Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pozitivní bylo, že se hýbala. Problém byl to, že moc pomalu. Takhle před nim neutečeš, řekl bych jí, ale bylo to zbytečný. Zdálo se, že mě ani moc nevnímá, spíše se snažila být mermomocí naživu a přesvědčit mě, že je živá, i když to vypadalo jako přesnej opak. Tak si zraněná. Je mi něco po tom? Ne. Nejsem za nikoho zodpovědnej, zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou, na pár chvil se ještě posadil, i když jsem neplánoval zdržet se.
„Nevypadáš tak. Nezapomněla si ještě před to první slovo 'ne'?“ zašklebil jsem se do strany, aby to neviděla.
Buď to bylo tím, že jsem stárl... Tedy dospíval. Před rokem nebo dvěma bych nad tím zakoulel očima a vyrazil dál, protože jsem tohle neměl zapotřebí, ale poslední měsíce to bylo také částečně o tom, že jsem nechtěl všechny nechat někde umírat na šutrech. Za to může ten pitomej zrzek, Lievenne a spol. Dělaj ze mě měkotu, který záleží na jiných, zavrčel jsem si v duchu.
„Jestli seš v pohodě, tak vstávej,“ vybídl jsem ji.

Obezřetně jsem sledoval Smyrilla, abych si byl jistý, že se nepřiblíží už ani o píď. Minule byl tak blízko, že bych ho zakousnul bez toho, abych musel více natáhnout hlavu. Teď bych se musel trochu přemáhat, ale stejně bych ho mohl zabít. Snad nemá blechy, poznamenal jsem tiše, zamračil se a zavzpomínal, zda jsem se posledně nemusel o něco víc drbat. Naštěstí ne, ale to neznamenalo, že je tomu i tentokrát.
Mezitím se celé území vyprázdnilo, všichni zmizeli co nejdál, jenom jeden hnědý vlk - vlčice - se sem přihnala, praštila sebou o šutry a nehýbala se. Huh? Mrtvá? zeptal jsem se, naklonil hlavu lehce na stranu a s přemáháním se zvedl. Zajímalo mě, jestli umřela nebo padla vyčerpáním, protože kdyby umřela, brzy by začala smrdět, přihnali by se sem supi a na to jsem neměl náladu.
„Měj se, Smyrille. Stejně mám blechy, tak by ses nemohl ani přiblížit,“ zamrmlal jsem k němu jednu lež, naoko se podrbal za uchem a vyrazil k té asi mrtvé vlčici. Ale zaslechl jsem tiché zakňučení, takže maximálně umírala. „Seš v pohodě? Jestli ne, měla bys zmizet, ten hnědej vlk je vůl a brzy dorazí i za tebou,“ řekl jsem krátce a protáhl se v zádech, abych se připravil na cestu na sever, kde jsem se chtěl konečně nažrat. Nejdříve jsem se ale chtěl ujistit, jestli je nebo není mrtvá.

//Případně pro třetí akci (pokud budu stíhat), teď to padlo už na bedra Coffinovi :)

Nemělo smysl se s typem jako byl on hádat. Všechno okamžitě překroutil tak, abych vyzněl, že mu pochlebuju a snad ho i obdivuju pro jeho mizernou existenci. Bohužel, jsi stejně nepodstatný tvor jako všichni ostatní, pověděl jsem mu ve své hlavě, povzdechl si a raději od něho odvrátil hlavu.
„Myslím si, že jsi prostě znuděný blb, proto dloubeš do unavených a týráš je svou přítomností,“ hádal jsem. Byl jsem si stoprocentně jistý, že jsem to trefil. Nad jeho přesládlým úsměvem jsem jenom protočil očima.

// *rozhazuje rukama* A já tu mám teď co dělat se čtyřmi vlky, když i tři jsou dost?

Meinere: Starý ostrov

//Osud, Nertis, Bellray, Awnay?

// On si Osud vzpomněl, že zejtra bude taky mimo, ale jde o to, aby to posléze odsejpalo :)

Počítám tedy s Awnay, Bellrayem a Nertisem

// Osudík zapsání sem bere jako přihlášku a prohlášení, ze Nertíček dorazí dřív než hodiny odbijí půlnoc (i když by mohl teoreticky čekat do zítřejšího odpoledne)

„Popravdě jsem si na tvou existenci od minulého setkání ani jednou nevzpomněl... Promiň,“ zamumlal jsem k němu s hlavou natočenou, což mohla být ta největší pocta, které se mu z mé strany mohlo dostat. Protože já promiň neříkal... Minimálně ne upřímně s opravdovou lítostí, která by mi drtila srdce.
Zůstal jsem ležet, i když minule se mi to poměrně vymstilo. Doufal jsem a pevně věřil, že ten vlk není natolik hloupý, aby udělal stejnou věc dvakrát. Takhle hloupý by nebyl ani Deliven, zanadával jsem si lehce na jednoho ze svých sourozenců, přimhouřil zrak, abych i takto neverbálně Smyrilla upozornil, že se o nic nemá pokoušet a doufal, že to postačí.
Chvilku jsem se musel zastavit a zamyslet se nad tím, zda poznámku o kopání do mě vzít jako urážku nebo lichotku, že by si do mě zkrátka každý rád kopl a to je fajn. Dost lichotivá urážka, vyhodnotil jsem to nakonec po chvilce přemýšlení, protože jinak se to kategorizovat nedalo. Byl jsem na jednu stranu rád, že jsem alespoň vlky lákal k nějaké aktivitě, ale zároveň naštvaný, že to bylo zrovna kopání do mého už tak rozmrzelého a pochroumaného těla. „Ale ano, mám pocit, že máš důvod kopat do mne těma roztomilýma tlapkama,“ dodal jsem s mlasknutím a poukázáním na jeho hnědobílé tlapy.
Nevím proč jsem od něho očekával, že si do mě kopne ještě jednou, protože jsem mu složil něco na způsobu lichotky, kterou jsem mínil podobně urážlivě jako musel on mínit to s kopáním... Prostě měl na dospělýho vlka šíleně malý tlapy. Nebo se mi to jenom zdá, že...

S velmi zaujatým výrazem jsem sledoval obláčky páry, které mi unikaly od tlamy pokaždé, když jsem vydechl. Bylo mi to jedinou zábavou v čase, kdy jsem bděl, nemohl spát. Sníh mi smáčel kožich, bylo mi i docela chladno, protože jsem na to nikdy nebyl stavěný a můj žaludek po té době už trávil jenom sám sebe, protože jsem mu už nějaký ten čas žádnou potravu nedopřál. Ale nemám na to energii, mlaskl jsem, doufal, že tím uklidním pitomý žaludek a přešel to. Však on ten hlad jednou taky přejde... Sice mě to zabije, ale kručení ustane a to je to nejpodstatnější.
Občas jsem očkem zavadil k jedné skupince, od které jsem slyšel zvuky rozhovoru, kterému jsem však nerozuměl, protože byli až moc daleko. Ani jsem to slyšet nechtěl, jenom mě zajímalo, zda si vůbec dokážou povídat o něčem důležitém nebo chvástají o nesmrtelnosti chrousta a o tom, kolikpak vlčátek hodlají mít na jaře se svými milovanými.
Nemínil jsem zjišťovat, co za šustění a kroky to bylo za mnou, bylo mi to fuk, i když se přibližovali. Myslel jsem si totiž, že by mě dotyčný mohl překročit a pokračovat ve svém nudném životě, ale to jsem se pletl. Dloubla do mě cizí tlapa a jakýsi lehce povědomý hlas poznamenal, že jsme se dlouho neviděli. Automaticky jsem odpověděl: „nejkrásnější dny mého života.“ A to jsem ještě ani netušil, co se to ke mně nachomýtlo, protože po hlase jsem ho nepoznal.
Z nucené zvědavosti jsem se k němu podíval, odfrkl si, když jsem si všiml toho rudookého, co mi minule narušil osobní prostor. „Co tě přivedlo ke kopání do mé maličkosti, Smyrille,“ zamrmlal jsem ještě v leže se zvednutou hlavou a dovolil si zdůraznit jeho jméno. Jenom tak...

Jenom jsem stál. Zase jsem jenom stál, upíral zrak na jezevce, který tam byl, snažil se hodnotit situaci, držet tlamu pevně zavřenou, aby mi nezmizel další zub a zároveň jsem se snažil být klidný, ale vztek z bezmoci a neschopnosti ve mně vřel jako láva uvnitř sopky.
Kolem byla miliarda vlků, ignoroval jsem je, přišlo mi, že jsem na tomhle světě jenom já sám a nikdo jiný - to byl můj cíl. Potřeboval jsem uvažovat racionálně, do ničeho se nehrnout po hlavě a nejlépe ze všeho vlastně vůbec se tam nevrhat. Udělal jsem dost problémů, uvědomil jsem si, když jsem si přehrál podobné průsery, do kterých jsem se tu za ty roky dostal. Tohle byl jenom další z nich. Už tak jsem podělal to, že jsem se tam dostal, nechtěl jsem to jenom zhoršit. Pro mé štěstí v neštěstí, ti ostatní vlci byli akčnější, schopnější a... zvládli to. Nechtěl jsem si to přiznávat, ale zvládli to, zatímco já tam stál jako solný sloup, sotva dýchal a opakoval si všechny chyby, kterých jsem se v životě dopustil... Bohužel jich bylo až moc a moc jsem tedy nestíhal.
Probudil mě až nevlčí křik něčeho, co následně explodovalo. Všechno zmizelo, jenom jsem cítil, jak se mi mé zuby vrací na původní místo... A to bylo vše. Přečkal jsem průser bez toho, abych cokoli udělal. Nechápal jsem...
Ještě jsem tam zůstal stát, nechápavě jsem se rozhlížel po vlcích, sledoval je, kam odcházejí, abych nešel za nimi a ani neodpověděl jedinému vlkovi, který si mě všiml. Laura zase zmizela.
Uvolnil jsem všechny napjaté svaly v těle, svalil se vysíleně k zemi mezi kameny, dračí vajíčko zacinkalo, když se od jednoho odrazilo, ale nechal jsem to být. Potřeboval jsem si odpočinout a přemítat nad tím, jak nepodstatným vlkem na tomhle světě jsem.

Správné řešení:
1. Severka
2. Winter
3. Mojo
4. Nihissa
5. Nympha
6. Loki
7. Amorett
8. Shea
9. Haiku
10. Nate
11. Liwerty

Správní řešitelé:
Hotaru, Auriel, Bellray, Vločka, Tailla, Scrooty, Nerssie, Clawdia, Winter, Morfeus, Linzire, Launee, Blueberry, Amaya, Parysa, Coeden, Rannath, Wolfganie, Kurai, Falion

Odměna:
25 náhodných drahokamů

Bonus:
Pokud se hráč zúčastnil s libovolným charakterem všech tří poznávaček, získává navíc ještě 1* do magie dle výběru (Falion, Suzume/Rannath*, Morfeus, Winter, Nerssie/Tavarillë*, Vločka, Bellray)!
*máte možnost výběru, na jaký charakter půjde odměna

Fuj s Takkim :D

Tak pardon, že :D Tady je teda skládačka #4, ale za tu odměny nedám!