Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Tak vidíš,“ přikývl jsem, i když jsem netušil na co. Možná na to, že jsem furt stejný? Každopádně mohla vlčice být ráda za to, že jsem neřekl nic ve smyslu: "bohužel", "tak snad tentokrát ano", apod.
Začínalo ráno a to poměrné hnusné. Zataženo, sněžilo, mě byla neuvěřitelná zima, měl jsem chuť utéct a schovat se do nějaký... Prostě do něčeho, aby na mě nesněžilo a nevypadal jsem ještě hůř, než jsem momentálně vypadal. A jde to vůbec? zašklebil jsem se nad svou vlastní poznámkou, která měla urazit zase mojí bídnou osobnost.
„Hm... Tak tady jsem nepochodil,“ zamrmlal jsem si spíše jenom pro sebe. S přehozením vlčice na jiného jsem bohužel nepochodil, mohl jsem ještě zkusit přehodit ji na tu vlčici, co byla trochu na sever, ale třeba neměla zájem bavit se s vlčicemi, ale zrovna hledala někoho, koho by mohla dostat pod svou moc a omotat si ho kolem tlapky. I takového pitomce by určitě našla, kdyby se kolem sebe rozhlédla.
Musel jsem se zase oklepat, sněhu na mně bylo požehnaně, začínal jsem si myslet, že mi v končetinách už ani neproudí krev, protože jsem s nimi sotva mohl hýbat. I srdce mi snad zpomalovalo! Tak to né... Chci umřít ve spánku, zavrčel jsem si, zamračil se a řekl: „je mi kosa, potřebuju se rozhejbat...“
Nebyla to výzva, aby mě následovala, ale ani ne "nazdaj(*)", prostě jsem jenom šel bez nějakého očekávání.

//*To je schválně! :D
//Řeka Mahtaë

Strašně rád jsem přemýšlel, co kdyby. Co kdybych měl jinou výchovu, co kdybych nebyl tak otravný byla oblíbená témata. Třeba bych se dokázal s vlky normálně bavit. Třeba by se našel někdo, kdo by mě měl třeba i rád nebo neohrnoval nos, když mě vidí. A třeba bych tu neležel sám ve sněhu, netvářil se jako kdybych byl už jednou tlapou v hrobě a neodpuzoval jednoho vlka za druhým.
Ale to všechno bylo co kdyby.
„Já nevim, nevidíme se poprvé, ne? Jsem takovej furt, jestli sis nevšimla,“ zamrmlal jsem k tý vlčici unaveným hlasem s kapičkou sarkasmu, i když tam nepatřil a byla to pouze špatná volba tónu mého hlasu. Za což zase mohla ta únava! „Takže mi to je vcelku jedno... Ale předtim se tu ochomejtal jeden zrzek, u toho bys možná pochodila lépe ohledně rozhovoru a... něčeho,“ navrhl jsem "na oko", ale vážně to myslel trochu tak, že jsem prostě chtěl svoje břemena přehodit na jiná břemena, která se naštěstí už rozhodla odejít a dát mi pokoj.
Vlka jeho... Ty seš fakt strašná osobnost, Meinere, povzdechl jsem si konečně sám nad sebou po těch letech. Možná bych měl poprosit Života nebo Smrt, aby mi vytrhla jazyk. Bezbolestně.

Nikde jsem koutkem oka Sezama nezaznamenal. To vypadalo jako dobré znamení, protože jsem na toho hnědýho poděsa s prořízlou tlamou už neměl sílu. A máš ty vůbec na někoho náladu? zeptal jsem se sám sebe mimoděk a musel si i odpovědět, že nemám. Ale možná bych našel vlka nebo dva, kteří by mi zase tolik nevadili, i když by mě ani nepotěšili. Mezi nimi však nebyl Sezam, Smyrill, Megan a hromada dalších.
„To je dobře,“ zamrmlal jsem k... Winter? Hubu jsem měl furt hluboko ve sněhu, takže jsem dost huhňal, ale neměl jsem se do toho, abych ji vytáhl. Někdy bylo skutečně lepší, abych ji měl někde zabořenou a neotravoval všechny svými pitomými kecy a trapnými urážkami, které jsem si cucal z prstů.
Ale nakonec jsem přeci jenom vstal. Kožich jsem měl mokrý, záda a čumák pokrytý sněhem, po dlouhé době šlo zase vidět, že nejsem tak moc tlustý. To dělala ta srst... Nebyla hustá, ale spíše tím, jak furt trčela do všech stran a tak... Seš tlustej a okecáváš to! napadal jsem okamžitě sebe samého. Takže jsem možná tlustej byl... Možná ne. Záleželo na úhlu pohledu. Ale mně byly ostatní úhly ukradený, samozřejmě.
Bez toho, abych se ohlížel za tou bílou vlčicí, jsem se oklepal. Sníh se srstí padal všude kolem, ale na tom mi moc nezáleželo, já se chtěl zbavit bordelu ze sebe, ne z cizích.Rázem jsem si kecl na zem, sníh pode mnou zakřupal, zívl jsem. Podepsala se na mě únava po používání magie. Kdybych žádnou neovládal, bylo by to fakt lepší... Ale asi bych víc hladověl. Souběžně s tim se mi i ozval žaludek, ale ne hladem, nýbrž tim, že mu ta ryba skutečně nesedla.

Když jsem se tak zamyslel nad životem, došlo mi, že existuje poměrně velká pravděpodobnost, že umřu ve spánku. Klidně i toho dne. Moje poslední myšlenka tedy mohla pojednávat o umírání ve spánku a následně bych si tak spokojeně umřel co nejdál od všech přítomných čumilů. Když se nad tím spánkem a umíráním jeden zamyslí... Moc se to neliší, zapřemýšlel jsem. Když jste mrtví, nic neděláte, protože jste mrtví. Když spíte, tak nic neděláte, protože spíte. Ale když spíte, tak furt žijete, když jste mrtví, tak jste prostě mrtví... Spánek je teda taková výhodná krátkodobá smrt... Ne? Možná jsem začínal chápat, proč mě jiní nemají rádi... Měl jsem divné myšlení. Ale neměl jsem snad pravdu pravdoucí? Spánek je smrt s výhodou!
Mé přežívání s čumákem zabořeným ve sněhu narušil zase někdo jiný. Hlas mi byl trochu povědomí, navíc patřil vlčici. Mohl bych ji poslat za tím zrzkem... On by si užil, já bych zůstal nerušen, probleskl mi v hlavě menší nápad, ale abych ji za ním poslal, musel jsem nejdříve zvednout hlavu.
„Záleží na tom... Máš někde v blízkosti Sezama?“ zeptal jsem se s knedlíkem v krku, který se mi vytvořil, jakmile jsem si tu vlčici s tim poděsem spojil. Navíc jsem tu vlčici nemohl jenom tak vykopnout... To až za chvíli.

//Jestli tu uvidíš větší množství chyb a nesrovnalostí, tak je to tím, že jsem měla tři hodiny matiky... za sebou!

Na chvíli jsem se musel zamyslet, zda takovou náhodou neznám. Možná, že ano, ale zase jsem nebyl natolik zlý, abych mu je doporučil a zpečetil tak jejich osudy. To bych těm pár výjimkám ani nepřál. Holt se musel spokojit se slovy: „ne, takový skutečně neznám.“ To další jsem nekomentoval. On si chtěl užít, já jsem byl rád, že jsem byl rád a nemusel poslouchat jejich peskování a potřebu slyšet, že jsou pěkný a milý a kdo ví co dalšího.
Tvoje inteligence poměrně dost sedí na mého otce, poznamenal jsem ještě k vlkovi v duchu. Nebyl jsem si jistý, zda to takhle měl Mistoke i ve skutečnosti, ale já to tak viděl. Něco takového se mu muselo honit hlavou, když potkal Laurencii a počal nás. Možná bylo dobře, že byl mrtvý... Nezasloužil si žít, pokud se řídil tímhle heslem.
„Pro tvou smůlu mi už přirostl k srdci,“ řekl jsem mu a lehce škubl tělem, aby se to vajíčko ukázalo v celé své kráse, kterou mě obdařovalo. „To také hodlám udělat,“ dodal jsem navíc, jakmile se ukázalo, že chce pokračovat ve své cestě za potěšením.
Nelíbilo se mi to, ale zastavovat jsem ho také nehodlal. To bych se musel pro vlka živýýho zvedat!

Čekal jsem, že se mě alespoň zeptá na otázku života, vesmíru a vůbec. On chtěl ale jenom vědět, kde by mohl udělat pár vlčat. Má smysl mu na to odpovídat? zeptal jsem se sebe samého, chvíli na vlka zíral pohledem "myslíš to vážně?" a nakonec mu i odpověděl. „Tady kousek na sever jedna byla... Protivná, obecně nic moc,“ popsal jsem mu ji krátce, hlavu si položil zpět do mokrého sněhu, trochu se do něho propadl a čekal jsem, že si vesele jako nadržený králík odhopká za onou vlčicí a nechá mě tu umřít samotného a nemilovaného.
Poznámku o mém humoru jsem přešel. Přeci, všem se musel líbit! Urážel jsem totiž sebe a ne je, to se muselo líbit každému, protože si nemuseli namáhat panty a mozkové závity s vymýšlením trefné urážky proti mé maličkosti. Já jim je radši přinesl na stříbrném podnose a ušetřil jim tak trápení a jejich pylinám v hlavě zmatenému běhání a nechápání, že po nich jejich majitel chce přemýšlení.
„Já taky... Nemá totiž blbý kecy jako já,“ přitakal jsem k vlkovi a zase tak pronesl jednu urážku proti sobě... Stával se z toho docela už stereotyp. Už jsem jenom čekal, že se vlk pokusí mi ho sebrat, že si myslí, že mi na té cetce nezáleží... Chudák se plete. Docela bych pro něj i vraždil, vytrpěl jsem si pro něho dost... Vlastně ne. Spadl mi pod nos, ale to nemusí nikdo vědět... Až na mě a Lievenne, samozřejmě, ale ta u toho byla... Stejně si to už nepamatuje, má blbou paměť.

Více méně jsem mrznul. Ale bylo mi to jedno, od žaludku mi už moc špatně nebylo, ležení pomáhalo a navíc jsem nikam nespěchal. Měl jsem kupu času, nikdo mě nečekal, já nikoho také ne. Za jeden den jsem potkal už dostatek vlků, abych řekl STOP. Jenže já jsem vlk, kterýho nemá svět a osud rád.
Někdo na mě volal, ale tentokrát to byl ráznější vlčí hlas. To však neznamenalo, že mi to stálo za to, abych se k němu otočil nebo jinak reagoval. Ležel jsem dál a naznačoval tim, že jestli mi něco chce, tak ať přijde blíž, že já mu mezitím nikam neutečtu.
Periferně jsem však zaznemanl, že je nazrzlej a na chvíli se mě zmocnil hněv, že je to zase on. Ale pak jsem si uvědomil, že tamten sotva mluvil, takže se to krásně vyloučilo a já byl v bezpečí a on také... To však neplatilo o tomhle, co mě nazval mrtvolou. Furt lepší jak Unavený nebo tak... I takové jsem potkal.
„Chceš mi něco?“ zahuhlal jsem do sněhu a alespoň k němu otočil hlavu, abych projevil alespoň nějaký zájem o společnost... Jenom jako. Bylo mi to doopravdy šumák.
Jak jinak, začal s komentářem na můj kožich. „Jo, nenajdeš většího vtipu než mojí existenci,“ přilil jsem trochu olej do ohně, aby to stálo za to.
„Svoje zakrslý dvojče. A stejně byl mamánek on a ne já, smutný, co?“ odpověděl jsem bez sarkastického tónu, ale přesto sarkasticky.

//Ostružinová louka


Pozitvní bylo, že jsem žil. Nebo negativní, záleží na tom, jak se to vzalo. Bylo mi špatně, to ano, ale už mě prostě jenom bolel žaludek a nechtělo se mi zvracet. Možná mi bylo na zvracení jenom z té vlčice a odchod od ní můj žaludek umoudřil... Hmm... Lehce jsem si nad tím jenom zamručel, zavrtěl hlavou ve smyslu toho, že se nad tím raději zamyslím později a pokračoval jsem dál ve svých vlastních stopách.
Moc daleko jsem však nedošel, byl jsem už po tom dni neskutečně moc unavený a používání magie mi také moc nepomohlo. Došel jsem tedy jenom tak daleko, abych měl vlčici z dohledu, pak jsem se pomalu začal sunout k zemi, až jsem čenichem ryl v ledovém sněhu a pomalu se do něho nořil. Zimáá...., zakňoural jsem si, jakmile se mi do čumáku nahrnulo malé množství sněhu, ale přeci jen jsem vlk... něco vydržím! Zženšitel vlk... Sakra, to je zima, otřásl jsem se a raději se stočil více do klubka, i když to moc nepomohlo. Tohle chování mám za to, že mě vychovávala jenom matka!

Chvíli jsem mlčel, zasněně se díval do dálky a pslouchal vlčici, jak říká, že se mě raději nebude dotýkat. Využil jsem stejnou lež jako u Smyrilla. „Dobrý nápad. Možná mám totiž blechy...“ Nezapomněl jsem se také podrbat za uchem směrem k té vlčici, ale kromě ár černých chlupů na ni nic nemohlo dopadnout, protože jsem žádný parazity a nic podobnýho neměl - byl jsem zdravý jako rybička! Alespoň po fyzické stránce, jak na tom byla má psychika... O tom by se už dalo diskutovat.
„Ne, neumim... Jsem špatnej v urážení jiných,“ sklonil jsem "zahanbeně" hlavu k zemi. Skutečně mi to moc nešlo, ale na rozdíl od jiných jsem to uměl přiznat a nelámal si z toho hlavu, protože jsem uměl urážky přijímat a to bylo podstatnější než umět rozdávat je.
Svym způsobem jsem měl podobné myšlení jako ta vlčice, názory jiných mi taky byly ukradený, ale já se nevychvaloval, že jsem nejhezčí... Já byl prostě ošklivej jak noc.
„Páni... Tak to nevíš o co přicházíš... Zvracení je zábava,“ zašklebil jsem se, polkl pár žaludečních šťáv a raději vstal. „Jestli ti to přijde nechutný...“ Nedokončil jsem svou větu, spíše jsem jenom nahodil velice zvláštní pohled a vyrazil pryč, jinak by mohla přijít pohroma.

//Západní louky

„To bych se toho hnusu musel dotknout a na to nemám žaludek. Takže jestli se toho neujmeš, tak to budu muset nosit i nadále,“ pronesl jsem k ní. Pochyboval jsem, že někdo, jako byla ona, by mě dokázal naštvat nebo urazit. Kažopdáně to neznamenalo, že jsem si já sám nemohl rýpnout do ní. A dala mi docela pěknou narážku.
Nasadil jsem poněkud zmatený výraz, nechápavě si ji prohlédl, trochu se uchechtl a ne moc opatrně pronesl: „ještě před chvílí jsem si tvým pohlavím ani nebyl jistý. Díky za objasnění.“
Byla to chabá urážka... Byl jsem si tím jistý, styděl jsem se za to, ale něco jsem říct musel. Stárneš... Seš nudnej, pochop to, upozornil jsem se radši, i když jsem to už dobře věděl. „A viděl jsem hezčí,“ dodal jsem si pro sebe, ale nebyl jsem si tím jistý. Ono bylo těžký považovat někoho za neošklivého... Natož za hezkého.
„Prosimtě. Přežrat se, vyzvracet se. Takhle se najim a neztloustnu. Ty to snad nepraktikuješ?“ plácl jsem ocasem do sněhu, jako kdyby to byla naprostá samozřejmost. Ale skutečně mi bylo špatně, o tom nebylo pochyb a zvracení také nebylo zcela vyloučené. Ani jsem si tlustý nepřišel... Alespoň podle toho, že jsem moc nežral. To jsem tu tloušťku měl snad vrozenou?!

Pokaždé, když jsem potkal nějakého vlka s prořízlejší tlamou, slyšel jsem trefnou poznámku o svém kožichu. O plísni a o tom, jak mě sešili z dvou použitých vlků. Byla to ohraná pohádka, která mě nebavila ani na poprvé, natož po sto padesáté. „Bohužel, má milá,“ pronesl jsem s jasným sarkasmem, „jsem akorát sešitý z dvou ošklivých vlků do jednoho ještě ošklivějšího.“ Když už mě měl někdo urážet, tak ať jsem to aspoň já sám...!
Pronesl bych také nějakou poznámku ohledně zbarvení, ale nehodlal jsem se snížit na úroveň podřadných vlků a vlčic. Měl jsem ten svůj pitomej jazyk otočit, jakmile jsem spatřil kožich značící vlka... Ono nervovat se hned po jídle nebylo zdravé, ještě bych se mohl pozvracet. Za to by asi nebyl šťastná, co? zašklebil jsem se pro sebe.
Kecl jsem si k zemi, trochu jídla se mi málem vrátilo zpátky nahoru, ale přemohl jsem ho. Vlčice teda ještě neschytala zásah jednou natrávenou rybou přímo na přední tlapy. Zatím...
Až pozdě mi začalo docházet že tolik jídla naráz a navíc za chodu byl hodně špatný nápad, když jsem měl úplně prázdný žaludek. Nu což, chybama se vlk učí.

//Mahtaë

Prakticky jsem jedl za chodu. Ryba ve mně mizela, kosti jsem docela obratně plival a dokonce jsem se dusil jenom jednou a dopadlo to dost dobře - furt jsem žil. I když žití taky není zrovna žádná výhra, povzdechl jsem si,vyplivl zbytek ryby, zahrabal ji do mělkého sněhu, olízl si mokrou tlamu, která byla zahalená i v troše krve a pokračoval ve své cestě dál.
Ani jsem netušil, kam jdu. Zas tolik jsem tu severní část neznal a neměl jsem ani chuť poznávat.
Nepřišlo mi, že by tam kdokoli byl. Alespoň jsem necítil moc pachů až na jeden, který jsem nejdříve svým mrským zrakem nedokázal objevit. Naštěstí, ten divně zbarvený kožich nešel přehlídnout. Ještě divnější barva než tý minulý, ušklíbl jsem se. Zajímalo mě, kde se rodí vlci s tak divně zbarveným kožichem, ale ptát jsem se na to nechtěl. Hlavně kvůli tomu, že by se mi to vymstilo... Já sám měl idiotský zbarvení, takže by se všechno akorát otočilo proti mně.
Vlka jeho... Já se nudim, povzdechl jsem si a vydal se jejím směrem. Odejít jsem mohl vždycky, ne?

// Šakalí pahorkatina (podél Medvědí řeky)

Nevím, proč se mi příčilo rybaření v té řece, která vedle od jezera. Možná to bylo tím, že jsem mnohokrát na jejím proudu neuspěl a přišlo mi zbytečné se o to znova snažit, ale možná to bylo tím, že ta dlouhá řeka na severu mi přišla vhodnější a navíc to bylo i moje první místo, kde jsem tady kdy lovil a uspěl. I když to doprovázelo smočení v ledové vodě a výsměch od Morfeuse. Toho jsem už taky dlouho neviděl, došlo mi, ale neznamenalo to, že hned všeho nechám a vydám se ho hledat. Spíše jsem to chtěl ponechat náhodě, zase tolik mi k srdci nepřirostl, abych ho musel okamžitě najít a poklábosit s tím o životě. Navíc jsem neměl co mu říct - nic se nestalo.
I tentokrát jsem u řeky uspěl, když jsem si trochu dopomohl magií. Vytvořil jsem si na řece menší jezírko, kde jsem si ryby takřka nadzvedl až k hladině s minimálním obsahem vody. Rybu jsem si vzal hned do tlamy, jezírko se trochu pozměnilo tak, aby zemina vytvořila most přes řeku, překročil jsem ji, "deaktivoval" svou magii a s rybou v hubě pokračoval dál.
Vlka jeho... To je otrava, zasténal jsem si. Zatočila se mi totiž únavou hlava, trochu jsem i zpomalil. Ta magie byla fakt peklem...

//Ostružinová louka

Neboj, dám ti pokoj, přikývl jsem k té hnědé vlčici. Skutečně jsem nechápal, proč jsem měl záchvat pomáhat jiným zrovna v té chvíli, když jsem po X měsících narazil na nikoho, kdo byl natolik hloupý, aby odmítl pomoc od jiného hlupáka.
„Nemusíš prosit. Natož dvakrát. Beztak jsem už na cestě za obědem.“ Vstal jsem, oklepal se, takže ze mě spadlo ještě pár černých a bílých chlupů, zadek jsem otočil směrem k té vlčici, která se snažila mermomocí odplazit jako slimák někam do tramtárie.
Rozhlédl jsem se směrem k severu. Přemýšlel jsem, kam se vydat, jestli zkusit štěstí u řeky nebo jezera. Případně jídlo ještě odložit stranou, i když jsem to dělal už pěkných pár hodin a přišlo mi, že už vážně trávím vlastní orgány, protože se mi žaludek nudil k smrti.
Možná jsem se měl alespoň zamyslet nad tím, zda není nevhodné koneckonců odejít, ale mně se přemýšlet nechtělo. Možná se jenom styděla o pomoc zeptat, ale líná huba holý neštěstí a navíc narazila na někoho, kdo na tyhle věci neměl náladu.
„Umírání stejně není nejhorší věcí, která může vlka potkat. Žití je horší,“ řekl jsem k ní ještě, než jsem se vydal po proudu řeky.

//Řeka Mahtaë (podél Medvědí řeky)

//Miluju Meinerův charakter :D, ale tobě promiň, jestli si očekávala delší hru (navíc bych ráda nahrála toho Vlčíska, geh)

Vlci a vlčice, přesně kvůli tomuhle nejsem hodný, zatleskal jsem si sarkasticky ve své hlavě. Nebyla to koneckonců ironie? Když jsem myslel jenom na sebe, furt jsem byl peskován za to, že nemyslím na druhé, a když najednou docela i chci jiným pomoci, tak jsem akorát poslán nepřímo do háje, že pomoc nechce. Nebo je to jedna z těch vlčic, co si myslí, že zvládne život bez vlka? zakřenil jsem se. Žádná vlčice nezvládla život bez vlka, to jim ještě nedošlo?
Podrbal jsem se černou tlapou za černým uchem. Nestačil jsem si nevšimnout, že ze mě ještě padá letní srst, i když už byla zima v plném proudu. Stejně k tomu nejsem stvořený, asi už letos chcípnu na tu zimu, otřásl jsem se a koukl se koutkem oka k vlčici, jestli mi náhodou její oči neprozradí, že by to uměla s ohněm a mohla nějaký rozdělat. Bohužel. A ptát se nebudu.
Pokrčil jsem "rameny." „Nemusim? Takže můžu jít a pokud chcípneš, tak to nebude moje vina a nedbalost?“ Potřeboval jsem se ujistit, abych z toho neměl případně černé svědomí a nebyl ostatními obviňován... Co to kecám? Kdo by mě obviňoval? A co to kecám na druhou? Svědomí ani nemám, natož černý.