Gallirea - Příspěvky uživatele

//Východní hvozd

Nechal jsem mezi jeho a mými slovy krátkou mezeru. Jako kdybych se nad svou další větou zamýšlel, ale přitom mi přišla na jazyk okamžitě, jakmile to dořekl. Nebyl bych to já, kdybych to nepronesl tím zcela lhostejným tónem. „A docela si to i přeju.“ Přitom mi bylo jedno, zda někoho trápí moje bolavé nohy. Mě taky cizí bolavé nohy nezatěžovaly mysl a dalo se to považovat i za poslední věc, na kterou bych mohl někdy pomyslet. Jak by asi vypadal vlk bez nohou..., napadla mě rázem zvrácená, ale i dost vtipná myšlenka, nad kterou jsem se musel jenom ušklíbnout. Bylo by zajímavé sledovat takového chudáka valit se z kopce. Natož do kopce.
Nebyl jsem natolik hloupý, abych věděl, že u řeky je vždy chladněji, i když je chráněná ze všech stran kopci. Jenom jsem se k ní potřeboval dostat, abych následně mohl jít dál. Vážně mrzne jenom můj zadek? zeptal jsem se, když jsem se přes rameno ohlížel za Valhem. Jeho kožich vypadal mnohem mohutněji – pokud nebyl teda hodně tlustý – a stavěný na zimu. Zatímco já měl kožich "ber co je". V létě v něm bylo vedro, v zimě v něm byla zima. Hnedka promoknul a špatně se z něho sundala špína. Ať drobné větvičky, bodláky, cucky bláta a všeho ostatního. Přesto ho mám docela rád. Pro jeho vzhled, samozřejmě. Moje nevymáchaná buranská tlama vzala za své. „Seš tlustej nebo máš kožich přizpůsobenej zimám?“ otázal jsem se ho hrubě. Možná, že kdybych si věci v hlavě promyslel alespoň dvakrát, než je řeknu nahlas, nebylo by kolem mě tolik vlků, co mě nenávidí a nedokáže vystát. Ale já byl rád, že jsem se vůbec zamyslel jednou, dvakrát nebo třikrát bylo už nad moje síly – a ty jsem já zrovna potřeboval.
Bylo zapotřebí přejít přes řeku. A já to plánoval udělat suchou nohou a nehledat přitom nekonečně dlouhou doby nějaké kameny nebo užší část, kde by se to dalo přejít. Využíval jsem své magie, ač jsem tím odsuzoval sebe skoro k permanentní únavě.
Podíval jsem se vedle sebe na břeh řeky. Bylo jasné, že zrovna na tom místě by nikdy nevyrostl žádný strom, pokud by mu něco nepomohlo. To něco jsem byl já. Přimhouřil jsem oči, zhluboka se nadechl a s výdechem se to začalo formovat. Nejdříve ze země vylezl malý výhonek tenoučkého stromu. Nějaký jehličňan... Sílil, ale místo toho, aby se táhl do výšky, natahoval se přes řeku, aby vytvořil most, po kterém by se dalo přejít. Nebyl moc široký, protože to by mi vzalo hodně energie, ale ta těch pár kilo chlupů musel stačit.
Šel jsem první, ostatně to byl můj most. Mlčky jsem přes něho přešel, ani se nedíval na ledovou vodu, protože jsem to nedělal poprvé a seskočil na druhém břehu, kde jsem se musel dostat i přes pár větviček s ostrým jehličím... Nějak jsem zapomněl, že by tam nemusely být a stačil by ten kmen. No smůla. „Není to mistrovské dílo, ale je to,“ zkonstatoval jsem a trochu se nahrbil. Zadýchání z toho tvoření jsem se snažil nedat moc znát, ale ty časté bílé obláčky od mé tlamy mě prozrazovaly. Herdek.
„Každopádně. Můžeme jít dál,“ navrhl jsem. Nikdy jsem totiž dál nešel, proč to nevyzkoušet?
Vzhledem k mé vlastnosti nečekat moc na druhé a nebrat na ně ohledy, čekal jsem jen do té doby, než jsem popadl dech. Následně jsem pokračoval k neznámému východu.

//Borovicová školka (//šla bych někam blíž, ale bližší území nemají ještě hotové knihy, tak to snad nebude vadit)

Meinere:
85 safírů
79 vlčích máků
2 křišťály
36 mušliček
3* do halucinací
1* do obratnosti

Jinks:
10 křišťálů
42 oblázků

„Jsem v pohodě,“ vyhrkl jsem tu námitku rychleji, než jsem původně plánoval. Chtěl jsem to jenom podat jako odpověď na jeho otázku, ale vyznělo to jako chabé přesvědčování skoro mrtvého, že je stoprocentně živý a vůbec se po něm nesápe ta páchnoucí černozelená Smrt, která se už těší, jak si bude jeho kostmi šťourat mezi zuby. „Jenom si strašně rád hraju na nemocného, aby mě ostatní litovali,“ zalhal jsem, „ale nevychází to.“ Nad tím jsem jenom zašvihal ocasem ze strany na stranu na náznak toho, že mi to bylo jedno.
Čím více zdvořilostních frází ze sebe chrlil, tím větší nutkání jsem ho měl praštit. Nebo pohladit. Netušim. Každopádně to ve mě vyvolávalo bublající emoce, které mi nejenom dost pobouřili žaludek víc než kdejaké staré jídlo (nebo dlouhodobá absence jakéhokoli jídla) a nedokázal jsem určit, zda je to dobře nebo špatně. Neumim určovat dobré a špatné věci, uvědomil jsem si náhle. Bylo třeba dobré nebo špatné, když nedáte hladovému mladému vlkovi kus svého jídla, protože chcete, aby se naučil sám lovit? Bylo dobré nebo špatné být slušný k někomu, kdo nesl jméno Meinere? Je mi z tohohle světa fakt na nic. Chovat se všichni stejně, to by se žilo! Nebo by stačilo, abych se nevyžíval v přehnaném přemýšlení a užírání se triviálními věcmi, jako byla povaha někoho, koho jsem viděl podruhé v životě a věděl o něm akorát to, že se jmenuje Valhe, má fialový oči, takže má tu super protivnou iluzionistickou magii a je převážně bílej s černýma flekama.
Inu, nemohl jsem mu říct, aby se začal alespoň trochu chovat jako každá druhá lůza na téhle zemi. Musel jsem mlčet, tiše si užívat, že se mě nesnaží urazit lacinýma urážkama, který už musel od někoho slyšet, a nemá potřebu vyptávat se třeba na to, co za hříčku přírody to jsem a kde jsem sebral takovej fešnej (nebo odpornej) kožich. „Už jsem vlky s parazitem potkal... Moje předběžná diagnóza je, že ty žádnýho nemáš,“ pronesl jsem. Možná to byla pochvala, možná urážka jiných vlků, každopádně to byla souvislá slova s tichým odfrknutím na konci a lehkým pohozením hlavy do strany. Tentokrát směrem k jihu. Přemýšlel jsem, co se tam nachází. Pokud jsem si pamatoval, jsou tam bažiny, kam se mi nechtělo. Hlavně jsem tam cítil smečku a jeden povědomí a dost silný pach na někoho, kdo docela vypadal, že by mě i rád zabil jenom za to, že si dovoluju dýchat.
Zamyslel jsem se tedy na směr, odkud jsem přišel. Byla tam řeka a něco muselo být za tou řekou. Tam jsem nikdy nebyl. Neměl jsem potřebu přecházet řeku. A třeba si to pomyslelo víc vlků a to znamená, že by tam mohl být božský klid.
„Je to velká skupina. Ty nikdy nevěští nic dobrého. A navíc si myslim, že zůstat někde na místě v tomhle počasí je i o krk. Chůze sice o nic moc bezpečnější, ale...,“ Nechal jsem tu větu podobně jako on ztratit do neznáma. To zhoršující počasí se mi nelíbilo. Nesnášel jsem zimu každičkou částí svého těla. Sakra, zavrčel jsem si v hlavě, sklonil hlavu trochu k zemi, protože jsem si naivně myslel, že o pár centimetrů níže už vítr nefouká a začal se zvedat směrem k té řece. „Navíc jsou tím směrem okolo i kopce. Mohlo by to fungovat jako menší štít proti tomuhle počasí,“ dodal jsem už s prvními kroky.

//Řeka Kiërb

Začínal jsem cítit, že se mi do předních tlap dostává křeč způsobená tím, že po hodně dlouhém ležení jsem se zvedl a vydal se na nekonečnou túru, kterou jsem ukončil usazením na zadek a opětovným nic neděláním. Byl bych s tím něco udělal, ale netušil jsem, co by mi v mém stavu mohlo pomoct. Kousl jsem se akorát tak do jazyka, pokusil se přenést většinu váhu na bílou nohu, která přeci jenom bolela o něco méně a jakmile začala bolet více, přenesl jsem zase váhu na černou a takhle to nenápadně pozvolna střídal. Vzhledem k tomu, že se mé tělo přitom trochu nadzvedávalo a pohupovalo, moc nenápadné to nebylo, ale co jsem mohl dělat? Lehnutí by skončilo akorát tím, že bych v tom hvozdu zůstal až do jara a schytal tentokrát pravou plíseň a mech na mé tělo. I když už mě plesnivym nazývají, nemusí to bejt nutně pravda, že jo...
Nevím, zda semi žaludek příčil z toho, jak ten vlk byl slušný nebo z toho, že mi prostě přišlo neskutečně směšný to, že byl slušný k někomu, kdo by zasloužil akorát tak zadupání do země a zapomenutí jeho existence. Nikdo se k tobě slušně nechoval. Je to jenom nezvyk, poradil mi vnitřní hlas, ale moc jsem mu nechtěl věřit. Bylo na tom něco divného. Nebo jsem snad byl jenom paranoidní a myslel si, že má něco za lubem? Že mi chce kolem čumáku mazat med a následně ten čumák s medem uhryznout?
Chtěl jsem se té myšlence zasmát. Zněla absurdně, ale na mysl mi přišla vzpomínka na takového vlka. Už se mi to jednou stalo, proč ne podruhé? Ovládá iluze. Byl by něčeho takového schopen? Omámit mě jako ten poslední? Z hlavy se mi muselo kouřit. Moje paranoidní stránka chtěla na toho vlka zařvat, že oblbnout mě nedokáže, ale ta druhá, ta naivně důvěřivá strana, která patřila zuboženému vlčeti mi říkala, že prostě takový je a nemá smysl obávat se ho. „Dokud tady kolem nebudeš skákat, jančit, smát se a chovat jako kdybys měl parazita na mozku... Není problém, abys tady zůstal,“ odpověděl jsem mu lehkým mumlákem, který značil ještě moje zamyšlení. Bolela mě z toho hlava, moc jsem nad věcmi zase moc přemýšlel. A navíc. Vyvázl jsem z problémů už několikrát,proč ne ještě jednou...? Pokud nějaké problémy tedy přijdou. Nevím, jestli jsem se tím chtěl uklidnit nebo jsem už neměl sílu přemýšlet a vzdal boj sám se sebou, každopádně jsem přestal a přešel zase do stavu nemyslícího tvora, který říkal první věci, které mu přišly na jazyk. „Ale,“ odkašlal jsem si a zase zaměřil svůj zrak na místo, odkud vanul pach jiných vlků, „jsem tak trochu odpůrce společnosti, která zahrnuje víc jak dva dýchající tvory. A tady se mi přestává líbit.“ Nezapomněl jsem se k místu, odkud vycházel pach, zamračit. Takhle mi zničit klidné místo na rozjímání. Nehoráznost.

Napadlo mě, že bych si mohl alespoň trochu rozšířit svůj buranský slovník, když mi tedy tak ochotně vysvětlil to slovo, které jsem ve svém ne zrovna kraťoučkém životě nikdy neslyšel. Ale měl jsem to zapotřebí? Ani ne. Neměl jsem žádný důvod mluvit na vlky za pomocí těchto slov – pokud jsem zrovna měl potřebu mluvit. Ale na druhou stranu bylo dobré vědět, co se mi tím ostatní snaží říct, i když jsem spíše upřednostňoval jednoduchý slovník. A co. Tohle vůbec patří k učení, učení patří k vlčecím měsícům, jako vlče jsem byl s Laurencií... Je to její chyba, že to slovo neznám! Nemínil jsem si přiznat vlastní nevědomost, tak jsem ji tedy shodil na někoho, kdo by rád, když jsem držel tlamu a byl zalezlej někde v keři co nejdále od ní, protože nenáviděla pohled na mě. „Aha,“ odpověděl jsem vlkovi, abych alespoň naznačil, že jsem tu odpověď skutečně chtěl znát. Dobré bylo, že to nebylo urážlivé, tím pádem mě to nedonutilo zamračit se, zavrčet nebo proti němu pronést tichou nebo hlasitou urážku. Jistě. I posledně byl skutečně slušný... Ostatní by se od něj mohli učit. A já snad jako první, zašklebil jsem se v duchu. Vzpomněl jsem si na to původní setkání, což bylo dobré, protože mi na mysl i vylezla vzpomínka na to, pod jakým jménem se mi představil. Valhe. Krátké, jednoduché a poměrně zvučné.
Chvíli jsem se věnoval tomu pachu. Přivedlo mě to na myšlenku, abych se prostě jednoho krásného dne sebral a šel hledat místo, kde by existovala pouze maličká šance, že mě někdo někdy vyruší. Nechtěl jsem si hledat domov, protože jsem žádný nikdy pořádně neměl a nechtěl to měnit, ale chtěl jsem místo, kde by na mě nikdo nezíral a nenárokoval si, že je to místo jeho. Takže si ho plánuješ nárokovat ty? zeptal jsem se sebe samého. Okamžitě jsem si odpověděl, že tomu tak není, že chci prostě jenom... Místo. Z rozjímání nad něčím, co bych mohl alespoň v uvozovkách nazvat domovem mě vytrhl hlas Valheo (//Eh?).
Musel jsem si s posměškem na vlastní osobu odfrknout. „I kdyby ses sebevíc snažil, mě neurazíš.“ To totiž kolikrát nezvládli ani jiní, kteří se zdáli jako mnohem větší posměváčci. I mně se už moc nedařilo urazit sebe samého. „A jsem Meinere,“ odpověděl jsem mu a navíc po dlouhé době jsem se taky při odpovídání na nějakou otázku díval na vlka a ne do neznáma. Poslední dobou mi ty oční kontakty vadí.

Napadlo mě, že to, co se mě poslední dobou zmocňovalo, byla melancholie. Nějak mi přišlo, že není důvod žít – i když ten jsem neměl už ani tentokrát. Minimálně mi už přišlo, že jediný důvod, proč jsem ještě neumřel, nevrhl se někde ze skály nebo neskočil někam do moře nebo se nenechal roztrhat medvědem, byl ten, že jsem se bál cokoli z toho udělat. Nevyžíval jsem se bolesti, doufal jsem, že umřu ve spánku nebo jinou bezbolestnou a nejlépe nenásilnou smrtí. Ale já neumíral, furt jsem se do toho neměl a také mě nikdo nezabil. Byl jsem nucen žít a ostatní museli trpět při pohledu do mého znuděného ksichtu, který byl zcela bez života. Třeba je dřív nebo později napadne, že by mi ho mohli ukousnout, napadlo mě. Zároveň mi s tím i svitla malá naděje. Ale také jsem znal svoje štěstí a věděl jsem, že v blízké době takového vlka nenajdu, ač normálně bych na ně narazil na každém kroku... Co třeba on? zeptal se vnitřní hlas na toho s magnetovýma očima. Tiše jsem si odpověděl, že on ne. Pokud jsem si na něho dobře vzpomínal, nezdál se konfliktní, i když jsem ho poměrně poučoval a minimálně tak jednou nepřímo urazil. Nevzpomínal jsem si.
Promluvil. Nejdříve mě napadlo, že se mě snaží urazit tím, že používá slova, kterým nerozumím, ale než jsem otevřel tlamu, abych ho okřikl, uklidnil jsem se a raději si zahrál na hlupáka. „Promiň, ale vychovala mě divoká prasata, co je sakra 'konsternovaný'?!"“ neptal jsem se nijak slušně, ale ani jsem to nevyštěkl. Zkrátka jsem se choval tak, jak jsem se choval normálně – jako buran. A burani nemají žádný slova jako konsternovaný ve slovníku. Za to tam máme dost nadávek a urážek!
Napadlo mě, že bych své lži o vychování prasaty mohl dát váhu v tom, že třeba zkusím napodobit prasečí chrochtání, ale zase tak strašně jsem na tom nebyl. Stále jsem měl drobeček vlčí hrdosti, kterou mi Laurencie neukradla a já se jí nemínil vzdát.
„Nějaká chvíle to už bude, ale jo, potkali,“ přikývl jsem. Urazilo mě, že si dobře nepamatoval na černobílého vlka se zelenou plísní na ksichtě a nohou? Ne. Neurazilo. Vytěsnit setkání se mnou z hlavy bylo asi tím nejlepším, co mohl jeden udělat, pokud to nechtěl mít jako velké mínus ve svém rádoby dokonalém životě.
Lehce jsem se zamračil s pootočenou hlavou do strany. Buď se mi to zdálo a jednalo se o vzdálené pachy, nebo mě vítr chtěl upozornit na to, že někde v okolí se budou vyskytovat další invidua. Nezdálo se však, že by se přibližovala. Ale to nic neměnilo na tom, že se mi to nelíbilo. Jeden ano, ale dva a více? To bych se raději zahryznul do stromu a dělal suchou větev...

Moc dobře jsem věděl, že nic neumím. Že nejsem v ničem výjimečný a neumím to, co by neuměli jiní. Bylo mi to fuk, stejně tak mi bylo fuk, pokud někdo uměl něco, co jiní neuměli. Ale aspoň něco uměli, mohli něco dělat, já nemohl dělat nic a tak jsem to nic také dělal. Třeba teď jsem jenom seděl, díval se prázdným pohledem na jeden strom, jako kdyby měl skutečně zajímavou strukturu kůry a jediný náznak toho, že ještě žiju, byl pomalu se zvedající a klesající hrudník. A tímhle otravuju všechny na tomhle světě, zašklebil jsem se. Jo, kdyby mi tak matka zastavila to dýchání už při narození, mohla ušetřit trápení mnoha vlkům na téhle zemi. hlavně mě. Co jsem jako nenarozenej udělal tak strašného, že jsem se musel narodit zrovna jí a žít tenhle život? Zvedl jsem při té myšlence zrak k nebi, takže má pesimistická otázka byla pronesena rovnou k tomu, kdo tam nahoře vládl tomuhle světu. Stejně neodpovíš, odsekl jsem k němu, vrátil hlavu do původní pozice a zase se zaměřil na tu kůru stromu. Skutečně byla obyčejná, ničím zajímavá, ale nic lepšího jsem dělat nemohl.
Seděl jsem tam hlavně kvůli tomu, abych si užíval ten klid. Jiný důvod jsem neměl. Raději jsem chodil, ale čím více chůze, tím větší pravděpodobnost. I tudy stejně dříve nebo později někdo projde... Poblíž je smečka, tak tu nějakej otrava z ní určitě bude chtít proběhnout, zaskřípal jsem nad tím zuby, protože v tu samou chvíli jsem také zaslechl povědomí zvuk - prošlapování sněhu.
Jenom lehce jsem natočil hlavu a podíval se tím směrem, jestli se nejedná o nějakého kopytníka, ale to by se k predátorovi tak blízko nepřiblížilo. Medvědi měli zimní spánek a to tedy znamenalo, že se musí jednat o jiného vlka. Sbohem, klide, povzdechl jsem si v hlavě posmutněle a natočil hlavu ještě kousek do strany, abych se alespoň na onoho narušitele mého klidu a samoty podíval. Bílá srst, černé fleky. No to by sedělo na dost vlků... Vločka? Ne, ta má bílý uši a nechala mě samotnýho. Ta, co se Vločka podobá to taky není..., přemýšlel jsem, zda onoho vlka neznám, v hlavě si přehrával všechny obrazy bílých vlků, které jsem znal a nakonec i našel schodu. To už byla taky pořádná doba... A vůbec, kdo to byl? Volva? Valva? Valvala...? Ale měl jméno na V! Paměť mě trochu zrazovala. Ale muselo to být tím, že jsem ho nijak moc neznal a asi jsem neshledal jako podstatné pamatovat si jeho jméno.
Každopádně se zastavil, mával ocasem ze strany na stranu a snad na něco čekal. To snad čekáš, že ti uhnu, abys mohl projít a nemusel mě obcházet? zeptal jsem se ho v mysli a otočil svým tělem, abych si neničil krk. Zůstal jsem však sedět na zemi, hlavu s otázkou nakloněnou lehce do strany a mlčel jsem. Ale i když jsem byl vlk, co nebyl fanouškem velkého mluvení a někdy jsem rád mlčel, ticho mě někdy iritovalo – třeba teď. „Hledáš něco? Někoho?“

//Řeka Kiërb

Čím déle jsem byl sám bez jakéhokoli rušivého elementu v podobě jakéhokoli vlka, tím více jsem litoval toho, že jsem se nenarodil hluchý. Kolik starostí bych si odpustil? Neslyšel bych tolik hnusných slov, které mohly za to, že jsem tam, kde jsem byl a vypadal tak, jak jsem vypadal.
Zaplul jsem do toho hlubokého hvozdu z jednoho důvodu – existovala malá šance, že tam kohokoli potkám. A bylo tomu tak. Nikoho jsem necítil, pouze pár vzdalujících se pachů a drobné paprsky zimního slunce, které se snažily proniknout skrze větve stromů. Většinou však neúspěšně. Byl jsem tak obklopený studeným vzduchem v potemnělém hvozdu, kde jsem byl v obklopení mnoha stromů, sněhu a nikým jiným. Jako tomu bývalo dříve, povzdechl jsem si úlevně a sledoval, jak se mi od tlamy zvedal bílý obláček kouře, který se na chladném vzduchu brzy rozplynul. Šestá zima... Stejně nudná, stejně mrazivá a stejně bílá, olízl jsem si čenich, vydal se hledat nějaké místo, kde bych na chvíli mohl složit kostru a zároveň hledal i něco k jídlu. Upřednostňoval jsem sice ryby, protože jsem nebyl dobrým lovcem a rybina jiným smrděla, takže existovala šance, že mi jídlo nesežerou, ale tady žádný vodní tok nebyl a nechtělo se mi vracet se.
Rozhlížel jsem se po stromech, jestli neuvidím ptáka nebo veverku, na zemi jsem hledal stopy jakéhokoli malého savce, ale zdálo se, že tentokrát neuspěji. Žádná škoda... Mám vůbec hlad? zeptal jsem se na podstatnou otázku. Vždy jsem žral, když jsem měl hlad, nikdy ne z nudy. Nemělo smysl zabíjet nevinné zvíře z nudy nebo potřeby vybít svůj vztek proti světu. Na to jsem měl přeci jenom svoje vlastní tělo a pochroumanou duši.
Přestal jsem hledat stopy. Místo toho jsem se jenom posadil na jedno místo, kde nebylo tolik sněhu a zahleděl se do prázdna se stejně prázdnou myslí. Konečně jsem chvíli nemyslel a pouze marnil trochu času, který jsem měl.

//Skutečně se moc omlouvám, ale jedno oko, jedna ruka, neskutečná bolest, pokusím se napsat zítra za Osuda... :/

//Omlouvám se, ale moje Vánoce začali na pohotovosti a kromě toho, že mám jednu ruku v sádře, nevidim na jedno oko, nemám absolutně náladu a ty posty by byly katastrofou... Pokusim se nějak napsat, ale, no... (platí i za Jinkse)

// Východní úkryt

Tohle bylo ono. To byla ta věc, která mi vyhovovala, ke které jsem byl stvořen. Byla to řeka, nikým nerušená, nikde žádný vlk, pouze já a moje myšlenky, které jsem mohl nechat volně plynout jako tu vodu v řece.
Nebylo to tak, že bych byl rázem klidný, přestal se mračit a cítil se uvolněně. Ne, byl jsem stále napjatý k prasknutí, hlavu jsem držel u země, oči přivřené únavou a naštváním. Z dálky jsem musel vypadat jako někdo, kdo mele z posledního, kdo jsem navždycky za Smrtí, kdo hledá místo, kde usne a už se nikdy neprobudí. Vlastně by se takový pozorovatel nepletl. Byl jsem takový, hledal jsem místo, kde bych mohl někdy zemřít, aniž by někdo viděl mé tlející tělo a ohrnoval nad ním čumák. Chtěl jsem... Klid. Opuštěné místo, které by nikdo nikdy neodhalil. Byl to můj osud už od narození. Jednou tenhle svůj osud naplním... Laurencie, zašeptal jsem si v koutku své mysli. Nechtěl jsem jí splnit přání mé smrti, ale měla pravdu. Pojmenovala mě správně, to jsem musel uznat. Anebo ti tím jménem přivedla tohle všechno, ozval se takový druhý hlásek v koutu mé mysli. I on mohl mít pravdu... Jeden z nás pravdu měl. Ale kdo? To jsem netušil a ani jsem to nechtěl zjišťovat, protože vím, že by mě pravda naštvala.
Musel jsem se zastavit. Tlapy jsem měl v jednom ohni, srst mokrou, těžko se mi dýchalo z celé té dálky, kterou jsem už ušel. Jak daleko jsem? ptal jsem se, ale ani na to jsem neznal odpověď.
Došel jsem k řece, musel jsem se napít, hrdlo jsem měl vyprahlé, ale voda mu moc nepomohla. Akorát se mi udělalo špatně z té ledové tekutiny, která mi dopadla do žaludku, který už zase dokázal vytrávit potravu, kterou jsem mu předtím dopřál. Proč nepotřebuje vlk jíst méně? Proč...? sténal jsem už zoufale. Neměl jsem energii na lov. Musel jsem holt pokračovat dál, dokud nepadnu vyčerpáním, neusnu a neprobudím se s energií, která mi dovolí lovit. To se už taky dlouho nestalo, zašklebil jsem se. Smutný fakt...
Všiml jsem si, že se řeka pomalu rozlévala. Musel jsem dojít až k těm bažinám, ale i z nich jsem cítil ten otravný zápach smečky. Už i tady?! zavrčel jsem si, na krátko vycenil zuby, odfrkl si a chápal, že to budu muset obejít, pokud nechci problémy. A já je nechtěl. Nevyhledával jsem konflikty, snažil jsem se jim vyhýbat a proniknout na území smečky...? To po konfliktu přímo volalo.

//Východní hvozd

// Neprobádaný les

Přišel jsem si jako za starých časů. Nebyly to dobré časy, tak o nich tak nemíním mluvit, ale byly to časy. Byly to dny, kdy jsem každou noc spal na jiném místě, kdy jsem se nikdy neotáčel, nezpomaloval svůj krok kvůli jiným a nezastavoval se kvůli drobnostem, jako byl půldenní hlad, spalující vedro nebo sněhová vánice. I ona měla problém mě předtím dohnat, uvědomil jsem si, když jsem se koutkem oka podíval za vlčicí, která šla kousek ode mě a stále mluvila a mluvila. Trochu jsem přidal do kroku, snažil jsem se jít stejným tempem, jako jsem chodil dříve, abych si znovu navykl, abych se vrátil... K tomu starýmu Meinerovi. Ne, že by se nějak rapidně lišil od toho přítomného, vlastně jenom v drobnostech, ale přesto... Návrat ke kořenům by po té dlouhé době nemohl být špatný. Minimálně jsem to chtěl. Chtěl jsem zpátky dobu, kdy jsem myslel jenom na to, jak moc mě bolí a hyzdí moje jizvy, jak moc jsem se vzdálil do Laurencie, jak moc mě jiní nenávidí. Chtěl jsem se zbavit toho, jak moc musím sebe urážet, abych byl spokojený, kolik urážek od jiných musím snést... Už mě to nebavilo.
„Všichni se vždycky tváří, že je to jednoduchý... Tak z toho nedělej drama,“ odsekl jsem ještě poměrně slušně. Bylo pravdou, že já do toho neměl co kecat. Nikdy jsem se ani nepřiblížil k tomu, aby mě měl někdo rád, natož miloval a přemýšlel nad tím, jaký monstra by vznikla křížením našich genů.
Musel jsem zatnout zuby. Vločka mohla říkat cokoli, cokoli urážlivého proti mě, cokoli povzbudivého. Mohla říkat cokoli, ale já slyšel jenom bla, bla, bla a to mi drásalo nervy. Potřeboval jsem být sám, bylo mi to jasné, potřeboval jsem být sám a vědět, že neexistuje nikdo kolem, kdo by se na mě díval tak, jak se dívají... S opovržením, strachem, znechucením... Většina se na mě dívala jedním z toho. A já to nenáviděl. Potřeboval jsem, aby na mě chvíli hleděla pouze obloha a nic víc. Potřebuju ten starý život, zasténal jsem zoufale, sklonil hlavu, naježil se a po dlouhý době na někoho zvýšil hlas. Na Vločku snad podruhé v životě. „Potřebuju být sám. Tak mi prosím vyhov, Vločko.“ První věta byla hnusná, i ten tón byl takový. Ta druhá už byla klidnější a pronesením jejího jména jsem o to přímo prosil, žádal jsem o to jako o milost.
Na moment jsem kvůli tomu zastavil. Zakroutil sám nad sebou hlavou, ale pak se bez dalších slov otočil k Vločce zády a pokračoval dál se skloněnou hlavou k zemi, jak pro mě bylo typické. Tělo bez duše.

//Řeka Kiërb

// Východní Galtavar

Okřikl jsem se, že bych se měl alespoň tvářit trochu nadšeně, když jsem po dlouhé době narazil na vlka, který mě svou přítomností neprudil, ale spíše povzbudil, protože mě přesvědčoval o tom, že tenhle svět není zase tak úplně černý, ale pouze hodně tmavě šedý, a že všichni vlci, co chodí po zemi nejsou úplně špatní, ale jenom celkově dost špatní.
Jenže já se prostě nedokázal tvářit nadšeně. Nebo alespoň ne tolik otráveně. Prostě bylo něco, co mě neuvěřitelně žralo, co mi vadilo, co mi zabraňovalo v tom, abych Vločce řekl alespoň to pitomé "ahoj". Chvíli jsem mlčel, tvářel se jako kakabus a až po určité chvíli, když jednu výjimečnou chvilku mlčela, jsem řekl jedno strohé, mumlavé a ne moc nadšené: „ahoj.“ Více ode mě čekat nemohla a řekl bych, že ani neočekávala, protože jsme se už nějaký ten měsíc znali.
„Jo... Spoustu věcí jsem zažil,“ přitakal jsem s mírným zavrčením. V hlavě mi hned problesklo těch pár věcí, které mě dokázali za tu dobu pořádně naštvat. Všemu tomu kraloval ten rezavej zmetek, kterej snad shořel někde v pekle nebo ho sežrala Smrt. Hlavně, ať už není mezi živejma! zavrčel jsem si a tentokrát pořádně. Měl jsem chuť do něčeho kousnout, jak jsem byl naštvanej...
„Tak si někoho najdi a vyřešíš to,“ navrhl jsem Vločce s troškou sarkasmu a pohrdání ohledně toho všeho. Smečka, partnerství, samota... To všechno bylo alespoň k povýšeneckému odfrknutí, když ne k smíchu. Tři naprosté zbytečnosti, které se nemuseli řešit... A ona je řešila.
Každopádně chtěla vědět, jak se mám já, co jsem dělal, co se stalo. Vážně to chceš vědět? zeptal jsem se jí v mysli, ale ve skutečnosti se na ni podíval pouze s tázavým pohledem, který dokonale vyjadřoval mou nevyřčenou otázku. Nakonec jsem však řekl, co se stalo, i když to bylo bez špetky jakéhokoli citu. „Fajn. Nejdřív mi řekli, že je otec mrtvej a já přebytečnej. Pak se ze mě pokusili udělat svýho poskoka... Fajn život jednoho fajn vlka,“ zahuhlal jsem, otočil hlavu, rozhlédl se po lese, do kterého jsem vstoupil a rozhodl se, že půjdu ještě hlouběji. Nějak jsem potřeboval tu blbou náladu vychodit, ale to bych musel nachodit spoustu kroků, aby se tak stalo. I kdybych tu náladu vychodil, stačil by jeden hloupý vlk, aby ta nálada byla zase zpátky, uvědomil jsem si. A tolik času na chození jsem zase neměl. Ještě jsem potřeboval umřít, jestli si to někdo neuvědomoval.

//Východní úkryt

//Východní Galtavar

Tak jsem pokračoval. Nohy jsem měl promrzlé, na srst se mi lepily cucky sněhu, takže jsem vypadal jako černobílá koule pokrytá malými bílými koulemi, které jsem musel sebou nosit jako přebytečnou zátěž, kterou mi byla taky Smrt dlužná. Na jednu stranu se mi chtělo řvát, chtěl jsem klít proti celému světu a počasí, protože jsem ho nenáviděl. Chtěl jsem, aby každý den byl zcela stejný - slunce schované za bílošedými mraky, ale stále příjemné teplo s mírným vánkem. Ale to je jenom tvé přání... Musel bys ovládat počasí, aby se ti tohle splnilo, upozornil jsem sebe ve třetí osobě, jak jsem byl už zvyklý, pokusil se ze sebe setřást alespoň pár těch pitomých bílých kuliček, který se mi snažily zničit den ještě více, než jsem si ho zničil já sám tím, že jsem se probudil a neumřel zase ve spánku. Jak krutý je tenhle svět! zanaříkal jsem. Naštěstí jen ve své hlavě. Kdybych to řekl nahlas... Asi by si nejeden vlk musel myslet, že jsem ještě divnější, než na první pohled vypadám. Divný, divnější, nejdivnější, Meinere. Takhle to jde za sebou.
Sklopil jsem hlavu k zemi. Sledoval jsem, jak černou nohu střídá bílá, jak se žilky kroutí v srsti pohybem mé srsti, jak zamačkávám čerstvě napadnutý sníh a nechávám tak za sebou své otisky, aby mě mohl kdokoli kdykoli dohnat. Skvělý, odfrkl jsem si, dupl si, abych nechal ještě zřetelnější stopu a trochu přidal do kroku. Málem jsem v tom volném tempu umřel nudou.
Musel jsem uznat, že jednu výhodu ten sníh přeci jenom měl. Slyšel jsem, když se někdo blížil. A já někoho slyšel. Nejdříve jsem si myslel, že někdo zkrátka pobíhá kolem, ale to dupání a křupání sněhu bylo stále čím dál tim víc zřetelnější a to muselo znamenat, že se blíží ke mně.
S povzdechem jsem se zastavil, sledoval bílý obláček páry, který mi utíkal od tlamy a odtrhl od něho zrak až ve chvíli, kdy se zcela rozplynul. Až poté jsem hlavu otočil dozadu a sledoval, jak se blíží jedna bílá vlčice. Huh? hekl jsem. Problém bylo, že jsem jich za život viděl víc a přeci jenom mi to pár sekund trvalo, než mi došlo, že pro mé štěstí to je zrovna ta, která mi ani nevadí.
„Ženeš se někam nebo za mnou?“ zeptal jsem se jí bez jakéhokoli pozdravu a vydal se opět pomalejším krokem dál. „Jestli za mnou tak... Proč? A jak ses měla?“ Pokusil jsem se navázat nějaký rozhovor, ale v tom jsem moc obratný nebyl. Spíše jsem v tom byl jeden z nejhorších. Stočil jsem zároveň s tím i trochu svůj krok na sever do lesů, protože tam by toho sněhu mělo být méně a já toho měl už po krk.

//Neprobádaný les

// Západní louky

Takže jsem pokračoval dál. Vykročil jsem z nekonečných luk se stejně skleslým výrazem, jako jsem na ně přišel, šel tím nejpomalejším krokem, jakým jsem byl schopen jít. Nezvedal jsem pomalu ani nohy, hrnul jsem sníh před svými tlapami, takže jsem si chůzi každým krokem akorát tak ztížil, ale stále mi to přišlo mnohem snadnější, než jednou zvednout nohy a tu kupu sněhu prostě překročit. Seš líná koule dvoubarevných chlupů, pitomče,zanadával jsem si zase jednou na svou vlastní osobu. Nechápal jsem, proč jsem to pořád dělal. Ostatní mě také neustále uráželi, přísun urážek mi tedy nechyběl, ba naopak. Chybělo mi hodně jiných věcí, pravidelná strava, suché místo na spaní, čistý vodní tok, kde bych mohl chlemtat vody, dokud bych se neutopil a nějaká obrovská bariéra, která by nepustila skrz všechny sebeblbější vlky a pustila pouze ty, kteří měli určitou hladinu inteligence a chápali, že nejsem vlk, který s nimi bude klábosit o jejich miláčcích a imaginárních vlčatech.
Dorazil jsem konečně k řece. Nejdříve mě napadlo, že bych se zase odhodlal k lovu. Ne, že bych měl hlad, jenom jsem spíše chtěl prostě... Zmařit jeden rybí život a zabít trochu času, kterého jsem měl furt miliardu, ale nebyl ochotný ho obětovat nějaké společnosti. Zastavil jsem se u břehu, naklonil hlavu lehce do strany, přimhouřil oči, zasyčel si nad jizvou, která nepříjemně zabolela a zamyslel se. Lovit? Nechat být? Co tu sakra zase řešim? Však jsem línej! zasténal jsem si nechápavě sám nad sebou, zavrtěl hlavou a udělal si pár kroků od řeky, aby mě nepokoušela. Vyrazil jsem dál po proudu, musel ji zase překročit, protože bych jinak vkročil na území smečky a nějaký problémy jsem fakt neměl zapotřebí. Otravný smečky... Stačila by těm otravům jedna, ne?! Už zase jsem si tiše zanadával, obětoval energii k tomu, abych si vytvořil most přes řeku, který hned po mém vkročení na pevnou zem spadl do řeky a byl navždycky pohřben na jejím dně.
Pořád jsem šel poblíž hranice nějaký smečky. Docela mě to štvalo, ta část řeky byla smečkama přímo obklíčená, jeden udělá špatnej krok a už může riskovat, že mu někdo ukousne tlapu. Hnusnej svět, zkonstatoval jsem. Ne, že by mi nějak vadilo, že by ten svět měl být hnusný... Bylo mi to vlastně fuk, já sám byl částí toho hnusnýho světa.
Řeku jsem pomalu opouštěl, přede mnou se zase otevíralo nějaké volné prostranství pokryté bílým sněhem, kde jsem se také nehodlal zdržovat. Potřeboval jsem prostě jenom chodit a chodit... A takhle do konce života.

//Východní Galtavar