucením hlavy. Vlka jsem umírat ještě neviděl... Za těch pár let na světě to bylo docela smutné, protože touhle rychlostí budu já ten první, kdo mi bude umírat před očima. A to si ani neužiju!
Usadil jsem se na zem s tím, že když se nemůžu nažrat, protože tu nic není, začal jsem si alespoň prohlížet svou bílou tlapu, na které ulpělo nějaké to bahno z toho, jak jsem procházel mokrou půdou. Špiní mi to mou zeleň, zavrčel jsem si, natáhl se, abych tlapu namočil do vody a usnadnil si tak čištění, na kterém jsem si zakládal. A protože jsem si už zcela odvykl na slova, která nějak obsahovala formu "omlouvat se" anebo slovo "dík", ignoroval jsem to, co vlčice řekla a jako jedinou reakci jí dal pouhé: „Hm.“
„Jezero na jihu, na severu řeku, za mými zády moře, někde tady jsou bažiny... Tady je strašně moc vody,“ odpověděl jsem svým otráveným mumlákem, protože mi jeden chuchvalec chlupů slepilo ještě něco víc než bahno, možná smůla ze stromu. Fuj, odfrkl jsem si. Naštěstí ten cucek byl u jednoho prstu, skoro na polštářku, takže to ani nešlo tolik vidět... Vlastně jsem jenom já věděl, že tam ten proklatý cucek je.
V dálce se někde ozvalo zavytí, které šlo jedním uchem tam a druhým ven.

//Skutečně pardon, ale nemyslím si, že se mi v tomhle létě aktivita nějak zlepší (práce, práce, práce), takže klidně ukonči :)

Zveřejním jména :)

Omlouvám se za zdržování, ale věci se tak sešly, že jsem ani tuhle jednoduchou akci nedokázala vyhodnotit tak nějak včas. Snad mi prominete :)


Popravdě jsem očekávala více účasti vzhledem k počtu všemožných vzkazů a otázek, kdy bude nějaká akce, ale co, přeci jen je to léto, tak všichni nemají zrovna čas na kreslení. Dohromady tedy přišlo 6 kaligramů zdejších vlků. Nepřijde mi však, že je nutné rozdělovat zúčastněné na nějaké první, druhé a třetí místo. Všichni tedy získávají 5 křišťálů do svých inventářů.
Protože však ráda dělám takové ty miniakce, kdy můžete něco získat, i když je to prakticky nic, máme tu něco i zde:
Prvních pět hráčů, kteří mi odešlou jména vlků do vzkazů, o kterých jsou kaligramy psané (max. jedna chyba), získají 1 křišťál (akce neplatí pro zúčastněné).

První
Druhý
Třetí
Čtvrtý
Pátý
Šestý