Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ostružinová louka

Tak nějak jsem očekával, že by třeba už mohlo přestat sněžit. Sněžilo tak nehorázně dlouho, že jsem zapomněl, jakou má vlastně tráva barvu a docela rád bych to zjistil a osvěžil si paměť. Nebo to byla zelená? Z tý je mi už taky blivno, zašklebil jsem se a přitom pohleděl na svoje zelený nohy, který všechny tak moc lákaly. No tak by to chtěla třeba nějakou změnu. Třeba by země mohla být žhavá láva! zaplesal jsem při pomyšlení, jak se drtivá většina vlků škvaří v rudé tekutině a usmíval se přitom jak měsíček na hnoji, než jsem si uvědomil, že bych byl mezi nima. Inu, změna si vyžaduje nějaké oběti a konečně bych mohl přestat přemýšlet nad tím, jak se zabít, ale zároveň nespáchat sebevraždu. Další zaplesání... Ale už ne tak nadšené, spíše jenom... radostné.
Při překračování řeky - k čemuž jsem zase využil svou milovanou magii - jsem se musel zamyslet, jestli nejsem tak trochu zvrácený. Přemýšlel jsem nad smrtí, opakovaně v hlavě vraždil sebe i ostatní a ještě se nad tim přitrouble usmíval. Za to může výchova, uklidnil jsem se okamžitě, čumák pozvedl trochu nahoru, protože co jsem na Laurencii mohl svést, to jsem svedl a více se v tom nehrabal. Kdyby mě neopustila a vychovala... ona, polkl jsem si nejsitě a s kapkou zhnusení, všechno by bylo jinak, dokončil jsem si, zamračil se, hlavu sklonil poníženě k zemi a šel dál, abych chmury zahnal.

//Křišťálový lesík

//Ageron

Při cestě jsem se mohl alespoň zamyslet nad tím, co říkala Smrt. Řekla toho poměrně málo, ale i přesto mi to utkvělo v hlavě a poměrně dost jsem nad tím přemýšlel. Ostatně jsem nosil to pitomé vejce na krku už nějaký ten pátek, ale nikdy nejevilo sebemenší známky toho, že by v něm něco žilo... Bylo to zvláštní a divné. Na jednu stranu jsem to chtěl neskutečně zjistit, ale na druhou stranu proč? Ještě by tam mohl bejt hnusně velkej pavouk, kterýho bych hned zadupnul a měl bych po ptákách... a vajíčku. Jsou vůbec pavouci z vajec? A proč to vůbec chci vědět? otřásl jsem se při pomyšlení na tu věc s osmi nohama, co má tak nechutně vyhlížející pohyb, že i zadupnout mi to přijde nechutné, protože se to akorát rozprskne a brrr...
Nějak to zjistim, ale jak? Nějakou magii...? Na tohle mi asi země nepomůže, když by to teoreticky mělo bejt živý, zamýšlel jsem se, hledal východisko, ale nějak jsem v tom buď nic neviděl nebo vidět nechtěl. Ksakru... Nesnášim to, zavrčel jsem si pro sebe, až přehnaně pohnul při pochodu hrudníkem, abych s tim vejcem pohnul, krátce si ho prohlédl a přesvědčil se o tom, že je furt nehybné a snad i mrtvé. Chci draka! Co je na tom k nepochopení?! Jooo, aby mě drak chtěl zabít, to klidně ano, že?! Ale abych měl svýho vlastního? To prosim pěkně ne! Na to očividně nemám..., hulákal můj vnitřní hlásek na všechny v okolí.
Každopádně jsem pokračoval, neohlížel se a prostě bezcílně pochodoval dál.

//Mahtaë

Bylo mi více než zřejmé, že mi momentálně nevěřila, ani to, že mám dvě oči, jeden čenich a ucho a půl. Ale co? Sice měl lhát nebavilo, ale stejně tak moc mě nebavilo vykládat o tom, jak jsem jednoho krásného dne šel za Životem se svou naivní myšlenkou, že mi změna srsti pomůže, abych se cítil líp. To, že jsem zelenej, byla pouze a jenom jeho vůle, což není moje vina a sebevětší drbání a mytí mě toho zelenýho nezbavilo. Takže s otázkou, kde jsem to získal, se obraťte na Života, děkuju, dupl jsem si zase v hlavě rázně a už naštvaně vůči těm všem, který jsem za ty měsíce a roky potkal.
Asi za to mohla moje povaha nebo fakt.... Uhm. Mohla za to moje povaha, co si budu nalhávat... Vlčice zkrátka vzala kramle, prchala co nejrychleji pryč se strohou omluvou, že mě nebude už nadále rušit a tyhle ty blbosti, kterými se chtěla vymluvit, že se na mě prostě nemůže koukat. Kdyby to řekla nahlas, ještě bych jí za to pochválil, pomyslel jsem si s tichým zamručením, ale nechal to být. Neměl jsem co kecat do chování ostatních... I když jsem to velice rád dělal! No tak abych šel taky, zamrmlal jsem si pod vousy, když mi zase začal do ksichtu svítit ten mech.

//Ostružinová louka

Poměrně dost mě zklamalo, když mi vlčice prakticky na nic neodpověděla. Já jsem jí řekl tolik slov, udělal jsem ze sebe idiota, snažil jsem se předstírat kdo ví jakou poruchu, aby alespoň měla důvod zdrhnout nebo reagovat, ale co ona udělá? Jenom mlčí. No tady je vysvětlení toho, pro dokázala bejt s Newlinem, když nedokáže ani normálně reagovat na to, že je ve společnosti s idiotem! uvědomil jsem si rázem, trochu si v hlavě zaklel, protože jsem pochopil, že bude rázem mnohonásobně těžší se jí zbavit. Chjo... No tak jí kousnu do vocasu a ona uteče, pokrčil jsem nad tím v hlavě rameny - zoufalé situace volají po zoufalém řešení. A pokud jsem chtěl být za nějakou chvíli zase sám, kousnout někoho do vocasu bylo to nejsnadnější, co jsem pro to mohl udělat.
A když promluvila, pro mou smůlu mluvila zase o mojí srsti. Nechápal jsem, co na tom ostatní shledávali tak zajímavého, bylo to prosté, stačilo vyšlapat na jeden vysokej kopec, pokecat se Životem, říct, co chcete a pak už jenom poslouchal hloupé dotazy ostatních o tom, kde jste k tomu přišli... Fakt těžký, co? „Však ti to říkám,“ zavrčel jsem podrážděně. Hodlal jsem jí o své lži přesvědčit, protože přiznat jí, že lžu bylo horší než lhát... Nesnášel jsem lháře. A nesnášel jsem sebe. Nesnášel jsem sebe, když jsem lhal... Strašně moc, ale přesto jsem to dělal. Bylo to jako závislost, to nutkání hledat na sobě věci, abych se mohl nenávidět a proklínat... Byla to slast, závislost, potřeba jako pít, jíst a spát... Bylo to nádherný, ale bolestivý. Bolest byla nádherná, pokud jsem si ji způsoboval já sám. „Jsem závistivej vlk, kterej zezelenal závistí... A navíc se narodil jako monstrum černého a bílého vlka... Co je na tom tak těžké pochopit?“ zeptal jsem se poměrně klidným a vyrovnaným hlasem, jako kdyby to byla skutečná pravda a ne lež, kterou jsem si vycucal z drápu.
Nenávist sebe samého... Krásná bolest, kterou dusím ve vlastním těle... Tak krásné, tak bolestivé... Uklidňující, zničující..., olízl jsem si zuby, jako kdybych mezi nimi hledal zbytek nějakého masa, ale žádné tam nebylo, protože jsem už dlouho nejedl.

Oprava pro Skylieth


20 drahokamů není "plus" všem, ale těm, kteří se neumístili na bedně.

//Dám ti radu, jestli budeš chtít post rychleji, prostě do mně kopni :D

Většina mých myšlenek byla splozencem mé potřeby odradit od sebe veškeré vlky a přesvědčit sebe samého, že samota neměla na můj zdraví vývoj absolutně žádný efekt... sarkasmus, samozřejmě. Jenže tady nastávala otázka, jak mohly moje myšlenky odradit, když s nimi někdo souhlasil? Nedávalo mi to absolutně smysl. Mohl existovat vlk, který ty kraviny pronesl - já -, ale jak mohl krucinál existovat někdo, kdo s nimi souhlasil? Ten vlk nemohl být mentálně v pořádku! Měl jsem sto chutí jí odpovědět: "Nenene, ty se mnou nemáš souhlasit. Ty máš zdrhovat a roznášet žvásty o černobílém magorovi!" Ale na to jsem se nezmohl, tudíž z mého hrdla vyšlo pouze: „Tak aspoň vidíš, že to vejce před tebou vysedávat nebudu!“ A trochu jsem si k tomu dupnul levou tlapu, což nebylo ani tolik míněné, jako spíše tik.
Na tu poznámku, že bych se se svýma myšlenkama měl dělit se všema jsem se zatvářil poněkud znechuceně, nechápavě a odfrkl jsem si. „Tohle jsou soukromé informace. Jestli je někdy budeš šířit dál, věř mi, že ti příště ukousnu uši... Protože mně je taky za roznášení myšlenek cizích ukousli!“ Zastříhal jsem svým bílým uchem, které jsem měl už jenom z půlky, abych jí dosvědčil, že to myslím... vážně? No, už jsem o sobě prohlašoval, že jsem bratr Života a Smrti, že jsem sešitej ze dvou vlků, proč netvrdit, že ukusuju uši? To už se zdálo jako drobnost.
Už jsem ani nečekal, že mi položí otázku, která by se týkala mé srsti. Jak dlouho jsem to neslyšel? Od podzimu? To byla sakra dlouhá doba! Díky bohu, že se zeptala, už jsem začínal mít absťák z toho vysvětlování... Ve skutečnosti jsem zatnul zuby, jak mě to nebavilo... Co měl každej potřebu montovat se do mé barvy? Vona taky má na zádech fleky a neremcám o tom! A to jsou fakt hnusný! fňukal jsem jako malé vlče. „To když jsem zjistil, že moje milovaná vyvolená miluje jinýho, tak jsem zezelenal závistí na toho parchanta...“ Krásná lež. Nová, originální! Lepší jak plesnivost.

Dosti rázně jsem si odkašlal, abych jí poukázal na to, jak hloupě její "nebudu se smát" znělo. A vůbec, jak zbytečná a ponižující její nabídka byla. „I kdyby mu rodiče přikázali stavět se na hlavu... Pff!“ odfrkl jsem si nejdřív na její poznámku. Kdyby mě Laurencie přikázala, abych skočil ze skály, skočil bych? Ne! Počkal bych si, dokud by mě z ní ta stará rašple neshodila sama! Takže pokud tam to-něco nenacpali sami jeho rodiče, odmítal jsem si přiznat, že něco, co patřilo mně, bylo tak hloupé, aby to poslouchalo něco, co ho stvořilo tím, že to spolu dělalo nemravnosti. „A taky!“ zvolal jsem o něco hlasitěji, narovnal se v zádech, až mi v nich nechutně křuplo a měl jsem co dělat, abych se z té bolesti nepozvracel vlčici přímo na nohy - za to by mi asi nepoděkovala a já bych šťastný taky dvakrát nebyl, protože by určitě kousek tý nechutný kaše dopadl i na mojí srst a voda byla dost daleko, takže by mě někdo viděl, jak jsem pozvracel sám sebe... To tak, že jo... „Vysezení vejce je dost soukromá záležitost, kterou bych nikdy nenechal sledovat nějakým cizincem... A ty bys taky neměla! Co kdyby se ti vyklubala nějaká vobluda?! To bys snad hrdě před tim vlkem prohlásila: 'Koukni na mého nádherného mazlíka! Není nádherný? Celý po mamince!' NE! Musíš pěkně v soukromí, abys tu zrůdu mohla hned někde zahrabat a dělat, že se nic nestalo...“ rozmluvil jsem se tím hlasem, který by nasvědčoval tomu, že jí dávám nějakou veledůležitou životní radu, ale ve skutečnosti jsem jenom mlel páté přes deváté a stále víc a víc se usvědčoval v tom, že nejsem psychicky v pořádku. No tebe samotnýho měla matka po vysezení zahrabat,
prohlásil můj vnitřní hlásek, jakmile si přebral, co za blbá slova jsem to právě na tu vlčici vyzvracel.
„No tak tim pádem jsem byl v minulym snu slepej neb mrtvej, protože sny nemám,“ zamumlal jsem nezáživnym tónem. Nevěřil jsem na tyhle blbosti. Nebo jsem nechtěl, protože mi jeden život stačil. Takovou na nic věc jsem víckrát odmítal prožít...

//Btw, je nějaký pořadí nebo něco?

//*kašel* Aston *kašel*

Povol a nebudeš litovat... Možná :D

Jak noc postupně ustupovala, mech přestal zářit, až nakonec zcela... zhasl? Nechápal jsem, a vlastně jsem ani po tom netoužil, jak to fungovalo, ale napadlo mě, že to bude na podobné bázi jako světlušky... Ale jako mech! Rudé jezero, svítící les... Co dál? zeptal jsem se ještě jednou, ale bál se zjistit, jaká je odpověď, protože jsem se strachoval o to, že brzy narazím na nějakou zem, která se náhodně propadává a polyká vlky, na lávovou řeku a obřího medvěda, který vybírá mýtné, pokud bych chtěl přejít přes nějakou louku.
„Mělo to roky na to, aby to vylezlo... Nebo to mám snad vysedět?“ zeptal jsem se té vlčice nechápavě. I kdyby tam něco bylo, tak to po těch letech už muselo být chcíplý... Pokud to ta mrcha Smrťácká nějak neočarovala a nezařídila, aby to žilo ještě i další roky, dokud to náhodou někde nerozbiju, nenakřápnu nebo nevysedim. „Jestli to trpí, tak je to pouze jeho vina. Neměl tam lízt!“ argumentoval jsem a bylo mi jedno, že ptáčata taky do těch skořápek nelezou... Mohl bych to obhájit tak, že mě nikdo nikdy nenaučil, jak přicházejí vlčátka na svět... A včeličky... ptáčkové... zajíčci...
Třikrát... Čtyřikrát jsem si musel v hlavě přehrát její otázku. Fakt se ptala někoho, jako jsem byl já, na existenční otázku? Byl jsem největší pesimista a blb v okolí, vážně si musela vybrat zrovna mě? Chuděrka, povzdechl jsem si, ale rozhodl se, že přeci jenom něco řeknu. „... Nic?“ Jelikož jsem netušil, co říct, jelikož mě tahle otázka nikdy nenapadla, řekl jsem to nejprostější, co jsem říct mohl. „Co by s náma mělo bejt? Nějaký minulý životy možná? Nic? Nějaké ztracené dušičky? Minulý živo- to jsem už říkal...,“ zamrmlal jsem, jazyk se mi motal, ale co na tom. Rozumět tomu furt šlo! Myslim.

Protože vlčice nebyla zrovna výmluvná, měl jsem mezitím trochu prostoru na přemýšlení, úvahy a drobné popichování sebe samého, ale i jiných ve své choré hlavě. Přemýšlel jsem nad Smrtí a nad tím, co řekla. Tvrdila, že v něm něco je, něco živého, že to brzy poznám a ráda by u toho viděla můj výraz. A drak to nebyl. Tak co jiného? Nějakej pitomej holub? No to by mi tak scházelo... Mít u sebe něco, co by mi v jednom kuse kálelo na hlavu, to bych to radši sežral, odfrkl jsem si, pohnul se tak, aby mi to vajíčko narazilo jemně do hrudníku. Jenom tak pro přesvědčení, že tam furt je.
Mezi mými hrádkami s vajíčkem a přemýšlením se vlčice představila jako Amnesia. Další jméno do nekonečně dlouhého seznamu, abych jim dokázal, že nezapomínám... Kruci! zaklel jsem si. Jak snadné by bylo, kdyby se vlčice jmenovaly třeba... Johanna a vlci Rupert. By se to mnohem snadněji pamatovalo a nenastávaal by trapná situace jako představování a chvíle, kdy jste jméno toho druhého zapomněli. Takhle by to bylo jasný. Vidíte vlka - Rupert -, vidíte vlčici - Johanna. Problém by sice nastal u těch individuí, u kterých ani tohle nepoznáte, ale těm by se říkalo třeba... Valda.
„Víš, co? Je to fuk. Navíc za to mohl tamtem... Tys tam... Pro tvojí smůlu byla,“ zahuhlal jsem si. Nebylo to nic, aby se vlčice cítila lépe, tak jsem to nemyslel, jenom jsem rád průsery házel na jiné... Jsem to ale zlý a zákeřný vlček... A hloupý, když takhle mluvim.
Než mi položila další otázku, otočil jsem už svou hlavu do strany, prohlížel si ten podivný vlk a z důvodu vysoké lenosti jsem byl nucen i v té poloze odpovídat na otázku. „Je to vejce. Nevim, co v něm je, ale jednou to zjistim... A asi si pak budu přát, abych to nevěděl, no,“ odpověděl jsem krátce a krapet nejistě, protože mě Smrt prostě znejistila, no...

A já bych chtěla 4. charakter, protože...
... prosím.

Pátral jsem očima po okolí, abych se ujistil, že po mně někde neskočí, nebude po mně řvát "Unavený", protože si furt myslí, že je to skutečně moje jméno. Vypadalo to, zdálo se, že kolem nebyl. Hlavně, pokud by byl, slyšel bych ho už na kilometry daleko, protože ho zkrátka nešlo přeslechnout. I hluchý by ho slyšel! Vzhledem k tomu, že tu Newlin nebyl, nemohla být vlčice tak úplně hloupá, když ho všude netahala sebou jako pruhovaný ocásek. „Hm, tak fajn,“ odpověděl jsem si víceméně pro sebe, předklonil se k zemi ke svému přívěsku, který se stále neměl k vylíhnutí, přehodil si řetízek přes čumák a vyhodil ho, aby mi spadl zpátky na krk, kde měl být. Aspoň jsem se konečně necítil jako nahý. Vyřeším to později.
„Tobě by se to snad zamlouvalo?“ otázal jsem se vlčice. Dal jsem krátký prostor pro to, aby si alespoň v hlavě řekla to krásné slůvko "ne". „Jsem Meinere,“ dodal jsem následovně svoje pravé a správné jméno, které jsem dostal už při narození a i přes odpor k němu jsem se ho odmítal vzdát. Lepší jméno bych si beztak nevymyslel.
Posadil jsem se po chvíli na zem. Můj plán a o zjištění, co už několik let nosim na krku selhal, očividně jsem byl odsouzen opět k další společnosti nějaké vlčice. Pozitivní bylo, že nebyla v doprovodu Newlina, Rezavého, Megan a dalších.

Udělal jsem to, co jsem si myslel, že nikdy neudělám. Pracně jsem ze svého krku shodil to vajíčko, které se žuchnutím dopadlo na zem a zůstalo ležet. Tlapou jsem odrhnul ten řetízek, trochu to vajíčko natočil, prohlížel si ho a přemýšlel, co by tak zajímavého mohlo ukrývat. Pořád mi přišlo, jako kdyby bylo zkamenělé, jeho váha k tomu napovídala.
Tak dělej... Jestli něco ukrýváš, tak mi to ukaž! poručil jsem mu, dloubl do něho silněji tlapou, ale nic se nestalo. Přimáčkl jsem tlapou ten řetízek, abych vajíčko nějakou náhodou neztratil, rozhlédl se kolem sebe, pátral ve tmě, kterou osvětlovalo kdo ví co, nějakou pomoc, záchranu nebo radu, která by mi osvětlovala, co a jak.
Ani nevim, jestli to, co přišlo, byla pomoc nebo prokletím. Prostě do mě někdo zase vrazil. Vážně jsem byl tak přehlédnutelný, maličký a snad i neviditelný? Podíval jsem se na své tlapy, abych se přesvděčil, že ne, až pak se otočil po původci mého vyrušení, zamračil se a přeměřil si vlčici krátce pohledem. „Hm,“ zabrblal jsem na tu její omluvu, přimhouřil oči, prohlédl si ji ještě jednou a ztuhl. Celým tělem mi projel krátký třes, hlava začala panikařit, kdybych na zemi furt neměl to vejce, zdrhal bych.
„Kde máš Newlina?“ zavrčel jsem tiše. Posledně byli spolu... Breh. Neměl jsem na něj náladu. Pořád si myslel, že se jmenuju Unavený...