Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Zřícenina

Šel jsem od Smrti s hlavou skloněnou. Nesnášel jsem tu vlčici. Vadila mi, vadily mi její způsoby, dech, pohledy, slova, schopnosti... A přesto jsem tam lezl. A jak jsem dopadl? Řekla mi akorát něco o tom, že to vajíčko, co mám už nějaký ten rok na krku, v sobě něco přeci jenom obsahuje, ale co? To neřekla. Ale drak to není, zavrčel jsem si pro sebe, zaryl drápy do ledové země, na chvíli se zastavil, ohlédl se za místem, odkud jsem přišel, zamračil se a raději šel hlouběji do lesa, kde jsem doufal, že budu chvíli sám.
Jakmile jsem do něho však vkročil, něco mi přišlo divné. Ten les totiž... světélkoval. Zvedl jsem hlavu, díval se kolem sebe, tvářil se značně zmateně, ale zrak mě neklamal. Přes zbytky sněhu tam něco světélkovalo. Les byl i v noci poměrně plný světla a to mi nedocházelo. Sice jsem už viděl rudé jezero, potkal neskutečně ledové jezírko, ale svíticí les? Hloupý svět. zakroutil jsem nad tím hlavou, ale zůstal v něm. Připadalo mi totiž, že v něm budu alespoň na chvíli sám a nerušen. Mohl bych se pokusit vyřešit to s tím vejcem, napadlo mě. Ale co jsem s ním měl dělat? Rozdupnout ho? Vysedět?!

//Já? Stalking? Simtě... Jenom se nudim, tak prolejzám posty a hledám zajímavosti :c

//


*Flies away*

Já bych taky měla do Prahy dorazit :)

OBJEDNÁVKA:
Využívám 10% slevu

ID - M02/Myšlenky/9*
ID - M02/Předměty/7*
ID - M04/Stín
Zatímco stín by měl být věčným společníkem, který je věčně spjatý se svým majitelem, u Meinera to neplatí. Jeho vlastní stín nikdy není spojený s jeho tělem, dělí je od sebe pár centimetrů a kolikrát se i stává, že stín nekopíruje Meinerovi pohyby, ale žije si svým vlastním životem – někdy uteče kompletně, ale po určité době se zase vrátí. Nestálost Meinerova stínu není nevýhodou a zvláštností, ale kolikrát se to dá považovat za značnou pomoc. Do jisté míry umí Meinere i svému stínu poroučet a ovládat ho, může ho přinutit, aby se vpil do stínu jiného vlka nebo zvířete, čímž ho spoutá k sobě a oběť musí následně kopírovat Meinerovi pohyby, dokud se ho stín zase nepustí. To trvá vždycky odlišně dlouhou dobu, záleží na momentální poslušnosti Meinerova stínu a množství energie, kterou se rozhodne vydat pro držení vlka.

ID - M04/Nezvaný host
Od získání přívěsku se Meinere držel lži, že je se jedná o vejce dračí a jednoho dne se ono stvoření vyklube, aby pozřelo všechny, kteří ho v životě naštvali nebo mu ublížili. Bohužel, o dračí vejce se nejednalo, ale to neznamená, že v něm přeci jen nic nežije. Pro Meinerovu smůlu se jedná asi o metr dvacet dlouhého jedovatého hada s šupinami v mnoha odstínech zelené, zlaté a jedním černým a druhým bílým okem. Jeho jed není zrovna silný a nebezpečný, ale spíše nepříjemný. Uštknutý má rozostřené vidění, motá se mu hlava a má pocity na zvracení, které odeznívají mezi hodinou a jedním dnem. Jelikož Meinere není psychicky silný vlk, onen had si sám vybírá, kdy se „vyklube“ ze svého vězení na Meinerově krku a „potěší“ svého majitele svou přítomností. Potěší zůstává v uvozovkách z důvodu, že Meinere po objevení onoho hada objevil také svůj strach z těchto beznohých tvorů s mrštným jazykem.
(Oboje schváleno , bannery jsou připraveny už zase ve složce, děkuji)

CENA:
Zcela jednoduše? Zůstanou mi 2 křišťály a 3 drahokamy (Od každýho 1, prosím :D)

//Jedlový pás

Ani k jednomu z těch dvou jsem nechodil rád. U Života jsem se cítil slabý, protože jsem necítil ty negativní myšlenky a emoce, které ovládaly mé tělo. Přišlo mi, jako kdybych se před ním ztrácel, dělal ze mě někoho, kým jsem mohl být, kdybych se nenarodil tak, jak jsem se narodil. A naopak Smrt... Smrt mi ukazovala tu prohnilost. Tu svou, ale i mojí. Nutila mě bát se jí, dokazovala mi, že je mocnější, než bych já mohl kdykoli být, že ač jsem jaký jsem, nikdy nebudu dostatečně silný, abych si troufl k ní nemít respekt. A já nerespektoval nikoho... Jenom jsem musel ji, protože jsem věděl, že by mě zabila. A to jsem umřít chtěl, zoufale moc jsem si přál přijít o život, ale zároveň mě děsila ta představa, že by mě o něho měla připravit zrovna ona.
Udělal bych lépe, kdybych se prostě obrátil, vrátil se, schoval se v nějakém hlubokém lese, kam nikdo nikdy nevkročí a tam počkal, dokud naposledy nevydechnu, napadlo mě. Nikomu by to nevadilo, nikdo by netěsknil, nikdo by toho dvoubarevného vlka nehledal. Jenže ten vlk byl srab... A bál se toho, že nebude sám, ale osamělý. Jako bych teď nebyl, zatl jsem zuby a raději se začal soustředit na Smrt.
Její zřícenina se přede mnou pomalu zjevovala. Pokrýval ji sníh, ale přesto vypadala děsivě. Nadechl jsem se, vydechl čenichem z kterého unikla pára, znova se nadechl a vydal se do jejího nitra najít ji a přesvědčit se o tom, že jsem malé neschopné nic, co rádo riskuje.
Zastavil jsem se v té místnosti, kde plál zelený oheň. Sledoval jsem, jak se kroutí, vrhá stíny na stěny. Líbil se mi a to jsem fanoušek ohně zrovna nebyl. Tenhle byl jiný v tom, že byl zelený. Já sám byl zelený, měl jsem zelené oči, zelená doprovázela můj život. A ten Smrti očividně taky. Někdy dávno mi někdo řekl, že jako Smrt vypadám. Byl jsem černý, zelenooký, ale pouze z půlky tak zlý a šílený. Pak jsem se změnil, nikdo mě už ke Smrti nepřirovnal, ale já na to stále vzpomínal a bral to jako něco, co si o mně musí myslet každý, kdo o ní někdy slyšel.
„Haš haš... Huš... Padej! Kšá!“ ozvalo se někde nad mojí hlavou. Zvedl jsem zrak od ohně, pátral očima po potemnělé místnosti a všiml si těch dvou toxických očí na schodech, ze kterých mě jednou chtěla shodit. Ucouvnul jsem, snažil se tvářit kamenně, ale přesto jsem uši stáhl o něco dozadu, když jsem ji sledoval. „Mám pro tebe kameny,“ nabídl jsem rovnou. Zkušenost mi říkala, že tohle mám zmínit jako první.
„A určitě za to zase něco chceš, co?“ odsekla, pozvedla čumák o něco výše, jako kdyby to byl nějaký velký problém. V tomhle světě nebylo nic zadarmo, proč si to stále myslela? „No... jo. Budu za to něco chtít,“ zamumlal jsem tak, aby z mého hlasu nebylo zcela patrné, že jsem to mínil už od začátku.
Zatvářila se uraženě, pozvedla packu a naznačila mi, abych si s tím pohnul. „Čtení myšlenek. Chci v tom být mistr,“ řekl jsem rovnou. Přikývla, ale u toho se zašklebila. Nelíbilo se mi to... ONA se mi nelíbila.
Zamručela... To byl souhlas? Nechtěl jsem se ptát. Nevěděl jsem, zda mám říct ještě něco, snad kromě poděkování, které mi vždycky šlo špatně přes jazyk, ale nic dalšího asi už ne.
„Koukala jsem už minule, ale copak to máš na krku?“ zakřenila se, sestoupila o pár schodů níž, ale stále byla vysoko nade mnou.
Pohl jsem se tak, abych jí znemožnil pohled na můj přívěsek, ale odpověděl jsem. „Dračí vajíčko...“
Zasmála se se slovy, že to to určitě není. „Ale vejce to je... A něco v něm je!“ usmála se. To mi už poměrně nahánělo husí kůži. Sklopil jsem hlavu, chtěl jsem se podívat na to vajíčko, ale místo toho jsem, se zadíval na stín, pod mýma nohama, který byl vrhán díky zelenému ohni. To jsem se vážně tolik klepal? Ten stín naznačoval, že ano, ale já si přišel relativně klidný. „Ráda bych viděla tvůj výraz, až se ukáže, co v něm je!“ zasmála se. Zvedl jsem k ní zrak, tiše polkl. Kdybych nebyl přikovaný k zemi, asi bych to vajíčko ze svýho krku shodil a nechal ho tam. Ale nebyla to přesně věc, co chtěla? „Asi bych měl jít... že?“ zeptal jsem se nejistě.
Zakřenila se. „Když myslíš, že to bude bezpečné...“ Začal jsem litovat, že jsem tam lezl. Raději jsem začal couvat pryč bez toho, abych se ujistil, že vůbec Smrt splnila to, co jsem od ní chtěl - myšlenky. Krucinál! zavrčel jsem, když jsem uklouzl na jednom zledovatělém kameni a málem se natáhl jak široký tak dlouhý.

//Ageronský les

// Mahtaë

Korunoval jsem se tím nejhorším společníkem na cesty. Vážně jsem nechápal, jak to těch pár vlků někdy zvládalo, když jsem si já sám lezl na nervy už jenom po půl dni. Vlastně jsem si lezl na nervy celý život, jenom jsem to začal vnímat až poslední dobu, když jsem si toho začal všímat i u ostatních, kteří se prostě... Chovali trochu jinak, než jsem o nich očekával. Bylo by asi lepší být furt sám, ne? napadlo mě. Sice jsem k tomu už neměl daleko, poslední dobu jsem byl raději sám než s někým, však jsem od sebe vyhnal i Vločku, protože jsem na ni vůbec neměl náladu. A ona šla. Čekal jsem, že se mě bude tvrdohlavě držet, nebude chtít odejít, naopak se přilepí ještě blíže, ale ona prostě... šla. Možná to bylo tím, že alespoň jednou respektovala to, co jsem chtěl, ale možná se mnou ani nechtěla být, ale uvědomila si to až poté, co se ke mně zase připařila.
Pochodoval jsem lesem už s jasným cílem, nic jsem nemusel hledat, protože jsem věděl, kde se Smrt přibližně nachází. Šel jsem tam... potřetí. Pokud mě paměť nepletla a má paměť byla dokonalá. Alespoň jsem v to stále doufal a přesvědčoval se o tom tak, že jsem si přeříkal všechny důležité milníky v mém životě a všechno ostatní, co se od nich odráželo. Ani jsem si nevšiml, že jsem mezitím už procházel kolem těch menhirů.

//Zřícenina

// Středozemní pláň

Zastavil jsem se až u řeky se svojí tradiční otázkou, nad kterou jsem vždy polemizoval tak dlouho, že kdybych si tu ajsnou odpověď řekl hnedka, ušetřil bych tolik času, že bych mohl dojít ke Smrti i pozpátku a stejně tam byl dřív. Lovit? Nelovit? ptal jsem se tradičně tak dlouho, že kolem mně muselo proplavat už alespoň dobrá tisícovka ryb, která mi mohla padnout za oběd. A jak to nakonec dopadlo? Úplně stejně jako vždycky. Zakroutil jsem nad tím hlavou, otráveně si řekl, že na nějaký lov nemám čas, náladu a ani energii a raději to obětoval pro to, abych si vytvořil provizorní most z kořenů nedalekých stromů, díky kterým jsem přešel až na druhou stranu, všechno nechal zmizet a byl na sebe pár sekund hrdý, že jsem opět překročil řeku bez toho, abych si musel namočit tlapku nebo vynaložit více fyzické energie. Sice je to už ohrané, ale co? Nejsem žádný génius, abych pokaždé vymýšlel nové možnosti! odfrkl jsem si, pohodil hlavou, napil se studené vody z řeky a pokračoval dál ke Smrti... Jak mně se tam nechtělo. Ach jo.

//Jedlový pás

„Hm. Asi jo. Ale třeba ne,“ mručel jsem si spíše jenom pro sebe. Možná šlo o to, že jsem byl línej hledat nějakej smysl. Nebo můj smysl bylo zhoršovat nálady všech okolo, tím pádem bych svůj smysl života už mnoho let plnil.
Byl jsem pyšný na otázku, kterou jsem tomu vlkovi položil. Doufal jsem, že ho začala žrát v mozku, že se mu začal smát nějakej vnitřní démon, který mu říkal, že jeho život je stejně bezcenný jako ten můj. Snad kvůli tomu trpěl. Já jsem fakt zlej, zašklebil jsem se sám nad sebou. Ale vlastně jsem na to byl i dost pyšný. Nebyl jsem zlej, že bych ostatní napadal fyzicky, ale pouze psychicky, což pro ně musela být dlouhodobější a pro slabější jedince i bolestivější než ta druhá věc.
„Co já vim?“ pokrčil jsem nad tím rameny poté, co jsem si sedl. Já byl "rád", že nějakej život vůbec mám. A ten smysl... Nebyla to nakonec věc, kterou jsem si pouze nalhávali, protože jsme byli zoufalí, znudění sami sebou a nalhávali jsme si, že jsme pro tenhle svět podstatní? Tys tomu dál korunu, poklepal jsem si hrdě na imaginární rameno, vstal, oklepal se a obeznámil vlka: „Možná je můj smysl štvát ostatní svými kecy... Jako tebe. To je smutnej život, co?“ tiše jsem se zasmál, ale ne pobaveně, to jsem nedělal. Kroutil jsem nad sebou i nad tím vlkem... Sallarém hlavou a přitom už kráčel postupně dál. Byl jsem na sebe docela pyšný. Jsem divnej...

//Mahtaë

Možná jsem zešílel, napadlo mě, i když jsem už neznal a nevzpomínal si na důvod, který by to způsobil. Co jsem dělal od té chvíle, kdy jsem byl naposledy normální? Byl jsem s tim rezavym blbem? Nenene... To už dřív. Byl jsem s Lievenne? Eh, taky ne. Potkal jsem Natea, co mě nazval vedlejším produktem? Hm... Blížim se, vrtěl jsem hlavou, to ještě nebylo ono. Nepokoušel se mě Coffin přesvědčit, že moji sourozenci natáhli bačkory? Ne, to nebude ono... Oh, no jasně! došlo mi. Nebylo to náhodou ve chvíli, kdy jsem se poprvý nadechnul?
Na chvíli se mi i myšlenkový pochody zastavily, hlas v mé hlavě na sekundu utichl, ale pak zcela klidně pronesl: Nejseš šílenej, jenom blbej...
Nedivil bych se tomu, kdyby ten vlk zmizel a zůstala po něm jenom hořící čára od té rychlosti, jak by zdrhal pryč. A možná udělal špatně, že ještě nezdrhnul... Ale tak byla jeho chyba, že ke mně přišel zrovna ve chvíli, kdy jsem dělal tak nemožnou a nevysvětlitelnou svět, že jsem ze sebe musel dělat kašpara, abych mu dokázal, že jsem retardovaný a slitoval se nade mnou a mým ubohým životem.
„No já bych spíše řekl,“ prohlásil jsem s dlouhou pauzou, která měla vyznít jako dramatická, ale v mém podání zněla jako pauza: "Nemám slov, dej mi vteřinu". „... že smysl mého života není!“ A tím jsem svoje pátrání ukončil, natočil se k vlkovi, nasadil svůj mrzutý výraz, přimhouřil oči, přeměřil si ho pohledem, přemýšlel, kde sehnal tolik barev do kožichu a nakonec pronesl: „A co ten tvůj? Máš ho? Našels? Pokud hledáš, nehledej v zimě, nastydneš.“ Až to vyznělo jako přátelská rada... Brr.

Strach o mě? Jak roztomilé... Nebo spíše hloupé, zasmál jsem se tiše pro sebe. Proč by měl sakra vlk strach o někoho, koho vidí poprvé v životě, kdo ho ani trochu nezajímá a komu by v případě té smrti mohl ukrást dračí vajíčko? Asi je hloupý, napadlo mě. Nebo se snažil být milý, ale to se mu moc nepovedlo, protože Valheo nijak překonat nemohl. Smůla, chlapče. Nevím, proč se mi ten vlk představil, když se ani moc nezdálo, že bychom se mohli nějak zakecat, ale co na tom. Spustil se ve mně mechanismus suchého a velice hloupého humoru, který mě donutil říct: „Já nejsem Sallaré.“
Uvědomoval jsem si, že to byl i na mě špatný vtip, ale zpátky jsem ho nebral. Protože to by bylo ještě smutnější než to samotné pronesení špatného vtipu. Měl bych si ukousnout jazyk. Ušetřil bych ostatní trápení a hlavně by mi z mého hlasu furt nekrvácely uši, povzdechl jsem si. Nebylo by jednodušší, kdybych skutečně němý byl? Urážky proti sobě jsem, už stejně neobhajoval a vlci by mnohem rychleji ztratili potřebu mluvit se mnou, když bych jim neodpovídal.
„Hledal jsem smysl života... Bohužel, ve sněhu jsem ho nenalezl,“ povzdechl jsem si nahlas, zvedl hlavu k oblacím, chvíli tu večerní oblohu pozoroval, tiše si mručel pod vousy, sklopil uši, posléze i hlavu vrátil tak, abych viděl onoho Sallarého a zklamaně pověděl: „Tak ani na nebi není, no...“

//Eeh... Promiň, zapomněla jsem na tebe, dneska to bude

Přemítal jsem nad životem. Neměl jsem totiž nic jinýho na práci a zvedat se mi stále nechtělo. Otázkou však bylo, zda bylo nutné, abych se ještě někdy zvedl. Nic důležitého jsem neměl, měl jsem pouze splnit svůj úkol umírání a nic víc. No a pokud zůstanu ležet nehnutě na zemi dostatečně dlouho, ten úkol umírání splním. Ještě bych na své lenosti vyhrál! To by bylo fajn, mlaskl jsem si, lehce hodil ocasem na druhou stranu, přesvědčil se, že přeci jenom ještě žiju a neupadla mi žádná končetina nebo jiná část těla.
Co když mě někdo vidí? napadlo mě. Se svým zaraženým čumákem a omezeným viděním jsem toho moc zjistit nemohl a sluch mi také žádné kloudné odpovědi nepřinesl. I když... Pak jsem nějaké kroky zaslechl. Ve sněhu to zase tolik těžké nebylo. Posle toho zvuku šel ke mně, každou chvíli se přibližoval a to znamenalo buď to, že mě nevidí nebo se snaží zjistit co se mnou je. Bude si myslet, že jsem mrtvej a vezme mi moje vajíčko! zděsil jsem se, zamračil se a počkal, jak se to s tím vlkem vyvrbí.
Nakonec se svalil poblíž. Tohle není mistrovství v pádu na čenich, upozornil jsem ho se zamračením ve své hlavě a konečně jeho směrem i natočil hlavu. „Psychicky nebo fyzicky?“ zeptal jsem se ho se zamručením. „Případně jsou odpovědi ne a docela jo,“ dodal jsem ještě po chvíli ticha a vstal. Nebo jsem se o to alespoň pokoušel. Chvíli jsem si u toho přišel jak ryba na suchu. Nemohl jsem zkoordinovat nohy, měl jsem jich moc, pak mi nešlo zvednout se, ale nakonec jsem seděl. Mokrý, udýchaný, mrzutej ksicht, ale živej.

//Kopretinová louka

Pochodoval jsem dál. Už ani nevim proč. Přišlo mi, že se mi v mozku seklo jedno kolečko, cukalo sebou sem a tam, to určovalo kladení nohy přes nohu a následné pokračování v cestě. Nebylo však možné udělat nic jiného, protože to kolečko určovalo všechny ostatní.
Mával jsem ocasem ze strany na stranu do rytmu mých líných kroků. Čumák jsem takřka tahal ve sněhu únavou a nudou, žaludek remcal o jídle, zatímco hlava ho přesvědčovala, že jsem tlustý dost a potrava tudíž není pro budoucí chod toho dvoubarevnýho těla ani trochu potřebná. No... Žaludek moc hlavě nevěřil a hlava si taky nebyla jistá, co to právě prohlásila.
Tělo si však jisté bylo, a to tím, že nemá sílu cokoli lovit a na žraní mršin se nikdy nesníží. Takže to vypadá na další pochod, zašklebil jsem se zrovna ve chvíli, kdy jsem zakopl o nějaký neviditelný kámen a zabořil se přímo do bílého sněhu, kde jsem také zůstal ležet bez dalšího pohybu. Nevadí, zamrmlal jsem si, jenom trochu posunul hlavu, abych mohl dýchat a zůstal tam v tý zimě ležet.

Děkuju za opravu :), včera jsem si to v tom spěchu neuvědomila.