Gallirea - Příspěvky uživatele

//Přeskočit prosím, umírám :c

//*mírné dloubání* Já napsala post první :c :D

//Pardon, nic nestíhám :c

Srst na zádech se mi ježila zhnusením a napětím, které překypovalo v mém těle. Cítil jsem se strašně. Mísilo se ve mně napětí se vztekem, které ve mně bublalo nekonečné roky v mém životě, kdy jsem si nalhával zlé věci, a kdy mi ostatní nalhávali ještě horší. Nesnášim tenhle svět. Tyhle vlky. Tohle všechno. Sebe, zatnul jsem zuby, drápy zaryl do mokré země, zrak jsem nedokázal odtrhnout od Zrzka, který se mi... vysmíval. Opovažoval se. Věděl, že mu neublížim. Neuměl jsem to a nebyl jsem schopen udělat někomu něco, co by mu ublížilo fyzicky. A jemu psychicky ublížit nešlo, protože byl jiný, šílený, nebyl normální a takovým ublížit nelze. Zvrácený. Matka ho měla zardousit, když se narodil a otec zadupat do země. nezaslouží si žít, zaskřípal jsem zubama. Nelíbilo se mi, jak se na mě díval, jak mluvil a vysmíval se mi. „Jsem schopnej. Ale ublížim, když to nebudeš čekat,“ zavrčel jsem velice tiše, než jsem zmizel. Obrazně. Věděl jsem, že ještě chvíli s nim a skutečně bych něco provedl a dal si konečně pádný důvod, proč se někde zabít. Poslední energii jsem vložil do magie neviditelnosti, zmizel, zamaskoval svůj pach a veškeré zvuky. Poté jsem se otočil a odešel. Chci svět bez vlků. Chci být sám, zaskřípal jsem zuby, když jsem procházel skrze les.

//Mahtaë

//Pardon, ale nemám vůbec na hru čas

Připadalo mi, že jsem v zadní části své mysli slyšel hlas vlastní matky, která mě chválila svým sarkastickým hlasem. Konečně docílila toho, abych byl, jakého si myslela, že mě stvořila a za koho mě považovalo, ač jsem takovým vlkem nikdy nebyl. Najednou ano. Ale za to nemohla ona, nýbrž svět, do kterého mě uvalila a odmítla mě vysvobodit z drsných spárů tím, že by mi prokousla hrdlo anebo by mě nechala vyhladovět k smrti. Všechno lepší, než je tenhle život, zatnul jsem zuby, sledoval Zrzka, Rannatha zcela vypustil z mysli, on byl totiž pouhým prostředníkem tohohle příběhu, který mohl pouze sledovat dění zpovzdálí anebo zasáhnout, ale ničemu tak nepomoct.
Sledoval jsem, jak zvedá tlapu, jak se ohání. Nepohnul jsem se, nechal jsem ho, aby mě zasáhl do čumáku. Dokonce jsem i dramaticky natočil hlavu do strany, zamračil se, užíval si po dlouhé době pálení a bolest v jizvě, která se napnula a pomalu hlavu vracel zpět k Zrzavému. Je čas objevit, jakou potvorou Smrt je, olízl jsem si čenich, narovnal se v zádech, hlavu natáhl co nejvýše a zadíval se na Zrzavého. Hra mohla začít.
Chtěl jsem, aby byl zmatený a neviděl nic jiného kromě mě. Ne, protože jsem byl sebestředný, ale protože jsem si byl jistý tím, že můj vzhled dokonale nahrává nejenom zvědavcům, ale i strašpytlům, kteří si o mně myslejí, že jsem nějaký démon nebo stvoření pekelné, protože nemohu mít přirozený původ. Zatřel jsem halucinacemi zrak Zrzavého. Nejdříve tak, aby viděl vše rozmlžené, rozostřené a nakonec pouze černé a bílé fleky. Následně jsem to udělal tak, že až se jeho zrak zase spraví, uvidí pouze černobílé monstrum, které ve skutečnosti neexistuje. Něco mezi vlkem, hodně ošklivým medvědem a v konečné fázi s křídly a zobákem nejohavnějšího orla. Možná budu litovat, uvědomil jsem si. Jenže mně na tom nezáleželo.
Nechal jsem ho v té fázi pouze pár sekund, pak jsem toho nechal, chtěl jsem, aby viděl zase jenom mě.

Sledoval jsem, jak se ke mně blíží a dokonce jsem už i očekával, že mě srazí k zemi. Nedocházelo mi proč... Cožpak jsem mu něco provedl? Jestli mě paměť neklamala, tak v našem setkání byl on ten zlej, kterej klamal, podváděl a využíval... Při setkání s Rannathem přiznávám, že já byl za zlouna, který mu málem ukousl hlavu, ale Zrzek si neměl co dovolovat, aby proti mně - On si rozbil... tlamu, mlaskl jsem s nedokončenou myšlenkou.
Sledoval jsem, jak se pytel zrzavé srsti svezl k zemi rovnou do bahna, nechápavě jsem natočil hlavu do strany, mlčky ho sledoval a čekal, že se třeba něco... stane? Vzhledem k tomu, že Rannath nic neříkal, ale furt tam okouněl a ten Zrzavej nebyl zrovna ukecanej, ujmul jsem se slov jako první, protože trapná chvilka tří vlků by skutečně moc nedopomohla k rychlému vycouvání ze scény. „Vo co se snažíš tentokrát?“ zeptal jsem se silným hlasem.
„Naučil jsem se nové magie... Chceš je poznat?“ otázal jsem se ho šeptem s cuknutím jednoho koutku do nechutného úsměvu. Narážel jsem tím na posledně, kdy jsem měl sto chutí, aby ho pohltila zem a on už nikdy nespatřil světlo světa.

//Pardon, ale celej tejden mám v hlavě jak ve zvonici a nejsem schopna odepsat. Zkusim to večer :/

Zkráceně řečeno -Samuru, Tailla a Clawdia - , kteří získali nejvíce hlasů od zdejších hráčů, získávají do inventáře ještě 20 kopretin navíc, gratuluji.

Musel se spiknout celý svět. Déšť, vítr, poměrně slušná zima v kombinaci s tím, že jsem řval na odrostlé vlče, jako kdyby mi právě vyvraždilo celou rodinu a mě nechalo na živu jenom pro výstrahu a zábavu.
Na jednu stranu jsem byl skutečně rád a pyšný sám na sebe, že jsem se k němu tak zachoval. Alespoň si mohl uvědomit, že ne všichni vlci na týhle planetě budou na něho neskutečně moc milí, dávat mu kus svého úlovku a hýčkat si ho jako nějaké princátko. Ale na druhou stranu mi přišlo, že mě pohlcovala temnota, ač jsem se jí celý život snažil vyhýbat a nalhával sobě i ostatním, že nejsem černý, zlý a už vůbec ne nějakým tak moc špatným vlkem. Vždyť jsem právě ukazoval to, že přesně takovým vlkem jsem. Jenže jsem se nemohl ze sekundy na sekundu uklidnit, omluvit se mu a hrát si na to, že se minulé minuty vůbec nestaly.
Kožich jsem měl promočený, mrznul jsem, ale odmítl se jenom otřást, abych neodhalil slabost.
Jeho smích se mi nelíbil, ale ještě více se mi nelíbilo, co řekl. Další vlk? Zamračil jsem se, zvedl hlavu trochu výše do vzduchu, rohlédl se kolem sebe a snažil se zavětřit toho, koho myslel. Cítil jsem jeho pach jenom slabě, ale to dostatečně stačilo na to, aby se mi hnul žlučník a pocítil jsem ještě větší pachuť k tomu, co se tady dělo. Asi nemá rád svůj život, pomyslel jsem si, stiskl zuby a drápy zase zaryl o něco více do rozbahněné země. Doufal jsem, že ho už nikdy neuvidim, povzdechl jsem si. Nebo spíše on měl doufat v to, že mě už nikdy neuvidí. „Tenhle...? Ten skončí mrtvej sám,“ zašeptal jsem velice tiše až neslyšně.

Zdravím,
po narážkách přesně pěti lidí (kteří tímto u mě mají vroubek, který si vyberu v příštích akcích), abych akci vyhodnotila, přináším první půlku odměn. Dohromady se zúčastnilo deset lidí, z čehož tři poslali v dodatečném termínu, který jsem jim udělila... A za to u mě mají taky vroubek! Zároveň nezávidím chudákovi jednomu člověku, který má tímto už u mě vroubky dva. Nastala i menší komplikace v tom, že v záchvatu potřeby jsem smazala prakticky všechny zprávy a musela tak nahánět chudáka Samuru, aby mi obrázek poslal podruhé (snad jsem s ním nesmazala ještě někoho, pokud ano, napište mi, děkuji).

// Prej tvářím se cool, když už, tak:" straším rád mláďata a přirovnávám se k prdu", ale nevadí, jenom bude mít Meinere víc práce s řvaním na oba dva :D

Už tolik neblekotal, alespoň to bylo pozitivní věcí na tom všem, co jsem mu za těch pár minut provedl. A že toho bylo dost! Vystartoval jsem na něho, seřval ho, utahoval si z jeho rodičů – což mohli bejt klidně i fajn vlci, ale to mi bylo fuk, já je za takové nepovažoval, i když jsem neznal, ale jiní by je třeba shledali milými, zajímavými a kdoví jakými sladkými vlky. Hm... Jestli se za tyhle věci nebudu smažit v pekle, tak je tenhle svět skutečně nepsravedlivej k hodnejm a zlejm... Ale zlo vždycky zvítězí, ozval se zase ten jeden protivnej hlásek v mé hlavě, se kterým jsem někdy souhlasil a někdy měl chuť mu jednu vrazit, aby mlčel. Jenže jsem nechtěl mlátit sebe samého a no... Složité.
Co mi bylo po jméně jakéhosi vlka jsem netušil. Znal jsem takovou spoustu jmen, že se mi to už začínalo motat. Tu byla nějaká Lievenne... Špatnej příklad. Nějakej Sezam, Zrzek, Morfeus, Winter... Není Winter spíš nějaká než nějakej? To je fuk, zavrtěl jsem si nad tím hlavou, ale to jméno mi přeci jenom utkvělo v paměti... Jestli mi utkví společně s tim kožichem, to je už otázka...
„Já jsem všude... Jsem jako smrad z prdu – otravuju všude, a když ne, brzy začnu. Ale stejně jako ten prd, já taky kupodivu nikomu nepatřim, takže to je fuk. Tady máš odpověď na svou otázku, jestli si nepochopil, tak ne, tenhle les mi naptří, není můj, není ani mým oblíbeným místem. Bohužel pro tebe tudy procházim a narazil jsem na tebe... Blbý, co?“ zašklebil jsem se. No chudák to skutečně je...

Začal jsem si svou zlost a nenávist ke zcela cizím vlkům vylívat na sotva dospělém vlkovi, který pouze uvažoval nad tím, co by mu udělal někdo, jehož jméno jenom zlo znamenalo a byl tak pojmenován schválně. Je jeho chybou, že umím číst jeho myšlenky, má si je lépe chránit, zavrčel jsem si pro sebe, olízl si čumák, stále se mračil na toho černobílého vlka, ježil se, bublal vzteky, ale už na něho nehulákal, protože jsem neměl co říct. Vyřval jsem se za tu jednu prkotinu, která mě namíchla, zhluboka dýchal, abych přeci jenom nevyylítnul a nezabil ho za to, jak blbě na mě čuměl a jak koktal.
Jeho blekotání mi přišlo nesmírné vtipné, ale nezasmál jsem se tomu. Pouze jsem mlčel, ve své hlavě byl rád za to, že jsem konečně dopřál svému jménu a vyvedl konečně někoho z míry. Co si ten chudák asi myslel, když sem přišel? Že bude chvíli sám? Že potká nějakého potenciálního přítele? A co? On nakonec potkal mě... Děsnou zrůdu, která ho začala obviňovat, protože nad něčím přemýšlel a polemizoval. Každý den není posvícení, chudáku, zasmál jsem se tiše nad jeho smůlou a mým štěstím – takhle jsem ze sebe emoce už dlouho neuvolnil.
„Mohl bys přestat blekovat?“ ohradil jsem se uraženě se zamračením k tomu vlkovi. Udělal jsem jeden maličký krok dozadu, ale stále na něho upřeně zíral a byl blíž, než by někomu mohlo být milé. Třeba mně... „Tě rodiče nenaučili normálně mluvit? Tak to je dobrý selhání.“

Přišlo mi to strašně k smíchu. Vlk se měsíce snaží nemyslet na to, co se mu stalo, uklidňuje se, že bude lépe, přesvědčuje se, že mu na tom vlkovi také nezáleželo a je mu jedno, jak to s ním dopadlo. Dlouhé roky následně žije bez toho, aby si byť jedinkrát vzpomněl na to, že někdo s tím jménem, vzhledem a povahou existoval, že s ním mluvil, sledoval ho, jak roste, konejšil ho, krmil a opustil. A jednoho dne, když to ten vlk nečeká, když přemýšlí nad zcela jinými věcmi, si na něho vzpomene. Na mysl mu vzejde to jméno, ta srst, mluva, chování a zkrátka všechno. A najednou to, co celé ty měsíce spravoval a roky pohřbíval ve svém nitru je opět rozkopané, zadupané v zemi na miliardu kousků, které bude měsíce lepit dohromady s vědomím, že to už možná nikdy nespraví. Přesně tak mi ten život zrovna přišel. Pohřbil jsem v sobě, jak v hlavě, tak v srdci, Unesu, odmítal na ni jenom pomyslet nebo vzpomínat a najednou byla zpět. Nutila mě přemýšlet nad tím, proč mne opustila, proč zmizela, když pro mne znamenala víc jak vlčice, která mě porodila, proč mě odehnala a nevzala sebou.
Díval jsem se stále do země, drtil si tesáky, třásl se, snažil se posbírat ty zničené kousky sebe samého, ale bylo jich moc. A pak je i vítr v podobě cizích slov začal odnášet do neznáma, aby bylo ještě těžší je posbírat. Slyšel jsem ten hlas jenom ve své hlavě, ale byl tam, mluvil o mně, ale ne na mě. Zvedl jsem zrak, s přimhouřenýma očima a jizvou napnutou k prasknutí jsem se rozhlížel po okolí a pátral po tom, kdo si o mně myslel, že mám chuť zničit jeho osobnost a zbavit ho života. Jenom stojím na místě... A on si myslí takové věci? vrčel jsem si pro sebe, ohrnul pysky, abych na chvíli poodhalil tesáky a jakmile jsem ho v té tmě spatřil, přestal jsem mu ukazovat bílé zuby a místo ho vyběhl proti němu.
Zastavil jsem se těsně před ním, naježil se a okamžitě na něj vypustil tu salvu slov, která mě donutil říct, protože mě odsuzoval. „Co když, co když?! Myslíš si tyhle hnusy o všech, které potkáš nebo sis to skrýval speciálně pro někoho, kdo je jako já?“ spustil jsem na něho ohledně slov o tom, že bych na něho měl snad i zaútočit. Vlk, kterej nikdy neublížil, vlk, kterej prohrával se svými sourozenci, který byl zohyzděn vlastní matkou a nic neudělal. Tenhle typ vlka na tebe má útočit? ptal se ho ten klidnější hlas, který mluvil pouze v mé hlavě. Žel pro mě, neovládal jsem se, zuřil jsem pro to všechno, co se stalo a v těch vypjatých situacích jsem někdy nebyl schopen ovládat sebe samého. Nechtěl jsem mu ty slova říct nahlas, ale zároveň jsem mu je strašně rád chtěl hodit přímo do ksichtu, o což se postarala ta magie od Života, která mu to úlomkově vštípila do hlavy mým hlasem. „Můžeme si zkusit, co když na tebe zaútočim! Já s tim problém nemám, mně to na reputaci neublíží!“ zavřeštěl jsem na něho pro jistotu ještě další slova a byl si jistý, že brzy mi rupne nějaká žilka v hlavě.

//Mahtaë

Nutil jsem se vzpomínat na ty časy, kdy jsem byl o polovinu menší a o tři čtvrtiny lehčí. Ty měsíce, kdy jsem žral to, co zbylo, sledoval, jak si nějaká mrcha nacpává břich a vyžívá se ve sledování toho, jak se tři malý věci perou o to, co zbylo a jak se ta černá věc vždycky odklidí do ústraní, protože neměla žaludek na to, aby zbytek jídla těm dvěma vzala. Tak hloupý a naivní...
Vzpomínal jsem i na to, jak vždycky přišla, jak nám a jí dala jídlo, které ulovila a odešla až poté, co jsme se najedli. Byla tak milá... hodná... Byla jako matka, kterou jsem nikdy neměl a nepoznal. Jenže zradila, odešla a už se nikdy nevrátila. Nenávidím tě, zopakoval jsem si svá poslední slova, která jsem jí kdy řekl, stiskl naštvaně zuby, zastavil se, drápy zaryl do ledové země, proklínal sebe, proklínal ji a doufal, že svět v té chvíli exploduje, abych ho už déle nemusel snášet.
Už jsem dál nepokračoval, pouze jsem stál v lese s hlavou skloněnou, drtil si pod tlakem, který jsem vyvíjel, zuby, drápy zatínal do promrzlé země, proklínal všechny, i ty, které jsem neznal, protože určitě oni mohli za to, že mě opustila a nechala nenáviděného tam, kde jsem to měl nazývat domovem a s vlky, kteří mi měli být rodinou, ale nikdy nebyli. Proklínám vás... Proklínám... PROKLÍNÁM! burácel jsem.