Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Život

Každým krokem od Života jsem se cítil o něco více nervózní, skleslý a podrážděný z toho počasí. Bylo to zvláštní, že samotná přítomnost toho vlka způsobovala, že jsem se cítil o něco lépe. Kdybych byl se svým stavem nespokojený, asi bych popřemýšlel nad řešením, jak navždycky zůstat v jeho blízkosti, ale já si zase tolik nestěžoval. Přijímal jsem to, jaké to bylo a trpěl jsem svou mrzutou náladu, nadávky, ty urážky od jiných a tak.
Někde mezi nekonečnou cestou mě napadla otázka, jak dlouho asi bude trvat, než se projeví ta magie myšlenek, kterou jsem tolik chtěl. Byl jsem netrpělivý, strašně moc jsem se chtěl prohrabat něčí hlavou, ale bylo mi jasné, že tak daleko se zrovna nalezenou magií určitě nedojdu.
Chtělo to tedy pomoct Smrti, ale... Brr. Cesta k ní sice nevedla do kopce, ale Smrt... Byla to sakra Smrt! Nikdo nechtěl Smrt vidět víckrát v životě a pro mě by to bylo už po třetí! Bruh, zamručel jsem si s krátkou zastávkou, zašklebil se, zahnal myšlenku na tu černočernou potvoru a pokračoval trochu více na sever. Ani jsem netušil co tam. Asi se mi jenom chtělo jít. Jako vždycky. Smrt každopádně nepřipadala v úvahu.

//Středozemka

//Už ne :D

// Asdfghjkl, promiň :c, retardace ze školy, z mě neznámého důvodu se u nás zaokrouhluje všechno automaticky dolů a zapomněla jsem přepnout do normálního svět ._.
Btw. Život s malým ž tam bylo jednou! A to jsem opravila :D
Edit: Ten neznámý důvod mi už došel... Je to docela logický :D

OBJEDNÁVKA:
Započteno už s 25% slevou

ID – M05/Myšlenky (7 a 75 )
ID – V01/Rychlost/30* (113 )
ID – V01/Vytrvalost/34* (128 )
ID – V01/Obratnost/10* (38 )

SMĚNÁRNA:
15 → 50
Zbývající Květiny (55) → 18 (1 květina pro Života jako dárek)
48 → 24 květin → 8

Zkráceně se dá říct:
Zůstane mi 0 mušliček, 0 květin všech druhů a to něco málo se přičte k Ametystům, no :D
A jestli to nebude správně... Prostě mě zastřel ~.

//Narrské kopce

Věřil jsem, že bych si dokázal nadávat při každém kroku až na samotný vrcholek. Vydržel jsem to však pouze do necelých dvou třetin, pak jsem začal ztrácet dech a byl jsem rád, když jsem nevykašlal plíce a nesložil se někde na zemi svíjející se v křečích a v záchvatu pláče, že už prostě nemůžu a nepůjdu dál.
Kde jsem vzal tu energii, abych ten vrcholek zdolal netuším. Snad samotnej Život? Nebo moje tvrdohlavost a fakt, že jsem se v životě snad ještě nikdy nevzdal? Bylo to překvapivé, ale ne, skutečně jsem se nikdy nevzdal, pokud se sem tam nepočítal nějakej lov.
Přemýšlel jsem nad sebou samým až do té chvíle, než jsem dorazil k tomu známému potůčku. Tam jsem se na chvíli zastavil, sledoval, jak líně protéká kopci, jak má kraje zamrzlé do křišťálového ledu a bojoval s nutkáním, abych na ten led stoupl a zničil ho. Ale čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím více mě myšlenka na ničení opouštěla a přicházel takový hřejivý mír, který přebíjel ten hnusný chlad potřeby nenávidět, urážet, ničit a bourat vše, na co jsem narazil. Život, uvědomil jsem si. Znamenalo to, že jsem byl blízko. Ale to bych věděl i bez toho pocitu, protože jsem tady už byl a vzpomínal jsem si, kde jsem ho potkal. Přeci jenom ještě nezapomínám! prohlásil jsem hrdě – což ke mně taky nesedělo – a vyrazil přes potok dál, kde se měl Život nejspíše nacházet.
Pamatoval jsem si také na to, že v létě tu byla pěšina od vlků, kteří za Životem přicházeli, ale ta byla pokrytá sněhem. Přesto tu však šlápoty byly. Znamenalo to, že před nedávnem se našel ještě někdo, kdo chtěl Života opruzovat stejně jako já. No třeba díky tomu bude v rozdavačné náladě, zašklebil jsem se a zvětšil počet šlápot přes kopce.
Minule jsem si také všiml jedné jeskyně, nejspíše místa, kde Život sídlil, ale posledně jsem ho našel už venku, na rozdíl od Smrti, která mě nalákala až k ní do chřtánu. Ani tentokrát nebylo nutné, abych do té jeskyně musel jít, protože jsem si Života všiml, jak seděl venku. Díky za tu jeho fialovou srst, vydechl jsem si úlevně, protože jinak bych ho asi neviděl.
Pomalu jsem se k němu vydal, nakračoval jsem tak, aby mě slyšel, ale zároveň jsem se snažil nedělat příliš velký hluk, abych ho ho nevyrušil... Z rozjímání? Zastavil jsem se pár metrů od něho,narovnal se v zádech, i když mi tělo říkalo, abych někde svým tělem hodil o zem a umřel na vyčerpání organismu. Promluvit nebo počkat? problesklo mi krátce hlavou. Než jsem si stačil odpovědět, má tlama mě předběhla a dostala ze sebe tiché: „ehm.“
Otočil hlavou, já o trochu ucouvnul. Mlčel jsem, čekal jsem, že něco řekne on sám, ale on také mlčel. Pouze se ke mně natočil tělem, posadil se a dovolil mi nahlídnout na drobné rampouchy, které měl na těle. Proč je tam měl jsem raději ani nehádal a dokonce jsem se ani neptal, ostatně, co mi bylo po tom, co měl kdo na srsti? Hlavně jsem byl dvoubarevný vlk, já o těchto výstřelcích musel mlčet asi nejvíc ze všech.
„Budeme tu sedět a koukat na sebe dlouho?“ zeptal se z ničeho nic Život s tlumeným smíchem na konci. Furt jsem mlčel, možná kvůli tomu, že mi došlo, že netuším, co od něho chci. Zase na mě padla nervozita, kterou Život musel vycítit, protože se tomu tiše smál. Nesnášel jsem, když se mi kdokoli smál! Ale tady jsem to přehlížel a dokonce se ani nevztekal. „Koukám, že tvá srst už polovičně černá a polovičně bílá je,“ promluvil Život, když jsem se do toho očividně já neměl.
Přikývl jsem, ale nic víc jsem neřekl. „Jsi spokojený?“ zeptal se. Tentokrát jsem přikývl, ohledně své srsti jsem spokojený byl, to okolo, jako život, známosti a podobně už bylo trochu mimo mísu a navíc dost pitomý, takže jsem s tim spokojen nebyl. „Vím, že si ode mne něco přeješ, ale pokud neřekneš co, nikdy ti to nesplním, Meinere,“ pronesl Život už trochu vážněji a pro mě to byl spouštěcí mechanismus, aby začal mluvit. Už jsem si dokonce i promyslel, co bych chtěl.
„Chtěl bych umět číst myšlenky. A zase být o něco málo lepší... Však víš – rychlejší, silnější a hlavně vytrvalejší. Vážně moc tě prosim, Živote. Málem jsem vypustil ducha cestou sem,“ škemral jsem zoufale. Na bílém vlkovi se zase prohnalo něco jako pobavený úsměv.
„Lézt do cizího soukromí není správné, ale... Nemůžu ti to odepřít,“ pronesl tiše, „a kdyby ses nepřemáhal, nedělalo by ti takové problémy vylézt sem. Ale i to ti splním, když si to... tak narychlo přeješ,“ zasmál se tiše. Sakra, zaklel jsem. Očividně prokoukl, že jsem sem přišel bez toho, abych si promyslel, co chci. Když ono to bylo těžký promyslet si! Minule jsem chtěl srst a prostě přišel s dupnutím, že chci být z půlky bílý, ale teď? Prostě jsem šel!
Zase nastalo ticho. Civěl jsem na Života, přemýšlel, jestli ještě něco říct, ale netušil jsem co. Jeho pohled, který bych nazval "káravý otec, kterého jsem neměl" vyzýval o jednu samozřejmou věc.
„Děkuju ti předem,“ řekl jsem nakonec a jeho výraz se změnil na spokojený. Děkování nebyla má silná stránka, to snad netušil? Myslel jsem si, že ten vlk o nás ví všechno, když nás vlastně stvořil – což jsem mu taky ještě neodpustil.
Věděl jsem, že je čas jít, ale když už jsem tam byl, nechtělo se mi zpátky. Zase jsem si pro sebe tiše remcal, vrtěl hlavou, ale Životovo pokynutí hlavou mě donutilo se nedobrovolně rozloučit, otočit svoje tělo, ještě jednou mumlavě poděkovat a nakonec zmizet vyšlapanou cestičkou od jiných vlků pryč.

//Kopretinka (přes Narrské vršky

//Jezevčí les

A najednou jsem došel až na místo, kde jsem to poznával. Unaveně jsem se posadil pod kopce, sklopil hlavu, dlouze oddechoval a byl rád, že jsem neuměl projevovat radost. Protože kdybych jo, asi bych kolem skákal smyslu zbavený, pyšně prohlašoval, jak jsem unikl jisté smrti, která by následovala v důsledku ztracení orientace v prostoru, překročení miliardy neznámých území, z čehož bylo jedno nebezpečnější než to druhé a tak. No navíc jsem nemohl riskovat, že mě někdo uvidí, protože bych se hanbou do země propadl.
Neuvědomil jsem si však jednu věc. Já byl unavený k smrti, Život byl na kopci a jestli jsem tam chtěl jít, znamenalo to, že ten kopec musím vyjít po svých vlastních nohou.
Chvíli jsem tak seděl, sledoval ty kopce, přemítal, brečel, sténal, nadával a nakonec jenom tiše prohlásil: „nesnášim svůj život.“
A pak jsem ten svůj dvoubarevnej zadek zvedl, dlouze si odfrkl a udělal první z tisíců kroků nahoru, z čehož byl každej těžší než ten předchozí. Aby mi cesta rychle uběhla, řekl jsem si při každém kroku jednu urážku proti sobě samému. Proč jsem tak hloupý, že jsem si neodpočinul, proč jsem tak naivní, že si myslím, že to zvládnu, proč se chovám jako idiot, proč a proč... Vtipné bylo, že i v půlce kopce jsem měl pořád urážky v zásobě.

//Vrchol

// Lužiny

Že bych byl nervózní? Ale kdepak! Možná... Možná maličko. Trošičku. Ale jo. Docela dost. Vlastně v tý chvíli byla nervozita moje druhý jméno, protože jsem neměla ani trochu ponětí, kde jsem se to nacházel, neznal jsem to tam, nechápal, bylo mi na zvracení z mojí vlastní nevědomosti a byl jsem unavenej. Jo a ještě mi drkotaly zuby tou pitomou zimou!
Napadla mě i myšlenka, že se vrátím nahoru a půjdu po svých vlastních stopách zpět a následně se vydám známým místem tam, kam jsem mířil, ale na nějaké vracení jsem už neměl náladu a snažil jsem se přesvědčit, že to zvládnu a cestu najdu. A co by se vlastně stalo, kdyby ne? Jenom bych umřel, pff.
Kdybych byl někde na kopci, asi bych sebou flákl na zem a valil se z něho až dolů, ale bohužel jsem šel po rovince a tenhle způsob cestování byl nemožný. Křídla jsem taky neměl, otroka už vůbec ne, očividně jsem musel šlapat po svých vlastních nohách.
Šel jsem podél nějakého lesa, dovnitř se mi nechtělo, kdo ví, na co bych tam narazil. Obešel jsem ho menším obloučkem, přitom furt mručel dokolečka stejný stížnosti o počasí, únavě, hladu a tak dále a tak dále.
Jo a ještě jsem se kounoval na nejotravnějšího vlka, kterého jsem ten den potkal. Vzhledem k tomu že jsem potkal jenom sebe a Valheo... Byla to bohužel urážka pro něho, protože on tím pádem byl druhý. Na druhou stranu byl poslední a to bylo fajn a lichotivé.

//Narrské vršky (protože Říční eso nefunguje)

//Borovicová školka

Ne že bych si stěžoval... Ale nemohlo už sakra přestat sněžit?! Však jsme si už měsíc nebo dva se sněhem užili, takže by to stačilo, ne? Co třeba nechat vyrašit nějakou tu trávu, kytičky, nalákat zvířátka na nějaké to rozmnožování, motýlky, včeličky, teplejší vodu, kterou budu moct pít bez toho, abych se bál, že mi upadne jazyk a tak? Chtěl jsem toho sakra moc?
Mručel jsem prakticky celou dobu od toho, co jsem odešel od Valheo a hodlal jsem mručet tak dlouho, dokud budu mít dech a nenajdu něco lepšího na práci. V překladu budeš mručet do konce svých dnů? Ale jestli ta zima brzy neskončí, tvé dny budou brzy u konce, rejpl jsem si sám do sebe, vnitřní já se tomu i sakrasticky zasmálo, ale moje rozdělená tvář pouze dlouze vydechla nad hloupostí a nesmyslným jednáním mého vnitřního já. Někdy jsem si skutečně přišel jako rozdělenej na tři a ne na dvě půlky. Tři půlky? To zní jako dobrá blbost, uvědomil jsem si, na chvíli se nad tím pozastavil, ale když jsem nenašel řešení tohohle drobného početního problému, vyhnal jsem to z hlavy a šel nadále mrmlat nad špatným počasím.
Nevnímal jsem, kudy jsem procházel, prostě jsem šel a doufal, že brzy narazím na nějaké známé místo nebo alespoň orientační bod, abych při nejhorším nechodil v kruzích a neobjevil se za pár minut u Valheo, který by si musel myslet, že jsem úplnej blb, když říkám, že odcházím a najednou se opačným směrem vracím.
Zatím se však prostředí měnilo, to znělo pozitivně - nevracel jsem se.

//Jezevčí les

//Pardon :c

Valhe se měl očividně do zůstání. Ale já ani tak moc ne. Potřeboval jsem se hýbat, abych náhodou neumrznul. Chvíli jsem ho jenom mlčky sledoval, čekal, zda si něco řekne nebo mě vyzve, že si přeje být sám, tak ať jdu sám. Ale nic neříkal, což znamenalo, že to bylo na mě a mém odchodu.
Tiše jsem si povzdechl, od tlamy mi unikl obláček páry, počkal jsem, dokud nezmizel a až poté jsem řekl: „ne, že bych měl něco na práci, ale nemůžu stát na místě. Jestli budu ještě chvíli stát, stane se ze mě nejhnusnější ledová socha, kterou by tenhle svět kdy spatřil... Tak se tedy měj, Valhe. Kdyby se ti zachtělo otravné společnosti... Stačí být chvíli někde poblíž toho, místa, kde jsme se předtim setkali, dřív nebo později tam proběhnu,“ rozloučil jsem se s ním rozsáhle - až to bylo na můj vkus divné.
Musel jsem se ještě zorientovat, kde co je. Až pak jsem docela sebevědomě (ohledně cesty) vykročil směrem na jih, kde jsem měl také něco málo na práci.

//Lužiny (protože Kopce nefungují :D)

//Palec dolů, nemůžu najít svou hru :c :D

//Bořek Šikula ti to spravil, chybělo tam uzavření tagu ^^

Na poslední den zimy to nevypadalo. Sice nesněžilo, což byla příjemná změna a vítr také nebyl zničující, ale teploty stále byly nízké, sníh se držel a netál. Jenom jsem doufal, že to není žádné ticho před bouří a noc nebude plná prudkého větru, chumelenice, kdy vlk neuvidí ani na svůj vlastní čenich a teploty budou tak nízké, že bude krev zamrzat v žilách a srst se stane směsicí ostrých rampouchů. Tím bych si aspoň udržel vlky dál od těla, napadlo mě. Znal jsem takové, které by snad několik ostrých rampouchů na mém těle odradilo, ale určitě by se našli i tací, kteří by to vzali jako výzvu a přiblížili by se ke mně nebezpečně blízko rampouchy nerampouchy.
Valhe mě donutil trochu se zamyslet nad svými magiemi. Nebylo jich moc, ale přesto jich bylo dost. V životě jsem využil jenom dvě pro své sobecké účely, ty další jsem vůbec neznal a netušil, zda je poznat chci. Jenom vím, že jsem chtěl poznat magii čtení myšlenek. Lákalo mě to, chtěl jsem vědět, co si ostatní myslí, ale nevysloví to. Využil bych to proti nim. Alespoň dříve, stiskl jsem zuby, přední černou nohu zabořil hlouběji do sněhu a s pohledem na zelené žilkování se zamyslel, zda to vlastně ještě chci. Na jednu stranu by bylo pěkné vědět, co si jiní o mně myslí, ale na druhou stranu... Proč?
„Možná jo. Já je nikdy netrénoval, jsem na to moc líný,“ zamumlal jsem s jedním drobným zívnutím na důkaz mé lenosti. Ne únavy. Čekal jsem, co z Valheo vypadne za poslední slovo. Co jsem s tou magií? ptal jsem se v hlavě, než to vyslovil. A tomu jsem se musel následně sarkasticky zasmát pod vousy. „Slovo, které hledáš, je smířený. Ne sžitý,“opravil jsem ho poté, co ze mě vyšlo pár zvuků, které měly připomínat smích. Jenže já se smát neuměl, bylo to složení různých pazvuků podobající se něčemu, co mělo být parodií smíchu.
Ten nekonečný mráz, který huntoval mě tělo, mě přivedl na myšlenku, že pokud to chci jako tulák odmítající najít si nějakou noru nebo pravidelné jídlo přežít, potřebuju aspoň teplo, když ne jídlo a sucho. A protože se mi nepovedlo za více jak tři zimy zotročit si nějakého vlka s ohnivou magií, musel jsem si být vlastním otrokem, ale to znamenalo absolvovat další cesty za někým, kdo mě změnil.
„Rybičky mi stačí,“ namítl jsem se zakroucením hlavy. Navíc jsem sám věděl, že samotné užívání magie je jako nekonečný pád ze srázu. Mnoho bolesti, která nekončila ani po dopadnutí na zem. Ale protože byl vlk kolikrát idiotem, vylez zase nahoru a padal zase dolů.
Přemýšlel jsem, zda-li mlčet. Neměl jsem co říct, mohl jsem konečně odpočívat zároveň s přítomností někoho, kdo by mne neunavoval. Problémem bylo, že já se musel hýbat. Asi to bylo způsobeno tím, že jsem nikdy neměl místo, kde bych mohl zůstat anebo tím, že chůze byla způsobem, jak zaměstnat mozek tím, aby se soustředil na mozek a ne problémy s chorou hlavou. „Půjdeme dál? Nebo tu chceš zůstat?“

Tiše jsem vznášel otázku k večeru, zda-li se jedná už o poslední zimní den. Díval jsem se na své mokré tlapy, sledoval nedotknutý sníh, který prozrazoval, že v tomhle místě se minimálně v poslední době ještě nikdo neobjevil a nakonec se i podíval na zatěžkané větve stromů plné sněhu. Vadilo mi to, že ta váha sněhu mohla být jejich maximální a dříve nebo později se utrhnou. A jak jsem znal své štěstí, byl bych ten, kterej by byl padající větví fláknutej přes čumák a ještě zasypanej sněhem. To by bylo skvělé zakončení dne! Dneska se mi ještě žádné neštěstí nestalo! zajásal jsem sarkasticky, zamračil se na jednu zle vyhlížející větev ještě poměrně mladé borovice a nenápadně od ní udělal pár kroků blíže k její sestřičce, která vypadala o něco lépe a nehrozilo by, že její větev by mě mohla i zabít. No ale... Byla by to náhodná smrt. Náhoda je blbec. Já jsem blbec. Já jsem náhoda – respektive nehoda –, takže by taková smrt ke mně seděla.Díky tomuto myšlenkovému pochodu jsem pochopil, proč tak nerad mluvím. Co kdyby tohle někdo slyšel?!
Valhe mezitím přitakal, že je skutečně ze severu. Drobný fakt o někom, koho jsem neznal. Bohužel patřila mezi ty, které jsem nemohl v nejhorším případě proti němu použít, na to bych potřeboval třeba to, k jakému sourozenci měl nejblíže, jak je možný, že má dvě jizvy a proč je tady a ne tam na severu. Třeba později. Byla to jenom pojistka, jakási ochrana před tímhle světem, když jsem byl neschopný bránit se fyzicky, musel jsem se bránit vlastním jazykem a schopností říkat věci, které nikdo nechtěl slyšet.
„Hele, pochybuju, že polovina těch ryb, co jsem sežral, byla způsobilá k žrádlu. Jedny ryby navíc přežiju a stejně je nehodlám žrát,“ zadrmolil jsem tak rychle, že to můj jazyk pomalu ani nestíhal. Chtěl jsem prostě poznávat magie. Věděl jsem, že sám ovládám tu, s kterou jsem se narodil, a která tak trochu způsobila, že jsem se odcizil od Laury a Blbouna ještě více, než tomu bývalo dříve, i když také měli stejnou magii. Pak tu byla neviditelnost, kterou mi na moje přání dala Smrt a halucinace, které jsem ještě nikdy nezkoušel – nikdo mě dostatečně nenaštval, abych to zkusil. Nebo naštval, ale já v té chvíli neměl ani pomyšlení na nějaké pokusy. Více jich snad nemám. Ale oheň by se v zimě hodil.
Posadil jsem se do sněhu na náznak toho, že si na ty rybičky klidně počkám. Ještě se vymlouval, že to nebude nic mistrovského, na což jsem měl jednoduchou námitku. „Když jsem se učil magie já, bylo mi řečeno, že mě je naučí na úroveň průměrně hloupého vlka. A tos ostatně viděl. Mistrovský výkon nečekám od nikoho.“ Nevím, zda jsem to myslel jako urážku nebo jakési uklidnění, že se nic neděje. Možná jsem chtěl jenom ventilovat poslední pocity z návštěvy té potvory, která se mi neskutečně podobala... Než jsem požádal Života, aby ze mě udělal to, co jsem byl.
Sledoval jsem to jeho kouzlení. Po celou dobu bez špetky jakéhokoli náznaku nadšení, zklamání nebo zhnusení, pouze s ledovým klidem pozorujíc tvarující se blikají patvary zvláštních barev, které přeci jenom nabraly tvaru ryby. Ale za něco dokonalého nebo více dobrého se to považovat nedalo.
Nakonec to i Valhe zašlápl. Udělal bych to samé a také jsem to dělával, vždy jsem zašlapoval to, co jsem nechal vyrůst, pokud to bylo v mých silách. „Nebylo to špatné,“ uznal jsem. „Minimálně jsi vlk, co nejlépe ovládá iluze, kterého jsem kdy potkal. Gratuluju ti,“ zašklebil jsem se, což byl můj ekvivalent smíchu.

// Já tě zabiju :D
Psala jsem ti, že jsem líná, drahokamy a kytky dávám náhodně! :D

//Řeka Kiërb

Jak jsem to slyšel, uvědomil jsem si, že se mi to nelíbí. Znělo to divně a po letech, kdy jsem poslouchal pouze sarkasmus a skrytý výsměch, jsem to nedokázal vzít pozitivně. I kdyby to řekl tím nejsoucitnějším hlasem, vzal bych to jako urážku. Ale já si o to řekl, tak jsem to jenom přešel se zatnutýma zubama a přísahal si, že už nikdy nebudu škemrat o vlčí lítost, protože zní hůř než vlčí urážka. Může za to výchova... Prostě si to opakuj, výchova, výchova, výchova... Nic víc. Nevím, proč jsem se tím potřeboval uklidňovat. Snad kvůli tomu, že jsem se potřeboval přesvědčit, že já nejsem ten zlý v tomhle příběhu? Asi ano.
Můj pohnutý příběh mě přivedl až sem. A jaký zvrácenosti sem dovedli jeho? zamyslel jsem se nad Valhem. Neptal jsem se, nechtěl jsem a neodpověděl by mi, protože já bych mu stejně tak neodpověděl. Ale byl jsem zvědavý. Všiml jsem si, že měl na noze a na zádech jizvu. Pokud si je nezpůsobil, když prolézal trnitým keřem, znamenalo to, že se taky přimotal někam, kam neměl. Kdo ví, třeba mu matka chtěla uštědřit stejnou lekci, napadlo mě a s tím jsem si i zastříhal se svým urvaným uchem. Laurencie si očividně vzala nejenom moji duši, ale také část těla. Mrcha.
„Takže sever...?“ řekl jsem, ale ani tak to nebyla otázka. Spíše nenápadné pozvednutí hlasu na konci věty. Trochu jsem záviděl, že jenom stav jeho kožichu zapříčiní to, že jednoduší vlci, jako já, ho dokážou přiřadit k něčemu. Třeba právě k tomu severu. K místu, kde se nejspíše narodil. A já? Já nešel zařadit nikam. Prostě jsem byl. Ze smradlavé díry kdo ví kde, zavrčel jsem si. Krásný domov, nestýská se mi po něm. Ani trochu.
Sklidil jsem obdiv ohledně magie. Jenom jsem nad tím z počátku tiše zamručel. Buď jsem si už zvykl anebo mi to nepřišlo natolik působivé, abych to musel od jiných poslouchat. Prostě to bylo. Ulehčovalo mi to na jednu stranu život, ale na druhou stranu to bylo unavující a zlenivěl jsem. Nad pokračování ohledně jeho magie jsem musel alespoň tiše pronést: „já rád ryby.“ A to nebyla lež. Jenom jsem měl raději ty, co jsem mohl sežrat a udávit se jejich kostmi.
Šel jsem svým klasickým tempem, které bylo trochu rychlejší, než mohlo být jiným příjemné. Sníh mě naštěstí zpomaloval, ale přesto se mi to zdálo rychlé. Nebo rychle ubíhal čas, to je koneckonců jedno. Stoprocentně jsem si byl jistý tím, že tam, kam jsem mířil, jsem mířil prvně. Nepoznával jsem to tam, byla to novinka a tolik vysokých stromů jsem nikdy neviděl. „Jsme dva... Nějakou dobu se tu už pletu, ale nevim, kde jsem. A tohle nepoznávám vůbec,“ zavrtěl jsem hlavou, jakmile jsem se propletl kolem jedné malé břízy a mířil k další. Čím déle jsme šli, tím vyšší se mi ty stromy zdály. Ale na to krvavé jezero nikdy nic mít nebude, "dupl" jsem si.
Konečně jsem se také zastavil, dlouze vydechl, oklepal si z černých tlap sníh, který na nich zářil jako měsíc na černé obloze a se vší vážností se zeptal: „ukážeš mi rybičky?“ To, že jsem položil otázku hodnou hloupého vlčete bylo nepodstatné.